Místopředseda Kadlčák: (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Soukupovi.

Sen. dr Soukup: Vážený senáte! Budiž mi dovoleno, abych ke konci debaty o vládním prohlášení pronesl jménem svého klubu několik poznámek. Mohu především prohlásiti, že zajisté všichni bez rozdílu stran v tomto senátě můžeme se připojiti k prohlášení prvého řečníka v této debatě, pana kol. dr Stránského, pokud tento promluvil o poměru senátu k poslanecké sněmovně a pokud s velikým důrazem žádal, aby ona kompetence ústavní, která ústavní listinou senátu je přikázána, byla také plněna v zájmu zákonodárné ekonomie samé.

My sociální demokraté byli jsme při sjednávání ústavy pro systém jednokomorový, byli jsme proti systému dvoukomorovému, v přesvědčení, že systém jednokomorový dostačí. Ale přes to byl systém dvoukomorový prvním Národním shromážděním schválen, senát je dnes fait accompli, hotovou skutečností. Náš senát není analogií nějakých panských sněmoven z dob minulých, není také analogií různých sněmoven tohoto druhu v jiných státech, náš senát je založen na týchž principech demokracie, jako je založena sněmovna poslanecká. My všichni jsme vzešli nikoli z nějakého jmenování hlavy státu, nýbrž stojíme zde ze svobodné volby svéprávných příslušníků tohoto státu bez rozdílu pohlaví: Naši ambicí není, abychom byli snad jen a jen nějakým korektivem sněmovny druhé, korektivem a tout prix, za každou cenu. Víme, že senát projednává stejným způsobem vládní předlohy a své návrhy iniciativní jako poslanecká sněmovna, že naše návrhy a usnesení jdou také do sněmovny poslanecké, že nestávají se eo ipso zákonem, že také poslanecká sněmovna má tutéž možnost, aby naše usnesení zkoumala a že proto také sněmovna poslanecká vykonává stejnou funkci korektivu, jako vykonává senát, že je to korektiv vzájemně a uvědoměle chtěný. Víme, že v tomto případě nejedná se o senát jakožto o funkci jen a jen korigující, nýbrž že problém záleží v tom, jakým způsobem upraviti poměr mezi oběma sněmovnami, jakým způsobem provésti vzájemnou dělbu práce, aby zákonodárné funkce celého Národního shromáždění mohly býti vykonávány co nejúčinněji, nejpraktičtěji, nejrychleji a nejsprávněji.

My všichni jsme jistě toho názoru, že sněmovna, poslanecká je dozajista sněmovnou politickou par excelence, ale vidíme také, že při oněch velikých a těžkých konfliktech, které musí právě sněmovna, poslanecká na, svých bedrech nésti, je také její čas velení často vyčerpáván, takže nemá často možnosti, aby předlohy jí přikázané projednávala v oné atmosféře klidu, jak to věc legislativy kategoricky a nezbytně vyžaduje. A proto mám za to, že by bylo v intencích senátu, aby mu podle určité kvoty byla přikazována řada věcí rázu více méně odborného. Můžeme tu pak prohlásíte, že dosavadní stav, dosavadní praxe, jak se vyvíjela je prostě nemožnou a neudržitelnou, a že bychom také k ní žádným způsobem na příště již klidně nepřihlíželi. (Výborně!) Proto souhlasíme s tím, prohlásila-li vláda, že v tomto systému nebude pokračováno, že bude zřízen zvláštní výkonný výbor koalovaných stran senátu i poslanecké sněmovny, jehož úkolem bude dělbu práce mezi oběma sněmovnami prováděti. Chceme věřiti, že postupem doby vytvoří se ono nutné prostředí loyality, jež jest nutně potřebí, že zde nebude vzájemné animosity nějakých justamentů, že práce naše bude vedena hlediskem vzájemné soutěže ve snaze povznésti zákonodárství našeho státu na úroveň, jaké potřebuje. Chceme také věřiti, že tento výkonný výbor koalice nebude konklavem nějaké parlamentní diktatury, že poslední a rozhodující slovo zůstane vyhraženo parlamentním klubům a že zejména nedotčeným zůstane právo obou sněmoven na samostatné rozhodování o předlohách iniciativních návrhů jim přikázaných.

Vážný senáte! Vládní prohlášení samo dozajista způsobem výstižným vyslovuje onu těžkou hospodářskou krisí, v níž žijeme a která se snad zdá býti vrcholnou krisí hospodářství doby poválečné. My všichni vidíme, že zejména náhlým vzestupem naší koruny na trzích zahraničních, vzestupem, jemuž ani z daleka ještě se nepřizpůsobila cenová hladina naše domácí, staly se poměry výrobní jednotlivých odvětví přímo katastrofálními, že stojíme před velení těžkou a krutou zimou, že nezaměstnanost u nás počíná řáditi - to slovo jistě přiléhá - způsobem zrovna příšerným, že hospodářství jednotlivých rodin dělnických a maloúřednických stává se přímo fatálním a že proto také musí býti všechny síly státní legislativy i administrativy skoncentrovány k tomu, by hrůzám této krise bylo odpomáháno, aby byla všemi prostředky mírněna. Netajíme se tím, že tato krise není jen krisí lokální nebo krisí naší domácí, krisí našeho státu, nýbrž krisí opravdu světovou. Když jsem měl možnost jako delegát senátu bráti po dvě léta účast na Mezinárodní parlamentní konferenci obchodní v Lisaboně a Paříži a měl při tom možnost viděti takřka půl Evropy, musím při tom říci, že je-li u nás zle, jistě jinde není lépe. Dobře známe onu těžkou katastrofální situaci, v níž je dnes Německo, v němž při onom úžasném poklesu německé marky sice německý průmysl poráží konkurenci, průmysl jiných států na světových trzích (Hlas: Již také ne!) Ovšem, že zjev tento je jen dočasný - ale pokles marky působí také vnitrostátní hospodářskou politiku v Německu, o jejíž důsledcích si nemůžeme dnes ještě utvořiti představy. Známe také poměry v Rakousku, víme, že celá Francie se orientuje na levo vzhledem k tomu, že německé reparace dosud realisovány nebyly nebo býti nemohou, víme, že v Anglii Lloyd George padá, poněvadž jako jeden z hlavních tvůrců mírových smluv snad nepodává hospodářskému světu anglickému, anglickým kupcům, dostatek možnosti exportu na východ Evropy. Známe dále poměry v talii, v Terstu nebo ve Rjece, víme, že obě města jsou hotovým hřbitovem, a dojista není lépe i v zemích, kde války nebylo. Ve státech neutrálních, ve Švýcarsku je mimořádná nezaměstnanost, ve Švédsku, Norsku i všude jinde.

Když hledím na celou tuto světovou krisi, musíme aspoň to konstatovati, že ke dvěma hlavním důvodům této úžasné krise patří jednak nynější americký kapitalismus a po druhé ruský komunismus. Spojené Státy Severoamerické přispěly jistě ohromnou měrou k tomu, že válka byla ukončena a došlo k té katastrofální porážce militarismu rakouského a pruského, - ale zároveň uvedla Amerika celou Evropu ve finanční porobu, a pokud bude proto Amerika odmítati jakoukoli účast na mezinárodních konferencích, - nebyla v Janově, a nebyla v Haagu - a pokud Amerika své pohledávky Evropě nepromine, nebo aspoň z největší části neodpíše, není možno doufati, že by tato krise mohla býti řešena nějakým rychlým tempem.

Stejnou měrou tu spolupůsobí také úžasný ruský pauperismus. Uvážíme-li, čím bylo Rusko dříve a čím je dnes, uvážíme-li, jakou bylo úžasnou komorou obilní a masnou, a jakým bylo také kontingentem pro vývoz průmyslových států celého světa, vidíme, že bez obou těchto předpokladů, bez úlevy požadavků amerických na straně jedné a bez současného zavedení demokracie v Rusku na straně druhé nemůžeme doufati, že by mohly tyto věci jíti takovým tempem ku předu, jak bychom chtěli.

Při tom se ovšem rozumí samo sebou, že vše to, co je v našich rukou, musí býti u nás také vykonáno, a my pevně očekáváme i kategoricky žádáme, aby všechno to, co nám bylo ve vládním prohlášení presentováno, bylo také s největší rozhodností uvedeno v život, ve skutek a čin.

Pan kol. Průša mluvil o těžké průmyslové krásí a demonstraci nezaměstnaných. My všichni cítíme jistě, jaký hrozný, přímo hladový dech zde vane do všech dělnických domácností, ale o jedno prosíme, aby tohoto stavu a této situace nebylo zneužíváno k jakýmkoli agitacím některé politické strany. My odmítáme kategoricky jakoukoli demagogií v tomto směru. My žádáme se vší rozhodností, aby to, co se stalo předevčírem na Havlíčkově náměstí, bylo také přísně vyšetřeno, a aby nám o všem tom byla podána zde zpráva. Pokud my máme svoje zprávy a pokud nám bylo referováno očitými svědky, stalo se na př. i to, že policejní strážník, jenž konal svou povinnost a stál na svém místě, byl přepaden a spolíčkován. My proto pravíme, že vše to, co žádáme pro dělníka, musíme žádati také pro policejního strážníka, když tento poctivě a nestranné koná svou službu a svou povinnost vůči republice. (Potlesk. Tak jest!)

Mluvím-li o této věci, vážený senáte, musím říci ještě jedno: Jen s velikou lítostí neseme, je-li u nás v našem státě možno, aby člen Národního shromáždění, jako na př. onen učitel, na veřejné schůzi prohlásil, že jako člen branného výboru nebude v žádném případě otáleti, aby tajemství (Hlas: Poslanec Haken!) vojenské správy nesděloval sovětské republice ruské. Já pravím klidně, ale stejně rozhodně, že my také takovéto věci klidně nésti nebudeme. Pro zkoumání vojenských opatření v naší republice jsou příslušnými jedině a výhradně příslušnici branného výboru obou sněmoven, po př. obě sněmovny ve svém plénu. Ale opatření ta nejsou pro informace ciziny, ani pro informaci onoho bolševického Ruska, které s takovou brutalitou zardousilo republiku gruzíňskou. (Hlas: Tak jest!), které uchvátilo republiku ukrajinskou, které prapory své vedlo proti Polsku, které připravovalo své armády ke vpádu do Rumunska, a které se dnes spojuje s nejvášnivějšími vojenskými vůdci říše Turecké. My se ohražujeme proti tomu tím více, poněvadž to, co se sdělí do Ruska, jde pak z Ruska zase zpět do Maďarska k Horthymu, do Německa k Erhartovi a k reakci celého světa a současně i ke komunistickým stranám v Evropě, v nichž jsou přece z tak veliké části, jako na př. u nás nebo v Jugoslavii, sorganisovány živly státu eminentně nepřátelské. Takováto politika je jen politikou nových válečných nebezpečí, nových válečných konfliktů a takovéto ťdělnickéŤ politice dnes rozuměti nemůžeme a rozuměti nebudeme.

A nyní mi dovolte několik poznámek. Pan kol. dr Stránský zde mluvil velkou řeč, které jsme všichni s velikou pozorností naslouchali. Pan kol. dr Stránský má své jméno, má svou několika desítiletou parlamentární tradicí a jeho slova také něco váží. Já především musím s tohoto místa, poněvadž jsem tak nemihl učiniti ex presidio, prohlásiti, že pokud se p. dr Stránský obrátil proti předsedovi senátu Práškovi a pokud mu vytýkal, že nekonal svou povinnost, když se tvořila nová vláda, jsem nucen sděliti, že vše, co v tomto směru bylo možno a v zájmu senátu nutno, presidium a obzvláště předseda senátu jistě učinil. O tom všem, čehož jsme byli my sami svědky, nemůže býti dozajista žádné pochyby.

Vedle toho se nás v řečí pana kol. dr Stránského, k níž se v mnohém směru připojujeme a jejíž kritiku také v mnohém podepisujeme, jedna věc dotkla neobyčejně těžce, a to je onen tón, jejž sem dr Stránský zanesl proti principu obecní autonomie vůbec. Odůvodňuje to tím, že prý obce mají dnes jakýsi ťsklon ke špatnému hospodařeníŤ, v čemž byla v jeho řeči patrna jistá tendence, která, třebas nebyla vyslovena, ale přece byla cítěna, totiž tendence proti nynějším obecným správám a zejména oněm, jež přešly volební reformou do rukou socialistického bloku. Pan kol. dr Stránský nechť tu nezapomene, co po této stránce bylo konáno v obcích dříve, a nechť, zapomínaje na kritiku věcí bývalých, není nespravedlivým kritikem věcí nynějších. Nechť pan dr Stránský vzpomene na Prahu a její hospodářství. Ve správní radě jeho společnosti zasedá také dr Bouček. Nechť vzpomene si, jaké kampaně vedl dr Bouček proti bývalé správě obce pražské. Dnes se nemůžeme vyslovovat proti Praze s takovouto animositou, jak to učinil dr Stránský. Praha je dnes přece hlavním městem republiky a má v tomto směru mimořádně těžKé úkoly. My také nemůžeme vyslovovati podezření, že by správa obce pražské byla vedena snad špatně, nebo zbytečně nákladně. Starostové obce pražské dr Šámal; dr Baxa, i nejbližší kolega pana dr Stránského, sekční šéf dr Vaněk, jako místopředseda užší správní komise obce pražské, by v tomto směru mohli býti jistě panu dr Stránskému klasickým dokladem. Prosíme jen o to, aby úkoly a poslání členů obecních sborů, zejména obecního sboru obce Pražské, nebylo tímto způsobem posuzováno nespravedlivě. Měl jsem sám možnost býti 12 roků členem sboru obecních starších obce Pražské a vím, s jakou úžasnou prací je toto členství spojeno. Je to funkce naprosto čestná a ten, kdo ji chce vykonávati poctivě, ví, že takřka polovinu svého času musí vykonávání této funkce věnovati.

Když jsme pak vývodům dr Stránského naslouchali, byli bychom rádi slyšeli a právě z jeho úst slyšeli, nějaký plamenný protest proti dnešní těžké hospodářské krisi a volání po prostředcích, jimiž by bylo možno jí odpomoci, zejména v té velké uhelné pánvi kladenské. (Hlas: Také ostravské!) Pan kol. Stránský mluvil zatím jen o kladenské. Místo toho jsme slyšeli, že pan kol. dr Stránský těmto věcem své pozornosti nevěnoval, nýbrž, že volal jenom po milosrdenství pro Pražskou železářskou společnost. Maloval nám zde dokonce již takové temné horizonty, že Poldina huť pakuje, že se bude stěhovati do ciziny a hledá již proto cizí terainy. Když dr Stránský vstoupil v čelo Pražské železářské společnosti, chtěli jsme věřiti, že bude něčím více, než pouhým exponentem, pouhou vývěsní firmou této společnosti,.která dokonce ještě dnes zůstává společností eminentně německou. Všeho toho jsme se však nedočkali.

Jsem proto vzhledem k tomu, že zastupuji již po 12 roků kladenský kraj, dříve na říšské radě a nyní zde v tomto shromáždění, povinen v zájmu věci a pravdy říci aspoň toto. Pražská železářská společnost ovládala celý rayon 40 obcí na Kladensku skoro celých 50 let. Tato společnost za války jistě nashromáždila přímo pohádkové zisky. Po 50 let komandovala do všech obecních správ těchto obcí své lidi, a dnes, kdo zná Kladno a kladenské obvody, ví, že všechny tyto obce jsou takřka hotovou pouští. Pánové, uvažte, jak vypadá Duchcov, Most, Jablonec a jak naproti tomu vypadl dnes Kladno. Na Kladně je dnes permanentní vodová katastrofa, ježto není tam dosud řádného vodovodu, a v létě jsou obyvatelé obce vydáni hotovým epidemiím tyfovým, při čemž se pro nedostatek vody otevírá voda jen na dvě až tři hodiny denně. Na Klidně nebylo světla elektrického, které bylo teprve teď s úspěchem instalováno. Na Kladně jsou školy, které jsou snad nejhoršími v celém státě. Letos se musily celé stropy podepírat, aby se nesřítily. Na Kladně není žádného sirotčince. Kladno, které čítá skoro 20,000 obyvatel, nemá ještě dnes po 50tileté vládě Pražské železářské společnosti chudobince. Dnes je na Kladně na 600 lidí odkázáno na veřejnou dobročinnost. 600 lidí, kteří z veliké části dostávají od Pražské železářské společnosti jako její pensisté nebo provisionisté měsíčně almužnu 40 nebo maximálně 100 Kč a obec Kladenská jest při tom nucena poskytnouti těmto provisionistům sama ze svých prostředků určité další podpory měsíční. A představíte-li si, že Pražské železářské společnosti bylo podle sdělení berní správy v Praze ze dne 4. září 1922, tedy letos, oznámeno, že daňový předpis výdělkové daně na rok 19?0 se snižuje z obnosu 879.000 na obnos 336.000 Kč, následkem zpětné působnosti §u 32 zák. o přechodné úpravě finančního hospodářství v obcích ze dne 12. září 1921 a že všechny tyto obce sdělávaly svoje rozpočty na r. 1920-21-22 podle posledních známých daňových předpisů z r. 1918 a 1919, pochopíme, že nyní, když nastala tato úžasná restrikce a sleva základních daňových předpisů o obnos skoro půl milionu, vznikají těmto obcím, zejména Kladnu, milionové schodky v obecním hospodářství.

Račte dále uvážiti jedno: Daňový předpis na r. 1921 v Pražské železářské společnosti obnášel pro Kladno, kde bylo zaměstnáno 5000 dělníků, 81.000 Kč. Pro Prahu, kde je sídlo společnosti a kde jest asi 200 úředníků; plus ředitelství a správní rada, byl tento daňový předpis určen částkou 130.000, tedy skoro o 50.000 Kč více. Ta znamená že společnost vyplatila v Praze pro 200 úředníků a ředitelství daleko více než na Kladno pro 5000 dělníků. (Sen. Jirásek: V Praze jsou menší přirážky a tam větší, to je ten systém!) To právě pobuřuje na Kladensku a zde jest, jak Němci praví ťder Hund begraben!Ť (Sen. dr.Stránský: To je zákon!) Zde nejde o zákon, pane dr Stránský, zde jde o to, kolik v těchto výplatách, které byly konány v Praze, jest obsaženo na tantiemách správní radě a ředitelství Pražské železářské společnosti.

Bylo-li pak dále poukazováno na to, že snad Velvarská spořitelna půjčila na vršovický ťRigelspielŤ 1 milion korun, nemohu to zkoumati, ježto nevím, jaké krytí spořitelna si vyžádala, ale vytýkal-li dr Stránský, že v Králové Dvoře byl vystaven chudobinec nákladem 1 milionu korun, nechť uváží na druhé straně, že pražská železářská společnost na vybudování a vnitřní úpravu vily pro svého jednoho ředitele, pana Czeike, obětovala skoro 2 miliony korun. (Hlas: No tak!)

Konečně jsem nucen konstatovati, že všechny rozpočty města Kladna byly jednomyslně schváleny všemi stranami obecního kladenského zastupitelstva, že zástupcově a ředitelé společnosti byli pokaždé zváni na radnici, aby se vyjádřili o jednotlivých položkách obecního rozpočtu, že podávaly se rekursy, a že všechny tyto rekursy byly všemi instancemi až k finančnímu ministerstvu zamítnuty.

Uváží-li se pak, že jsme v zájmu Pražské železářské společnosti tolikrát intervenovali, že i dělníci nučičtí i kladenští přistoupili na slevu svých mezd, že jsme vymohli snížení dávky z uhlí i koksu, zlevnění třaskavin i snížení železničních tarifů z Moravské Ostravy pro Kladno a že přes to výroba nebyla obnovována v tomtéž rozsahu jako dříve, ale naopak v propouštění dělníka bylo stále pokračováno, musili jsme a musíme v celém tomto systému spatřovati onu sabotáž, která vyvolává tolik zlé krve na celém kladenském obvodu. Pan dr Stránský neměl proto jíti tak daleko, aby zejména vyčítal jednotlivým obecním funkcionářům jejich platy. Pan dr Stránský poukázal na to, že starosta not Kladně má dnes 24.000 ročních příjmů. Já znám tone starostu Kindla snad 20 let a všichni víme, že je to jeden z nejideálnějších licí, které jsme ve svém životě poznali, muž, jenž na Kladně vytrpěl hotová muka, jenž vytrval, když na Kladně bulo nejhůře a jenž celý svůj čas věnuje této své funkci. Nemůžeme, pánové, říkati, že by bylo lépe, kdyby starostové na ten obecní úřad vůbec nechodili, protože prý si tam podle dr Stránského vymýšlejí jen nové z nové práce. Naopak, oni tam býti musí, poněvadž oni jsou důvěrníky svých voličů, a může-li kdo konflikty v obci vyrovnávati, je to starosta v prvé řadě.

V této těžké době je jistě pravým utrpením býti starostou a je obětí i heroismem býti v obecní správě, zejména na Kladně, kde se s takovou úžasnou prudkostí a vášnivostí sráží všechny zájmy třídní i osobní a kde starosta, aby měl železné nervy, jeho ta funkce vyčerpává ho úplně, béře mu zdraví, klid, čas a všechno. Situace ve správě obcí není proto ani z daleka tak kritická, jak dr Stránský zde uvedl, a my naopak můžeme býti právem hrdými na obecní správu, jak se vykonává teď, zejména v době poválečné. (Potlesk.)

Pan kol. dr KovaIik, ze slovenské stany lidové, mluvil zde a poukázal na to, že prý jim bereme víru a nechceme jim dali autonomii. Pane kolego dr Kovaliku vy jste vážný, seriosní muž a vy nám dozajista musíte přiznati, že my vám té víry nebereme. My chceme jen jedno, aby víra byla odňata z bouřlivých zápasů veřejných a aby se stala skutečnou svatyní každého jednotlivce. (Hlas: Tak jest!) Proto chceme odluku církve od státu! (Sen. dr Kovalik: Aby ale žádné zákonu porušovány nebyly!) Pane kolego, mluvíte stále o té autonomii slovenské. Dobře, mohli bychom mluviti o tom, jak má vypadati! Když se však u vás o té autonomii slovenské ve vašem smyslu teď jednati nemůže, protože b to byla autonomie maďaronská, a k té my nechceme a nemůžeme dáti souhlasu. Já byl v delegacích v Budapešti jako člen delegace rakouské. Rok co rok docházelo dříve do Budapešti na 50.000 zedníků slovenských. Byli jsme s nimi ve stálém styku, na četných a četných schůzích. Snažili jsme se je zapracovati v dělnickém hnutí ale často jsme nemohli najití z těch 50.000 dělníků slovenských jednoho nebo dva, kteří by snad byli s to napsati článek a pronésti na schůzi souvislou řeč! (Hlas: Zástupcovia štátu, pán president, uvažovali o autonomii!) Vy nesmíte věci líčiti tak, jako bychom byli prodchnuti nějakou animositou vůči slovenskému lidu. Právě naopak! My jsme byli v těchto dnech v sále Vinohradského domu při poslední návštěvě našich jihoslovanských hostí. Vynořila se mi tu živě vzpomínka, jak tu před 30ti lety mluvil Andrej Hlinka. My viděli v něm apoštola utrpení slovenského lidu a my se v slzách chvěli pod tím obrazem hrůzy, jaká šla z Černové. Kolega Klofáč se pamatuje, jak jsme před 30 léty na Žofíně zdravili Matúše Dulu a nebožtíka Mudroně! (Hlas: Ludová strana i dnes je tej istej mienky!) Co jsme kdy mohli, jistě jsme vykonali. Já si vzpomínám na to, jak jsem v parlamentu rakouském mluvil onu ťřeč ku svědomí EvropyŤ, s jakou láskou jsme ten celý materiál utrpení lidu slovenského studovali a s jakou vehemencí byly tyto věci předloženy celé Evropě. Proto vám tu musím dnes říci, že vy ve věcech malicherných utápíte věci veliké. (Tak jest!) Tomu by tak býti nemělo! Vy jste si doposud jistě ještě neuvědomili všechno to ohromné co se se státním převratem u nás stalo. (Hlas: Tak jest!) Neuvědomili, pravím a opakuji znova! Zde si vzpomínám, jak jsem byl v r. 1911 v Clevelandu, a jak tam přišlo 300 malých děti slovenských a počalo zpívati daleko od své vlasti: Nad Tatrú sa blýská! My jsme tenkráte plakali! A když si pak vzpomenu, co se stalo za těch 10 nebo 12 roků, jak jsem byl u rakve Štefánikovy v té garnisonní nemocnici v Bratislavi, v níž jsem kdysi prožil několik měsíců svého života jako jednoroční dobrovolník, když jsem viděl, že tam v té síni, kde kdysi vládlo Rakousko a Uhry, leží Štefánik a my že nad jeho rakví zpíváme: Nad Tatrú sa blýská, jako synové svobodné republiky, - tu jsem si znovu uvědomil celý ten úžasný převrat světodějný, jehož jsme dnes svědky. (Hlas: Však my to také cítíme!) To byste měli vy, profesorové a učitelé říkati slovenskému lidu. (Potlesk.) ale ne mluviti k němu tonem, z něhož vychází na jevo jen malicherná; dětinská animosita proti vládě stána. (Sen. dr Kovalik: Žádnou animositu nemáme! Já jsem za stát československý, a my hájíme jen národ slovenský, aby zůstal slovensky!) Pane koledo, pamatujte si jedno, že národ slovensky a jeho osud závisí od národa českého a jeho osudu a vice versa. Pamatujte si, že jsme jeden národ, a že jedním národem také po věky chceme zůstat. (Potlesk.) že vaše budoucnost je budoucností naší a naše budoucnost také budoucností vaší. A že nade všecko na světě milujeme právě tu vaši krásnou, nádhernou řeč slovenskou, tu vaši slovenčinu, kterou jsme si od dětských let, když jsme čítali Hurbana Vajanského, Hviezdoslava a jiné, tolik zamilovali, že jen s radostí a láskou hledíme jejímu rozvoj i a její krásné budoucnosti vstříc.

Vážení pánové, já musím spěchat. Pan kolega dr Heller promluvil zde... (Hluk. Sen. dr Kovalik: Autonomie bude na sesílení Československé republiky! Ve včerejší mojí řeči jsem projevil, že jsem vlastenec a že jsme příslušníci Československé republiky, ale chceme tu rovnoprávnost! Hluk trvá.) Pane kolego, dovolte, abych mohl skončiti.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, neračte vyrušovat.

Sen. dr Soukup (pokračuje): Vážení pánové, dovolte, abych adresoval několik slov panu kol. dr Hellerovi. (Hluk trvá.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid.

Sen. dr Soukup (pokračuje): Pan kolega dr Heller zde pronesl před dvěma dny velikou řeč. (Sen. dr Kovalik: Nechceme být nikdy pod maďarskou vládou!) To vám nikdo neříká!

Vážení pánové, to co chci říci, pokládám za věc velice vážnou. My jistě velmi mnoho podepisujeme z toho...

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid.

Sen. dr Soukup (pokračuje): ...co zde řekl pan kol. dr Heller. My víme rovněž sami velice dobře, co to znamená dnešní administrativa státu a my stejně toužebně i důrazně pracujeme a domáháme se toho, aby ten často neslýchaný a bezpříkladný způsob vyřizování aktů konečně vymizel, a erby občanstvo vyřízení svých aktů konečně cestou normální mohlo dosáhnout.

Já jako advokát jsem sám nucen prováděti různé intervence, a vím nejlépe, jaké jsou s tím spojeny útrapy. Je sice, vážení pánové, pravda, že máme v ústavě ustanoveni, podle něhož poslanci a senátoři nemají ve věcech soukromých podnikati žádných intervencí. My bychom byli šťastnými, kdybychom to mohli ve smyslu ústavy také dodržovati. Ale, když se vám, pánové, hromadí takový vodopád podáni, žádostí a stížností na stole, a když zkoumáte jedno po druhém, poznáte, co je tu ještě všude vad, a co je třeba učiniti, aby všem těmto věcem bylo odpomoženo. (Sen. dr Karas: Já jsem právě také včera o tom mluvil!) Pane kolego, a to jsme my, advokáti a poslanci neb senátoři, co s tím strávíme tolik času. Ale jak je teprve člověku, jenž nemá takové funkce a jemuž se neotevírají dvéře tak ťrychleŤ, jako nám. Co se tu proplýtvá času a energie! My máme ve státních úřadech jistě velikou řadu vážných, obětavých a snaživých úředníků, ale, bohužel, máme také velice mnoho lidí nehodných, kteří tam nesměji býti udržováni a u nichž se musí státi náprava energicky a rozhodně.

My také víme, co znamenají velké banky v našem životě, hospodářském. My to těžce neseme, že se právě velké banky u nás během doby válečné a poválečné staly faktickými diktátory našeho celého národního hospodářství. Jestliže si tu snad kol. dr Heller nyní stěžuje, pravíme mu, že naše stížnosti nejsou nijak menšími. Dokladem toho je nám i poslední kniha kapitána Vosky, v níž se líčí, jak se vycházelo vstříc jemu, jenž přece v Americe pro osvobození československého národa tolik vykonal. My musíme jistě trvati na tom, aby státní revise, státní dozor a kontrola v hospodaření velkých bank byla u nás zavedena a prováděna, zvláště když je tomu tak v ultra kapitalistické Americe, kde jsou všechny banky pod státním dozorem, kde nesmějí banky provozovati žádného obchodu zbožím, kde se musí omezovati výlučně jen na obchody bankovní a kde i nad investicemi bankovními jest provozována stálá faktická státní kontrola. Jest samozřejmo, že i po této stránce chceme podepříti to, co kol. dr Heller v tomto směru byl uvedl.

Proti čemu se však musíme již co nejrozhodněji ohraditi, jsou ty soustavné výtky se strany německých sociálních demokratů, že prý jsme v koalici s reakcí. Dr. Heller to zde otevřeně řekl, že my tímto postupem prý reakci podepíráme, třebas nevědomky, a že tím zamezujeme sjednocení všeho dělnictva v tomto státě. (Hlas: S kým jsou v Německu v koalici?) V parlamentě rakouském jsme byl šťastnými, ž jsme tu měli Viktora Adlera, onoho geniálního muže, jehož hlavní zásadou bylo: ťAuszusprechen, was istŤ - počítati s danými fakty a podle toho celou parlamentární taktiku zařizovati. Nic nebylo Viktoru Adlerovi tak dalekým, jako jakýkoliv sklon k demagogii. Jeho snahou bylo dělnictvu mluviti pravdu v každém případě a, jen tím se stala sociální demokracie v Rakousku tak velikým činitelem. My v republice byli jsme jistě od samého počátku prodchnuti snahou spolupracovati s našimi německými krajanu. V Národním Výboru československém kol. dr Rašín, Stříbrný, Švehla, jsou svědky toho, ze jsme vyjednávali s celou řadou osob. Zejména to byl kol. Seliger, s nímž bylo jednáno o jisté součinnosti. Vše to však bylo zamítnuto. A nyní si, prosím, představte naší situaci. My nejsme v české a slovenské demokracii žádnou sektou; my jsme nejsilnější, nejpočetnější stranou v českém národě. Jen v tomto senátě nás sedí dnes 36 mužů. Jsme nejpočetnějším klubem v senátě. Co máme dělati, jakou taktikou má naše strana jíti? Dobře, my nemůžeme říci: nepůjdeme do koalice, nebudeme tu reakci, jak říkáte, podepírat - ale ten stát tady bude dála my víme, že kdybychom zahájili taktiku, jakou nám doporučujete, že bychom tuto republiku hnali jen do náručí byrokracie, nacionalistického fascismu anebo všeobecné anarchie. (Sen. Reysl [německy]: Ale ani v národnostních otázkách nehledáte styku s námi!) Vy víte, že to není pravda. Je-li v německé říši presidentem státu soudruh Ebert a setrval-li na této funkci, činí tak jistě na vědomí své těžké dějinné povinnosti a odpovědnosti. Takováto koalice, jako u nás, byla a jest tak v Německu, byla v Rakousku a my věříme jedno: Naše strana jistě přinesla nad jiné těžké oběti pro tento stát, ale my se jich nelekáme, poněvadž věříme jedno, že když se našim lidem v republice soustavně v novinách a na schůzích bude mluviti pravda, aby lidé znali, věděli a se učili, jak se ten stát, a ty obce, okresy a župy mají spravovati, že se věci jen tím nejvíce prospěje. To je naší povinností, to je však, vážení soudruzi němečtí, také povinností vaší vůči dělnictvu. Senátor kol. Niessner byl na posledním sjezdu naší strany na pomět jubilea 50tiletého trvání našeho hnutí. Byl tam jako delegát německé sociální demokracie v naší republice. Byli tam delegáti dánští, švédští, ukrajinští a jiní. Nikdo z nich nebyl však tak srdečně pozdraven, jako soudruh Niessner. (Ano! Tak jest!) To, co tento sjezd tímto řekl, byla ona živoucí touha spolupracovat s vámi, touha, aby dělnicí v tomto státě si podali ruce, aby našli cestu, po které by mohli jíti druh vedle druha, aby bylo upuštěno od boje bratrovražedného, který ničí dělníky české i německé a podkopává hospodářskou strukturu tohoto státu. U nás o této touze nebylo nikdy pochyby.

A tu račte uvážiti, vážení přátelé, jedno: V poslanecké sněmovně podal váš klub návrh, v němž žádáte zřízení zvláštního výboru, jenž by vypracoval osnovu zákona o úpravě poměrů mezi národnostmi v tomto státě. Takovýto návrh jste tedy podali! My jsme s vámi v Rakousku jistě věrně a loyálně celá desítiletí spolupracovali. Dnes se vám jedná o jakési národnostní vyrovnání v naší republice, dnes víte, že k této věci máme také my co říci, že také my máme možnost v tomto směru něco vykonati ale vy jste neuznali ani za nutné nás se zeptati. Vy jste podali návrh v poslanecké sněmovně a jako vaši kommilitoni fungují: Komunistický klub, německy parlamentární svaz, slovenští lidovci a konečně maďarští křesťanští sociálové. To jest to, co mluví nejvíce a to ukazuje, že jest vám takový Baeran nebo Lodgman bližší, nežli poctivý český nebo slovenský sociální demokrat.

V r. 1912 jsme byli na mezinárodním kongresu v Basileji, kde ještě mluvil Jaures, Bebel, Adler a jiní. Tenkráte jsme šli kolem jedné školy a ptali se dětí; ťWas bist du? Ein Deutscher? Nein! Ein Franzose? Nein! Fin Italiener? Nein! Was bist du also? - Ich bin ein Schweizer!Ť Tak to vypadá ve Švýcarsku.

Co se nás však z řeči dr Hellera nejvíce dotklo, jest jeho tvrzení, že prý v Rakousku bylo vykonáno za 2 roky pro dělnictvo víc, než u nás za celá 4 léta trvání Československé republiky. To jest to, proti čemuž se stavíme. To jest ta soustavná kampaň, která se provádí ve vašich řadách u nás doma i v cizině proti naší straně, proti československé sociální demokracii a tím také proti celé Československé republice. A poněvadž vaše slova v cizině něco váží, proto to neseme těžce. S jakou emfasí bylo na př. nedávno otištěno v pražském ťSozialdemokratuŤ, že prý jsme my sociální demokraté hlasovali dokonce pro zavedení ochranných cel obilních. Nemohlo býti větší neslušnosti. Kolega Polach uveřejnil v posledním čile ťKampfuŤ článek o hospodářské krisi v Československé republice, kde nás vydává za jakési pochopy vládychtivosti a sobectví československé buržoasie. To není kritika, v tom je něco daleko víc. Pro to, co vykonalo revoluční Národní shromáždění, nemáte nic, nežli nejhorší bagatelisování. Tak jako vy, by neměl o ústavě naší mluviti žádný sociální demokrat. O tom nemůže býti žádné pochyby, že Národní shromáždění dalo této republice ústavu, na kterou máme právo býti hrdými, ústavu, nad kterou není jistě lepší v žádném státě celého světa. (Sen. Jarolim [německy]: Vedle formálního práva potřebujeme skutečné živé právo! Máme býti vděčni za to, že máme volební právo?) V této naší ústavě jest zavedeno poměrné právo hlasovací, aby žádná menšina ani o jediný hlas nebyla zkrácena. Úmyslně jsme zamítli volební právo většinové, poněvadž jsme chtěli za každou cenu prokázat svou naprostou loyalitu i vůči národnostním menšinám v tomto státě. A za to se mluví proti nám takovým způsobem! (Sen. Niessner [německy]: Tak se nikdy nedorozumíme, pane kolego, budete-li tímto tonem mluviti!) Pane kolego, my bychom rádi slyšeli od vás nějaké návrhy, o nichž by bylo vůbec možno diskutovat. To se dosud nestalo. Ale ať se u nás sběhne cokoliv, každá sebemenší maličkost letí hned do světa, že je to hrůza čísti v novinách za hranicemi. A jak to vypadá jinde? Kdo byl ve Štrasburgu, v Mariboru, v Tyrolsku, vidí okamžitě, tam je, a vidíme hned na př., jak si počínají Poláci ve východní Holiči. (Hlas [německy]: Odvolávání se na jiné bezpráví, není přece ospravedlněním!) Jistě že ne, ale my protestujeme proti tomu, aby se od nás každá lapálie a každé nedorozumění hned nevykřikovalo za hranice za nejstrašnější útisk a aby se tím vědomě nesmiřoval náš stát v očích světa. Z nás také jistě nikomu nenapadá, aby jakýmkoli způsobem chtěl ztěžovati svobodný vývoj německého národa. Při tom však uvažte, že německý národ má dnes tři státy, má německou říši. Švýcary a Rakousko a že se tedy může kulturně vyžíti ve všech směrech. Nesrní se ovšem také zapomínat, že menšiny nemají jen svá práva, ale i své povinnosti vůči státu, v němž žijí. A bylo-li tu poukázáno na to že v Rakousku za dva roky byla docíleno tolik vymožeností pro dělníky, pravím jen, že my touto cestou, jakou šli v Rakousku, nepůjdeme. My víme, že to byla také rakouská sociální demokracie s dr Bauerem v čele, která za jedinou snad linií své taktiky a politiky postavila spojení Rakouska s Německem za každou caru. Rakousko bylo a jest schopno života, ale musí tam také býti vůle žít jako samostatný stát. Je to, co bylo v Rakousku provedeno, to bylo umělé zpauperisování Rakouska jen za tím účelem, aby bylo co hotová oběť vrženo do rámce říše německé. To byla ta strašná inflace, kterou byla v Rakousku přiváděna taková úžasná hospodářsko krise, že to vyvolává zrovna příšerné účinky v každé poslední dělnické domácnosti v Rakousku a která vedla tak daleko, že dnes je křesťanský sociál Seipel pánem Rakouska, a že se Rakousku diktuje taková strašná konvence, jíž má dojíti úvěru zahraničního, že se rakouská republika olupuje i o právo parlamentu spolurozhodovati při realisaci této půjčky. Takové jsou ty důsledky, jež dnes vidíme v Rakousku. Když se mluví o nás opovržlivě, že to nebo ono nekonáme, že jsme podporovateli reakce a podobně, mluví se o nás tím méně o všem tom, čemu jsme ve státě zabránili. Nemluví se o tom, že jsme zabránili intervenci v Rusku, že nedošlo k žádným útočným výpadům vojenským proti Vídni a Budapešti, a to již také nevidíte, že na př. moblisací této republiky bulo zabráněno restauraci habsburské monarchie v Maďarsku, a že tím byly sraženy plány reakce v Bavorsku a jinde, a že se tím také pomohlo všemu republikánskému hnutí v německé říši.

My konáme svou politiku uvědoměle a jsme si plně vědomí své zodpovědnosti nejen před naším národem, ale i před celým mezinárodním socialismem. (Hlas: Před historií, ano!) Na konec pravím jedno. (Sen. Link [německy]: Na konec zůstanou jen zajatci dr Kramáře!) Pane kolego, já bych rád viděl jen vás, abyste nebyli vy stále jen v čele nacionální německé buržoasie v této republice. (Potlesk.) O to se nám jedná,Ale vaše projevy, vaše řeči, vaše manifesty nejsou ničím jiným, než stálými doklady toho, že soustavně a nepřetržitě stále ještě zabraňujete jednotnějšímu postupu našemu s vámi.

Na konec, vážení pánové, jsem povinen říci ještě toto: Mezi řečníky v této debatě se přihlásil o slovo také bývalý rektor německé university sen. dr Naegle. Předstoupil na tuto tribunu a prohlásil několika větami, že se připojuje k prohlášení poslance Lodgmana v poslanecké sněmovně. (Hlas: Naegle je Bavorák, to je cizák!) k onomu prohlášení, v němž poslanec Lodgman řekl, že každý Němec má býti vlastně nástrojem velezrády proti naší republice. Pan kol. dr Naegle neuznal za vhodné ani opakovat toto prohlášení, ani k němu něco připojiti. Musím říci, že toto prohlášení dr Naegle nás všechny do jisté míry konsternovalo, ne tak svým obsahem, jako svou formou a onou zbabělostí, která se zde projevila. (Tak jest!) Ten muž neměl odvahy, aby celou řeč Lodgmanovu z poslanecké sněmovny zde opakoval. My jistě máme o velezrádě své názory.

My při této příležitosti a na tomto místě musíme protestovat proti tomu, aby za velezrádu bylo prohlašováno všechno to, co se v revoluci československé po dobu války i po válce konalo se strany naší. My jsme v Rakousku jistě své povinnosti konali. Já vzpomínám toho, co prohlásil zejména kol. Machar, jako svědek v procesu proti dr Kramářovi, že by dr Kramářovi měly býti na prsa navěšeny všecky řády bývalého Rakouska za to, co on tenkráte před válkou činil ve snaze, aby došlo k naprostému federalisování rakouské monarchie. My všichni víme, čím byl tenkráte a co konal prof. Masaryk. My jsme všichni před válkou se Srbskem varovali. My jsme proti tomu na velikých projevech demonstrovali, my v parlamentech jsme proti tomu válečnému konfliktu mluvili a vy se pamatujete, že ten, jenž nejvášnivěji, nejhlouběji a nejhoroucněji tento boj proti válce vedl, že to byl v prvé řadě profesor Masaryk, že on to byl, který šel tak daleko, že se hraběti Berchtoldovi nabídl za prostředníka, že šel do Srbska, že mluvil s Pašičem, že s ním vyjednával, že se pokoušel najíti zlaté mosty, aby předešel takovému konfliktu, že se vrátil, mluvil, vyjednával a konferoval, a že na konec onen ťstátníkŤ, jenž stál tenkráte v čele habsburské monarchie, neměl ve své ťduchaplnostiŤ nic jiného na mysli, než že řekl, že profesor Masaryk je chudým profesorem, kterému se patrně nejedná o nic jiného, než aby dostal za tuto intervencí nějakou ťprovisiŤ.

Vy víte, váženi pánové, že pak došlo k válce, že k ní došlo proti naší vůli, a přes naše hlavy a že ta válka byla vyvolána diplomacií rakouskou. Vy jste viděli, jak potom působilo porušení neutrality Belgie, a jak byl celý svět jedním rázem zrevoluciován proti Rakousku a Německu. Tenkráte jsem bylo vánocích 1914 ve Švýcarsku. Byl jsem u Lenina, Trockého a Trocký psal vášnivé brožury proti Rakousku. Byl jsem v Italii, viděl jsem Musoliniho, jenž byl tehda vyloučen ze strany socialistické a přestoupil k nacionalistům a počal vydávati svůj vlastní list; viděl jsem, jak vypadá Milán a celá Italie. A nyní, pánové, když si představíme, jaké to musilo býti ohromné hnutí v duši člověka, když z největšího humanisty stal se největší revolucionář, když následovník Tolstoje a Dostojevského, vida ty potopy krve, a ty hekatomby mrtvých, když se zvedl a šel do ciziny, když si uvědomíme, že v tom nebyla žádná revoluce proti německému národu, nýbrž jen proti německému a rakouskému militarismu! A že to pak bylo Rakousko, které nemělo v tomto případě nic jiného na práci, než přistoupit k sepsání obžalovacího spisu a v tomto spise stigmatisovat tento čin jako velezradu, podle toho a toho paragrafu trestního zákona! Pánové, když jsme viděli, že celý svět povstal zrovna jednomyslně, co bylo tehdy naší povinností? Co jsme měli konat? To nebyla velezrada, a nikdo není oprávněn vpalovati komukoliv z nás v čelo toto Kainovo znamení. To byla naše prostá povinnost, prostý důsledek války, které jsme neprohlásili a proti které jsme všemi prostředky se postavili! A nyní, prosím, pánové, srovnávejte to, co mluvil zde pan prof. dr Naegle a v poslanecké sněmovně poslanec Lodgman. (Hlas: Oba jsou cizinci!) Pánové, srovnávejte činy našich legionářů za hranicemi, vzpomeňte na př. onoho Bedřicha Havleny, který byv v zajetí v Italii, vrátil se zpět do fronty jako italský legionář, byl udán, zatčen, poznán a postaven před vojenský soud. Vojenský soud vynesl rozsudek smrti a tento rozsudek byl exekvován. Tento legionář byl postaven pod šibenici, přišel kat a chtěl mu zavázati oči. Legionář to však odmítl, a šel k šibenici sám, se vztýčenou hlavou, vstoupil na stolici, smyčku si sám vložil na krk a odhodiv stoličku, na níž stál, provedl popravu sám. Ale smrt nenastala, poněvadž se stále ještě dotýkal nohama země. Došlo k novému jednání a vydán nový rozkaz, aby rozsudek byl vykonán. A tento legionář neprosil o nic, než že žádal, aby mu byla dána stolička nižší, šel po druhé s otevřenýma očima k popravišti, dal si sám smyčku znovu na krk, podtrhl stoličku, a, volaje poslední pozdrav Praze a Československé republice, zahynul. (Pohnutí.) A takoví lidé, že jsou tím, čemu se říká ťvelezrádciŤ? To jistě nejsou velezrádci. Ale velezrádci jsou ti, kteří jako poslanci a senátoři mluví dnes velezrádné řeči a harangují německý lid, a sami, jako posl. Lodgman, se pak na poukaz stenografů schovávají v parlamentě pod řečnickou tribunou, aby se jim ťnic nestaloŤ. To je velezráda, ale na německém lidu a národu stejně taková, jaká byla prováděna v Rakousku oním strašným provokativním vyvoláváním válečného konfliktu. (Sen. Luksch: To je naše věc, kterou posuzujeme my!) To není věcí pouze vaší, to je také věcí naší, a za to, co děláte dnes znovu, budete se zase zodpovídati před dějinami světovými. Jen si vzpomeňte, kdo štval do války se Srbskem a balkánskými národy. To je stále jeden a týž duch, a jeden systém. U nás mluvíte o velezradě, a v Německu vraždíte nejlepší lidí německého národa a německé republiky. Proto jsme oprávněni žádati, aby v tomto systému pokračováno nebylo. My si jistě vážíme německé kultury, my se hluboce skláníme před tím, co německý lid vykonal, my obdivujeme německou říši pro její úžasný pokrok na poli techniky a kultury. Ale pravíme, že německý lid si takového osudu, jaký má dnes, nezasluhoval a nezasluhuje. My nemáme žádné jiné touhy, než žíti v tomto státě v klidu a míru s každým, i s vámi. My nemáme jiné touhy, než dopracovati se lepšího života a lepší budoucnosti, a domnívali se někdo, že může přijíti doba, že je to doba dohledná, kdy může býti podminována existence tohoto státu, existence této republiky, odpovídáme; tato republika není založena na zbraních, ta je založena na síle daleko větší, ona je založena na svědomí celého světa a na mravní vůli celého světa a touto mravní silou neotřesete, jako i sty neotřásli nikdy ve světové válce. (Hlučný potlesk.)

Tato republika je a bude tím, čím jsme ji chtěli míti, když jsme v dubnu r. 1918 v Obecním domě pražském zvedali ruce k přísaze našeho patriarchy Aloise Jiráska, že vykonáme všechno, aby byl tento stát založen, a my proto také nechceme ani dnes nic jiného, nežli aby se naplnilo to, co napsal starý Herben v čelo naší ústavy, že se chceme přičleniti do rodiny národů celého světa jako člen vzdělaný, pokrokový demokratický a mírumilovný. To je naším cílem, za tím jdeme a na něm také věrně zůstaneme. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Ke slovu není dále nikdo přihlášen, rozprava je skončena.

Ve smyslu § 65, pokud se týká § 68 j. ř. je tuto rozpravu zakončiti hlasováním, schvaluje-li senát prohlášeni čili nic. Senát ovšem může se usnésti, že hlasování odkládá. Návrh na odklad hlasování nebyl podán, budeme tedy hlasovat.

Prosím pány senátory, aby zaujali svá místa. (Děje se.)

Kdo schvaluje prohlášení vládní, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Vládní prohlášení je schváleno.

Oznamuji, že jsem udělil dovolenou na dnešní schůzi sen. de Kloudovi a sen. Hartlovi pro churavost.

Sděluji, že do výboru branného nastupuje na místě sen. dr Hellera sen. dr Wiechowski, do výboru rozpočtového na místě sen. dr Hellera sen. Starka do výboru technicko-dopravního na místě sen. dr Hellera sen. Löw.

Navrhuji, aby předsednictvo bylo zmocněno ve smyslu §u 40 jedn. řádu svolati příští schůzi písemně nebo telegraficky a stanoviti její denní pořad.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.) Námitek není.

Končím schůzi.