Nuže, zmocňovací zákon praví, že na místo zákona nastoupiti má nařízení. Ale tento zákon jde ještě dále. Také tam, kde postačí nařízení, praví zákon výslovně, že ho není zapotřebí. Praví se zde: třeba není nařízení. Ba ani nějakého řízení, zcela ničeho není potřebí. Pravím zúmyslně: zcela ničeho není potřebí, neboť vláda není vázáná na žádný předpis. Kolega Niessner nazval dřívější zákon kaučukem. O tomto zákoně musím říci: není v něm kaučuku, není v něm vůbec ničeho, vláda si může činiti co chce.
Co se tedy stane, když se území změní? Kladl jsem tuto otázku v ústavně-právním výboru, a na to mně přítomný tam zástupce vlády odpověděl, že se stane usnesení vlády. Tázal jsem se dále, zda-li toto usnesení vlády bude uveřejněno ve Sbírce zákonů a nařízení.Odvětil: Nikoli, to si právě chceme uspořiti. I tázal jsem se dále: Jak se mají lidé, o které se jedná, dozvěděti o usnesení vlády, jak to mají věděti obce, jejichž hranice byly změněny? Kterak má veřejnost, která na tom přece má silný zájem, se dozvěděti o tom, že na příklad její domovské právo bylo změněno? Obzvláště nyní, kdy každé chvíle jest potřebí pasů a legitimací, táže se každý po domovském právu. Jak mají třeba advokáti a jiní lidé věděti, že obvody politických úřadů byly změněny? Jak se má vůbec veřejnost něčeho o tom dozvěděti? Na tyto >otázky< mně >zástupce< vlády, který se při tom stal velmi nervosním, řekl, že si přece vláda rozhodnutí, které učinila, nezastrčí do zásuvky, že o tom interesenty vyrozumí. Ale v zákoně samém povinnost k tomu vyslovena není. Zákon o tom nepraví toho nejmenšího. Zákon jest tak stilisován, že vládě dává plnou moc, aby bez jakékoliv formy svá rozhodnutí činila a prováděla. (Sen. Matuščák: Bez odpovědnosti!) To právě nechci říci, ale k čemu je platná odpovědnost, nemohu-li prokázati, že zákon byl porušen. A tento zákon přece porušen býti nemůže, poněvadž právě neobsahuje žádného omezení. S právnické stránky jest tento zákon přímo monstrum. Kdybych měl v přednášce mluviti o tom, jak by bylo dle tohoto zákona prakticky provésti změnu území, nedovedl bych toho. Ale tím si vláda hlavu neláme, a jestliže my, jestliže parlament tuto osnovu spolkne, pak právě má parlament vládu, jakou si zasluhuje. Nyní musím ještě připojiti: Zákon obsahuje přece jedno omezení, které však nebylo obsaženo v původním znění, nýbrž které jest obsaženo teprve ve výborovém návrhu. Na náš návrh totiž, na návrh německých zástupců, pojato bylo ustanovení, které zní: Před provedením změn musí býti slyšena zastupitelstva, o jejichž hranice územní se jedná. Československé zákonodárství, to musí přiznati také ten, kdo jinak s ním sympatisuje, nepřeje samosprávě. Tíž Čechové, kteří až do roku 1918 byli nejvíce nadšenými přáteli samosprávy, kteří toto přesvědčení projevovali slovem a písmem, a já nikdy jsem nepochyboval, o poctivosti a upřímnosti tohoto nadšení, tentýž národ jest od roku 1918 nepřítelem samosprávy. V zemích, okresech a obcích, ba i v družstevní samosprávě, všude pociťujeme zasahování zákonodárství, všude setkáváme se s překážkami vlády. A tak tomu bylo také dle této vládní osnovy. Dle vládní osnovy mohla vláda, aniž by se nějak ptala, měniti území obcí, mohla měniti území obcí také v tom smyslu, že obec úplně rozpustila, vždyť její činnosti není postavena žádná mez. To tedy jsme v ústavně-právním výboru vytýkali a na naše naléhání pojato bylo ustanovení, že tyto samosprávné korporace musí předem býti slyšeny. Ne snad, že by měly právo svoliti, anebo odepříti své svolení, ale musí býti alespoň slyšeny. Jest to zajisté zpropadeně málo, ale je to alespoň něco. Ve výborové zprávě se ovšem o tomto našem podnětu mlčí, neboť nerado se mluví o spolupráci Němců, v lidu chce se vzbuditi představa, že němečtí členové parlamentu jsou jen na překážku parlamentní práci, že je to společnost velezrádců, zcela opakem k českému národu, který za všech okolností státu zachoval věrnost a vždy stavěl zájem státní nad zájem, národní. (Předsednictví přejímá místopředseda dr. Soukup.)
Jest zcela zvláštním znamením úpadku parlamentarismu v tomto státě, když vidíme, jak povolným jest Národní shromáždění vůči vládě. Vláda může činiti co chce, může navrhovati cokoli, všechno se jí povolí, a když Němci jsou proti tomu, pak jsou rušiteli klidu, rušiteli jednání. Parlament se nepostaví proti vládě, parlament neví, že jeho práva potrvají a trvati mohou jen potud, pokud žárlivě bdíti bude nad tím, aby vláda do oboru, jenž parlamentu jest vyhrazen, nevnikala. (Sen. Polach [německy]: Zapomínají, že také jednou se mohou státi oposiční stranou!) Ano, ale i když poměry většiny zůstanou takovými jako jsou dnes, myslím, že většina v tomto státě nebude míti již vůbec žádného významu, poněvadž vláda smí činiti vše; i když čítá tolik hlav jako dnešní vláda, vždycky jest malou společností. Vláda musí naraziti na parlamentní překážky, to jest odůvodněno podstatou parlamentarismu, a není-li tomu tak, pak ztrácí parlamentarismus svůj vliv. Jestliže se vládě nepřizná toliko právo, aby činila co chce, nýbrž jestliže se jí přizná také právo, aby to, co chce činiti, činila způsobem, jakým chce, pak veškerý parlamentarismus nemá vůbec žádného smyslu více, pak poklesne parlamentarismus na stupeň stavovských sněmů za doby, kdy je absolutistický vládce svolával, aby mu poslušně povolily požadavky, jež jim předložil. To jest nevyhnutelný vývoj věcí. Jest charakteristické, není to žádný žert, žádný vtip, nýbrž smutnou skutečností, že ústavní výbor vládě nepovolil toliko to, čeho žádala, nýbrž že ústavní výbor ještě nad to dal vládě dar, jehož si vláda vůbec nežádala. Ve vládní osnově se praví, že toto zmocnění ku změně hranic se dává až do konce roku 1923. Aniž by vláda byla řekla toho nejmenšího proti této lhůtě, zmínil se zpravodaj, že doba do konce 1923 je příliš krátká, že má býti prodloužena, a tak byla plná moc dána do konce roku 1924, zákon tedy byl prodloužen o jeden rok. Podotýkám ještě jednou, že ve schůzi ústavního výboru vládní zástupce tohoto prodloužení nežádal. V důvodové zprávě vládního návrhu se praví, že se o zmocnění žádá až do konce roku 1923, poněvadž do té doby delimitační komise bude asi se svou prací hotova. Zpravodaj a ústavní výbor nezkoumali, zda-li tento údaj v důvodové zprávě není správný, zda-li snad se nebude pracovati dále, nýbrž řekli si: nyní máme 1922, konec roku 1923 zde bude velmi brzo, napišme 1924, pak máme déle pokoj. Co uškodí, dáme-li vládě větší zmocnění, nežli chce míti. Takovéto jednám jest parlamentu nedůstojno. Parlament má býti vůči vládě kritickým a nedůvěřivým, má jí něco usmlouvati, má vůbec jednati dle zásady judex ne eat ultra pelita partium. Tato zásada má také platiti pro parlament, jenž si jest vědom svého úkolu a své zodpovědnosti: Parlamentum ne eat ultra petita administrationis. Parlament nemá jíti dále nežli přání vlády, z vlastního popudu nemá se vládě dávati plná moc, které se nedomáhá.
Když se zde namáhám, nemá to ovšem nejmenšího vlivu na osnovu. Mohl bych mluviti andělskými jazyky, bylo by to lhostejno, neboť jest již předem umluveno a usneseno, že zákon bude přijat tak, jak zní, kdyby byl sebe horší. Viděli jsme to u předešlého zákona. Čeští páni sociální demokraté viděli, že pojato bylo ustanovení, které do zákona nepatří, cítili potřebu protestovati proti tomu, učinili to však takovým způsobem, jenž na osud zákona nemá dalšího vlivu. Rozhodnutím v této sněmovně není ovšem ještě věc skončena, osnova zákona přijde ještě do druhé sněmovny a chci se domnívati, že tato osnova právě tak málo jako osnova, o které mluvil kolega Niessner, přečká kritiku právního výboru v poslanecké sněmovně. V právním výboru naproti jsou pánové velmi kritičtí a mění naše usnesení, často právem. Uvidíme to, až předloha přijde do poslanecké sněmovny.
Ve své poslední řeči poukázal kolega Stránský na to, že vláda zachází se senátem špatně, že do vlády, která nyní byla dosazena, se nedostal žádný senátor. Tázal se předsedy senátu, kde že byl, když vláda byla tvořena, a proč se neujal práv senátu. Zdůraznil, že senát, který si takovéto jednání dá líbiti, nemá oprávněnost existence. Pociťuji hlubokou a živou soustrast s těmi pány senátory, kteří sobě činili naděje na ministerské křeslo a v této naději, byli zklamáni. Přejí jim, kdyby se, nedej pán Bůh, kabinetu Švehla-Rašín mělo státi něco lidského, aby potom se svými snahami lépe pochodili. (Veselost u Němců.) Ale oprávněnost své existence prokáže tato sněmovna jen tehdy, bude-li dobře a řádně pracovati, bude-li pečlivě připravovati svoje usnesení a bude-li předlohy vyřizovati s potřebnou svědomitostí. A to tedy u tohoto zákona se nestalo. (Potlesk a souhlas.)
Místopředseda dr. Soukup: Udělují slovo k doslovu panu zpravodajovi dr. Procházkovi.
Zpravodaj sen. dr. Procházka: Já si dovolím několik slov k vývodům p. sen. dr. Spiegela podotknouti. Jedná se o zákon, který má vládě umožnit, aby byl změněn v definitivní provisorní stav, který fakticky už existuje v těchto pohraničních okresích, jež jsou uvedeny v důvodové zprávě, a to zejména na Vitorazsku, kde bylo devět obcí prozatím připojeno k politickému a zastupitelskému okresu třeboňskému a tři obce k politickému okresu kaplickému a samosprávnému okresu novohradskému, a kde kromě toho připadly k Československé republice části katastru jiných obcí, než které byly již uvedeny, dále na Valčicku, kde k Československé republice připadlo pět celých obcí, z nichž tři byly připojeny k politickému okresu hodonínskému a silničnímu okresu břeclavskému a dvě obce k politickému a silničnímu okresu mikulovskému a kde kromě toho připadlo k Československé republice několik částí katastru ještě jiných obcí, kdežto na Oravsku pozbyla republika Československá části okresu trstenského a Dolní Lipnici až na nepatrnou část katastru, takže i zde je nutno provésti změny okresu. To se stalo provisorním způsobem a nyní se to má státi definitivně. Jelikož je zapotřebí, jak zákona, tak prováděcích nařízení, má se tímto zmocňovacím zákonem vládě umožniti, aby rychlým a krátkým způsobem provedla tento stav zákonně, aby zde nebylo provisorium, nýbrž definitivum. To je potřeba. My máme k vládě důvěru, druzí pánové té důvěry nemají. To se nemůže jim brát za zlé, ale my máme důvěru, že vláda tyto změny provede tak, jak to zájem obyvatelstva vyžaduje. (Sen. dr. Spiegel [německy]: Ale my jsme přece také zde, na nás se musí přece bráti také zřetel!) Zde tedy nemusí v tomto směru ani se strany německé býti činěny nějaké rekriminace. Já mám za to, že když vláda provede toto usnesení brzy a když učiní o tom vyhlášku, jako při slučování obcí, a když budou uvědoměni interesenti, že bude úplně zadost učiněno všem požadavkům a že se nestanou žádné křivdy. Nemusí to býti ve Sbírce zákonů uveřejněno, tu čteme, jen my, právníci, kteří se o to interesujeme, obyčejní lidé to nečtou, stačí, dá-li se v obci o tom vyhláška, která nahrazuje veškerou potřebu veřejného prohlášení.
Já uznávám, že pan prof. dr. Spiegel, jako vždy, velmi pilně pracuje v ústavně-právním výboru a snaží se s nimi, aby zákony byly co nejlepší. Já jsem to také, jak u pana prof. dr. Spiegela, tak u pana sen. dr. Mayra-Hartinga uvedl v důvodové zprávě o zákonu o právu autorském. Že jsem to v této zprávě neuvedl, račiž pan prof. dr. Spiegel prominouti. Nechtěl jsem tuto zprávu dělati obšírnou, ale uznávám před celým senátem, že pan prof. dr. Spiegel velmi pilně a záslužné spolupracoval na tomto zákoně, ačkoliv hned prohlásil, že s ním nesouhlasí, a že bude proti němu mluviti. Ovšem pokud se pamatuji, pokud se týká odstavce druhého, kde bylo usneseno, aby před provedením změny byly slyšeny zastupitelské sbory, jestliže se to týká změny obvodu, učinil ten návrh sen. dr. Witt. Tedy v tom směru si dovoluji doplniti výklad pana profesora dra Spiegela.
Pokud se týká prodloužení lhůty, pan profesor Spiegel mi klade za vinu, že jsem beze všeho vládě navrhl prodloužení zákona zmocňovacího. To se stalo proto, že vládní návrh byl podán 31. prosince 1921, dnes máme 1922, takže lhůta jednoho roku byla krátkou. Navrhl jsem, aby se to prodloužilo do konce roku 1924. Pan vládní zástupce, pane profesore, s tím souhlasil.
Tím jsem si dovolil doplniti nebo poopraviti vývody pana profesora Spiegela a žádám, aby slavný senát zákon přijal tak, jak se na něm usnesl ústavně-právní výbor, při čemž podotýkám, že to bylo poctivou prací ústavně-právního výboru. Jsme lidé nedokonalí, a tak také zákony nemohou býti vždy dokonalé, ale my jsme udělali svoji povinnost a prosím, aby byl přijat návrh zákona tak, jak ho ústavně-právní výbor navrhuje.
Místopředseda dr. Soukup: Debata je skončena, přikročíme k hlasování. Prosím, aby páni zaujali svá místa. (Děje se.)
O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli dám hlasovati najednou.
Jsou snad námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Námitky nebyly.) Námitek není.
Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak jsou obsaženy v tisku čís. 1473, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímají se v naznačeném znění ve čtení prvém.
Přikročíme k dalšímu bodu, jímž je
5. Návrh, aby zkráceným jednáním podle §u 55 jedn. řádu projednán byl vládní návrh zákona, kterým se mění některá ustanovení o poručenstvu a opatrovnictví.
Poněvadž platnost tohoto zákona má nastati 1. lednem 1923 a věc tato musí býti projednána ještě do zmíněné lhůty, jest třeba, aby byla s urychlením projednána.
Kdo s pilností souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Pilnost se přiznává.
Přikazuji věc tuto výboru ústavně-právnímu a rozpočtovému s tím, aby věc tuto vyřídil s největším urychlením a to do příští schůze senátu Národního shromáždění.
Dále bod
6. Návrh, aby zkráceným řízením podle §u 55 jedn. řádu projednán byl návrh zákona o náhradě za vojenskou přípřež v míru v roce 1923.
Jelikož jedná se o to, že vládní nařízení ze dne 14. září 1921, čís. 348 Sb. z. a n., jímž výše náhrady přípřeže je stanovena, jest nařízení terminované, jehož platnost vyprší dnem 31. prosince 1922, navrhují, aby záležitosti této přiznána byla pilnost ve smyslu §u 55 jedn. řádu.
Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Pilnost jest přiznána.
Přikazuji věc tuto výboru brannému a rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě co možná nejkratší, a to do příští schůze senátu Národního shromáždění.
Konečně poslední bod dnešního pořadu
7. Návrh, aby zkráceným řízením podle §u 55 jedn. řádu projednáno bylo usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, jímž se povoluje dodatečný úvěr k podpoře nezaměstnaných a k čelení nezaměstnanosti vůbec.
Vzhledem k překročení rozpočtu při placení podpor v nezaměstnanosti, jakož i vzhledem k vzrůstající nezaměstnanosti dělnictva jest nutno, aby tu byly prostředky k dalšímu vyplácení těchto podpor, a proto navrhuji, aby záležitosti této také přiznána byla pilnost ve smyslu §u 55 jedn. řádu.
Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina. Pilnost jest přiznána.
Přikazuji věc tuto výboru sociálně-politickému a rozpočtovému s tím, aby zpráva podána byla do tří dnů.
Sděluji, že do výboru iniciativního nastupuje za sen. Slavíka sen. Hucl, do výboru národohospodářského za sen. Slavíka sen. Hybš a za sen. Hrejzu sen. Sáblík, do výboru zdravotního za sen. Slavíka sen. dr. Vlček, do výboru sociálně-politického za sen. Rozkošného sen. Smrtka, do výboru pro prozkoumání prací Stálého výboru za sen. Smrtku sen. Rozkošný.
Navrhuji, aby se příští schůze konala ve středu dne 29. listopadu 1922 o 16. hodině s tímto
denním pořadem:
l. Druhé čtení zprávy výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění ustanovení trestních řádů o tom, kdo má právo býti posluchačem veřejného hlavního líčení. Tisk 1472.
2. Druhé čtení zprávy výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona, kterým se vláda zmocňuje, aby v územích pohraničních prováděla změny úředních obvodů. Tisk 1473.
3. Zprávu I. ústavno-právného výboru, II. rozpočtového výboru o vládnom návrhu o štátnej podpore sporitelien a ich pobočných ústavov na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi. Tisk 1487.
4. Zpráva I. výboru branného a II. rozpočtového o vládním návrhu zákona o náhradě za vojenskou přípřež v míru v roce 1923. Tisk 1495.
5. Zpráva výboru I. ústavně-právného a II. rozpočtového o vládním návrhu zákona, kterým se mění některá ustanovení o poručenstvu a opatrovnictví. Tisk 1496.
Jsou nějaké námitky proti mému návrhu? (Nebyly.) Nejsou.
Končím schůzi.
(Konec schůze v 13 hodin 10 minut.)