To je jistě v dnešní době výnos, který je nechápaný, poněvadž spočívá na některých ustanoveních církevních sněmů před sty nebo docela tisícemi roky. (Odpor některých lidových senátorů.)
Rozumějte, já vás nechci provokovati, já nechci vaší víru zlehčovati, vy si věřte, jak chcete, o to nejde, mně jde o to, abyste to právo, které si vyžadujete pro sebe, připouštěli také lidem svobodomyslným, aby mohli míti také svůj úsudek, a aby úsudek, který svobodomyslný člověk pronese v listě, a který se neshoduje s úsudkem věřících, nebyl konfiskován. Ale jest zajímavo, jak to bylo konfiskováno. Mně nejde o konfiskovaný text, nýbrž jakým způsobem to bylo provedeno. Ten výnos biskupův pro svobodomyslného člověka jest poněkud nepochopitelný. (Sen. dr. Karas: To jest vnitřní věcí církve, jiným do toho nic není!) Také jiní mají právo do toho mluviti, pane kolego. Klerikální listy nebo lidové míchají se do věcí svobodomyslných....
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, abyste mluvil k věci.
Sen. Špera (pokračuje): míchají se do věcí Volné Myšlenky. Jestli ony si to právo osobují, mohou si jej osobovati také svobodomyslné listy, toť zcela přirozené. - Jak jsem pravil: Poněvadž svobodomyslný list nechápal takovéhoto středověkého výnosu, přidal k tomu kritiku, v níž výnos odsuzuje a pohoršuje se nad ním, a nazývá to balamucením, jestliže biskup tvrdí, že každé rozhodnutí papežovo schvaluje Kristus. Možná, že slovo >balamucení< jest trochu drastický výraz, ale nedivte se, že se to stalo. Nechci kritisovati toho výnosu, nýbrž chci jen kritisovati způsob, jakým se stala konfiskace. Jsou čtyři listy, každý vychází někde jinde, a stalo se zde toto: V Praze a Brandýse n. L, prošla kritika jako naprosto nezávadná. Nebylo to konfiskováno, a bylo to tedy státním zástupcem považováno za něco zákonného, kdežto v Táboře a Znojmě to bylo konfiskováno pro rušení náboženství ve smyslu §u 122, tedy pro zločin. To jest divný právní stav, když ve dvou listech v Praze a Brandýse kritika projde bez závady, kdežto v druhých dvou listech v Táboře a Znojmě je považována za zločin. Taková konfiskační praxe by v dnešní době přece jen neměla byli prováděna. Jsem přesvědčen, že pražský censor jest tak zkušený jako onen ve Znojmě nebo ten v Táboře. A jestliže on neuznal, že jest nutno to konfiskovati, jest to důkazem, že to nebylo tak protizákonné, že žádný zločin nebyl spáchán. Ale pánové, kdybyste řekli: Praha jest velkoměsto, kdežto Znojmo a Tábor jsou města venkovská, kde jest jiný lid a jiné poměry, ihned vám řeknu, že Brandýs jest také venkovské město, kde jsou tytéž poměry jako v Táboře a Znojmě. Z toho jest viděti, že ten, kdo prováděl revisi nebo kontrolu listů v Táboře a Znojmě, měl náhledy, za kterých se prováděla kontrola tisková za Rakouska, totiž on považoval, že jeho úkol jako úředníka jest, hájiti dogmata katolické církve nebo vůbec dogmata církví. (Sen. dr. Karas: Hájiti trestní zákon!) Na ten trestní zákon také přijdu.
Druhá konfiskace týče se Volné Myšlenky, a to čísla ze dne 1. října, kdy přinesla článek, zabývající se ušní zpovědí, kterou jako list svobodomyslný prohlásila za středověký přežitek, do dnešní doby se nehodící. To vyšlo v Praze, a pražské státní zastupitelstvo zkonfiskovalo tento článek s odůvodněním, že je to zlehčování obyčejů církve katolické. Pánové katolíci, můžete věřiti, co chcete, míti názor na zpověď jaký chcete, nechci jej nějakým způsobem zbytečně zlehčovati, ale musíte uznati, že my, svobodomyslní lidé, můžeme míti odchylný názor jako vy a následkem toho jistě je nesprávné, když list tak eminentně svobodomyslný jako Volná Myšlenka projeví svůj názor a je za to konfiskován. To jistě je něco při nejmenším nepochopitelného a jsem přesvědčen, že by bylo povinností p. ministra spravedlnosti a p. ministra vnitra, aby v těchto věcech dali pokyny úřadům, aby konfiskační praxe byla jednotnější a řidší, zejména aby se neprováděla taková staro-rakouská alotria.
Kol. sen. dr. Karas upozornil, že jedná se při tom podle zákona. Přijdu ještě na tu věc. Uvádím, že nejen státní zastupitelstvo, které kontroluje listy, ale také někteří soudcové podléhají starorakouskému duchu, domnívajíce se, že musí souditi tak, jako za Rakouska. Nechci kritisovati soudce v jeho povolání, zde je soudce svobodným, a jistě bychom se bránili, aby nějaký nátlak na soudce s některé strany byl dělán, ale jistě, když se stane takový rozsudek, jako byl vynesen v Brně, volá to po nápravě prostě proto, poněvadž takové věci jsou neudržitelné.
Bylo to v r. 1921, a to 11. září, kdy komunisté uspořádali na náměstí Svobody projev - nevím, oč šlo - a tu vystoupil také dělník Petránek, komunista, a mezi jiným - nevím, v jaké souvislosti, nebyl jsem na schůzi přítomen - prohlásil, že papež Jan XXIII. býval námořním loupežníkem a následkem toho, že ostatní papežové, jeho nástupci, nemohou býti svatými ani neomylnými. Za tento výrok pohnán byl k soudu, a při přelíčení, jež konalo se u brněnského soudu dne 5. října, byl odsouzen. Předseda soudu - nebudu jej jmenovati, aby se neřeklo, že chci osobně napadati - když šlo o to, byl-li papež Jan XXIII. skutečně námořním loupežníkem, nedůvěřoval, a když to připustil i státní návladní, vrtěl nad tím hlavou, že to není možné, a tu sám státní návladní musil uznati, že skutečně papež takový byl, Petránek se přiznal úplně k tomu a dokázal, že loupežnictví Janovo bylo také jedním z bodů žaloby na církevním sněmu kostnickém, a odvolával se, že to je historická skutečnost. Soudce nemohl snad pro historickou skutečnost toho člověka odsouditi, a proto mu řekl: Ale na veřejném projevu jste to neměl říkati - a odsoudil ho na 10 dní.
Jak jsem již pravil, nechci kritisovati toho soudce, jeho úsudek je svobodným, ale upozorňuji na to, že i kdybych ho chtěl kritisovati, ten soudce má vždy možnost říci: Já tím nejsem vinen, vinno je to, že my máme ještě trestní zákonník starorakouský, podle kterého my soudcové jsme povinni souditi. V našem trestním zákonníku totiž máme všechny paragrafy na ochranu církví. Ještě tam máme paragraf 122 a 303 a 302, tedy všechny ty paragrafy, známé za Rakouska, kterých se užívalo tolik proti lidem svobodomyslným. (Sen. dr. Kovalik: Ale ty paragrafy chránily jiné církve, nejen katolickou!) Úplně souhlasím s vámi, že zrovna tak by to platilo pro jinou církev jako pro katolickou, to je úplně stejné, já neberu žádnou církev v ochranu a žádnou nechci zbytečně napadati. Zde vůbec nejde o církev, nýbrž o provádění praxe soudní. Vím, že náš trestní zákonník je hodně zastaralý, víme také, že se připravuje reforma toho trestního zákonníku, ale jde to strašně pomalu a pravděpodobně to bude ještě dlouho trvati, než trestní zákonník budeme míti vypracovaný, a než ho dostaneme na stůl do senátu nebo poslanecké sněmovny. Mám za to, že by bylo potřebí, aby tyto paragrafy, které specielně hájí církve, z toho trestního zákonníku byly vůbec vyňaty, poněvadž to odporuje naším ústavním ustanovením o úplné náboženské svobodě. Kdyby tyto paragrafy měly v trestním zákonníku zůstati, pak by články ústavy o náboženské svobodě byly pouhým kusem papíru. My jistě klademe větší váhu na naší ústavu než na starorakouský zákonník, a tu by bylo věcí pana ministra spravedlnosti, aby se přičinil o to, aby v nejbližší době učinilo ministerstvo spravedlnosti - ještě než ten reformovaný zákonník přijde do Národního shromáždění - návrh, podle kterého (Sen. dr. Kovalik: Aby se církev napadat mohla!) - ne, pane kolego, nýbrž aby paragrafy 122, 303, 302 byly odstraněny, neboť tento duch, jaký dnes v tomto trestním zákonníku je, to jest onen duch, jakého se užívalo za starého Rakouska, s nímž nikdo již nesouhlasí, je prostě neudržitelný. (Sen. dr. Karas: Ale soudce v Neveklově jedná pravý opak!) Já to připouštím, je to možné, že ten soudce jedná opačně, a proto by bylo potřebí právě tyto paragrafy, které znamenají ochranu jistých církví, byly odstraněny. Na místě toho ovšem zase musí přijíti nějaké opatření, ale musí to býti opatření takové, které by bralo v ochranu také bezvěrce, poněvadž jestli někdo smí býti bezvěrcem, pak je jisto, že musí požívati téže ochrany jako katolík. Když by nebylo takové ochrany, pak by bylo lépe říci, nesmí nikdo bezvěrcem býti jako za Rakouska. Tam to bylo sice v zákoně dovoleno, ale jakmile se někdo přihlásil za bezvěrce, měl pronásledování na krku. Já si představuji, že když máme rovnost a svobodu náboženskou, musíme ji uplatniti ve všech naších zákonech. Vždyť již máme 4 roky od utvoření republiky, za tu dobu mohly býti již takové staré paragrafy odstraněny.
To je právní stav neudržitelný a proto opakuji ještě jednou, že jest povinností pana ministra spravedlnosti s panem ministrem vnitra, aby tyto paragrafy z trestního zákona co nejdříve byly odstraněny. Opakuji, že nechci míti žádného stranictví a nechci míti žádných výsad pro svobodomyslné lidi, ale právě proto mluvím proti výsadám, kterých požívaly dosud církve. Všem měřme stejně a takovým způsobem nejlépe zabezpečíme mír národa. (Souhlas.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Slovo dále má pan sen. Kiesewetter.
Sen. Kiesewetter (německy): Slavný senáte, velectěné dámy a pánové! Ačkoli víme, že předložený nám státní rozpočet nebude již změněn a ačkoli nemohu přednésti mnoho novinek, což právě není povzbuzujícím a povznášejícím pro řečníka, přece se nemohu vyhnouti tomu, abych nevysvětlil naše stanovisko. Hlasujeme-li proti rozpočtu, což přece je samozřejmé, neučiníme to ze zvláštní zlomyslnosti, nikoli, neboť jest jednou v podstatě sociálnědemokratické oposice, že kritisuje a zamítá státní rozpočty občanských vlád. To činili jsme ve starém Rakousku, které jsme považovali za stát třídní a vojenský, ba ještě více, my jsme jej nazývali káznicí národů. Nám tudíž nemůžete činiti výtky, máme-li za to, že také stát, ve kterém žijeme, československý stát, znásilňuje menšiny. Jsme tedy nestrannými v této příčině, a jestliže se dnes chápeme slova a různé věcí opětujeme, pak činíme to proto, poněvadž to naprosto nemůže škoditi, nýbrž poněvadž jest nutno naší kritiku vždy znovu opětovati a pronikati s ní do nejširších kruhů, neboť konečně snad přece bude lze docíliti tím nějakého účinku. Ačkoli hospodářskou krisi, ve které se nalézáme, odůvodniti jest válkou, ještě více však mírovými smlouvami, přece jí její ráz zjednává poměr, ve kterém jsou Češi k Francii, totiž jako vasalové Francouzů, kteří by nejraději po způsobu bartolomějské noci zničili celé Německo. A proto musíte také vy hlavně proti Němcům, kteří ve státě bydlí a kteří mají průmysl a obchod ve svých rukou, pěstovati nepřátelskou hospodářskou politiku, neboť právě tak, jako chtějí zničiti Němce, aby německá říše politicky nezmohutněla, tak musíte vy jako věrní následovníci Franků činiti totéž. Nalézáme se nyní uprostřed této krise, která byla způsobena touto politikou, kterou ovšem pan ministr Rašín popírá anebo líčí jako již překonanou, stejně jak jí také pan ministr obchodu Novák prohlašuje za překonanou, a nikdo nemůže s určitostí říci, kdy skončí. Ale jestliže již kapitalistické hospodářství před válkou zničilo veliký počet malých existencí a soustředilo výrobu v několika málo podnicích, bude nynější krise dle všech předpokladů působiti ještě mnohem zhoubněji, neboť tato krise představuje hospodářský přizpůsobovací proces průmyslu, který jsme s 80 % přejali od Rakousko-Uherska, čítajícího 50 milionů obyvatelů, do Československa s jeho 14 miliony obyvatelů. A povážíme-li, že jsme se všichni na počátku války klamali o době jejího trvání, a že jednotlivé fáse poválečné doby trvaly mnohem déle, nežli jsme se domnívali, bude také tato krise vyžadovati asi mnohem delšího času a více obětí nežli všechny posavadní. Tato krise může, pravím, že může, zničiti polovinu našeho průmyslu a statisíce dělníků učiniti zbytečnými, kteří vám, pánové z pravice, by se mohli státi ještě velice nepříjemnými, ačkoli chudoba a hlad obyčejně zalézá a hyne a zmírá v koutech; ale to bylo kdysi, a v nynější době, kdy sebevědomí pracujícího lidu se budí a kdy jest organisováno, tu lid tento již nezmírá ve statisících, aniž by panující mocí neprovedl nějaký tanec.
A při tom pan finanční ministr pomýšlí ještě na snížení platů státních úředníků a snad také na propuštění desetitisíců jich, v době, kdy drahota daleko ještě není překonána, a kdy tvoření cen může se zase bráti směrem opačným a kdy chudoba a nemožnost něco kupovati brání rozvoji výroby. V každém případě představuje úmysl pana dra Rašína snížiti platy, aby stát uvedl do finančního pořádku, jistý způsob >koňské kury<, která svědčí o perversitě a která zjednává atmosféru, ve kteréž se může dařiti fascismu, se kterým si již dnes pohrávají vaši nejurozenější státníci a poli Sikové. Řekl přece nedávno Kramář na schůzi v Uherském Hradišti, kde se mu dobře nevedlo, že kdyby se vlast octla v nebezpečí, mohli bychom si dovoliti věci, které jinak jsou zakázány. Neboť, pravil, kdo se staví mezi nás a národnostní charakter, musí počítati s tím, že s ním budeme jednati jako s nepřítelem. To jest otevřená hrozba proti všem, kteří se v tomto státě cítí znásilněni. Smíme se sice cítiti znásilněnými, ale aniž bychom něčeho proti tomu podnikali. Jestliže však tento pocit otevřeně projevíme, pak to může jednou dopadnouti jinak. Také u Rašína ukazují se fascistické záchvaty. To vysvítá z jeho výroku, že potřebujeme individuality, silné jedince, lidi, kteří dle občanského, názoru jsou povolání k tomu, aby řídili státy a národy. Představujete si nějakého Mussolliniho anebo nějakého Napoleona, ačkoli se tato dvě jména vedle sebe dobře nesnášejí. Napoleon byl dle našich názorů přece jiným člověkem, ačkoli jinak pro něj nehorujeme, ale jiným chlapíkem byl přece nežli ti moderní, nežli Mussolini a Horthy a jak se jinak všichni jmenují. Byl synem veliké revoluce, která na věčné časy bude památníkem dějinného vývoje, a jeho vítězství nad různými vojsky a národy bylo možno jen tím, že všude tam, kam vnikl, hlásal vymoženosti veliké revoluce, prohlašoval všechna zvláštní práva za zrušená a všechny státní občany před zákonem za rovny. Získal tím vrstvy inteligence až do nejvyšších jejich představitelů, takže také veliký německý básník Goethe se stal přítelem Napoleona I., což patrně také tím dlužno odůvodniti. Ale Mussoliniové, které my máme, jsou jaksi žoldnéři reakce, politické i národnostní reakce, jejíž cílem jest zničiti demokracii a její dílo, která začíná antisemitismem a která končí u socialistů, kteří přece jsou otroky židů. Samozřejmě nebyli by ušetřeni bolševici, také ti by přišli na řadu. Ale konec konců nebojím se přece tohoto fascismu, že by snad u nás nastal anebo dokonce také v Německu nabyl půdy. Neboť Berlíňáci nejsou přece žádní Římané a Pražáci také nepatří k jihoitalskému proletariátu trhanů. Myslím, že by u nás pokusy, odvážiti se něčeho takového jako v Uhrách a v Itálii bídně ztroskotaly.
V touze míti více individualit jest vlastně obsažen celý světový názor našich odpůrců v touze po sesílení kapitalistického způsobu výroby, který v sobě obsahuje boj všech proti všem na poli hospodářském a který tím způsobem ohrožuje existenci jednotlivců, který nese s sebou, že kapitalisté svůj majetek soustředí stále více v rukou jedinců, takže massy stále chudnou a stávají se více závislými od těch, kdož disponují půdou, stroji a nástroji. Puzeni hladem musí nemajetní prodávati majetným svoji pracovní sílu, kterou nelze odloučiti od osoby. Ale netoliko svoji fysickou, nýbrž také svoji duševní sílu. Lze je tudíž nazvati moderními mzdovými otroky, jejichž osud lze jen poněkud zlepšili organisací za stávajících poměrů. V této odvislosti od bohatých pohybují se také obce, okresy až nahoru do států, jejichž správce zatím do svých sítí lapají banky, které mnohdy také upadají. Míním zde Moravsko-slezskou banku. Bylo zde sice několik zatčení, ale myslím, že vyšetřování nezasáhne příliš hluboko. Neboť mohlo by se při tom příliš lehko naraziti na lidi z nejvyšších kruhů, kteří dnes platí za poctivce. Tato individualita pana Rašína, která jest spjata s kapitalistickým způsobem výroby, jest také živnou půdou pro třídní boj a pro boj ras, jenž vede ke krvavým válkám. Tak byla světová válka, jejíž strašné následky ještě dlouho budeme pociťovati, válkou, ve které dvě kapitalistické skupiny zápasily o politické světové panství, které jest spojeno také s hospodářským vykořisťováním. Mocnosti, které světovou válku připravovaly a vedly, konají nyní již od let konference, nezjednají však nikdy klidných poměrů, ve kterých by se mohlo dařiti pracujícímu lidu. Jen tehdy, jestliže individualismus v boji s kolektivismem bude tímto kolektivismem potřen, jen tehdy bude lépe.
(Předsednictví ujal se místopředseda dr. Soukup.)
Aniž bychom pouštěli s mysle velikou věc internacionální sociální demokracie, chceme v tomto státě působiti pro pracující lid, pro uskutečnění svého programu a nad to pracovati pro veliký svaz národů, jenž v budoucnosti znemožní krvavé války pro hmotné statky. To však nebude svaz národů jako ten, jejž utvořily vítězné mocnosti, a o němž náš ministr věcí zahraničních Beneš řekl, že nezrušuje suverenity států, a který se zakládá netoliko na vnitřní demokracií, nýbrž také na demokracii států. V tomto smyslu, pokračoval, sedí tam lidé s právním cítěním. Proto musí každý prohráti, jenž nepřichází s odůvodněnými stížnostmi - a Němci prý nepřišli s odůvodněnými stížnostmi. Kdo nechápe ducha tohoto Svazu národů, prohraje rovněž. Dle toho spočívá demokracie států, které tvoří Svaz národů, dle dra Kramáře v tom, že každý jednotlivý z nich nepotřebuje uznávati usnesení Svazu národů. Ale Svaz národů jako tento, jenž stojí nad suverenitou každého jednotlivého přičleněného státu a jenž nemá prostředků, aby svému usnesení zjednal důrazu, jest bezúčelným útvarem, jenž jest roven noži bez želízka. Svaz národů, jejž státy utvořily, jest pouze soudním dvorem, jenž všemu, co z Dohody vychází, má propůjčiti gloriolu práva, jenž svoje ostří obrací proti státům, které ke Svazu nenáležejí, to jest proti Německu, Rusku a Americe, tedy proti půl světa, a v tomto smyslu bude jednou odsouzen dějinami, které znamenají světový soud. Skutečný svaz národů bude možný teprve tehdy, až obemkne národy hospodářské společenství, které nebude vyráběti pro zisk, jak tomu jest dnes, nýbrž které bude zboží a spotřební předměty vyráběti podle potřeby všech. Proti tomu však brání se třídy, v jejichž rukou se nalézá moc, poněvadž by to bylo uskutečněním socialismu. Jejich zbrojení také platí tomu, aby cesta tato nastoupena nebyla. Nezbrojí se již, jako před válkou, aby byl zachován mír, poněvadž této báchorce již nikdo nevěří, nýbrž více méně proti vnitřnímu nepříteli, ku kterémuž ovšem zde se počítají socialisté. Řekl přece náš ministr války Udržal v rozpočtovém výboru senátu, polemisuje proti systému miličnímu, že jest těžko zaváděti milici ve státě, kde stále ještě žijí silné živly, které se k tomuto státu nechtějí přiznati a které svou vlast hledají mimo hranice státu. Dle vykonaných studií, pokračoval ministr, jest prý milice drahá a méně cenná. Takovéto názory nejsou především slučitelný s demokracií, kterou se u nás stále ještě vychloubáme, ale jsou také neslučitelny s ústavou, ve které zavedení miličního systému bylo stanoveno. Milice se ovšem nelíbí českým vládnoucím pánům. Přijmou mnohem raději ochotně francouzskou vojenskou missi, i když stojí sebe více, nežli ústupek, který by demokracii učinili miličním systémem. Ale milice se nehodí pro útočné války, stejně jako by ji těžko bylo užíti proti stávkujícím a demonstrujícím dělníkům, naproti čemuž by vycepovaného stálého vojska se dalo spíše užíti k praetoriánským službám. Při tom dovolujeme si poukázati na to, že i s nejlepším vojskem nelze na dlouhou dobu udržeti stát, jenž uvnitř je shnilý, anebo jinak úplně života neschopný. Duch vzpoury pronikne konečně za jistých okolností i nejsilnější žalářní zdí. Nejlepší příklad skýtá shroucení tří nejstarších vojenských monarchií ku konci války, tedy také Německa, jež bylo nejsilnější vojenskou monarchií světa. (Sen. Matuščák [německy]: Nyní jsme my nejsilnější!) Ba věru. Něco tomu bude ještě scházeti. Nejlépe by bylo, pánové z pravice, kteří ovšem tak špatně jsou zastoupeni, kdybyste šli do sebe a kdybyste posavadní svoji politiku v tomto státě přezkoumali. Ptejte se sebe sama, zdali jste učinili vše, abyste uspokojili národy, které tomuto státu z donucení byli přičleněni, abyste je učinili dobrými státními občany. Ptejte se dále, zdali stát s hranicemi, které tak nesmírně těžko lze chrániti, jako jest váš stát, zdali lze jej na delší dobu udržeti proti oposici poloviny jeho obyvatelstva, neboť by se již sešla polovina s obyvateli Podkarpatské Rusi a obyvateli jiných zemí, kdybyste je nechali voliti, jak to demokracie žádá. Docela určitě by se tato polovice sešla. Připomínám při tom jen návrh na zavedení autonomie, jenž byl podán v poslanecké sněmovně, a připomínám návrh, podepsaný 117 členy oposice v poslanecké sněmovně. Jak se však má věc s pařížskými mírovými smlouvami, ze kterých vyšlo Československo, a které stále více se hroutějí a hledí vstříc svému zrušení? Poukazujeme při tom jen na nový útvar Turecka, jenž ruší mírové smlouvy, což může míti nebezpečné následky. Při tom by osud Řecka dal odstrašující příklad všem malým státům, které jsou naplněny velikášstvím a snahami po rozšíření. Po tom všem měli byste vy z většiny přezkoumati, zdali jest ve prospěch trvání vašeho státu zahraniční politika, kterou pěstujete oproti 70 milionovému národu německému, jímž jste ze tří stran obklopeni. Po zralé úvaze musíte dojíti k tomu, že by vám přátelství Němců musilo být užitečnějším, nežli přátelství Rumunů a Bulharů, neboť v Malé Dohodě nespatřuji ještě dlouho silného svazu. Obzvláště tam dole na Balkáně jsou bratři příliš různorodí a byli vždy schopni velikých změn. Na každý způsob bylo by tedy moudřejším, kdybychom se mezi sebou smířili. Žili jsme po celá staletí spolu dosti dobře, šlo to, a nyní najednou to již nemá jíti? O ano, šlo by to, a věříme tomu. Bez dobrých hospodářských styků s Německem to ovšem nadále nepůjde. O nějakém obratu vaší politiky v tomto státě nelze však ničeho zpozorovati. Ani jedno slovo ministrů na to nepoukazuje a ani ve vašem rozpočtu nelze ničeho takového pozorovati, ve státním rozpočtu není obsaženo ničeho, co by směřovalo k nějakému sociálně - politickému pokroku. Složení kabinetu Švehlova jest nepřátelské dělníkům a socialistům, v něm obsažen jest duch Rašínův. Jest to kabinet výrobců, příjmy ve státním rozpočtu obsažené pocházejí většinou z nepřímých daní a dávek, které nejvíce tíží dělníka a malého muže. Pro kulturní účele jest zařaděno příliš málo. Dlužno se také obávati, že útisk německého školství bude se pěstovati dále. Řekl přece ministr vyučování Bechyně, že žaloby Němců ve věcech jejich školství netřeba bráti vážně, a Bechyně jest přece sociální demokrat. Socialisace uvázla tam, kde nevybočila ve znárodnění. Podpora nezaměstnaných jest nedostatečná. Zkrátka ve všech oborech pozorujeme, že tam, kde by snad některý ministr jednou něco chtěl učiniti a kde něco slíbí, správní úředníci se proti tomu staví nepřátelsky. Zapomínají všichni vespolek, že zákon o podpoře nezaměstnaných dlužno vykládati a prováděti ve prospěch těch, kteří nemají žádného zaměstnání, nechceme-li se blamovati a chceme-li býti bráni vážně.
Ke konci nemohu opomenouti, abych se nedotkl našeho poměru k Čechům a národním demokratům, o nichž bychom si přáli, aby jich zde bylo více. Totéž přání můžete ovšem také vy míti, pokud jde o nás, i chci při tom několika slovy vzpomenouti doby, kdy jsme měli ještě jednu organisaci a konali společné sjezdy strany. Tato doba společného bratrského boje obsahovala tak skoro jeden lidský věk až do brněnského sjezdu strany roku 1891, jenž se zastával autonomie všech národů v Rakousku a jenž vedl k založení samostatné české sociální demokracie. Nejrozhodněji vystupovali jsme my delegáti z Liberce proti roztříštění jednotných organisací, obzvláště byl to Karel Schiller, jenž všemožně se namáhal, aby tomuto kroku zabránil, poněvadž jsme poznali, že čeští soudruzi, oddělení od nás, brzy budou strženi silným národnostním proudem svého národa, jak se to také ve skutečnosti stalo. A dnes jsou úplně ve vleku svých třídních odpůrců, měšťáckých českých stran, což potvrzuje výrok soudruha Kouši v rozpočtovém výboru senátu. Týž řekl: >Vyslovuji také veřejně jako sociální demokrat, že mám pro ministra Rašína plné uznání a že dovedeme ministra Rašína chrániti.< To si snad mohl mysliti, ale že jako sociální demokrat považoval za nutné to veřejně vysloviti, je velmi podivné. (Výkřiky na levici.) Ale přes tyto pro nás sociální demokraty německého jazyka velmi politováníhodné zjevy nevzdáváme se naděje, že se jednou vývojem hospodářských poměrů spojí netoliko české a německé měšťáctvo, nýbrž že také vy čeští sociální demokraté budete jednou nuceni utvořiti jednotnou frontu s námi německými sociálními demokraty. Známky pro to již se objevují. Hnutí v německém měšťáckém táboře na to poukazuje. Jest přece známo, že agrárníci nebyli nikdy krajně nacionálními a že byli ochotni příležitostně se spojiti se skupinou národnostních odpůrců. Bylo jim to velice vytýkáno, ale konečně dojde tak daleko, že se také lidé kolem Rašína seskupení, velicí kapitalisté Čechů, spojí s Němci ke společnému vykořisťování lidu. Ba snad toto spojenectví již máme, jenže nejeví se na veřejnosti a snažíte se je zastříti; ale ve skutečnosti jest tomu na celém světě tak, že mezi akcionáři a průmyslníky existuje společenství a že jen ve veřejnosti, anebo kde tomu musí býti, předstírají nacionalismus; ale ve skutečnosti jsou mezinárodními ve vykořisťování. Čeští sociální demokraté nechť jsou na pozoru, aby spojenectví občanských stran nepředešlo jejich spojenectví s nimi. Neboť kdyby měli čekati příliš dlouho, mohlo by se státi, že budou vojevůdci bez vojáků. Tedy jen býti na pozoru. Přei si, aby ta doba zde byla. Nejsou pěknými tyto sociální boje, alespoň nikoli v nové době. Ale konečně jsou zdravějšími nežli národnostní třenice, které provádíme, které k žádnému konci nevedou, a nacionalismus jest přece jíž věcí minulosti, kdežto budoucnost náleží socialismu, a tento boj měl by býti vybojován společně. Obživneme v tomto boji, tak jako tento boj vždy odpovídal naší povaze.