Ale náš školský program nevyčerpává se nikterak v oněch otázkách, kteréž vyvolala diskuse o malém školském zákoně. Dnes stojí veškeré moderní učitelstvo na stanovisku, že celý základ našeho školství nelze udržeti, že ostré rozlišování mezi obecnou a střední školou již neodpovídá pedagogickým poznatkům, ale také nikoli psychologickým a duševním předpokladům pro tyto poznatky. Požadavek všech moderních pedagogů směřuje k utvoření jednotné školy, která jest organickou budovou a která v pedagogických prostředcích jde rovnoběžně a přirozeným vývojem normálního dítěte, při čemž všechny ostatní zvláštní, mimo normálnost ležící případy většího a menšího nadání rovněž musejí míti možnost školské organisace. Žádáme, a to jest požadavek, který zajisté v prvé řadě vyslovují socialističtí zástupcové školní reformy, aby naše školství bylo postaveno na podklad práce. Žádáme pracovní školu, žádáme, aby všemu tomu, čeho jest potřebí k poznání souvislostí ve společnosti, všemu tomu, čeho jest potřebí k pokud možno nejvíce praktické výchově jednotlivcově, nebylo vyučováno theoreticky, nýbrž prakticky. Methody pracovní školy znamenají zabezpečení mnohem většího výsledku školy pokud jde o většinu povolání, kterých se mají lidé jednou chopiti, i žádáme, ačkoli bezprostřední řečník přede mnou, pan kolega Mareš mínil, že jest to věc technicky obtížná a nemožná, reformu vzdělání učitelů, žádáme, aby také učitelé obecných škol měli vzdělání vysokoškolské, i nemáme za to, že by to bylo nepraktickým předběžným vzděláním učitelů. Ten, kdo v malém a ve velkém má vychovávati školní mládež, musí míti mnohem obsáhlejší vědomosti nežli ty, s jakými dnes přikročuje k výučování mládeže. Cepovací ústavy, jež znamenají dnešní ústavy ke vzdělání učitelů, naprosto, jak vidíme, nepostačují k přípravě pro toto tak mimořádně důležité povolání učitelovo.
Nyní, slavný senáte, k otázce školy s národnostní stránky. Místo, abyste vyhovovali požadavkům, které mají umožniti, aby dítěti každé národnosti pomocí jeho jazyka se dostalo ve škole vzdělání pokud možno dalekosáhlého, chystáte se naopak zničiti poslední zbytek školní samosprávy. Mluví se o tom, že přestati má také rozdělení zemských školních rad na sekce, to znamená, že ani v nejvyšším správním úřadě nemají již dále rozhodovati zástupcové národností o blahu školy. To bylo by zločinem na německém školství, to bylo by zločinem, kterýž nemůžete omluviti tím, když říkáte: prosím. Němcům se jedná o národnostní věc! To skutečně není národnostní věcí a nemělo by se to především bráti jakožto národnostní věc u našich přátel na české straně, kteří přece dříve v Rakousku stáli na stanovisku národnostní samosprávy obzvláště s ohledem na potřeby školy. A nemůže přece zničení starého Rakouska znamenati také zničení a opuštění zásad, které vyplývají z myšlenky národnostní demokracie a ze zájmů veškerého školství. Připouštíme beze všeho, aniž bychom zkoumali tvrzení do podrobností, že vybudování českého školství za rakouské doby bylo nedostatečné. Mohu to učiniti s tím lepším svědomím, ježto my, sociální demokraté, nikdy jsme neopomenuli plniti svoji povinnost vůči školství české národnosti, kde bylo utlačováno, a to ani v parlamentě ani kde jinde. Mohu poukázati na to, že velikou nenávist, kterou jsme si zjednali u měšťáckých německých stran, z valné částí přičísti jest neohroženosti, s jakou jsme hájili tyto zásady, které vyplývají z našeho programu, které nebyly zásadami cizími tomuto světu, nýbrž které organicky vznikly z našeho pojetí společnosti a z našeho pojetí společenských a sociálních funkcí školy.
Stojíme tudíž také nyní na stanovisku, že na tvoření menšinových škol pro český národ, že na vybudování jeho školství, že na veškerou činnost v tomto směru my sociální demokraté máme se dívati bez nejmenší závisti, že naopak ji máme vítati. Ale říkáme, že toto vybudování nikdy a nikterak nesmí se díti na vrub německého školství, že nikdy nelze považovati za oprávněné, když se potřebné rozšíření a vybudování českého školství provádí tím způsobem, jak se to důsledně děje z nedostatku školních místností, že se totiž Němcům školní místnosti odebírají. Konstatuji zcela klidně a objektivně - podle zásadního stanoviska, které jsem předeslal, bude se věřiti mé objektivnosti - že v Československé republice od jejího trvání zřízeno bylo 716 menšinových škol, že z těchto 716 menšinových škol jest 12 německých menšinových škol a že mezi nově založenými menšinovými školami není ani jedna německá menšinová škola. Konstatuji dále, že počet menšinových škol na Moravě samotné činí 175, a že mezi těmito menšinovými školami není ani jedna německá. Konstatuji dále, že na Moravě zřízeno bylo 23 českých menšinových škol a že na Moravě zrušeno bylo 23 německých menšinových škol, tedy právě tolik, co zřízeno bylo českých. Při tom chci jen říci, že když dnes se pro zmenšení školství uvádí také zásada spořivosti - ačkoli mám za to, že spořivost v oboru školství jest největším, největším plýtváním, jež vůbec existuje, nejdražším a hospodářsky nejcennějším materiálem, zdatnými, životu a zápasu o život přizpůsobenými lidmi -tedy nehledě k tomuto stanovisku domnívám se, chceme-li se již pokud jde o školu dáti vésti zásadou spořivosti, že neodpovídá této spořivosti, když mezi českými menšinovými školami, při čemž z bohatého materiálu, kterýž mám po ruce, skutečně čerpám jen trochu, jen málo, jsou školy, které mají méně než 10 dětí. V Hamru na příklad, v okresu mosteckém, má česká menšinová škola 7 dětí, v Bartošovicích, okres Králíky, 9, ve Vratěníně, okres Dačice, 2 děti, v Olbramovicích na Moravě, okres Mor. Krumlov, 4 děti, v Bělotíně, okres Hranice, 4 děti, a mohu jmenovati 4 místa, totiž Kyjovice, Lukov, Vitonice a Strachotín, všechny čtyry v okresu znojemském, kde přes zřízení české menšinové školy není ani jediného žáka. Vidíte tedy, že lze konečně přivésti ad absurdum a učiniti bezúčinným princip sám o sobě správný, tvořiti školy také při malém počtu žáků, (Sen. Stark [německy]: Pan ministr školství, pan soudruh odešel, aby toho neslyšel!) On se zase vrátí, a pak bude to chtít slyšeti, jak doufám.
Ale pan ministr školství přece tvrdil, a ještě více jeho předchůdce - jest to výrok předchůdce, dřívějšího ministra školství Šrobára - že nebyly zrušeny německé školy s více než 20 dětmi, že německé školy s více než 20 školními dítkami, k čemuž by vyučovací správa měla formální právo, nebyly prý zrušeny. Dovolte mi, abych proti tomuto autoritativnímu výroku dřívějšího ministra školství podal opačný důkaz. V Albrechticích u Sušice byla zrušena škola s 92 dětmi, v Šiřojovicích, okres Litoměřice, s 30 dětmi, v Hamrech, okres Polička, s 35, v Javorníku, okres Liberec, s 25, v Prapořišti, okres Domažlice, s 34, v Haklových Dvorech, okres Budějovice, s 29, v Sitné, okres Budějovice, s 24, ve Znojemském venkovském okresu, kde se obzvláště řádilo, v Hradišti, v Podmoklech, v Mlíčovicích, v Želevsku, to jsou samá místa ve venkovském okresu Znojemském, a zde činil počet žáků vesměs méně než 20. A v Hodoníně zrušena byla dokonce občanská škola s 92 dětmi. Ale dřívější ministr školství - jak chci výslovně říci, tyto skutečnosti vztahují se na dřívějšího ministra školství - tvrdil netoliko, že nebyly zrušeny německé školy s více než 20 dětmi, on také řekl, že se šlo ještě dále, že prý byly ponechány německé školy s méně nežli 20 žáky, když nejbližší německá škola jest příliš vzdálena, anebo když cesta k nejbližší škole jest tak neschůdná, že znamená ohrožení zdraví anebo bezpečnosti dětí. Bohužel, ani toto tvrzení neodpovídá skutečnostem, také toto tvrzení lze vyvrátiti skutečnostmi. V Matné, okres Jindřichův Hradec, byla zrušena škola s méně než 20 žáky, ačkoli cesta jest v zimě neschůdná a plnění školní povinnosti znemožňuje. V Hranicích, okres Kapličky, jest nejbližší německá škola vzdálena 4 km, ve Stříbrných Hutích, kde je školní expositura, 6 km, ve Vlkýši 3 km, od Uherčic, okres Mor. Budějovice, jest nejbližší škola ve Vratěníně, tedy 4 km vzdálená atd. Nechci vás zdržovati vypočítáváním podrobností, chci jen ukázati, že jsou to samé věci, kteréž lze co do jejich správnosti přezkoumati, máte po ruce jména těchto obcí, která vám podávají důkaz, že tvrzení dřívějšího ministra školství neodpovídá skutečnostem.
(Místopředseda Kadlčák ujímá se předsednictví.)
A co školní úřady v této příčině tropí, pro to chtěl bych vám jako charakteristické svědectví uvésti, že mnohé rozhodnutí školních úřadů bylo tak špatné, že je nejvyšší soud musil zrušiti, při čemž se ukázalo, že jsou ještě soudcové v Československu. Tak na příklad na Moravě blízko Brna nebyla otevřena škola v Ivančicích, poněvadž v době zápisu nechodilo ani jediné německé dítě do školy. S jásotem prohlašovalo se tehdy s nacionalistické strany, že není potřeby pro tuto školu, že se ani jedno dítě nepřihlásilo. Příčina však byla v tom, že noviny daly veřejnosti na srozuměnou, že se děti vydávají v nebezpečí, že budou bity, jestliže se na konec přece dostaví k zápisu. Ukázalo se, že to ve skutečnosti bylo násilné zabraňování rodičům, aby se nedostavili k zápisu. Bylo tu 16 dětí, a charakteristické jest, že nejvyšší soud byl nucen zrušiti rozhodnutí školního úřadu. Právě tak tomu bylo ve druhém případě v Březové. Tam jednoduše německé škole odňata byla kreslírna pro účely české školy. Jednoho dne měla německým dětem náhle býti vzata možnost, zúčastniti se vyučování kreslení. Také to nejvyšší soud napravil. V Březové zřídil Národní výbor školu, kterou měla vydržovati obec, což odporuje předpisům zákona. Také to bylo zrušeno. V Terešově, kde zabráněno bylo zříditi školní exposituru, také to nejvyšší soud napravil.
Ale to jsou jen jednotlivé případy v obrovském množství případů skutečného bezpráví. Vidíme zcela jasně na případě ze Znojma-okolí, že v určitých okresech tyto věci jsou ještě mnohem horší nežli v jiných. Tedy důkaz, jak správa školství závisí od náhody silnější anebo slabší čilosti se strany nacionalistů.
Vidíme to však netoliko ve Znojmě-okolí, nýbrž zcela obzvláště zlé jest to, co se ve příčině školství v poslední době tropilo v Olomouci a okolí. Od roku 1918, jak mně bylo sděleno od německé rady rodičů - uvádím skutečnosti, aby mohly býti přezkoumány, ačkoli osoba, která mně to zaslala poskytuje záruku objektivnosti, poněvadž jest to klidný a nikoli nacionální člověk, který mně to sděluje - nařízeno bylo v Olomoucí zrušení škol, abych jen některé případy uvedl: pětitřídní samostatná chlapecká škola, pětitřídní dívčí škola, jedna paralelka při stávající ještě dívčí škole obecné, jedna čtyrtřídní chlapecká obecná škola v Olomouci, Nová ulice, 2 třídy smíšené obecné školy v Olomouci-Pavlovicích a jednotřídní obecná škola v Olomouci-Neředíně, dohromady 18 tříd; mimo to zrušena byla městská německá vyšší dívčí škola s četnými učebnými kursy pro další vzdělání žen v hospodářském a duševním oboru a tři německé opatrovny. (Sen. Časný: A ještě na jednu třídu Němců připadá mnohem méně než Čechů!) To by se musilo teprve jednou přezkoumati. A pak nestačí pouhá hrubá statistika, bylo by třeba jaké zkoumati velikost takovéto školní místnosti. Jest to nebezpečná statistika, když se školní síně a počet žáků jen tak beze všeho kladou vedle sebe. (Výkřiky sen. Časného.) Jsem proto, aby děti všech národností byly umístěny ve velkých a zdravých místnostech. Ale konstatuji skutečnost, že namnoze velké, krásné školní místnosti jsou určeny pouze pro české žáky; domnívám se, že české děti mají ovšem právo na takovéto třídy... (Sen. Časný: Za Rakouska nebylo takového kriminálu, jako je v Olomouci česká škola!) Nevím, proč kolega Časný právě mně to vytýká. Domníváte se asi, že když jest to nyní obráceně, když nyní německé děti jsou stěsnány v tak špatných třídách, že je to spravedlivé. To jsou věci, které nelze dělati s hlediska šovinismu a nacionalismu. Nechtěl jsem vůbec mluviti o tomto zásadním stanovisku, o kterémž pro sociální demokraty nemůže býti různosti názoru. Chtěl jsem oproti tomu jen říci, že statistika počtu žáků jest věcí velice omylnou, když jí neuvedeme ve vztah k prostoře, kterou máme k disposici, že to samo sebou ničeho neznamená, že statistika, která také jinak jest úslužnou děvečkou pro všechno možné v tomto případě - odpusťte - jest znásilňována a zneužívána, jestliže se jí používá k tomu, aby se vymezil jednoduchý pojem počtu žáků, nikoli však školní třídy. (Sen. Časný: Já jsem neodpovídal na Luftraum, já jsem odpovídal na počet!) Když se však věc dnes vede tak daleko, že takovouto společnost chcete hájiti takovýmito výkřiky- my musíme vždy znovu říkati, že jest to smutné, když se něco takového dělalo v Rakousku. Ale zde zastupovaný názor nelze ospravedlniti u socialisty - chceme přece dojíti vyššího kulturního stanoviska. Což má demokratická republika zůstati frásí, což má vždycky býti fasádou, za kterou lze provozovati všechno možné? Což není konečně na čase, aby se pojmu demokratické republiky dostalo kulturně-politického a pokrokového smyslu a obsahu.? (Sen. Časný: Nedělejte takové vytáčky v řeči, to je nepoctivé! To si nedáme líbit!) Klade-li pan kolega Časný velikou váhu na to, aby zde hájil barbarství, pak jest to věcí, o které konečně má rozhodnouti jeho strana s ním. (Výkřiky sen. Časného.)
Nyní, slavný senáte, chtěl bych říci ještě něco. Dosti o této stránce školy, která, jak mi přiznáte, ve všech podrobnostech a v odůvodnění, se kterým jí přednáším, nemá co činiti s nacionalismem v šovinistickém smyslu slovu. Nyní k jiným věcem! Otázka slušné odměny učitelů patří také k otázce školy. V této souvislosti chtěl bych poukázati na to, že stále ještě nenastala náprava prosincového zákona, pokud jde o učitele obecných škol. Jak známo, stalo se zde v senátě usnesení, podle kterého se má učitelům dostati náhrady škody, kterou utrpěli prosincovým zákonem. To se do dnešního dne nestalo. Chtěl bych také v této souvislosti, pokud zájem učitelů resp. učitelek s tím souvisí, poukázati na to, že nechtějí umlknouti pověsti o úmyslu zavésti opět celibát učitelek. Vyhnati ze škol vdané učitelky bylo by netoliko krutostí, bylo by zajisté také poškozením školství, neboť nemyslím, že mateřství učitelky přináší sebou poškození jejich vysokých mravních a pedagogických úkolů. Poukazuji však na to, kdybyste se vážně chtěli zabývati touto myšlenkou, že sociální demokracie, a jsem přesvědčen, že sociální demokracie všech národností tohoto státu, chopí se nejrozhodnějšího odporu proti tomuto úmyslu.
Ještě slovo o vyučování řečem na školách. Dnes již citované slovo našeho váženého pana ministra školství a národní osvěty o německém jazyce zavdává mi příčinu, říci něco o samotném vyučování řečem na školách. Také já ztotožňuji se s radou, kterou pan ministr školství ve spolku českých středoškolských učitelů v tomto směru dal, aniž bych si přivlastňoval odůvodnění, kterému snad psychologicky bylo rozuměti ze situace. Domnívám se skutečně, že naučiti se německému jazyku má pro Čechy - což ostatně jest jejich věcí - netoliko veliký praktický význam, jedná se o velkou kulturní věc, a naučiti se německému jazyku znamená pro Čechy netoliko prakticky, nýbrž kulturně velmi mnoho, poněvadž naučiti se jazyku tak rozšířenému znamená veliký rozhled do kulturního světa, kteréhož každý počtem menší národ potřebuje.
Ještě mnohem větší význam má pro německé školní dítky naučiti se českému jazyku. Vyučování českému jazyku na německých školách, střední školy v to počítaje, jest zcela nedostatečné. Jakožto sociální demokrat pravím, že z důvodů svého politického stanoviska jsem pro to, aby všechny dítky tohoto státu se naučily oběma řečem poněvadž myslím, že naučiti se druhému jazyku nemusí sloužiti k tomu, abychom v konkurenčním zápase snáze zvítězilí nad druhým jazykem, nýbrž že největší význam toho spočívá v tom, že se nejbližší generace naučí lépe sobě navzájem rozuměti. Neboť tím že s jinými nemůžeme mluviti, že nepoznáváme literatury a žurnalistiky, povstávají falešné představy, falešné perspektivy, které jsou na velikou škodu pro veškeré zájmy obyvatelstva celého státu. Mohlo by se mysliti, že jsou to důvody státní raisony, které činí nutným podporovati vyučování jazykům. Vidíme však, že němečtí žáci musí bojovati o možnost naučiti se českému jazyku, že na příklad celá řada vlivných osob, které mají slovo, tvrdí, že vyučování jazykům není věcí obecné školy. Chcete-li to učiniti pouhou věcí středních a odborných škol, pak nechápete tím úkoly obecné školy. Nechci říci, že tato číslice naprosto nepotřebuje žádného přezkoumání, ale zajisté méně než 10 % veškerých dětí navštěvuje střední a odborné školy; ne více než 5 % smí navštěvovati střední školy a na 90 % dětí by se tím způsobem nevzalo zřetele. Že není možno naučiti se českému jazyku na obecné škole, jest proto nesprávné, poněvadž se nejedná o cizí jazyk, nýbrž o jazyk, který slyšíme v úřadech, na ulici a všude. Naučiti se českému jazyku jest jedním z nejdůležitějších předpokladů a podmínek pro usnadnění životního boje příští generace, není to vyučování jazyku, nýbrž osvojení si nutných schopností pro státního občana a pro člověka skoro veškerých povolání, ne, nikoli skoro, nýbrž všech povolání. Proto chtěl bych správě vyučování naléhavě klásti na srdce, aby pokud možno brzy zdárně rozřešila tuto důležitou věc, kterou přece lze ospravedlniti také se stanoviska zcela formální státní raisony, kterou tím více lze ospravedlniti, poněvadž jako ministra máme zástupce socialistického názoru světového.
Ke konci ještě několik slov o divadle. Tu musím se bohužel opětně zabývati osobou pana ministra vyučování. Pan ministr, mluvil o tom již můj předchůdce, v souvislosti, na kterou se více nepamatuji, zdůraznil opačnou větu, že jest důležitějším používati státních prostředků na léčení tuberkulosy, na místo, aby se tyto prostředky poukazovaly pro účely divadel. Mínil, cituji-li správně, že chce-li si někdo dopřáti divadlo, má si je zaplatiti. Podle mého přesvědčení a podle mého sociálního pojetí ať se již smýšlí jakkoli o činnosti divadla - jest nesporně jisto, že divadlo náleží spolu k nejdůležitějším prostředkům duševního vývoje lidstva, že náleží k nejnutnějšímu duševnímu dennímu chlebu, a že není přípustno stavěti se na stanovisko: každý, kdo chce míti divadlo, má si je zaplatiti! Tím stalo by se divadlo privilegiem majetných, při čemž chci říci, že nemohu ničeho namítati proti vyplácení neobmezených prostředků na léčení tuberkulosy, nýbrž míním, že nenáleží právě do kompetence vyučovací správy, aby ještě také chtěla zmenšovati prostředky, které pro tento účel jsou určeny.
Nuže, slavný senáte, my sociální demokraté víme velmi dobře, že dnešní škola, pokud jde o její vybudování, pokud jde o možnost reformy učebního plánu, vázána jest hranicemi, které našemu školství historicky jsou dány skutečností kapitalistického řádu hospodářského. Každá fáse světových dějin měla svou školu. Feudální věk nepotřeboval školního vzdělání, neboť mimo několik kancelářských sil nemusili tehda ani synové vysokých pánů umět čísti a psáti, ve středověku psaní a čtení nenáleželo k životním nutnostem, jen komorníci, kancelářský personál to potřebovali. Vítězství kapitalismu nad feudalismem teprve způsobilo nutnost veliké školské reformy, kapitalismus měl potřebí vychovati pokud možno množství lidí, kteří umějí čísti, psáti a počítati, které musil míti, aby plnili funkce, jež peněžní hospodářství ukládalo lidstvu. Není tudíž žádnou náhodou, že první velký reformátor školy Komenský spadá do doby přechodu z naturálního do peněžního hospodářství, do doby přechodu z feudální do občanské společností, tak jako není náhodou, že druhý veliký pedagog Pestalozzi spadá do doby vítězství kapitalistické společnosti, a lze porozuměti, že dnes měšťácká společnost, pokud jde o školskou reformu, klade sobě meze tam, kde zájmy nově vyvstávající třídy proletariátu, kde nová organisace společnosti posunuje úlohu školy. Vidíme-li dnes, že školometi se pokoušejí přivésti školu pod moc nacionalismu a klerikalismu, nedáváme se klamati škraboškou předstíraného světového názoru o tom, že to skutečně jest jen škraboška, která nemá jiného účelu,nežli aby mládeži vnukla ideologii, které jest zapotřebí ke konsolidaci měšťácko-kapitalistického hospodářství. Z tohoto důvodu brání se dnes měšťácká společnost, jak jsme to obzvláště tak zřetelně viděli při debatě o malém školském zákoně, proti reformě sesvětštění školy, proti reformě, která myšlenku solidarity a myšlenku práce jakožto podklad společnosti činí vůdčí myšlenkou našeho veškerého školství. Jsme si toho vědomi, že i kdyby všechno to, co bohužel právem tak velice můžeme kritisovati na nynějších školských poměrech, bylo napraveno, že pak my jako socialisté jsme učinili jen první krok k odvrácení zlého nebezpečí školy pro proletariát také na půdě kapitalistické společnosti, že však vybudování školy pro myšlenku socialistické solidarity a zbratření lidstva, že tento positivní program školský a kulturní nadále zůstane naším programem. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo p. sen. Lukešovi.
Sen. Lukeš: Slavný senáte! Stát náš jest dle ústavy republikou demokratickou, neboť nositelem a zdrojem veškeré mocí ve státě je lid. Chceme míti svůj stát národní, ale přece jen národně i nábožensky snášelivý, chceme jej míti spravedlivý a poctivě demokratický. Máme-li, slavný senáte, těmto velkým úkolům vyhověti, musíme nejprve pro ně své občanstvo vychovati. Z toho důvodu projevujeme zvláštní zájem o položky rozpočtu ministerstva školství a nár. osvěty ve státním rozpočtu a můžeme s uspokojením konstatovati, že položky tyto neklesají, nýbrž vidíme namnoze i vzestup. Rozpočet ministerstva školství a nár. osvěty jest sice o 97 mil. menší, než týž rozpočet roku minulého, ale rozdíl ten vysvětluje se tím, že jednak poklesly zařizovací ceny, dále, že vypuštěna jsou z rozpočtu neobsazená místa a konečně, že pro příští rok jsou přesněji preliminovány platy učitelů.
Zvýšené náklady na školství jsou plně odůvodněny, neboť školství, zejména, československé, bylo za rakouské vlády u nás a maďarské na Slovensku a Podkarpatské Rusi tak zanedbáváno, že bylo nyní třeba mnoho dohoniti, aby naše školství bylo vybaveno tak, jak na to československý národ má plné právo. Dosud jest třeba mnoho doháněti universitou počínaje a státními národními školami konče.
Naše školství ještě bude vyžadovati více pozornosti a značných obětí.
Stouply též příjmy školského rozpočtu na rok příští o 1 1/2 milionu. Stalo se to zvýšením jednak školného, jednak nájemného při naturálních bytech. Kolega dr Mareš již mluvil, pokud se týká nařízení vlády republiky Československé ze dne 19. prosince 1921, č. 463 Sb. z. a n., že se vychází této doby žactvu, pokud se týká osvobození od školného, více vstříc, což zejména může pocítiti též venkov, kde, jak známo, děti zemědělské dříve od školného velmi málo byly osvobozovány. Jedno však bych chtěl při tom připomenouti. Dle tohoto nařízení má žactvo, resp. jeho zákonití vydržovatelé, předložiti ředitelství ústavu seznam příjmů svých živitelů. A tu se mi zdá, že jest malý rozpor v tajnosti, které dosud požívalo přiznání příjmu u finančního úřadu. Finanční úřad vázán jest, jako každý úřad, přísahou, zachovati tajemství, kdežto zde, když dítky veřejně přinášejí do školy ty lístky, jak kol. dr Mareš řekl, nezdá se to dosti vhodným, aby jedno dítko druhému ukazovalo, jaké jeho otec má příjmy, a aby jisté rodinné záležitosti byly dávány do veřejnosti. Bylo by proto citované nařízení tak upraviti, aby vyhovovalo stejně tak, jak vyhovuje přiznání příjmů u finančních úřadů.
Dále bych si dovolil upozorniti, že druhou instancí při podaných rekursech má býti zemská školní rada. Ve Slezsku však nemáme zemské školní rady. Od převratu přestala fungovati, více se nesešla, a nová nebyla jmenována. Myslím, že též v Čechách a na Moravě by zemské školní rady vyžadovaly jisté reformy, zejména aby se staly více demokratickými.
Vyšší položky v rozpočtu jsou odůvodněny jednak vyšší úpravou cestovného školních inspektorů, což jim plně přísluší, neboť školní inspektoři za paušál, kterého se jim dostává, nemohli potřebné inspekce v tom počtu, jak toho zájem věci vyžadoval, vykonávati. Mimo to jsou zde větší položky na průmyslové školství, sociální péči a studentstvo, a vyšší podpora na umění. Tak máme v rozpočtu preliminováno na divadelnictví okrouhle 7 1/2 milionu, na výtvarnictví rovněž 7 1/2 milionu korun, na hudební umění 4 3/4 milionu, avšak na písemnictví pouze, když odečteme položku 1/2 milionu na starobní pojištění spisovatelů a 200.000 Kč na útulek spisovatelů, 50.000 Kč na bernskou konvenci a jiné, zbývá pro celé písemnictví pouze 1 1/2 milionu. Velevážení, uvážíme-li, jaký význam má písemnictví a jeho složka žurnalistika pro celý národ, uvážíme-li též, jakou má písemnictví a žurnalistika velikou zásluhu o naší samostatnost tím, že připravovaly národní uvědomění, že vychovávaly k sebevědomí a samostatnosti, dále vzhledem k tomu, že žurnalistika i písemnictví bude musiti i dále pomáhat státu budovat, tedy vycítíme, že zde bylo pokud se týká této položky poněkud více šetřeno, než snad bylo dobře, a že je příště zapotřebí v tom směru nápravy, jak již též předešlý řečník p. kol. Mareš se zde zmínil. Položka tato pro spisovatele a žurnalisty měla by se při nejmenším rovnati ostatním položkám pro jednotlivé obory umění. Až do převratu nedostal přece český spisovatel a žurnalista od rakouského státu ničeho, pracoval více z nadšení a bída bývala hostem. Nebylo jim dobře již v době plné práce, avšak ještě hůře bylo, když pro chorobu se stal ke svému povolání nezpůsobilým. Tato křivda nebyla dosud na spisovatelích a žurnalistech odčiněna a je zde proto třeba v tom smyslu nápravy. Ještě dosud jsou stesky v tom směru a zůstávají nevyslyšeny.
Znám spisovatele a žurnalisty velmi zasloužilé o národ, kteří mají již léta podány žádosti na podporu, dosud však ministerstvem školství a národní osvěty vyřízeny nejsou. V tom směru bych si přál, aby ministerstvo školství a národní osvěty přicházelo spisovatelům a žurnalistům vstříc a též zejména aby jim poskytovalo prostředky na vzdělání, na cestovní stipendia pro ten který obor tak nutná. To platí, slavný senáte, pro všechny spisovatele a žurnalisty bez ohledu na národnost a bez ohledu na politické strany. Položka 30.000 Kč, která je tam pro pensijní fond žurnalistů uvedena, je zcela nedostatečná.