Předseda: Prášek.

Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Přikryl, Löw.

115 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: zástupce ministerského předsedy Malypetr; ministři: inž. Bečka, Bechyně, dr Beneš, dr Dolanský, Habrman, dr Markovič, inž. Novák, Srba; odborový přednosta dr Bobek.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sdělují, že udělil jsem dovolenou pro dnešní a včerejší schůzi sen. Hrejsovi a sen. Oberleithnerovi.

Zástupce senátního tajemníka dr Trmal (čte):

Tisk 1591. Zpráva rozpočtového výboru k vládnímu návrhu zákona o neúčinnosti zvýšení úrokové míry pro poplatkové úlevy platné při konversi hypotekárních pohledávek (tisk 1454).

Výboru ústavně-právnímu:

Tisk 1581. Vládní návrh zákona o přesunu příslušnosti ve věcech vyvlastnění na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podle zák. čl. XLI:1881.

K žádostí vlády má býti o shora uvedeném návrhu podána zpráva ve lhůtě 14ti denní.

Předseda: Kdo s navrženou lhůtou souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Navržená lhůta se přijímá.

K návrhu sen. Trčky přikazuji ve smyslu §u 23 posl. odst. jednacího řádu výboru ústavně-právnímu následující návrh, jenž byl přikázán dne 14. prosince 1922 výboru iniciativnímu, který však o něm dosud nerozhodl:

Tisk 1516. Návrh sen. Trčky, Kotrby, Thoře a druhů o zřízení >Politické komise očistné.<

Přikročuji k projednávání denního pořadu a to:

Zpravodajem je p. sen. dr Procházka.

Táži se p. zpravodaje, zda navrhuje nějaké textové změny.

Zpravodaj sen. dr Procházka: Jsou různé stylistické a tiskové změny a to:

V §u 1 odst. 2. za slovem >i< má býti čárka.

V §u 2 odst. 1. za slovem >míře< má býti čárka.

V §u 2 odst. 2. místo >případu< má býti >případ<.

V §u 4 odst. 1. za slovem >díla< má býti čárka.

V §u 8 odst. 3. za slovem >vydání< čárka odpadá.

V § 9 odst. 4. místo >neobmezeně< má býti >neomezeně<. A v poslední řádce za slovo >účel< patří čárka.

V §u 15 je stylistická změna, a to místo >jest-li zanikly< přijde >zanikly-li<.

V §u 27 za slovem >díla< čárka odpadá a patří čárka v řádce 2. za slovo >oprávněn<.

V §u 28 patří za slovo >rozmnoženo< čárka.

V §u 29 odst. 2. za slovo >dědice< patří čárka a místo slov >jestli se nevyjádří< má býti >nevyjádří-li se.

V §u 30 odst. 1. místo >přejmouti< má býti >přijmouti<.

V §u 37 v odst. 1. v třetí řádce od konce za slovem >nakladatel< má býti čárka.

Předseda: Konstatuji, že senát je schopen usnášeti se. Přikročíme k hlasování. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

Kdo souhlasí s osnovou zákona, nadpisem a úvodní formulí, přijatou ve čtení prvém i s opravami panem zpravodajem nyní učiněnými, také ve čtení druhém, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem, úvodní formulí a opravami pana zpravodaje přijímá se ve čtení druhém.

Přistupujeme k následujícímu bodu denního pořadu, jímž je

Zpravodajem je sen. dr Daxner. Přeje si pan zpravodaj nějaké změny textové?

Zpravodaj sen. dr Daxner: V §u 1, v šesté řádce, místo >nezarátaju< má býti >nezarátajú<.

Předseda: Kdo souhlasí s osnovou zákona, nadpisem a úvodní formulí, jak byla přijata ve čtení prvém, i s opravou pana zpravodaje, také ve čtení druhém, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona, nadpis a úvodní formule přijímají se ve čtení druhém.

Než přikročím k projednání dalšího odstavce denního pořadu, navrhují, aby o odstavci 3, dnešního denního pořadu, totiž o zprávě výboru ústavně-právního stran usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona na ochranu republiky (tisk 1588) a o odstavci 4, dnešního denního pořadu, totiž o zprávě výboru ústavně-právního k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o státním soudě (tisk 1589), zahájena byla společná rozprava povšechná a rozprava specielní a aby pro obě tyto rozpravy stanovena byla řečnická doba takto:

Klubu senátorů německé sociálně-demokratické strany dělnické 2 hodiny, ostatním německým klubům senátorů 2 hodiny, klubu senátorů komunistických 2 hodiny, slovenské straně ludové 1¹/₂ hodiny, československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské ¹/₂ hodiny, a ostatním klubům senátorským 2 hodiny.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku (Děje se.)

To jest většina. Můj návrh je přijat a budeme tudíž tak pokračovati.

Přikročuji tudíž k projednávání těchto dvou odstavců 3. a 4. denního pořadu a udělují slovo p. zpravodaji výboru ústavně-právního k podání

Zpravodaj sen. dr Klouda: Slavný senáte! Vyprošuje si vaší pozornosti pro projednávání zákona na ochranu republiky, dovoluji si především učiniti toto prohlášení: Když mně byl přikázán úkol zpravodajský o tomto zákoně, neváhal jsem referát přijmouti a přijal jsem jej s ochotou i radostně jako příslušník strany československých socialistů, aby bylo zřejmo, že strana naše, ke které právě při projednávání této osnovy pro děje uvnitř této strany se odehrávající upoutána byla pozornost celého politického světa v naší říší, pokládá projednávaný zákon za zvláště důležitý, že strana naše, svěřujíc mně úkol zpravodajský, zmocňuje mne zároveň, abych jménem jejím prohlásil, že stojíme za zákonem jednomyslně, jako celá strana, stejně jednotně, a že v celé své síle strana naše stojí za republikou. (Výborně! Tak jest!)

Když jsem toto prohlášení učinil, dovolte mi, abych přešel k věci.

Řekl jsem, ze zákon, o kterém jednáme, jest nad jiné důležitý. Tomu nasvědčuje všestranná pozornost, která pří vzniku a průběhu předběžného jednání o tomto zákoně, jakož i při projednávání jeho v ústavně-právním výboru poslanecké sněmovny a plénu sněmovny samé byla upoutána. A právem zaslouží si tento zákon pozornosti všech; jednat se o ochranu nejcennějších právních statků, jedná se o ochranu ústavy, samostatnosti, jednotnosti, neodvislosti státu, o ochranu státního zřízení, o ochranu demokraticko-republikánské formy státu našeho, o ochranu všech těch činitelů, kteří ústavě, kterou jsme si pro všechny dali, vlévají život.

Ano, zpracovali jsme pro všechny ústavu, i pro ty, kteří dnes stávají se jejími nepřáteli, ale zapomněli jsme při vypracování této ústavy, že potřebujeme také praktickou ochranu její, A tuto praktickou ochranu, slavný senáte, nelze si zjednati jinak, než trestním zákonem. To jest úkol trestního, zákona, úkol positivního trestního práva. Každé positivní trestní právo jest projevem státu, který jednak obsahuje omezení všemohoucnosti státní a na druhé straně zaručení svobody občanům, kteří znajíce meze omezení státem vytčeného, mohou potom jednati tak, aby proti nim trestní represe používáno býti nemohlo a nemusilo.

Stát náš již jedním z prvních zákonů svých, zákonem ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu Československého, byl nucen prohlásiti prozatímní platnost veškerých zákonů a nařízení dosud platných. Bylo to nutno tehdy, aby zůstala zachována souvislost dřívějšího právního řádu s novým stavem věcí, aby uvarováno bylo zmatkům a aby upraven byl přechod ze starého stavu do stavu nového. Následkem toho, že přejali jsme ze starého útvaru Rakouského a Uherského veškeré do té doby platné zákony a nařízení, stalo se, že přijali jsme také dosavadní zákony trestní. Zůstává tedy v platnosti starý trestní zákon rakouský, který datuje se z roku 1852, a který není ničím jiným než málo pozměněným vydáním trestního zákoníku z roku 1803, Tento trestní zákon kořeny svými a duchem svým kotví ještě dále do minulostí až do doby Marie Terezie a císaře Josefa II. Takový je dnes stav zákonodárství trestního u nás; kořeny svými, duchem svým tkví dosud platné u nás trestní zákony v době nejčiřejšího absolutismu.

Ne jinak je ternu na Slovensku, kde platí trestní zákon a trestní řád uherský. Také tento zákon na Slovensku platný je nám i svým duchem i národním i právním i ústavním nazíráním naprosto cizí. A vedle těchto dvou zákonů zůstává v platnosti ještě třetí společný trestní zákon vojenský z roku 1855.

Tedy vidíte, že zde v oboru trestního zákonodárství shledáváme se s anachronismem na anachronismus. Potřeba sjednocení, unifikace, nebyla a není nikde důtklivěji pociťována než právě v oboru našeho trestního zákonodárství. Ovšem práce zákonodárné za unifikaci trestního zákona našeho jsou v plném proudu, vyžadovati však budou velmi dlouhých ještě porad a příprav zákonodárných prací, vyžadovati budou ještě léta a léta času. (Sen. Matuščák: Za týden budete hotovi!) Zejména, když nám takhle budete pomáhati!

Ovšem přicházely událostí, které ukazovaly, že nemůžeme s touto unifikací trestního práva čekati tak dlouho, jak to při normálním chodu věcí a při povaze a důležitosti projednávané látky je nutno. Co chvíli objevila se nutnost a potřeba aspoň některé partie trestního práva upraviti, tak že jsme pák pří různých příležitostech prováděli částečné úpravy v oboru trestního zákonodárství.

V posledních dobách bylí jsme svědky událostí, které dokazovaly nám, že to, nač jsme zapomněli při zpracování své ústavy, totiž na nutnost souditi a trestati ty, kdož se, proviňují proti ústavě naší a proti základům našeho státního bytí, že tato nutnost stává se velmi časovou. Bylo to již dříve za vpádu Maďarů na Slovensko, bylo to dříve za zájezdu Karla Habsburka do Uher. (Sen. Babka: Do Maďarie! To je rozdíl!) Do Maďarie, dobře. Ukázalo se to nutným pří provádění mobilisace, ukázalo se to nutným pří odvodech a posléze ukázalo se to nutným při útoku, který byl spáchán na život člena vlády dr Rašína.

Za takovýchto okolností nezbývá než přikročiti k nutné a naléhavé částečné úpravě trestního zákona. Projednávaný právě zákon na ochranu republiky je takovouto částečnou úpravou a můžeme jej nazvati první unifikační trestní novelou naši. Jím upravují se politické a jím příbuzné trestné činy. Zákon tento je výsledkem poznání, že nevystačíme s platným dosud trestním právem, které vykazuje zejména velmi značné a velmi podstatné mezery v dotud platném právu uherském na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

My jsme již dříve cítili, že budeme potřebovati jistých ustanovení zákonných na ochranu republiky, my jsme si dokonce již v roce 1919 vydali zákon ze dne 23. července 1919, č, 449 Sb. z, a n,, nazvaný o zákonné ochraně republiky. Než tento zákon nařizuje toliko mechanickou záměnu slov dotud v zákonodárství našem obvyklých, na místo císařský, královský, rakouský, rakousko-uherský mají nastoupiti slova československý, republika atd. Takováto mechanická slovní záměna ovšem nestačila a nestačí. Je potřebí přetvořiti ducha a zejména v tak zv. trestních činech politických a s nimi spřízněných trestních činech sjednotiti celou obsáhlou látku v jeden celek, aby všechen lid měl na očích ty trestní činy, kterých má se především se zřetelem na stát, na klidné soužití občanstva ve státě vyvarovati. S tohoto hlediska musíme nejprve posuzovati předloženou nám osnovu zákona na ochranu republiky. Jako pokus, jako výsledek snahy, přetvořiti ducha dosavadních trestních ustanovení a srovnati je s duchem, který odpovídá našemu cítění, našemu přesvědčení, jako příslušníků čsl. republiky.

Zákon na ochranu republiky rozdělen je ve čtyři hlavy. První hlava věnována je trestním činům, které shrnuty jsou pod společným jménem >úkladů o republiku< a které dříve podle rakouského a uherského zákona označeny byly jako >velezrada<. Druhá hlava obsahuje trestní činy, jejichž obsahem je >poškozování republiky a útoky na ústavní činitele<. Třetí hlava obsahuje ustanovení, která podražena jsou pod společný nadpis >ohrožování míru v republice a vojenské bezpečnosti její<, Čtvrtá hlava obsahuje ustanovení závěrečná, která věnována jsou jednak výzbroji zákona, jednak výkladům jednotlivých všeobecných ustanovení zákona.

Vedlo by příliš daleko, kdybych měl bod za bodem probírati jednotlivé paragrafy, jednotlivá ustanovení zákona na ochranu republiky. Páni senátoři, máte všichni předlohu i podrobnou zprávu výborovou ve svých rukou, i dovolíte mně, že obrátím se hned k tomu nejdůležitějšímu, s čím pří této předloze jsme se setkali, totiž k té tak četné, tak důtklivé kritice, kterou vznik, projednávání a usnášení tohoto zákona je provázeno. Řekl jsem, že hlavní úkol zákona na ochranu republiky je přetvořiti ducha starých dotud platných zákonů a vytvořiti zákon nového ducha, který by odpovídal našemu myšlení a cítění. Je to úkol jistě velmi obtížný, prakticky velmi obtížný, obtížný proto, že zde máme, řekl bych, tří jíž mohutně zakořeněné a vzrostlé zákonné útvary, tři mohutné pně právního systému, na jedné straně starý zákon rakouský, zakotvený ve staleté tradici, na druhé straně jeho sice mladšího druha, trestní zákon uherský, upevněný a posílený imperialistickou mocí, která tak byla vlastní představitelům státního života v bývalém Uhersku, Maďarům, a třetí posléze mohutný kmen trestního zákona vojenského. A k tomu přichází jíž nově - řekl bych - rašící a pučící kmen vlastního našeho právního života, připravovaná osnova našeho trestního zákoníka československého, která ve své důležitější části, ve své všeobecné částí, je již hotova a na jejíž zvláštní části se velmi usilovně pracuje. Máme zde tedy zjev, že na jedné straně je systém trojího vedle sebe platného a žijícího práva trestního, na druhé straně připravuje se nový náš vlastní trestní zákon československý, a bylo úkolem i při částečné úpravě a zejména při částečné úpravě sladiti, sloučiti oba tyto různě vyrostlé a různým směrem nesené prvky. Zůstávat při každé částečné úpravě stará soustava trestního práva V platností a vedle toho chceme si svůj trestní zákoník vybudovati tak, aby nejenom vyhovoval potřebám a duchu našeho obyvatelstva, ale také aby odpovídal pokrokům a výsledkům moderní, novodobé trestní právo vědy. Sloučiti obě v jeden harmonický celek, to je úkolem každé nové trestní úpravy i částečné, tedy také úkolem této unifikační novely, která je nazvána zákonem na ochranu republiky.

My víme, slavný senáte, že tento zákon není a nemůže býti vrcholem dokonalostí. Žádné dílo lidských rukou a lidské hlavy není absolutně dokonalým. Kdo by to také chtěl požadovati? Víme také to, že nemůže bytí absolutně dokonalým dílo, které vyšlo z výhně, ze součinností pěti různých stran, které liší se od sebe základním nazíráním, rozdílným světovým názorem a namnoze i praksí. Víme, že také tento náš zákon na ochranu republiky je dílem kompromisu. Ovšem dílem kompromisu nutného za dnešních poměrů, a v důsledku toho víme, že tento zákon vyhovuje poměrům u nás tak, jak jsou. Není potřeba přechvalovati, není potřeba přehaniti, je potřeba konstatovati věci, jak skutečně jsou.

A tu tedy, velectění, dovolte, abych zabýval se poněkud kritikou, které dostalo se v úděl tomuto zákonu. Byl bych si přál a vůbec bylo by si přáti, kdybychom při této na výsost důležité příležitosti, kdy budujeme základy svého příštího trestního práva, sváděli zápas o myšlenky, které tvořiti mají obsah budoucího trestního zákoníka našeho. Byli bychom rádi viděli, aby zde byl postaven názor proti názoru, důvod proti důvodu, zásada proti zásadě. Bohužel, něco takového jsme neviděli, ani při projednávání v poslanecké sněmovně, jak v jejím ústavně-právním výboru, tak v jejím plénu, něco takového neviděli jsme ani ve svém ústavně-právním výboru senátním a uvidíme, shledáme-li se s tím, při projednávání dalším v plénu senátu.

Zákon tento, ještě než se narodil, byl vyhlašován za zbytečný. Tak jako jedni skládali do vydání tohoto zákona všemožné, ano namnoze přepjaté naděje, tak na druhé straně zase bylí, kdož zákon tento očekávali s nejčernějšími obavami, líčíce jej jako výlupek vší reakce. Ani jedno, ani druhé není pravda. Zákon není především zbytečný. Je zajímavo, že s námitkou zbytečností tohoto zákona, vyšlo se z řad, kde by toho člověk nejméně očekával: jednak ze řad zástupců naší vědy právní, jednak ze řad zástupců naší vysoké byrokracie, tedy právě z těch dvou míst, ze kterých se z jednoho volá po co nejdokonalejší právo-vědě a z druhého po zákonech, které by mohly býti prakticky použity.

Zákon tento není zbytečný, zákon tento je státní nezbytností. Státní nezbytností proto, že, jak jsem již uvedl, jsou zde velmi četné nedostatky dosavadního trestního zákonodárství, že platné trestní zákony vykazují mezery, zejména na Slovensku a v Podkarpatské Rusí, a že zákony tyto jsou prostě cizí, cizí svým původem, cizí svým duchem, svou minulostí a namnoze cizí i svým zněním, svou řečí, a my přece potřebujeme zákony své, po svém potřebujeme říci, jak budeme souditi, jak budeme trestati.

Tvrdilo se, že zákon tento je zákonem výjimečným. Avšak nemůžeme nazvat zákon tento výjimečným, protože v běžném slova toho smyslu výjimečným jest jen zákon, který čelí proti jednotlivci, proti určité skupině jednotlivců, proti určité straně politické, proti určité třídě. Ani v jednom, ani ve druhém, ani ve třetím směru není v zákoně naprosto žádné výjimečnosti. Zákon jest všeobecná norma trestní, která ohrožuje všechny a každého, kdo se proti zákonu proviní.

My nepotřebujeme výjimečných zákonů. Ti, kdo tvrdí, že zákon je výjimečným zákonem v republice, jsou na omylu, na omylu zásadním i časovém. Velectěné shromáždění, my jsme si jíž ustanovili jeden zákon, ale ani ten nemá charakteru té výjimečnosti, jakou vyznamenávaly se zákony za starého Rakouska, kde jsme měli zákon o výjimečném stavu. My jsme si ustanovili zákon o mimořádných opatřeních ze dne 14. dubna 1920, č. 300 Sb. z. a n., zákon, který dává vládě s dostatek moci i pro doby nejkritičtější. S tímto zákonem o mimořádných opatřeních vystačíme, bude-li toho potřeba, a tímto zákonem, ústavně projednaným a ústavně schváleným všemi českými stranami, opakuji, všemi českými stranami revolučního Národního shromáždění bez námitek, byla dána vládě moc, aby v dobách válečných nebo v dobách mimořádně nebezpečných omezila svobody ústavně zaručené, omezila je ovšem dočasně a vyžádala si dodatečné schválení parlamentních sborů. Tedy my máme zákon, s kterým pro nejkritičtější doby vystačíme a nepotřebujeme tvořiti nový nějaký výjimečný trestní zákon.

Tvrdí se, že náš zákon na ochranu republiky je zákonem protiústavním. Také to je omyl. Vyvozuje se to především z toho, ze byl zřízen statní soud. Státní soud však není soudem výjimečným, státní soud je pojat v zákoně jako soud řádný a trvalý, V tomto směru nekoliduje zřízení státního soudu s ustanovením naší ústavní listiny v §u 94, že nikdo nesmi býti odňat svému zákonnému soudci. Každý, kdo bude souzen pro trestní čin, vyhrazený zákonu na ochranu republiky, před státním, soudem, bude souzen svým zákonným soudcem, poněvadž státní soud má svůj původ a důvod v zákoně, na kterém se usnesou obě sněmovny Národního shromáždění.

Jestliže se poukazuje na to, že zákonem na ochranu republiky budou dotčeny svobody ústavně zaručené, tisková svoboda, svoboda projevu a jiné svobody občanské, ústavní listinou zaručené, tedy také v tomto směru nemají kritikové pravdu. Každý trestní zákon omezuje v určitém směru svobody, volnost jednání každého jednotlivce. (Sen. Průša: Přijde na to, jak a v jakém směru!) Ano, To jíž starý Cicero říkával: >Proto jsme otroky zákonů, abychom mohli byli svobodnými. V tom, právě tkví pojem svobody, vynalézti, stanoviti meze svobody, a to ovšem lze jedině zákonem. Svoboda jedněch nemůže znamenati nesvobodu druhých. Svoboda nemůže se a nesmí se zvrhnouti v nevázanost, poněvadž pak by nastala ve společností anarchie a k něčemu takovému nebudeme přece chtíti dostáti. Jestliže svoboda určitého jednotlivce se omezuje, zákon na ochranu republiky nečiní to větší měrou, než to činí každý trestní zákon, jenom potud, pokud toho vyžaduje vyšší zájem státní, a jenom potud, pokud toho vyžaduje nutný ohled na zájmy ostatních spoluobčanů.

Přišlo se s tvrzením, že nový zákon, na ochranu republiky je škodlivý a nebezpečný. Ale nemůže býti škodlivým a nebezpečným takové opatření, které činí společnost sama ve svém vlastním zájmu. Každý zločin ve své podstatě je činem antisociálním. Společnost.má především zájem, aby tyto antisociální činy byly potlačeny. V zájmu společnosti se tak děje, V zájmu společnosti nemůže býti škodlivým to, co společnosti je prospěšné. Ale ovšem je zákon škodlivý a nebezpečný těm, kdo se proti tomu zákonu prohřešují. Zákon je škodlivý a nebezpečný odpůrcům republiky, její ústavy, její demokraticko-republikánské formy a jejího státního zřízení, zákon je škodlivým útočníkům, na naše ústavní činitele, je škodlivým pro ohrožovatele bezpečnosti republiky, veřejného pokoje a klidu v ní.

Zákon je prý reakční a nedemokratický. Přijde na to, jak se ta reakce bére. Kdybychom tak prostě mohli přikyvovati: Je reakční, tedy bych vám mohl ukázati - a možná, že vám ukáží - příklady, jak vypadají reakční zákony, skutečně reakční zákony, které jdou na kořeny společnosti lidské, na existenci člověka a které jdou na klid a pořádek v každém společenském útvaru, jakým je také stát.

Tedy tento zákon je prý reakční. Rád bych věděl, v čem se má jeviti ta reakce, a rád bych slyšel důvody, pro které zákon náš je reakční, V našem zákoně na ochranu republiky nezavádí se nový trest smrti, v něm naopak odstraňuje se trest smrti, který v dotud platném právu rakouském byl zaveden na zločin velezrady. Místo zločinu velezrady, jak jsem již uvedl, vytvořili jsme zločin úkladů o republiku. Nejtěžší trest, který za zvláště přitěžujících okolností může býti na zločin úkladů o republiku dán, je doživotní žalář, Tedy je snad v tomto směru zákon reakční? (Sen. Matuščák: Ale každá maličkost je velezrada!)

Pamatujte si, že právě tento trest smrti bude a je zkušebním kamenem, pro moderní a správné nazírání na úkoly trestní právo-vědy. Já bych vám něco řekl o tomto trestu smrti. Trest smrti - abych nešel tak příliš daleko - byl už jednou odstraněn v rakouském zákonodárství, Trest smrti byl odstraněn v trestním zákoně, který byl vydán v roce 1787 císařem Josefem II. Byl to důsledek toho světového názoru liberálního, kterému i tento císař rakouský v jednom směru byl oddán. Ale netrvalo to dlouho. Sotvaže tento císař Josef II. zavřel oči, byl už roku 1795 za jeho nástupce trest smrti znova zaveden - a to je to zajímavé - na politické zločiny.

Teprve později byl rozšířen, a to trestním zákonem: z roku 1803, i na jiné trestné činy. Tato ustanovení zůstala v platností také v trestním zákoně z roku 1852, Je pravda, nemohli jsme odstraniti trest smrti z trestního zákona vůbec, ale nebylo to také možno proto, že prostě tvoříme jen novelu trestní, tedy upravujeme jen částečně trestní zákon a ne všeobecně. Ovšem v připravené již osnově trestního zákona, československého je pomýšleno na to, že trest smrtí, až na případ, stanného práva a zvláště výjimečných případů, bude odstraněn vůbec.

Zde vidíte také jeden ten zkušební kamének té reakčnosti, kterou stále hledáte na našem zákoně na ochranu republiky. Při této zkoušce obstojí náš zákon na ochranu republiky. (Sen. Matuščák: Pro vás ano!) Obstojí pro nás a musí obstáti pro vás také? (Sen. Matuščák: Pro dělnictvo neobstojí!) A zejména musí obstáti pro komunistické dělnictvo, vážený občane, poněvadž kdybyste se podívali do Ruska, pak byste tam, viděli... (Sen. Matuščák: Nejsme v Rusku! - Veselost.) To je štěstí pro vás, že jste u máš, poněvadž takto byste nesměl v Rusku mluviti. Já vám něco povím. V Rusku byl vydán 1. července 1922 nový trestní zákon sovětský. Tento nový trestní zákon obsahuje 227 paragrafů a z těchto 227 paragrafů, upravujících jednotlivé trestní činy je 40, pravím čtyřicet trestních činů, které jsou ohroženy trestem, smrti. (Výkřiky sen. Matuščáka.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid.

Sen. dr Klouda (pokračuje): A úkolem trestního zákoníka sovětského je ochrana vlády pracujícího lidu proti činům kontrarevolučním.

Zákonem naším poskytuje se také zvýšená ochrana ústavním činitelům v našem státě. Této zvýšené ochrany ústavním činitelům naším je zajisté potřebí, je potřebí zvýšené ochrany pro presidenta republiky a jeho náměstka, je potřebí zvýšené ochrany trestní pro členy vlády, ministry, a je potřebí zvýšené ochrany trestní také pro členy zákonodárných sborů... (Hlas: A i pro Matuščáka!)... a je potřebí zvýšené trestní ochrany i pro jiné ústavní činitele., jako je guvernér Podkarpatské Rusi a posléze i pro členy nově zřízeného státního soudu.

Náš zákon na ochranu republiky má ustanovení, podle kterého agenti-provokátéři nestávají se beztrestnými, když oznámili trestní čin, který sami nastrojili, náš zákon na ochranu republiky ponechává v platnosti podmínečné odsouzení, i když je v určitém případě vylučuje. Najisto pak nechává zákon na ochranu republiky v platnosti ustanovení o podmínečném, propuštění.

Spornější už zůstává otázka demokratičnosti při některých ustanoveních zákona na ochranu republiky, která se dotýkají tisku. V tomto směru dovoluji si upozorniti především má to, že pří dnešním stavu porotního našeho soudnictví stáli připravovatelé předlohy před těžkou otázkou, mají-li býti ponechány poroty v dosavadní platnosti čili nic, má-li se souzení a trestání určitých činů vymknouti z pravomoci porot, či má-li jím býti soudnictví v dosavadním rozsahu ponecháno. Byl to tedy úkol jistě velmi obtížný a zejména u nás, kteří pořád jsme ještě odchování těmi vzpomínkami starého tlaku rakouského a uherského, kdy při vší spoutanosti naší poroty nám tvořily jakousi záruku, jakési paladium svobodného lidového souzení a rozhodování. Ovšem událostí z posledních let i v republice naší, kdy porota neosvědčila se dosti spolehlivým měřítkem právního přesvědčení lidu samého, vzbuzovaly v tom směru jisté pochybnosti. Přes to byla tato otázka rozřešena tak, že princip porot byl zachován v platnosti. Tam, kde nemohl býti zachován, totiž pří souzení nejtěžších trestních činů, jako jest zločin úkladů o republiku, jako jest prorada a ostatní trestní činy, které jsou jmenovitě uvedeny v §u 36 zákona na ochranu republiky, byly tyto trestné činy odňaty porotám, ale nebylo provinilcům odňato to, co tvoří záruku správného souzení, kontrola živlu soudcovského živlem laickým. Byl vytvořen státní soud, ve kterém na roven postaven živel soudcovský a živel laický a tento státní soud, který vybudován jest na principu soudu konšelského, kmetského, představuje za dnešních poměrů jedině možnou a snesitelnou náhradu soudů porotních pro případy, pro které příslušnost soudu státního byla zřízena.

Jedna výminka byla učiněna: z příslušnosti porotních soudů byly vyňaty také určité tiskové delikty. Až dosud v platném právu u nás platila zásada, že veškeré zločiny a přečiny tiskem spáchané příslušejí do působnosti soudů porotních. Tato zásada jest zákonem na ochranu republiky prolomena. Určité trestní činy proti zákonu na ochranu republiky budou na příště přikázány soudům sborovým i tehdy, když byly trestní činy tyto spáchány tiskem.

Vedle toho v obor tiskového práva spadá možnost zastavení časopisu; avšak také toto zastavení časopisu jest omezeno na případy výjimečné, v zákoně určitě vytčené, na případy, kde soud musil zjistiti skutkovou podstatu trestního činu a teprve na základě pravoplatného výroku může politický úřad přikročiti k zastavení časopisu, Bylo změněno, částečně zmírněno, částečně zpřísněno ustanovení o zanedbání povinné péče redaktorské, bylo pojato do zákona ustanovení, že zakázáno jest rozšiřování obrazů pachatele trestních činů v zákoně tomto uvedených a určitě vyjmenovaných po určitou dobu po spáchání trestního činu.

Mohlo by se tedy zdáti, že tato ustanovení.zasahují do svobody tisku ústavně zaručené, ale to jest jenom zdání. Zástupci, a to povolaní zástupci stavu novinářského, souhlasili s pojetím všech těchto ustanovení do zákona na ochranu republiky. Pří tom zdůrazňuji, ze všechna tato ustanovení, pokud dotýkají se svobody tisku, mají výslovně ráz prozatímnosti, dočasnosti. Pří poradách, které vedly k vypracování tohoto zákona, bylo zdůrazněno, že jest naléhavou potřebou doby, aby bylo přikročeno k neprodlenému vydání moderního tiskového zákona. Bylo také závazně rozhodujícími činiteli dáno ujištění, že k vypracování a předložení nového tiskového zákona bude přikročeno bezodkladně a že nový tiskový zákon bude předložen oběma sněmovnám k ústavnímu schválení. Jen tyto dvě okolnosti, že jednak povolaní zástupci stavu novinářského souhlasili s těmito omezeními, jednak proto, že si byli dobře vědomi, že jde jen o ustanovení dočasná a prozatímní, vedly tvůrce osnovy k tomu, že také tato ustanovení v zákoně byla ponechána.