Při projednávání předlohy zákona na ochranu republiky v našem ústavně-právním výboru podali zástupci oposičních stran před vejitím v meritorním jednání o této předloze protest, v němž uvádějí vedle všech těch jiných věcí, které jsem již zde uvedl, také to, že zákon tento má ráz byzantinismu. Byzantinistický je prý tento zákon, protože poskytuje ochranu presidentu republiky. Je jisto, že do zákona na ochranu republiky byla pojata také ochrana cti presidenta republiky, ježto on jest nejvýznačnějším ústavním činitelem, který právě za dnešních rozháraných poměrů potřebuje ochrany ne jako osoba soukromá, ale jako představitel ústavní, představitel státu. To není žádný byzantinismus, to je nutný důsledek demokracie. Jestliže demokratická společnost postaví si v čelo kohokoliv za svého zástupce, pak tato demokratická společnost má také povinnost, aby tomu, koho pověřila tak význačným úkolem, poskytla dostatečnou ochranu jeho osobní a jeho úřední cti. Nic méně a nic více neděje se v tomto zákoně. V §u 11 nebyl vytvořen žádný nový zločin urážky veličenstva, jako byl ve starém rakouském trestním zákoně. Zde ohrožuje se pouze každý trestní čin proti cti presidenta republiky. Jako každou jinou urážkou spáchá se urážkou na cti presidenta republiky přestupek, jen ve zvlášť význačném případě a za přitěžujících okolností, jest tento trestní čin kvalifikován jako přečin. Tedy jestliže také ochrana, a to zvýšená ochrana ctí presidentovy pojata byla do tohoto zákona, stalo se to jen v zájmu státním.

Z téhož důvodu bylo nutno pojati do zákona ustanovení, že vyloučeno je provádění důkazu pravdy nebo pravděpodobnosti pří urážkách, které byly spáchány vůči presidentovi. K tomuto ustanovení nevedl zase tvůrce zákona žádný byzantinismus, nýbrž prostý ohled na ustanovení naší ústavní listiny, která ve svém §u 67 obsahuje ustanovení, že president republiky nemůže býti stíhán pro žádný jiný trestní čin, než pro velezradu. Kdybychom připustili provádění důkazu pravdy nebo pravděpodobnosti pří urážkách na cti na presidentu páchaných, pak by se ovšem situace na ráz změnila. Ten president republiky, kterému přísluší privilegium nestíhatelností, který nemůže býti pro žádný jiný trestný čin stíhán než pro zločin velezrady, ten najednou kterýmkoliv nactiutrhačem nebo klepařem mohl by býti při pouhé urážce na cti obviňován prostřednictvím prováděného důkazu pravdy nebo pravděpodobnosti z nejrůznějších a nejrozmanitějších trestních činů, a ovšem mohl by býti obviňován zcela bezpodstatně a mohlo by se dokonce rozvinouti na údiv celé říše divadlo, že by se o presidentu republiky tvrdily věci vzaté ze vzduchu. Tedy také toto ustanovení, kterým se ochraňuje čest presidentova, snění projevem žádného byzantinismu, nýbrž projevem nutné ochrany státního zájmu.

Přichází se s tím a slyšeli jsme, že prý zákon, na ochranu republiky má ráz protidělnický. Ale musil bych se zase ptáti, kde a v čem spatřuje se tento ráz protidělnický? Ve kterém jednotlivém ustanovení zákona? Je pravda, až bude projednávána všeobecná osnova trestního zákona, že dostanou se do trestního zákona ustanovení, která budou musiti přihlížeti k nejrůznějším zjevům mnohotvárné společnosti lidské. Je možno, že pak snad by se dalo užíti určitých ustanovení trestního zákona proti určitým skupinám, snad i proti určité třídě čí vrstvě společností lidské. Ale to, co může se vytvořiti pří všeobecně platném zákoně, to není rázem tohoto zákona. Všechno to, co by se dotýkalo dělnických práv, co by se dotýkalo svobodného a volného vývoje dělnických stran, jejich hospodářských a odborových organisací, všechno to bylo velmi pečlivě odstraněno. Jestliže se poukazuje má ustanovení §u 15 odst. 1., pak tohoto přečinu dopouští se jen ten, kdo vybízí k hromadnému neplnění veřejnoprávních povinností uložených zákonem. Prosím, může-li co býti více vymezeno, než právě toto ustanovení? Podle tohoto ustanovení musí zde býti vybízení k hromadnému neplnění, tedy nestačí neplnění jednotlivcovo, musí zde býti neplnění určitého množství lidí, určitých skupin, určitých vrstev, to musí býti dáno. Vedle tohoto musí býti neplnění veřejnoprávních povinností. Jak V důvodové zprávě, připojené k usnesení ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny je uvedeno, těmito veřejnoprávními povinnostmi nemyslí se ustanovení služebních smluv, anebo takové poměry, které nemají základ svůj v zákoně. Ostatně je to zřejmo z dalšího znění zákonného, kde se mluví >uložených zákonem<. Tedy všechny tyto náležitostí musí býti dány a teprve tenkrát může se mluviti o přečinu podle §u 15 č, l. Tedy také toto ustanovení nemá naprosto nejmenšího rázu protidělnického nebo protiodborového.

Vytýká se zákonu na ochranu republiky, že prý je zákonem protisocialistickým. Zdůraznil jsem již dříve, že zákon náš, nejsa zákonem výjimečným, necelí naproti 'žádnému jednotlivci, žádné skupině jednotlivců, žádné straně politické, žádné třídě nebo vrstvě obyvatelstva. Měli jsme takové zákony, bylo jích dosti ve starém Rakousku a Uhersku. Ale opováží-li se někdo srovnávati tento náš zákon na ochranu republiky se zákonem protisocialistickým, který byl vydán v říši německé za Bismarka r. 1878, pak dopouští se urážky na našem zákoně na ochranu republiky. Ten, kdo něco takového tvrdí, nezná prostě obsahu zákona protisocialistického ze staré říše Německé. (Výkřiky sen. Matuščáka.) Zákon protisocialistický v Německu vydaný měl původ svůj v atentátech. To je pravda, atentáty spáchané na starém císaři Vilémovi byly důvodem k vydání protisocialistického zákona v Německu. Ale to byly atentáty neprávem přičítané tehdejší straně socialistické. A přes to, že nebylo zjištěno, že původci atentátu vzešli ze stran socialistických, přece vydán byl výjimečný zákon protisocialistický a tento protisocialistický zákon výslovně čelil proti straně sociálně-demokratické, proti straně socialistické, proti straně komunistické. To bylo výslovně v zákoně řečeno. Ten zákon, stíhal spolky, sdružení, zkrátka veškerou činnost, která čelila netoliko k přetvoření říše, ale i přeměně společenského pořádku, tento zákon stíhal myšlení a politické přesvědčení, tedy to, co vždycky musí zůstati svobodným.

Tedy takový ze základů je rozdíl mezi naším zákonem na ochranu republiky a starým německým protisocialistickým zákonem. Náš zákon nestíhá žádného, žádného politického myšlení, žádných proudů myšlenkových. Náš zákon stanoví přesné definice a pojmy zákonné a stanovení těchto pojmů zákonných obstojí při srovnání s kterýmkoliv zákonodárstvím jiného státu. Zákon náš také nestíhá organisace a jejich příslušníky z důvodu politické přináležitosti. Zákon náš ovšem stíhá tajné spolčování, ale jen tenkráte, když toto tajné spolčování sleduje účely protistátní, když toto tajné sdružování má za účel podvraceti samostatnost, ústavní jednotnost nebo demokraticko-republikánskou formu státní. Jen v tomto případě zákon náš shledává trestným tajné spolčování, tajné sdružování, ale jinak svoboda spolčovací, svoboda přesvědčení, volnosti projevu politického zůstává nedotčena. Tedy opakuji, je naprosto nemístno, aby zákon náš v sebe menší míře byl srovnáván s protisocialistickým zákonem německým a také, vážené shromáždění, v jiných směrech zákon náš snese srovnání s každým zákonem v cizích státech, které z téhož důvodu jako náš zákon byly vydány na ochranu státního zřízení a ústav států v nejbližším našem sousedství, ať jen jmenuji stát německý, kde to byly právě také nejen strany socialistické, sociálně-demokratická, neodvislá strana socialistická, ale také strana komunistická, která následkem atentátů spáchaných na představitelích státní svrchovanosti, na představitele vlády, (Sen. Matuščák: Proti byrokratům!) hlasovala pro zákon na ochranu německé republiky. V Německu, Polsku, Jugoslávii, Uhrách, všude jsou zákony na ochranu států, zákony, které mají čeliti stupňovanému nebezpečí protistátnímu, a všechny tyto zákony obsahují daleko přísnější ustanovení, daleko vyšší tresty, než náš zákon na ochranu republiky, jehož trestní sazby patří k sazbám nejmírnějším.

Doufám, že jsem takto vyčerpal v podstatě nejdůležitější výtky, které se našemu připravovanému zákonu na ochranu republiky činí. Opakuji: vím, že není zákon vrcholem dokonalosti. Víme, že bude v něm potřebí změn, ale tyto změny musí nastati, až budeme znát výsledky prakse. Všechno záleží na provádění těchto zákonů, všechno záleží na praksi. A jestliže dnes přichází se s pokřikem proti těmto zákonům, což se zapomíná, kdo tento zákon bude prováděti? Že to budou naši soudcové, republikánští soudcové, neodvislí soudcové, což bychom se báli svěřiti do rukou těchto svých osvědčených soudců provádění zákona, jehož základy jsou moderní, jenž má odpovídati duchu a potřebě obyvatelstva a jenž má odpovídati výsledkům moderní trestní pravovědy? Na provádění bude záležet a, bude-li prakse dobrá, jistě potom umlknou všechny ty výtky, které tak bezpodstatně proti zákonu byly snášeny.

Ale jedna zásluha již v provádění tohoto zákona je prokázána. Zásluha, že dnes rozestoupila se dosavadní naše společnost ve dva tábory. V jednom táboře zřím ty, kdož jsou pro republiku, upřímní její vyznavači a jsou také jejími zastánci a kdo jsou si vědomi té těžké odpovědností za republiku, kterou jsme dík prácí našich velikých státních budovatelů dosáhli, kdo jsou si vědomi, že republika také zaslouží, aby byla budována dále a aby byla zachována a udržena. A V druhém táboře j sou ti, kteří se staví proti republice, proti jejím zákonům, proti nejzákladnějším jejím, zásadám a potřebám.

Náš ústavně-právní výbor projednav zákon, přirozeně jednomyslně postavil se do tábora těch, kdož se staví za republiku. Náš v ústavně-právní výbor, a doufám, celý náš senát, postaví se za tento zákon, vědom jsa si toho, že v čelo své ústavy dali jsme si heslo, podle něhož chceme upevniti dokonalou jednotu národa a zavésti spravedlivé řády v republice, ve kterém jsme si dali slib, že nejenom ústavu, ale také všechny příští zákony své chceme prováděti nejenom v duchu naších dějinných tradic, ale také v duchu moderních zásad sebeurčení národů, poněvadž se chceme přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, pokrokový a demokratický.

Z těchto důvodů, vážený senáte, navrhují vám jménem ústavně-právního výboru, abyste schválili zákon na ochranu republiky jak byl usnesen poslaneckou sněmovnou, a abyste schválili též resoluci, na které se ústavní výbor usnesl. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Udělují slovo panu zpravodaji ústavně-právního výboru stran usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu o státním soudě, tisk číslo 1589, sen. dr Procházkovi.

Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Zákonem o ochraně republiky, o němž právě bylo referováno, zřizuje se ke konání hlavních přelíčení o obžalobě pro zločiny citované v §u 36 tak zvaný státní soud, jehož složení a řízení před ním, má upraviti zvláštní zákon. Právní vědomí obyvatelstva a jeho mravní nazírání pokleslo důsledkem války světové, dále následkem mnohých zákonů, vydaných za války a nezachovávaných pro nemožnost jejích plnění, jakož i působením různých zhoubných poměrů poválečných; lze očekávati, že zákon o ochraně republiky povznese pokleslé právní vědomí obyvatelstva a vzpruží jeho mravní názory, takže zajisté zákon ten bude působiti pro blaho a dobro republiky Československé. To však ovšem vyžaduje, aby zákon o ochraně republiky byl také správně v duchu svém prováděn. Zajisté, že soudy osvědčí opět svou dobrou pověst a že budou vykonávati spravedlnost tak, jak to od nich očekávati může veřejností a že v soudech budeme míti toho správného a pravého vykladače nového zákona na ochranu republiky.

Nutno však, aby kromě soudů obsazených jen soudci z povolání, tedy t. zv. soudci učenými, a kromě porot, V nichž právě soudcové z lidu rozhodují o otázce viny, byl zde ještě jiný útvar soudní, který by spojoval soudce z povolání se soudci sice laickými, avšak práva znalými, v jeden tribunál rozhodující o vině i trestu, neb takovou kombinací soudců odborně státních se soudci lidovými práva znalými v jeden sbor soudní, nabude se největší záruky, že soud ten bude vykonávati spravedlnost s odbornou právnickou znalostí, se zkušeností, s rozvážností beze všeho stranictví politického, sociálního, náboženského neb národnostního, tudíž nejvýš spravedlivě.

A takovým soudem má býti právě státní soud, vyvolaný V život zákonem o ochraně republiky, jehož organisace a řízení před ním upravují se předloženou vládní osnovou zákona o státních soudech.

Jak již p. zpravodajem o zákonu o ochraně republiky bylo podotčeno, tento státní soud odpovídá úplně požadavkům ústavy, §u 94. Tento paragraf, jednající o moci soudcovské, praví, že soudnictví vykoná se státními soudy a že zákon stanoví jejich organisací, příslušnost věcnou i místní, jakož i řízení před nimi. A právě my máme zde takový státní soud v pravém toho slova smyslu, jehož organisaci, příslušnost věcnou i místní a řízení před ním upravuje právě zákon.

Velevážení! Otázka soudu je náramně důležitou a řekl bych, je to základ spořádaného státu; jakým, způsobem soudy se upraví. My zde právě máme ty různé typy soudů, od soudu řádného, obsazeného soudci z povolání, k soudu lidovému, hlavně tedy porotám nebo lichevním soudům,, můžeme řičí, také živnostenské soudy a jiné odborné soudy a teď vytvořuje se nový typ soudu, kterýž podle mého názoru je zrovna ideálním, neb zde máme spojeny oba ty elementy, ten element soudců z povolání, který na věc hledí, abych tak řekl, bezpředmětně, přísně, podle litery zákona, a na druhé straně ten element laický, ale také práva znalý, který přináší do toho soudnictví, bych řekl, zásadu svobody, nazírání vrstev nesoudnických, ale práva znalých, které vpravují veškeré své názory také do toho soudnictví. To je skutečně takový, jak jsem již řekl, ideální typ soudu, že můžeme jen vítati, že jsme konečně přikročili tímto zákonem o státním soudu ke zřízení tohoto státního soudu. Ovšem v praksi se ukáže nutnost tohoto soudu a uvidíme právě v praksi, jak tento soud bude působiti.na veškerou judikaturu, na veškerý vývin práva a jak podle tohoto nového typu soudu se vytvoří v budoucnosti naše soudnictví. Tento státní soud zřizuje se pro celé území Československé republiky, a to v sídle nejvyššího soudu, tedy dnes v Brně. Státní soud skládá se z předsedy a jeho náměstka, a potřebného počtu soudců z povolání, a přísedících. Předsedu a jeho náměstka jmenuje president republiky na dobu tří let. Potřebný počet soudců z povolání ustanovuje president nejvyššího soudu ze členů nejvyššího soudu, nebo členů sborových soudů II, stolice na jeden rok. Na tutéž dobu ustanovuje jich náhradníky ze soudců znalých vojenského trestního práva. Ve vyhotovení usnesení poslanecké sněmovny tisk 1571, je v §u 2, odst, 4. uvedeno, že. jak jsem pravil, potřebný počet soudců z povolání ustanovuje president nejvyššího soudu ze členů tohoto soudu nebo sborového soudu II. stolice na jeden rok a pak se praví v tomtéž odstavci ke konci, >Soudcové z povolání pozbývají svého úřadu, jakmile přestali býti členy nejvyššího soudu<.

Na první pohled je zde viděti, že se stalo nedopatření pří tisku tohoto vyhotovení usnesení poslanecké sněmovny a došel také od kanceláře poslanecké sněmovny připiš panu předsedovi senátu ze dne 14. března 1923, č. t. 4022, v němž se praví:

>Dodatkem k presidiálnímu přípisu ze dne 6. března 1923, čís. tisku 4022 sdělujeme, že poslední věta odstavce 4., §u 2 této osnovy má zníti:

Soudcové z povolání pozbývají svého úřadu, jakmile přestali býti členy nejvyššího soudu, nebo sborových soudů II. stolice.<

Slova >nebo sborových soudů II. stolice< vypadla při tisku usnesení poslanecké sněmovny, kterážto chyba tímto se konstatuje a opravuje.

V tom směru také bylo již uvažováno o této otázce a výbor ústavně-právní také konstatoval tuto tiskovou chybu, takže nyní konstatuji, že tento odstavec, resp. tato věta má zníti:

>Soudcové z povolání pozbývají svého úřadu, jakmile přestali býti členy nejvyššího soudu, nebo sborových soudů II. stolice.<

To je ovšem jasné, a vychází to i z předcházejících vět. Podotýkám, že v zákoně řeší se dále otázka přísedících, kteří musí býti státními občany Československé republiky, práva znalí, nejméně 40 let staří, nesmějí býti nezpůsobilými k úřadu porotce, a aktivní státní úředníci, vyjímajíc vysokoškolské profesory, kteří nemohou býti přísedícími státního soudu. Zákon stanoví dále různé náležitosti ohledně těchto přísedících, určuje zasedací období státního soudu, určuje, jakým způsobem mají býti zřizovány senáty, zpravidla šestičlenné, případně i tříčlenné, mluví dále o vyloučení a zamítání soudců - členů státního soudu, o slibu členů tohoto státního soudu, o funkci veřejného žalobce, o nákladech, pořádkových pokutách a příslušností. Dále upravuje zákon celé řízení před tímto státním soudem., které se zakládá na trestním řádu z 23. května r. 1883, čís. 119 ř. z., bere však zřetel i na trestní řád, platný v území dříve uherském a stanoví jak řízení obžalovací, tak výroky soudu o příslušnosti, resp. o nepříslušností, o přípravách k hlavnímu přelíčení, o hlavním přelíčení samém, o hlasování a opravných prostředcích.

Již z toho, že právě tento soud také podléhá, co se týká výroku svého, opravným prostředkům, jest viděti, že nejde zde o žádný výjimečný soud, nýbrž jenom o soud řádný, jehož výrok podléhá kontrole ještě nejvyššího soudního dvoru. Máme tudíž zde všechny záruky zákonné, že od tohoto soudu lze očekávati jen objektivní rozsudek. Nemůže tudíž býti žádné obavy, naopak mám za to, že tento soud podává nám i největší záruky, že budeme míti skutečně rozsudky vyhovující úplně zákonu, takže každý, kdo před tento soud přijde, může si býti jíst, že jeho věc bude podle této zásady souzena, že soud musí všechno činiti nejenom v neprospěch, nýbrž také v prospěch obžalovaného, a že tento soud vynese vždycky rozsudek spravedlivý. Výkon rozsudku ovšem již není věcí tohoto státního soudu, nýbrž sborového soudu nebo divísního soudu, jemuž věc bude postoupena.

Zákon, má dále závěrečná ustanovení a má jako přílohu ustanovení trestního řádu, který se prohlašuje autentickým. Tím, velevážení, vyčerpal jsem v hrubých rysech obsah zákona o státním soudu.

Výbor ústavně-právní doporučuje senátu, aby návrh zákona přijal za svoje usnesení souhlasně s usnesením poslanecké sněmovny, jak se stalo a jak otištěno je, ovšem se zřetelem k připíšu sněmovní kanceláře, jejž jsem právě přečetl (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu zástupci vlády Malypetrovi.

Náměstek ministerského předsedy ministr vnitra Malypetr: Slavný senáte! Všeobecně známé zjevy našeho veřejného života vyvolaly v převážné většině československého národa přesvědčení, že je potřeba se zvláštní pečlivostí dbáti toho, aby náš mladý samostatný stát byl vhodnými prostředky ochráněn všeho, co by mohlo ohroziti jeho samostatnost, demokraticko-republikánskou formu a jednotnost, jakož i činnost odpovědných ústavních činitelů.

Ve veřejné diskusi bylo dostatečně zdůvodněno, že může se tak státi vhodným způsobem jen cestou zvláštních zákonů, které vláda po pečlivé přípravě s vynikajícími odborníky předložila v osnově zákona na ochranu republiky a zákona a státním soudu.

Pří projednávám zákonů těchto ve sněmovně poslanecké zdůraznila, vláda, že nejde tu o zákon výjimečný, namířený proti některým vrstvám obyvatelstva, a nikomu nepodařilo se - ač používáno bylo nejrůznějších prostředků - dokázati opak toho.

Oba zákony mají jediný účel, chrániti stál proti všem pokusům ať zvenčí ať uvnitř podnikaným, které by směřovaly k ohrožení jeho bezpečnosti, k rozvrácení právního řádu, a k ochromený nebo dokonce k odstranění demokratických jeho zařízení, která jsou nejbezpečnějším základem občanských svobod.

Vláda je přesvědčena, že zásady pravé a skutečné demokracie, na nichž je vybudována naše republika, nejsou předloženými zákony v nejmenším porušeny, naopak, že teprve těmito zákony dostane se jím potřebné a plné ochrany. Vzdor všem pokusům, které byly podniknuty, aby široké vrstvy lidové byly získány k odporu proti těmto zákonům, prokázáno určitě a jasně, že ohromná většina obyvatelstva tohoto státu přeje si především, aby zabezpečen byl klidný rozvoj státu a jeho občanstva a že zavrhuje všecko, co by tuto bezpečnou cestu k všestrannému pokroku ohrožovalo.

Na této cestě chce vláda ve smyslu svého vstupního prohlášení pokračovati, vedena jsouc zájmem o všeobecný prospěch, a může s klidem, odmítnouti výtky nebo podezření z jakýchkoli persekučních úmyslů, jimiž mělo by se překážeti volnému projevu názorů, směřujících k tomuto cílí.

Nikdo, kdo dobře smýšlí se státem a komu jde o jeho všestranný a bezpečný rozvoj, nemusí se tohoto zákona obávati; kdo však má jiné cíle, nechť počítá s důsledky toho a nechť je si vědom své osobní odpovědnosti. (Výborně! Hlučný souhlas.)

Svoboda a samostatnost státu je drahým národním statkem, všemu národu společným; je povinností všech odpovědných činitelů, opatřiti jeho všestrannou ochranu. (Hlučná pochvala.)

Vědoma si této povinnosti předložila vláda obě projednávané osnovy.

Jménem vlády republiky prosím, aby také slavný senát dal jim svůj souhlas. (Hlučný potlesk a pochvala.)

Místopředseda Kadlčák: Udělují slovo p. ministru spravedlnosti dr Dolanskému.

Ministr spravedlnosti dr Dolanský: Slavný senáte! Dříve než slavný senát přikročí k podrobné debatě o zákonu na ochranu republiky a státního soudu, chci úvodem promluviti několik slov, ne abych přesvědčil ty, kdož se vůbec ničím přesvědčiti dáti nedají, protože nechtějí, nýbrž abych čelil neporozumění u oněch, kdož neuvažujíce hlouběji a odborně o podstatě věci, domnívají se, nebo snad věřiti by mohli, že jde skutečně, jak bylo tvrzeno tiskem a na schůzích, o zákon reakcionářský, připouštějící nějakou persekuci nebo vůbec zákon výjimečný, jenž by mohl sloužiti ať teď či později zájmům té čí oné strany, anebo jak se říkává, té či oné vládě, a že by nebyl zákon jen a jen na ochranu republiky proti jejím odpůrcům a škůdcům. (Předsednictví ujal se předseda Prášek.)

Jsem zvyklý, slavný senáte, dívati se jako praktik má každý zákon a myslím, že je nejvhodnější způsob ten, také v daném případě, když totiž přihlédnu k naší osnově zákona také jen s tohoto stanoviska, i při této příležitostí, prosím jen, aby na chvíli všichni ti z vás, jimž záleží na tom, zvěděti pravdu, vmyslili se ve stanovisko občana naší republiky, jemuž nejde o rozvrat republiky, nýbrž jemuž jde o její zachování a poskytnutí ]í takové ochrany, jaké potřebuje nezbytně ke svému trvání a klidnému vývoji. Nebude mně nesnadno dokázati, že navržený zákon neobsahuje žádnou reakci ani že neskytá možnost politické persekuce. Není zde reakce, pánové, poněvadž volnost spravedlivého politického boje, k níž se moderní stát propracoval a občanstvo si jí vybojovalo, zůstane i po přijetí našeho návrhu zachována. Ba, jak soudím - je to mé osobní přesvědčení - bude podstatně uvolněna, O persekuci pak nemůže býti řečí proto, poněvadž zákon za použití všech zkušeností se zákony dosavadními, vědy i prakse, je formulován tak, aby zneužití jeho bylo vyloučeno. (Sen. Matuščák: Ale děje se i dnes persekuce! l bez takového zákona! - Hlas: Matuščák je pořád persekvován! - Veselost.) Ale ne zákonem!

Je známo, že tak tomu nebylo u dosavadních zákonů trestních, u dosavadních předpisů trestních. Všichni jsme trpěli nejasností těchto předpisů trestních, a to do značné míry všichni ti, kdož zúčastnili se politického boje, a byly ta nejen úřady a soudy, ale v první řadě i občanstvo, které nikdy nevědělo, do jaké míry smí se zúčastniti politického zápasu a jakými prostředky smi bojovati. Takový stav v republice moderní, v novém státě je, slavný senáte, naprosto neudržitelný. Občan musí jasně viděti, co je mu v politickém životě a zápase dovoleno, a nejen to, právní norma musí býti v souladu s jeho právním citem a přesvědčením, - předpokládá tu vždycky, jak jsem shora uvedl, občana stojícího má půdě svého státu, republiky, a, ne mimo ni a proti ní, neboť podle právního nazírání odpůrců a škůdců státu nelze dělati zákony. (Výborně!)

Ustanovení první hlavy navrženého zákona zabývají se úklady o republiku. Skutkové podstaty zde obsažené jsou, abych tak řekl, jen výlupkem těch obšírných skutkových podstat dosud platného práva a zkušeností, jak jsem řekl, theorie i prakse, které byly zahrnovány pod pojem velezrady podle rakouského a velezrady a částečně zrady státu podle uherského práva.

Není vám, slavný senáte, taj no, že ustanovení o velezradě bylo v Rakousku zneužíváno, že tu byl tak zvaný gumový paragraf, Velezrada byla viděna i všude tam, kde šlo o pouhý projev. Jediná věta protistátní nebo protiústavní, ba i jediné slůvko stačilo k tomu, aby byla konstruována Velezrada. Upozorňuji zejména, na dobu, kdy osoby civilní podléhaly vojenské justicí v Rakousku, a kde známé tyto paragrafy byly vykládány ještě hůře než v míru. Komu z vás není známo, že pouhým přečtením pověstných Rennenkampfových letáků celá řada lidí stala se nešťastna, celá řada nešťastných lidí byla odsouzena proto, že je dále sdělovala? To je podle tohoto zákona nemožné. Takových ustanovení, jako bylo tam, bylo užíváno k persekucí. My však, jsouce si vědomí těchto dalekosáhlých následků podobných ustanovení a vědomí jsouce si toho, že tak vykládati zákon a takové normy dávati neodpovídá právnímu citu a právnímu přesvědčení našeho občanstva, vypustili jsme prostě tyto skutkové podstaty a trestné hrozby, protože nejsou v žádném poměru s úmyslem pachatele, jak jsem uváděl v tomto případě letáků Rennenkampfových, kde nebylo žádného úmyslu velezrádného, nýbrž zvědavost nebo náhoda zlákala pachatele. Vědomě se zříkáme v naší osnově tohoto vyloženého persekučního prostředku.

A o nic jiného nám nejde tímto zákonem, než o ochranu proti těm, kdož způsobilými prostředky by chtěli rozvrátit stál, tedy buď násilnou změnou ústavy nebo násilným znemožněním ústavní činnosti nebo násilným zákrokem proti presidentu republiky, zákonodárným sborům nebo vládě nebo guvernéru Podkarpatské Rusi nebo násilným přivtělením republiky k cizímu státu nebo odtržením její části.

Ale my nejen že se zříkáme trestnosti těchto projevů, nýbrž my nechceme žádný těžší trest uvalovat na ty formy činností, které mají vést k témuž cíli, jmenovitě na přípravné činy, leč že by šlo, vážené shromáždění, o projevy podle §u 2 nynější osnovy zákona. Tam totiž trestnou se stává činnost toho, kdo vyjednává s cizí mocí nebo cizími činiteli, jak praví návrh zákona, zejména, vojenskými nebo finančními nebo kdo sbírá branné nebo pomocné síly nebo je organisuje nebo cvičí nebo kdo k tomuto účelu poskytuje nebo opatřuje zbraně, střelivo nebo jiné prostředky, kdo kuje pikle, které nejsou od provedení daleko.

Slavný senáte, kdyby zde stát měl čekat ještě déle, pak by jeho zasáhnutí přišlo pozdě. Proto v tomto jediném, případě jsou přípravná jednání postihována trestní normou. Staré zákony trestaly jako velezradu všecko to, co mělo vést ke vzpouře, občanské válce. I to jsme vyloučili z úkladu o republiku, leč by tu byl úmysl ohrozit bezpečnost republiky zvenčí.

Z toho ráčíte vidět, že jsme vypustili tři podstatné kruhy projevů a činů z trestního okruhu tohoto zákona. Ne neprávem bylo řečeno pří poradách, že stěží lze si mysliti, že by byla vynalezena formule příznivější pro všechny ty, kdož podobných činů by se mohli dopustit nebo by mohli o ně usiloval.

Již to, co jsem uvedl, musí slavný senát přesvědčit a také každého toho, kdo chce o věci vážné uvažovat, že o nějakou reakci nejde, poněvadž ustanovení nového práva jsou liberálnější práva starého, že nejde o persekuci, poněvadž trestní ustanovení, jak jsou navržena, jsou minimem toho, co každý stál, jenž chce svoji existenci zabezpečiti, musí požadovat od svých občanů.

A nyní bylo by radno poukázat ještě na trestní sazby. Rakouský trestní zákon, znal tresty přímo kruté; Trest smrti a jen na vzdálenější účastníky těžký žalář od 10 do 20 let a eventuelně doživotní žalář; dokonce těžký žalař mezi 10 až 20 lety byl i na velezrádné projevy. Podobně i podle uherského práva na velezrádné jednání, směřující k odtržení území, byl ustanoven doživotní žalář, na násilnou změnu ústavy ztráta na svobodě od 10 do 20 let. Tresty našeho zákona jsou nepoměrně mírnější. Spodní hranící trestu jest ztráta na svobodě na dobu 5ti let. Vzejde-li kdy nutnost nového práva užíti, - a já vím, že pro ty, kteří se cítí dobrými republikány, ta nutnost nenastane - užíti nového práva, dojde k tomu jen proti těm, kteří chtějí tento stát zničit, a proti těm se stát bude bránit právem, byť i ne takovými ostrými prostředky jako dosavadní zákon. Ale nejde tu, slavný senáte, jen o skupinu deliktů, které jsem uvedl. Jsou tu ještě jiné delikty, které zákon pojal a upravil ve svém textu, o skupinu deliktů, které také jsou v přesném souhlase s právním, přesvědčením občanů moderního státu, ale jež dlužno rozebrat byť jako skupinu podřízeného významu.