Ve druhé skupině jest mírnější forma ohrožení státu a jeho poškození, totiž prorada, zrada státního tajemství, vojenská zrada atd. Do podrobností se ovšem pouštěti nebudu. Každému je to jasno. Při skupině prvé, kde jsem mluvil o pojmech rovnocenných staré velezradě, jde o přímý útok na existencí státu, v těchto druhých jde o pouhý útok nepřímý. Ať jest úmysl pachatelův jakýkoliv, třeba zištnost, jde vždy o činnost, která může státu způsobiti takové škody, jako špatný vojevůdce nebo ničemná vláda - ztráty životů, hospodářské minování nebo ohrožení státu. To jsou tak zvané poloviční úklady státu. Zde vůbec nelze si představit možnost persekuce, neboť kdo takovými prostředky, řekl bych, zákeřnými a nečestnými brojí proti státu a sleduje cíle protistátní, ten již vymyká se z řádného boje politického a takovými prostředky může bojovat jen podlý škůdce každého státu.

A co do zvýšené ochrany ústavních činitelů, tu nejméně má někdo právo mluvit o reakci nebo persekuci. Tak daleko volnost politického přesvědčení jit nesmí a nemůže, aby osoby politicky nepohodlné byly činy proti životu z politického kolbiště prostě odstraňovány. Je nám jasno, slavný senáte, že tato represe sama nestačí, že tyto zákony trestní nejsou nějakým lékem jediným a jedinečným, že daleko cennější je a, bude výchova občanů, jich uvědomění, ale právě tomu staví se v cestu, vyvolávajíce neklid v republice ti, kteří jsou odpůrci klidného rozvoje státu a kteří brojí proti tomuto zákonu, V době, kdy jednotlivci omámení ve skrytu pracujícími nepřáteli republiky, vidí v odstranění ústavních činitelů jeden z prostředků, kterými má být stát zbaven svých nejschopnějších lidí a nejcennějších předáků, má být ochromen život státu a připravena půda pro akce jiné, nemůže si stát dáti vzít právo proti takovým útokům přiměřeně k jejich významu a jejich nebezpečí pro republiku zakročit.

Nelze tedy ani při těchto deliktech mluviti o nějakém nebezpečí pro volnost politického boje a není možno mluviti o persekuci. Vždyť tak zvanou individuelní akci, to jest odstřelování osob politicky nepohodlných, neschvalují, vážeme shromáždění, ani ty strany, které stojí v boji proti zákonu na ochranu republiky, třebaže horlily pro akci v masách. Ale právě proto, poněvadž ani ony neschvalují tento boj, musí uznat, že předpisy na ochranu republiky, jak je zákon přináší, jsou na místě.

V dalším oddílu jest tolik perhoreskovaná trestní sankce, kterou zákon přináší proti urážkám presidenta republiky. Ničím nemůže býti lépe vyjádřen smysl těchto ustanovení, nežli pojetím jich do zákona o ochraně republiky. Vždyť je to republika v poslední řadě, nikoliv president sám, proti němuž se vedou útoky. I budoucí president republiky jako nynější bude povýšen nade všecek ten kal a rmut, který odpůrci na presidenta vrhají, avšak vážnost státu samého vyžaduje, aby byly tyto zákonnou trestní sankcí stíhány. Vždyť většina těch útoků směřuje vlastně přes hlavu presidenta vždycky jen proti státu, cílem jejich není president, nýbrž republika, rozvrat její, zneklidňování a znepokojování občanů a ovšem příprava pro věci budoucí. Nestalo se jednou, že bylo mluveno o našem presidentu v tisku zlolajně jako >o zaprodanci, jenž za temné noci přijímá nepřátelské emisary<.

I když to řekl odpůrce, charakterisuje jej to, jakými prostředky bojuje proti hlavě svého státu. A takových urážek nelze trpěti a s klidem snášeti. Kdo chce porovnávati ochranu monarchů s našimi předpisy a chce kritiku vykonávati, ať srovná § 65 rakouského zákona se zněním §u 11. Právem by bylo možno říci, že nadpis §u 11 není úplný a nepříléhá, poněvadž se nestíhá ex officio každá urážka presidenta republiky. Náš president nynější i příští jest méně chráněn než každý jiný veřejný funkcionář. Ovšem zcela, s klidem může president republiky říci sobě: minima non curat praetor. Tedy jen ty hrubé urážky budou stíhány.

Mám-li ještě promluviti o třetí hlavě, chtěl bych říci, že tu jde o unifikaci platného práva, a to tak, že nové právo jest zpravidla mírnější.

Chtěl bych se zmíniti ještě jen o dvou formách ohrožování míru v republice a vojenské její bezpečnosti, o nichž ustanovení návrhu zákona vzbudila pozornost některých síran oposičních a jích tisku. Jest to ustanovení o nedovoleném ozbroj ování a o tajném sdružování, proti nimž se vede kampaň. Rozvoj technický přivodil i jednotlivci daleko větší možnost opatřiti si nejmožnější prostředky útočné, čehož dříve nebylo, takže jest třeba i proti této možnosti přiměřeným způsobem zákonem se postaviti. Prostředky ty jsou přes svou nebezpečnost pro massy lidu velmi snadno uchovatelny. Poukazují na příklad na strojní pušky. Toho používají nepřátelé republiky a v tisku stran státu nepřátelských bylo v posledních měsících opět hlásáno heslo, že nutno připraviti ozbrojení stoupenců a odzbrojiti ostatní občanstvo. Z toho je viděti, že to nejsou kroky mírumilovné. Aspoň by nasvědčovaly zprávy z poslední doby, že věcí nejsou jen nějakým strašákem. Byla nalezena na více místech republiky tajná skladiště zbraní, tak na příklad mám tu spisy, že u kancelářského úředníka v Komárně byla nalezena bedna munice do pušek, 32 kusů pušek a karabin mimo jiné válečné pomůcky a jiný materiál. Podle jiné zprávy bylo v budově městské policie v jiném městě nalezeno 6 beden střeliva, 8 pušek a 45 granátů. A útoky ekrasitovými bombami se den ze dne množí. Vážené dámy a pánové! Nechali-li bychom tak daleko věcí dojíti, že budou se naší nepřátelé potají zbraněmi zásobovati, aby pak ostatní občanstvo odzbrojili, jak jest přáním hlásaným, i veřejným tiskem, zasluhovali bychom, abychom se nezvali ani občany státu. Nebylí bychom sami těmi, kdož podávají ruku ke zradě? Vážené shromáždění, podobně se to má s tajnou organisací dle §u 17, proti němuž se tak brojí, § 17 přesně naznačuje, že jde o ochranu proti takovým organisacím, jejichž účelem je rozvraceti samostatnost, ústavní jednotnost nebo demokratickou republikánskou formu státní. Jestliže někdo tvrdí, že je to prostředek pro persekucí ustanovení tohoto §u 17, pak mluví vědomě nepravdu, neříká a zamlčuje, že k tomu, aby tohoto ustanovení mohlo býti použito, náleží, že soud zjistí, že takový účel zde byl. Vy všichni znáte rozdíl, jaký je mezi řízením administrativním a řízením soudním. Soud se nespokojí a nemůže spokojiti nějakými průtahy, indiciemi, ale žádá přesné důkazy.

Někdy následkem nesprávného pochopení bývá to až soudu vytýkáno, že jeho řízení je oproti řízení správnímu těžkopádné, protože obce míli o všem důkaz, a to přesvědčující důkaz. Zpravidla žádá k tomu aby získal přesvědčení, výslech svědků, a to výslech přísežný. Čí chce někdo vážně tvrditi, že má býti dovoleno, co je zde stíháno jako trestné a o čem si mají soudy získati důkazy? Chce někdo, aby taková jednání byla beztrestná, aby spolky s takovými tendencemi byly trpěny?

Ti, kdož mluví o persekucí, poukazují na ustanovení §u 286 tr, z. rakouského, z něhož je patrno, že podle toho ustanovení pokládala se za tajnou společnost jen ta, která měla cíl dříve mnou uvedený, tedy tendenci takových tajných spolků, ale každá, která byla vrchnosti neohlášena nebo hlášena, ale pravé stanovy její zatajeny. Tyto široké skutkové podstaty se zrušují a návrh zákona spokojuje se tedy i zde skutkovou podstatou proti dřívější značně obmezenou a dává ještě tuto skutkovou podstatu prokázati soudnímu řízení.

Z ustanovení závěrečných zmínil bych se, vážené shromáždění, ještě o tomto: Poukazováno bylo na to, že jmenovitě zastavení časopisů jest opatření, které znamená porušování tiskové svobody. Velevážené dámy a pánové, tato ustanovení, podle nichž může soud vysloviti přípustnost, aby vydávání časopisů bylo zastaveno, svobodu tu neruší. Vesměs tu jde jen o případy, kde tisk svou agitací sahá na kořeny státu. Jsou to ty případy, o kterých jsem již mluvil shora, že jde o úklady proti republice nebo poloviční úklady, nebo o pobuřování proti státu pro jeho vznik - jako potírání mírových smluv o vzniku a existenci našeho státu nebo - proti jeho samostatnosti, či jeho demokraticko-republikánské ústavní formě, anebo jde konečně o vybízení ke zvlášť těžkým trestním činům a o jich schvalování.

Vážené shromáždění, zde bylo potřebí normy; my přece nemůžeme klidně přihlížeti k tomu, jak se pomocí veřejného tisku občanům tohoto státu nebo i na veřejných schůzích vštěpuje přesvědčení, že nesmí plniti své povinnosti ke státu, jež mu zákon ukládá.

Vážené shromáždění! Mám zde doklady, že se píše tímto způsobem: Až přijdete na vojnu a budete míti zbraň v ruce, vezměte jí a postavte se do řady a hned se otočte dozadu proti těm, kteří vám zbraň vtiskli do ruky, ne proti nepříteli zvenčí, nýbrž proti nepříteli uvnitř.

Dovolím si přečíst část, která byla uveřejněna (čte):

>A v tejto vážnej dobe je potrebné, aby vedel každý tak dospelý, ako mladý robotník, že vtedy, keď dostaneme zbraň do ruky - kde na koho ju máme obrátiť, a že ju máme upotrebiť? Teda, keď nás povolajú, je potrebné, aby sme išli, aby sme natiahli na seba vojenský mundúr, aby sme s radosťou uchvátili zbraň do rúk, ale vtedy, keď už budeme ozbrojení a pošlu nás proti nepriateľovi, tu sa musíme - rychle otočiť, ako na jeden povel, učiniť - >čelem vzad<, tak zvanému: >Zahraničnému nepriateľovi< ukážem >záda< a bez okamžitého meškania počneme: >Pálit! Strielať! Vraždit!< takzvaného; >Vnútorného nepriateľa<, Nepriatela svojej zeme. A to, je: kapitalizmus, ktorý je nám nielen najbližším, ale i - najvačsím nepriateľom.<

A pánové, co mám říci o členech Národního shromáždění, kteří jdou na schůze a občanům této republiky praví totéž, co zde jste četli, a doslovně vykládají takto: >My řekneme vojákům (německy): Narukujte a konejte svou povinnost!< - Kdo tomu nerozumí? (Všeobecný souhlas a potlesk.) Říkám vládnímu komisaři - praví ten pán dále: >Když dojde dnes k válce, nebudeme bojovati proti Němcům, neboť náš nepřítel nebude vpředu, nýbrž vzadu. Když se německý národ vzpamatuje, bude zase velký německý stát. Československý stát bude spolkovým státem říše německé.<

Na jiné pak schůzi takto promlouvá týž člen Národního shromáždění (německy): >A myslíte, že němečtí vojáci budou tak blbí a že budou chtíti za tento stát proliti kapku krve? K čemu tedy potřebujete vojska?<

A tak to jde v tom tonu dále a hůře,

Váženi pánové, proti takovým zjevům massovým, které připravují takové milieu, proti lidem, kteří takto promlouvají k občanům tohoto státu, kteří takto chtějí plniti povinnosti ke státu, nemáte schváliti opatření, kterých žádá na vás vláda tím, lze předkládá zákonodárci usnesení předloženou osnovou?

Jestliže, vážení pánové, toto má býti svobodou tisku, má-li ta býti chráněna, aneb je-li ta osnovou porušena, pak to znamená zvrácení všech pojmů mravních vůbec. Chce-li někdo mluviti o porušování tiskové svobody takové, tak musí se předem, rozhodnouti pro něco jiného. (Výkřiky sen. Mátuščáka.) Předem nechť postará se o to, aby byly zachovány zákony, které jsou nejen dány v trestním zákoně, ale které dány jsou v srdcí každého občana. (Tak jest!)

Mluvil jsem o tom již dříve, že předností zákona jest, že jeho skutkové podstaty jsou formulovány mírněji, snesitelněji, že odpovídají právnímu citu a právnímu přesvědčení těch stran, které jsou nositeli státní existence a že jsou proti skutkovým podstatám bývalého práva v mnohém směru omezeny. Požadavkem moderního práva, vážené shromáždění, však jest také, aby sazby trestní byly dosti pružné, tak aby v mezích jejich mohl se uložiti trest přiměřený okolnostem a hlavně víně vinníka. Jistě bude soudce trestati starého, rozmyslného, v bojích politických zkušeného, avšak nebezpečný trestný skutek spáchavšího občana více než nerozvážného, nezkušeného, snad jeta z ukvapení prohřešivšího se mladíka. A v tom právě, vážení pánové, to jest: Ať přijde jakákoliv vláda, nelze mluviti o persekuci, o žádném nebezpečí tohoto zákona, vždyť prakse tohoto zákona bude spočívati v rukou soudců, kteří budou zákon vykládati tak, jak jím káže svědomí, totiž aby jej vykládali jako zákon na ochranu republiky, a ne jak si toho přeje dočasná snad anoda, nebo snad dočasná konstelace. Proto je výkon dán do rukou soudců. Zákon není dán na ochranu některých stran, ne proti některým stranám, ale jen proti těm, kdož jednají proti blahu republiky. (Tak jest!)

Ti, kdož zákon sjednávali, sjednávali ho podle svého právního citu a podle a pro potřeby státu. Soudcové pak splní svůj úkol spravedlivě, za všech okolností, o tom jsem přesvědčen. Proto dejte jím zákon tak, jak se vám předkládá, aby se splnila zásada: Nullum crimen sine lege. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Přikročíme k zahájeni povšechné debaty o obou předmětech denního pořadu.

Přihlášení jsou k slovu tito řečníci: Proti: Sen. dr Heller, dr Spiegel, Chlumecký, Průša, Matuščák.

Uděluji slovo prvnímu řečníku >proti< panu sen. dr Hellerovi.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! V těchto dnech vzpomíná dělnictvo slavnostně dvou událostí: revoluce z roku 1848 a čtyřicátého výročí úmrtí Karla Marxe. V divokém roce, ve svatém roce bojovali bok po boku dělníci a studenti, občané a sedláci v Paříží, Berlíně, především však ve Vídni na barikádách o politickou svobodu. Vidíme dnes, že tato revoluce, ve které dělníci prolévali svojí krev pro sociální svobodu, sloužila odstranění feudálního systému a jeho nahrazení systémem kapitalistickým. Ale víme také, že byla prvním procitnutím lidu ze staleté poroby, že byla důležitým, nutným mezníkem na cestě osvobození lidstva od sociálního jha, a proto slaví dělnictvo - a dnes jen toto samo - vzpomínku na tuto krásnou dobu jakožto svoji nejvlastnější věc, Občanstvo, které touto revolucí nabylo panství, stalo se re-akcionářským, ono vůči dělnictvu převzalo úlohu, kterou posud vůči němu, vůči občanstvu, měl feudalismus.

A my slavíme památku Karla Marxe, muže, jemuž vděčíme nejen za svoji duševní výzbroj, který neučinil toliko socialismus pevně zakotvenou, všem útokům vzdorující a jím se vysmívající vědou, nýbrž také muže, jenž nám dal revolucionářskou odvahu, revolucionářskou odhodlanost, kterýž svým životem dal nepomíjející a skutečný příklad toho, jak nejhlubší poznání se spojilo s největší rozhodností.

Proč to dnes zde uvádím? Poněvadž také československá vláda, poněvadž také české většinové strany v těchto dnech slaví památku onoho svatého roku, poněvadž také české socialistické strany v těchto dnech slaví památku Karla Marxe - slaví ji svým způsobem!

Revolucionáři z roku 1848 a s nimi Karel Marx bojovali za politické a sociální osvobození; my dnes a zde pokračujeme v tomto díle proti těm, kdož se chystají lidu zase uloupiti nejdůležitější vymoženosti revoluce.

Také já chci - jak to učinil poslanec dr Meissner s odpůrci předlohy - podívati se na ty, kteří se zákona zastávají. Co uvádějí pro nutnost zákona? Stát, republika jest obrozena! A co uvádějí - jejich špatné svědomí nutí je do jisté míry se omlouvati - ku svému ospravedlnění? Poukazují na příklad v Německu, poukazují na to, že tento zákon prý fest zmírnění posud platného trestního zákona, že to není žádný výjimečný zákon, nýbrž že stejnou měrou postihuje všechny státní občany.

Pokusím se zabývati se všemi těmito věcmi. Polemisovati s panem poslancem drem Kramářem mohu sobě zajisté jako sociální demokrat odpustiti. Jest to týž duch, jenž z tohoto muže již mluvil, když - jako vzor pro nynější dobu - v roce 1897 povolal policií do rakouské poslanecké sněmovny a kdy tuto sněmovnu zhanobil, zostřený ještě šílenou nenávistí, která se tohoto muže zmocnila, když surová, násilnická a zaslepená vojenská mstíce z něho, nejvěrnějšího syna starého Rakouska, učinila jeho největšího nepřítele. Jemu - a s ním snad veškerému českému měšťáctvu - přicházejí tyto zákony snad příliš pozdě a jsou mu - slyšeli jsme to přece potvrzeno se strany autoritativní - příliš mírnými.

Nenapadá mně činiti výtky měšťáckým stranám, diviti se jejich chování. Jejich jednání jeví se mi zcela, samozřejmým. Převrat roku 1918 přivedl české měšťáctvo politicky, národnostně a sociálně k moci, ono tuto moc vykonává brutálně a bezohledně, aby národnostní protivníky podrobilo, aby sociálního nepřítele - dělníky - potlačilo. Od podzimu 1920, od úřednické vlády Černého, jsou vlády tohoto státu přes svoji výzdobu socialistickými ministry jasným výrazem těchto mocenských poměrů. Potřebují tento zákon, aby ho v daném okamžiku celou tíhou dali dopadnouti na národností, především však na dělnictvo, a to dělníctvo bez rozdílu národnosti.

Jinak tomu jest se socialistickými stranami, především se stranou českých sociálních demokratů. Nechci věřiti, příčí se mí to nejvyšší měrou, že jsou vědomě pomocníky reakce; chci jen míti za to, že v zaslepeností - ovšem sotva uvěřitelné - tohoto díla se súčastňují!

Vidíme-li však nyní, jak čeští sociální demokraté tento zákon ne snad jen trpí, nýbrž jak v tisku a v parlamentě jsou jeho nejčilejšími zastánci, pak klesá nám odvaha k této víře.

V této souvislostí musím se zabývati řečí, kterou poslanec dr Meissner pronesl jako mluvčí českých sociálních demokratů a zajisté také jako jeden z nejvíce vynikajících spolupracovníků na tomto zákoně V poslanecké sněmovně. Nechci se zabývati tím, jak pan dr Meissner ocenil kritiku osnov, ačkoliv by to dosti lákalo, poukázati na to, že právě tato kritika pana dra Meissnera způsobila, že v subkomitétu, jenž dosazen byl ústavně-právním výborem poslanecké sněmovny, přece provedeno bylo několik změn na původní předloze. Důkaz to, že tato kritika nebyla tak povrchní, tak neupřímnou, tak málo přesvědčivou, jak to pan dr Meissner tvrdí. Úsudky ocenění jsou vždycky subjektivní a polemika s nimi jest z pravidla málo plodná. Pan dr Meissner míní pak, že hlavní námitka proti zákonu nese se k tomu, že porušuje demokratickou zásadu, í vidí se jako právník nucena, zkoumati otázku aktivní legitimace oposičních stran k těmto námitkám. Ptá se tedy, jakým právem si oposiční strany hrají na ochránce demokracie. Nechci se nyní ani zabývati kritikou, kterou pan dr Meissner provádí na pravostí demokratického přesvědčení ostatních oposičních stran. Není to mojí věcí; v mnohém musil bych mu přisvědčiti, i když také musím říci, že to nebylí pouze auditoři německé národnosti, kteří se ve válce propůjčili za ochotný nástroj militarismu, nýbrž právě tak auditoři všech jiných národností, také české, takže tohoto důvodu, je-li jaký v tomto případě, týmž právem musilo by se užíti také proti českým stranám. Nechci se také, pánové, šíře zmiňovati o otázce, jakou úlohu by hráli auditoři české národností ve válce, kdyby na nás neštěstí takovéto války překvapilo. Bojím se, že by to nebylo mnohem jinší nežli úloha, kterou auditoři hráli ve světové válce.

Nejšíře zabývá se však pan dr Meissner naší stranou, a tu bychom mu ve vší skromnosti přece něco odvětili.

Přiznává nám velkomyslně, že bychom, i kdybychom byli ve vládě, nesahali k přísnějším, trestním ustanovením, a vyvozuje to z chování našich rakouských soudruhů, kteří pokus měšťáckých stran v Rakousku, prosaditi podobný zákon, zmařili. Připojuje-li pan dr Meissner k tomu poznámku, ze jest to následkem tohoto chování naších rakouských soudruhů, že nyní Ludendorff v Rakousku může organisovati ozbrojené monarchistické tlupy, pak jest bolest českých sociálních demokratů nad tím, že naši soudruzi v Rakousku křesťansko-sociálně-německonacionální vládě nedali do rukou tak ostrou zbraň proti dělnictvu, jakou by byl ochranný zákon snad po způsobu zákona nám dnes předloženého, přece jen příznačnou pro mentalitu tohoto sociálního demokrata s Ludendorffy a podobnými lidmi se již vypořádají rakouští dělníci, kteří ovšem pro svojí sjednocenost a pro svoji politiku, která úplně se liší od politiky českých sociálních demokratů představují zcela jinou moc nežli ve vládě sedící čeští sociální demokraté K tomu nepotřebují Žádných ochranných a žádných výjimečných zákonů. Pan dr Meissner tedy označuje naše stanovisko k demokracií tvrdě, že po našem názoru demokracií netřeba chrániti ani paragrafy ani žaláři, že se chrání sama. Že se opírá buď o většinu lidu a pak že jí nemůže zničiti sebe zuřivější agitace, anebo že nemá většiny, a pak že jí nepomáhá ochrana policie a kriminálů nic. Pan dr Meissner snaží se tedy prokázati z chování našich bratrských stran, obzvláště sociálních demokratů v Německu, že praxe sociálně-demokratických stran této argumentaci odporuje.

Pan dr Meissner si věc nesmírně ulehčuje. Přičítá nám pojetí o demokracií, kterého jsme nikdy neměli, a polemisuje nyní proti pojetí, které sám konstruoval, jako by bylo naším. Nechť nám někdo ukáže jediný článek našeho tisku, řeč některého zodpovědného soudruha ve straně, která se zastává tohoto neudržitelného pojetí. Má nás pan dr Meissner za tak naivní, že nám skutečně imputuje, že se domníváme, že by nemohl nastati případ, kdy také demokracie potřebuje ochrany? Pan dr Meissner zná dějiny socialismu příliš dobře, než aby nevěděl, že právě my jako příslušníci mezinárodního společenství práce socialistických stran za jistých předpokladu se zastáváme diktatury proletariátu, že tedy zastupujeme mínění, které přímo odporuje tomu mínění, proti kterému on jakoby proti mladšímu mínění brojí. Ale ovšem nikdy nesvěříme ochranu demokracie měštácké vládě, vládě, ve které zasedají čeští nebo němečtí nacionalisté, čeští nebo němečtí klerikálové, my nikdy neuděláme kozla zahradníkem. (Hlas [německy:] Velmi dobře!)

Ale pan dr Meissner ví velmi dobře, že nemá proti nám důkazů, a proto musí je vynalézti. Za tím skrývá se jeho úplná slabost, která se projevuje tím, že se zkrátka něco imputuje, nemáme-li co vytýkati. Naše postavení k demokracií jest jasné; jest stejné jako postavení všech sociálně-demokratických stran. Nežijeme naprosto ve vzduchoprázdnem prostoru, víme, že demokracie má nepřátele, kteří ji chtějí odstraniti, víme. že se musí chrániti; ale tento zákon nechrání demokracii, nýbrž měšťácko-kapitalistický a nacionalistický stát? (Hlas [německy]: Velmi dobře!) Tento zákon, dává nejreakcionářštějším stranám do rukou nejostřejší zhraň, nechrání demokracii, nýbrž ji ohrožuje!

Nepřejeme si toho, ale obáváme se, že přijde doba, kdy čeští sociální demokraté seznají na vlastním těle, jak dalece máme pravdu! (Hlas [německy]: Velmi,dobře!) Vestigia terreni! Stopy odstrašují! Neučíte se ze zkušeností, které jste učinili zákonem o teroru? Jest také velice zvláštní, jak pan dr Meissner svojí polemiku proti nám odůvodňuje chováním všech možných stran, jen naše vlastní chování nechává bez povšimnutí. Nemůže si ovšem odepříti, aby zevrubné nepoukázal na německý příklad. Jíž začátek oněch vývodů, které se zabývají německým ochranným zákonem a stanoviskem naších německých soudruhů k němu, jest příznačným. Začíná: >Když se v Německu začaly vzmáhati organiso-vané vraždy proti republikánským ministrům a obzvláště po zavraždění Raihenaua, byly to tehdy ještě nesjednocené sociálně demokratické strany, a to strana většiny a neodvislí, komunisté a obzvláště odboráři, kteří žádali vydání zvláštního zákona na ochranu republiky. >Když se organisované Vraždy proti republikánským ministrům počínaly vzmáhati!< To odvažuje se říci pan dr Meissner veřejně, ačkoli mu musí býti známo, že až do zavraždění Rathenaua skoro 400 republikánů a demokratů v Německu bylo povražděno pro toto svoje republikánské smýšlení, povražděno organisovanými, daleko rozvětvenými monarchistickými, hakenkreuzlerovskými vražednými tlupami, jejichž nezastřeným cílem bylo a jest odstranění republiky a demokracie. Mohl přece lotr, který spáchal atentát na Maxmiliána Hardena, ve veřejném soudním přelíčení říci o sobě s chloubou, že za ním stojí polovina německého národa, A tyto vražedné tlupy nalézají oporu ve velikých politických stranách. Přímo neslýchané mírné rozsudky soudů proti těmto vraždícím lotrům, chování mnohých německých úřadů, jež vrahům umožnilo uniknouti, veliký, mnoho čtený tisk, který vraždu velebil a k ní podněcoval, ke všemu ostrý nátlak, jenž z věnčí, z Francie neustále byl vykonáván na Německo, břemeno cizích posádek, pod kterými sténalo, šílené reparační náklady, podkopání mladého státu uvnitř a navenek, jež demokracií a republiku uvedlo do nejvyššího nebezpečí, to vše musilo dříve nastati, nežli se němečtí republikáni a mezi nimi také němečtí socialisté odhodlali k ostrým opatřením na obranu. Ke všemu tomu přistupuje zrádná propaganda německých státních občanů v Porýní a v Bavorsku, kteří jsou ve spojení s francouzskými vyslanci a agenty, kteří pracují s francouzskými penězy, a jejíchž nesmírně nebezpečnou propagandu hledí pan dr Meissner odbýti několika nicotnými slovy, poněvadž se mu to tak hodí pro jeho důkazy. A za takovýchto okolností odvažuje se pan dr Meissner srovnávati poměry v Německu s poměry v tomto státě, odvažuje se tvrditi, že jest nedůsledností prohlašovati v Německu nutným to, co v Československu odmítáme. >Jsou,< táže se pan dr Meissner s emfasí, >zvláštní logické předpisy pro demokracii v Německu, a jiné předpisy, jedná-li se o Československo?<

Jaké pak jsou poměry zde v zemi? Převrat vykonán byl, jak se vždy s pýchou zdůrazňuje, nekrvavě. To jest pravdou jen do jisté míry, a právě před několika dny mohli jsme slaviti památný den, ovšem velice bolestný, totiž 4. březen 1919, kdy četní němečtí dělníci a občané padli jakožto obět převratu. A také později tekla krev, poukazují na Most a Ústí. Přišly události z prosince 1920, kdy,část československého dělnictva se vrhla do beznadějného boje a kdy zase tekla krev a pracovaly výjimečné soudy. Od té doby až do neblahého 5. ledna 1923 byl klid. Nemáme jako sociální demokraté potřebí odsuzovati, tento atentát. Jest pro nás čirou samozřejmostí, že my odsuzujeme tento šílený zločinný skutek, a že tento skutek musí dojíti přiměřené odvety. Ale nemáme také žádné příčiny ztráceti nad tím hlavu a neviděti, že existují strany, jimž tato událost jest vítanou záminkou, aby sledovaly své kalné cíle. Ale jmenujte nám jediný případ, ve kterém se jedná o útok na demokracii anebo na republikánskou formu státní! Chtěli mučedníci v Kadani a Šternberků, chtěly oběti v Ostí, Mostě a v Oslavanech zničiti republiku anebo demokracii? Ti všichni jednali věříce, že slouží oběma. Anebo měl blázen, který spáchal atentát na dra Rašína, při lom na myslí, že tím postihne republiku nebo demokracii? Naopak, on jednal v úmyslu odstraniti škůdce republiky, A ukažte nám přec monarchistické organisace po způsobu německých, které se domáhají odstranění republiky zavražděním jejích vynikajících zástupců. Není takových organisací. Nepřicházejte nám s národnostní irredentou! Jako jeden muž odmítl německý lid nejapné slovo o povinné velezradě. Prohlásili jsme opětovně, že ačkoli bychom si byli přáli jiné řešení, řešení skutečně demokratické, přijímáme svoji příslušnost k tomuto státu jakožto skutečnost a že jsme ochotní počítati s touto skutečností, že každý pokus o násilnou změnu tohoto stavu zamítáme a že jsme ochotní všechny své síly dáti do služeb skutečně demokratického, sociálním zájmům sloužícího, republikánského vývoje. Popíráme, že v tomto státě republikánské státní formě anebo demokracii hrozí vážné nebezpečí, leda od těch, kdož si dnes hrají na jejich ochránce, kdož ale každým okamžikem jsou ochotni republiku a demokracii obětovati svým kapitalistickým a reakcionářským zájmům. (Potlesk na levici.)

A ještě něco: německý výjimečný zákon charakterisuje sebe sama jakožto takový a omezuje dobu své působnosti jíž předem na 3 roky, to jest na ten čas, do kterého se doufá, že republika tak daleko zakotví v srdcích občanů, že jí od monarchistických tlup nebude hroziti již žádné nebezpečí. Tento zákon však má míti trvalou platnost. Zdá se, jako by tu byla vůle zříci se toho, abyste republiku přiblížili srdcím jejího obyvatelstva. A proto kulhá srovnání, jež dr Meissner činí mezí tímto státem a mezi Německem, proto padají také všecky důsledky, jež se pojí k tomuto srovnání. Nechceme dále dbáti skryté výtky, kterou nám dr Meissner činí, jako bychom byli >nepřátely státu<. Zdá se, jako by příliš důvěrný styk s reakcionáři působil na myšlenkový pochod a na výroky československých sociálních demokratů. Na nás tato výtka nepůsobí. Jsme protivníky tohoto státu, stejně jako jsme nepřátely každého kapitalistického státu, také německého anebo rakouského. Víme však, že naší dějinnou úlohou jest, uvnitř těchto kapitalistických států, tedy také uvnitř Československa, snášeti kámen ke kameni na stavbu nového společenského řádu. Jestliže pan dr Meissner to považuje za >nepřátelství ke státu<, pak nechť to zodpoví před svým socialistickým svědomím.

Pan dr Meissner míní dále, že předložený zákon znamená veliký pokrok oproti rakouskému trestnímu zákonu, že odstraňuje jeho kaučukové paragrafy a že neponechává místa pro protisocialistický anebo protiodborářský výklad. Co především týče se kaučukové povahy zákona, lož zdá se nám, že změnil pouze formu kaučuku. Dovolte mi několik málo příkladů: § 14 jedná o rušení obecného míru a ohrožuje tuhým vězením do 2 let toho, >kdo veřejně nebo před více lidmi nebo více lidí pobuřuje proti státu pro jeho vznik atd.< Co to znamená? Má tím býti zabráněno každé 'kritice toho, že při založení tohoto státu nebylo dbáno slavnostních slibů, které dali jeho zakladatelé a s nimi spolčené státy Dohody ve příčině sebeurčovacího práva národů? Horlivý státní zástupce může dle tohoto zákona vykonati velmi mnoho, a soudcové, oblomení zrušením nepřeložitelnosti a různými šikanami, jejichž umění vykládati zákon již ve starém Rakousku bylo proslaveno, učiní pak, což jejích jest.