Jaké existence v naších bankovních závodech mohly prováděti pravé orgie, jest přece řečeno jediným jménem, jménem Voska, muže, který sem přišel a promarnil mnoho milionů v tomto finančním hospodářství, kapitán Voska, o kterém nikdo dříve nevěděl, a který najednou byl s to podnikati takovéto obchody a připraviti lidi takovýmto neslýchaným způsobem o peníze.

Byli bychom od pana ministra financí očekávali přece nějaké vysvětlení o tom, jakého zadostiučinění se dostane obyvatelstvu za to, co bylo spácháno na vkladatelích a na úřednících bank. Úpadek Moravsko-slezské banky stal se již v září, tedy již před 8 měsíci. Ale ještě jsme neslyšeli, že páni, kteří tam mají vinu, byli vzali k odpovědnosti. Snad může nám náhodou přítomný pán ministr spravedlnosti podali vysvětlení o tom, jak se to má s trestním vyšetřováním proti ředitelům a správním radům Moravsko-Slezské banky. Byli bychom zvědavi, jak daleko věc pokročila. Žádáme ovšem něco víc a něco jiného, nežli pan ministr financí ve své řeči v poslanecké sněmovně a v závěrečné větě svých dnešních vývodů přislíbil. Žádáme také ochranu vkladatelů. Praví, že tu nelze činiti rozdílu mezi velkými a malými vkladateli. Nuže, tato republika svedla již zcela jiné zákony a nenahlížím, proč bychom se nemohli usnesli na zákoně, jenž poskytuje malým a nemajetným vkladatelům zvýšenou ochranu. Mluvil dále ve svých vývodech o ochraně úředníků. Jak přicházejí sta a sta úředníků a zaměstnanců těchto bank k tomu, aby zločinným jednáním a neschopností jednotlivých bankovních ředitelů beze své viny přišli o svoji existencí v době, kdy hospodářská krise beztoho tak nesmírné oběti vyžaduje. Také tato kategorie státních občanů musí byli chráněna proti zločinnému řádění tohoto panstva bankovních ředitelů. Žádáme zlepšený dohled nad bankami. Posavadní způsob dohledu nad bankami byl karikaturou dozorčího práva a jejího výkonu. Žádáme prakticky zasahující dohled, jenž takovýmto věcem zabraňuje, nikoli dohled, jenž kontroluje teprve dodatečně, když jest již pozdě. Žádáme solidární ručení ředitelů a správních radů bank za škody, způsobené vkladatelům, jakož i úředníkům a zřízencům těchto bank. Myslím, že toto jedno ustanovení by stačilo, aby se tam každý nedral, učinilo by zvláště konec stranickému hospodářství u bank.

Žádáme v souvislosti s tím konečně jednou vydání zákona o inkompatibilitě. Není přípustné, aby poslanci a senátoři, kteří od obyvatelstva obdrželi rozkaz zastupovati veškeré zájmy obyvatelstva, zasedali ve správních radách bank, tam však nezastupují zájmy obyvatelstva, nýbrž zájmy akcionářů, obzvláště velkoakcionářů bank. Což není hanbou pro nás, že to byl zase poslanec, jenž stál v čele banky Bohemie, když se shroutila, že před ním jiný poslanec byl předsedou správní rady, že všude a všude poslanci a senátoři se derou do správních rad bank a průmyslových podniků, jen pro výdělek a zisk, a že jsou spoluzodpovědnými za všechny ty věci, že však - a to jest charakteristické - tito lidé pro banky a průmyslové podniky nejsou získáváni pro své vědomosti, ne proto, že jsou odborníky, nýbrž aby svůj vliv jako politikové, jako vynikající členové vynikajících síran vykonávali ve prospěch jednotlivých bank. Proto žádáme zákon o inkompatibilitě, dle kteréhož všichni pánové, kteří raději chtějí vydělávati, mají složiti mandát, a ti, kdož zastupují zájmy obyvatelstva, mají zůstati zde. Ale přesná rozluka musí býti provedena, aby tyto přímo nehorázné poměry přestaly.

Žádáme od vlády konečně také jednou odstranění souvislosti s jednotlivými bankami. Jest přece velice příznačno, že nynější ministr financí dne 26. února 1923, když mu ve finančním ministerstvu byli představováni úředníci, mohl říci: >Jeho - tím mínil zásady zemřelého panaministra financí dra Rašína - jeho zásady a ještě více jeho úmysly pro nejbližšíbudoucnost jsou mi známy z našich častých styků a chci se jimi říditi!< Ministr financí tohoto státu sdělil tedy úmysly, které pro stát měl v ohledu finančně-technickém, předsedovi největší banky státu. Není to něco nehorázného? Což nevíme, že tito bankovní lidé, když o takových věcech předem vědí, se dle toho řídí a docilují nesmírných zisků na základě učiněného sdělení. (Výkřiky.) Tomu nerozumím. Pan ministr financí chlubí se ještě sdělením, které mu bylo učiněno. Zdá se, že ani neví, co to znamená, když finanční ministr předsedovi správní rady největší banky v zemi učiní sdělení o tom, jaké úmysly má při vedení finančních záležitostí, státu. Takovéto věci jsou přímo neslýchané. Nemyslím, že by se to mohlo státi někde jinde. Došli jsme tak daleko jako Francie v letech kolem roku 1840, když v revolucích z roku 1789 a 1830 ve Francii zvítězila buržoasie a chopila se žezla. Tehdy zvolal ministerský předseda Guizot k buržoasii: Allons, enrichessez vous! obohaťte se, použijte příležitosti! A tak se stalo také u nás; po krátké době 4 let trvání republiky vidíme, že také zde nesmírná touha po zbohatnutí zachvátila jednotlivé vrstvy obyvatelstva a že jsou podporovány vládami této země. Dámy a pánové! S penězi se to nemá tak jako s kozly pana kolegy Zulegera; peníze nepáchnou, peníze nepáchnou již z daleka, peníze mizejí a peněz nabýváme. Na penězích přece vše visí, po penězích vše se dere v tomto státě, A to se děje po čtyřech letech vlády, ve které zasedají dvě socialistické strany. To jest o jeden důkaz více pro naše počátečné tvrzení, že vlády tohoto státu jsou vládami ryze buržoasními přes socialistickou výzdobu, že stále více, den ze dne a rok od roku vliv buržoasie v tomto státě nejen roste, nýbrž že jest s to, aby v této jakož i v jiných otázkách převážným způsobem se uplatňoval. Nenaučíte-li se ničemu z těchto věcí, které se zde dějí, pak jest mně vás velice líto, pak vám lze sotva pomoci. Po čtyřech letech republiky, po čtyřech letech státní formy, o které jsme si přáli, aby byla vzorným příkladem pro monarchistické státy, musíme s hlubokým politováním konstatovati, že korupce a úplatnost panují v tomto státě víc než kdy jindy; s hlubokým politováním musíme konstatovati, že vláda napomáhá snahám jednotlivců, aby se obohatili na úkor veškerého obyvatelstva. Žádáme, aby tento systém konečně jednou byl odstraněn. Tak jako valutami politika v tomto státě se od prvého do posledního dne prováděla ve prospěch bankovního kapitálu, tak se v tomto státe dělá také finanční politika ve prospěch vládnoucích bank. Co jsem zde řekl není ničím jiným nežli důkazem panství bankovního kapitálu v tomto státě. Není to jinak možno pří osobním spojení mezi vedoucí bankou a ministerstvem financí, není to jinak možno při věcných vztazích, které existují mezi ministerstvem financí a Živnostenskou bankou. Nic nedotýká se trvání státu větší měrou nežli korupce a úplatnost, nic nekope státu hrob větší měrou nežli tyto věci. Měli byste konečně jednou sami zasáhnouti ve prospěch trvání republiky a pronésti svoje >Quodnon<: nemáme s touto jednou bankou nic společného více, finanční politika tohoto státu má býti provozována nikoli v zájmu Živnobanky a bank s ní sdružených a spojených, nýbrž v zájmu obyvatelstva. Statisíce lidí jest bez zaměstnání, bez chleba, s hladem se potýkají den ze dne, nevědí již, z čeho budou žíti druhý den, a na druhé straně obyvatelstvo jest olupováno a pleněno několika bankovními magnáty. (Souhlas a potlesk.)

Místopředseda dr. Soukup; Dále má slovo pan sen. dr. Ledebur.

Sen. dr. Ledebur-Wicheln (německy): Slavný senáte! Naléhavá interpelace senátora dra Hellera byla podnětem, že dnes také v senátě konáme debatu o úpadku banky Bohemie. Samo o sobě nebyl bych, upřímně řečeno, považoval za nutné, abychom také my zde o této věci mluvili. Neboť obsáhlé řeči, které k tomuto předmětu byly promluveny v poslanecké sněmovně, dostatečně posvítily na morální bahno, jež vězí v našem hospodářském životě, a myslím, že to také nemá nic společného s prestiží senátu, když zde ještě jednou hýbeme špínou, která v poslanecké sněmovně byla probrána. Úpadek banky Bohemie není ničím jiným nežli dalším číslem v dlouhé řadě finančních a hospodářských skandálů, kterými jsme byli v pohledních letech obdařeni a u kterých neprávem vina namnoze byla svalována na jednotlivé osoby. To dle mého názoru nebylo správno, neboť osobnosti a jména ve většině případů jsou bez významu, osoby nejsou ničím jiným, nežli statisty některého systému a o tento systém se dnes jedná.

Souditi jednotlivé osoby není věcí parlamentu. Nebyl bych se tudíž, nehledě k tomu, že se mně osobně příčí útočiti na někoho, jemuž nestojím tváří v tvář, hlásil dnes ke slovu, kdybych neměl dojem, že jak v poslanecké sněmovně tak také v dnešních řečech příliš mnoho jsme se pouštěli do podrobností těchto událostí a že příliš málo bylo poukazováno na ducha, z něhož tyto podrobnosti vznikly. (Předseda Prášek ujímá se předsednictví.)

Dámy a pánové, dějiny československého hospodářství jsou kapitolou velice smutnou. Mladému státu padlo do klína bohaté dědictví neslýchaných pokladů přírodních a ovoce staleté práce. Jak spravovali orgánové tohoto státu toto dědictví? Co učinili zástupcové státního národa z tohoto bohatství? Kdyby někdo u stran, jejichž exponenti od založení státu mají moc v rukou, žádal počet od jejich důvěrníků, úsudek o tom byl by zničující. My Němci jdeme stranou toho všeho, my nemáme co odsuzovati, my můžeme jen kritisovati, to však po mém názoru jest naší povinností netoliko vzhledem k našemu přesvědčení, nýbrž také vůči veřejnosti. České strany považují, se za zakladatele státu, stát jest jaksi jejich Golemem, z tohoto názoru odvozují právo, stát dle libosti vykořisťovati a od něho všechno žádati. České strany spatřovaly v založení státu počátek netoliko politické, nýbrž také počátek zvlášť pro ně s nebe spadlé vysoké konjunktury hospodářské, kterou se snažili od prvopočátku plným dechem využíti. My všichni jsme to prodělali po převratu podobaly se tiché jindy pražské ulice proudu, ruch nabyl náhle forem, kterých jsme v tomto městě nikdy neviděli. Zdálo se, že každý užívá, zdálo se, že nikdo nepracuje, každý myslel, že jeho pouhé jméno anebo mateřský jazyk sám mu dává právo na státní úřad anebo státní zaopatření anebo alespoň státní podporu. Počet majitelů aut, nádhera pařížských toilet, noční místností rostly očividně den ze dne téměř z půdy. České bohatství zalidňovalo, proudíc přes hranice, také nejdražší hotely a lázeňská místa v cizině. My Němci dívali jsme se na to všechno jako němí diváci a měli jsme pochybné potěšení platiti s sebou daněmi tento bezstarostný život. >Svůj k svému.< To byla hlavní a dokonce snad jediná zásada dosavadní české hospodářské politiky a tato zásada pronikla koncentrovaně celým národem. Působila na třídy povolání, na politické strany a pokračovala až dolů do nejužšího kruhu rodinného. Nuže, velectěné dámy a pánové, národnostní cítění, duch povolání, stranická disciplina a rodinný smysl jsou velmi pěkné věci, jestliže plodně působí v úzkém, kruhu, jenž jim jest přikázán. Jde však zajisté příliš daleko, jestliže tyto věci již samy sebou vyžadují přednostní právo na zvláštní státní nebo hospodářské ohledy, jak tomu bylo zde.

Celý politický a hospodářský život republiky jest proniknut národnostním, stranickým a osobním egoismem. Nejedná se snad zde o zdravý egoismus, který v bojí o život poskytuje nejsilnější soukromohospodářský popud ku práci, nýbrž o egoismus, který jednostranně žádá poskytování výhod na zcela jednostranném podkladě národnostního šovinismu a klikaření, jakož i zvláštní ohledy pro sebe. Všechny politování hodné zjevy našeho politického a hospodářského života lze nakonec odůvodniti nerozumným hospodářstvím české národnostní domýšlivostí a egoismu. To platí o hospodářské uzavírací politice právě tak jako o brzdícím státním poručníkování našeho hospodářství, jako o vnikání českých správních radů, kteří nemají žádných akcií, do nostrifikovaných podniků, právě tak o daňových výhodách, určitým závodům, to platí právě tak o pozemkové reformě, o tom, jak se naložilo s předválečnými rentami a válečnými půjčkami.

Všechno to znamená zničující vítězné tažení, národnostní lakoty a hospodářského a finančního diletantismu. Velevážené dámy a pánové, pro trpký konec tohoto procesu je zcela lhostejno, že se v cudném zahalení skrývá za nákladné, krásně zbarvené záclony vládní propagandy. Obratným tiskem lze zastříti událostí, ale jejích následky nelze zadržeti. Také v hospodářském životě platí přírodní zákony, které na konec neúprosně dají pravdě za právo a které ji vynesou na světlo. Úpadky, kterých jsme se v poslední době dožili, jsou prvním znamením, jsou prvními posly snad ještě horších věcí, které přijdou.

Zemřelý pan ministr financí dr. Rašín učinil v jedné ze svých posledních knih slova >spořiti a pracovati< svojí hospodářskou zásadou. Jest pravda, že tato dvě slova znamenají celé tajemství hospodářské práce, V nich leží bezpečnost hospodářského rozkvětu. Ale kdy a kde řídila se hospodářská politika vlády touto zásadou? V hospodářském ohledu skoro všude podvázala chuť ku práci a možnost práce na poli soukromého hospodářství. Zdali páni státní úředníci nyní více pracují nežli dříve, nemohu posouditi, kdybychom však chtěli poříditi obrácený poměr mezí jejich počtem a jejich prací, museli bychom skoro tvrditi opak. (Výkřik sen. A. Friedricha.) Právě, mám za to, že se práce asi nezvětšila. Myslím, že mezi státními zaměstnanci jest jen jedna skupina těžce pracujících a to jsou páni šoféři. Neboť ti mají práci netoliko po celý den, nýbrž, jak mně znalci pražského nočního života ubezpečovali, namnoze půl anebo po celou noc. Vlády spořily posud jen ve dvojím směru. (Sen.A.Friedrich[německy]:Přinezaměstnaných.) Také při nezaměstnaných, především však při splácení dlužních závazků a za druhé při tisku bankovek. Prvnější, to jest úspory ve splácení dlužních závazků, ke kterým ovšem také patří válečná půjčka, byly beze vší pochyby velikou chybou a byly státu k veliké škodě. Spoření při tisku bankovek bylo po mém názoru také chybou. Deflace sama sebou jest zajisté nutným prostředkem ke každému hospodářskému ozdravění, Deflace však se nesmí zvrhnouti ve fetiše a nesmí býti přepínána, je-li osamocena, to jest když vlastní měna uprostřed klesajících měn jedno-. stranně vyniká. Celý systém, který jsem vylíčil, zakládá se na dvou velkých chybných závěrech, a tyto pronikají celý český život. První chybný závěr jest ten, že cílem každé politiky musí býti podpora vlastních stranických zájmů, a druhý, že hospodářská zdatnost musí býti identickou s obratným přelstěním, anebo lépe řečeno obalamucením. To jest naprosto nesprávné. Jest jen jediná hospodářská zásada, která se trvale udrží, a tato hospodářská zásada jest poctivost. Jest jen jedna skutečná produktivní síla v politickém životě a tato produktivní síla se zove charakter. Vláda podala před krátkou dobou předlohu na ochranu valuty a oznámila, že předloží jinou osnovu zákona na ochranu vkladatelů u bank. První předloha na ochranu měny vychází ze zásady, že zlý svět znovu stlačuje nádherně stoupající budovu české měny. Dámy a pánové, to zajisté znamená, chtít vyjmouti mrvu z oka bližního a neviděti břevna v oku vlastním. Přirozený kurs peněz může se dnes, kdy pochybná cena bankovní úhrady vůbec nehraje žádné úlohy, tvořiti jen na základě potřeb hospodářského života a na základě důvěry v hospodářství státu. Každý pokus umělého zásahu do tohoto přirozeného vývoje pokládám za pochybený. Vláda chce zasáhnouti jen tehdy, když potřeba hospodářská vyžaduje zasažení do valuty a takováto potřeba dnes pro deflatorní hnutí zajisté neexistuje. Stoupání valuty má cenu jen tehdy, děje-li se jaksi jakožto účinek zdravého hospodářského hnutí, jakožto účinek mocně bijícího hospodářského života. (Sen. dr. Horáček [německy]: Tak tomu jest u nás.) O tom bych raději nemluvil. Vzestup valuty není primerním, nýbrž sekunderním zjevem. Chceme-li shnilé hospodářské těleso vyzdobiti krásnou valutou, je to právě tak nerozumné, jako kdyby lékař nemocného, kterému může pomocí jinak, natřel barvou, aby měl alespoň dobrou barvu. Zákon na ochranu vkladatelů jest zajisté žádoucí, ulehčí-li dozor nad bankami, jestliže odbyrokratisuje tento dozor a jestliže nebude míti za následek žádné zdržování obchodu bank. Oba zákony však neznamenají žádnou změnu v systému, který jsem líčil, ba naopak jsou následkem toho systému, politika a hospodářství zasahují vzájemné do sebe. Jsou to dva kruhy, které se vzájemně protínají. Stojí k sobě v určitém poměru, který již nelze jasně poznati. Ale jedno můžeme říci s určitostí. Každá politika, která se v dnešní době, kdy hospodářství jde především, říditi, bude hospodářskými předpoklady, nebude špatná. Ale každé hospodářství, které se řídí politikou, jest bezpodmínečně špatné a tak tomu jest dnes zde v tomto státě. Co z toho následuje? Nutno nalézti cestu k obratu. A po mém názoru není žádnou hanbou uznati, že jsme se mýlili. Celá hospodářská politika, může-li se vůbec ještě něco zlepšiti, musí býti vybudována na podkladě spořivosti, poctivé nestrannosti, obchodního vědění a soukromohospodářské svobody. To jest věcí vedoucích mužů v tomto státě. Od řešení této úlohy závisí netoliko hospodářská, nýbrž také politická budoucnost státu. Jest zcela nerozumno věřiti, že jednostranný hospodářský prospěch v Československé republice jest možným, když ve střední Evropě všechno churaví. Ale jest nepochybně možno, že se zde hospodářství daří špatně, že zde trpíme těžkou hospodářskou krisí, ačkoli ozdravění Evropy pokračuje. To bychom měli míti stále na očích a to by měli povážiti vedoucí osobnosti v tomto státě.

My Němci nepociťujeme žádné škodolibosti, když vy své hospodářství ničíte, poněvadž my při tom chudneme. Ale ochuzením žádný národ nezahyne. My Němci učili jsme se ve svém dětství přísloví: >s poctivostínejdál dojdeš<, to platí také o našich úvěrních ústavech. Následkem toho není nám úzko a nenalezneme-li zde v tomto státě pole pro svoji poctivou práci, pak najdeme je právě někde jinde. (Souhlas u německých senátorů.)

Předseda: Uděluji slovo p. sen. Chlumeckému.

Sen. Chlumecký: Slavný senát! Len v krátkosti niekolko slov chceme v tejto věci prehovoriť. Pán kol. Heller dokladné posvietil na posledně bankovně aféry; Aj v poslaneckej sněmovni bola převedená debata v tejto záležitosti, kde náš súdruh Bubník podrobil koalíciu a jej kompromitovaných príslušníkov ostrej kritike. Ale to všetko je známe, že ministerstvo financií znalo už dávno špatný stav banky Bohemie a vzdor tomu dalo súhlas ku zvýšeniu akciového kapitálu tejto banky, Ked tu p. minister financií sa vyslovil, že to boly tiché rezervy, kde boly tedy tie tiché rezervy, keď ta banka zkrachovala, keď sú také ohromné deficity milionové, o týchto tichých rezervách sa nerozprává ani slovo, tie zmizely a keby boly ještě váčšie bývaly, tak by to bývalo všetko v čertu. (Sen. Albert Friedrich [česky]: To jsou tiché reservy, ty nemluví.) Tie sú velmi tiché. Převaluje se tu před našimi očima špinavé bahno obrovských rozmerov. Za Moravsko-Sliezskou bankou nasleduje Bohemia a Pozemková banka. Kompromitovaní sú v popredi stojace osobnosti, veľki vlastenci a keby ctihodný pán Kubíček chcel rozprávať, dozvěděli bysme sa iste velmi zaujímavé věci.

Kompromitovaní panovia sú naľakaní, každý sa hladí zachrániť ako môže. A poneváč sedia skoro všetcia na vysokých miestach, podarí sa ím pravděpodobne vyhnut' sa kriminálu.

Z vedúcich kruhov agrárných sa prehlašuje, že Pozemková banka utrpěla velké ztráty tým, že bola angažovaná na pozemkovej reformě. Vo skutečnosti však participovala len 8 miliony zo 173 milionov. Je tedy vidno, že výhovorka nie je dosť odôvodnená.

My komunisti neoddáváme sa iluziam, že by bolo možno debatami prinútiť směrodatné kruhy a exekutivných orgánov k zakročeniu proti niektorým silným jednotlivcom, kompromittovaným špinavými bankovnými aférami. Právě prejednávané případy potvrdzujú len to, co my už dávno tvrdíme, že totiž celý dnešný systém společenský topí sa v bahně, ktoré sa vyvinúť muselo z neprirodzenej súčinnosti rôznorodých živľov. Docela automaticky spôsobilo toto bahno politické handlovanie o moc. Základom dnešného systému je ten slavený >zdravý egoismus< a preto musí byť podlá politického kľúča obsadzované i správné radovstvo niektorých bank a iných ústavov i úradov bez ohľadu na schopnosti, bez ohľadu na čistotu věci.

Fakt je, že sa kradlo vo veľkom a že nikomu sa za to nič nestane.

Pracujúcí ľud má pre podobné činy už svoj ustálený názor, - on vie, že vo společnosti kapitalistickej vždy ten, kto kradie miliony, dopúšťa sa len prechmatov nekorrektností, ale chudiak, ktorý by vzal pre svoje hladovejúce dětí kúsek chleba, je zločincom a podľa toho i trestaný.

Páni z německých strán tu ukazujú vždy na národnost, že keby oni boli vo vládě, že by boli oni tiež státotvorní, že by potom tieto věci boly inakšie. Nebudú inakšie! Přijde ten čas (obrácen k německým senátorům), že i vy budete státotvorní, přijdete tiež do koalície, avšak pomery sa ani potom nezlepšia. Buržoazia je buržoazia.

Robte si, pánovia, co chcete s touto špinavou aférou, - to je vaša vec. Ľud si svoju mienku podľa toho urobí. (Souhlas u stoupenců řečníkových.)

Předseda (zvoní): K slovu přichází pan sen. prof. dr. Horáček, uděluji mu je.

Sen. prof. dr. Horáček; Slavný senáte! Byl jsem vyzván většinou tohoto senátu, abych za ní zúčastnil se debaty o otázce těch smutných zjevů, jež se vyskytují v poslední době v oboru bankovním. Tento úkol je snad pro mne čestným, ale není mi nijak příjemný, ani vděčný, poněvadž pokládám vlastně tuto celou debatu za dosti bezúčelnou (Hlasy německých senátorů.), snad více jenom z důvodů politických vyvolanou a myslím, že touto debatou již mnoho nenapravíme. (Sen. Matuščák: To je všechno zkaženo, to se napraviti nedá!)

Já bych souhlasil s panem kol. dr. Hellerem v tom, že banky jsou nutným plodem dnešního hospodářského vývoje (Výkřik: Kapitalismu!), plodem dnešní hospodářské soustavy a že jsou institucí velice prospěšnou a užitečnou. Jejich funkce je především v oboru úvěrním, ony mají sprostředkovati úvěr, t. j. vstupovat mezi toho, kdo úvěr nabízí a toho, kdo úvěr hledá. Tedy místo individuelního hledání věřitele a dlužníka je tu banka, která jim oběma vyhoví a poskytuje značné výhody. Banky také mají důležitost pro shromažďování drobných kapitálů k větším investicím a podnikům hospodářským. Ony mají také prospěšnou funkci v oboru míry úrokové, ony nivelisují, vyrovnávají míru úrokovou, právě následkem velké nabídky a poptávky zapůjčených kapitálů, které se u nich shromažďují. Ony mají také důležitý úkol zejména v oboru vyrovnávání platů v odúčtovacím řízení atd. Ale ovšem také banky jako každá instituce hospodářská mohou míti jisté stinné stránky a tu vidíme, že zejména válka světová a poměry poválečné přispěly k tomu, že právě tyto stinné stránky bank tak vystoupily do popředí. Banky, anebo aspoň mnohé a snad i většina bank, se odcizily svému původnímu účelu. Řekl jsem, že ten účel byl právě sprostředkování úvěru. Ale ve válce vlastně o nějakém úvěru nemohlo býti řeči. Nějaká směnka, zejména obchodní směnka, ta se vůbec neobjevila. Tedy hlavní a vlastní činnost bank vlastně válkou a i po válce byla zastavena. Když teď po válce zase se objevil úvěr, to je jiný úvěr než před válkou. Dnešní směnky nejsou pravými obchodními směnkami, které by byly podloženy reálním obchodem, to jsou většinou finanční a úvěrní směnky atd.