Z uvedených příkladů, které bych mohl rozmnožiti ještě do nekonečna, vysvítá především jedno, co jsem chtěl dokázati: že všechny kruhy českého panujícího národa, počínaje nejvyššími nositeli státní autority až ke sklepnicím a návštěvníkům nočních kaváren považují za svoji vlasteneckou národní úlohu, ať oficielně anebo soukromě Němce nutiti k naučení se a používání českého jazyka všemi způsoby. A přece president Masaryk v jednom ze svých poselství, ve třetím, doslovně psal toto: >Pro moderní, pro demokratický stát má jazyk význam hlavně administrativní. Problém jazykový a menšinový rozřešíme správně, bude-li jazyková otázka ne, jak tomu bylo v Rakousku a v Uhrách, především otázkou politickou, nýbrž bude-li otázkou administrativní.< Ale jak nesmírně daleko jsme vzdáleni v Československu při řešení jazykového problému od zdravých zásad, jež nám ukázal Masaryk! Neboť státní jazyk má druhým národnostem na základě nacionálního šovinistického stanoviska jednoduše býti vnucen. Nemůže proto býti žádné pochybnosti, že právě následkem úmyslného tendenčního nátlaku naučiti se a užívati českého jazyka vzrostl jen odpor proti tomu na německé straně a že následkem toho široké německé kruhy stojí na zamítavém stanovisku proti předložené osnově zákona, pokud tento mluví o obligátním zavedení vyučování jazyku českému na německých středních školách.

Na druhé straně bylo a jest ještě dnes v Československé republice na německé straně dost lidí, kteří si přejí, aby se německé obyvatelstvo naučilo českému jazyku a kteří to přímo podporují. Profesor českého jazyka a literatury na německé universitě poslanec dr Spina poukázal v případné řeči, kterou dne 12. května k tomuto zákonu pronesl na druhé straně ve druhé sněmovně, na to, jak na příklad nikdo menší, nežli císař Josef II., měl živý zájem na českém jazyce, takže sám se mu pilně učil. Vydavatel první české ročenky, která vyšla roku 1798, Václav Thám, nazýval Josefa II. zvlášť pilným milovníkem jazyka českého národa. (Sen. Hartl (německy): Za to odstraňují jeho pomníky!) K tomu se hned vrátím. A když císař Josef II. roku 1786 přišel do Prahy, navštívil také ihned prozatímní české divadlo, které tehdy stálo uprostřed Václavského náměstí. Potvrdil zřízení stolice pro český jazyk a literaturu na vídeňské universitě a projevoval četným charakteristickým způsobem svojí zálibu pro český jazyk. Tak na přiklad, když prohlížel šlechtický vychovávací ústav v Brně, zvolal na zprávu, že se chovanci učí anglicky a francouzsky: >A proč pak se neučí česky? Mám přece víc českých nežli anglických a francouzských poddaných! Není tudíž divu, když Josef II. tehdejšími českými spisovateli byl přímo veleben jakožto obnovitel jazyka českého. A nový spisovatel, dr Jan Jakubec, nyní profesor české literatury na zdejší české universitě, píše ve svých dějinách české literatury, které vyšly roku 1907 v Lipsku, na stránce 105 toto: >Česká renesance vděčí mnoho racionalistické osvětě, zejména jejímu nejsilnějšímu zástupci Josefu II. za osvobozující činy a silné náměty. Josef II. povznesl prostého muže, na kterémž nyní nový stát měl býti zřízen, vlastního nositele českého národa, k jeho lidské důstojnosti a vzbudil v něm schopnost vyššího života, tím že pečoval o jeho vzdělání a jeho blahobyt.< Tak psal Jakubec roku 1907, který ještě nyní jest profesorem na české universitě. A tomuto obnoviteli českého jazyka, témuž Josefu II., jemuž, jak profesor Jakubec praví, česká literatura a český národ mnoho vděčí, tentýž český národ, kterýž v novém probuzení starého fanatického husitského ducha zase jednou se stal národem bořitelů pomníků, projevil od roku 1918 opětovně a skoro denně ušlechtilým způsobem svůj dík zjevným anebo skrytým znesvěcením pomníků Josefa II. takovým způsobem, který pro tento stát navždy bude a zůstane kulturní hanbou. (Německy:Velmi dobře!)

Poslanec dr Spina pojednával ve své zmíněné již řeči podrobně o názoru německých kruhů před převratem a po převratu na problém učení se jazyku českému se strany Němců. Nechci to, co již bylo řečeno, zde obšírně opakovati, nýbrž jen ještě poukázati na to, jak také již před převratem německo-čeští politikové, jako na příklad dr Eppinger, dr Titta, Pacher atd., mezi nimi tedy také mužové, které dlužno počítati k t. zv. tehdejším německým radikálům, se zasazovali o obligátní zavedení vyučování českému jazyku na německých středních školách; že roku 1908 jak moravská zemská školní rada tak slezský sněm se vyslovily pro vyučování českému jazyku na všech německých středních školách. Roku 1912 rozhodla se také česká zemská školní rada pro povinné vyučování češtině na středních školách, když roku 1910 německá Národní rada pro Čechy to byla vřele doporučila.

Rozumí se samo sebou, že důvody, které již před převratem v širokých kruzích německého národa u nás pro naučení se a zavedení vyučování českému jazyku byly uplatňovány, dnes za podstatně změněných poměrů jsou ještě závažnějšími a měrou ještě větší pro nás musí býti rozhodujícími. Jsou to důvody povahy politické, hospodářské, sociální, kulturní a nikoli naposled vědecké. Nepotřebuji se zde mezi vědoucími dále o tom šířiti a budu vzhledem k těmto směrodatným důvodům hlasovati pro zákon, přes to, že nám Němcům musí býti nesympatickým nátlak obsažený v §u 1 pro zavedení vyučování jazyku státnímu. Kdyby tento stát ve skutečnosti byl demokratickou republikou, čím podle §u 2 ústavy chce býti a má býti, a nikoli spíše donucovacím ústavem pro menšinové národy, které teprve mají býti zkroceny a které vlastně, čítaje v to Slováky, tvoří většinu tohoto státu, pak nebylo by smělo dojíti, jak se již tak často stalo, v této otázce k nátlaku, který zajisté nevychází z popudů šlechetných a ideálních, k navrženému imperativnímu zavedení vyučování českému jazyku. Kdybyste, pánové na české straně, byli skutečnými demokraty, pak byli byste nám Němcům již dávno povolili plnou kulturní samosprávu a byli bychom již dávno sami na svých německých středních školách zavedli vyučování jazyku českému, začež posavadní způsob projednávání této otázky v německých kruzích poskytujme nejlepší záruky. Jak to řekl zase president dr Masaryk v jednom ze svých četných pragmatických prohlášení? >Ve všech oborech dlužno uplatňovati demokratické požadavky. Bylo by mylno se domnívati, že se domáháme jen demokratismu chleba. Musíme rovnost a bratrství hledati všude, v zákoně, v náboženství, v morálce a v celém duševním životě.< A jestliže dr Masaryk s emfasí volá: >Býti skutečným, vědeckým demokratem, nikoli jen na tribuně, nýbrž v každém životním postavení, od toho jsme ještě velice vzdáleni!<, pak při tomto napomenutí patrně neměl na mysli nás Němce, nýbrž vás, pánové na české straně. A tak se vláda a tak jste se vy při vypracování a podání tohoto zákona neosvědčili jakožto demokraté ve smyslu Masarykově. Také zde zase porušili jste demokracii, volnost a bratrství, Masarykem žádané, tím že jste vyučování jazykům národních menšin v §u 2 zákona nestanovili bezpodmínečně povinným, nýbrž povinným nebo nepovinným. Smím poukázati na to, že svého času česká strana realistická žádala povinné vyučování němčině na českých středních školách. V této souvislosti padlo také v posledním čase mnoho zneužívané slovo Masarykovo: >Němčinou proti němčině<. V českých nacionalistických kruzích vyslovili se tehda, jako dnes, co nejostřeji proti zavedení němčiny na českých středních školách a z tohoto odporu jest zajisté odvoditi, že vyučování němčině nemá se na českých školách díti obligátně. Jest to zajisté samo sebou věcí, kterou nechť si Češi na svých školách uspořádají sami, i nemám nikterak v úmyslu přijetí tohoto zákona činiti závislým od nějakého junktim v této příčině, ačkoli jsem v kulturním výboru podporoval návrh, který zástupcové německých sociálních demokratů podali na zavedení obligátního vyučování některému z t. zv. jazyků národních menšin na středních školách.

Těžké pochybnosti pronášeny byly také na německé straně, že by vyučování češtině na našich německých středních školách mohlo snad přispívati k počeštění německého školství a německé mládeže. Nuže, věru že se neobávám odnárodnění naší německé mládeže osvojením českého jazyka; proti tomu jest naše německá mládež s dostatek chráněna svým zdravým národním cítěním. A aby zabráněno bylo počeštění německého školství vyučováním češtině resp. v souvislostí s tím, dovolil jsem si zároveň s ostatními zástupci německých občanských stran v kulturním výboru podati 3 resoluce. První resoluce, která směřuje k tomu, aby vláda před vydáním prováděcích ustanovení k tomuto zákonu dotázala se také rady německých odborníků, došla v kulturním výboru všeobecného souhlasu a byla panem zpravodajem pojata do jeho zprávy. Naproti tomu byly v kulturním výboru zamítnuty obě druhé resoluce, i podáváme je tímto znovu v plenu slavného senátu. Znějí: >Senát si přeje, aby českému jazyku na německých středních školách vyučovali pouze vhodné síly německé národnosti<, a za druhé, >aby učebnice používané při vyučování češtině nesměly obsahovati ničeho, co by mohlo urážeti národnostní city některého z menšinových národů.<

Tyto resoluce neobsahují zajisté ničeho, co by nebylo spravedlivo a samozřejmo. Neboť dlužno zajisté uvážiti: obligátní vyučování češtině uloží našim německým žákům, poněvadž se jedná o osvojení obtížného jazyka, nová velká břemena, obzvláště těm žákům, kteří bydlí a vyrůstají v německých krajinách a kteří nemají příležitosti, aby v denním styku slyšeli cizí jazyk.

Myšlenka, která tvoří podklad zákona, že totiž nepovinné vyučování, byť by mělo sebe více hodin, nevede ke zdárným výsledkům, jest správná. Uznáváme-li toto stanovisko, musíme naopak také od vyučovací správy žádati, aby se neuzavírala před obtížemi obligátního vyučování. Bude musit věnovati velikou pozornost vyučovací látce, výměře jednotlivých stupňů, učební methodě, přechodným ustanovením. Nebudeme moci od svých žáků žádati příliš mnoho a nebudeme přece směti na druhé straně pustiti z mysli účel, abychom totiž docílili skutečně praktických výsledků, aby němečtí žáci se naučili také prakticky se dorozumívati v cizí řeči, netoliko ji ovládati gramaticky. Žádáme, aby při vypracování učebního plánu a při stanovení učebních method, vůbec při vydání úředních ustanovení prováděcích nebyli vyloučeni, nýbrž přibráni ti, kdož mají největší zkušenosti o skutečných potřebách vyučování češtině na německých školách, totiž němečtí slavisté, kteří tam již působí.

Rovněž tak považujeme za samozřejmo, co žádáme ve své resoluci, aby češtině na německých středních školách vyučovali pouze schopné síly německé národnosti. Říkám výslovně schopné síly, neboť máme zcela dostatečný počet německých středoškolských učitelů, zkoušených z češtiny, kteří český jazyk ovládají. Na německou školu patří němečtí učitelé. Nechápu, jak zástupcové německých sociálních demokratů v kulturním výboru mohli zastávati stanovisko, že češtině na německých školách mají vyučovati čeští učitelé, němčině na českých školách němečtí učitelé. (Výkřiky sen. Polacha.) Ještě méně chápu, že po všech těch smutných zkušenostech, jež jsme my Němci od téměř pěti let v tomto státě učinili, německý politik ještě může býti tak naivní a očekávati, že by česká duše lidu kdy připustila, aby na českých školách působili němečtí učitelé a že by snad na německých školách působící čeští učitelé tam dělali něco jiného než uplatňovali svůj český nacionalismus a šovinismus. Nikoli, to by bylo začátkem počeštění německého školství a proto pravím ještě jednou: na německou školu patří německý učitel! Také nesmí se vyučování cizímu jazyku díti na útraty vyučování jazyku mateřskému, neboť pro každý národ kteréhokoli jazyka musí státi nade vším vyučování jazyku mateřskému, vlastní národní literatura. Proto žádáme ve své resoluci, aby učebnice používané při vyučování češtině nesměly obsahovati ničeho, co by mohlo urážeti národnostní city některé z menšinových národností. Nebudeme přece své německé mládeži v učebnicích podávati jednostrannou česky nacionální učební látku. Výběr učební látky pro dobré čítanky, vyučovací knihy a učebnice jest vůbec choulostivou věcí, která vyžaduje mnoho taktu a sebezapření. Ale jest na snadě nebezpečí, že také po této stránce vyučovací správa nebude šetřiti správné míry, kterážto vyučovací správa teprve nedávno dovedla tak málo šetřiti a oceniti naše německé sebevědomí, že se opovážila v den příjezdu generála Foche, kterého i část české mládeže odmítla, zastaviti vyučování na německých školách, ba dokonce přednášky na německých vysokých školách.

Proti obligátnímu vyučování češtině na německých obecných a občanských školách, jak to v kulturním výboru navrhovala resoluce zástupců německých sociálních demokratů, postavil bych se se vší rozhodností. Chtít zavésti obligátní a oficielní vyučování cizímu jazyku na obecných a občanských školách, přesahuje úlohy, schopnost a výkonnost těchto všeobecných škol a jejich žáků. Učební plán těchto škol jest v jazykovém ohledu úplně vyčerpán, má-li potřebné vyučování v jazyce mateřském docíliti zdárných výsledků. Bylo by také zhola nemožno zjednati pro všechny tyto školy potřebný počet způsobilých německých učitelů. Nejvýše mohlo by se pomýšleti na nepovinné vyučování češtině na německých občanských školách a na vyšších třídách německých škol obecných, za zvlášť příznivých místních okolností na návrh dotyčné obce, ovšem za předpokladu, že by tu byl potřebný počet schopných německých učitelů. Za těchto omezení přijal také již roku 1911 13. sjezd delegátů svazu Moravsko-slezských živnostenských spolků v Olomoucí návrh k tomu směřující.

Chtěl bych tedy řešení otázky zavedení vyučování cizímu jazyku na obecných a občanských školách přenechati dotyčným obcím a školským správám v dohodě s návrhy z té strany přicházejícími a neřešiti tuto věc jednoduchým mechanickým diktátem vlády. Tento moment vzbuzuje také nejzávažnější pochyby u nás proti znění §u 3, jež ministru školství a národní osvěty přiznává právo, aby sám a o své vůli stanovil, ve kterých školách a jakým způsobem, zdali obligátně anebo neobligátně, má býti vyučováno některému jazyku národní menšiny. Domníváme se, že ministr naprosto nemůže takovéto rozhodnutí učiniti o své újmě, nýbrž teprve po předchozí dohodě s radou rodičů a s učitelským sborem dotyčné školy. Navrhujeme proto další resoluci, která zní: >Senát projevuje svůj názor v ten smysl, aby ministr školství a národní osvěty právo jemu v §u 3 přiřčené vykonával pouze v dohodě s radou rodičů a učitelským sborem dotyčného ústavu.<

Přes přednesené pochybnosti a námitky budeme hlasovati pro zákon, prosíme však také, abyste přijali resoluce námi navržené. (Potlesk a souhlas na levici.)

Předseda: Dalším přihlášeným řečníkem je p. sen. Polach. Uděluji mu slovo.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte!

Naše školská politika trpí tím, že se skládá z jednotlivých kusů, že vyučovací správa všechny věci, které jsou zralé pro zákonodárné vyřízení, jen zcela ponenáhlu, jen po kusech a jen velice zdlouhavě projednává. Víme, že reforma našeho veškerého školství v hlavě i v údech jest jednou z nejdůležitějších potřeb, které jsou v zájmu státu a v zájmu všech národností tohoto státu. Ale bohužel stalo se z otázky školské ve špatném slova smyslu politikum v tomto státě. Mám za to, že právě otázky školské by byly s to podstatně napomáhati žádoucímu sblížení všech národů v kulturně-politickém smyslu, ve smyslu všech lidí dobré vůle. Nemám však v úmyslu zabývati se zde, ježto tak učinil již široce bezprostřední řečník přede mnou, politickou stránkou tohoto problému, jehož vyřízení nám bylo předloženo.

Nutnost naučiti se českému jazyku pro všechny obyvatele tohoto státu, pro všechnu mládež všech vrstev lidu jest tak naléhavá, že se mně jeví zcela nepochopitelným, že o tom může býti různost názorů. Nemohu se také přikloniti k názoru, jejž projevil bezprostřední řečník přede mnou, že se totiž na mládež nemá vykonávati žádný nátlak. Pojem svobody, který my se stanoviska své strany bereme velmi široko, nemůže přece míti ono parodistické pojetí, jako by se mělo mládeži přenechati rozhodnutí o tom, čemu se má učiti, na místě, aby dospělí a ti, kdož jsou odpovědnými, ovšem v zájmu mládeže, za ní stanovili, čeho bude v těžkém zápase životním míti velice potřebí.

A tu navazuji hned na to, čím počíná naše kritika předloženého zákona. Zástupcové vlády jak v kulturním výboru, tak také ve výboru ústavně-právním učinili předmětem svých vývodů, že předložený zákon především jest myšlen jako druh unifikačního zákona, poněvadž vyučování jazykům na středních školách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jest různé, a že tato různost zajisté byla pociťována jako podstatná závada. Ale, pánové, to ovšem nestačí ospravedlniti, proč se tak nutná věc, jako zjednání příležitosti naučiti se jazyku českému, omezuje na střední školy. Mám také vyučovací správu resp. vládu velmi silně v podezření, že toto omezení na střední školy mnohem méně má vyhověti praktické kulturně-politické potřebě v prvé řadě obyvatelstva, jako snaze vlády, myšlenku národního státu naučením českého jazyka pro příští úředníky v prvé řadě uvésti do kolejí, jako by se u studia naší mládeže jednalo jen o úředníky. Poukázal jsem již v kulturně-politickém výboru na to, že všichni žáci tímto zákonem dotčení, žáci středních škol a žáci ústavů učitelských, tvoří tak malé procento veškeré mládeže, že to neznamená žádné řešení školského problému. Domníváme-li se - a to jest domněnka, kterou podškrtáváme s hledisek, která pro naši stranu jsou směrodatnými - že se mládež má učiti česky, pak musíme se přece ptáti, zdali pak z naší mládeže se mají státi jen státní úředníci, jen státní úředníci československého národního státu, a zdali budoucí obchodníci, živnostníci a především budoucí dělníci nemají pravě tolik potřebí znalosti jazyka, kteráž jest jedním z nejdůležitějších technických předpokladů pro životní boj dorůstající mládeže, obzvláště budoucí dělnické mládeže, která podle svého sociálního zvyku nelpí tak na půdě, nýbrž která jest nucena hledati svůj chléb zde a onde v různých okresech, která nemůže zakotviti v jednom okresu republiky a pro kterou znalost řeči uvnitř hranic tohoto státu jest jednou z nejdůležitějších nutností životního boje, nehledě ke kulturnímu významu znalosti druhého jazyka. Proto podali jsme resoluční návrh, o jehož přijetí sotva lze pochybovati, poněvadž ve své logičnosti mluví sám pro sebe, a to pouze resoluční návrh, poněvadž změnu na tomto zákoně provésti nemůžeme, ježto tento zákon má jiný charakter nehledě k tomu, že na usnesení poslanecké sněmovny nesmí býti změněno ani písmeno. Resoluční návrh praví, že se vyučovací správa vyzývá, aby pokud možno předložila osnovu zákona, podle kterého se má zavésti povinné vyučování češtině také na vyšších třídách škol obecných - vědecká pedagogika bude musiti stanoviti, od které třídy počínaje - a především na všech školách občanských. Toho jest potřebí, máme-li dosíci účelu, kterýž jako sociální demokraté takovýmto zákonem sledujeme. Nuže, jsem si ovšem úplně vědom toho, že zde pro provedení takovéhoto zákona existují velmi veliké technické potíže, ovšem nikoli potíže obecní samosprávy, nikoli potíž, že by zde bylo potřebí omezení obecní samosprávy, která přece dokonce jest žádoucí tam, kde se jedná o kulturně-politický zájem. Nechceme, aby se obecní samosprávě rozumělo v ten smysl, aby ten, kdo v obci má největší hnojiště, mohl rozhodovati o tom, čemu se děti dotyčné obce mají učiti čili nic. Myslím, že potíže nynějšího zákonodárství ohledně obcí znesnadňují vyučovací správě proraziti s tím, aby se češtině učilo jako povinnému předmětu; ale to jest technická obtíž, přes kterou se snadno můžeme přenésti nejen technicky, nýbrž podle mého přesvědčení také politicky. Potíže spočívají především v tom, že máme skutečně příliš málo schopných učitelů, že nejsme ovšem zařízeni na takovéto náhlé zavedení vyučování na tisíci a tisíci škol obecných a občanských v tomto státě. Musila by se ovšem zjednati přechodní doba.

Ale, pánové, netajím se také tím, že pokud jde o otázku schopného učitele češtiny, stojím oproti názoru mého předřečníka na úplně protilehlém stanovisku. Postavíme-li se na stanovisko, že školy jsou zde v prvé řadě k vůli učitelům, pak můžeme dojíti k tomu stanovisku, že nejschopnější učitel češtiny za všech okolností by musil býti Němec. Postavíme-li se však na stanovisko, že se jedná o osvojení jazyka, pak myslím, že rozumný zástupce české národnosti následkem tohoto názoru nebude asi míti ničeho proti tomu, že pro osvojení si německého jazyka na české škole za jistých okolností německý učitel poskytuje lepší schopnosti a předpoklady nežli český, a ovšem také obráceně. Musím říci, že se v nejmenším neobávám počeštění německého školství následkem nutnosti, že pro vyučování českému jazyku za jistých okolností a jinak stejných poměrů, jest český učitel schopnějším. (Sen. Knesch (německy): Ó ano, toho je nutno se obávati! Německé dítě patři německému učiteli, žádnému jinému!) To jest, pohlížíme-li na to pedagogicky, ovšem fraseologií. (Sen. dr Naegle (německy): To jest velice důležitá věc!) To jest věcí zásadního nazírání. Kdo stojí na stanovisku účelu, musí státi také na stanovisku prostředku a tento náš názor, že nejlepším učitelem jest ten učitel, který jazyk nejlépe ovládá, ale který také nejlépe zná duševní a citový život dotyčné národnosti, tento názor kryje se úplně s pedagogickým názorem a jest to názor, který, jak jsem již řekl, se neomezuje na samozřejmý pedagogický požadavek, že za okolností také český učitel české řeči má vyučovati na německých školách, nýbrž žádá, aby také němečtí učitelé na českých školách vyučovali jazyku německému. Za těchto pedagogických předpokladů nemůže ovšem věc býti více spornou. Tak jako pan kolega dr Naegle při praktickém projednávání otázky vyučování řečem právem poukázal na to, aby se řeči nevyučovalo gramaticky - že se jedná méně o jazykovou zručnost jako o státoobčanskou zručnost - nýbrž pokud možno prakticky, tak patří sebou k praktickým požadavkům, vyhledati také učitele pokud možno prakticky.

Když již o tom mluvím, tu dovolím si jako pedagog učiniti poznámku. Nelze ovšem češtině na německých středních školách vyučovati tak, jak se vyučuje latině nebo řečtině. To je samozřejmé. Řečtina se přece via facti odstraňuje, my skoro již nemáme humanistických gymnasií; nechci mluviti o tom, zdali toho dlužno litovati čili nic, omezuji se na latinu. Při ní jedná se o osvojení znalosti nikoli řeči, nýbrž jistého formálního myšlení, které se zdálo nenahraditelným a snad také nenahraditelným jest. Nemáme nic stejného, co by odpovídalo logické bystrosti tohoto jazyka. Ale při moderních cizích řečech jedná se o něco zcela jiného. Po celá desítiletí se bohužel u nás s cizími jazyky jednalo právě tak jako s latinou. Následkem toho jsme se na středních školách anglicky a francouzsky nenaučili. (Sen. dr Hilgenreiner (německy): Česky také ne!) A česky také ne; a když si představím, že by se to s češtinou, při které se jedná o důležitější věc než při frančině, mělo prováděti právě tak, pak jest nepoměr mezi vynaloženou námahou a výsledkem tak veliký, že bychom se se stanoviska hospodárnosti musili proti tomu vysloviti s největší energií. Dnes trvá vyučovací hodina 50 minut. Předpokládáme-li průměrný počet 30 žáků ve třídě, pak může i nejlepší a technicky nejobratnější pedagog s každým žákem ve třídě nejvýše 1 1/2 minuty udržovati osobní styk, pokud jde o tento jazyk. Jest jasno, že tímto způsobem nemůžeme ničemu naučiti. Jest tedy starým požadavkem pedagogů a filologů, aby se moderním jazykům místo ve třídách vyučovalo v malých skupinách. Není pochybnosti, že také při malých skupinách i při menším počtu hodin za rok bylo by lze naučiti stejně tolik, jak tomu jest dnes, kdy velmi mnozí z těch, kdož se po 5, 6 anebo 7 roků učili česky, na konec teprve jsou nuceni, učiti se češtině soukromě, poněvadž tímto způsobem se jí naučiti nemohli. Chtěl bych při té příležitosti odpovědným úřadům připamatovati tento požadavek ohledně prováděcích nařízení a ohledně vyučování řečem vůbec v návrhu na reformu školního zákona, se kterým se zajisté velmi brzy, již na podzim, budeme zabývati.

Chci ohledně tohoto zákona stanovisko naší strany precisovati v ten smysl, že prohlašujeme, že z praktických a sociálních důvodů jsme se zákonem srozuměni a že svými resolucemi si přejeme jeho rozšíření na obecné a občanské školy. Avšak nemohu také smlčeti, že jakožto sociální demokraté máme také ještě důvod, za tento praktický a sociální moment daleko jdoucí. Nepřejeme si ničeho snažněji, nežli přiblížení národů, a existuje-li nějaký prostředek pro vzájemné dorozumění národů, jež se má státi předpokladem pro zlepšení vztahů mezi národy také na půdě tohoto státu, pak jest to znalost jejich jazyků, jakožto výrazu duševního života. Co pro Němce platí ohledně češtiny, platí pro Čechy a ostatní národy ohledně němčiny. Mnohé nedorozumění a mnoho z toho, čeho se stanoviska smíření národů dlužno litovati, odvozuje se namnoze vedle jiných politických okolností z neznalosti druhé národnosti. Názor, který operuje s pojmem věčnosti národů, s jejích nezměnitelnou duší, jest názorem, jemuž my se stanoviska vědy nemůžeme přisvědčiti. Mnoho z toho, co se odvozuje z charakteru národů, dlužno odvoditi z historické situace, ve které ten neb onen projev národnosti se stal. Jen tak lze historicky vysvětliti, že známky šovinismu u té neb u oné národnosti se objevují v různých dobách. Myslím, že kdybychom vycházeli z tohoto pojmu o nezměnitelnosti charakteru a o nesmiřitelnosti, která ve vědecké analyse národního charakteru není odůvodněna, že bychom zanedbali důležitý a potřebný čin sblížení národů na celém světě a také v našem státě.

Prosím vás, abyste naše resoluce přijali. My budeme hlasovati pro tento zákon. (Souhlas na levici.)

Místopředseda dr Soukup: Debata je skončena.

Byly předloženy resoluce. Prosím, aby byly přečteny.

Zástupce senátního tajemníka dr Trmal (čte):

Resoluce sen. dr Naegle, Hartla, dr Herzigové, Lipperta a soudr. k č. t. 1670:

>Jazyku českému na německých středních školách nechť vyučují pouze schopné učitelské síly německé národnosti.<