Jest jisto, že největší touhou každého národa jest, tvořiti jednotný celek. To bylo snem italského národa, to bylo snem všech národů, k jehož uskutečnění směřovali. Ale jest také jisto, že přes události v Německu, přes snahy o odtržení jednotlivých území od říšského celku dříve nebo později nastane obrat také v Německu, že také v Německu poznají, že jest potřebí sjednocení. Jest jisto, že to, co činili jiní národové, snažiti se bude učiniti také národ německý, semknout totiž všechny své příslušníky, všechny své kmeny, ať žijí kdekoliv, alespoň tam, kde německé jazykové území souvisí s německou říší. Vím, že tato snaha zde jest, anebo alespoň že jistě přijde. Jsme si však také vědomi skutečnosti, že existují přes to státy, ve kterých žijí části národů, jež jsou odloučeny od svého národního společenství. Poukazuji tím na Švýcarsko, kde žijí Němci, Francouzi a Italové, aniž by u nich byly patrný snahy o odtrženi. Tato možnost tedy, že přes tyto snahy po národní jednotě určité části národa, i když také čítají miliony lidí, se v jiné domovině zařizují a cítí šťastnými, tato možnost jest skutečně dána. A já pravím, že by také zde mohla býti dána. Ovšem nesmělo by se pokračovati prostředky, se kterými se posud po 5 let pokračovalo, nesmělo by se používati posavadních method odstrkováni, pokořování a útisku, nýbrž musilo by se především říci, že jest potřebí zabrániti tomu, aby se v budoucnosti takovéto snahy po odtržení neuplatňovaly. Jest pochybeným myšlenkovým pochodem, domnívá-li se naše zahraniční politika, že toto zabezpečení našeho státu se dá docíliti pouze cestou zahraniční politiky, tím že se opíráme o bajonety francouzského imperialismu. Máme za to, že vnitřní politikou, politikou dorozumění mnohem důkladněji mnohem pronikavěji a mnohem bezpečněji by bylo lze uskutečniti toto zabezpečení, nežli takto.

Domníváme se tedy, že hlavní chybu v politice pana ministra věcí zahraničních spatřujeme v tom, že se opírá o neporušitelnost mírových smluv. Toto opírání se o mírové smlouvy nutí nás často zasazovati se o zájmy, pod pláštíkem této politiky napomáhati zájmům, které naprosto nejsou zájmy našimi. Při všem tom, co se zde činí a co se zde děje a slibuje pro konsolidaci našich hospodářských, finančních a politických poměrů, při všem tom nesmíme zapomínati, že osud státu nakonec neodlučitelně závisí od osudu Evropy, že se konečně nemůžeme odtrhnouti a separovati, že nemůžeme zůstati nedotčeni od všeho toho, co se venku děje; a jestliže, jak jsme přesvědčeni, mírové smlouvy vedou ke zkáze, alespoň k nejtěžšímu a trvalému poškození evropského hospodářství, pak nemine to ani nás bez následků, nýbrž způsobí to také tomuto státu a jeho obyvatelstvu nejtěžší škody. Existuje již dnes v Evropě velmi mnoho státníků, vynikajících, učenců, také vůdčích státníků, kteří přesvědčeni a proniknuti jsou o neudržitelnosti a o škodlivosti mírových smluv. Musíme se však jen, diviti, že u držitelů moci v tomto státě dosud nejméně proniklo přesvědčení a poznání o nemožnosti těchto mírových smluv. Zde stojíme stále ještě na tomto stanovisku a zde slyšíme netoliko v tisku, nýbrž také ve velice oficielních projevech stále jen opětovali, že Německo má platiti. V tom vyčerpává se celé stanovisko, které se zde zaujímá vůči mírovým smlouvám, jako by se vůbec při mírových smlouvách jednalo jen o platební povinnost, o reparace Německa jako by v mírových smlouvách vůbec nic jiného nebylo obsaženo nežli závazek Německa, platiti jistou náhradu vítězným státům. Obsah mírových smluv si bohužel veliké massy obyvatelstva buďto vůbec neuvědomily anebo jim již vymizel z paměti. Dámy a pánové! Bylo by pro leckoho velice užitečným, kdyby sobě čas od času důkladně prostudoval tyto mírové smlouvy. Jsem přesvědčen, že kdyby obyvatelstvo znalo obsah mírových smluv, že by se ho musilo zmocniti zděšení nad tím, jaké šílenství v těchto smlouvách bylo na papíře zvěčněno. To nelze srovnati s mírovými smlouvami posledního anebo posledních století vůbec. To jest přítmo na papíře sepsaná, formulovaná a zvěčněná ukrutnost, to jest zbavení se všeho rozumu, vší rozvahy, není to ničím jiným nežli supící myšlenka na pomstu, která v těchto mírových smlouvách jest sepsána, listina, sepsaná ve vítězném opojení, bez rozvahy, bez rozumu. Vidíme, kam až svět dnes již dospěl s těmito mírovými smlouvami, vidíme jasně, jak svět běží a kam ještě dospěje. Dámy a pánové! Co mírové smlouvy obsahují, není toliko náprava ve všeobecném smyslu a v tom smyslu, že náprava tato nastane podle sil a výkonnosti národa a státu, nýbrž v těchto smlouvách směřuje se s chladným ukrutenstvím k tomu, aby Německo bylo zničeno, rozbito, aby jeho životní síla pomalu, ale jistě byla zničena až do posledního zbytku. To jest vůdčí myšlenkou: nejde pouze o reparace, kapitalistické mírové smlouvy směřují přímo systematicky k tomu, do posledního zbytku bez milosti a bez slitování zničiti hospodářství jiného státu, jenž jest považován za nebezpečného konkurenta. Musíme jen uvážiti, že si nakonec uškodí všichni. To jest pravě to hrozné na mírových smlouvách. Nejen že mírovými smlouvami oloupeno bylo Německo o všechny osady, že mu vzato bylo skoro všechno obchodní loďstvo, že mu všechny jeho pohledávky, soukromé a veřejné pohledávky a hodnoty v cizině zkrátka byly konfiskovány, zničeny mu byly, což ovšem by konečně nebyla žádná škoda, všechny jeho válečné pomůcky, jeho válečné lodi, všechno, a Německo donuceno k odzbrojení. Nebylo by toho škoda, kdybychom viděli, že rozbití válečného nářadí nastalo také má druhé straně, kdyby odzbrojení nastalo také u vítězných států. Ale učinilo se ještě více. Znemožněna byla pro celá desetiletí svrchovanost Německa, odstraněna jeho svrchovanost, postaveno pod hospodářskou a finanční kontrolu; nejen že miliony Němců podřízeny byly cizímu panství, že veliké části území byly odtrženy od Německa - míním tím především Horní Slezsko - za náhradu za demolované zpustošené uhelné doly v severní Francií vzata byla Německu trvale Saarská pánev. Uhelné doly v severní Francii budou již zase dávno spraveny, ale uhelné doly v Saarské pánvi přejdou trvale v držení Francie. Německo vydáno bylo přemíře útisků a pokoření, ba více než to, lidi, německý lid chtěli na celá desetiletí odsouditi k helotské, otrocké práci, a chtějí ho dnes ještě odsuzovati tím, že státu byly uloženy náhrady tak absurdní, tak naprosto nemožné, že je Německo nemůže nésti a že již na tom musí mírové smlouvy ztroskotati. (Sen. dr Karas: Co pak v roce 1871, to nebyly také podmínky?) Zajisté, kdyby Francie byla zůstala v rámci podmínek z let 1870/71, nikdo by proti tomu ničeho nenamítal. Ale prosím pána, který to zvolal, aby si vzal do rukou mírové smlouvy, pak shledá, že se zde nejedná pouze o placení válečné náhrady. Ačkoliv se v podmínkách za doby války, v podmínkách Dohody a ve slibu Dohody zavrhuje myšlenka válečného odškodnění, bylo přece stanoveno válečné odškodnění. Ale dobře, ať se poskytne náhrada, a my sami to také uznáváme, také Německo uznává povinnost k náhradě, ale v rámci možností, nikoli však tak, aby národ a stát byl uvržen do propasti, byl zničen, aby byl oloupen o životní možnost. (Sen. dr Karas: Vždyť nic neplatili! Jak pak se zničili?) S takovýmito argumenty lze těžko polemisovati, když se říká, že nebylo ničeho placeno. Nejsme slepí. Víme, že kdyby byl zvítězil německý imperialismus, že by asi také byl zle řádil. Imperialismus nemá rozum. Víme to a čerpáme své přesvědčení z válečných cílů, které si stanovily Ústřední mocnosti. Víme velmi dobře, že za Viléma II, Německo; alespoň oficielní Německo, bylo zachváceno opojením moci, duchem násilí, který se trpce vymstil a který nakonec musil vésti k tomu, že Německo uvrženo bylo do záhuby. To všechno víme, víme, že německý kapitalismus právě tak prahnul po železárnách francouzského Lotrinska, jako dnes francouzský kapitalismus prahne po uhelné pánvi v Poruří a jako sobě osvojil uhelnou pánev Saarského území, To všechno víme. Ale pak ať se nám alespoň neříká, že francouzský imperialismus jest lepší, i když se nám ukazuje pod škraboškou demokracie. Pak ať nám ničeho nenamlouvají, pak ať se nám netvrdí, jako by to nyní bylo jiné. Naopak. Tvrdíme, že to, co jest obsaženo v mírových smlouvách naprosto jest nemožno provésti, a provede-li se to, pak nezhyne jenom Německo, pak zhyne více, pak zhyne Evropa.