Jest to tedy mylný závěr, domníváme-li se, že škody, které válka způsobila, může zase napraviti jen jediný národ. Vím, že se ve Francii po celá léta obyvatelstvu slibovalo: >Vydržte, všechno bude musit býti napraveno, Německo musí všechno zaplatiti!< To jest mylný závěr, neboť dnešní války, vedené s tak obrovskými a strašnými prostředky, s tak hroznými ničivými prostředky, zpustoší a zničí příliš mnoho, než aby to poražený stát sám vůbec mohl napraviti. Není také pravda, že jen jediný národ má vinu na vypuknutí světové války. Kdo jest svědomitý a kdo sleduje všechny dokumenty, které od té doby byly uveřejněny, ten ví, že konečně všichni národové a všechny státy válku očekávali, k ní zbrojili a že konečně všichni více nebo méně bez vědomí do zkázy se potáceli.
Jest však také mylným závěrem, a to jest mylný závěr naší zahraniční politiky, jestli se domnívá, že politiku konsolidace, politiku udržení míru a vybudování našich obchodních smluv, jakož i navázání vhodné, pronikavé hospodářské politiky sloučiti lze s bojem o udržení a neporušitelnost mírových smluv; to jsou dvě věci, které příkře stojí proti sobě a které vůbec nelze sloučiti. Nežádáme a neočekáváme to také od ministra věcí zahraničních, že Československá republika jest Německu přátelsky nakloněna. Toho neočekáváme, neboť počítáme s jistou mentalitou a s náladou, která, ať oprávněně nebo neoprávněně, trvá z dob dřívějších. Nežádáme přátelství, ale, čeho můžeme žádati, především v zájmu obyvatelstva tohoto státu, byla by skutečná neutralita v ničivém zápase, kterýž Francie vede proti Německu. Chceme, aby československá zahraniční politika alespoň nebyla nástrojem v rukou francouzského imperialismu, a máme za to, že plným právem, můžeme žádati a říci, že není potřebí, že naopak jest škodlivo, jestliže si ministr věcí zahraničních vybéře právě okamžik, kdy se stává zřejmým, že Francie se chápe obstrukce v dorozumění si Německem, k tomu, aby láskyplně k svému srdci přivinul Francii, pana Poincaré a francouzský imperialismus.
Jsme přesvědčeni, že tato politika poškozuje stát, jeho obyvatelstvo a mír, že namířena jest proti tomuto státu samotnému. Následkem toho nemůžeme prohlásiti svůj souhlas s politikou pana ministra věcí zahraničních. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. dr. Krupkovi.
Sen. dr Krupka: Slavný senáte! Zájezd pana presidenta byl v poslanecké sněmovně, a jak vidíme i zde, různým způsobem komentován. Mám však za to, že netřeba ani zvláštního optimismu a že patříme-li na věc zcela střízlivě, dospějeme k tomu úsudku, že zájezd ten zůstavil v srdcích každého upřímného republikána a přívržence našeho státu co nejživější a nejpříznivější ohlas. Výsledky tohoto zájezdu jsou také zřejmě patrný nejen na poli politickém, ale zejména též na poli hospodářském, Víme přece dobře, a můžeme to beze všeho připustiti a přímo tvrditi, že styky politické s našimi spojenci zájezdem tím byly jen prohloubeny a utuženy, že politika zahraniční byla vytříbena, že způsobilost naše jako vážného a váženého kompaciscenta oficielně i v zahraničí byla uznávána, Víme a cítíme to sami na sobě, že náš systém vládní jako správný byl oficielně uznán a koaliční vláda tím posílena a tím těž konsolidační náš proces utužen. V ohledu hospodářském zajisté byl jen úspěšně vyřešen hospodářský poměr náš k Francii a Belgii. Víte, že smlouvy obchodní, které se právě dojednávaly, byly velice svízelně dojednávány, a že zájezd tento přispěl k tomu, aby smlouvy ty byly zase utuženy a na nějaký pevnější základ, i nám přijatelný, postavený. Upevněním pak hospodářských styků stoupne nepopíratelně též náš mezinárodní úvěr a toho přece, zejména v nynější době, kdy máme tolik úkolů před sebou, máme ve svrchované míře potřebí co nejvíce. Též mírová myšlenka došla zřejmého výrazu, jak se strany naší, tak i se strany cizí. Co tato mírová myšlenka znamená, o tom netřeba vám příliš vykládat.
Pan kol. Niessner kritisoval tento mír, jak se to obvykle stává po 5 let, velectění pánové, takovým způsobem, že by člověk skutečně myslil, že ten mír, který byl ujednán, má v zápětí zkázu celé Evropy. Mír ten pro nás znamená raison ďetre. Mír ten pro Československou republiku je základem její existence a my na tomto míru musíme a budeme vždycky trvati, poněvadž jen na základě tohoto míru jsme se dodělali kýžených výsledků a bohdá, se jich doděláme.
Pan kolega Niessner také se zmínil o tom, že prý ty mírové smlouvy musí býti zrušeny. Domyslil pan kolega Niessner také, co by se stalo, kdybychom tyto mírové smlouvy skutečně zrušili? Domyslil pan kol. Niessner, k jakému chaosu by to vedlo, kdyby najednou se řeklo, že mírové smlouvy nic neplatí, a co by se stalo s naší republikou? Tuto odpovědnost, myslím, by sám pan kol. Niessner na sebe nevzal. Také obchodní smlouvy, které byly ujednány zase jen na základě té mírové smlouvy. Kamkoliv patříme, musíme přece jen, vidět, že všechno, co konáme, konáme jen na základě té mírové smlouvy, která nám také zajistila budoucnost a naší samostatnou existenci.
Jestliže pan kolega Niessner povídá, že jsme nástrojem imperialistické Francie, tu si dovoluji silně o tom pochybovat. Račte uvážiti, pánové právě ta samostatnost v naší politice byla nejen přátely, ale i našimi nepřátely v naší republice přímo uznávána. Právě pan zahraniční ministr to byl, kterému sám pan kolega Niessner v té příčině vydal to nejlepší vysvědčení. On je původcem Malé Dohody, on je původcem té Dohody, která nám zajišťuje mír a která nás činí tím vážným kompaciscentem ve státním koncertu. To je naše samostatnost a tu odedávna zdůrazňoval náš pan ministr zahraniční, jak se pamatují i v zahraničním výboru tím, že my jsme odkázáni sami na sebe a že se musíme postaviti na vlastní nohy.
Jestliže pan kol. Niessner mluvil také o tom, že prý zejména také ostatní strany oposiční, jsou nesmírně rozhořčeny, a že vlastně zájezd působí více rušivě nežli jednotně, dovoluji si poukázati k tomu, že už také naši němečtí krajané přicházejí k tomu poznání, že nelze ne-ustále státi opodál, že se musí také postaviti na stanovisko naší republiky, a dokonce, že ti naši milí Slováci už také nahlížejí, že politiku nelze dělat temperamentem, ale rozumem a střízlivě; a již také poslední řeči, které jsme slyšeli v poslanecké sněmovně, nasvědčují tomu, že i zde nastává obrat. Tedy nic o nějakém rozhořčení, ba naopak větší spokojenost a rozumná oposice.
Pánové, tak jako je potřebí harmonie zvenčí, tak je potřebí též harmonie uvnitř. A zcela správná je zásada, že jedna harmonie, totiž vnější, podmiňuje mír vnitřní. Ano, pánové, buďme si toho vědomi, že vnitřní politika musí jíti ruku v ruce s politikou zahraniční. Tam, kde politika vnitřní nesouhlasí s politikou zahraniční, je to vždy chyba. Pokud zde jednotné politiky není, bývá to státu ke škodě.
Přál bych si právě u nás, v naší užší politické domácnosti této harmonie a doufám, že jí bylo také dosaženo. Dosáhneme toho pouze tím, jestliže svoje zájmy a zájmy stran postavíme pod zájem všeobecný, pod zájem jednotný, zájem státní. Jen tehdy, budeme-li si tak počínati v užší politické domácnosti, docílíme kýžených výsledků. Při tom máme míti na zřeteli, že se máme vystříhati všeho, co by nás mohlo děliti, Dokud stát není vybudován, musíme hleděti k tomu, abychom vždy hledali a vůdčí zásadou měli zájem státu.
Pánové, jsme dětí jedné matky koalice, a myslím, že pravá matka ke všem se bude chovati stejně. Doufám že tato matka bude zacházeti se všemi dětmi jako s vlastními a ne s tím jedním, které jí nejvíce podporovalo, jako s nevlastním.
Mimo to ještě zdůrazňuje náš ministr vnějších záležitostí, že loyálnost a poctivost v plnění závazku tvoří základ státu. Tuto zásadu, kterou provádíme na poli politiky vnější, tím více máme prováděti na poli politiky vnitřní. Jen loyálním a poctivým plněním závazků převzatých můžeme dojíti dalších a lepších výsledků a dobudovati stát tak, abychom se konečně ocitli ve zlaté době našeho čtrnáctého století, kdy náš stát zaujímal tak vynikající, postavení politické.
Pánové, dovolte, abych se nyní zabýval také ještě našimi spolukrajany německými, kteří jaksi rušivý tón vnesli do naší debaty tím, že kritisovali výroky našeho presidenta. Je to vždy obtížné každé hlavě státu, aby všem stranám vyhověla zejména za takové příležitosti, jako byla poslední. A také nelze vždy vyhověti v této příčině. Proto nesmíme hleděti snad takovým zrakem na výroky tyto, že bychom z nich chtěli odvozovati nějaké zvláštní závazky. Tak na příklad se tvrdí v interpelaci, která zde byla podána a která se právě dotýká výroku pana presidenta ohledně Francie, ke které prý stojíme i ve zlých časech, že prý to má znamenati rozhodnutí ohledně míru a války. Pánové, to je suposice naprosto neoprávněná, kteráž ostatně se desavuuje také v samotných německých listech a zejména v listu >Bohemia< ze dne 31. října t. r. Tam se výslovné podotýká, že právě vzhledem, k nějakému článku Clémenceauově a vzhledem k jistému prohlášení pana ministra zahraničí nelze z toho sledovati, jako by to měl býti nějaký závazek. To také po mém soudu závazek žádný nebyl a býti nemohl. Výrok takový se velmi snadno vysvětluje tím vřelým, okázalým přijetím se strany našeho spojence Francie a tu zajisté při tak velkolepém, uvítání byl také na místě onen vřelý tón. (Sen. dr Karas: Také odpovídá smýšlení všech českých stran!) Tak jest!
Aplikovati tento výrok na § 64 naší ústavní listiny, zdá se mi býti trochu přece jen rigorosní. Račte uvážiti, že se tam na příklad praví: > President sjednává a ratifikuje smlouvy mezinárodní< a dále se mluví asi v tom smyslu, že obchodní a jiné smlouvy, které mají za předmět postoupení území a podobně, mají potřebí souhlasu Národního shromáždění.
Pánové, uvažte, zdali je to nějaký závazek a lze-li tu mluviti o nějaké mezinárodní smlouvě. Ostatně dnešní oficielní list sám v té příčině dal náležité vysvětlení.
V interpelaci se dále praví, že se měl napřed tázati ministr parlamentu, co všechno se má mluviti. Kam bychom, došli, kdybychom chtěli dáti skutečně ústavnímu předpisu v tom směru takový výklad? Už doslov ústavy proti tomu svědčí a náš duch ústavy se s tím neshoduje i na konec faktická účelnost tomu přímo odporuje. V ústavě se výslovně praví, že ke smlouvám je potřebí souhlasu parlamentu, to předpokládá již hotovou smlouvu a ne již nějaký výrok, jakým, způsobem bychom chtěli odůvodniti kontrolu parlamentu. Kontrola parlamentu spočívá v tom, že se kritisuje činnost ministra, a s tím souvisí dále též odpovědnost ministra. Ministr je odpověden pod tímto Damoklovým mečem a musí míti také zřetel ke svému konání. To je jediný způsob parlamentárního života. Ale jak je to fysicky možno, aby ten ministr v každé fási, když ani parlament není pohromadě, měl informovati tento parlament. To je přece vůbec vyloučeno. (Hlas: Na celém světě to není! - Jiný hlas: V Anglii to je!) Není to vůbec možno.
Tedy, pánové, mluví-li se a hází-li se neustále s tím výrazem >veřejné diplomacie<, řekněme si to upřímně. Já jsem také pro veřejnou diplomacii, ale i ta veřejná diplomacie má určité meze. Veřejnost diplomacie nesmí jíti tak daleko, aby tím trpěl státní nebo veřejný zájem. Vždyť mně to připadá tak, jako na př. hráč v karty. Jeden hraje s otevřenou kartou, a druhý se zakrytou kartou. Suďte, pánové, kdo bude ve výhodě větší, zdali ten, kdo hraje s otevřenou, nebo se zakrytou.
A nyní, pánové, také slovíčko naším milým Slovákům. Kvituji s díkem, že konečně Slováci se přece odhodlali k tomu, zaujmouti poněkud příznivější stanovisko, byť i ještě tak daleko nebyli, aby snad se chtěli úplně včleniti do našeho státu. Ale zajisté to mohu říci s úplným přesvědčením, že Slováci, kdyby bývali už od počátku se postavili na půdu naši ústavy, mnohem dále by bývali ve svých vymoženostech dospěli, něž tímto neustálým krčením se do koutku, nastavováním ruky - >ryc nebo nic<, - Velectění pánové, i zde platí zásada, že zájem strany dlužno podříditi zájmu veřejnému, ale suďte sami, kam to vede, když i cizí mocnosti, a nebyl to nikdo jiný než maršálek senátu varšavského, který v jednom veřejném místě pohrozil přímo republice, >že se bude zabývati Slováky<. Pánové, to značí tolik: vy, Slováci, jste nám dobří jako nástroj proti tomuto státu. Vidíte, tak daleko jste dospěli, že vás považují - odpusťte to slovo - přímo za berana proti našemu státu.
A nyní, pánové, to heslo >autonomie<. S hesly musíme býti vždycky opatrnými. Heslo >autonomie< a zejména hesla, která nejsou domyšlena, mohou se krutě jednou vymstíti a zejména, tehdy, dojde-li se konečně k tomu, je skutečně plniti. Slováci říkají - pronesl to poslanec Juriga v poslední své řečí - že oni jsou pro autonomii hospodářskou. Pánové, i my Moravané, jsme do jisté míry autonomisty, a zajisté začátky autonomismu již můžete viděti v tom, že máte své zvláštní ministry. (Hlas: Nemáme!) Prosím, máte tři. Když Slováci prohlašují se za autonomisty v rámci republiky, rozumí se to samo sebou, jinak to ani nemůže býti. Ale uvažte tu hospodářskou autonomii. Ta se mně zdá býti rovněž poněkud heslem. Pokud bylo řečeno, že žádají lepších styků s Rakouskem a s Maďarskem, tu zajisté bude a musí zajisté toho dbát, aby pokud možno v obchodních smlouvách také tato jejich desideria náležitě byla uplatněna. Ale, pánové, hlásati přímo hospodářskou autonomii jako takovou, jako princip, je přece jen velice nebezpečné. A uvažte jen následující. Jak to bylo za starého Rakouska, když jsme měli dualismus hospodářský, když jsme měli mnohem, větší oblast. Jaké to byly tahanice, každých deset let, když se musilo vyjednávat, jaké hořkosti na jedné i na druhé straně to vždycky zůstavilo, ani jedna ani druhá strana nebyla spokojena. Mnohdy ani parlament nemohl pracovati a právě dualismus to byl, který zničil to staré Rakousko a vy nyní chcete, aby takový dualismus vstal z mrtvých!
Milí přátelé, vzpomeňte si na to, v jaké situaci byste se pak octli, řekněme, byli byste silnější vy anebo my? Historické země české byly by zajisté silnější než vy, ač nechci rozeznávati, ale myslím, že by to nebylo příliš tak k velkému prospěchu pro vás, kdybyste měli vyjednávati a kdybychom potom my lepšími výsledky se mohli vykázati. To by bylo zase pro vás roztrpčení a jenom proti jednotě státu a proto myslím, že tento hospodářský autonomismus jednou musí u vás padnouti.
Pánové, vy jste hlásali také zásadu, že jste nejsilnější stranou. Připouštím, že jste nejsilnější stranou, ale diktovati nesmíte. Tento diktát se vždycky vymstil. Každý diktát je tlak, každý tlak působí protitlak a tento protitlak může pak míti pro vás v zápětí velice osudné následky; toho buďte pamětlivi.
Chci nyní poněkud zmíniti se o některých našich sousedních státech, zejména Maďarsku, Polsku, Bulharsku a Řecku. S Maďarskem, jak víte, nežijeme ještě v nejlepších stycích a přece je Maďarsko sousedním našim státem, sousedním státem našich Slováků. Je potřebí hleděti k tomu, aby uzavřeny byly s tímto Maďarskem obchodní smlouvy. Ovšem, dokud Maďarsko stojí na tom stanovisku, že nebudou zachovávány mírové smlouvy, jest takové vyjednávání velmi obtížné. Mimo to také způsob, jakým Maďaři svou politiku vedou, jest zcela rozdílným od nás a tu poukazuji k tomu, že právě u nás vždy ministr zdůrazňuje poctivost a loyálnost, kterou, bohužel, u maďarských vlád postrádáme. Vyjednávání je velmi těžké s tímto státem jako s každým, ve kterém poměry nejsou náležitě uspořádány. Víte, že v Maďarsku jsou dva směry, monarchistický a antimonarchistický a sociálně-politické otázky nejsou rozřešeny k uspokojenosti všech. Když jsme poskytovali půjčku tomu Rakousku, říkalo se v parlamentě - a právě zde v senátě to bylo: >Nač poskytujete Rakousku půjčku, chcete ho dostati do svého područí, chcete ho zničiti, pletete se do jeho vnitřních záležitostí.< Podobný ohlas slyšíme se strany Maďarska nyní. Poukazují k tomu, že se mísíme do jejich vnitřních záležitostí. Tomu tak nikterak není. Chápeme své postavení jako prosté postavení věřitele a dlužníka. A každý věřitel má zajisté právo žádati na svém dlužníku jisté garancie. Řádnému dlužníku půjčím raději, než nepořádnému nebo takovému, který nedostojí svému slovu. Když se hlásá na jedné straně, že nebudou zachovávány mírové smlouvy, a máme poskytovati ještě úvěr státu, který toho úvěru může použití proti nám, tu nelze potom žádati, abychom od takových záruk upustili. Myslím, že postupem času i Maďaři dospějí k tomu přesvědčení, že bude jim plniti své závazky, jinak že půjčky neobdrží.
Stejně svízelným jest naše jednání s Polskem. Lituji toho již z té příčiny, poněvadž Polsko je přece také slovanským státem a také naším sousedem. Jsou zde především neshody v otázce Javořiny, Spiše, Oravy a Těšína. To jsou otázky, které se mají mezi námi ještě rozřešiti. K tomu přistupuje živý temperament polského národa a vysoce vyvinutý národní cit a což je nejdůležitějším, časté střídání vlád a ministrů zahraničních. To jsou velmi závažné příčiny, proč dosud nemůžeme dospěti k nějakému uspokojivému rozřešení našich hospodářských a politických styků. K tomu ještě přichází i okolnost ta, že dokonce i vysocí činitelé v polském státě, jako maršálek varšavský - posledně jsem to četl v jednom brněnském listě - naznačil poměr Polska k nám >jako nezbytnou zdvořilost, dalekou jakékoliv důvěry a sympatie<. To je smutným znamením pro vyjednávání s Polskem. Nezbude nic jiného, než, abychom si sedli ke stolu a hleděli všechny překážky odstraniti a na tomto základě teprve nějaké smlouvy ujednávati. Jestli se nám to podaří a jak, to je těžko říci.
O poměru k Bulharsku a Řecku se náš pan ministr zahraničí nezmínil. Myslím, že měl pravdu, že se o tomto poměrů nezmínil, jen asi tak povšechně, pokud jsem z jeho exposé seznal, řekl tam, že s východními státy ještě asi není času jednat. Podepíši, pánové. Uvažme, v jaké situaci se nalézá Bulharsko a v jaké Řecko. S Bulharskem, trvám na tom, je potřebí, abychom udržovali vždy korektní styky, zejména hospodářské styky. Ale nerozřešený poměr Bulharska k Jugoslávii a poslední události jsou toho výmluvným dokladem, pak nerozřešený poměr mezi Ruskem a Bulharskem a jiné orientální otázky brání, abychom snad i Bulharsko přibrali, jak s jedné strany bylo požadováno, do Malé Dohody. Nejsou tam, jak vidíte, ještě uspořádané poměry, zejména vnitropolitické. S takovým státem vždycky se těžko vyjednává, těžko se nějaká dohoda uzavírá.
Co se týče Řecka, je to vysoce zajímavo, že právě bývalý ministr Politis to byl, který v jednom velmi zajímavém článku veřejného listu toužil po tom, aby naše republika, resp. Malá Dohoda, pojala do svého středu též Polsko, Bulharsko a Řecko. On praví, že by to snad byl nějaký volnější svaz. Než, pánové, i to Řecko, víme, že není ještě konsolidovaným státem. V Řecku bojuje monarchismus s republikanismem. Víte, že má ještě nerozřešený poměr k Itálii, se kterou chceme žíti v dobrých stycích, že tedy i Řecko má svůj orientální problém rovněž jako Bulharsko. Myslím, že problém střední Evropy je pro našeho ministra zahraničního příliš těžkým a příliš obtížným, než aby si tento problém ještě zatěžoval problémem orientálním.
A nyní ještě slovo o obchodních stycích. Co se těchto týče, staly se zřízením naší samostatné republiky poměry tím komplikovanější. Podniky, které svého času pracovaly pro celou oblast Rakousko-Uherska, jakožto jednotný celek územní, nyní se mají omeziti na užší kruh naší republiky, kde se na každé straně naráží na celní šraňky a kde každý stát žárlivě střeží své hranice proti pronikání obchodu různými cly a dávkami. To je velmi těžký problém. Musím vzdáti chválu skutečně oněm činitelům, kteří v poměrně krátké době dojednali také celou, řadu obchodních smluv pro nás důležitých. Je to tím chvályhodnější, že smlouvy se uzavírají mnohem snadněji se státy konsolidovanými nežli se státy nekonsolidovanými. A my víme, že v našem sousedství nejsou poměry tak konsolidované, aby se mohly uzavírati smlouvy, na trvalo, nýbrž jen na poměrně krátkou dobu. K tomu přichází, že nynější obchodní styky jsou mnohem četnější nežli byly dříve, a že máme ještě podle mírové smlouvy plniti různé specielní výhody našim sousedním státům, takže, uzavíráme-li smlouvy s dalšími státy, hraje sama tato otázka důležitou roli, i komplikuje řádnou úpravu těchto styků. A proto, pánové, se nedivte, jestliže, pokud se týče hospodářské stránky, jsme nedospěli tak daleko, jako jsme dospěli ve směru politickém, že nemáme ještě ani určitého směru, ani určité linie, a tím méně tradice. Ale na nás je, abychom alespoň usnadnili uzavírání těchto smluv a uspořádali si, své hospodářské poměry již doma. Proto důležitou otázkou je otázka úpravy cel průmyslových a cel zemědělských. A, velectění pánové, dokud tuto otázku nebudeme míti náležitě rozřešenu, bude také velmi zatěžko uzavírati nějaké skutečně blahodárné smlouvy obchodní,
Co pak se týče Jugoslavie, tu tento poměr obchodní mohl by býti také lepší, nežli je. Jugoslavci činí nám výtky, my si stěžujeme zase na Jugoslavce. Ale, je to jistě veliké plus, že se nám konečně podařilo smlouvou s Rakouskem, dosíci toho, aby alespoň ten vývoz přes Rakousko do Jugoslávie byl usnadněn. Nyní ovšem si stěžují Srbové zejména na to, že prý my jim ničeho nedodáváme, že dostanou výrobky laciněji od jiných států a že je vlastně dostávají až ze třetí ruky, z Itálie, Vídně a Maďarska. My zase si stěžujeme, že, když jim dodáváme, právní pomoc je velmi labilní, že se nám nedostane, a to ztěžuje také naše styky hospodářské. V Jugoslávii jsou dva směry. Jeden vojensko-politický směr, který žádá, abychom právě proto, že my používáme velikých výhod z této smlouvy, byli povinni Srbsku také poskytnouti výhod, tak aby oni mohli dovážeti k nám veškerý svůj nadbytek. To je stanovisko poněkud radikální. Druhé stanovisko, více hospodářského rázu, zase kulminuje v tom, že hospodářskou bilanci musíme bráti jako celek, ne jako části, že může býti bilance celková aktivní, ačkoliv vůči jiným státům může býti pasivní, a že tedy nemůže se klásti takový důraz na to, když vůči tomu anebo onomu státu jest bilance pasivní. To je rozumnější stanovisko. Zástupci tohoto stanoviska žádají také, aby se jednou revidovaly smlouvy obchodní, pokud tu jsou, a stěžují si na to, že různé produkty, které svého času z Rakouska mohli bez cla vyvážeti do Rakousko-Uherska, nyní, pokud se týče našeho státu, jsou stížený různými cly a dávkami, které činí nemožným, aby dováželi zejména, víno, ovoce, sušené ovoce, marmelády a podobně k nám. Velectění, to jsou stesky, které lze překonati také vzájemnou domluvou a tím více, hledíme-li také žíti s tímto státem v nejužším spojení politickém a také vojenském. Myslím, páriové, že i zde bude potřebí vážně se, touto otázkou zabývati naší vládě a nepustiti se zřetele zásadu, že politické výhody musí jíti také ruku v ruce s výhodami hospodářskými, že dlužno uzavříti takové smlouvy, které jak jednomu, tak i druhému kompaciscentu mohou, býti vhod a mohou tvořiti základ dalších čilejších styků obchodních. Tím končím a budu hlasovati pro vládní prohlášení. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Hartlovi.
Sen. Hartl (německy): Dámy a pánové! Musili jsme již často slyšeti, že mírové diktáty Versailleský a St. Germainský, které považujeme za kleté, zlověstné, z nenávisti a pomsty vzniklé dílo břídilů, znamenají pro Československo >noli me tangere<, poněvadž přece republika za svůj vznik děkuje těmto diktátům. Posvátná hrůza před neporušitelností těchto t. zv. mírových smluv, které ve skutečnosti znemožňují návrat k míru, jde tak daleko, že i v parlamentě volné slovo o tom jest zakázáno, a ostrým voláním k pořádku trestáno. Musili bychom tedy ovšem, očekávati, že naši státníci se důsledně postaví proti každému porušení diktátů St. Germainského a Versailleského, nechť se ho dopustí stát kterýkoli. V tomto směru však selhává naše zahraniční politika úplně. Zde jest Versailleský diktát posvátným jen potud, pokud nesmějí býti sňaty anebo alespoň uvolněny okovy, kterými spoutal podvedené Německo. Jest však slepou a hluchou, jestliže Versailleského mírového diktátu nedbá a jestliže ho porušuje Francie a Belgie, jen aby stále více trýznily Německo a hnaly je do úplné záhuby. Anglie prohlásila úředně, že loupežný vpád do Poruří nemůže býti ospravedlněn ustanovením mírových diktátů - Československo k tomu mlčelo. Anglické veřejné mínění shoduje se v tom, že podpora a ochrana vlastizrádných separatistů v Porýní se strany francouzské posádky jest neslučitelna s Versailleským diktátem - Československo k tomu mlčí. Vše, co činí, vyčerpává se v pokuse, vylíčiti Německo jakožto vinníka, tím že se českému lidu jakožto čirá pravda předkládají licoměrná francouzská obvinění Německa, že toto naschvál neplní svých reparačních povinností a že svoji měnu zúmysně zničilo. Tím se českému lidu přímo znemožňuje, aby poznal a správně ocenili neblahé následky svého bezpodmínečného přimknutí k Francii a k její brutální politice násilí.
Mezitím kráčí osud Německa neúprosným krokem dále. Strašlivá tragika národa, který po čtyři léta ve skvělých vítězstvích se udržel proto celému světu nepřátel, aby konečně jako, oběť klamných slibů a vlastní své důvěřivosti klesl v bezmocnost, chudobu a bídu, jest tak obrovská a tak hrůzyplná, že žádný žert by se na ni neměl odvážiti. Ale za co, jiného máme považovati, když pan president republiky ve svém poselství ze dne 28. října praví: >Spojenci (Hlas:
Tedy také Francie!) nalézají se ve zvláštním postavení, že Německu do jisté míry proti sobě samým chtějí pomoci.