Co se týče politického momentu, tu pan ministr, pokud jde o Maďarsko a Německo, použil, otevřeně řečeno, několik zcela úžasných obratů, které samozřejmě v Uhrách musely nelibě působiti a také v Německu zajisté by byly urazily, kdyby se nešťastné Německo nenalézalo v tak nešťastném postavení, kdyby na ně nedoléhaly jiné starosti, nežli aby mělo čas k tomu, naslouchati slovům pana ministra věcí zahraničních. Vytýkati vůdčí politice sousedního státu nepravdu a neupřímnost, jak se to stalo vůči Maďarsku, jest dle mého názoru jednání, jež vysvětlí jen úpadek všech ve společenském styku obvyklých forem, poválečnou dobou nastalý, které však nelze omluviti. Ještě originelnějším jest požadavek, který ministr věcí zahraničních klade pro dobrý sousedský poměr k Uhrám, aby se v Uhrách také oposice přiměřeně uplatňovala, nejvýš originelním zajisté z úst státníka, jenž jest příslušníkem vlády, která vlastní oposici při každé příležitosti všemi možnými šikanami potlačuje a utiskuje.

Poznámky pana ministra nabývají však slovy, která věnoval poměru k Německu, zvýšeného ještě významu potud, že od Německa požaduje konečné provedení mravní a politické revoluce. Pánové, politika a morálka, jak jsme se bohužel z dějin posledních let dostatečně naučili, nejdou vždy konformě. (Sen. Polach [německy]: Ale právě morální postulát vyslovený diplomatem, jest něco vysoce stojícího!) Pane kolego, vrátím se ještě k tomu morálnímu. Německý národ smýšlí převážnou většinou národně, občansky a demokraticky, při čemž žádaná forma státní upřímně řečeno nehraje žádné veliké úlohy. Německý národ v této době, kdy systematicky byl pokořován, ujařmován a opovrhován, z jednoho trpkého zklamání hnán do druhého, zůstal dodnes ušetřen chaotického ničivého zápasu pouze úctou před zákonem a autoritou, která mu přešla do masa a krve. Ale německý národ, hnán jest do toho zničujícího boje a zdá se skoro, jakby pan Poincaré mohl klidněji spáti, kdyby němečtí otcové sami své dospívající syny, před kterými má tak pathologický strach, zničili a rozsápali. Přeje-li si pan ministr revoluci zoufalství, pak může se lehce zklamati o následcích, které ani zde nezůstanou pozadu. A konečně, není to zvláštní, nenabádá to k přemýšlení, že časopis >Die Stunde<, který jak známo jest československé vládě blízkým, a jenž vychází ve Vídni, právě v době voleb se tak neobvykle příkře postavil proti občanským stranám a pro sociální demokracii? Míti na jedné straně neustále v ústech konsolidaci Evropy a přáti si na druhé straně další politické revoluce, odpusťte, to jest zvláštní paradoxon! Kdo chce Evropu zachrániti, nesmí se snažit podkopávati skrovné zbytky stávající ještě autority.

Přicházím nyní k bodu, který senátor Polach zdůraznil, k mravní revoluci, o které také pan ministr mluvil. To jest ovšem něco jiného. Pánové, mravní revoluci potřebujeme všude, a přeji-li sobě něco za svého života, přeji-li si dožití se za svého života ještě nějaké revoluce, pak přál bych sobě revoluci všech poctivých lidí proti moci lži, pokrytectví a korupci. (Sen. Polach [německy]: To musíte politicky a historicky konkretisovati, sice jest to jen prázdné slovo!) Pravím, že bych se toho chtěl dožíti. Dovede-li snad pan senátor tuto revoluci přivoditi, budu prvním, jenž půjde s sebou. (Sen. Polach [německy]: Obávám se, že to nepůjde s autoritami, ve které doufáte!) Ale ze slov pana ministra lze vyčísti také přání, aby se světový kompas otočil ještě trochu dále na levo. To ovšem lze z části také odůvodniti strachem před tak zvanou reakcí, která v tomto státě vydává zcela abnormální květy. Jsou mi známy případy, ze kterých chci dva uvésti k obveselení; jeden případ jest ten, že při venkovské obžinkové slavnosti úředně byly zkoumány nošené papírové odznaky v tom směru, zdali se nepodobají císařské koruně, a druhý případ jest ten, že telegrafické ohlášení generála československé armády, jenž v manévrech byl ubytován u německého velkostatkáře, věrná garda Hajšmanova považovala a do Prahy hlásila jako přípravu k tajné konferenci s pruskými Kappisty. A skutečně prý na to v ministerstvu Národní obrany vykonány rozsáhlé přípravy a vyslána komise, aby se těchto domnělých pučistů zmocnila. Pánové, není to směšné? Nevím, ve svém dětství jsem se učil: dobré svědomí, klidný spánek. Když tyto věci slyším, říkám si často: jak špatné musí býti politické svědomí v této zemí, že může nalézti tak málo klidu!

Poměrně nejstručněji pojednal pan ministr věcí zahraničních o otázce pro nás všechny nejdůležitější, o poměru k Francii. Opětoval sice slova pana presidenta republiky o dobrých a zlých časech, mluvil o věrném a trvalém přátelství a o možnosti ještě intimnější spolupráce, všechno věci, které se všeobecně při odjezdu říkávají hostiteli, u kterého jsme dobře bydlili a dobře jedli. Ale k jakým výsledkům vedly pařížské rozhovory, tuto odpověď nám zůstal pan ministr dlužen. Pan ministr - jest mně líto, že není nyní přítomen - v tomto okamžiku asi zapomněl na to, že v prohlášení samostatnosti ze dne 28. října 1918 mezi jinými krásnými věcmi podepsal také tuto větu: >Všechna ujednávání a smlouvy budou se s jinými státy uzavírati otevřeně a bez zavržitelné tajné diplomacie.< Nesmíme tolik zaměstnanému pánovi, jako panu dr Benešovi, zazlívati, je-li zapomnětlivým, ale věc sama jest přece příliš důležitou, než abychom ji jednoduše mohli přehlédnouti. Náladu vzbuzující řeči Millerandovy, přípitky plné oddanosti, které v Paříži navzájem byly proneseny, zdá se, že patrně mají vzbuditi dojem, že by tu byla ochota něco učiniti a že tu jest pohotovost ke všemu. Na druhé straně však musíme se z toho, jak se chová pařížský tisk, domnívati, že zde přece nebyla ve všem taková povolnost, jak si to na Quai ďOrsay přáli a představovali.

Potěšitelným jest také ujištění pana ministra věcí zahraničních, že Československo oproti Německu v případě konfliktu s Francií rozhodně zůstane neutrálním, to jest, on neřekl v případě konfliktu s Francií, nýbrž že vůči vnitřním událostem v Německu za všech podmínek zůstane neutrálním; ale to přece mluví pro tuto domněnku. Ale ježto, jak víme z prohlášení, které pan ministr sám podepsal, všechna tajná diplomacie jest odstraněna, nemůžeme se spokojiti s takovouto hádankou a následkem toho žádáme, právě tak jak to v poslanecké sněmovně žádal pan poslanec dr Kafka, přesnou a jasnou odpověď pana ministra, zdali v Paříži uzavřena byla vojenská konvence čili nic, případně zdáli stává úmysl takovouto konvenci uzavříti čili nic. Doufám, že tak často osvědčená obratnost uchránila pana ministra věcí zahraničních od toho, aby učinil tak osudný krok. Kdybychom se však měli mýliti, jestliže skutečně v případě eventuelního zostření německo-francouzského konfliktu přislíbena byla Francii podpora československou armádou, a jestliže na základě tohoto slibu by mělo dojíti k mobilisaci a československá armáda postavena proti Německu, prohlašuji otevřeně - a myslím, že to smím učiniti jménem všech německých kolegů - že lze si sice děla a pušky koupiti, že se však, pokud německý jazyk v tomto státě sahá, až do poslední chaty nikdo nenajde, kdo z nich vystřelí.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Musím pana senátora pro tento výrok volat nejpřísnějším způsobem k pořádku.

Sen. dr Ledebur (pokračuje): Ale to jest přece samozřejmé, pánové. Řekl jsem přece, při konfliktu proti Německu. (Stálý hluk.) Prosím, pánové, abyste se uklidnili, víte zcela dobře, jak jsem to myslil, a domnívám se, že pánové po všem mají nejméně příčiny se nad tímto výrazem rozčilovati. Jest přece samozřejmé, že naše národní city nám nedovolují postupovati proti Německu. Samozřejmě nikoliv. (Sen. Kroiher: Jděte dolů!) Důstojnosti, nechte mne domluviti! Já vás přec také nechávám domluviti.

Co se týče reparačního problému, dávám panu ministrovi za pravdu, když říká, že reparační problém lze řešiti jen společně s otázkou mezispojeneckých dluhů, ovšem nikoli na tom základě, že se od nikoho jiného nežli od Německa nežádá plné zaplacení dluhů, neboť dluhy, jež spojenci učinili, byly dobrovolné a s plným vědomím bona fide převzaté závazky, kdežto dluhy, které Německo podepsalo ve Versailleské mírové smlouvě, byly na něm výrokem násilí vynuceny. (Hluk. - Hlasy: Teď jsme ho poznali!)

Pánové, nepřerušujte mně přece, mám totéž právo zde mluviti. Ke konci své řeči pěl pan ministr po starém zvyku chvalozpěv demokracie. Mohlo by se mluviti přímo o hyperthrophii demokracie. Podvolil jsem se námaze a počítal jsem, jak často přicházelo slovo >demokracie< v posledních dvou odstavcích výkladu pana ministra. Bylo to patnáctkrát. Mimo to řekl pan ministr v přípitku, ve kterém odpovídal v Londýně na řeč lorda Curzona, že spravedlnost byla vždy vůdčím motivem jeho jednání a udávala směr jeho vládě. Jest to hrdé slovo, může-li někdo říci: >Byl jsem spravedlivým a jsem spravedlivým.< Upřímně řečeno, závidím panu ministrovi, že mohl toto slovo říci. Ale my Němci jsme pedanti, my Němci jsme skeptikové a následkem toho musím se tázati, co jsme zde v Československé republice posud pocítili z této demokracie a z této spravedlnosti? Prvním předpokladem demokracie, tak bylo nám řečeno, jest autonomie. (Výkřiky. Hlas: Šlechta již nevládne!) Odpusťte, páni kolegové, prosím, nechtě mne domluviti. Nemyslím, že budete míti příčinu se rozčilovati, ježto zde cituji slovo pana presidenta republiky. Prvním předpokladem demokracie jest autonomie, řekl pan president republiky ve svém jubilejním poselství. Nechci se tázati, co tomu řekli na Slovensku a v Podkarpatské Rusi; my Němci víme, co tomu máme říci, neboť my zde prohlašujeme, že jsme absolutně jednoho názoru s panem presidentem republiky. Také dle našeho názoru jest autonomie prvním předpokladem pro demokracii. A proto, pánové, žádáme rozšířenou správu v oboru administrativy, proto žádáme samosprávu ve svém školství, proto žádáme plnou rovnoprávnost svého jazyka, proto si přejeme míti ve svém území také své německé úředníky a soudce, proto chceme svých daní také použíti pro své kulturní účele, a proto chceme také pozemkovou reformu ve svém území prováděti sami. Poněvadž máme za to, že demokracie jest pojmem vysokým a ideálním, a poněvadž stojíme na stanovisku, že autonomie jest prvním předpokladem demokracie, tož nemůžeme také uznati tuto zdejší pseudodemokracii... (Hluk.) Odpusťte, jestliže zase něco řeknu, co vás snad rozčílí. Nemohu si zatajiti: po vývodech, které jsme v poslední době četli v českém tisku, musím se skoro domnívati, že se zde na některých místech při slově demokracie, čteme-li to slovo česky, klade důraz na třetí slabiku, na slabiku >krat<. (Živy hluk a hlučné projevy odporu českých senátorů.)

Místopředseda dr Soukup: Volám pana senátora za tento nepřípustný výrok po druhé k pořádku. (Hlučné výkřiky.)

Sen. dr Ledebur (pokračuje): Pánové, neřekl jsem to tak.., (Ustavičný hluk a projevy odporu českých senátorů.)

Místopředseda dr Soukup: Prosím pana řečníka, aby ve svých vývodech pokračoval.

Sen. dr Ledebur (pokračuje): Odpusťte, pánové, nemohu mluviti... (Výkřiky a hluk.) Nechte mne přijíti k slovu. Prosím snažně, chci to vysvětliti. (Trvalé výkřiky, hluk.) Nechtě mne mluviti... (Ustavičný hluk českých senátorů.)

Místopředseda dr Soukup: Žádám o klid, řečník chce podati prohlášení. (Hluk.)

Sen. dr Ledebur (pokračuje): Nechte mne mluviti! Prohlašuji vám všem veřejně, že jsem toho byl úplně dalek a že jsem toho úplně dalek urážeti český národ. (Ustavičný hluk.) Tak nechte mne přece domluviti! Prohlašuji, že jsem toho dalek urážeti český národ. Opakoval jsem, co stálo v českých novinách... (Živé výkřiky.) Četli jsme v poslední době útoky proti Pozemkovému úřadu o způsobu, jakým se jisté události odehrály v Pozemkovém úřadě, které v tisku byly kritisovány. Svými dřívějšími slovy mínil jsem samozřejmě pouze tyto události. Lituji, že jsem zde způsobil toto rozčilení, kde jsem neměl jiného úmyslu, nežli tímto naznačením, řekněme tímto ironickým naznačením,.., (Výkřiky: To nám nestačí! Vždyť on o Pozemkovém úřadě vůbec nemluvil! Hluk.)

Místopředseda dr Soukup: Žádám pana řečníka, aby se držel věci.

Sen. dr Ledebur (pokračuje): Prohlašuji ještě jednou, že jsem byl dalek toho, a že také nadále jsem dalek toho urážeti český národ, toto slavné shromáždění, aniž koho jiného. Věc byla jednoduše... (Hluk.) Lituji této nepředložené poznámky, nebyla ničím jiným, nežli ironisujícím vylíčením posledních událostí v Pozemkovém úřadě. (Stálé výkřiky sen. Hrubého a Lisého.) Nemohu to jinak vysvětliti... (Trvalé a hlučné výkřiky. Řečník za stálého křiku počíná diktovati tiše stenografovi.) Táži se: kde zůstává v Londýně až do nebe vychvalovaná spravedlnost? Bylo snad fair a spravedlivo říci, že celý národ přisvědčuje přivtělení do státu, když tomu tak nebylo? (Hlasy: On říká urážky do protokolu! Šeptá to stenografovi. My chceme vědět, co mluví teď! - Hluk.) Pane předsedo nemůžete zjednati pořádek klid? (Stálý hluk. - Místopředseda dr Soukup zvoní.)

Jest fair a spravedlivo, slibovati rovnoprávnost národních menšin a vésti pak přímo úporný boj proti nejprimitivnějším právům právě těchto menšin? Jest fair a spravedlivé vedle jinakých aktiv převzíti pohledávky zůstavitelovy a současně zničiti zástavy, které slouží k zajištění těchto pohledávek? To jest jen několik příkladů, bylo by lze jich uvésti na sta. (Stálé hlučné výkřiky.) Prosím, buďte přece klidni. (Ustavičný hluk.) A přes to řekl president republiky ve svém pojednání o >nové Evropě<, že odnárodnění a přenárodnění...

Místopředseda dr Soukup: Prosím pana senátora, aby dokončil svou řeč.

Sen. dr Ledebur diktuje tiše stenografovi.

Místopředseda dr Soukup: Prosím pana řečníka, aby ve svých vývodech pokračoval.

Místopředseda dr Soukup: Volám pana sen. Lisého a ostatní pány, kteří užili výroků urážlivých, k pořádku.

Místopředseda dr Soukup: Žádám pana řečníka, aby se držel věci.

Místopředseda dr Soukup: Volám po třetí pana sen. dr Ledebura k pořádku a odnímám mu nyní slovo.

Místopředseda dr Soukup: Pánové, přerušuji jednání.

Přikročíme k bodu dalšímu, jímž je:

Vykonáme volbu tuto ve smyslu §u 61 jedn. řádu a to, nebudou-li proti tomu námitky, zdvižením ruky.

Jsou proti tomuto způsobu, hlasování námitky? (Nebyly.) Nejsou.

Budeme tudíž tímto způsobem voliti.

Československá strana lidová kandiduje na toto místo sen. Valouška.

Kdo s navrženým souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Pan sen. Valoušek je zvolen zapisovatelem.

Táži se pana senátora, zda volbu přijímá.

Sen. Valoušek: Přijímám.

Místopředseda dr Soukup: Pan sen. Váloušek volbu přijal.

Sdělují, že do výboru sociálně-politického za sen. dr Reyla nastupuje sen. Valoušek a za sen, Jílka sen. Koukal, do výboru iniciativního za sen. dr Krupku sen. Koukal, do výboru zahraničního za sen. dr Naegle sen. Karl Friedrich a do výboru kulturního za sen. dr Naegle sen. dr Herzigová.

Navrhuji, aby příští schůze se konala zítra v pátek dne 9. t. m. o 9. hod. s tímto

Pokračování v rozpravě o prohlášení p. ministra věcí zahraničních.

Jsou proti tomu nějaké námitky? (Nebyly.) Nejsou.

Končím schůzi.