Jedno, co bych snad chtěl vytknouti našemu ministrovi zahraničí, byla, zejména v počátcích, přílišná neurčitost a nejasnost jeho plánů a postupu. Zdálo se, že má stejné porozumění a že byla stejná váha jeho argumentů pro potřeby Francie, jako Anglie i Německa. Zdálo se pořád, že uznává stejně právo všech v těžkém sporu, kde může míti pravdu nebo právo jen jeden. Myslím, že takováto politika nebyla ani správnou, ani účelnou a místo přátelství všech, mohla snadno přinésti nám nepřátelství všech a když ne nepřátelství, tedy jistě nedůvěru. Staré české přísloví: >Dva zajíce honě, žádného nechytíš<, platí zejména i v politice mezinárodní.
Rozhodné jasno přivodila slova našeho presidenta v Paříži, kterými prohlásil otevřeně, že jsme nerozlučnými přáteli a spojenci Francie v dobrém i zlém. Tím jsme se postavili přímo a otevřeně po bok Francie, což je dnes jediná a možná naše politika, politika práva, politika rozumu a určité zajištění naší státní samostatnosti do budoucna. Ovšem přirozeně a pochopitelně stavíme se tím za práva Francie i ve sporu reparačním s Německem.
Náhledy o obsazení Poruří Francií se různí a to podle zájmů a potřeb toho kterého státu. Zajištění Francie, aby Německo plnilo reparační povinnosti, bylo podle mého soudu nejen správným, ale i nevyhnutelným, a to nejen jako zástava, ale hlavně jako zabezpečení proti organisovanému odporu a možnému odvetnému útoku se strany poraženého Německa.
Také velmi mnoho a různě posuzuje se hospodářská mizérie a rozvrat v Německu, ba neschází ani varovných hlasů před hroznými katastrofálními důsledky, které prý najisto strhnou s sebou celou střední Evropu. Líčené obavy ty měl bych za tendenční a nesprávné, ba chtěl bych dokazovati pravý opak tohoto tvrzení.
Jisto jest, bude-li zkrácen, nebo umlčen mnohotvárný průmysl Německa, důsledek nebude v zápětí jiný, než že se rozezvučí parní píšťaly a roztočí kola průmyslových podniků ve státech okolních, do nichž počítám i stát náš. Jeť konkurence nejen, mezi jednotlivci, ale i mezi národy, a žhavá. Dokladem toho tvrzení je příklad s našimi podniky železářskými. Při obsazení rurské oblasti Francouzi a vypuknutí pasivního odporu tamtéž, podpalovaly naše železárny ihned nové pece a celá odvětví příbuzná oživla. Týž pochod bude se odehrávati v jiných oborech lidské práce a katastrofa stihne tudíž jen Německo, které si ji vědomě a úmyslně přivodilo proto, aby nemusilo plniti podmínky a smlouvy vítěznému soupeři, anebo nejvýš ty velkopodniky, které stály s ním v obchodním spojení. A ty jsou již stejně pádem marky hotovy a nikdo jim také nepomůže.
Ostatně se mi zdá, že u Německa naplnila se doba - jak psáno jest - a katastrofa, která stihla své doby ještě větší národy, může stihnouti i je.
Osud by to byl krutý, pro velkoněmecké sny a mentalitu německého lidu, ale spravedlivá Nemesis trestá ty, kteří veškeré zlo zavinili. A ostatně, jestli za starého Rakouska z našich chudých českých dědin, musili naší lidé putovati za chlebem do ciziny, nic se nestane, když tento trpký úděl stihne ty, kteří si to svou brutalitou a nenasytnou, hrabivostí sami přivodili.
Je pravda, že trpí tam mnoho nevinných za zločiny druhých a pravých vinníků, za zločiny těch, kteří z velikého neštěstí celého národa udělali ještě veliký kšeft a z jeho bolesti tyjí a bohatnou. (Místopředpředseda dr Soukup ujímá se předsednictví.)
Ale tragicky nepochopitelným jest fakt, že místo spravedlivého zúčtování a potrestání těchto ničemů, povolává si německý lid je znovu za vůdce, spasitele a obnovitele staré hegemonie. Strašlivá výchova! Ze všeho toho vyplývá dnes dvojí: bud Německu dát všecko, co chce, anebo mu všecko vzít, co odevzdati nechce.
Odebráním mocenských prostředků stane se z něho v budoucnu teprve klidný soused. To je jediné rozřešení.
V chaosu celé střední Evropy tyčí se jako maják pevně skutá Malá Dohoda, které jsme kromě úsilovné práce přinesli v mnohém ohledu i jisté oběti. Význam její by neobyčejně stoupl, kdyby dnes Polsko dělalo prozíravější politiku. Nehledě k jeho teritoriální a mocenské nenasytnosti je to slavomam a citlivůstkářství jeho jednotlivých politiků, kteří své prvenství staví kategoricky před vitálními požadavky celé Evropy i svého státu a prodlužují tak uskutečnění trvalého míru.
Kam až sahá nenasytnost Polska a do jakých malicherností se pouští, nemluvě o Těšínsku, svědčí spor o naši Javorinu. Nestává zde žádné zvláštní ohleduplné potřeby se strany Polska, ať v ohledu strategickém, hospodářském nebo jiném, ale je to zase jen soused naší Javoriny pan hrabě Zamojski, polský vyslanec v Paříži, který potřebuje rozšíření svého panství a prodloužiti si visutou dráhu, vedoucí Javorinou několika kilometry, a použíti jí k účelné exploataci svého lesního hospodářství, které na jeho stráních hnije - tak jak jsem byl informován při zájezdu Národní Rady. Nic víc než osobní zájmy jednotlivců a ty jdou tak daleko, že se z nich pak tvoří mocenské otázky.
Tudíž trvání na našem svatém právu nemá ani s prestiží, ani s pokořením Polska co dělat.
Zato srdečné vztahy k Jugoslavii a Rumunsku lze vítati co nejvřeleji a realisovat je co nejvíce a vzájemně na poli hospodářském. Opatrné jednání dr Beneše s Maďary a navazování obchodních smluv s Ruskem lze plně schvalovati, když tutéž obchodní politiku dělá i Francie.
Jedno bych chtěl na konec říci. Z naší nepatrné straničky - jak mnozí pánové ji posměšně nazývají - prodlením času stala se podle výsledků posledních voleb do obcí významná složka politická a má všecky podmínky státi se v budoucnu mohutnou oporou středních stavů. Je to nejen počet příslušníků, ale je to i zdravá a rozumná idea zlaté střední cesty, která vítězně razí si cestu od nás za hranice našeho státu, k srdci a potřebám druhých národů.
Hrůzná epopej válečná i poválečný chaos jsou výsledkem nenasytné, krvelačné chamtivosti, světového kapitálu, který ukázal jasně své zločinné založení a zvrhlosti, kterému není nic svatého a který se nezastaví ani před zmozolenou dlani, ani před slzami vdov a sirotků.
Jedinou jeho devisou jest zlato a množství zlata. Neštěstí celých národů a celého světa jest mu vedlejší, proň neplatí než rostoucí řady číslic.
Na druhé straně teoretický socialismus ztroskotal, jako každý extrém, na úskalí praktického života. Nezbývá dnes lidstvu nic jiného, než omeziti tyto oba výstřelky hospodářského i sociálního života na míru nejmenší a posíliti ideu středostavovskou, která jest schopna upraviti život národa a národů tak, aby nebylo ani králů, ani žebráků, nýbrž volní a svobodní a slušně žijící občané, bez zločinných aspirací.
Potom zasáhneme náležitě také do všech činů vlád, upravíme poctivě potřeby všeho lidu a budeme míti příležitost činně súčastniti se i politiky mezinárodní, pro mír, svobodu a štěstí všech tříd a všech národů.
S činností pana ministra dr Beneše souhlasíme a strana naše bude hlasovati >pro<. (Potlesk.)
Místopředseda dr Soukup: Dále slovo má pan sen. Knesch.
Sen. Knesch (německy): Slavný senáte! Po dlouhém mlčení dostává se senát zase ke slovu, po dlouhém čase jest zase volán, ačkoliv se v posledním pololetí odehrály tak důležité události. Vrhá to zvláštní světlo na demokratickou ústavu tohoto státu, když se události, které mají tak vysoký politický dosah, které jsou tak důležity, teprve nyní sdělují zástupcům lidu, když se nevidí toho potřeba, sněmovnu svolati dřív. Bylo dnes řečeno: demokracie jest diskuse, a pak se zase řeklo, že demokracie jest autonomie. Demokracie jest tedy relativním pojmem. Může se o tom mluviti tak, ale také zase jinak. Vyslovuji svůj podiv nad tím, že se v demokratickém státě tak dlouho nepovažovalo za nutné svolati zastupitelství lidu. Ministr věcí zahraničních má za sebou dobu plnou událostí, na svých cestách projednával nejdůležitější problémy, došel k ujednání velice důležitých smluv, a nyní přicházíme vlastně jen k hotovému menu, které vlastně již jest skončeno, přicházíme po hostině. Nemyslím, že by bylo bývalo zapotřebí, aby nás ministr věcí zahraničních zasvětil do svých nejtajnějších plánů, do svých nejskrytějších myšlenek, to by od něho jako politika zajisté nebylo bývalo moudrým. To nemyslím, ale ignorovati tak docela zastupitelství lidu a dávat mu tak zřetelně najevo: >Vy, zvolené zastupitelstvo, nemáte vlastně nic do toho co mluviti, to si uděláme sami, my, vláda a Pětka<, to přece bylo trochu příliš silné. Mělo se přece alespoň před veřejností, před Evropou, zachovati do určité míry dekorum a projeviti, že i když máme jen zastupitelství lidu pro forma, že to jest přece jen zastupitelství lidu. Zahraniční tisk, státem podporovaný, má nyní nesmírnou práci, aby zase všechno urovnal, aby se zase vzbudilo zdání, že v Československu lidové zastupitelství má skutečně nějakou váhu. Ale já pravím, že demokracie jest diskuse. To znamená, že se o demokracii mluví jednou tak a po druhé onak, jak se to právě potřebuje. Republikánským to však zajisté není.
Ministr věcí zahraničních měl obšírné, dlouhé exposé a podával nám výklad o výsledcích své cesty a svých vyjednávání. Musím říci otevřeně, že nás toto exposé zklamalo. Byli bychom si přáli, aby byl použil jiných slov právě o státě, se kterým sousedíme, se kterým jsme hospodářsky tak úzce spjati, o Německu. Měl zaujmouti jiné stanovisko, které není tak kruté. Ministr řekl ohledně Polska, že Polsko a Československo jsou dva státy, které vysokou měrou jsou na sebe poukázány. Dobře. A Německo nikoli? Zde nemáme žádné hospodářské souvislostí, Německo není na nás poukázáno? Pociťujeme, to velice bolestně, že tato hospodářská souvislost s Německem jest přerušena. Hospodářský rozvrat Německa působí velmi, těžce a smutně na naše hospodářské poměry. Nebylo by zde na místě, aby ministr věcí zahraničních zaujal stanovisko mírnější, smířlivější? Ale jednoduše zcela suše říci, ať v Německu se věcí utvářejí jakkoli, že jeho stanovisko není ani na pravo ani na levo? Bylo by bývalo politicky moudrým, aby se byl ministr věcí zahraničních poněkud přiblížil stanovisku anglickému a kdyby ve svém exposé nebyl ukázal, že vlastně jest zcela ve francouzském jhu a že tak zúplna činí to, co chce Poincaré. Mohu ministru věcí zahraničních, který nám dnes prokazuje čest svojí přítomností, říci klasický citát: >To nebylo žádné hrdinství, Oktavio!<. Myslím, že se tímto svým příkrým stanoviskem vůči Německu dotkl našich citů. Také se stanoviska, hospodářského politika měl zde užíti jiných slov. Byl by měl říci, že od přírody jsme s Německem hospodářsky spojení. Kdo tomu nevěří, jen ať jde ven. Mám čest zastupovati stranu svazu zemědělců, a mohu vám říci, že zemědělství hospodářsky upadá. (Souhlas na levici). Jděte ven do východních Čech, do mého volebního okresu a uvidíte, s jakou nelítostnou krutostí berní exekutoři zde zabavují a všeho práva zbavují, aby sedlák byl hospodářsky zničen. Když klesneme hospodářsky tak hluboko, když se našim hospodářským zájmům v tomto státě neposkytuje naprosto žádného sluchu, když my, zemědělci, dnes musíme říci: systém tohoto státu směřuje k tomu, aby potlačil zemědělství, aby nás vypsal, aby nás uvrhl do poroby přílišného daňového břemene, nebylo by tu bývalo na místě, aby se byl ministr věcí zahraničních pokusil právě zde překlenouti most, v hospodářském směru, do Německa a všude tam, kde skutečně a přirozeně na tom máme hospodářský zájem? Uvidíte ještě, jak těžce působiti bude tento hospodářský pokles na naše politické postavení mocenské. Uvidíte, jak hluboce tento pokles působiti bude právě na náš hospodářský život. Co pak myslíte, že si hospodářsky stojíme tak skvěle? Popatřte přece na ochuzené Rakousko, tento stát, o kterém se vždycky říká, že jest poukázán na milost druhých. Toto chudé Rakousko má dnes o polovinu méně nezaměstnaných nežli v létě a u nás, v Československu, v tomto státě, štěstím zahrnutém, nezaměstnanosti vždy více a více přibývá, zde jedna továrna za druhou se zavírá. Chtěl bych tedy právě zde poukázati na veliké škody, jež vznikly tím, že hospodářská politika a hospodářská opatření zcela byla zanedbána. Tak se z každé otázky dělá politicum, i když jím přirozeně také není, a tím trpí celý stát. Nemůžeme také dojíti k hospodářskému ozdravění, poněvadž se to s hospodářským ozdravěním nemyslí poctivě. Jsme přece velice pyšni na tento stát, na jeho založení a jeho krátké dějiny. Ano, ale právě tím, že se pějí tak vysoké chvalozpěvy na republiku, stává se obraz zastřeným, nelze více jasně viděti, neboť toto mnohé vychvalování a množství kadidla, které stoupá k nebesům, zastírá právě také smysly těch, kteří by právě měli viděti jasně a zřetelně. Ale tak právě nevidí toho, že mnohé u nás se jeví jako obílený hrob, jenž sice z věnčí může býti krásný, který však uvnitř jest shnilý a dutý. Nemůže se nám, Němcům, a obzvláště naší straně, svazu zemědělců, nikterak vytýkati, že pěstujeme politiku vlastizrádnou, nemůže se nám vytýkati, že nechceme pracovati s sebou. Chceme pracovati s sebou, s oběma rukama, chceme pracovati s sebou, poněvadž stojíme na půdě své vlastí. (Německy: Velmi dobře!) Musíme tak činiti také z toho důvodu, poněvadž nás naše hospodářská politika k tomu vede. Ale jsme odsouzeni k nečinnosti, neboť můžeme navrhnouti cokoliv, všechno propadá, již proto, poněvadž to přichází z německé strany. Vy, pánové, měli byste se postaviti na stanovisko práva; ale pokud nebudete prodchnuti přesvědčením, že se nám děje bezpráví, že jste nám nepopřáli našeho práva, potud také nedojdete k uspokojivému stavu v tomto státě.
Řekl jsem, že se nás dotklo velice trpce, že v této době, kdy Německo tak pokleslo, kdy přece jen s čistě lidského stanoviska, z pouhé útrpností by se Německu měla podati pomocná ruka, že se toto Německo tak zcela vydává na pospas panovačné, sadistické politice Francie, kdy se stanoviska humanity jest na místě zadržeti v tom. Opakuji, že exposé pana ministra věcí zahraničních nás nemohlo uspokojiti a že nás také neuspokojilo, poněvadž vidíme, že v prvé řadě při obchodních smlouvách, jichž přece bylo uzavřeno mnoho, nebylo přihlíženo ke stanovisku zemědělství. Bylo by zajisté bývalo také příkazem nutnosti, kdyby pan president republiky byl nalezl slovo pro to, že v tomto státě žijí také Němci. Také to se nestalo. Musíme tudíž skutečně dojíti k přesvědčení, že v tomto státě nejsme ničím jiným, nežli popelkou, která ovšem jest dobrá k tomu, aby platila daně; máme sice povinnosti, ale nemáme práv. (Výkřiky.) A vy jste přece spolupůsobili k tomu, abyste nás zbavili práv. Chceme jen polovinu svobody, kterou jste měli vy ve starém Rakousku. Již tím bylo by nám velice poslouženo, (Hluk. Smích. Výkřiky: No! No!) Měli jste značný vliv ve Vídni, z Vídně jste svými úředníky řídili osady starého Rakouska a tu se právě vždycky vládlo proti Němcům. Proto se dožadujeme, jak jsem se jíž zmínil, svého práva, i projevuji ještě jednou své přesvědčení, že za nynějších poměrů a po vyslechnutí exposé pana ministra věcí zahraničních tyto naše naděje nikterak nebyly splněny, nýbrž trpce zklamány. (Souhlas na levici.)
Místopředseda dr Soukup: Pan sen. Knesch mluvil znovu o sadistické politice Francie. Pro tento výrok jsem povinen znovu volati pana sen. Knesche k pořádku.
Další slovo uděluji panu sen. dr Ledeburovi. Prosím, by se ujal slova.
Sen. dr Ledebur-Wicheln (německy): Slavný senáte, dámy a pánové! Pan ministr věcí zahraničních provedl nás ve své poslední řeči skoro všemi zeměmi Evropy. Pověřen byv německou pracovní jednotou, resp. stranami sdruženými v německé pracovní jednotě úlohou, abych její jménem zaujal stanovisko k výkladu pana ministra věcí zahraničních, chci se pokusiti, abych z obsáhlé zprávy o cestě, pokud to lze bez pomoci Bädeckera (Veselost.), vyňal ony body, které buď pro nás jsou obzvláště zajímavy anebo kterých se ještě málo dotkla posavadní debata, pokud mně jest známo a pokud jsem při ní mohl být přítomen. Na otázce Javořiny, o které pan ministr mluvil v první části své řeči vedle usnesení v Sinaji, vedle událostí při vyjednávání v Ženevě při zasedání Svazu Národů a vedle své návštěvy v Římě, my Němci vlastně více nebo méně nemáme zájmu. Ale se stanoviska veřejnosti bylo by přece jen zajímavo, obdržeti vysvětlení o dotyčných poněkud delfických věšteckých slovech pana ministra. Řekl doslova, že nejprve vyzkoumal pravý stav názorů o otázce Javořiny a že následkem tohoto poznání dal své svolení k tomu, aby tato věc předána byla mezinárodnímu rozhodčímu soudu. Pánové, mimoděk musíme se tázati, zdali pan ministr od tří let o stavu názorů svých západních přátel byl jimi vědomě klamán anebo zdali pravého stavu otázky Javořiny dosud nepoznal anebo nepochopil. Neboť v prvém případě museli bychom se diviti, že pan ministr, upřímně řečeno, svým západním přátelům vůbec ještě jde na lep, ve druhém případě, jestliže ji dříve správně nepochopil, pak přece snad má pravdu pan poslanec Hlinka, že ho nedávno v jednom časopiseckém článku přímo hnal před státní soud. Anebo chtěl snad pan ministr tím, co naznačil, říci, že se nejprve chtěl informovati o náladě členů mezinárodního rozhodčího soudu, nežli dá své svolení k tomu, aby tato otázka Javořiny přikázána byla mezinárodnímu rozhodčímu soudu? Kdyby tomu mělo býti tak, pak mu rozhodčí soud, zahalený do nepřístupného závoje mezinárodní vážnosti, sotva asi bude zvláštními díky zavázán. Ohledně konference v Sinaji zmínil se pan ministr jen zcela povrchně o četných hospodářských otázkách, kterými se má zabývati příští konference v Bělehradě. Bylo by velice zajímavo se dozvěděti, o jaké hospodářské otázky se jedná, neboť není přece pochybností o tom, že Rumunsko a Jugoslavie znamenají příznivé odbytiště pro náš průmysl, i bylo by neobyčejně vítáno, kdyby tato v posledních letech z valné části ztracená odbytiště zase větší měrou mohla býti získána a především - kdyby se to podařilo - kdyby na platební ochotu tamějších pánů mohl býti také vykonáván silnější vliv. (Veselost.) Jsou zde příklady, které přece většině pánů jsou známy. Ale my se musíme z hospodářských a politických důvodů ohrazovati proti tomu, aby se snad s opomenutím sousedících nám blíže ležících států jako Rakouska, Uher, Polska a Německa, v rámci Malé Dohody pojal finanční a hospodářská usnesení, nejen politicky a vojensky, nýbrž snad také finančně závažná, aniž by se parlamentu dala příležitost, aby k těmto usnesením zaujal stanovisko.
Co se týče Svazu Národů všeobecně, tu přiznal se pan ministr jako vřelý přívrženec myšlenky Svazu Národů a zdůraznil jeho velikou mravní autoritu. Také my, jako každý, kdo na příště si přeje zabrániti dle možnosti válečným konfliktům mezi národy, jsme vřelými přívrženci myšlenek, které jsou základem Svazu Národů. Co však vytýkati musíme Svazu Národů v jeho dnešní podobě, jest to, že se mu následkem jeho jednostranného způsobu smýšlení nedostává právě mravní autority, kterou pan ministr věcí zahraničních velebil. Ve Svazu Národů nejsou zastoupeny tři z největších států země. To jakož i různé jiné okolnosti, jež souvisí s osobním výběrem delegátů, má za následek, že se také ve Svazu Národů rozhodujícím způsobem uplatnil francouzský vliv. Jest tedy velice pochopitelno, že se pan ministr cítí zvláště v této atmosféře jako doma. My Němci v československém státě máme samozřejmě jakožto nejsilnější národní menšina, cizí státní autoritě podrobená, zcela obzvláštní zájem na Svazu Národů, jenž přece smlouvami na ochranu menšin, které jeho dozoru podléhají, jest také určen k tomu, aby chránil menšiny. Jestliže jsme v posledním čase nenaléhali na okamžité projednávání a rozhodnutí o různých stížnostech, které jsme u Svazu Národů podali, tož stalo se to proto, že jsme si toho vědomi, že nynější politické přetížení brání Svazu Národů v tom, aby plně uplatnil pro menšiny mravní autoritu, která se mu přičítá. Kdyby Svaz Národů také nadále zůstal tím, čím jest dnes, pak podrželi by pravdu ti, kdož se mu vysmívají. My, otevřeně řečeno, velice bychom toho litovali, poněvadž víme, že ve Svazu Národů zasedá přece několik mužů, o jejichž ideálním smyslu pro spravedlnost jsme přesvědčení a jejichž osobní autority si vážíme, jmenuji mezi jinými lorda Roberta Cecila. Tak také my chceme doufati v konečné vítězství poctivé a mužné, politických vlivů prosté spravedlnosti v lůně Svazu Národů.
V jednotlivostech poukázal pan ministr na odzbrojení a na otázku regionálních dohod. Musím říci, že právě v těchto dvou bodech se bohužel v Ženevě ukázala posavadní převaha imperialistické politiky mocenské proti mravní autoritě. Neboť jestliže někde na světě, pak právě v tomto státě jest odzbrojení křiklavou potřebou. A přes to dovedli se páni zástupci Československa, poslušní Francie, vyhnouti v Ženevě této otázce jak jen bylo možno, a skutečnost, že zde v Československu vedle Francie obyvatelstvo výdaji pro armádu poměrně nejvíce jest zatíženo, tato okolnost rovněž jako t. zv. regionální dohody, nejsou zajisté ničím jiným nežli oporou pro železnou pěst Francie, která ovládá střední Evropu. Regionální dohody označuje pan ministr jakožto jedinou záchranu malých států. Musím otevřeně říci, že jsou-li nové státy odkázány jen na regionální dohody, že pak jejich existence není postavena na velmi silný základ, a konečně se táži: jak mají regionální dohody býti jedinou záchranou a oporou malých států, když na příklad Holandsko a Švýcarsko zásadně nikdy neuzavíraly regionálních dohod anebo zvláštních smluv, a přes to jsou nejvíce upevněnými státy světa? Ani velké armády ani vychvalované regionální dohody neposkytují ochrany. Jsou naopak těžkým zatížením, kteréž všem národům tohoto státu bez rozdílu jest uloženo, aby násilím bylo zabezpečeno provedení plánů, kteréž ad majorem Franciae gloriam byly vymyšleny. Pan ministr označil své zvolení do Rady Svazu Národů jako úspěch své pětileté politiky. Nechci ovšem zkracovati jeho osobní zásluhy a nemohl bych to také učiniti, když ho lord Curzon označil jako nejznamenitějšího muže Evropy. Ale chci poukázati na to, že u Malé Dohody věc právě nešla vždy tak hladce a, jsou-li mé informace správny, že také u jednotlivých velmocí podpora jeho kandidatury činěna byla závislou od toho, že Malá Dohoda resp. pan dr Beneš se vzdá svého posavadního zamítavého stanoviska vůči uherské půjčce. (Ministr dr Beneš: To není tak!) Připouštím, jsou-li mé informace správny. Pan ministr samozřejmě má k disposici lepší informace nežli já. Navazuje na to připomínám, že by o návštěvě, kterou pan ministr učinil v Římě, zajímalo zcela obzvláště moji stranu, německou lidovou stranu křesťansko-sociální, co vlastně pan ministr ve Vatikáně projednával, poněvadž nám jest známo, že jeho návštěva nebyla pouhou návštěvou ze zdvořilosti, nýbrž do jisté míry návštěvou obchodní. Z ostatního dílu řečí pana ministra vybral bych jen ta místa, na kterých mluvil o poměru k nástupnickým státům, o poměru k Francii a k Německu. Pan dr Beneš si tentokráte zase liboval v protektorské úloze blahovolného bohatého strýčka vůči Rakousku a Maďarsku. Musíme věcně úplně souhlasiti s tím, co řekl o znovuvybudování těchto států a o naších vzájemných obchodních stycích, neboť také my od svého vstupu do této síně a v době, kdy politika pana ministra se ještě brala zcela jiným směrem, vždy znovu jsme poukazovali k tomu, že nejužší přátelské hospodářské styky se všemi sousedícími státy jsou naším nejvlastnějším hospodářským zájmem. Již tehdy jsme nechtěli, aby Rakousko propadlo anarchii, tehdy, když pan ministr, soudě dle jeho skutků, ještě smýšlel jinak. Nalézá-li se Rakousko na cestě k ozdravění, pak zásluhu nepřičítáme toliko blahovolné zahraniční politice české, nýbrž především energii rakouského kancléře a vítězství mezinárodního rozumu, kteréž alespoň na tomto poli nastalo. (Sen. Polach [německy]: Dle kalendáře omezený rozum, až do konce prosince 1924! Výkřiky německých sociálních demokratů.) To přece uvidíme; dodnes to zajisté jde. Výhody, které mezinárodní úvěrová pomoc Rakousku již přinesla a jež konečné politické a finanční ozdravění Rakouska a jež konečná politická sanace Rakouska zajisté ještě přinese, nejsou omezeny jen na Rakousko, jsou z valné části také na prospěch Československé republice. Následkem toho nebylo nikterak tak obzvláště nezištným, že se Československá republika této půjčky zúčastnila. Neboť od doby stabilisace rakouské koruny jest alespoň částečně našemu průmyslu dána možnost vyvážeti do Rakouska.
Pan ministr věcí zahraničních také zvlášť vytknul počet uzavřených obchodních smluv. Ale při obchodních smlouvách nepřijde na počet, nýbrž na možnosti a výhody, jež smlouvy poskytují. Francouzské přátelství nás také v tomto oboru stálo mnoho peněz. S Francií uzavřena byla první a vlastně jediná tarifní smlouva, ačkoliv Francie v našem zahraničním obchodě jest teprve na osmém místě. Všechny ostatní smlouvy spočívají na principu nejvyšších výhod. Následkem výhod, Francii poskytnutých, které přirozeně nyní také všem ostatním státům přísluší, byly celní sazby na určité druhy hotového zboží dosti značně sníženy, kdežto, výrobní prostředky, kterých továrny k výrobě tohoto hotového zboží potřebují, i nadále jsou nesmírně vysoko zdaněny. Těmito okolnostmi trpí konkurenční schopnost velké částí našeho průmyslu, zcela obzvláště průmyslu textilního. Ostatně vyžaduje valutární chaos, který dnes v Evropě panuje, doplnění těchto obchodních smluv t. zv. smlouvami na ochranu práva, kteréž částečně vůbec nebyly uzavřeny, a pokud jsou uzavřeny, nebyly dosud ratifikovány. Ale vinu na chorobném stavu, ve kterém československé národní hospodářství dnes vězí, nenese ani tak kvalita obchodních smluv, nýbrž právě jejich počet, který pan ministr věcí zahraničních tak vychvaloval, to jest potud, pokud jsou následkem politické roztříštěnosti Evropy a pokud politická roztříštěnost Evropy má za následek také roztříštěnost hospodářskou. Byli jsme nuceni uzavříti celou spoustu obchodních smluv, z nichž každá jednotlivá ovšem působí jisté potíže a vždy v jistém smyslu obchod zatěžuje. Každé z těchto zvláštních hospodářských odvětví se snaží býti hospodářsky samostatným a v této snaze se ovšem vynakládá nesmírné množství práce a kapitálu k zakládání podniků, které trvalou dobu nejsou schopny života. Poukazují na rakouský průmysl keramický, kterého až do roku 1918 nebylo a který teprve od té doby byl vybudován. Tím smutnějším jest marné plýtvání prací a kapitálem, ježto dle mého nejvnitřního přesvědčení v nejkratší době vznikne opět požadavek po velkém jednotném hospodářském území a ježto pak tyto nově založené závody budou zase odsouzeny k zániku.