To jest maďaronství, které se tady ozývá. Volal bych k naší vládě, má-li dosti pevnou a silnou ruku. Zdá se mi, že mnoho věcí na Slovensku se děje proto, že ještě jsme sami dobře nepochopili, co je to vládnouti. Vládnouti znamená také někdy poroučeti. (Souhlas.) Naši lidé, kteří jsou odpovědni, musí věděti co se smí a co se nesmí, a jakmile se něco provede nesprávného, tak bezohledně zakročit. Ale když takový Tuka spáchá za hranicemi největší velezradu na našem národě, na státu a může se docela klidně vrátiti domů a neděje se ničeho, pak se nedivte, že v republice je mnoho lidí, kteří si myslí, že v republice je dovoleno všecko. Musím zde říci s velkým důrazem: takhle to nepůjde!

Musí býti ochrana těch našich exponovaných úředníků, kteří konají služba na Slovensku, kteří jsou vydáni všanc každému ústrku, potupě, hněvu i lidskému násilí. Není zde dosti silné ruky, která by tomu čelila. (Sen. Mataščák: Ale pan Mičura a jeho společníci věděli, co se tu smí stát?)

Nemám příčiny hájiti kohokoliv, kdo representoval tento neblahý systém. To se týká i Podkarpatské Rusi. Podkarpatská Rus byla temnou Afrikou dříve, dokud jsme neměli své svobody a národ tamější nebyl svobodný. Ona, bohužel, je pořád Afrikou, tou neznámou pevninou i pro nás, a já bych řekl, co je nejhorší, i pro rozhodující kruhy v některých ministerstvech. Mnozí z nás byli v Podkarpatské Rusi, kteří se zabývali tamějším problémem. Říkají: Takhle to nepůjde, jak to tam děláme. Musíme rozuměti tomu lidu a nemůžeme zaváděti útvary, které jsou proti jeho duchu. Musíme rozuměti duši lidu, musíme dobře rozeznávati, co je to národní podstata těch lidí, kteří patří k maloruské řeči a co je to vasilkovština a co je to politika Uniackého Szeptického ve Lvově. V prvé řadě nesmíme za žádných okolností v Podkarpatské Rusi drážditi drobný lid tím, že podporujeme živly, které stály za rakouského parlamentu vždycky s Němci proti nám, živly, které za války organisovaly puče a které také dnes nemají nic před očima, než nám připravovati v Podkarpatské Rusi iredentu a vyčkávati okamžiku, kdy tuto Podkarpatskou Rus mohly by připojiti k východní Haliči.

My se nemícháme do problému, jak bude příští Rusko zreformováno. Já si osobně přeji, aby zvítězil tam federalism a když maloruský lid se prohlásí pro Ukrajinu, to je jeho věc, ale něco jiného je vasilkovština. Toho ať si dají do Užhorodu a Szeptického také. Takové politiky jsme syti, neboť se musí vymstíti nám všem. Při posledních volbách se ukázal národ a mluvil jasně, ale u nás v ministerském presidiu nechtějí si z toho odvoditi důsledky. Je třeba chápati i tu bídu tamějšího lidu, je třeba chápati, co to znamená pastvina pro toho ubohého chudáčka tam v horách.

Jestliže chceme zalesňovati, musíme míti trochu taktu a rozuměti tomu, co je to kousek pastviny pro každého takového chudáka v Podkarpatské Rusi. Není pochybnosti, že bude musiti parlament, senát i poslanecká sněmovna zabývati se tím problémem v Podkarpatské Rusi, a, nebudeme-li viděti nápravu, musíme jíti i proti našim činitelům, kteří jsou nám blízko, poněvadž bližší je zájem státu, než jakákoliv kamaráderie.

Teď několik slov o Maďarsku a Rakousku. Přál bych si, kdyby napravila sociální demokracie staré chyby a stala se účastna vlády v republice Rakouské, poněvadž nám na tom záleží, aby sociální demokracie hrála v Rakousku roli, která jí náleží. Znamená to zdemokratisování Rakouska a garancii proti reakci. (Sen. Polach: Seipel nechce!) Já vím, ale sociální demokracie sedla mu na lep. Neměla se nikdy vzdáti posice, kterou měla.

Pokud se týče Maďarska, chápeme, že potřebuje dnešní pomoci; máme zájem na tom, aby byly poměry konsolidovány. Potřebuje dnes velmi finanční pomoci, aby mohlo zrestaurovati hospodářskou situaci mezinárodní půjčkou sanační, a při tom chce, aby se mu poskytlo moratorium pro placení reparací. Je samozřejmo, že tady padá velice na váhu stanovisko Malé Dohody. Trváme na tom, aby se ukázalo státem loyálním, dodržovalo smlouvy a přestalo dělati politiku iredenty. Velmi správně poukázal kolega Zimák na to, co všechno se děje proti zájmům našim a proti mírovým ínteresům. Jak známo, nestará se Maďarsko o menšiny, o trianonskou smlouvu, kterou nemůže plniti, dokud bude míti staré aponyíovské zákony. Je to kus hadru a nic jiného. Nezapomínejme, jak mluvil Bethlen a na řeč Horthyho, to byla samozřejmě řeč válečné ofensivy proti nám.

Nezapomínejme, co se děje na našich hranicích, ty vraždy našich strážníků, které jsou bez satisfakce a pořád se opakují. Nezapomínejme brutalit, různých pučů a zatýkání v Maďarsku. Před nedávném bylo již jasno, byla taková situace, že druhý den strana maďarské iredenty mohla pověsiti dosavadní ministry na lucerně. Tu musíme se ptát, komu půjčujeme. Jaké záruky, že zde bude loyální vláda a jaké záruky, že těch peněz nebude užito na zbrojení proti nám? A proto musí býti kontrola. Nejlepší kontrola by byla, kdyby vypuzená sociální demokracie, a jsou mezi nimi vážná jména, kdyby poctivá demokracie maďarská se směla vrátiti domů, a abychom měli také kousek kontroly vnitřní, a tu kontrolu si musíme ponechati sami. Nevěřím ani jednomu slovu, poněvadž nemáme příčiny věřit ani Horthymu, ani Bethlenovi. (Souhlas.)

Dovolte mně říci několik slov o Bulharsku. Činím to proto, že pojí mně mnoho s bulharským národem v minulosti a protože mám upřímný zájem na tom, aby Bulharsko se svým dobrým, pilným a šetrným lidem nedostalo se na scestí, na něž už několikráte cizí vlivy jej dostaly, na scestí, jež zejména za světové války a po ní velmi těžce zaplatilo a jež nyní mohlo by končiti velice snadno novou katastrofou a to daleko horší a osudnější, než byla katastrofa roku 1918. Zdálo se, že po této katastrofě celý bulharský národ pochopil, jakým zločinem na jeho zájmech byla koburkovština, a že s celým tímto zločinným zneužíváním bulharského národa ve službách cizácké dynastie proti nejvlastnějším zájmům Bulharska a proti všemu Slovanstvu musí po zásluze zatočiti, aby nikdy více něco podobného nemohlo se opakovati. V prvých létech po válce zdálo se, že Bulharsko začíná opravdu nový kurs, a je nesporné, že Stambolijský se o to poctivě staral. Byli jsme šťastni, když viděli jsme sbližování Bulharů a Srbů, když viděli jsme, že mizí stará bulharská politika a začíná nový slovanský, smířlivý kurs, opak toho, co bylo politikou Koburkovou. Možno maskovati se jakkoliv a jakékoliv zprávy šířiti ve světě. To, že politickým argumentem za nového režimu je vraždění politických odpůrců a že toto vraždění stává se dnes v Bulharsku systémem, vyvolává úděs všech, kteří na budoucnosti Bulharska mají opravdový zájem a kteří vědí, kam se řítí stát, když cit morálky a mravní svědomí celého vzdělaného světa postaví se proti některému národu. Za Stambolijského jistě užíváno bylo někdy metod, které v Evropě byly by nemožností, ale nebylo tu aspoň politických vražd, ale dnes tyto politické vraždy jsou v pravém slova smyslu na denním pořádku, povražděno bylo ne sta, nýbrž tisíce občanů. Vrahové posílají se i k nám do Prahy a vraždí i na našich ulicích a v posledních dnech zavražděn byl na sofijské ulici bývalý ministr Genadjev.

Pánové, Genadjeva znal jsem jíž před 18 lety, není socialistou a nenáležel ani ke straně Stambolijského. Byl proti zhoubné politice Koburků, byl zatčen a odsouzen na 15 let. Když byl konec války a on vyšel z vězení, nestál po boku Stambolijského, nýbrž stál proti. Věděl jen, že jeho zahraniční politika jest dobrá a tu loyálně podporoval. V době, kdy Genadjev uchopil se moci, báli se velikého vlivu a autority Genadjevovy, ne že by se na nich mstil, ale že byl ententofil, a proto byl také zavražděn. Kdo je zasvěcen do poměrů v Bulharsku, ví, že restaurace Koburského režimu není lhostejná.

Protestovali jsme proti tomu, co se dalo v bolševickém Rusku, protestovali jsme proti bílému teroru v Maďarii a nemůžeme a nesmíme mlčeti, když totéž děje se dnes i v zemi slovanské, v Bulharsku. Proto ozýváme se my, kteří nejsme k osudu Bulharska lhostejní, kteří v zájmu všeho Slovanstva přejeme mu osud příznivý, my, kteří víme, jak válka právě bulharský národ poškodila a jak připravila ho o všecky úspěchy dřívější, prozíravější, politiky. Jestli království Srbů, Chorvatů a Slovinců musí do Sofie posílati ultimatum, když útok aranžován zde byl i na srbského vojenského attaché, pak nová bulharská vláda musí se vážně zamysliti nad novým systémem, který tkví jednostranně v minulosti a nemyslí na budoucnost. Nás, upřímné přátely Bulharska, zarmucuje to, že u moci opět je t. zv. německá orientace, všecko to, čemu se říká Ferdinandova a Koburkovská politika. To je politika nenávisti, msty a krve, jest jen ohrožením míru, ona velmi snadno, může vésti k nové válce. To je mentalita národů poražených a je to režim nedemokratický. Proto se nedivím, že Molov v Kodani mluvil pro Maďarsko a proti nám. Ale toto, prosím, co Molov mluvil v Kodani, se ozývá na ulicích všech měst mezí inteligencí Bulharska. Proto byl zavražděn Genadjev, proto se do Petriče, kam se odvážejí komunisté - v Bulharsku prohlásí se dnes každý za komunistu, kdo je nepohodlný - v massách odvádějí lidé a tam se vraždí. Proto ta strašná emigrace v Srbsku, která bude se musiti vyslýchati veřejně, abychom se vyslovili proti jejímu vraždění, které se děje v Bulharsku. To není a nemůže býti záchranou Bulharska, ono potřebuje jihy způsob myšlení a konání, předně musí jeho vláda dbáti mírových smluv a nesmí šlapati nohama po demokracii a hlavně po lidskosti, musí míti slovanskou orientaci, která povede k federaci a tedy k míru a tím i k novému štěstí bulharského národa, bulharského pracujícího lidu. Zůstane-li v zajetí Koburkovské orientace, v zajetí myšlenky revanche, bude-li dál v Berlíně a v Budapešti viděti své spojence a nikoli v řadách slovanské demokracie, pak bude pokračovati v nešťastné cestě, která přivodila rok 1913 i 1918 a neštěstí těchto dvou roků bude dovršeno dalším a toho si nepřejeme a nemůžeme přáti ani jako Slované, kteří přejí si ve vlastním zájmu, aby Bulharsko bylo silné a ne slabé a ožebračené. (Výborně!)

S Jugoslávií pojí nás upřímné styky. Pokud Ruska se týká, nechtějme se dáti vyprovokovati ani na pravo, ani na levo. Jednání dr Beneše je správné a my s ním úplně souhlasíme. Nepřejeme si žádné politiky prestiže, ale nepřejeme si ani žádné zahraniční politiky konjunkturální. Přejeme si politiku solidní po všech těch, zkušenostech, chceme tvořiti rozumně zítřek a pozítří. Nechť na místo ministra dr Beneše přijde ten neb onen, každý bude musiti v této politice pokračovati, bude-li míti zájem naší republiky a našeho národa na zřeteli. Schvalujeme tuto politiku, poněvadž je to politika míru, politika, která nám dává aspoň ten krajíček chleba.

Přejeme si, aby tento kurs naší politiky byl zachován. V této těžké době pro nás i pro celou Evropu podařilo se p. ministru dr Benešovi a všem nám dohromady zachrániti trvalý mír, ubrániti se jakékoliv reakci a přál bych si, abychom mohli ten krajíc chleba namazat každému pracujícímu člověku hodně silnou vrstvou másla. (Souhlas.)

Jsem velice rád že náš president a náš ministr zahraničí drží prapor cti naší republiky v celém světě, především v Evropě, velice mužně a pevně. Nechť dále tento prapor naší cti třímají ve svých rukou. Končím tím, co napsal ne náš stranník, nýbrž co napsal člen národní demokracie, bývalý poslanec dr Stránský mladší v >Lidových Novinách<. Je to adresováno nám, kteří jsme v koalici:

>Koalice je možná jen mezi ukázněnými stranami, ochotnými koaliční kázní se podříditi a přijmouti řešení všech otázek vnitřní i mezinárodní politiky státu, na jakém se koalice usnese. A ještě bych poznamenal, že pěstování uctivého a srdečného poměru k presidentovi a jeho osvědčenému spolupracovníku na poli zahraniční politiky je za dnešních poměrů, ve spleti tolika ožehavých sporů programových a praktických, nejspolehlivějším koaličním tmelem. Kdo stojí na kapitánském můstku naší státní lodi a kdo řídí její kormidlo v bouřlivém mezinárodním proudění, jsou mužové práce a kladu. Jen lidé práce a kladu jsou na palubě k potřebě.< (Tak jest!)

Mám za to, že tato slova jsou adresována na všechny strany, které jsou v koalici u nás, avšak přál bych si, aby těmto slovům bylo rozuměno tak, aby mezi námi alespoň přestala hloupá závist, řevnivost a malichernost, neboť v té době, kdy je chaos v celé Evropě, když to vedle nás bouří, kdy nevíme, co bude za týden, nebo za 14 dní v Německu, Maďarsku a ve Vídni, v té době každý, kdo je upřímným vlastencem, kdo myslí a cítí s touto republikou poctivě, nemyslí jen na svou osobičku, - osobičky musí stranou - musí poctivě sloužiti svému národu a republice. Tím končím. (Výborně! Výborně! - Hlučný potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Hellerovi.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Během debaty byla opětovně řeč o tom, že Německo svým závazkům nedostálo, i byl proti tomu stavěn příklad Francie z roku 1871. Jest potřebí, aby se na tento rozdíl nepoukazovalo jen všeobecnými slovy, nýbrž aby se bral také zřetel na skutečné rozdíly, jež tu byly mezi roky 1871 a 1919. Musíte vzíti ohled na to, že tehdy, v letech 1870 a 1871, trvala válka 5 měsíců, kdežto světová válka trvala více než 4 roky a byla netoliko válkou, nýbrž také blokádou. Zapomněli jste úplně, jak bylo Německo vysíleno touto blokádou, jak v Německu panovaly hlad a bída po celá léta v posledních letech válečných. Zapomínáte na způsob vedení války, který v letech 1870 a 1871 přece jen jistou měrou, pokud to ve válce jest možno, byl lidským, který však ve světové válce na všech stranách, také na straně Německa, na všech stranách se stal nelidským a barbarským. (Sen. dr Němec: Otravné plyny! První bylo Německo!) Na všech stranách, nejdříve to však bylo Rusko a pak Německo, chcete-li přihlížeti k pořadí. Ale pořadí přece jest lhostejno. Světová válka na všech stranách byla vedena barbarsky, beze všech ohledů.

Pak říkáte, že Francie roku 1871 zaplatila. Francie obdržela v krátké době po válce zahraniční úvěr a mohla jím zaplatiti své válečné dluhy. Německo posud neobdrželo žádného zahraničního úvěru. (Sen. dr Karas: A proč ne?) Řeknu vám proč: předně, poněvadž na veškerém jmění Německa dnes ještě vázne generální zástavní právo, a poněvadž za druhé dodnes ještě nebyla zjištěna reparační suma, kterou má Německo platiti. K těmto skutečnostem musíte přihlížeti, přes to se nelze přenésti. Reparační suma nebyla až do londýnské konference v květnu 1921 ani přibližnou číslicí určena. Teprve v květnu 1921, tedy 2½ roku po skončení války, byla prozatímní reparační suma, nikoli konečná, stanovena 132 miliardami zlatých marek, a prý to není konečná suma, nýbrž pouze suma prozatímní. Konečná suma toho, co má Německo platiti na reparacích, dodnes není určena, a dnes se zpěčuje Francie s veškerou energií mluviti o tom jen slůvkem, zpěčuje se obeslati každou konferenci, která by se zabývala konečným stanovením sumy, kterou má Německo zaplatiti. To jest ten rozdíl, a nelze jednoduše říci, že Francie zaplatila a Německo nikoli.

Říkáte: Německo ničeho nedalo! Co Německo dluhuje, vyslovila v lednu 1923 při obsazení Poruří přesně a jasně Francie - nikoli Německo. Dluhovalo 30.000 telegrafních tyčí, několik tisíc krychlových metrů dříví a 1,2 milionu tun uhlí. To byl ten dluh. O tento dluh opírala Francie skutečnost obsazení Poruří. Mluvte ciframi a skutečnostmi a obdržíte pak zcela jiný obraz. Francie výhradně tím odůvodňovala obsazení Poruří, a reparační komise se o něm usnesla vzhledem k tomuto dluhu Německa. Zdali tento dluh Německa byl tak důležitý a veliký, aby ospravedlnil obsazení Poruří a s ním úplné ochromení hospodářského života, přenechávám vašemu posouzení.

Co se týče učiněných platů, o tom, jak známo, trvají mezi Francií na jedné, Německem na druhé a ostatními činiteli na třetí straně zcela značné rozdíly. Německo tvrdí, že dosud zaplatilo 44 miliard zlata. Francie tvrdí, že obdržela 8 anebo 9 miliard zlata. Nestranní znalci, úřad v Novém Yorku, stanovili sumu toho, co Německo zaplatilo, 25 miliardami, a Maynard Keynes, jenž měl pravdu v mnohých věcech, skoro ve všem, co před léty prorokoval, stanovil tuto sumu před nedávném zase l miliardou liber šterlinků, t. j. 24 miliardami zlatých marek, anebo 30 miliardami franků, tedy šestkrát tolik, co Francie zaplatila roku 1871. Jak lze ještě trvati při tvrzení, že Německo ničeho nezaplatilo? To není správné. Jsem posledním, jenž by nepřiznal, že také Německo během poválečné doby učinilo lecos, k čemu raději nemělo dojíti. Jest dle mého názoru vždycky bezprávím, svalovati všechnu vinu na jednu stranu. Této nespravedlnosti se dopouštíte vy a dopouštějí se jí také na druhé straně. Také Německo jest plnou měrou vinno.

Ministr věcí zahraničních mluvil o tom, že Německo dodnes neprovedlo své mravní a politické revoluce. Nestojím na stanovisku, které zde v této příčině zastupoval pan senátor dr Ledebur - k jeho ostatní řeči se ještě vrátím - nýbrž na stanovisku: jest pravda, že Německo ani svoji mravní, ani svoji politickou revoluci nedokončilo. Ale považte přece! Německo stálo po staletí pod nátlakem pruského militarismu, pruské byrokracie a junkerství. Německo mohlo pod vládou Hohenzollernů rozvíjeti na venek tak obrovskou moc, že tento druh moci došel přirozeně velikého ohlasu v srdcích obyvatelstva, a to vše nelze obratem ruky vymýtiti, nelze obratem ruky odčiniti. Není možno ze státu se strukturou Německa a obzvláště Pruska, jež Německu vtisklo svojí pečeť, z tohoto čistě absolutistického, čistě junkerského státu, jedním slovem ze státu Hohenzollernů chtít učiniti stát demokratický. Tu bylo by bývalo v první řadě úlohou vítězných mocností, podporovati demokratické Německo. Co mohl německý proletariát učiniti, aby tento vývoj přivodil, to věru učinil. Tisíce a tisíce krvavých obětí přinesl německý proletariát pro svoji demokracii, a že demokracie v Německu nemohla dojíti vítězství, na tom zajisté z valné části nese vinu část německého národa, německá buržoasie a kasta německých junkerů. Ale, pánové, největší část viny postihuje vítězné státy a především Francii, která v zájmu kapitalismu házela německé demokracii pod nohy jeden klacek za druhým. (Německy: Velmi dobře!) Na místě, aby německou demokracii, tuto mladou haluz na velikém stromě demokracie, podporovala, podnikala Francie především svým jednáním z počátku s celou Dohodou, později v rozporu s velikou částí Dohody, neustále vše, aby zabránila ozdravění Německa a tím vzrůstu a rozkvětu demokracie. S Německem Stinnesovým, s Německem Cunovým nemáme co činiti. To jest stejně nepřátelským nám jako dělnictvu celého světa. (Německy: Velmi dobře!) Ale proletariát u Německa zachováme pro všechnu budoucnost neochvějnou věrnost. (Potlesk stoupenců.)

Přicházím nyní ještě několika slovy k událostem, které se zde včera odehrály a k nimž zavdala podnět řeč pana senátora dra Ledebura. Nevím, odkud pan senátor dr Ledebur vzal právo, mluviti zde jménem všeho německého lidu až do poslední chaty. Jak dalece měl k tomu zmocnění občanských stran, nechci zkoumati, do toho mně ničeho není. Konstatuji však, že pan senátor dr Ledebur jest nejposlednějším, jenž smí mluviti jménem německého dělnictva, že pan senátor dr Ledebur žádné takovéto legitimace nemá, a že německé dělnictvo s veškerou rozhodností se za to děkuje, aby on ho zde zastupoval. Každou jakoukoli podporu německé reakce odmítá německé dělnictvo s veškerou rozhodností. Tolik jsem chtěl říci k tomuto bodu.

Nyní, pánové, k tomu, co řekl pan senátor dr Ledebur o demokracii. Naše stanovisko k odrůdě demokracie, jaká v tomto státě panuje, jest známo. Víme, že v tomto státě sice jsou jakési začátky demokracie, že se však ještě mnohého nedostává, aby se v tomto státě pomohlo demokracii ke skutečnému vítězství. A nevím také, pánové, zdali Vy anebo část z Vás tak pevně jste přesvědčení, že demokracie v tomto státě pro všechny budoucí časy jest zabezpečena, poněvadž také zde ještě mnohého v tomto směru se nedostává. Pan president vyřkl slovo: Demokracie jest autonomie. Bližšího vysvětlení tohoto slova se nám nedostává. Ale bylo-li vyřčeno ve smyslu národnostní autonomie, samosprávy národů, skutečné samosprávy samosprávných korporací, pak přijímáme je s potěšením, a myslím, že také demokracie v tomto státě by učinila veliký krok ku předu, kdyby táto slova páně presidentova nalezla své uskutečnění, kterého posud nenalezla.

Chtěl-li pan senátor dr Ledebur narážeti na události v Pozemkovém úřadě, pak se právě ukazuje, že také v Pozemkovém úřadě, jako všude jinde, nastati mohou takové poměry anebo věci, nedostává-li se jakékoli kontroly se strany oposice. A měli byste se z toho naučiti tomu, abyste všude ve státě přiznaly oposici alespoň úlohu kontroly. Právě události v Pozemkovém úřadě dlužno co nejostřeji odsouditi, ale přičítati poklesky jednotlivců demokracii jest nehorázností, že si horší nemohu představiti. Bylo by to totéž, jako kdybychom poklesky tak mnohých vysokých aristokratů, řekněme na příklad keťasské obchody rakouských arcivévodů ve válce, přičítati chtěli veškeré aristokracii. Stejným právem mohl pan senátor dr Ledebur poklesky jednotlivců přičítati demokracii jakožto takové.

Vývody pana senátora dr Ledebura pokud se týkaly Maďarska, ukázaly opětně, odkud vítr vane - jest to stará nenávist bývalého šlechtice proti demokracii vůbec. Stojíme v otázce Maďarska na stanovisku zcela jiném, na stanovisku, kteréž nám hamburská Internationála předepsala ve svém usnesení: Žádnou podporu Maďarsku, pokud tam vládne nynější režim! Nevměšujeme se. Není to žádné vměšování, neposkytne-li se úvěr. Upustiti od nějakého jednání anebo poskytnutí činiti závislým od předpokladů, to není žádné vměšování do vnitřních záležitostí. Ale stojíme na stanovisku, že pokud v Maďarsku vládne režim násilí a teroru proti veškeré oposici, nemůžeme přivoliti k tomu, aby Maďarsku byl povolen úvěr. To jest názor, kterého byl, jak se domnívám, před nedávném také pan ministr věcí zahraničních, a který přece asi doznal nějakých změn také určitým působením zevním, obzvláště z Anglie.

Stejně neschvalujeme, aby některý národ jakoukoli formou byl urážen, tak jak se to stalo včera. Od takovýchto věcí se s veškerou rozhodností odvracíme.

Ale, pánové, co se včera zde stalo, jest maličkostí proti tomu, co se stalo včera v Mnichově. V Mnichově zřízena byla diktatura pravice, a tím velice se přibližuje nebezpečí, že bude zřízena také v Berlíně. Musíme také počítati s tím, že v několika málo dnech budeme míti nebezpečí diktatury pravice v celém Německu, s veškerým tím krutým pronásledováním všech protire-akcionářských stran a obzvláště, socialistů a komunistů, jakého jsme se dožili v Maďarsku, v Itálii a v jiných státech. Tu, pánové, může Československé republice nastati veliká úloha. Jest veskrze možno, že průběhem těchto událostí přijde k nám přes hranice veliký počet politických uprchlíků, a tu očekáváme se vší určitostí, že československá vláda těmto politickým uprchlíkům poskytne pohostinný útulek, aby zde v tomto státě mohli v klidu a míru žíti tak dlouho - ovšem s vymýtěním jakékoli politické agitace - až se budou moci zase navrátiti do své domoviny. A budeme velice vděčni, kdyby nám pan ministr věcí zahraničních v této příčině podal uspokojivé vysvětlení. Dělnictvo, a tu myslím, že klidně mohu říci: bez rozdílu národnosti a bez rozdílu stran, těchto politických uprchlíků z Německa se ujme s bratrskou láskou. (Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Kroiher.

Sen. Kroíher: Slavný senáte! Jako poslední řečník v této debatě mohl bych vykonat svůj úkol tím, že bych učinil přehled toho, co se včera i dnes zde mluvilo. Mohl bych říci, že tato debata byla do jisté míry idylická. Je pravda, že oposice vykonávala své právo a své povinnosti tím způsobem, že vytýkala ministrovi zahraničních záležitostí, konečně i panu presidentovi, a v důsledcích toho nám všem, kteří v této republice jsme vládnoucími stranami, všecko, co jen vytknouti se dalo, když to mělo aspoň stín pravděpodobnosti. Ale to je právo oposice. Proti tomu.my docela nic nenamítáme. Byli bychom vděčni každé oposici, ať si pochází z kterékoliv strany, kdyby nám ukázala na skutečné nějaké zlořády takovým způsobem, aby bylo vidět, že si přeje odstranění těchto zlořádů. Nikdo není bez chyby, ani my, ani většina, ani ti, kteří za většinu do vlády jsou delegováni. Také si tuto vlastnost neosobujeme. Ale, pánové, co se včera stalo, to přesahuje všechnu oposičnost. Působilo to na nás neobyčejně trapně, nejen proto, že byl uražen náš český národ, že byla uražena myšlenka demokracie v naší republice, nýbrž také proto to na nás trapně působí, že tím způsobem byl snížen také stav senátorský. To je bída, když ze senátorů, kde už v tomto slově samém by měl býti pojem jakési rozmyslnosti, může někdo takovýmto způsobem vystoupiti.