Já měl také úmysl odpověděti něco na tu demokracii, ale kolega Klofáč to vykonal způsobem dosti výmluvným. Proto nebudu odpovídati na tato slova.

Ale na tu omluvu bych si dovolil něco říci. Já bych pochopil, kdyby někdo v proudu řeči řekl nerozvážné slovo. Já bych omluvil slovo nerozvážené, ale, pánové, my jsme viděli, že ta slova byla psána, tedy byla to slova rozvážená. Za druhé, my musíme se upamatovat, že to nebylo poprvé, co pan dr Ledebur chtěl dobýti si rekordu v německém nacionalismu. Už při jedné z předešlých debat, tuším v rozpočtové debatě, prohlásil, že se dívá na naši republiku jako na železnou klec, ze které za každou cenu bude se snažiti vyletět. My bychom mu přáli šťastnou cestu. Tedy právě proto, že není to poprvé, je z toho viděti, že včerejší slova byla uvážená. Následkem toho nelze jich tak snadno odpustit. (Hlas: Naše republika zachránila Němcům 3 miliardy marek!)

Ano, také panu Ledeburovi jsme zachránili jmění. Já konstatuji, že Pozemkový úřad na Ledeburovy statky nesáhl, kdežto celá řada statků členů bývalé konservativní šlechty byla už rozparcelována, ale statky Ledeburovy jsou dosud v celku.

Ale důležitější, než to slovo >demokracie< ve vývodech pana dr Ledebura bylo to slovo, které také dr Heller teď odmítá, že totiž může jménem všech, kteří německy mluví, prohlásiti, že my můžeme si kupovat děla a pušky, ale v rukou těch Němců že ty pušky nespustí. To bylo hned večera stigmatisováno jako slova velezrádná. Dr Ledebur tím způsobem nám, českému lidu, prokázal neocenitelnou službu. Není tomu tak dávno, řekněme 2-3 měsíce, co se po české vlasti rozšiřuje zpráva, jako bychom chtěli utvořit novou konstelaci v Národním shromáždění. Já nevím, kdo a proč tuto zprávu vymyslil: jako by na místě stran československých měla do vlády, tedy do většiny, vstoupiti nějaká formace německá. Kdo byl až dosud tak pošetilým, že se domníval, že můžeme Němcům svěřit spolusprávu své republiky, své vlasti, kdo se pošetile domníval, že můžeme Němce pustit na odpovědná místa, ten musí být po včerejšku z toho vykurýrován, poněvadž není možné, abychom my do vlády nebo do vládní většiny jen, i kdybychom žádného ministra nedávali, přijali někoho, kdo povídá, že, až se bude jednat o obranu existence naší republiky, puška v jeho rukou nespustí, a my můžeme ještě předpokládati, že by střílel nazpátek - ten nemá naděje nyní, aby čekal, že bude poroučet v naší republice. (Výborné!) Já dr Ledeburovi za to děkuji. (Výborně!)

Pan dr Ledebur neobyčejně včasně včera prohlásil, že je křiklavou potřebou, aby republika byla odzbrojena. Skutečně to zde vyslovil v té chvíli, kdy měl pravděpodobně už z Mnichova zprávu, co se tam děje. A teď vyslovil přání, aby naše republika, v té chvíli, kdy muž tak bez srdce, jako je Ludendorff, stojí v čele prý 50ti, nebo kdo ví kolika tisíc Bavoráků, u našich hranic, v té chvíli, abychom byli odzbrojeni. To je poněkud mnoho žádáno. Já při tom vracím se k jeho slovům, že v rukou našich Němců nespustí zbraně proti Němcům v Německu. Byla by to zbytečná věc, neboť, přátelé moji, já s velkou lítostí musím říci, že to si obstarají Němci sami mezi sebou. Lituji, že nemohu vyjádřiti vhodným slovem svůj pocit nad tím, že může dojít tam v Německu k tomu, že budou političtí stoupenci pana dr Ledebura, ta šlechta bývalá i dosavadní, která je shromážděna v Bavorsku, docela klidně střílet na německé komunisty a dělníky, a ti druzí, ti komunisté, nebudou jim také dávat žádný pardon. Tedy to krveprolévání není třeba, aby obstarávali vojáci Československé republiky, to si, bohužel, obstarají Němci sami, jako by nebylo už dosti krve, která vytekla, dosti krve také německé a specielně bavorské.

Celá debata, pokud byla vedena zde jazykem německým, byla vedena takovým způsobem, že člověk neznalý poměrů, byl by se mohl domnívat, že se ta debata koná někde v Drážďanech, nebo Berlíně, nebo některém jiném městě říšsko-německém. Všecko, co zde bylo Němci mluveno, znamenalo starost ne o tuto republiku, která je pro německé naše spoluobčany hradbou před ochuzením, která je jim záštitou pořádku, nýbrž výhradně a stále jen starostí o Německo.

Já to do jisté míry pochopuji, že Němci starají se o své soukmenovce, ale do této míry by to přece jen nemělo choditi. Vždyť to vyhlíží, jako by Německo bylo dosud neplnoleté, jako by se naši lidé musili o Německo starat a jemu říkat, kterou cestou se má brát, jako by Německo se nedovedlo bránit. To už je stará tradice rakouských Němců. Vždyť víme, že svého času samotnému Bismarkovi si troufali raditi a že on musil odmítnouti jejich rady poukazem na >Herbstzeitlose Politik<.

(Hlas [německy]: Tenkráte byli to Němci liberální!) Bohužel, v těchto věcech je jedno, je-li to liberální, nacionální nebo christlich-sociální Němec, Všichni mají tu vlastnost, kterou jsem jim tu vytýkal. Při tom se zde mluvilo do německých poměrů, ač zase stále se ozývalo, že se nemáme do německých poměrů vměšovati ani vláda, ani my, kteří tu vládu vysíláme. Ale oposice se do německých záležitostí pravděpodobně vměšovati může. Od nás se žádalo, abychom oproti poměrům v Německu zachovávali neutralitu, dokonce neutralitu blahovolnou, ale to by znamenalo, že živlové nejenom reakcionářští, nýbrž také dnes sociální demokracie zrovna, jako komunisté, mají zachovávati jistou neutralitu a následkem toho pomysliti si, že si to Němci mají vyříditi sami. Tím nechci říci, že bych se domníval, že je vůbec možno zavříti oči nad tím, co se děje v Německu, že je možno, abychom v tom směru byli lhostejni. To není absolutně možno a to proto ne, poněvadž Německo je národ příliš veliký, než aby mohl býti přezírán. Není možno si nevšímati Německa proto, že víme, jak velice se to hospodářské vymknutí Německa zrovna jako Ruska na Evropě mstí. Nemůžeme si Německa nevšímati proto, že to Německo je vlastně prachárna, je to podkop, který může každou chvíli vyletěti a nevíme ani, kterou stranou vyletí a koho může poškoditi. A konečně jedna věc! My nemůžeme k Německu zůstati lhostejni proto, poněvadž vidíme, že tam, v Německu, je taková ohromná bída. My víme, kterak v Německu je podvýživa i lidí dospělých, a u dětí, bohužel, ještě větší. My víme, kterak tam, v Německu, mimo několik tuctů těch lidí, kteří mají veliké ruce a malé svědomí, by si dovedli nahrabati, že se všechněm ostatním daří špatně. Víme, kterak inteligence, kterak věda tam trpí, poněvadž nikdo nemůže toho učence zaplatiti, dáti mu živobytí, víme, jak trpí tam dělnictvo, kterak jsou tam zničeny střední stavy na prospěch právě těchto několika lidí bez svědomí.

To všechno víme, ale, pánové, jestliže my o této bídě v Německu nemluvíme tak jako vy, jestliže my jí nevidíme tak černou barvou jako vy, pak nám musíte dovoliti, abychom to vysvětlili tím způsobem, že se díváme na Německo ne přímo přes hranice, jako vy, nýbrž my se díváme na to Německo oklikou přes severovýchodní Francii a tam je to prisma, které působí, že my tuto bídu německou nevidíme v těch barvách, v jakých se asi vám jeví, poněvadž vidíme tam ve Francii bídu, způsobenou ne snad ve vášni, neboť to by bylo vysvětlitelno, ale my vidíme bídu způsobenou podle rozmyslu, způsobenou podle systému, způsobenou tak, že kdyby ti, kteří to dělali, byli náhodou zemřeli jednoho dne, druhého dne mohli nastoupit jiní a byli by našli všechny předpisy hotové, co se má státi, aby potom, až Němci odtamtud odejdou, tam zůstala poušť. Když vidíme tuto systematickou schválnost, vidíme bídu národa francouzského, pak, prosím, pánové, nemějte nám za zlé, jestliže nemáme tolik srdce pro bídu v Německu, jako snad vy.

Já, pane kolego, na všechno nestačím, a konečně vám jedno řeknu: vy jako mezinárodní, vy byste měli mít také soucit pro všechny a měli byste se vy ujmout lužických Srbů a nevytýkat to našemu presidentovi, že se on o tom zmínil, vám, když jste mezinárodní, má být každý národ stejně drahý, nejen váš německý a ostatní aby byli hnojivo pro vzrůst německého národa.

Já jsem vám, pane kolego, nenabízel to poučení, ale Vy jste si o ně řek, nezbývalo nic jiného, než abych to udělal. (Veselost.) My vidíme bídu v Německu, ale, prosím, stala se ta bída v Německu tak, že ji způsobil nepřítel? Myslím a vy to víte, že ta bída byla také schválně připravována proto, aby se Německo zdálo být chudší, než jest. Ale já se vás ptám, pánové: Německo prodalo do ciziny ohromné množství miliard marek za kurs, který tenkráte ještě byl nad naší korunou. Mluvilo se, že jen do Ameriky bylo prodáno 80 miliard marek. Tedy možná byla stržena nejméně l miliarda dolarů. Dnes je možno celých těch 80 miliard zaplatiti jedním centem americkým. Kde je ta jedna miliarda dolarů? Ptám se, kde jsou ty československé koruny, které němečtí švindléři vylákali na Němcích v Čechách a také na Češích pod titulem všelijakého pojišťování, ukládání na veliký úrok - kde jsou ty peníze?

Myslím, že jsou tam v Německu dobře uschovány a vy se nesmíte diviti, že lidé, kteří toto vše vidí, nemají s bídou v Německu, která byla z velké části schválně vedoucími lidmi inscenována, takový soucit, jako máte vy.

Při té příležitosti bych si také dovolil reagovat na jedno slovo dra Hellera, který povídal, že Německo má nyní platit, a že my to přirovnáváme k roku 1871 a že je v tom velký rozdíl. Ano, je v tom velký rozdíl, víte který, že totiž války v r. 1870 i od roku 1914-1918 byly vedeny ve Francii, to je ten rozdíl. Tenkráte po válce v roce 1870 musila platit Francie zpustošená a poražená a nyní se žádá, aby platilo Německo, na jehož půdě vůbec válka vedena nebyla, kde se mohlo Německo rozvíjet, kde si postavilo dráhy, průplavy, zkrátka a dobře před tváří celého světa na jedné straně dělá žebráka a na druhé straně totéž Německo se zařizuje způsobem skutečně zámožného státu.

Řekli jste nám, abychom v tomto sporu Francie a Německa zachovávali neutralitu, to znamená, abychom se k Francii i Německu chovali stejně.

Pánové, můžete něco takového vážné říci? To by se bylo muselo Německo chovati k nám stejně, jako se k nám od jakživa chovala Francie. Francie nás milovala a Německo nás nenávidělo. Francie nás podporovala, Německo naše snahy mařilo. Chvála bohu, že nám zmařilo také snahy v 70tých letech po fundamentálkách. Víme, že kdykoliv se jednalo o to, aby český národ byl jen poněkud uspokojen, vždy bylo to Německo, které zakročilo proti nám na škodu Rakouska, svého spojence. Dnes ovšem víme, že to bylo řízení boží následkem toho, že kdyby nebylo bývalo nespokojených národů rakouských, nebyli bychom až dodnes samostatnými. Tedy my nemůžeme míti stejné pocity k Německu a Francii a pan sen. Niessner řekl, myslím, sám, že nemůže žádati, abychom měli Německo rádi, abychom zapomenuli, co se stalo - tak nějak to řekl. Ano, my to nemůžeme zapomenouti a proto také nemůžeme se chovati k Německu tak, jako ke Francii. Kdybychom k Německu, které nás tak dlouho utlačovalo a překáželo nám v našem rozvoji a bylo by bývalo šťastno, kdybychom vůbec byli smazáni ze seznamu národů, chtěli zachovávati blahovolnou neutralitu, co budeme dávati svým přátelům? To jest věc, která se nezmění. My budeme vždy Francii milovati, protože jí věříme a před Německem budeme na stráži, poněvadž mu věřiti nemůžeme. (Sen Hartl [německy]: Kdo vás podporovat kulturně více, Němci nebo Francouzi?) Jistá věc jest, že jsme z Německa leccos dostali, to je věc vysvětlitelná, protože bylo naším sousedem. Na druhé straně jest také pravda, že i Německo dostalo od nás a konečně, vyčítati kulturní přesun z jednoho národa do druhého není správné, žádná kultura nemůže býti omezena pouze na hranice jednoho státu nebo národa, kultura jest mezinárodní. Ale já vám něco povím, pane kolego. Že byla kultura německá veliká,to uznávám. Nejsem tak pošetilý, abych snad nad kulturou německou krčil rameny. Ale kdy jste nám ji dávali? Co jsme se nabojovali, aby naše universita, která byla svého času založena českým králem a z českých peněz, byla rozdělena a to takovým způsobem (Sen. Niessner [němečky]: Teď to děláte vy právě tak, naopak!), abychom se mohli vzdělávati, abychom měli sídlo universitní vědy, kde bychom se mohli vzdělávati, a kdo nám v tom překážel, ne-li Němci? A když jsme se rozdělili, rozdělili jsme se, jakoby Němci byli prvorozenými majorátními pány a my syny z druhé matky narozenými.

Jsem napomínán, abych hleděl skončiti. Tedy začnu s něčím jiným.

Byli jsme zde dotázáni, resp. pan ministr, co dělal ve Vatikáně a co nám z toho Vatikánu přinesl. Ptal se tak Christlich-Sozial Ledebur. Já o té věci s panem ministrem nemluvil, ale přece bych odpověděl panu kol. Ledeburovi. Svatý Otec vzkazuje všem těm, kteří chtějí býti křesťany katolickými, že mají plnit zákony svého státu a tím, že budou konat své povinnosti nejen jako občané, nýbrž také jako katolíci. (Výborně! - Veselost.)

Prosím, aby to dr Ledebur vzal na vědomi a s ním všichni ti, kteří tuto otázku na ministra schvalovali. (Veselost. Potlesk.) To jest totiž autentické Vyjádření se strany Sv. Otce k jedné deputaci mládeže. Platí to všem, kteří autoritu Sv. Otce uznávají. (Sen. Niessner [německy]: To by měl kol. Ledebur věděti, vždyť je také klerikál!) Bohužel, že si toho nevšímá. (Veselost.) Já nejsem klerikál, já jsem katolický farář. (Sen. dr Heller [německy]: Ale on je klerikál!) To je jeho věcí, neboť kdyby byl křesťanem, věděl by, co Sv. Otec povídá.

Pánové, abychom viděli, jak se upřímně mluví, musím vás upozorniti také na jednu věc. Byl to, myslím, kol. Niessner, který nám zde velmi pohnutlivými slovy povídal, že to zpustošení, které přinesla v Evropě válka, měli bychom hleděti odstraniti, že bychom měli všichni pracovati k tomu, aby bylo, lépe. V té chvíli jsem s panem kolegou naprosto souhlasil, ale vzpomněl jsem si na to, že ta práce musí byt v prvé řadě práce fysická, ovšem vedená prací duševní, a tu jsem si vzpomněl na to, že to byla vina německých sociálních demokratů a komunistů, že u nás sedm neděl se netěžilo uhlí, když byla po něm největší poptávka. Čeští dělníci chtěli pracovati, ale byl to německý sekretář Pohl a komunisté, kteří tuto práci zdržovali. Co jsme my, co mohlo dělnictvo v naší republice za tu dobu vydělat, nemluvě jen o hornících uhelných, nýbrž dělnictvo vůbec, kdybychom byli mohli využíti té vhodné konstelace.

Mluvili jsme až dosud o německých věcech. Dovolte, abych se obrátil jen na okamžik na druhou část oposice, která podlé mého nazírání jaksi do této řady by patřiti neměla, ale, bohužel, nějakým divným omylem se tam dostala. Je smutná věc, že vedle Maďarů a Němců v oposici stejně zuřivé stojí část Slováků. (Výkřik: Luďáků, ne Slováků!) Pardon, pane kolego, řekl jsem Slováků. Oni jsou a, doufám, budou Slováky, ale stojí v jedné řadě s Maďary a Němci.

Přátelé, mohli jste si někdy představiti před 10 lety tu možnost, že by Slovák, roduvěrný Slovák, chtěl jíti ruku v ruce s Maďarem proti Čechovi? To jsme si představiti nemohli a jistě se tu musilo něco změnit, jestliže taková věc se stala. Němci a Maďaři se nezměnili, to svědectví jim musím dát, oni jsou na to přespříliš vyhraněni, ale změnili se, bohužel, ti někteří Slováci, kteří zapomněli na všechno to, co se jim pod maďarským režimem dálo, a nyní se staví do stejné řady s těmi, kteří by jim teprve ukázali svou vděčnost, kdyby se jim podařily jejích plány.

Tam na Slovensku se dělá, bohužel, politika hesel. Byla to nedávno po převratu ohrožená víra, nyní se už o víře málo mluví a je to autonomie. Kdyby tu byli luďáci, upozornil bych je na jednu pro ně nepříjemnou věc, že ani totiž to nevědí, že byli podrobeni zkoušce od nás a že v té zkoušce z autonomie, bohužel, hanebně propadli. Co jest autonomie? Autonomie znamená možnost sám dávati si zákony, anebo, což jest běžnější, sám zákony aplikovati. Tak jako máme autonomii obecní, okresní, zemskou atd., jest také autonomie osobní. Podle víry křesťanské jest každý člověk obdařen rozumem a svobodnou vůlí. Tu jest autonomie. A teď se ptám, jak pak v této osobní autonomii obstáli luďáci? Kterak dovedli tu svobodnou vůli přizpůsobiti těm běžným potřebám života? Nemluvím o lidu, ten bývá přístupný různým hnutím. Já mluvím o těch vůdcích, kteří by si mohli býti vědomi, co dělají. Tedy se ptám: Když v autonomii svého svědomí dovede, bohužel, katolický kněz, učitel toho, co se dělati má, kterak se má té svobodné vůle užívati, si vyvoliti heslo: >Ohol ho!<, když dovede vysloviti heslo: >Čecha do mecha a mech do Dunaja,< to znamená pětku z té autonomie mravní. A když dovede muže, se kterým je možno nesouhlasiti, ale vždycky je nutno ho ctíti, jako jest ministr Šrámek, nazvati >slimákem<, pak to znamená zcela nedostatečně z té mravní autonomie. (Pochvala.)

Luďáci mají také svoji autonomii organisační. Nikdo se neplete do toho, jak si svou organisaci zařídí. A tu vidíme, že jejich autonomie vyhlíží tak, jak, bohužel, by vyhlížela slovenská autonomie, kdyby dnes byla. V čele jejich autonomie organisační stojí Bela Tuka, který ještě v době martinské deklarace nebyl Slovákem, tedy ani okťabristou, ten Tuka, který ovšem tu deklaraci považuje za chybu, neboť kdyby ji on byl dělal, vypadala by jinak. Dostal jsem do ruky jeho předlohu autonomie, a když jsem si to přečetl, pomyslil jsem si, že na tu Tukovu autonomii by se dalo napsati: >Jest-li ty na levo půjdeš, já na právo půjdu, a jestliže na právo si zvolíš, já v levo si zvolím, neboť bratří jsme.< (Výborně! Veselost.) Tak pravil totiž Abraham k Lotovi a tak mluví Tuka o bratrském národu československém: Vždycky jeden sem a druhý tam a nikdy ruku v ruce, poněvadž kdybychom šli důsledně ruku v ruce, tak by přestala kvésti takovým Maďaronům pšenice. (Výborně!) Také měli možnost provésti autonomii hospodářskou a já se ptám vás, Slováků: Co pak udělali ti lidé pro hospodářské povznesení Slovenska? (Hlas: Okrádali!) To bych si netroufal říci, ale co provedli positivně pro hospodářské povznesení svého vlastního lidu? Zde byli autonomní, zde mohli pracovati.

Jest viděti, že ještě dnes nejsou ty živly, které pracují pro autonomii, pro ni zralé a že se budou musiti ještě dlouho učiti, a až se vyučí, potom můžeme s nimi o té autonomii mluviti. (Výborně!)

Ale až tomu budou rozumět, jsem přesvědčen, že jí nebudou chtíti. Ale jedno pravím: Luďáci, nejste na správné cestě! My patříme k sobě, celý národ československý, bez ohledu jaké má názory kulturní, politické a jiné, patří k sobě (Tak jest!) a jest možné, abychom my mezi sebou se pohádali, ale musíme si to vždycky srovnat doma, mezi sebou, ve své světnici a nenechat, aby nás soudil někdo jiný. Poněvadž, jestli bychom dali možnost soudu Němcům, nebo Maďarům, pak bychom, myslím, na konec plakali všichni.

Končím své vývody, prohlášením, že samozřejmě jako strana vládní, z jejíž důvěry také pan ministr zahraničních záležitostí sedí na svém křesle, budeme hlasovati pro vzetí na vědomí jeho exposé. (Výborně! - Hlučný potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní):

Podle §u 65 jedn. řádu jest nám zakončiti debatu o prohlášení ministra zahraničních věcí hlasováním, schvaluje-li senát prohlášení ministra zahraničí čili nic; senát se však může usnésti, že hlasování odkládá.

Návrh na odložení hlasování mně podán nebyl. Přikročíme tedy k hlasování.

Kdo schvaluje prohlášení, pana ministra věcí zahraničních, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Prohlášení pana ministra zahraničních věcí se schvaluje.

Sděluji, že do výboru kulturního na místo sen. Slavíka nastupuje sen. Hrejsa.

Navrhuji, aby bylo předsednictvo podle §u 40 jedn. řádu zmocněno svolati příští schůzi písemně neb telegraficky se sdělením příslušného denního pořadu.

Jsou proti mému návrhu námitky? (Nebyly.)

Nejsou. Můj návrh jest přijat. Příští schůzi svolám písemně se sdělením denního pořadu.

Končím schůzi.