Zákon, o který se jedná, jest policejním zákonem v nejhorším smyslu slova, policejním zákonem, který po mém názoru je předčasný z dvojího důvodu. Předně z toho důvodu, poněvadž radiotelegrafie a radiotelefonie, jak vláda sama přiznává a jak, nemýlím-li se, pan zpravodaj sám přiznal, se ještě vyvinuje.

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím pana řečníka, aby nemluvil o policejním zákoně, poněvadž je to usnesení sněmovny a není to žádný policejní zákon.

Sen. dr Spiegel (pokračuje): Myslím, že stojíme teprve před usnesením senátu. Každý právník ví, že policejní zákon není žádnou přezdívkou. Přednášíme, když mluvíme o zákonech, také o policejním zákoně, policie není žádnou přezdívkou, musí náležeti k právu parlamentární kritiky, zaujmouti stanovisko k nějakému zákonu, který se ještě projednává, který ještě nebyl přijat. To nám musí býti dovoleno.

Místopředseda Kadlčák: Neračte polemisovat s předsedou.

Sen. dr Spiegel (pokračuje): Nepolemisuji s předsedou, ale poznamenávám ještě jednou, že nám musí býti dovoleno, charakterisovati přiměřeně projednávané zákony. Když to nesmíme (Sen. Niessner [německy]: Pak můžeme boudu hned uzavříti!), pak nemá žádného smyslu mluviti dále.

To jest jedna námitka, kterou vznáším proti nynějšímu zákonu, že jest předčasný, poněvadž se radiotelegrafie ještě vyvíjí. Druhá námitka jest ta, že v roce 1924, jak řekl pan zpravodaj ústavního výboru, konati se bude mezinárodní konference o radiotelegrafii a radiotelefonii. Jak mohl pan zpravodaj uvésti právě toto jakožto argument pro tento zákon, jest mně nesrozumitelné, po mém názoru, to jest argumentem proti zákonu. Má-li dojíti ještě k mezinárodním smlouvám, měli bychom čekati, až budou uzavřeny. Nevíme, zdali tento zákon obstojí před těmito mezinárodními úmluvami, může snad býti, že bude pak nutno jej změniti, což by bylo poněkud zahanbující. Nemá smyslu, mluvíme-li o této věci předčasně.

Nyní bychom rádi věděli, proč vlastně, dovolí-li to pan předsedající říci, má býti radiový průmysl spoután. Nevidíme v tom zcela jasně. V důvodech vlády se poukazuje na státní bezpečnost a také písemná zpráva ústavního výboru klade důraz na tuto bezpečnost. Dnes zní ústní zpráva zpravodajova poněkud jinak, dnes bylo, jakoby přicházely v úvahu momenty průmyslové a ochranářské. Poukazuje se tedy na bezpečnost státu. Je-li to pravým důvodem, pak musím říci, že zde máme před sebou zvláštní poválečnou psychosu. Stavíme se na stanovisko, že sousední státy vyzvídají v československém státě, a to - nemyslí se, jak se domnívám, na úzce spřátelené Polsko - že tak činí Německo, Rakousko a Uhry. Věru, mám za to, že to jsou pouhé povídačky, že by se - s Rakouskem jsme, jak známo, velice zadobré - mohlo jednati o Německo a Maďarsko, že by Německo, které krvácí ze všech ran, nemělo nic jiného na práci, nežli vyzvídati, co se děje v Československu. (Sen. dr Heller [německy]: Stojí to přece v českém tisku!) V českém tisku stojí jen, co se chce sděliti, ale nikoli snad to, co se nechce sděliti. Ale myslím, že by to nemělo ceny pro Německo. Že by Německo chtělo válčiti právě proti Československu, to nebude chtít tvrditi ani pan Poincaré. A i kdyby se tam snad zbrojilo k válce proti Československu, pak vědí přece všichni, že výsledek války nezávisí od špionáže a kontrašpionáže; ve válce bylo mnoho špionáže a kontrašpionáže, ale to nemělo žádného účinku, rozhodnutí záviselo od zcela jiných věcí. Chtěli nás ve výboru postrašiti a vypravovali nám, že jest neuvěřitelné, kolik soukromých radiových stanic se nalézá v Lánech. Mne při tom nepostrašili; nemohu si představiti, jaká státní tajemství se z Lán mají prozraditi. Zdali pan president přijme tu neb onu osobnost, nemůže býti tak zajímavé, nemůže pro cizinu a vůbec míti zvláštního významu. Nevím, jakých státních tajemství se vůbec možno z Lán dozvěděti od těch, kteří mají radiové stanice, nemáme-li si snad mysliti, že jídelní pořad dvorského diner jest státním tajemstvím.

Písemná důvodová zpráva ústavního výboru lišila se od ústní zprávy způsobem, který se zřídka přiházívá. Jinak bývá zvykem, že zpravodaj parafrasuje to, co řekl již v písemné zprávě. Dnes se věc má tak, že pan Lukeš sděluje ústně něco zcela jiného nežli v písemné zprávě. Písemná zpráva poukazuje na to, jak velice se přetvořuje lidský život novými vynálezy. Poukazuje se na telegrafy a pod. Tento poukaz na dřívější vynálezy měl pan zpravodaj raději nechati stranou. Když dříve byl učiněn nějaký vynález, nepomýšlelo se na to, přijíti ihned s nějakým policejním trestním zákonem - prosím, policejní trestní zákon jest technický výraz ve všech státech - anebo s nějakým trestním zákonem. Snad jest >trestní zákon< parlamentárnější nežli >policejní trestní zákon<. Před lety objevil prof. Röntgen známé paprsky. Nežádalo se však, aby byl vydán trestní zákon proti röntgenologům. Ovšem tehdy ještě nebylo Československo. Kdyby se Röntgenovy paprsky byly vynalezly dnes, bylo by tomu snad jinak. Představte si, co by vyšlo na jevo, kdybychom našim lihovarnickým magnátům mohli viděti až na kosti. (Veselost na levici.)

Osnova, která nám byla předložena, žádala zvláštní koncesi pro výrobu, prodej, přechování a dovoz radiotelegrafických a radiotelefonních zařízení. (Sen. dr Heller [německy]: Také pro obchod!) To je přece prodej. Ale neříká se, co jest radiotelegrafické a radiotelefonní zařízení. Zde to snad na první pohled není patrno, když čteme zákon, ale jedná se zde o samý kaučuk - snad také neparlamentární výraz - neboť pod radiotelegrafickým zařízením můžeme si představiti vše, co nám libo. Tázal jsem se ve výboru zástupce vlády dr Davida, co takovéto >zařízení< znamená, a na to mně řekl, že by to mohla býti také určitá lampa; jméno lampy jsem zapomněl. Jest tedy zakázána netoliko výroba, prodej a dovoz takovýchto lamp bez zvláštního povolení, nýbrž již pouhé držení lamp. Při tom ten, kdo takovouto lampu uschovává, nemusí věděti, že se jedná o nebezpečný předmět. Když mně někdo řekne: >schovejte mně tuto lampu na jeden nebo na dva dni,< pak mu na to odpovím: >ano, není velká, nezabírá mnoho místa, schovám Vám ji<. Nemohu věděti, že jsem tím překročil zákon o radiotelegrafii a radiotelefonii. To jest čirý kaučuk. Také ustanovení o přechovávání jsou tak široká, že pod ně může spadati všechno. Udělalo se to právě tak, aby - jako při jiných zákonech, např. při zákoně na ochranu měny bylo řečeno s vládní strany - všechno možné bylo lze zachytiti. Ale jak přijde státní občan k tomu, aby ve svém jednání byl omezován, aby zcela byl vydán v šanc administrativě? V zákoně dokonce jest zmínka o činnosti vynálezců. Ani vynálezce nemůže svůj vynález využitkovati, jak se výslovně v zákoně praví - to subkomitét také změnil - bez zvláštního úředního svolení. (Sen. dr Wiechowski [německy]: On nesmí učiniti vůbec žádný vynález, poněvadž nesmí konati předběžné práce!) Nezačne snad s radiotelegrafickým zařízením, ale v určitém bodě může se s ním sraziti. Přirozeně se tím ochromuje činnost vynálezců, nehledě vůbec k námitce pana kolegy dr Wiechowskiho, a zastrašuje se od jakékoli takovéto činnosti ten, kdo se zabývá vynálezy.

Samozřejmě se tím také úplně ochromuje vědecké bádání. Oba páni zpravodajové se obraceli proti tomuto názoru, pan zpravodaj Lukeš s trochu větším důrazem, pan zpravodaj Lisý trochu skromněji. Pan zpravodaj Lisý chtěl přece alespoň opraviti to, aby se prováděcím nařízením trochu pomohlo. Ale prováděcí nařízení nesmí se příčiti zákonu samému. Podívejme se tedy, co zákon sám praví o vyučovacích ústavech. Praví se v §u 4 osnovy: >Dohodou ministerstva školství a národní osvěty s ministerstvem průmyslu, obchodu a živností a ministerstvem pošt a telegrafů bude stanoveno, které veřejné nebo právem veřejností nadané ústavy vyučovací a za kterých podmínek mohou k účelům vyučovacím vlastního ústavu vyráběti nebo přechovávati radiotelegrafní a radiotelefonní zařízení.< Tedy vědecké bádání není uvolněno, jak bychom se mohli domnívati z vývodů pana Lukeše, nýbrž rozhoduje o tom ministerstvo školství, které není žádnou vědeckou instancí - to musíme míti jasně na mysli, ministerstvo školství jest vůči vědě úřadem laiků, ale přece konečně úřadem, jenž podle svého oboru neustále má co činiti s vědeckými potřebami - ale toto ministerstvo nemůže samo stanoviti, zdali nějaký ústav smí míti takovéto zařízení, nýbrž musí se dohodnouti s ministerstvem pošt a obchodu; to znamená, když některé z těchto ministerstev jest proti tomu, pak k dohodě nedojde. Předmětem dohody jest, zdali a za kterých podmínek smí tyto vyučovací ústavy používati anebo přechovávati radiotelegrafní zařízení. Kladou se tedy podmínky, a vědecké bádání se staví pod policejní dozor. - Policejní dozor jest institucí právní a existuje také dodnes. - Činnost vyučovacích ústavů na tomto poli jest tedy odvislou od svolení ministerstva pošt a obchodu. Ale nedosti na tom, hlavní věcí jest - a to ukazuje zase, jak hudlařský jest tento návrh - že se zde mluví o vyučovacích ústavech a o účelech vyučovacích, ale nikoli o vědeckých ústavech. Na tom vlastně spočívá důraz. Tuto otázku sobě pánové vůbec nepředložili. Takovéto zacházení s vědeckým bádáním jest přece něčím, co nelze napraviti sebe pěknějším prováděcím nařízením. To jest to, co by se musilo bezpodmínečně ze zákona odstraniti, nechcete-li se blamovati před celým světem.

Nyní nechám tuto otázku stranou a obrátím se k jádru zákona. Toto jádro jest asi to, že každé přechovávání, prodej, výroba a dovoz takovýchto zařízení potřebuje zvláštního úředního povolení, a o toto úřední povolení dlužno zažádati. Uvádí se celý rejstřík předpokladů, praví se, co žadatel všechno musí prokázati, jaké průkazy musí přinésti, aby na svoji žádost obdržel vyřízení. A pak se praví později: >Také když všechny tyto předpoklady jsou splněny, může jeho žádost býti odmítnuta bez udání důvodů<. To jest něco neuvěřitelného. Uloží se někomu, aby podal žádost, která stojí tolik a tolik peněz, dotyčný má všechno připraviti, a pak se mu neprokáže ani čest odůvodniti jeho zamítnutí. Důvody jsou laciné jako bukvice. O tom nesmíme býti v pochybnostech. Nalézti důvody jest velmi snadno. Můžete to seznati velmi snadno, studujete-li naše zprávy. Tu seznáte, jak pro každý zákon lze nalézti důvody. Ale zde se úřadu neukládá ani povinnost, aby takovéto důvody hledal, úřad zbavuje se již předem této povinnosti. To jest to, co nazýváme policejním zákonem. A když se snad povolení také udělí, tu se praví v zákoně, že od případu k případu uložiti lze dotyčnému koncesionáři ještě zvláštní podmínky. Lze tedy v každém jednotlivém případě podnikatele omezovati v jeho činnosti. To jest přímá výzva k administrativní zvůli, tím se administrativní úřady ponoukají ke zvůli.

Nyní praví písemná důvodová zpráva zpravodaje ústavního výboru: Záruka proti takovéto administrativní zvůli spočívá v demokratické ústavě a v parlamentní vládě. Musím říci, že tomu dobře nerozumím. Demokratická ústava jest nyní brzo 4 roky stará, demokratická ústava však naprosto nezabránila systému protekce a zvůle. Jak by tomu bylo, kdyby pan Lukeš vyřkl větu: V demokratické republice jsou lihové aféry nemožny. (Sen. dr Heller [německy]: O tom se nesmí mluviti, to není stejné právo pro všechny, neboť já jsem o tom mluviti nesměl!) Byl jsem dnes již několikráte napomenut, to snad stačí. Kolik afér se již odehrálo v této krátké době republiky, kolik afér nám nepředvedl pan kol. inž. Klimko? Tomu všemu nezabránila demokratická ústava, nezabránila koaliční vláda. Smím-li promluviti slovo o koaliční vládě, tož jest koalice spíše k tomu schopna a ochotna, některou aféru, objeví-li se, ututlati ad majorem coalitionis gloriam, nežli aby ji vytáhla na denní světlo. Teprve nedávno vznikla myšlenka, vytvořiti >korupční pětku<, aby aféry byly v zárodku utlumeny, aby nespatřily denního světla. S tímto poukazem na demokratickou ústavu a parlamentární vládu jest velmi málo pomoženo. Řekl bych dokonce, že není vyloučeno, že celý zákon, jak nám byl předložen, již sám sebou jest výrobkem protekcionářství. Nevím, nemám k radiotelegrafii a radiotelefonii nejmenších vztahů, nejsem o poměrech informován, ale z českých pramenů jsem seznal, že se vládě vytýká - zda odůvodněně čili nic, to nevím - že jest zúčastněna kapitalisticky na zvláštních podnicích, a to na >Radioslavii< a na >Radiojournalu<. Jak se to s tím má, nevím, ale v českých pramenech, které panu zpravodaji jsou známy - a ne-li, pak mu s nimi posloužím - se tvrdilo, že v těchto podnicích zasedají v přehojném počtu státní úředníci, takže to jest vláda samotna, které tyto podniky větším dílem patří, a která na tyto podniky má vliv. A v zájmu těchto podniků prý byl sjednán tento zákon. Bylo by bývalo podle mého názoru povinností obou výborů, aby dříve, nežli senátu podali zprávu, zkoumali oprávněnost těchto výtek, které jim byly známy, a aby je vyvrátili. Pan zpravodaj ústavně-právního výboru to odmítl řka, že největším oponentem jest říšsko-německý průmysl. To jest nesprávno. Proč nejmenoval bližší oponenty, proč neřekl, že česká technická vysoká škola v Praze oponovala proti zákonu, ačkoli jí nelze vytýkati nepřátelství k státu? Proč neřekl, že oponovaly obchodní a živnostenské komory, proč nepoukázal na to, v kolika novinářských článcích vynikající lidé, české autority, oponovali proti tomuto návrhu? To jest skutečnost, od které se odvrací pozornost tím, že se předstírá strašák Německa a německého průmyslu, při čemž si pánové nemohli odříci, aby při této příležitosti nekopli také ještě do mrtvého lva a neřekli, že německý průmysl sám zavinil situaci, ve které se Německo dnes nalézá; jest to velice málo kavalírské, když se v některém parlamentě tímto způsobem činí výtky jinému státu. Myslím však, že věc nezpůsobí tolik rozruchu, že se v Německu nebudou nad tím tolik rozčilovati. (Zpravodaj sen. Lukeš: Pravda nejvíce pálí!) Inu ovšem, já musím říci, že mne tato pravda právě nepálí.

Chci promluviti ještě slovo o resolučním návrhu ústavně-právního výboru. Živnostensko-obchodní výbor, myslím, navrhl také resoluci, tak alespoň chápu to, co řekl pan zpravodaj Lisý, jejího slovního znění však nemáme. Zde máme jen znění resoluce ústavně-právního výboru. Tato resoluce jest jen projevem zlého svědomí. Ústavně-právní výbor přece nebyl v pochybnosti o tom, že jest mu činiti se zákonem, který vykazuje charakter, jejž jsem před tím označil, a který mi předseda zazlíval. Výbor tedy navrhl resoluci, která po mém zdání neslouží k účelu, o který se jedná, a která nad to jest velmi nebezpečna. Praví se tam totiž, že se vládě ukládá, aby k tomuto zákonu ihned vypracovala prováděcí nařízení, které při zachování zájmů státních bude s to, aby v praxi výkladem zmírnilo některá přísná ustanovení zákona. Nuže, vyzýváme-li vládu, aby zákon pod záminkou výkladu nařizovací cestou jaksi zmírnila, jest to cesta velice nebezpečná. Parlament měl by se vystříhati toho, aby dával vládě takovéto rozkazy. Může se vždy přihoditi - a kdo by to věděl lépe nežli právníci - že praxe někdy jest nucena jinak vykládati zákon, který jest starý; u občanského zákoníka na příklad, který jest stár přes 100 roků, musí výklad nahrazovati pomalou novelisací zákona, ale že se vytvoří zákon a zároveň že se musí doznati, že zákon jest tak přísný, že vůbec jej nelze praktikovati, a že se musí říci, aby vláda hleděla, jak by mohla přísná ustanovení zákona zmírniti - takovou věc bylo by třeba si rozvážiti. Vím, že to bude nadarmo, když apeluji na vaše uznání, jste vázáni čestným slovem koalici anebo jinak, musíte souhlasiti se vším, co se vám předloží, pokud se hlavy koalice neusnesou na něčem jiném. Upozorňuji vás jen ještě jednou na to: rozvažte si to, nežli takovouto resoluci přijmete! Jest ostatně zcela nesrozumitelno, proč se nechalo uběhnouti tolik času od té doby, co návrh byl přijat v poslanecké sněmovně, proč se nepoužilo tohoto času k opravě zákona, mohl býti již dávno zase přijat v poslanecké sněmovně a zlepšen. Místo toho trvala vláda na tom, aby se zákon přijal tak, jak jest. Proti resoluci vláda ovšem námitek nemá. Resoluce nebolí, nepotřebuje ani mnoho papíru, nestojí tedy mnoho. Co teprve má za cenu taková resoluce senátu? Ale že by se skutečně tímto způsobem něčeho dosáhlo, jest vyloučeno. Konečně jest nařizovací moc vázána ustanovením zákona.

A mám-li, aniž bych znal přesného znění, mluviti také ještě o druhé resoluci, chci říci: neponechá-li zákon vědeckému bádání volné pole, praví-li zákon, že vyučovací ústavy, ani ne vědecké, nýbrž vyučovací ústavy jsou vázány svolením ministerstva pošt a ministerstva obchodu, dvou úřadů, které s vědou nemají ničeho, ale praničeho společného, pak jest vědecké bádání ochromeno a není pochybnosti. (Sen. Löw [německy]: Že jest postaveno pod kuratelu!) Vidíte, to mně mělo dříve napadnouti; kdybych to byl řekl dříve, že přijde pod kuratelu, nebylo by to tak působilo jako obrat >býti pod policejním dohledem<, ale jest to totéž. (Sen. Pánek: Zajisté, když se věda staví do služeb militarismu nebo špionáže, musí býti pod kontrolou!) Ano, v rakouském státě platila věta: Věda a její učení jest svobodné. Teprve zde v Československé republice byla tato formule omezena, neboť zde ovšem učiněno bylo omezení v ústavě, že se vědecké bádání má zastaviti před strategií, to jsme dosud nevěděli. To jest stanovisko, které neplatilo ani v Německu, v militaristickém Německu. Ale nemluvím o tom. Zákon činí překážky bádání, a vládní nařízení nemůže na tom ničeho změniti. Vítám to, praví-li se, že před tím mají býti slyšeny také vědecké korporace, nežli prováděcí nařízení vyjde, ale dovolil bych si při této příležitosti upozorniti na to, že vedle české techniky v Praze existuje také německá technika, a že nelze nahlédnouti, proč se znalost věci německé technické vysoké školy nemá také postaviti do služeb věci.

Uplatnil jsem tím své pochybnosti proti zákonu i chci ke konci ještě poznamenati, že jsme - a jak jsem slyšel, také jiné skupiny v senátě - podali návrh, aby osnova vrácena byla oběma výborům, i navrhuji specielně, aby výborům bylo uloženo, by při nové poradě vzaly v úvahu návrh subkomitétu ústavně-právního výboru, jakož i vyjádření korporací, která leží ve spisech. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Pánkovi. (Hlasy. Není přítomen!)

Uděluji slovo následujícímu řečníkovi panu sen. Trčkovi.

Sen. Trčka: Slavný senáte! Abych zdůraznil své vývody a odpor k předloženému zákonu, mohu se jistě dovolávati pravdy, že, chápu-li se slova v tomto vysokém senátě, činím to jen tehdy, když jsem donucen zvlášť důležitými okolnostmi. Tak jako před časem, a pánové se budou dobře pamatovati, jak s tohoto místa vzbouřil jsem tehdy národohospodářský výbor, abych jej upozornil na nebezpečné důsledky svého času projednávané smlouvy mezi Československou republikou se strany jedné a mezi společností >Franco-Americane<, kde Československá republika zadávala za 30 milionů gratis akcií výhradní kutací právo na živici, naftu apod. francouzsko-americké společnosti >Standard-Oil-Compagny<. Později měl jsem zase příležitost přijíti s novým návrhem zákona v nejlepším úmyslu, abychom jím zamezili další korupční aféry a zamezili různá příkoří, která poctivým politikům na schůzích i při různých jiných příležitostech se stávala, a navrhoval jsem zřízení politické komise očistné, která by měla za účel zkoumati materielní a mravní hodnoty našich politiků a vysokých úředníků v době poválečné, a srovnati tyto s hodnotami předválečnými, a jiné více.

Stejnou skoro příležitost mám dnes - abych upozornil slavný senát na věc málo méně důležitou -a to schválení osnovy právě projednávaného zákona pod č. 4140 a pod číslem senátním 1749 pojednávající o výrobě, prodeji a přechovávání radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení a dovozu jejich z ciziny.

Poznamenávám, že jsem v posici dosti nevýhodné jako oposičník, třeba loyální oposičník, protože po bohatých zkušenostech mohu tvrditi, že kdokoliv by přinesl do našeho senátu to nejlepší, pravdu jasnou jako světlo, pochopitelnou a všeobecně užitečnou věc, jest jistě již napřed ujištěn, že >svatá koalice< zvedne proti svoje námitky a své stereotypní >zamítá se<. Nebude ani v tomto případě jinak. Že nebude dbáno také našich velmi vážných námitek, potvrdil mi již pan kolega Lukeš, zpravodaj, který mimo jiné sdělil mi poslední a nejsilnější argument: >Odpusťte, kolego, já jsem v koalici a jako takový musím hájit každý zákon předložený, ať je špatný nebo dobrý.< (Sen. Lukeš: To jsem neřekl!) Pane kolego, to jste řekl.

Tento argument pro mne nestačí a nestačil také ani pro prvého zpravodaje pana dr Procházku, protože tento lidově a právnický založený člověk odmítl doporučovati tento zákon, poněvadž ve svém nitru nemohl to srovnati se svým svědomím.

Vím, jaký vítr vane v koaliční většině, a mohu slavný senát ujistiti, že většina v koalici staví se proti znění tohoto zákona a že ráda jej neschválí. To jsem poznal z

dlouhých porad a podle vyjednávání. Přejí si to hlavně dva ministři, a sice pan ministr pošt a telegrafů společně s panem ministrem obchodu, ovšem více jejich interesovaní vysocí úředníci, kteří jsou v určitých společnostech, které budu později jmenovati, zúčastněni kapitálově i osobně! Jedno bych chtěl zdůrazniti na tomto místě, t. j. aby pánové z koalice si uvědomili, že zákony zde neděláme pro koalici, nýbrž pro celý náš národ, pro všechno občanstvo. S tohoto hlediska se má vycházeti vždy, ať už je to koaliční většina, anebo opačně. (Sen. Lukeš: V každém státě dělá většina zákony!) Ovšem, ale ne tak bezohledně a za které beze studu může zodpovídati.

Místopředseda Kadlčák: Prosím, neračte vyrušovati řečníka.

Sen. Trčka (pokračuje): Není mým úmyslem, obírati se důležitostí samotného zákona, protože sama důvodová zpráva praví o něm, že je to velmi důležitý zákon, zejména pro budoucnost, ohromně významný pro stát, pro náš obchod, průmysl atd. Zbytečně bych se tedy zdržoval, kdybych ho znovu sám zdůvodňoval. Při této příležitosti chci zabývati se pouze návrhem zákona se stanoviska účelnosti a vhodného jeho upotřebení. Prohlašuji již napřed, že nejsem >a priori< proti předloženému zákonu (Sen. Babka: No tak vidíš!), jehož jest již bezpodmínečně třeba, ale jsem proti některým jednotlivým jeho ustanovením, pane kolego Babko, kterážto ustanovení přímo maří dobrý smysl zákona a celého jeho ducha. A z celého velkolepého a všeužitečného vynálezu vytvořuje se něco těžce dostupného, přístupného jenom tomu, komu 6, 8 až 10 tisíc za první rok a 1200 Kč ročního poplatku pro léta další vyhoditi, není ničím obtížným. Pro stanice přijímací jest v důvodové zprávě stanovena, což jest v parlamentarismu neslýchaná věc, přemrštěná cena 900 Kč za nepatrný aparátek, který dodává již >Radioslavie< - než zákon sám jest schválen.

Za daných poměrů to, pánové, znamená, že více než 98% obyvatel našeho státu bude do daleké budoucnosti z používání výhod naznačeného vynálezu prostě vyloučeno. To není možno v žádném státu, ani absolutistickém, neřku-li v republice demokratické a u nás skoro socialistické. Jde-li o podobnou věc, ať je to kdekoliv, hledí každý stát vhodnými opatřeními, kontrolou a náležitou regulací přičiniti se co nejvíce o největší její rozšíření uzpůsobením cen a poplatků, výrobě poskytnouti co největších výhod a úzkostlivě vyhnouti se všemu, co by vývoj věci poškodilo nebo brzdilo. U nás a zejména v našem případě děje se vše zcela opačně, a co je nejhoršího při tom, že se to děje zúmyslně.

Předloženou osnovou zákona je naprosto spoután a drakonickými předpisy přímo znemožněn všechen rozvoj a možné velkolepé rozšíření a upotřebení radiotelegrafie i radiotelefonie ať již v procesu výroby, nebo používání. Láce a dokonalosti výrobků můžeme dosáhnouti pouze čilou a mnohotvárnou konkurencí, kde každá firma se pak snaží přinésti na trh zboží předstihující kvalitou, dokonalostí i cenou ostatní. Co jinde jest principem, to u nás jest holou nemožností. U nás stát, resp. vláda, jednou stranou znemožňuje zvláštní konstrukcí zákona každé soukromé podnikání, aby druhou stranou zmocnila se tohoto provozu sama ať ve formě buď monopolu státního, nebo polostátního či jiného. Forma pro to se najde vždycky.

Vláda ústy svých referentů i zprávou důvodovou dokazuje nutnost přísných opatření a kontroly v zájmu státu a jeho bezpečnosti, jež by mohla býti ohrožena zneužitím radiotelegrafického a radiotelefonického zařízení nějakým skrytým či zjevným nepřítelem v čase nebezpečném. Ohání se dále frasí, že ostrá ustanovení zákona jsou výlučně namířená proti pronikavé německé konkurenci, která by se nám jednou mohla státi nebezpečnou, něco tedy jako cit vlastenecký. Dokazuje, že kromě této naléhavé nutnosti není v zákoně nic, co by československému poctivému a zachovalému občanu bránilo i v používání i ve výrobě, a když jsou tam všecky možnosti k největšímu rozšíření a lacinému používání obsaženy.

Přečteme-li a uvážíme-li tedy dobře celý zákon, seznáme, že každá jeho druhá řádka mluví zcela jinak a vyvrací písemná i ústní tvrzení obhájců návrhu předloženého zákona.

Velectění pánové, v tomto zákoně je několik paragrafů, které jsou přímo vykřičníkem a strašlivým dokumentem naší doby. § 4 nejasně pojednává o omezeném dovolení ve vědeckém bádání a po dohodě mezi ministerstvy zúčastněnými, vysokým školám že se prý určí dále, které školy mohou či nemohou bádati a volně experimentovati. Není tomu dávno, co se ministerstvo školství a národní osvěty dohodlo s ministerstvem pošt a telegrafů a vydalo výnos, v němž již přísně se naznačuje, co smí a co nesmí vysoká škola dělati. Budou-li naše vysoké školy chtíti vědecky bádati, tedy dle vydaného fermanu musejí napřed řádně a včas hlásiti ministerstvu pošt a telegrafů a teprve po schválení, v tomto případu panem inž. Strnadem, jemuž budou podřízeny, smějí dále pokračovati. Jaká jest to, pánové, svoboda vědy pro naše vysoké školy technické a universitu? To jest úžasné! (Sen. Lukeš: Kde je to napsáno? V zákoně to není!) Nejasnost zákona libovůli úředníka snadno připouští! (Sen. Pánek: To tam nestojí!) Ale bude to tak! Já přijdu ještě ke konkrétním případům, ukáži vám, když jste se, páni zpravodajové, odvolávali na to, že zákon ten je sice přísný, že však jde o to, aby byl liberálně vykládán. Dokáži vám, že je tento zákon vydán víc pro ochranu určité společnosti, jíž vytýkáme monopol, t. j. Radioslavie, než pro vědu i občanstvo!

Ale máme tu, vážení pánové, další §§ 6, 8, 9 a 21. To jsou většinou ustanovení, která rušivě se dotýkají výroby anebo obchodu, používání atd. Unikem právě je § 9, podle kterého, i kdyby byly prokázány všecky náležitosti nutné dle tohoto zákona, ministerstvo průmyslu, obchodu a živností ve shodě s ministerstvem pošt a telegrafů - a také, až co řekne jeden nebo druhý pán v těch interesovaných společnostech - může odepříti povolení bez udání důvodů. To je prosím něco, co v parlamentarismu je neslýcháno, a nesmí vůbec se připustiti. V §u 21 jsou uvedeny tak úžasné překážky, že pro naši malovýrobu, pro naše elektrotechniky prostě není možno, aby se pro tuto výrobu etablovali, poněvadž z pouhé libovůle některého úředníka může se mu vzíti licence a to bez udání důvodů. Ale ještě tam čteme, že dozor nad výrobou, prodejem a přechováváním radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení vykonává poštovní a telegrafní správa způsobem, který určí ministerstvo pošt a telegrafů. Dozorčím orgánům musejí býti podle okolností případu poskytnuty vhodné místnosti úřední a obytné. Pánové, to je vůbec něco neslýchaného, aby živnostník byl zákonem nucen zejména za dnešní bytové mizérie opatřovati byt a kancelář kontrolnímu úředníku! Takový diktát nemůžeme strpěti, takový zákon se prostě přijmouti nemůže a nesmí.