Schůze zahájena v 15 hodin 35 minut.

Přítomni:

Předseda: Prášek.

Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr. Přikryl, Löw.

120 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: Habrman, inž. Novák, odborový přednosta ministerstva financí dr. Vlasák, odborový přednosta ministerstva vnitra dr. Bobek.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Fahrnerovi, pro dnešní a zítřejší schůzi sen. Měchurovi.

Prosím, aby bylo přečteno, co bylo tiskem rozdáno.

Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):

Tiskem rozdáno:

Tisk 1780. Zpráva technicko-dopravního výboru k usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se prodlužuje lhůta pro zřízení pobočného poštovního úřadu šekového v Brně (tisk 1768).

Tisk 1781. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 4325) o výši daně z cukru (tisk 4366).

Tisk 1782. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 4352), kterým se mění některá ustanovení zákona ze dne 30. června 1921, č. 242 Sb. z. a n., o dopravních daních (tisk 4370).

Tisk 1785. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 4230), kterým předkládá se Národnímu shromáždění republiky Československé:

1. Úmluva a statut o režimu splavných cest mezinárodního významu;

2. Dodatečný protokol k této úmluvě;

3. Prohlášení, kterým se uznává právo států, jež nemají mořského pobřeží, na vlajku (tisk 4307).

Tisk 1788. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 4285), kterým se předkládá Národnímu shromáždění k dodatečnému schválení obchodní dohoda mezi Československou republikou a Spojenými Státy Americkými sjednaná v Praze dne 29. října 1923, uvedená v prozatímní platnost vládní vyhláškou ze dne 1. listopadu 1923, čís. 209 Sb. z. a n. (tisk 4346).

Zápisy o 185. a 186. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyloženy byly podle §u 72. jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným pp. senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápisy ty za správné a dají se do tisku.

Předseda: Přikročuji k projednávání denního pořadu, a to k odstavci, jímž je:

1. Druhé čtení zprávy I. ústavně-právního výboru, II. živnostensko-obchodního výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1643) o vládním návrhu zákona, kterým se upravuje výroba, prodej a přechovávání radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení, jakož i dovoz jejich z ciziny. Tisk 1749.

Zpravodaji jsou: za výbor ústavně-právní sen. Lukeš, za výbor živnostensko-obchodní sen. Lisý.

Táži se pánů zpravodajů, zda navrhuji nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Lisý: Nemáme změn.

Předseda: Přikročíme k hlasování. Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byla přijata ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímají se v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Nyní dám hlasovati o resoluci výboru ústavně-právního, otištěné v tisku 1749.

Kdo je pro tuto tištěnou resoluci, prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je většina. Resoluce se přijímá.

Nyní dám hlasovati o resoluci sen. dr. Hellera a soudr.

Kdo souhlasí s navrženou resoluci pana sen. dr Hellera a soudr., prosím, aby zvedl ruku. (Děje se.)

To je menšina. Resoluce se zamítá.

Přistoupíme k dalšímu odstavci denního pořadu, jímž je:

2. Druhé čtení zprávy I. výboru živnostensko-obchodního, II. výboru ústavně-právního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1727) k vládnímu návrhu zákona o označování původu zboží. Tisk 1761.

Zpravodaji jsou: za výbor živnostensko-obchodní sen. Lisý, za výbor ústavně-právní sen. Dědic.

Táži se pánů zpravodajů, zda navrhují nějaké textové změny.

Zpravodaj sen. Lisý: Není žádných změn.

Předseda: Není tomu tak. Budeme tedy hlasovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých oddílů a úvodní formulí tak, jak byla přijata ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona s jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých oddílů a úvodní formulí přijímají se v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Jako dalším bodem je:

3. Druhé čtení zprávy branného výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1731) k vládnímu návrhu zákona o poštovních holubech. Tisk 1762.

Zpravodajem je pan sen. Valoušek.

Táži se pana zpravodaje, zda navrhuje nějaké textové změny.

Zpravodaj sen. Valoušek: Nikoli.

Předseda: Není tomu tak.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých paragrafů a úvodní formulí tak, jak byla přijata ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Uvedená osnova zákona s jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých paragrafů a úvodní formulí přijímají se v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Dalším bodem denního pořadu je:

4. Zpráva rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1767) o vládním návrhu zákona, kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 Sb. z. a n., o dávce z majetku a z přírůstku na majetku. Tisk 1773.

Zpravodajem jest pan sen. dr. Horáček. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Horáček: Slavný senáte! Je známo, že dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku byla jedním z nejspornějších a řekli bychom také z nejkompromisnějších zákonů, které vydalo bývalé Národní shromáždění. Proti této dávce z majetku již tenkráte totiž byly podstatné námitky, hlavně ona zásadní námitka, která platí o každé dani majetkové, totiž že každá daň majetková nevyhovuje oné národohospodářské zásadě daňové, že daň má vlastně ubírati pouze z přírůstku, kterým se rozmnožuje celkové národní hospodářství, ale že nemá býti pramenem daně vlastní kmen národního jmění, poněvadž, kdyby byly samé takové daně, které by ubíraly na tom svém pramenu, na konec by z něho nic nezbylo, poněvadž by zdroj, z kterého daně plynou, byl vyčerpán.

Ještě podstatnější námitka činěna proti dávce z přírůstku na majetku a to proto, že valná většina přírůstku na majetku byla jen fiktivního rázu, neboť věcný majetek, zejména nemovitý majetek, zůstal týž po válce jako před válkou, a jeho hodnota jen proto se zvýšila, že byla měřena jinou a to nižší jednotkou peněžní. Tedy nikoli hodnota majetku se změnila, nýbrž jednotka peněžní, to jest hodnota poválečné koruny, a tak se stalo, že hodnota majetku po válce v ceně stoupala, ale ve skutečností zůstala táž. Nicméně, ačkoliv všechny tyto námitky již tenkráte byly známy, přece jen tato dávka z majetku a přírůstku na majetku byla uzákoněna a byly pro to zejména dva závažné důvody. Jeden důvod spočíval v tom, že měla to býti nikoliv pravidelná daň, nýbrž dávka jednou pro vždy, a že účel této dávky byl docela zvláštní, t. j. že účelem této dávky měla býti náprava naší měny. V čem měla záležeti tato náprava? Je známo, že během války naše měna byla hluboce znehodnocena a to následkem převýdaje bankovek, kdy ještě za Rakouska stát tehdejší prostředky k vedení války vedle známých válečných výpůjček především čerpal u tehdejší cedulové banky Rakousko-uherské tím, že si prostě stále od ní vypůjčoval, tak že mu banka vydávala stále nové a nové bankovky.Tak se stalo, ovšem, že množství těchto obíhajících bankovek nesmírně bylo rozmnoženo. Je známo, že ještě dnes na příklad obíhá u nás okolo 9 milionů státovek, ačkoliv před válkou v celé rakousko-uherské říši, když bylo největší rozpětí oběživa, obíhalo jich nanejvýše asi 2 a půl miliardy. To nemohlo zůstati, ať názory o tom jsou jakékoliv, bez vlivu a účinku na hodnotu těchto papírových peněz, která stále více a více klesala, což se projevovalo ve všeobecné drahotě. A tu, jak známo, zesnulý ministr dr Rašín pojal plán, abychom poznenáhlu hleděli zase tu hodnotu naší pokleslé koruny pozvednouti, a jedním z prostředků k tomu měl býti právě výnos této dávky z majetku a přírůstku na majetku, kterýž přebytek obíhajících bankovek měl býti pomalu vyčerpáván a množství oběživa zmenšováno, po př. měly bankovky, které jsou nekryty, býti hrazeny drahým kovem, který měl býti právě z výnosu této dávky z majetku opatřen. Věc mohla býti ovšem také jiným způsobem uspořádána, jako se to stalo na př. při nápravě měny v Rakousku v roce 1892. Tenkráte nebyla zavedena dávka z majetku k odstranění přebytečného kontingentu státovek 312 milionů zlatých, nýbrž volena byla cesta výpůjčky, byla totiž provedena valutová výpůjčka k opatření zlata a tím podloženy tehdejší státovky. Tuto cestu jsme také mohli voliti, aniž jsme zavedli dávku z majetku. Tato cesta by byla ovšem bývala dražší, poněvadž bychom musili si tuto výpůjčku opatřiti a ji zúrokovati. Ale zejména jsme nevolili tuto cestu proto, že totiž dávka na majetku měla také jiný účel, totiž sociální, aby totiž velké přírůstky na majetku, zejména přírůstky spekulační a nezasloužené nějakým způsobem byly postiženy a sice ve prospěch celku obecného. Nedá se upříti, že dávka z majetku a dávka z přírůstku na majetku je břemenem velmi značným a že těžce je nesena. Záhy se proto vyskytly požadavky, aby břemeno dávky z majetků, bylo nějakým způsobem sníženo, aby tedy tato dávka byla novelisována. Tyto požadavky byly různého druhu. Některé se nesly k tomu a jsem přesvědčen, že v debatě mnozí pánové budou zde ten názor zastávati, že dávka z majetku jest vůbec nadále zbytečná, že by bylo docela možno dnes dávku z majetku odstraniti, anebo že by bylo možno výnosu dávky z majetku použíti k nějakému jinému účelu než k účelům měnovým.

Vážení pánové, o tom mohou býti jak řečeno různé názory. Můj názor ale je ten, že dnes ještě pořád má místo původní účel dávky z majetku. My pořád ještě stojíme na původním svém měnovém programu a nezdá se mi již oportunní, abychom účelem dávky z majetku, který je vytčen v §u 1 zákona o dávce z majetku, nějakým způsobem hýbali.

Ale dávka z majetku měla ještě jinou vadu. Vadu, která původně nebyla předvídána a která se objevila teprve později. Řekl bych, že to byla jistá technická vada této dávky. Kdyby byla bývala tato dávka tenkráte, když byla zavedena v r. 1920, mohla býti rychle provedena, resp. rychle předepsána a vybrána, tedy bychom jí tak těžce nepociťovali jako dnes. Pohříchu nepočítalo se tenkráte dostatečně s možnou výkonností finančních orgánů, které měly tuto dávku ukládati a vybírati. Tak se stalo, že ukládání dávky z majetku se tak protáhlo, že ještě dnes je mnoho případů, kde vůbec není uložena, takže ještě dnes ani polovice této dávky z majetku zaplacena není.

Tu ovšem poměry od té doby, kdy dávka z majetku byla uzákoněna a zejména od doby, která byla položena za základ pro výměru dávky z majetku - a to byl 1. březen 1919 jak známo - poměry majetkové a hospodářské tak podstatně se změnily, že ovšem dnes v mnohých případech vlastně uložení a vybrání dávky z majetku je ohroženo, a nevíme jestli někteří z těch, kdo tenkráte byli způsobilí platiti dávku z majetku, jsou způsobilí k tomu ještě dnes.

Hlavně tato příčina vedla k tomu, že vláda po dlouhém jednání s politickými stranami se odhodlala k tomu, předložiti nám zde tuto osnovu zákona, kterým se mění původní zákon o dávce z majetku a přírůstku na majetku.

Jsem přesvědčen, že tento zákon nevyhovuje ještě plně všem přáním a požadavkům, které v této příčině snad oprávněně budou činěny. Ale přece je jisto, že tento zákon, přináší jisté úlevy a to jisté úlevy zejména menším majetkům, a proto myslím, že nějaké zásadní oposice proti této novelisaci zákona nebude. Co do podrobností bych uvedl, že těžisko zákona spočívá v §u 1 a 2, t. j. dávka z majetku jakož i z přírůstku na majetku na menší majetek, t. j. na majetek, který nedosahuje výše 50 tisíc Kč, má býti snížena o celou polovinu, tedy to je sleva ve prospěch menších majitelů. V §u 2 pak se praví, že dávka z přírůstku na majetku má býti snížena a je tu celá stupnice tohoto snížení. Má započíti 50% a pak klesati podle výše počátečního jmění. Při počátečném jmění do 50 tisíc Kč je snížení 50%, do 100 tisíc o 45% atd. až do jednoho milionu o 5%. Tedy je zde sestupná stupnice, o kterou má býti snížena dávka z přírůstku na majetku.

Ovšem § 3 při tom stanoví výjimku, že toto snížení nemá nastati tenkráte, jestliže přírůstek na majetku činí 200%, čili stouplo-li počáteční jmění trojnásobně. Zdali tato číslice odpovídá skutečně poměrům, o tom nechci rozhodovati, poněvadž přece jen snad jsou i taková malá jmění; která stoupla zase jen fiktivně, řekněme při nemovitém jmění, o 200%, a ta ovšem budou nyní z těchto úlev dávky z přírůstku na majetku vyloučena.

§ 4 jedná jen o provedení celé věci. Tu totiž finanční správa se obávala toho, aby novelisace se nestala takovým způsobem, že by snad docela nové ukládací řízení musilo býti zavedeno. To by znamenalo, že celá ta ohromná dosavadní práce s ukládáním této dávky z majetku by byla zmařena a musilo by se začíti znova, a proto ministerstvo financí kladlo váhu na to, aby snížení stalo se jaksi schematicky, percentuelně, a tu mohou ovšem dosavadní platební rozkazy zůstati v platnosti a jen konečná číslice platby se sníží.

Důležitý je § 5. Dává totiž pravomoc zemským finančním úřadům, že mohou na žádost strany ve výjimečných případech povoliti přiměřenou částečnou slevu na dávce z majetku nebo na dávce z přírůstku na majetku, je-li vážné nebezpečí, že by zapravení dávky mohlo ohroziti poplatníka v jeho hospodářském podnikání nebo ve výživě jeho neb jeho rodiny. Tedy máme zde jakési generelní zmocnění zemských finančních úřadů, které mohou i přes onu slevu, jíti mnohem dále. Tedy, kde se může snad vyhověti jistým individuelním případům, a tyto případy budou možná velmi četné, kde by tíha té dávky z majetku měla ony neblahé následky. Tu je ovšem otázka, zdali takovéto příliš všeobecné zmocnění zemských finančních úřadů není až příliš pružné, jestli by pak cestou nařizovací by neměly býti ještě vytčeny některé bližší okolnosti, za kterých a do kterých až zemský finanční úřad tuto dalekosáhlou slevu poskytuje.

Další ustanovení jsou poměrně menšího významu.

§ 6 týká se jen zvláštní okolnosti, když dávka z majetku konkuruje s tak zvanou dávkou z přírůstku hodnoty. My máme u nás totiž také autonomní dávku z přírůstku hodnoty a tu se stalo v některých případech, že poplatník musil platiti obě dávky, jak dávku z přírůstku z majetku, tedy dávku státní, tak dávku autonomní z přírůstku hodnoty. Tento paragraf ustanovuje, že v takových případech má se jen jedna dávka platiti a to, jestliže dávka z majetku je vyšší než dávka z přírůstku na majetku, má se platiti jen její zbytek po zaplacení dávky z přírůstku hodnoty, tedy jen to, co přebývá přes tu dávku z přírůstku hodnoty.

§ 7 jest rovněž podřízeného významu a týká se jistých výjimečných případů. Jak známo, v původním zákoně máme pamatováno na to, aby nikdo nemohl obcházeti dávku z majetku tím, že by svoje jmění rozdal, takže by nezbylo nic, co by podléhalo, dávce z majetku. Jest tudíž ustanoveno, že i to, co bylo rozdáno, podléhá dávce z majetku. Tu se navrhuje jen přesunutí lhůty, která dříve byla 1. srpna 1914 a nyní jest 1. ledna 1914.

§ 8 týká se jistého požadavku rolnického stavu. V původním zákoně bylo stanoveno, že i naturální dávky výměnkové, podléhají dávce z majetku tím způsobem, že se peněžně ocení, kapitalisují a z tohoto kapitálu, jak vypočten, má se platiti daň z majetku. Ukázalo se, že to bylo velmi tíživé, že zejména naturální dávky nemají dnes té hodnoty, jako měly dříve, a proto mají býti tyto výměnky, od dávky z majetku zproštěny.

§ 9 týká se způsobu placení dávky z majetku.

Jak známo, v původním zákoně byl stanoven i způsob, jak dávka z majetku může býti placena. Poněvadž ovšem záleží finanční správě na tom, aby pokud možno dávka z majetku placena byla hotově, byly platby hotovými zvláště protěžovány tím, že byl poskytnut 10% úrok z dávek hotově dříve zaplacených. Poněvadž však nebylo zcela jasno, co se míní hotovým placením, jest v novele stanoveno, že za hotové placení může se pokládati také ono placení, které se děje zadrženými vklady u peněžních ústavu a poukázkami u bankovního úřadu.

§ 10 jedná o tom, když někdo musí k účelům placení dávky z majetku opatřiti si úvěr dlouhodobou výpůjčkou a za tím účelem vydány jsou dluhopisy. Tu poskytují se těmto dluhopisům slevy poplatkové, což zase přichází k dobru platitelům dávky z majetku.

§ 11 stanoví další lhůty a výhody při placení dávky z majetku. Posavadní lhůty se prodlužují.

§ 12 určuje, které finanční orgány mají býti příslušny pro dávku z majetku, a sice to má býti v prvé stolici berní správa resp. finanční ředitelství, a o stížnostech rozhodují v druhé stolici zemské finanční úřady.

§ 13 stanoví, že výše úroků z prodlení při dávce z majetku má se rovnat úrokům z prodlení jiných přímých daní. Původní zákon stanovil, že úroky z prodlení při dávce z majetku byly vyšší a sice 10%, nyní se tedy snižují na obvyklou sazbu 7%. Tady zase je jistá úleva.

Konečně následuje čl. III, jenž stanoví účinnost tohoto zákona, která jest dnem prohlášení, ale některá ustanovení ovšem platí nazpět, již ode dne platnosti původního zákona, aby se nestala křivda těm, kdo též mají nárok na tyto úlevy, ale dávku již byli zaplatili.

To je podstatný obsah této novely dávky z majetků a z přírůstku na majetku. Snad všechny kruhy neuspokojí, jak se samo sebou rozumí, ale myslím, že nezbývá jinak, než abychom zákon přijali, a proto jménem rozpočtového výboru doporučuji jeho jednohlasné usnesení - nebylo tam vlastně žádné oposice - a prosím, aby také senát usnesení poslanecké sněmovny o novelisaci dávky z majetku a přírůstku na majetku schválil. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Zahajuji debatu. K slovu jsou přihlášeni řečníci: >proti< sen. dr. Heller, dr. Vetter-Lilie, Oberleithner, Meissner, Luksch, Spies; >pro<: sen. Hrejsa.

Doba řečnická je stanovena na půl hodiny.

Uděluji slovo prvému řečníku >proti< panu sen. dr. Hellerovi.

Sen. dr. Heller (německy): Slavný senáte! Není zajisté nikoho, kdo by, jenž věci poněkud zná, nemusil přiznati, že zákon o dávce z majetku a z přírůstku na majetku potřebuje reformy. O tom nemůže zajisté býti pochybnosti. Pan zpravodaj uvedl ve svém písemném a ústním referátě důvody, které mluví pro změnu zákona, i projevil také pochybnosti, které existují proti dávce z majetku vůbec. Nepotřebuji předem prohlašovati, že stojíme na stanovisku, že dávka z majetku - absolutně vzato - jest zákonem spravedlivým a sociálně nutným, i když máme velké pochybnosti o zákonu samém, a o navržených dnes změnách. Po mém názoru spočívá nutnost toho, že zákon musí býti tak brzo změněn, hlavně v způsobu, jakým se prováděl. V zákoně nebyly velké vady, nýbrž ve způsobu jeho provádění. Dávka z majetku může, jak se domnívám, prováděna býti jen rychle a jest možnou jen tehdy, když se po usnesení skutečně také rychle provede, poněvadž při delší době, která leží mezi vydáním zákona a předpisem platebních rozkazů a zaplacením samotným, poměry tak snadno a od základu se mohou změniti, že jednak pří provádění vyjdou najevo krutosti, které v zákoně obsaženy nejsou, na druhé straně však dostane se výhod jistým osobám, což se rovněž příčí smyslu a úmyslu zákona.

Jak tedy u nás byl zákon připravován a jak byl prováděn? Přiznávám, že zákon tehdy byl vypracován s mnohou péčí a svědomitostí, že se dříve sebral výsledek všech těch soupisů a na základě výsledku těchto soupisů se pak zákon o dávce z majetku předložil tehdejšímu revolučnímu parlamentu, poněvadž přece bylo zapotřebí vyměřiti snad podle stavu jmění jednotlivé sazby, aby se došlo k výsledku, který jsme od dávky z majetku očekávali, k výsledku, jenž sloužiti měl, jak se praví v §u 1 zákona, k nápravě měny. Ale domnívám se, že v tomto případě trochu méně starosti a trochu více rychlosti by bylo bývalo lépe, poněvadž již v době od března 1919 do května 1920, do doby, kdy se stalo usnesení o tomto zákonu, poměry se změnily tak, že podklady zákona byly zcela jiné, takže obsah zákona již nesouhlasí více s předpoklady, na kterých byl vybudován. Zákon tedy byl vydán v květnu 1920. Jak pan zpravodaj sám uvedl, předpisy dodnes ještě nejsou vesměs vydány. V říjnu 1920 byly podány přihlášky, veliká část přihlášek však teprve během roku 1921. Předpisy přišly teprve v r. 1922, 1923, a jak řečeno, velká část dosud vydána nebyla. Nevím, z jakých důvodů finanční správa tak málo a skoro vůbec nepoužívá předpisu §u 39, odst. 3 zákona o dávce z majetku, kde se praví, že na základě přiznání mohou býti vydány provisorní platební rozkazy. Myslím, že kdyby se to bylo praktikovalo, kdyby finanční úřady byly vydaly tyto provis. platební rozkazy během r. 1921 ihned na základě přiznání, že pak mohlo býti vyvarováno velmi mnohým škodám, které státu vznikly opožděným placením a také obyvatelstvu opožděným předpisem. Myslím dále, že by z valné části byla odpadla příčina, kterou pan zpravodaj uvádí pro nedostatečné provádění zákona, totiž přetížení berních úřadů, které nemohly dostáti úloze, jež jim zde byla kladena - což je zcela správné - kdyby byly berní úřady, používajíce ustanovení §u 39 odst. 3., vydávaly provisorní platební rozkazy na základě přiznání, a kdyby pak znenáhla, jak to dovoloval čas, byly tyto provisorní platební rozkazy změnily v definitivní. Pak by také nebylo došlo k tomu, že se naše berní správa dostala do tak velikého nepořádku, že se nedostává od mnoha let předpisů pro ostatní daně, že předpisy přicházejí opožděně po létech a že nyní vzniká obrovská škoda státu, ale také - a to jest, jak se domnívám, právě tak důležito - také poplatníkům, kteří mají nyní platiti daně za léta dávno minulá, což ovšem v době dnešní hospodářské krise působí nesmírně tísnivě a krutě. Myslím tedy, že kdyby se tohoto ustanovení zákona bylo častěji používalo, že by byla odpadla valná část stížností a námitek, kteréž dnes vznášeti musíme proti provádění tohoto zákona.

Dále se mi zdá, že je naprosto pochybenou okolnost, že se béře 1. březen 1919 za základ pro předpis dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku, a to z důvodů, o kterých se pan zpravodaj částečně již sám zmínil, a které mají svou příčinu v obrovské změně valutárních poměrů. Po^: 1. květnu 1919 až do r. 1921, kdy stála nejníže, klesla naše koruna značně, klesala skoro neustále. Veliký pokles koruny nenastal vlastně přes inflaci vůbec za války, nýbrž teprve po válce. (Sen dr. Horáček: Poněvadž hospodářství bylo vázané!) Ovšem, příčiny neznám. Skutečnost však trvá, že veliký pokles koruny nastal teprve v letech 1919 a 1920 a v první polovině 1921, tedy po 1. březnu 1919. Od druhé polovice 1921 počínaje změnily se poměry zase značně tím, že koruna od srpna 1921 stoupla zase na 2¹/₂ násobný obnos dřívější, což přirozeně zase mělo nesmírný vliv na ocenění.

K tomu nyní přistupují následky hospodářské krise, která přece částečně souvisí s těmito otázkami měny, částečně má také jiné příčiny světového hospodářství. Avšak hospodářskou krisí změnily se majetkové poměry mnohých osob úplně, takže dnes předpis na základě stavu ze dne 1. března 1919 v mnohých případech vede k zjevné nespravedlnosti. K nespravedlnostem na obou stranách, k poškození, ale také k nesmírným výhodám pro jednotlivce. Neboť také veliké obohacení, obzvláště nereální obohacení, zisky keťasů, valutární zisky všech těch, které označujeme prostě jako >nové boháče<, zjednány byly celkem teprve po 1. březnu 1919. Za války nastal veliký přírůstek jmění, zejména u válečných dodavatelů, vždyť přece známe všichni rakouské hospodářství, které nastalo od prvního dne války, kdy se platily ceny, jaké kdo žádal. To však ještě bylo obohacení, které nastalo má základě skutečných úkonů které tedy do jisté míry, ovšem nikoli úplně, by bylo lze pochopiti anebo ospravedlniti. Ale po 1. březnu 1919, v době neustálé změny valuty, v době klesání a vzestupu koruny až do r. 1922, až do doby, kdy se naše koruna poněkud stabilisovala, v této době vznikly nesmírné zisky valutárních spekulantů a keťasů, v této době bídy, kdy se za trochu mouky a za každý kilogram hrachu atd. platily nejhroznější ceny, kdy nastaly, nesmírné přírůstky na majetku keťasů a spekulantů. Tyto přírůstky na majetku dávka z majetku nepostihuje, poněvadž základem jest stav ze dne 1. března 1919, a takovýto keťas mohl 1. března býti ještě chudákem, rok později však velmi bohatým člověkem. To jest nesmírná nevýhoda zákona. Kdežto na jedné straně některé osoby právě po 1. březnu své jmění zcela anebo z valné části ztratily, přes to však musí platiti dávku z majetku a dávku z přírůstku na majetku, jsou na druhé straně osvobozeny od dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku osoby, které nereelními, nečistými obchody nabyly jmění po 1. březnu 1919.

Ke všemu tomu musíme uvážiti souvislost, která také dnes ještě trvá mezi našim hospodářstvím a hospodářstvím bývalých zemí rakouských; míním tedy nově Rakousko samotné, německé Rakousko, Maďarsko, Polsko, ale také Německo. Pokles měny v těchto zemích působil ovšem nesmírně na hospodářské a majetkové poměry našich československých státních občanů. Neboť veliká část jmění československých státních občanů uložena byla v rakouských, maďarských, nyní polských, jugoslávských, rumunských a také německých cenných papírech, které od té doby úplně anebo skoro úplně pozbyly ceny, ale počítají se tou cenou, kterou měly dne 1. března 1919. Zase sociální nespravedlnost, sociální zlo, kterému ani tato novela nečelí. Nejsme tedy ani tak neuznalými, jak se domníváte, my již víme, kde háček vězí, a máme za to, že by se mělo pomoci všem, kdož pomocí potřebují. Byli bychom si představovali novelisaci dávky z majetku tak, aby se na tyto okolnosti vzal zřetel. Přiznávám, že by to bylo působilo veliké potíže, neboť byl by se vlastně musil provésti nový soupis majetku, který lze těžko provésti, který by však na konec po mém názoru byl lepším nežli příkrá nespravedlnost jak nahoru, tak dolů, jakou stále ještě jest zachování zákona přes jeho novelisaci. Pravé malé a střední stavy, majitelé rent, jsou tímto znehodnocením nejvíce postiženy.

Chci zde uvésti příklad, nikoli teoretický, nýbrž ze života vzatý, který jsem sám prodělal a který dobře znám. Československý nyní státní občan půjčil ještě před převratem své sestře ve Vídni částku 180.000 korun, své celé jmění, na založení obchodu. Musil to podle stávajících předpisů dne 1. března 1919 přiznati částkou 135.000 Kč. Dávka z majetku z toho - upouštím úplně od dávky z přírůstku na majetku a předpokládám, že měl dne 1. ledna 1914 stejné jmění - obnášela 4775 K a těchto 180.000 K má dnes již jen hodnotu 90 českých korun. Již v dřívějším §u 56 byl podle intencí zákonodárcových na to vzat zřetel, ale prováděcí nařízení zase výslovně stanovilo, že na takovouto změnu hodnoty nesmí býti vzato zřetele. Teprve nynější novela snad svým § 5 umožní, aby se takovýmto lidem pomohlo. Ale jest úplně ponecháno uvážení úřadů, zdali příznivě vyřídí takovouto žádost za slevu - úplně dávku sleviti podle znění zákona vlastně nesmějí, smějí ji jen snížiti. To jest jen jeden velmi křiklavý příklad, ale takovýchto případů bylo velmi mnoho. Malí střádalové např. uložili své jmění asi 100.000 korun před válkou v akciích vídeňských bank. To jest dnes minimální částka. Dobře, to musejí nésti. Ale, že musejí platiti dávku z majetku z oné ceny, která dne 1. března 1919 byla považována za přiměřenou, jest sociální nespravedlností. Konstruoval jsem si příklad, kde dávka z majetku z takovéhoto bývalého jmění 100.000 K obnáší dnes skoro 30% celé dnešní hodnoty, a 30% jen proto, poněvadž rakouská koruna v posledním čase poněkud stoupla. To jsou nespravedlnosti.