Naproti tomu nyní veliké zvýšení hodnoty, které nastalo od 1. března 1919. To přišlo v prvé řadě k dobru bankám, jejichž pohledávky vůči průmyslu, který mají v rukou, mezi tím nabyly ceny 2¹/₂ násobné, a to následkem vzestupu valuty, kdežto banky mají platiti dávku z majetku jen podle stavu, ze dne 1. března 1919, tedy podle částky, která v poměru ke skutečné hodnotě jest nepatrnou.

Tato předloha byla vypracována hlavně na naléhání agrárních stran, a i když to dovedete poněkud zastříti, tož předloha v podstatě svého obsahu přece jen z větší části přijde k dobru zemědělcům. Pánové, konstatuji zde, že nemám zásadních pochybností, že bych si jen přál, aby předloha nebyla tak schematickou, nýbrž aby skutečně byla na prospěch těm, kteří toho potřebují. Schematisováním, totiž tím, že se zase vracíme k 1. lednu 1914 a 1. březnu 1919, přes všechny změněné poměry, že tyto termíny zase jsou základem, způsobí se také rolnictvu mnohé bezpráví přes úlevy, které obzvláště jsou obsaženy v §u 2, v neprospěch malých, v neprospěch osob, jejichž jmění se mezi tím ztenčilo, ve prospěch těch, jejichž jmění se značně rozmnožilo.

Souhlasíme s tendencí §u 1 zákona. Omezuje se tím sleva na dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku na jmění až do 50.000 Kč. Litujeme toho, neboť, pánové, co je dnes 50.000 českých korun? To je přece ve skutečnosti asi 7000 anebo 8000 mírových korun, tedy obnos minimální, takže jsme navrhli zvýšiti ho na 100.000 Kč, takže tedy tato 50% sleva má býti k dobru všem, kteří mají jmění až do 100.000 Kč.

Zcela zvláštní historií a zcela zvláštní význam má § 3 zákona. § 2 praví, že se dávka z přírůstku na majetku, vypadající z přírůstku dávkou povinného, zmenšuje až do jednoho milionu korun sestupně o 50% až 5% , a § 3 omezuje toto snížení na takové jmění, u něhož přírůstek na majetku, dávkou povinný, nečiní více nežli 200% počátečného jmění, tedy jmění ze dne 1. ledna 1914. Tento paragraf byl velmi dobře míněn. Znám historii jeho vzniku. Zamýšlelo se tím skutečně prokázati chudým lidem dobrodiní. Jak již pan zpravodaj naznačil a jak si dovolím blíže odůvodniti, povede však tento paragraf k přímo nehorázným důsledkům. Prosím, někdo měl dne 1. ledna 1914 jmění řekněme 20.000 K. Dne 1. března 1919 vzrostlo toto jmění na 70.000 K. Přírůstek na majetku obnáší tedy více nežli 200%, obnáší přes 300%. Tomuto člověku nebude vůbec příslušeti dobrodiní §u 2, podle kterého se při konečném jmění do 50 tisíc K odpisuje 50%; neboť on má konečné jmění více než 50.000 K, následkem toho nenastává dobrodiní §u 1. On však má také přírůstek na majetku větší nežli 200%, a následkem toho také nenastává dobrodiní §u 2, i musí platiti dávku z majetku, jak jest zákonem stanovena. Vezměte nyní jiný případ. Někdo měl dne 1. ledna 1914 jmění řekněme 200.000 K a dne 1. března 1919 měl 600.000 K; pak obnáší přírůstek zrovna 200%. Tomuto člověku se od jeho dávky z přírůstku na majetku odepíše 35%. Tedy tomu, kdo má jmění 70.000 Kč, se neodepíše ničeho, tomu, kdo má jmění 600.000 Kč se odepíše 35%. Nebyly tedy vzaty v úvahu - musím již za to míti - správně následky tohoto ustanovení, jinak nemohlo dojíti k tomuto znění zákona. Jde to přece ještě mnohem dále. Někdo, kdo měl dne 1. ledna 1914 jeden milion korun a dne 1. března 1919 3 miliony korun, tomu se vždy ještě odepíše, sleví 5% z dávky z přírůstku na majetku, a tomu, kdo měl 80.000 Kč jmění, neodepíše se ničeho. Pánové, to je zajisté nedostatek, to jest veliká vada zákona, a proto jsme si dovolili podati také v této příčině pozměňovací, návrh k §u 3, který žádá, aby po slovech >počátečného jmění< připojeno bylo >ajestliže se konečné jmění až do platnosti zákona nezvýšilo o více nežli 160%<. Tím bylo by možno odstraniti alespoň nejhorší následky tohoto zákona.

K §u 2 zákona podali jsme pozměňovací návrh, aby jen ten obdržel slevu na dávce z přírůstku na majetku, kdo měl počátečné jmění až do 200.000 K, poněvadž nemáme za to, že by lidem s počátečním jměním 1 milionu korun, kteří tedy, mají-li platiti dávku z přírůstku na majetku, musili míti dne 1. ledna 1919 ještě více nežli 1 milion korun, příslušela sleva na dávce z přírůstku na majetku. Také zde bych si dovolil k tomu, co jsem před chvíli řekl, uvésti příklad. Někomu, kdo dne 1. ledna 1914 měl jmění 200.000 a dne 1. března 1919 jmění 600.000 K, kdo tedy má přírůstek na majetku 400.000 K, poskytne se z jeho dávky z přírůstku na majetku, která činí 73.950 K, podle zákona sleva 35%, tedy 25.882 K 50 h, takže místo 73.000 K platiti má necelých 50.000 K. Oproti tomu ten, kdo má jmění 80.000 K, neobdrží žádné slevy. Nechci vás déle nuditi příklady a číslicemi, ale myslím, že § 3 tohoto zákona jest ve svém znění zcela pochybený a že svého účele nedosáhne.

Podali jsme návrh na změnu §u 2, zákona o dávce z majetku v ten smysl, že přírůstek na majetku, nikoli jak se tam praví do 10.000 K, nýbrž do 25.000 K, má býti osvobozen od dávky, poněvadž máme za to, že dlužno vzíti zřetel na znehodnocení peněz a že také částka 25.000 K není takovou, kterou by nebylo třeba chrániti.

Vítáme §§ 1 a 5 zákona a budeme také pro ně hlasovati, ale máme své pochybnosti, poněvadž se také zde poskytuje finančním úřadům úplně volné pole, komu chtějí poskytnouti dobrodiní §u 5 a komu nikoliv. A proto jsme navrhli, aby k §u 5 jakožto 3, odstavec bylo dodáno: >Rozhodnutí vydaná na základě ustanovení tohotoparagrafu předkládána buďtež parlamentární komisi pro kontrolu dávky z majetku,aby tato komise mohla kontrolovati nestrannost finančních úřadů při jejich rozhodovánína základě §u 5 a aby tato komise případnému zneužití mohla učiniti přítrž.<

Shrnuji v tento smysl: Nahlížíme nutnost novelisace zákona o dávce z majetku. Způsob, jakým se to však děje, nevyhovuje našim požadavkům a tomu, čeho jsme si přáli. Byli bychom si přáli, aby zákon o dávce z majetku byl změněn tak, aby vyhovoval změněným hospodářským poměrům, takže by všem, kteří od března 1919 byli sociálně zatížení, poskytl úlevy, a všem, kteří se od března 1919 obohatili, uložil zatížení a platy. Poněvadž zákon těmto našim požadavkům nevyhovuje, budeme sice hlasovati pro §§ 1 a 5, ale musíme hlasovati proti ostatním paragrafům a proti celému zákonu. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předsedá: K slovu přichází řečník >pro< pan sen. Hrejsa. Uděluji mu slovo.

Sen. Hrejsa: Slavný senáte! V revolučním Národním shromáždění hlasovala naše strana republikánská tak jako všechny ostatní strany, které tam byly zastoupeny, pro zákon o dávce z majetku a přírůstku na majetku, jsouc si toho vědoma, že tím poslouží velmi státu, že tím také přispěje k dobru lidu venkovského. Byli jsme si vědomi toho, že je třeba odstraniti inflaci papírových peněz, která způsobila velikou drahotu, jakož i opatřiti potřebné peníze, k úpravě budoucí naší měny, aby stát byl schopen opatřiti si nutné drahé kovy, jimiž by budoucí valuta byla podložena. Bylo nám jasno, že tím se poslouží jak státu, také i lidu venkovskému, že klesne tím způsobem drahota, která byla právě způsobena tou záplavou papírových peněz, a že se také zabezpečí i finanční budoucnost státu.

Jestliže jsme měli však oprávněné obavy, že příznivá konjunktura, jaká byla v roce 1919 a 1920, v dohledné době se změní, vybízeli jsme a nutili jsme k tomu, aby dávka z majetku a přírůstku byla hned roku 1920 na základě přiznání poplatníků berními úřady předepsána bez zkoumání těchto přiznání berními správami, aby také byla ihned vybrána, a teprve později aby berní správy zabývaly se zkoumáním správnosti oněch přiznání.

Kdyby se tak bylo stalo v r. 1920, jak jsme žádali, byl by stát již dávno měl téměř plných 12 miliard korun této dávky, a poplatníci nebyli by r. 1920 cítili tíhu této dávky. Avšak tak se, jak víte, nestalo. Malé daně byly předpisovány, avšak dávka z majetku a z přírůstku byla ponechána v klidu. Malé rybičky byly chytány a velké ryby mezitím utekly. Teprve roku 1922 byla předepsána daň z majetku a z přírůstku, avšak v některých okresích nestalo se ještě tak dosavade. Než dnes, jak víme, jsou hospodářské poměry úplně jiné, a zvláště poměry zemědělců se změnily, a to k horšímu. Ceny výrobků zemědělských poklesly, některé dokonce i pod cenu výrobní, některé jsou 4 až 8kráte tak drahé, jak byly před válkou, kdežto výrobky průmyslové, které zemědělec konsumuje a musí kupovati, jsou téměř ještě 15 až 30kráte tak drahé, jako byly před válkou, a všechny hotovosti, které zemědělci měli, se rozběhly a zemědělci dnes neukládají, nýbrž musí se vypůjčovati. Hypotekárních dluhů na zemědělských usedlostech dle výkazu státního statistického úřadu bylo roku 1901 3154 milionů K, roku 1910 3598 milionů K, roku 1914 4340 milionů K, roku 1917 4286 milionů, roku 1918 4225 milionů, roku 1919 4295 milionů, roku 1920 4580, avšak roku 1921 již 5237 milionů proti roku 1918, stoupla tedy zadluženost zemědělských usedlostí o plnou miliardu. Za rok 1922 nemáme ještě výkazů od státního úřadu statistického, avšak až vyjdou, uvidíme s hrůzou že zadluženost katastrofálně stoupla. Proto není možno dnes zaplatiti dávku z majetku a z přírůstku v té výši, jak zákonem číslo 309 z r. 1922 byla předepsána.

Naplňuje nás proto uspokojením, že novela k tomuto zákonu o dávce z majetku a z přírůstku byla vládou předložena. Ačkoliv i takto při přiznání úlev poplatníkům, jak je určuje § 1 a 2 předlohy, bude dávka velmi tíživou, přece jen znamená to, jak viděti z předlohy, slevu o 5 až 50 %. Rovněž nás uspokojuje ustanovení § 6, podle kterého nepočítá se dávka z výměny, což jest jen spravedlivé, neboť ti lidé, kteří sotva z té výměny mohou žíti, podle zákona měli ještě platiti z toho značnou dávku.

Rovněž nás uspokojuje ustanovení §u 8 a 11, avšak velice vážné námitky máme proti obsahu §u 3 předlohy, který praví: >Slevy uvedené v §u 2 nejsou přípustny,činí-li dávkou povinný přírůstek na majetku více než 200% počátečného jmění<. Víme, velectění pánové, že berní správy, které předpisovaly dávku z majetku a z přírůstku, snažily se vší silou o to, aby rozpětí mezi 1. lednem 1914 a 1. březnem 1919 bylo co největší, aby totiž téměř při každém poplatníku dosáhli co největšího přírůstku. Aby toho berní správy docílily, snižovaly cenu majetku k 1. lednu 1914 co nejvíce, na druhé straně zase snažily se zvýšiti cenu majetku k 1. březnu 1919 co nejvíce, aby tak tento přírůstek se co možná zvýšil. Ale aby toho dosáhly, oceňovaly zvláště živý a mrtvý inventář co nejvíce. Máme případy, že na okresu jílovském v roce 1906 byla koupena parní mlátička za 14.000 K, ale 1. března 1919 byla oceněna na 166.000 Kč, tedy více než desetkráte, ačkoliv její cena přirozeně opotřebováním kleslá. Podobně také i hovězí dobytek, koně, mrtvý inventář, vozy, stroje atd. stejným způsobem byly vysoko oceňovány a tím berní správy dosáhly toho, co chtěly, že totiž přírůstek vyhnaly až do výše 200 a více procent. To je umělé zvyšování přírůstku. Nyní praví § 3. předlohy, že v tom případě, kde vzrostl majetek poplatníka o 200% v době od 1. srpna 1914 do 1. dubna 1919, že v tom případě nemá poplatník žádného nároku na slevu dávky z majetku a z přírůstku na majetku. Kdyby, velectění pánové, byla naděje, že podané rekursy proti velmi často nesprávným předpisům této dávky budou také příznivě vyřízeny, že také bude přihlíženo ke skutečným tehdejším cenám, zvláštně inventáře živého a mrtvého v roce 1919, pak by přirozenou cestou tento fiktivní přírůstek klesl pod 200% a takoví poplatníci by byli účastni úlevy podle §u 1 a 2 předlohy. (Místopředseda Kadlčák ujímá se předsednictví.) Ale bohužel nelze očekávati, že při všech rekursech bude takto postupováno, a pak se stane asi pravidlem, že velmi značná část poplatníků a to i těch malých a nejmenších, zvláště na Slovensku, bude vyloučena z účasti na těchto úlevách, které předloha chce poskytnouti, takže tendence zákona nebude dosaženo. Chceme-li, aby touto novelou bylo dosaženo toho cíle, pak je nutno, aby alespoň po této stránce ostří tohoto §u 3 bylo zmírněno; nejedná se zde pouze o zemědělce, jak pověděl pan předchůdce, dr. Heller, nýbrž jedná se o poplatníky malé, střední a nejmenší vůbec, neboť stejně jako zemědělci, trpí také malí poplatníci městští. (Sen. Kotrba: Hlavně živnostníci!) Živnostníci také, při nichž ty provozovací prostředky byly často vysoko oceněny. Nemáme na tom zájmu jen my zemědělci, nýbrž všechny vrstvy občanstva bez rozdílu. Oddáváme se proto naději, že slavný senát tuto resoluci přijme a uloží ministerstvu financí, aby touto cestou bylo umožněno, by výhod zákona dostalo se všem poplatníkům, kde se objeví toho potřeba.

Při té příležitosti dotýkám se jen zběžně obvyklé prakse, jaká zavládla u mnohých našich politických stran. Jak víme, byla většina stran proti novele tohoto zákona, proti snížení dávky z majetku a z přírůstku na majetku. Nyní, když konečně byla uznána všeobecná potřeba toho, čteme v novinách, jak každá strana si osobuje prvenství tohoto návrhu, každá si připisuje zásluhu o snížení dávky z majetku a z přírůstku na majetku. Víme, že bez součinnosti všech stran žádný zákon zákonem se nestane, a také tento zákon by se jím nestal, víme také, že my jsme od počátku hned se snažili o to, aby příkrosti a krutostí toho zákona byly odstraněny, aby nebyl ucpán pramen pro státní příjmy, jak zde pan zpravodaj dr. Horáček pověděl, aby tak stát také v budoucnosti mohl čerpati z toho pramene životní síly pro potřeby státu. Všecky strany poznaly potřebu toho a můžeme se těšiti, že konečné zdravý rozum platí a rozhoduje a nikoli předpojatost a úzkoprsé stranictví.

My ovšem přijímáme tuto předlohu zákona a těšíme se z toho, že náš drobný lid jak na venkově, tak i ve městech dostane k vánocům tento vánoční dárek. Víme, že stát potřebuje své příjmy a že nemůže bez nich existovat, nemůže plniti své úkoly. Také jsme ochotni platiti daně a dávky, jež stát potřebuje, ale žádáme a trváme na tom, aby bylo přihlíženo vždy k platební síle poplatnictva, aby tyto síly nebyly podkopávány, aby stát také pro budoucnost nezasypal zdroje svých budoucích příjmů.

Zajisté všichni pánové budou s tím souhlasiti, když pravím, že se touto novelou zákona, dostává všem poplatníkům, kteří toho potřebují, když poměry majetkové jsou podle toho, vánočního daru, za který budou senátu, poslanecké sněmovně i vládě vděční. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Dále udělují slovo panu sen. dr. Vetterovi-Liliovi.

Sen. dr. Vetter-Lilie (německy): Slavný senáte! Předložený návrh zákona stanovuje sice jisté úlevy pro malé poplatníky, které zajisté dlužno uvítati s vděčností, ale vyhýbá se tomu, aby se dotknul základních chyb starého zákona, a jsou to právě tyto chyby, pro které zdá se zákon býti přímo neproveditelným, nemají-li v našem národním hospodářství nastati přímo chaotické poměry. Pokusil jsem se ve své poslední řeči při rozpočtové debatě, abych způsobem naprosto věcným a objektivním poukázal na nedostatky zákona ze dne 8. dubna 1920 a nechci se, abych se vyhnul opakování, více vraceti ke svým vývodům. Poukázal jsem tehdy přede vším na to, že přírůstek hodnoty, jenž jest základem pro předpis dávky, mohl tehdy fiktivně existovati, že ale dnes zmizel a že proto představuje krutost, která směřuje ke zkáze poplatníka. Také s jiné strany bylo upozorněno na nedostatky zákona.

Ukazuji zvláště na to, že určení výnosu, obsažené v neblahém §u 1 starého zákona, musí býti označeno jako úplně pochybené. Jest to právě tento paragraf, jenž znemožňuje změnu mnoha jiných míst zákona, ačkoli by tato změna byla naprosto nutná. Pan posl. Kostka tento problém zevrubně vylíčil v poslanecké sněmovně. Mohu se proto omeziti jen na to, abych konstatoval, že jsem také toho názoru, že jeví se býti pochybeným použití dávky z majetku a z přírůstku na majetku k zaplacení onoho státního dluhu, který representují bankovky, pokladniční poukázky a žírová konta, jež převzala Rakousko-uherská banka. Existence tohoto státního dluhu jest jen fiktivní. Není žádného věřitele, který by žádal zúročení tohoto dluhu, není žádného věřitele, který by tento dluh mohl vypověděti. Nejen právnicky jest tato fikce neudržitelnou, také hospodářsky dlužno ji zamítnouti, neboť použití dávky z majetku ve formě §u 1 znamená restrikční politiku, umělé snížení oběhu platidel, tudíž jistý způsob měnové politiky, která se na základě zkušeností měnové politiky poválečné prokázala býti chybnou a bezúčelnou.

Toto konstatování má však význam ještě pro jiný problém. Bankovní úřad se pokouší zažalovati lombardní dluh, u něho učiněný. Také v tomto případě platí to, co bylo řečeno o dávce z majetku. Také zde se nedostává charakteristiky poskytnutí úvěru. Ve smyslu měnové politiky znamená také tento postup bankovního úřadu jakýsi druh restrikční politiky, kterou vzhledem k jejím účinkům máme všechnu příčinu zamítnouti. Ale tento neblahý § 1 vadí vládě, jak jsem již řekl, pojmouti do novely ustanovení, jež by přijati musila, kdyby se chtěla zhostiti své ideologie, poněvadž těchto ustanovení si pochopitelně žádá soukromé hospodářství. Platební lhůty lze prodloužiti pak na dlouhou dobu, aniž by tím konstrukce zákona, se stala nelogickou, jakouž je dnes. Prodloužení platebních lhůt jest však potřebí, poněvadž jen průběhem delší lhůty časové jest bez nespravedlivých krutostí možným obtížný proces převodu jmění, jaký přece dávka z majetku způsobuje. Do zákona bylo by také lze pojati ustanovení, že dávku z majetku platiti lze bez omezení cennými papíry, především válečnou půjčkou, neboť pří odstranění posavadního určení výnosu dávky měl by tento způsob placení stejnou cenu jako placení hotovými.

Jak řečeno, dosavadní zákon potřebuje reformu v hlavě i v lidech. Jen tehdy, poznáme-li chyby a budeme-li se snažiti je odstraniti, bude možno učiniti celé toto opatření způsobilým zásahem do národního hospodářství, pokud vůbec dávka z majetku představuje způsobilé opatření finanční politiky. V opačném případě však jest nebezpečí, že dávka z majetku způsobí veškeré hospodářské organisaci těžké škody, neboť dosavadní způsob předpisu a vybírání dávky ukazuje formy přímo groteskní.

Jen jeden příklad z tisíců: Znám jednoho statkáře, i zaručuji se za následující číslice, poněvadž tohoto muže znám jako člověka nesmírně svědomitého, poněvadž se ostatně držel přesně pokynů Svazu velkostatkářů. Měl na hotovosti 64.370 K, na cenných papírech 647.841 K, dohromady tedy 712.211 K. Na válečných půjčkách měl 1,700.000 K, na nemovitostech 5449 ha lesa v drsné a méně úrodné krajině, z části daleko od dráhy, a po odečtení 2204 ha orné půdy vyvlastněním a odstoupením na malé pachtýře, z toho největší část rovněž v neúrodné krajině, konečně několik průmyslových podniků, mezi nimi jeden cukrovar. Veškeren majetek ocenil majitel k dávce z majetku 26,711.839 K, z toho na přírůstku 10,081.155 K, načež mu již dne 21. července 1921 předepsáno bylo na dávce z majetku 7,439.049 K a na dávce z přírůstku 3,210.390 K, dohromady tedy 10,649.439 K. S tímto oceněním a provisorním předpisem se však finanční úřad nespokojil, ocenění bylo revidováno a zvýšeno na 35,418.080 K, v tom 20,002.557 K přírůstku a již dne 25. října 1922 došel definitivní předpis, a to na dávce z majetku 10,050.924, na dávce z přírůstku 7,263.772 K, tudíž dohromady 17,314.696 K. Chci ještě poznamenati, že dotyčný platí ročně 647,951 Kč daně. Odečtu-li nyní celý svévolně zvýšený přírůstek na majetku přes 20 milionů, které přece dnes již neexistují a znamenají pouhou fikci, od reální ceny jmění, tu zbyde reální cena podle odhadu přezkoumací komise 15,415.523 Kč, která dokonce jest poněkud nižší, nežli ji udal sám majitel, a z této reální ceny má se platiti dávka 10,050.924 Kč? To jest 75% ceny. To jest přece vyložená nemožnost!

Aby mohl částečně zaplatiti tuto obrovskou sumu, prodal dotyčný svůj cukrovar s 511 ha nejlepší řepné půdy jistému družstvu za 7,000.000, 4 miliony za cukrovar a 3 miliony za půdu. Dosud neobdržel od pozemkového úřadu povolení k prodeji, nemůže tudíž také ničeho platiti na dávce z majetku. Jak si tedy ministr financí představuje zaplacení této obrovské dávky 17 milionů, která ještě značně vzrostla úroky z prodlení, aniž by se z tohoto člověka stal žebrák, což přece není anebo nemůže býti úmyslem zákona.

Zcela obzvláště vůči zemědělství jeví se neudržitelnost platného zákona. Kdežto se při odhadu průmyslového jmění jako celek oceňovala a oceňuje celá provozní jednotka, namnoze podle klíče, jenž béře zřetel také ke skutečně výrobě anebo alespoň také k výrobní schopnosti, započítal se zemědělskému podnikateli, jenž má přes deset ha půdy, vedle ceny půdy, podle předepsaných tabulek velmi vysoko počítané, také ještě jeho veškerý movitý a nemovitý provozovací kapitál, jako dobytek, potahy, nářadí a stroje, kus ke kusu.

Veškeren provozovací kapitál počítán byl podle prodejní ceny roku 1914 a 1919; v tom leží chyba, neboť provozovací kapitál zemědělce netvoří při dalším udržení podniku žádnou prodejnou součást majetkovou, nýbrž jest nezcizitelným a namnoze nezúročitelným činitelem výrobním. Každý přírůstek na majetku, který se konstruuje ze zvýšení prodejní ceny nepostradatelných prostředků provozních, spočívá na mylném závěru. Dobytek, stroje a nářadí jest opotřebováním po dobu čtyř let znehodnoceno, nelze je prodati aniž by bylo potřebí nahraditi je za cenu ještě vyšší a nebo aniž by bylo třeba podnik likvidovati. Daňové zákonodárství se nesmí stavěti na stanovisko likvidační bilance, nýbrž musí státi na stanovisku výrobní bilance, sic jinak podkopává výrobu. Zmíněný příklad, vedle kteréhož by bylo lze uvésti ještě, nesčetné jiné příklady, dokazuje s dostatek neproveditelnost zákona. Neboť kdyby chtěla vláda neústupně trvati na přesném jeho provedení, pak musila by přikročiti k exekuci. Tím by nejen sta a tisíce poctivě pracujících státních občanů bylo přivedeno na žebrotu, nýbrž nastalo by též takové znehodnocení národního jmění, že by všeobecný chaos se stal nevyhnutelným a stát by nevěděl, odkud vzíti daně. Považuji, jak řečeno, proveditelnost zákona o dávce z majetku v jeho dnešní formě za vyloučenu a nepochybuji, že každý vážný hospodářský a finanční politik se mnou souhlasí. Zákon musí býti zrevidován od základu, nemá-li veškeré naše hospodářství zajíti. Zákon ze dne 8. dubna 1920 neměl přece za účel konfiskovati jmění, nýbrž zamýšlelo se jím postaviti hráz inflaci a tím celé národní hospodářství postaviti na pevný základ. Bohužel nedosáhl tohoto cíle pro svoji vadnou konstrukci, a proto míním, že jest povinností vlády, záleží-li jí na blahu státu, aby základní chyby zákona co nejdříve odstranila důkladnou jeho novelisací.

Navrhl jsem ke konci své poslední řeči resoluci, aby vláda svolala anketu uznaných hospodářských a finančních politiků, obzvláště však zástupců vedoucích organisací hospodářských, aby zkoumala podklady, na kterých jest vybudován zákon ze dne 8. dubna 1920, a která by pro důkladnou změnu zákona a jeho přizpůsobení k dnešním hospodářským a valutárním poměrům podala vládě návrhy, na které by vláda při další nutné novelisaci zákona měla vzíti zřetel. Bohužel nepřijala většina senátu této resoluce, která, zajisté došla souhlasu u statisíců poplatníků. Abych nové stejné resoluci uspořil týž osud, zříkám se navrhnouti takovouto resoluci, vznáším však naléhavou výzvu k vládě, aby z vlastní iniciativy uskutečnila tento můj dobře míněný úmysl.

Poněvadž předložená osnova zákona poskytuje nejen nyní hospodářsky slabším poplatníkům značné úlevy nýbrž může býti také považována za první krok na cestě kýžených změn zákona, budeme hlasovati pro tuto osnovu. (Potlesk a souhlas na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Oberleithnerovi.

Sen. Oberleithner (německy): Slavný senáte! Zákon o dávce z majetku obsahuje takové krutosti, že každému národnímu hospodáři a každému, kdo se tímto zákonem musí zabývati, bylo předem jasno, že musí býti novelisován. V důvodové zprávě této novely stojí, že návrh zákona jest projevem velice zásadních změn, které nastaly v hospodářském životě od povstání republiky.

Nechceme zkoumati, zdali tyto národohospodářské důvody byly skutečně rozhodujícími pro novelisaci tohoto zákona nebo nebyly-li politické důvody, jak zde již bylo zdůrazněno, především rozhodujícími proto, že došlo k této novele. Nepokrytě přiznáváme, že tato novela odnímá zákonu mnohé krutosti. Uznáváme však také že při sestavování tohoto návrhu nebyla rozhodující snaha, aby byla nějak zmenšena nesnesitelná zatížení související s dávkou z majetku a s dávkou z přírůstku na majetku.

Z důvodové zprávy o této změně zákona lze poznati, že také její spisovatel úplně znal všechny neobyčejné krutosti tohoto zákona. Přes to však důvodová zpráva zdůrazňuje, že při nové úpravě zásadně nemohou býti změněny směrnice zákona o dávce z majetku. Toto odůvodnění, vážené dámy a pánové, nikterak neobstojí. Neboť ve věci, tak velice zatěžující národní hospodářství, musejí prostě býti nalezeny prostředky a cesty k odstranění chyb zákona.

Národní hospodářství jest jednotným souborem hospodářství jednotlivců a sborů, čítaje v to i finanční hospodářství státu, hospodářství, která ve státě jsou, a která částečně stojí vedle sebe, částečně nad sebou, a jsou navzájem na sebe poukázána. To jest Schmollerův zákon, jenž musí býti a jest základem pro nazírání na národní hospodářství ve státě. Z toho vyplývá, že národní hospodářství zasahuje do politiky státu a naopak. Finanční správa má tedy bezpodmínečnou povinnost, aby berními zákony nepoškozovala národního hospodářství, naopak aby je finančními zákony podporovala. To se však novelisací dávky z majetku neděje v oné míře, v jaké by to za všech okolností bylo nutno. Dávkou povinný má nárok na zmírnění, t. j. může žádati o výměru podle nově snížených sazeb, avšak snížená dávka se vypočítá jako dříve ze stejné vyměřovací základny; to jest, že dávka z majetku podržuje všechny krutosti a nespravedlnosti, které obsahoval původní zákon stran stanovení vyměřovací základny. Za jistých předpokladů novela poskytuje snížení sazby, ale praví v § 3, že uvedené snížení není přípustné, jestliže dávkou povinný přírůstek z majetku činí více než 200%.

K jak zvláštním poměrům toto ustanovení vede, o tom zde bylo podrobně jednáno a na příkladech dokázáno, a zbývá mi jen všeobecně poukázati na tyto poměry. Zmíněná ulehčení nepřicházejí pro průmysl, tudíž pro obchod a živnosti při dávce z majetku vůbec v úvahu, při dávce z přírůstku na majetku jen ve velice nepatrné míře. Majetek 50.000 K za těchto poměrů ztratil pro průmysl, pro živnosti a pro obchod každý hospodářský význam jako provozní jistina. Takový kapitál by měl, jak zde bylo navrhováno, býti úplně osvobozen od dávky, již uváží-li se, že úroky z tohoto kapitálu činí jen kolem 2¹/₂ tisíce korun, zajisté číslice, která pro národní hospodářství nepřichází tak příliš v úvahu. Praxe naučila, že při panující průmyslové krisi předepsané daně za dřívější a poválečná léta nemohou býti placeny také průmyslovými a obchodními podniky, které kdysi byly velice pohyblivé, a že jejich hospodářská existence jest tím mimořádně ohrožena. To ví každý, a zcela zvláště by to měla věděti finanční správa tohoto státu. Kdyby se vláda dala vésti zásadními zákony nauky o národním hospodářství, musila by věděti, že zaplacení dávky jest otázkou pohyblivosti, tedy také úvěru každého podniku, hlavní to podmínky pro trvání hospodářského podniku, proto také dále podmínky hospodářské pohyblivosti státu. To jest právě na počátku zmíněné zasahování národního hospodářství do politiky státu.