Místopředsedové: Kadlčák, Klofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Vlček, Valoušek.

109 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády ministři: dr Franke, Udržal.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dovoluji si zahájiti schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzí panu sen. Dúrčanskému paní sen. dr Herzigové, panu sen. Poliakovi a pánům sen. Dědicovi a Spiesovi.

Navrhuji, aby byla udělena zdravotní dovolená na dobu 14 dnů panu sen. dr Spiegelovi a dr Mayr-Hartingovi.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Žádané zdravotní dovolené se udělují.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tisk 1843. Návrh sen. Zavadila, dr Krouského, Zavorala, dr Brabce, Križko a soudr. na poskytnutí podpory ze státních prostředků živelní pohrornou postiženým obyvatelům obce Hostěradice-Rakousy v okrese Jílové u Prahy.

Tisk 1844. Usnesení poslanecké sněmovny o vládnom návrh .u zákona (tisk 4398), ktorým sa mení zákon za dňa 13. júla 1922, čís. 244 Sb. z. a n., ktorým sa všeobecne upravujú právne pomery medzi zamestnávateľmi a zamestnancami na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi (tisk 4501).

Tisk 1845. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním. návrhu zákona (tisk 4396), jímž se mění §§ 25 zákonů o ubytování vojska (tisk 4483).

Tisk 1846. Zpráva imunitního výboru o žádosti okresního soudu pro přestupky v Praze za souhlas k trestnímu stíhání sen.Klofáče pro přestupek proti bezpečnosti cti (č. 6277/23).

Tisk 1847. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 4523) o ochraně nájemníků (tisk 4542).

Tisk 1848. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 4522), kterým se prodlužuje zákon ze dne 26. dubna 1923, čís. 86 Sb. z. a.n., o odkladu exekučního vyklízení místností (tisk 4544).

Jednací zápisy o 195. a 196. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 18. a 19. března 1924.

Z cizích parlamentů, ročník V., číslo 3. a 4.

Výboru iniciativnímu:

Tisk 1843. Návrh sen. Zavadila, dr Krouského, Zavorala, dr Brabce, Križko a soudr. na poskytnutí podpory ze státních prostředků živelní pohromou postiženým obyvatelům obce Hostěradice-Rakousy v okrese Jílové u Prahy.

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Přikročujeme k projednávání denního pořadu.

Navrhuji, aby druhý bod denního pořadu, zpráva ústavně-právního výboru k vládnímu návrhu zákona o osvojení, byl přesunut na místo prvé.

Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.)

Námitek není, přikročíme tedy k projednávání pořadu.

Prvním bodem je:

1. Zpráva ústavně-právního výboru k vládnímu návrhu zákona (tisk 1494) o osvojení. Tisk 1829.

Zpravodajem je pan sen. dr Procházka, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Předloženým návrhem zákona o osvojení jedná se o důležitý zákon z oboru soukromého práva. Zákonem tím má býti důležitá tato materie upravena způsobem moderním, odpovídajícím požadavkům nynější doby a to unifikačně pro celé území republiky Československé.

Otázkou tou zabývá se ministerstvo spravedlnosti již delší dobu a také byl vypracován návrh subkomitétu pro revisi občanského zákona pro Československou republiku co do této materie v oddílu >Práva rodinného<, referent prof. dr Bruno Kafka, kde se jedná o osvojení v §u 124 a v §u 130. Avšak není jisto, kdy to dojde k revisi občanského zákona, a proto vláda předložila již návrh zákona, o kterém budeme jednati, aby zde právě byla vhodné ustanovení pro celou republiku.

O osvojení máme různá a to velmi různá ustanovení. V historických zemích, je tato materie upravena v občanském zákoníku a pokud se týká řízení v patentu o nesporném řízení, dále v jurisdikční normě. Naproti tomu v zemích bývalé koruny uherské, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, nemáme kodifikovaných ustanovení zákonných, nýbrž právo zvykové a různá nařízení, takže specielně právě tam se prakse provádí takovým způsobem, že to nikterak nelze schvalovati. A k tomu ještě břímě provádění těchto osvojení v zemích Slovenska a Podkarpatské Rusi spočívá vlastně v poslední řadě na ministerstvu spravedlnosti, které je tímto způsobem přetěžováno. Proto byla podána tato předloha. Návrh vládní byl ústavně-právním výborem podstatně přepracován, změněn a doplněn. Ústavně-právní výbor zabýval se delší dobu tímto zákonem, který není snad tak obsáhlý co do počtu paragrafů, avšak má veliký význam, a proto bylo nutno důkladně jej probrati. Tedy zabýval se tímto zákonem subkomitét ústavně-právního výboru a pak výbor sám, a předkládá nyní svůj elaborát senátu k usnesení. Celý zákon jedná jednak o náležitostech hmotných; jednak o formálnostech, pak též a příslušnosti, a řízení, o závěrečných ustanoveních. Osvojení samo definuje se v tom smyslu, že je to přijetí smlouvou dítěte za vlastní se strany osoby, která nemá vlastních dětí, a to dětí manželských nebo jim na roveň postavených, to jsou děti legitimované, osvojené, jakož i v poměru k matce děti nemanželské. Tedy taková osoba, která těchto dětí nemá, může někoho jiného za předpokladů zákonných přijmouti za vlastního. Stanovena tu však ve prospěch muže určitá výjimka. Totiž muž, který má již takové děti vlastní, manželské, děti legitimované, nebo osvojené, může přes to ještě osvojiti si nemanželské dítě. Tedy je zde pro muže jisté plus. A v tomto směru uchyluje se návrh ústavně-právního výboru od původní osnovy tím, že omezuje toto právo mužovo osvojiti, když má již jiných dětí, dříve jmenovaných, svoje nemanželské dítě jenom tenkráte, nebylo-li dítě toto zplozena v cizoložství. My jsme vzali za to, že by to bylo proti manželství a rodině, které jsou ústavně chráněny, kdyby z cizoložství zplozené děti byly přijaty do rodiny, tenkráte, když jsou zde vlastní děti. Něco jiného jest, když ten muž vůbec žádné dětí nemá. Tu může i takové dítě z cizoložství za vlastní přijmouti. Dovoluji si při tom uvésti, že tato otázka ohledně dětí z lásky cizoložné byla také nedávno luštěna v anglickém parlamentě při otázce legitimování nemanželských dětí, a tu byly vážnými členy parlamentu anglického vyslovovány názory, že nelze ochranu vztahovati na děti, které byly zrozeny z lásky cizoložné, jinak že je tu nebezpečí, že počet rozvodů, který již i tak je velmi značný, ještě vzroste. Nebo zase druhý názor byl vysloven, že vlastně by tím byla fedrována volná láska nebo polygamie a důvody k uzavírání legálních sňatků by odpadly. Znamenalo by to jen rozvrat rodiny a zbavení zákonné ochrany manželky, která jí byla sňatkem zaručena, a to jen proto, aby se pomohlo ženě, která je rozvratem vinna. Podotýkám, že právě člen nynější vlády anglické také se vyslovil, že jeho strana nikterak nechce podporovati volnou lásku a že všichni členové této strany mají naopak zájem na tom, by úroveň mravnosti byla co nejvyšší, tak jako strany ostatní. Zajisté úplně správné stanovisko.

Z důvodů těchto jsme právě odstavec prvý §u 1 změnili tím, aby muž, který již má děti vlastní, nebo těmto na roveň postavené, nemohl ještě adoptovati své nemanželské dítě cizoložné. Ale, jak jsem již pravil, když nemá takové děti, i takové dítě cizoložné může adoptovati. Zákon obsahuje pak další ustanovení, co se týče požadovaného stáří, že totiž osvojitel musí překročiti 40 rok svého věku a že osvojenec musí býti alespoň o 18 let mladší než osvojitel, kterýžto věk a rozdíl věku se nevyžaduje, osvojuje-li muž své nemanželské dítě. Dále bylo stanoveno, že manžel může osvojiti nebo osvojen býti toliko se svolením druhého manžela. Určité výminky jsou však dány, když se jedná na př. o choromyslnost, slabomyslnost nebo rozvedené manželství, a také se stanoví, že osvojenec nemůže býti osvojen, pokud trvá poměr založený osvojení, jinou osobou, než osvojitelovým manželem a jako společné dítě, že mohou osvojiti jen manželé, to znamená, že nemohou snad různé osoby kromě manželů současně osvojiti tutéž osobu jako své dítě. To by mělo potom to dítě případně nejen své vlastní rodiče, nýbrž ještě dva různé rodiče jako osvojitele. Jen tenkráte, když se jedná o manžely, mohou tito dítě jako společné současně nebo jeden po druhém adoptovati.

Zákon pak má ještě další ustanovení ohledně toho, jakého svolení je potřebí k osvojení, a mluví dále o účincích osvojení, Hlavním a nutným právním účinkem osvojení je, že osvojenec obdrží jméno osvojitele nebo rodové dívčí jména osvojitelčino, na př. když je osvojitelka provdána, za souhlasu manželova jeho jméno. Osvojení má nahražovati přirozený poměr mezi dítětem a rodiči, má tedy tomu kdo nemá vlastních dětí, umožniti, aby mel své dítě osvojené. A proto je jeho nutným právním účinkem, aby také to dítě, které dotčený přijme za své vlastní, mělo jeho jméno.

Dále jsme stanovili, že když manželka se dá osvojiti, musí ke jménu svého osvojitele připojiti ještě dosavadní své jméno, tedy manželovo. V jiných případech se to však nemusí stati, takže dítě dostane jen jedno jméno, totiž jméno osvojitelova. Může však smlouvou býti určeno, že kromě jména osvojitelova může ještě býti ponecháno to jméno, které posud mělo, obyčejně jméno rodové.

Při této příležitosti hned podotýkám, že v tisku stala se co do tohoto ustanovení v §u 3 tisková chyba, a to, že v poslední větě bylo vytištěno slovo >rodové<, které, jak z odůvodnění ve zprávě výboru uvedeného lze viděti, tam nepatří, a kteroužto chybu tiskovou bude nutno při druhém čtení opraviti.

Osvojení má ještě jiný účinek a to, že mezi osvojitelem a osvojencem a později narozenými potomky osvojencovými, nastává po právu týž poměr, jako mezi rodiči a manželskými dětmi, pokud ovšem zákon jinak neustanovuje, nebo pokud smlouvou není jinak určeno. Poměr tento se však netýká ostatních členů rodiny osvojitelovy. Osvojení dotýká se den poměru mezí osvojitelem a osvojencem, po případě i jeho potomků po osvojení narozených, v určitých případech pak i dřívějších potomků, ale jinak se netýká ostatních členů rodiny osvojitelovy Ovšem naproti tomu osvojené dítě nepozbývá svých práv ke své vlastní rodině, Ta mu zůstávají trvale vyhrazena. Následkem toho také, a to je druhý důležitý účinek osvojení, toto osvojené dítě má zákonné právo dědické k osvojiteli, má také nárok na povinný podíl jako dítě manželské, a též nárok na výživu. Naopak však osvojitel po dítěti takových práv nemá, (Sen. Holý: Může ten poměr býti rozvázán, pane kolego?) Ano, k tomu ještě přijdu, Osvojenec ovšem nedědí také, jak jsem jíž uvedl - vzhledem k tomu, že se nevztahuj e poměr ten na ostatní členy rodiny osvojitelovy - ze zákona z důvodů adopce po manželu osvojitele; leda že by ten manžel jej také osvojil. Pak dědí po něm, ovšem jako po osvojiteli, Ale když jsou zde dva manželé bezdětní a jeden z nich osvojí dítě a druhý manžel dítě to neosvojí, tu toto dítě dědí jen po osvojiteli, avšak nikoli po druhém manželi. Též ovšem nedědí podle zákona po příbuzných svého osvojitele. Kdyby chtěl někdo na základě poslední vůle obdařiti je, to je volno beze všeho. Jinak ale to dítě podrží dědické právo ke jmění svých přirozených rodičů a příbuzných a také nárok na výživu, kdyby osvojitel nebyl s to, aby mu poskytoval výživy.

Práva mezi osvojitelem a osvojencem mohou býti smlouvou i jinak upravena, pokud se tím nemění podstatný zákonný účinek v §u 3 vytčený, co do jména osvojitelova, a pokud se tím ovšem neublíží ně komu jinému v jeho právech. A teď má zákon v §u 7 také ustanovení, že může býti právní poměr mezi osvojitelem a osvojencem opět dobrovolnou smlouvou mezi nimi zrušen a že ze závažných důvodů - zejména z důvodů, pro něž se stává někdo nehodným děditi, anebo může býti vyděděn - může tento poměr i o žalobě té anebo oné strany býti zrušen.

Také se může státi, že mezi osvojitelem a osvojenou osobou - během času nastanou poměry, které je nutí, aby uzavřeli sňatek. To ovšem podle toho, že vlastně na příklad jde o otce a dceru, by podle všeobecných ustanovení občanského zákona nemohlo býti, a tu my pravíme Když nastane manželství mezi osvojitelem a osvojencem, uzavřené ovšem proti zápovědi, zrušeje se osvojení a jeho účinky. (Hlas: Když není krevní příbuzenstva!) To se rozumí samo sebou, to by nemohlo býti, ale krevní příbuzenstva v přímé linii vylučuje vlastně osvojení. Osvojení jinak byla by překážkou v manželství, která se dá zpravidla dispensí zrušiti. A tu pravíme, poněvadž chceme chrániti manželství, v tomto případě: Když jest zde vůle obou dvou stran, aby bylo manželství mezi nimi uzavřeno, že toto manželství jest platné, ale že se zrušuje osvojení, poněvadž nikdo nemůže míti svou manželku za své dítě, ta by bylo proti přirozeným poměrům. (Hluk.)

Místopředseda dr Soukup: Prosím o klid.

Zpravodaj sen. dr Procházka (pokračuje): Zánikem osvojení, totiž když je osvojení zrušeno, osvojenec nabude opět svého dřívějšího jména a není-li svéprávný; vrací se pod moc otcovskou nebo poručenskou. Jelikož osvojenec následkem osvojení nabude jména osvojitelova; nutno tuto změnu u jména provésti v matrikách, a tu jsme také stanovili, když se zruší osvojení, že musí i toto zrušení osvojení býti, zase v matrikách provedeno. Měli jsme na paměti ty případy, že by někdo chtěl osvojením obcházeti platné zákony ohledně změny jména, totiž když by někomu správní úřad nepovolil změnu jména. Možno, že někdo chtěl by své jméno změniti z důvodů nekalých, a obešel by správní úřady tím způsobem, že by se da1 osvojiti a takto nabyl cizího jména, a že by chtěl opět ten poměr osvojení rozvázati, zrušiti a žíti nadále pod cizím jménem. Aby se toto poslední nemohlo státi,stanovili jsme, že v takovém případě, když se osvojení zrušuje, na bude osvojenec opět svého dřívějšího jména, a že se to také musí provésti v matrikách, takže by takový >knif< nebyl proveditelný. Ovšem osvojení samo nemůžeme zmařiti, protože se nemůže zkoumati při osvojení, z jakých motivů strany osvojení učinily, zejména zdali někdo se dal osvojiti proto, aby své dosavadní jméno ztratil a nabyl jména jiné z důvodů nekalých. (Sen. Babka: A když je to nalezenec bez jména?) Ten nalezenec dostane v nalezinci své jméno; kdyby dostal druhé jména při osvojení, má své druhé jméno, osvojitelovo, to jest poctivé. Ale kdyby byl někdo znám pod svým jménem, jako podvodník, který spáchal trestní činy, a chtěl se tomu vyhnouti tím, že by žádal změnu svého jména, a správní úřad nechtěl by mu to povaliti, pak našel by si někoho, kdo by jej osvojil a tak by nabyl jiné jméno, to by nebylo poctivé. My takové případy zameziti nemůžeme, to se nedá, protože dotyčný člověk neudá; proč chce osvojení; ale aspoň to jsme dali do zákona, když se osvojenský poměr zruší, že osvojenec nabude dřívější své jméno, takže mu nezbude jméno osvojitelovo.

Smlouva vyžaduje, aby byla předsevzata u soudu neb u notáře, a nutno, aby byla schválena. Podmínky, za kterých může býti schválena nebo neschválena, zákon též uvádí. Zákon dále uvádí, který soud je příslušný smlouvu schváliti, a podle kterého právního řádu se osvojení posuzuje. Též uvádí cestu stížnostní, a jaké opravné prostředky jsou dány. Dále mluví zákon o tom, za jakých formalit se smlouva musí podati. Když se jedná o otázku, je-li u cizinců nutno přivolení dítěte nebo jiné osoby, rozhoduje tu právní řád státu, jehož příslušníkem je osvojenec. Kromě toho má zákon závěrečná ustanovení, která se týkají hlavně nynějších případů, které ještě nejsou dokončeny.

Zákon, jak jsem jíž pravil, jest velmi důležitý, jest jím vyčerpána materie zákona, která specielně na Slovensku a v Podkarpatské Rusi velice různě jest praktikována, a tím způsobem nastane pořádek, co se týče provádění tohoto zákona ohledně osvojenců na Podkarpatské Rusi a na Slovensku.

Ústavně-právní výbor předkládá proto takto změněný a doplněný návrh zákona a žádá slavný senát, aby podle toho, jak ten zákon byl upraven, senát vzal jej za své usnesení. (Pochvala. Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo pana sen. dr Mayr-Hartingovi.

Sen. dr Mayr-Harting (německy): Slavný senáte! Stará žertovná průpověď sice praví, že státi se otcem není těžké, ale nemusí to přece býti vždy tak lehké, jak se domníváme, poněvadž již odedávna máme zařízení, abychom nahradili nedostatek potomstva, to jest osvojení čili adopci. Toto osvojení jest ovšem také našemu občanskému právu od pradávna známo, a rakouský občanský zákoník, který také do tohoto státu přešel, obsahuje dosti obšírná ustanovení o této otázce. Zvláštností rakouského práva bylo snad to, že nemanželský otec nemohl adoptovati své dítě. Ale také to se již ve starém Rakousku změnilo, poněvadž jsme přece krátce před válkou obdrželi t. zv. dílčí novely k občanskému zákoníku a v prvé z těchto tří dílčích novel bylo také osvojení nově upraveno a uznána možnost, aby nemanželský otec adoptoval svoje dítě. Tato dílčí novela jest dnes stará právě deset roků, i ptáme se tudíž udiveni, proč bylo již zase nutno podrobiti osvojení nové úpravě. Důvodem toho jest známá unifikace, vášeň to, která v tomto státě jest silně vypěstována, která však v oboru práva soukromého má podstatnou příčinu, poněvadž, jak známo, stát se skládá ze tří částí, z bývalé rakouské, z bývalé uherské a z bývalé říšsko-německé části, takže v těchto třech územích vzhledem k zákonu ze dne 28. října 1918, čís. 11. posavadní právo nadále trvá, že tedy existuje trojí právo. To jest sice omeziti potud, že v hlučínském, tedy kdysi říšsko-německém území, přechodná ustanovení tento rozdíl odstranila a na Hlučínsku v podstatě zavedla právo rakouské. Mámě však přes to v tomto státě dvojí právo, právo kdysi rakouské a kdysi uherské. A nyní nám bylo řečeno a jsme zvyklí věřiti tomu, co se nám řekne, že na Slovensku mají zvláštní zálibu pro adopci, že se na Slovensku hromadně adoptuje; proč, to nevím, skutečnost tu jest, a právě Slovensko jest přece, pokud jde o soukromé právo, ve špatném postavení, poněvadž, jak známo, v Uhrách občanské právo bylo dosti neupraveno. Maďarsko se svého času také jednou odrakouštilo a při této příležitosti odstranilo občanský zákoník, aniž by na jeho místě zjednalo nový zákoník, takže v Uhrách většinou panuje nejistý stav zvykového práva, zejména v oboru adopce, takže právo adopční na Slovensku spočívá na základě velice nejistém. Jest tedy zdánlivě potřeba úpravy této otázky tak naléhavou, že se domníváme, že nelze čekati na ukončení prováděné revise našeho občanského zákoníka, aby se také s touto otázkou osvojení do té doby vyčkalo, Musila tedy otázka osvojení býti znovu upravena a to se stalo předloženou novelou zákona. Zákon jest prací, a to pilnou a pečlivou prací subkomitétu, která pak v ústavně-právním výboru doznala ještě řadu změn, i možno říci, že jest to zákon věcně naprostého uznání hodný a upotřebitelný.

Nechci se pouštěti do jednotlivostí, poněvadž pan zpravodaj o tom již podrobně referoval. Jednalo se v podstatě o tři otázky. První otázkou byla zmíněná již otázka nemanželského dítěte. Zásadou osvojení jest, že osvojení má za účel nahraditi nedostatek potomstva, že však nemá konkurovati s potomstvem, které zde již jest. Kde tedy již jsou děti, odpadá potřeba osvojení, a má v těchto případech osvojení býti zákonem vyloučeno; opačný případ jest ovšem vždy možný, že totiž někdo; kdo adoptoval, dodatečně bude míti vlastní dítě. Ale aby ten, kdo již děti má, ještě k tomu děti adoptoval, jest ve veškerém zákonodárství všech věků a zemí zásadně vyloučeno. U nás tedy svého času nebyla za žádných okolností připuštěna adopce nemanželského dítěte otcem, ani tehdy, neměl-li vlastních manželských dětí. V novém zákoně upadáme do druhého extrému. Připouští se adopce nemanželského dítěte otcem za všech okolností, i když již má manželské děti. Musím poznamenati; mám-li projeviti své soukromé mínění, že to považuji za zbytečné. Nechci se vůbec dotknouti morální stránky, nýbrž považuji to z technických důvodů za zbytečné, poněvadž jsou jiné prostředky, aby se nemanželskému dítěti zjednala práva dítěte manželského. Jest zde legitimatio per rescriptum principis, která také v dnešní republice trvá dále, jenže ve formě poněkud změněné, a řada jiných prostředků, které nemanželskému otci umožňují zjednati svému dítěti práva manželského zrození, takže osvojení do jisté míry jest superfluum. Ale konečně uznána, byla ve výboru po několika bojích zásada, že nemanželský otec může adoptovati nemanželské dítě, i když má již manželské děti, a tento případ jest také ještě privilegován tím, že se v něm upouští od předepsaného jinak požadavku stáří, takže v tomto případě také někdo, kdo jest mladší, než toho jinak jest pro osvojení třeba, může adoptovati své nemanželské dítě. Jen jedna výjimka platí: nesmějí býti adoptovány vlastní děti z cizoložství vzešlé.

Druhá otázka, která tu hraje úlohu, jest otázka jména. Adoptované dítě - to jest také všudy přijaté stanovisko všech zákonodárství - obdrží jméno osvojitelovo. Mluvím zde stále o osvojiteli, jest však ovšem také možno, že adoptuje osoba ženská, jest dokonce možno, že adoptují manželé společně, není však možno, aby pan X pan Y anebo pan X a paní Y, kteří nejsou manžely, někoho společně adoptovali, poněvadž to takřka jest proti přirozenosti. Jest všeobecně přijato, že osvojenec obdrží jméno osvojitelovo. Otázkou, která v různých zákonech různě jest zodpověděna, jest jen to, jak se věc nyní má s původním jménem; když někdo, jenž se jmenuje Müller, adoptuje nějakého Lehmanna, zdali se pak osvojenec jmenuje Müller-Lehmamnn, anebo jen Müller, zdali na místě svého starého jména obdrží ještě adoptivní jméno, anebo zdali své staré jméno podrží a k němu připojí jméno osvojitelovo. Ve starém rakouském právu bylo původně obvyklým dvojí jméno, novelou dána jest možnost na místě starého jména dáti pouze jméno adoptivní. V nové osnově jest to pravidlem. Není-li v jednotlivém případě řečeno nic jiného, nabude osvojenec jména osvojitelova a zříká se svého jména, může je však také spojiti se jménem adoptivním. Nuže, to jest otázka, o které můžeme býti různého názoru. Jest totiž při tom jedno nebezpečí; víte všichni, že osvojení v praktickém životě zpravidla se neděje vůbec z toho důvodu, ze kterého původně jest myšleno, totiž že někdo, kdo nemá vlastních dědiců, a kdo se obává, že jeho jmění by mohlo přejíti na cizí osoby, anebo že jeho jméno vymře, tento nedostatek vlastních dětí nahražuje osvojením. To jest přirozený smysl a účel osvojení. V praktickém životě však děje se osvojení často a namnoze z důvodů velice nekalých, i chci vám připomenouti jen to, že za dob monarchie, kdy v Rakousku platilo jiné manželské právo nežli v Uhrách, kdy lidé v Uhrách mohli vejíti ve sňatek, kdežto by v Rakousku nebyli mohli tak učiniti, že si to umožňovali tím, že Rakušan nabyl uherského státního občanství tím, že se nechal adoptovati od nějakého Maďara. To byla jedna skupina t. zv. >50tikrejcarových Maďarů<. Tak se adopce v praxí namnoze zneužívá, a jedním z těchto zneužití může také býti to, že někdo chce, aby nikoli jeho poctivé jméno, nýbrž jeho nepoctivé jméno zmizelo. A tu jest osvojení velice pohodlným prostředkem, když někdo, kdo jest znám jako darebák a jmenuje se Lehmann, od zítřka najednou se jmenuje Müller. V jiných případech jest změna jména vázána povolením politického úřadu, a politický úřad bude zkoumati, zdali za tím nevězí nějaké darebáctví. Tomu se vyhneme, necháme-li se adoptovati, pak beze všeho obdržíme jméno osvojitelovo. To jest pochybnost, která mluví proti tomu, aby osvojením staré jméno zaniklo a nové jméno na jeho místě nastupovalo. Ale my v ústavním výboru byli jsme snad tak naivní a nevinní, že jsme se postavili na stanovisko, že lidé jsou většinou slušní, takže neslušné zneužívání také při osvojení bude patřiti k výjimkám, a proto přejali jsme zásadu, dnes ve většině moderních zákoníků přijatou, že adoptivní jméno zásadně nastupuje na místo původního jména. Ale jak řečeno, ponechána jest možnost, že se k adoptivnímu jménu připojí staré jméno.

Třetí otázkou jest otázka dědictví. Jest rovněž ve všech právních řádech přijato, že osvojenec obdrží právo děditi po osvojiteli, při zachování původních poměrů práva dědického. Dítě nepozbývá nikdy dědického práva proti svým původním rodičům a příbuznými, ale dostává se mu ještě k jeho dědickému právu, smíme-li tak říci, dědického práva adoptivního. Otázkou jest jen osvojení jest právní jednání, t. j. smlouva mezi osvojitelem a osvojencem, a ve smlouvě se stanoví, co v jednotlivém případě má býti smyslem a účelem k osvojení; to znamená, že v jednom případě může býti stanoveno: Přejímám nad tebou otcovskou moc; může býti stanoveno: nepřejímám ji, nýbrž otcovskou moc podrží původní otec. To znamená, jak tomu právníci říkají, že obsah smlouvy o osvojení jest právem dispositivním, že úmluva stran stanoví, jaký smysl a jaký účel má adopce míti v jednotlivém případě. Ale zákon praví nyní: Jisté účinky osvojení musí nastati za všech okolností, ty nesmí býti měněny, nesmí býti vyloučeny úmluvou stran. K těmto účinkům náleží nyní otázka jména, že totiž osvojenec má obdržeti jméno osvojitelovo. To jest nevyhnutelným následkem osvojení. Jest nyní možno dáti mu pouze toto jméno, anebo připojiti je ke starému jménu, ale adoptivní jméno nelze vyloučiti, to musí osvojenec přijmouti.

Jak tomu jest nyní s právem dědickým? Tu se názory rozcházejí. Někteří se domnívají, že osvojenec bezpodmínečně má míti dědické právo po osvojiteli, že mu toto dědické právo smlouvou nesmí býti odňato; jiní říkají, že se to má přenechati úmluvě. Naše předloha staví se, jako většina platných zákonů, na toto stanovisko, poněvadž jsme viděli, že osvojení může míti velmi různý účel. Nechám-li se dnes od někoho adoptovati, abych nabyl státního občanství, anebo abych obdržel nějaké jméno, pak nikdo z nás nemá v úmyslu, abych k tomu ještě obdržel jeho jmění; za to by se osvojitel poděkoval. Není zde tedy žádného důvodu dávati osvojenci za všech okolností dědické právo, poněvadž přece adopcí jeho postavení se nehorší a on zajisté ničeho neztrácí. Dědické právo po jeho přirozených rodičích mu nikdy nemůže býti vzato. Ovšem ale může býti smlouvou stanoveno v zákoně sice stojí, že máš dědické právo, ale toto dědické právo v tomto případě nemá nastati.

To jsou v podstatě základní myšlenky zákona. Nejsou originelní a jednalo se jen o to, voliti mezi různými možnostmi, které zde máme. My, kdož jsme byli v subkomitétu a ve výboru, domnívali jsme se, že jsme v těchto pochybných případech zvolili to nejlepší. Proto, ačkoliv patřím k oposicí, jest mi potěšením, že vám mohu zákon doporučiti k přijetí. Chtěl bych na to navázati jen zcela krátkou všeobecnou poznámku.

Kdybychom zkoumali zákonodárství republiky statisticky podle toho, jak jednotlivé zákony jsou dobré nebo špatné, práce to, která by stála mnoho námahy, poněvadž se podařilo během let nahromaditi nesmírnou spoustu zákonů, kdybychom tedy opatřili takovouto statistiku, shledali byste, že devět desetin zákonů jest špatných a v nejlepším případě jedna desetina dobrá. A podíváte-li se na tuto desetinu dobrých zákonů, shledali byste, že to jsou většinou zákony, které vzešly za spolupráce vládních stran a oposice. Seznali byste z toho, že přibrání oposice tohoto státu k věcné spolupráci bylo by na prospěch celému státu. (Potlesk a souhlas na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Přeje si pan zpravodaj slovo k doslovu?

Zpravodaj sen. dr Procházka: Nikoliv.

Místopředseda Kadlčák: Není tomu tak. K slovu není nikdo přihlášen. Rozprava je skončena. Přikročíme k hlasování ve čtení prvém. Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

O celé osnově zákona, jeho nadpisu, nadpisu jednotlivých částí a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou (14 §).