Jsou proti tomu námitky? (Nebyly.) Nejsou.

Budeme tudíž tak postupovati.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a úvodní formulí tak, jak jest obsažena ve zprávě výborové tisk 1829, ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Naznačená osnova zákona, jeho nadpis, nadpisy jednotlivých částí a úvodní formule přijímají se, podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Tím je vyřízen první bod denního pořadu dnešní schůze.

Přikročíme k bodu dalšímu, jímž jest:

2.Zpráva výboru ústavně-právního o vládním návrhu zákona (tisk 1792), jímž se mění zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n., o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění.Tisk 1825.

Zpravodajem je pan sen. dr Procházka, jemuž uděluji slovo.

Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Nyní budeme jednati o změně zákona ze dne 17. října 1919, č. 562, o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění. Jde tu o změnu zákona. Tím, že tento zákon byl svého času usnesen, a nyní že se mění, není nikterak řečeno, že by snad tento zákon nebyl zákonem dobrým. V tom směru máme vzor ve francouzském zákoně o podmíněném odsouzení.

Když o tomto zákoně mluvím, dovoluji si navázati na vývody pana řečníka se strany oposice, který se před chvílí zmínil o tom, že devět desetin našich zákonů je špatných a jedna desetina dobrá. Myslím, že pan prof. dr Mayr-Harting nemyslil to vážně, poněvadž takovou kritiku zákonů, zdali jsou špatné nebo dobré, vůbec nelze všeobecně podati a nelze zejména říci, jaké je procento zákonů špatných a jaké je procento dobrých. Zajisté, že veškeré zákony jsou dělány ve prospěch obyvatelstva. A pokud se časem objeví, že se poměry změnily a že je nutno také zákony změniti, nedá se říci, že zákon byl špatný z toho důvodu, že nyní vyžaduje nějaké změny. Podobně nemůžeme říci, že by předložený zákon o podmíněném odsouzení byl zákonem špatným. Naopak, je to zákon velice dobrý proto, že umožňuje, aby odsouzený byl zachován společnosti, aby odsouzený, který se polepšil, byl považován po uplynutí doby zkušební za takového, jako by nebyl vůbec trestán. Tato tendence zákona je velmi dobrá. Při podmíněném odsouzení zkouší soudce, zdali jsou zde podmínky toho, aby trest nemusil býti vykonán, poněvadž je možno se domnívati, že dotčený odsouzený se polepší, aniž by bylo potřeba výkonu trestu. Je to tedy zákon velice dobrý, který umožňuje záchranu dotyčného společnosti, který také má ještě druhý účinek, že není potřebí, aby v případech skutečně veškerého ohledu hodných musil se dotyčný obraceti o milost.

Dříve to byla cesta obyčejná. Odsouzený, na př. nějaký mladík, se v náhlosti prohřešil tím způsobem, že svému službodárci odcizil nějakou věc. Službodárce běží rychle s udáním věci, oznámí to četníkům, že dotyčný ho okradl. Mezi tím mu tento vrátí všecko, úplně mu ztrátu nahradí, ale proto, že už byl oznámen četnictvu, nemohl býti osvobozen, musil býti odsouzen. To je jistě důvod, který mluvil pro milost, a nic dotyčnému nezbylo než žádati o milost, kdežto dnes se beze všeho takový podmíněně odsoudí, a když během zkušební doby se nedopouští žádného trestného činu, jest to pak u něho tak, jakoby nikdy trestán nebyl.

To je jistě velmi dobrý význam tohoto zákona a není potřebí, aby soudy všech instancí, ministerstvo spravedlnosti a kancelář pana presidenta republiky byly takovou věcí obtěžovány, kdežto takto se to spraví podmíněným odsouzením.Tím způsobem se také soudům ulehčí práce.

Je to zákon právně-sociálně velmi důle žitý, je ve prospěch ochrany odsouzeného a je to také zákon, který má dobré účinky i pro agendu soudní. Nedá se proto říci, pane prof. dr Mayr-Hartingu, že tento zákon je mezi těmi devíti desetinami, které jsou špatné a že proto musí býti změněn. Zajisté, že vítáme všichni, když je zde spolupráce většiny s oposicí, my to také v ústavně-právním výboru vždy děláme a přítomní páni profesoři dr Mayr-Hartinga dr Spiege1, jsou klasickými svědky toho, ale při tom se nemusí právě říkati, že všechny ty ostatní zákony by byly už špatné, protože taková statistika se nedá dokázati. Jinak si spolupráci s oposicí velice cením, a to je důkazem, že právě v takových záležitostech může býti svorná spolupráce k blahu obyvatelstva republiky.

Zákon o podmíněném odsouzení vyžaduje však změny, a to v jednom odstavci, pokud se týká sdělení zprávy resp. spisů odsouzeného. Toto podmíněné odsouzení má totiž za následek, že odsouzený nemusí vyjevovati po době zkušební, že byl trestán, nikomu jinému než soudu, a podle platného dosud zákona šla tato ochrana i tak daleko, že zpráva o podmíněném odsouzení nebo spisy byly dávány jenom soudu a kromě toho jinému úřadu jen tenkráte, jde-li o udělení místa ve veřejné službě, .a to v době zkušební. Po době zkušební je dovoleno podati zprávu jedině soudu, a to zavede-li se trestní řízení proti podmíněně odsouzenému. Toto utajení fakta, že byl trestán, je přirozeným důsledkem podmíněného odsouzení, neb odsouzený má býti rehabilitován ve společnosti, a nesmí se mu vytýkat, že byl snad odsouzen. Ovšem, tuto tajnost tohoto fakta odsouzení nelze provésti úplně. Jest zde přece hlavní přelíčení, kde rozsudek, i když by bylo hlavní líčení jinak tajné, musí býti prohlášen ve veřejném hlavním přelíčení. A tu následkem novinářských zpráv může odsouzení přijíti do veřejnosti. Nebo když dotyčný poškodí někoho, ta okolnost, že musí nahraditi škodu, po případě, když se vysloví nad podmíněně odsouzeným ochranný dozor, to všechno již dokazuje, že faktum odsouzení nelze vždy utajiti.

Ale na druhé straně se chrání odsouzený, aby jeho odsouzení nebylo bez nutnosti projevováno. V tom směru však zákon nyní platný šel tuze daleko, a to na úkor zájmů veřejných. Podmíněné odsouzení má hlavně za účel, aby dosáhlo se polepšení odsouzeného i bez výkonů trestu. Když však hledí se faktum odsouzení utajiti před úřady správními, i kromě případů, když jde o udělení veřejného úřadu, tu jde se dále, než ochrana odsouzeného to vyžaduje.

Ve veřejném životě jsou povolání a postavení, jež vyžadují na občanu poněkud více než formální bezúhonnosti, totiž veřejné důvěry dotyčného a o nedostatku této veřejné důvěry může podle okolností svědčiti i pouhé faktum odsouzení, třeba i výkon trestu toho byl odložen. Jestli je zde veřejná důvěra, to ovšem musí posouditi dotyčný správní úřad. V zájmu čistoty veřejného života nelze přeceňovati soukromý osobní zájem podmíněně odsouzeného na úkor veřejného zájmu a nutno proto umožniti správnímu úřadu, aby svědomitě posoudil, zda dotyčný občan může vzhledem na svůj předchozí život takové důvěry požívati anebo ne. To se může státi jen tím, že veřejnému úřadu je možno nahlédnouti ve spisy, nebo sdělením, jestli dotyčný byl podmíněně odsouzen, nebo ne.

Uvádím jen případy veřejných dodávek, kdy zajisté je velmi důležito, aby se vědělo, jestli dotyčný nebyl snad již trestán pro podvod. Jestliže trestný čin, jak ve spisech je obsažen, svědčí tomu, že ta osoba vlastně jíž důvěry veřejné nemá, jelikož byla podmíněně odsouzena, neměla by dodávka býti udělena. Kdyby nikdo o tom nezvěděl, dotyčný by mohl býti pověřen tou veřejnou dodávkou, ačkoliv té důvěry nemůže míti. Také jedná se tu o různá postavení veřejná, o veřejné živnosti, kde se vyžaduje, aby skutečně dotyčná osoba byla zde bez veškeré úhony.

Kromě toho v řízeních disciplinárních se ukázalo, že ta okolnost, že soudové nesdělovaly odsouzení, měla neblahý následek pro formální řízení disciplinární tím způsobem, že dotyčný úřad se nedověděl o tom odsouzení, protože nedostal spisy trestní, ačkoliv jinak mu bylo oznámeno, že proti dotyčné osobě bylo zavedeno trestní řízení tak, že musil pak sám znovu obnovovati celé vyšetřování, což by bylo uspořeno, kdyby byly bývaly k nahlédnutí trestní spisy.

Pak jsou věcí důchodkové trestní; kde je nutno, aby dotyčný úřad věděl o předběžném potrestání, zejména tenkráte, když by se jednalo a to, aby dotyčný nebyl dvakráte trestán.

Jsou i jiné případy, uvedené ve zprávě vládní. Vše to přimělo ministerstvo spravedlnosti, aby podalo osnovu tohoto zákona, totiž aby § 9, odst. 3. byl změněn.

My jsme v ústavně-právním výboru pojednali o osnově zákona toho; ale změnili ji a ztížili takto: Pokud doba zkušební neuplynula, smí býti dodána zpráva a zaslány spisy o podmíněném odsouzení jen soudu, kdežto jiným veřejným úřadem jedině, jde-li o udělení místa ve veřejné službě, nebo jestli je zprávy a těchto spisů potřebí k účelům řízení disciplinárního - kázeňského, kárného - správního, trestního nebo důchodkového trestního, dále když někdo byl odsouzen pro zločin vůbec, anebo jinak pro trestní čin, spáchaný ze ziskuchtivosti, neb proti veřejné mravopočestnosti, jde-li o zadání veřejné dodávky, anebo jde-li o oprávnění k výkonu živnosti neb povolání, vyžadujících veřejné důvěry.

Také případně může býti z jiných, podstatných, ve veřejném zájmu spočívajících důvodů podána zpráva a zaslány spisy na základě svolení ministerstva spravedlnosti anebo ministerstva národní obrany.

Podati zprávu a zaslati spisy po zkušební době je dovoleno jedině soudu, zavede-li se trestní řízení proti podmíněně odsouzenému. Je tedy i tu ochrana dotyčného odsouzeného plně dána.

Proto navrhuje ústavně-právní výbor, aby slavný senát tento zákon tak, jak byl změněn ústavně-právním výborem, přijal za své usnesení. (Souhlas.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dr Spiegelovi.

Sen. dr Spiegel (německy): Slavný senáte! Dostali jsme se zcela z nenadání do debaty, která se suverenně přenáší přes denní pořad. Při předchozím bodu denního pořadu, při osvojení, debata počala a nyní pří zákoně o podmíněném odsouzení pokračuje. Jedná se o kvalitu zákonodárství, specielně československého zákonodárství. Kolega Mayr-Harting řekl zajisté nikoli matematicky přesně, nýbrž jen přibližně, že devět desetin zákonů jsou špatné a jen jedna desetina že jest dobrá. Zpravodajové popírali tento statistický údaj a řekli, že vůbec nelze zjistiti, zdali zákon jest dobrý nebo špatný. Nuže, do jisté míry dávám pánům zpravodajům úplně za pravdu. Nemůžeme kvalitu zákona měřiti a odvažovati. Ale máme snad jednotlivá měřítka, na základě kterých můžeme přece podati nějaký úsudek. Takovýmto měřítkem je - a na to kladu velikou váhu - že kvalita zákonů jest v obráceném poměru k počtu zákonů. Čím hromadněji zákonodárství pracuje, tím špatnějšími se stávají zákony. Pessima res publica plurimae leges. Oceňujeme-li zákony z tohoto stanoviska, musíme říci, že naše Sbírka zákonů jest přeplněna zákony nejrůznějšího druhu. Stále se něco mění na zákonech, a to také na takových zákonech, které vlastně takové rychlé změny vůbec nesnesou. To platí zejména o zákonodárství trestním, o kterém zde právě mluvíme. Pozorujeme-li tyto neustálé změny v zákoně, tu vidíme také, že zde jdeme klikatou cestou. Zavede se nějaká reforma, a nežli se tato reforma vžije, vezme se zase něco zpět. Pak přijde zase jiný směr a toto měnění směrů jest tím nejhorším, co si pro zákonodárství můžeme mysliti. Proto, aniž bych přecházel do oboru statistiky, přece bych dal panu kolegovi Mayr-Hartingovi úplně za pravdu. Jest to nejen jeho názor, nýbrž názor nejširších kruhů, které zasahují hluboko do koalice, že (naše zákonodárství pracuje mnohem rychleji, nežli dobře. (Sen. Löw /německy/: Že naše zákonodárství všeobecně jest špatné!) Nechtěl jsem to vysloviti tak nezdvořile, ale mohli jsme přece v ústavním výboru, kde se zabýváme právě důležitými zákony právnické povahy, neustále pozorovati, že se nám předkládají zákony, které nejsou řádně propracovány. Často nelze nic jiného, nežli je přijmouti, poněvadž se nám nasadí zbraň na prsa a poněvadž máme na spěch; často zase to jsou politické ohledy, protože Pětka již rozhodla; často již poslanecká sněmovna nějaký zákon přijala a nechceme jej vraceti se změnami anebo naopak nechceme my vyvolati konflikt s druhou sněmovnou, .která naše usnesení změnila. Tak tomu jednou jest. Nejen ten, kdo se zákonodárstvím má co činiti jakožto konsument, jakožto uživatel zákonů - neboť ten, kdo zákonům jest podroben, nikdy není spokojen s výsledky zákonodárství - nýbrž také my sami, zákonodárcové, většinou také nejsme spokojení. Jest to smutný zjev. To může obzvláště na jisto postaviti právě zákon, který nyní projednáváme.

Nejedná se o dalekosáhlý zákon, nýbrž o zákon menšího významu. Ale budiž, jest to trestní zákona měníme něco na zákoně, který teprve po revoluci byl vytvořen, po mém mínění bez dostatečného důvodu. Měli jsme nedávno velice zajímavou debatu v ústavním výboru o nedostatku soudců. Ministr Do1anský podal nám tam zprávu a v připojené debatě bylo také poukázáno k tomu, jak jsou soudcové přetíženi. Jednou z nejdůležitějších příčin tohoto velikého přetížení soudců jest právě spousta zákonů. Zákonodárství klade, na soudce nesmírné požadavky. Soudcové mají již dosti na tom, aby vyřídili svůj denní úkol. Mimo to mají jen stále bráti k ruce velikou Sbírku zákonů, by studovali nové zákony. Vůbec. se v tom již nevyznají. Soudcům jednoduše není možno sledovati, co zákonodárství neustále vyrábí.

Zákon, který nyní projednáváme, obsahuje podrobná ustanovení, která po mém názoru jsou úplně zbytečná. Čím se zákonů nadělá méně, tím lépe. Mluvil jsem již o klikaté cestě. Měníme pořád směr zákonodárství. Po revoluci uchopili jste se zde moderní myšlenky - tehdy my, Němci, jsme ještě nebyli v Národním shromáždění - a zavedeno podmíněné odsouzení, zajisté to pokrok v oboru kriminalistiky. Tak tomu jest po každé revoluci. Vždy objevují se tu svobodomyslné myšlenky, které se s velikou rychlostí uskuteční. Nyní jde kurs zase jiným směrem. To můžeme na tomto zákoně pozorovati jen symptomaticky. Ale shrneme-li všechny zákony a pohlížíme-lí na př. také na tiskový zákon, který v poslanecké sněmovně byl podán, tu se nemůžeme klamati o tom, že nyní v zákonodárství vane reakcionářský vítr. Tak tomu. již jednou jest. Tak tento zákon, který má přece méně důležitý význam, jest takovýmto zákonem ve směru reakce. Ale to jest přece všeobecným historickým zjevem po každé revoluci následuje reakce. Tak tomu již jednou jest, my to nemůžeme změniti, opakuje se to v každém státě. Ale co je zvláštní v tomto státě, je to, že tuto reakci provádějí spolu ne snad jen reakcionáři, nýbrž také svobodomyslné strany. Není tomu tak, že by snad po revolucionářích, kteří se opotřebovali, přišlí jiní lidé na řadu, kteří pracují reakcionářsky, proti čemuž mužové dříve vládnuvší nyní dělají oposici. Tak tomu zde není. Svobodomyslné a reakcionářské živly sedí zde společně v jedné vládě a v jednom seskupení a podepíší vše, co se zde usnese. To jest to smutné na této věci.

A nyní chci říci několik slov právě o tomto zákoně. Bylo zavedeno podmíněné odsouzení. Co se nyní stane? Zdánlivě se v zákoně jen praví, kdy jest soud oprávněn sděliti spisy některému úřadu, který o to žádá. Dál se nic nestane. To jest zasílání spisů, věc čistě manipulativní. Ale věc tkví hlouběji. Myšlenka zákona, který, jak řečeno, dělalo revoluční Národní shromáždění, nikoli my, jest tato: jestliže někdo jest odsouzen podmíněně, pak právě prozatím nemá býti odsouzen, to jest, má mu býti dána možnost, aby se během určité lhůty osvědčil. Je-li odsouzen podmíněně, jest to tak, jakoby se nic nebylo stalo. Přes tento poklesek v prvém případě prostře se závoj. Nyní však se řekne: Chce-li provozovati živnost, která vyžaduje zvláštní spolehlivosti, má býti úřad oprávněn vyžádati sobě spisy; to znamená, že když se z toho shledá, že není spolehlivým - a není spolehlivým, poněvadž byl sice podmíněně, ale přece jenom odsouzen - pak se mu živnostenské oprávnění nepřizná, to znamená, že jest přísněji potrestán, než kdyby byl býval odsouzen bezpodmíněně, mnohem přísněji, nežli snad trestem na svobodě. Jeho existence mu může býti zničena. Vidíte v tom reakcionářský charakter zákona, který zde vystupuje méně ostřeji, nežli v jiných zákonech, ale shrneme-li všechny zákony, na př. zákon o tom, kdo smí býti přítomen při trestním líčení, tiskový zákon, zákon na ochranu republiky atd., pak nelze popříti; jsme na cestě, která vede k reakci, nejsme-li již vůbec na této cestě. To jest něco, co potírati musí každý, kdo smýšlí svobodomyslně, co každého musí vážně naladiti. Jest velice divné, že také takoví politikové, kteří jinak velíce zdůrazňují své svobodomyslné smýšlení, takovéto věci prodělávají s sebou.

Chci upozorniti ještě na jeden bod. Pan zpravodaj nás velmi zevrubně poučil o předloze. Tu se praví: Z těch a z těch důvodů může soud vydati spisy o podmíněném odsouzení některému úřadu. Pak ale přichází, a pan zpravodaj na to také poukázal, clausula generalis; přijdou-li v úvahu ještě jiné případy, kdyby také bylo žádoucno vydati spisy některému úřadu, pak rozhoduje ministerstvo spravedlnosti, resp. podléhá-li dotyčná osoba trestní pravomoci vojenské, ministerstvo národ ní obrany. To znamená: nedáváme rozhodnutí v otázce, zdali spisy smějí býti zaslány, vůbec ani do rukou justici, nýbrž doplňujeme činnost justice činností justiční správy. Zaměňujeme zde, jako také jinak často ve zdejších zákonech, justici a správu, dvě věci to, které úplně od sebe by měly býti odloučeny. Klademe do rukou justiční správy rozhodnutí, právě tehdy, jedná-li se o pochybné případy, a právě zde bychom nejvíce potřebovali rozhodnutí neodvislé instance, totiž soudu. To jest velice nápadné. Neodvislost soudu jest přece zásadou, která pro nás jest nesmírně důležitá. Ve státě, naplněném politickými zápasy, kde se přece rozlišuje podle národností a pod., právě zde jest neodvislost soudů to nejdůležitější, co si můžeme představiti, obzvláště jestliže se proti správě vznášejí oprávněné neb neoprávněné výtky různého druhu, které sebe přísnějším tiskovým zákonem oslabiti nelze. Touto neodvislostí soudů nemělo by se hýbati a neměla .by se justice a správa míchati dohromady, jak se to, bohužel, u nás stalo zvykem. Myslím, že to jsou zajisté vážné námitky proti zákonu, který nám zde byl předložen.

Vůbec mělo by se činiti vše, aby se volné uvážení správy omezilo, nikoli rozšiřovalo. Jsem přesvědčen, že naše justiční správa jest poměrně ještě lepší, .že pečlivěji pracuje, rychleji funguje nežli jiné obory správy, ale přes to měli bychom také vůči justiční správě býti opatrnějšími. Žijeme v době, kdy se všech stran se odhalují korupční aféry. Nechci se do toho pouštěti, nemám také materiálu pro věc, zdali všechny tyto výtky jsou oprávněny, ale faktum jest, že se na správu dějí útoky z tolika stran, že se všude větří korupce, a konečně musíme si říci na věci musí býti něco pravdy. Odkud pak přichází tento zjev? Mám za to, že by byla atmosféra mnohem lepší, kdyby nebylo tohoto nepřirozeného systému, který zde trvá, že totiž platí vládní systém, který není udržován jednotným programem. Trpíte-li, aby malá vrstva, která, řekněme, jest složena z nejrůznějších stran, rozhodovala o osudu státu, když zde strany naprosto protichůdné stmelujete v jeden celek,kdo z toho získá? Z toho může získati jen byrokracie, tu musí se objevovati nekalé živly, tu nemůže býti jinak. Kdybyste nebyli prodchnutí tolik myšlenkou národního státu, nedomnívali byste se, že tím nejvyšším, co vůbec existuje, jest užívání československého jazyka, že by bylo hrozné, kdyby zde zpravodaj mluvil německy; někdo jiný může přece klidně mluviti německy, ale kdyby zpravodaj mluvil německy, znamenalo by to po vašem názoru zánik státu. (Výkřiky /německy/: Velmi dobře!) Kdybyste neměli tento omezený názor, pak mohli byste míti čistou vládu, vládu, která podle stavu věcí a podle poměrů většinových jest svobodomyslná nebo klerikální, občanská nebo socialistická a pod., nemíchali byste dohromady oheň a vodu. Ale tak, jak se věci mají, stlačujete dohromady věcí nejrůznějšího druhu. (Sen. Link: Chauvinismus!) Ano, šovinismus, který všude proniká a který působí, že stát vůbec nemůže dosíci klidu, poněvadž jste svými aférami s pouličními tabulkami, jazykovými aférami atd. tak zaujati, že to ostatní vůbec nevidíte. Proto musí stát stále víc a více ustupovati.

Jsou to přece věci; které nesouvisí přímo s předmětem, o kterém dnes jednáme, i ne byl bych se o nich vůbec zmínil, kdyby debata nebyla vzala takový obrat. Ale když již pan kolega Mayr-Harting řekl, že naše spolupráce jest cenná a pan dr Procházka se zmínil o tom, že se na naší spolupráci klade váha, pak bych řekl: snad se klade váha na naší spolupráci, ale jen tehdy, nejedná-li se o věci zvlášť důležité, nejedná-li se o důležitá rozhodnutí, nýbrž jedná-li se o pouhý právnický text; tu není námitek proti tomu, přicházíme-li s návrhy na zlepšení. Ale na naší spolupráci neklade se žádná váha, jedná-li se o politická rozhodnutí, která bez našeho přičinění a přes naší hlavu učiní Pětka nebo Desítka, či jak se tato instituce jmenuje, která v ústavě není jmenována, která. však ve skutečnosti stojí nade všemi úřady. Jakmile jednou koalice řekne, že ten neb onen zákon se musí .uskutečniti, pak na naší spolupráci nekladete žádné váhy. Poukazují na smutný příklad, který se nás nejvíce dotýká, na tiskový zákon. Nikdo se Němců netázal, co tomu říkají. Tiskový zákon se hodí jednoho dne jakožto diktát koalice . do poslanecké sněmovny, páni z koalice sami se octli v těžkém postavení, zdali tento zákon mají držeti čili nic, ale nikoli proto, poněvadž my proti tomu děláme oposici, nýbrž proto, poněvadž jeho právnická konstrukce jest tak neslýchaná, že i mužové, kteří jinak by za tím stáli, nemohou se ho dobře zastávati. Jest zajisté čas se obrátiti i vítám proto, že pan kolega Mayr-Harting se dnes této otázky dotkl. Přemýšlejte o tom, snad na to přijdete, že se může a musí něco státi, aby se pozvedla kvalita našeho zákonodárství. Neboť myslím, že ani pan zpravodaj dr Procházka, pro kvalitu většiny našich zákonů ruku svojí do ohně nevloží. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu sen. Egrymu.

Sen. Egry (maďarsky): Veľavážený senát! Keď po prvý krát mám čest prítomným byť v senáte Národného shromaždenia jako zástupca autonomisitickej strany odvekých obyvateľov Podkarpatskej Rusi, nemôžem opomenút požiadať slávny senát o blahovôľu k mojej činnosti. Prijmite ma tak, s akými city som sem prišiel. Dôverujme si navzájom v poctivej snahe pre dobro a pre pravdu. Buďte o tom, pánovia, presvedčení, že každé slovo, ktoré tu vyrieknem, smeruje k dobru a šťastiu nášho ľudu a všelikých obyvatelov republiky. A bude-li treba riecť niečo, čo sa prieči záujmom iných, nech to nevyvoláva vo vaších dušiach hnev a tvrdošíjny odpor, ale porozumenie a spravedlivé spoznanie a posúdenie veci. Buďme spravedliví a merajme každému stejnou mierou. Táto zásada je základom silného a zdravého štátneho útvaru, nie však les bodákov, na ktorých lpí krv, utrpenie a zkomieranie ľudského blahobytu. V tejto našej temnej epoche, v ktorom zloduchovia ľudstva opanovali duše, môže byť cestou tichej práce a dorozumenia iba pravda a budeme-li sa jej držat, uspokojenie národov bude našou odmenou.

Prejdúc na návrh, ktorý je na dennom poriadku, nemôžem ho ako neodborník zovrúbne posúdiť, toľko však viem, že je vo veľkom záujme oboch štátov, aby dohoda táto nastala spôsobom čo najmiemejším a s najväčším dorozumením, a musím už vopred zatracovať každú snahu, ktorá by chcela prekaziť dohode medzi týmito dvo ma štáty. Musím však prehlásit, že nemôžem mat dôvery v dobrých úmysloch vlády. Abych túto nedôveru odôvodnil, preminte, veľactení pánovia, budem-li sa s touto otázkou trochu podrobnejšie zaoberať.

Dovoľte, pánovia, abych vám nastienil obrázok, z ktorého spoznáte naše položenie a uvidíte to nesmierne zlo a nebezpečenstvo, do ktorého nás dnešný vládny režim svojou nerozvážnosťou uvrhnúl. Len krátko poukážem na chyby, v nadeji, že vy vzhľadom na nesmiernu dôležitost veci všetko preskúmate, uvážite a budete sa snažit aj sanovať. Podľa Saint-Germainskej smluvy má naše územie najširšiu autonomiu. Avšak kde je táto autonomia? Myslím, že táto žije dosiaľ len ako vrúcne prianie a nezbytný požiadavok v srdciach našich a tamojšieho ľudu. Tohoto tematu zhostím sa krátko a tážem sa, čí je medzi vámi niekto, čo len jeden jediný, kto by schvaľoval bagatelizovanie a obídenie takejto dôležitej smluvy. (Výkřiky.) Na to odpoviem, že nemôžem tomu veriť, ba ani si to predstaviť.

Náš ľud krváca a prepadá zkaze od doby, čo sa k vám pripojil. Každá jeho nádej, všetka jeho dôvera v zlepšenie osudu, jeho kľud, závisí od uskotočnenia sa autonomie. Kto tomu nechce tak, ten zasahuje s dvoma ľavýma rakama do riadenia osudu a vedie ho na zcestie, zkadial už snáď nebude návratu, len zkaza. Dosavádny vládny režim deklaroval náš ľud za nezralý k pojímaniu politického života, požadovaného zásadami demokracie; a výsledok čo dokazuje? Dokazuje nepopieratelný fakt nespokojnosti, ba čo viac, hnevu ľudu. A, veľavážení pánovia, veď vládne strany všetko urobily, aby túto náladu ľudu umlčaly. Všetko tam bolo, čoho sa na tomto poli niekde a niekdy používalo, ba i také, čoho medzi ľudmi, ktorí majú len špetku dobrého vkusu, ešte použité nebolo. To všetko ľud kľudne spoľknúl a odpovedal na to tak, ako mu len bolo možno odpovedať. Pod nemravnými údermi sa ozval a tento jehohlas bol hlasom zúfalým, hlasom roztrpčeným, hlasom, ktorý sa zrodil v trpkej neistote o budúcnosť. Tento ľud nie je komunistický, nie je štátoborný, (Výkřiky sen. Matuščáka.), ale následkom vládnych opatrení svojej viery a nádeje pozbavený ubohý ľud, ktorý vo svojej rozhorčenosti najsilnejším spôsobom odpovedal na položenú mu otázku. Nuž, pánovia, či možno si predstavť také pomery, aké sú fakticky v našom malom autonomnom území, v demokratickom, druhým Švajciarskom nazvanom štáte, vravým len predstavit a nie v skutku vidieť? To sa dá len vidieť a vytrpieť, avšak nemožno to všetko rozpovedať a popísať.

Ľud hladuje. Ľud v horných krajoch s planou pôdou a neprajným podnebím fakticky hladuje, alebo následkom špatnej výživy hynie. Robotníctvo priemyslové, ktoré žilo predtým v lepších pomeroch, zevluje otrhané a hladové, hladajúc prácu po celej krajine; avšak práce nieto, bo priemyslové závody vláda zrušila, (Výkřiky.) a súkromé podnikanie usmrtila česká konkurencia, ktorá vo spoločnej vlasti požíva zvláštnych výhod, k vôli ktorým musí náš priemysel odumrieť, zkazu vziať. Rád bych bol, keby ste, pánovia, dokázali, že tomu tak neni.

Ako že má žít a čože má byť s naším tamojším ľudom? A ved žiť třeba. Preto je to, že pod vlivom extremných sľubov prilne k extremným stranám a čo je charakteristické, neuveril zvučným sľubom vlády, ale komunizmu. Je to smutné, pánovia, ale je tomu tak; v sľuboch vlády dnes už nikto nie je vstave veriť. (Výkřiky sen. Matuščáka.)

Školy Maďarov, ktorí podľa údajov svevoľného a nespravodlive vykonaného súpisu ľudu sú tam v počte päť sto tísícov duší, boli im odňaté, a deti čiročiste maďarské vyučujú v jazykoch nami nesrozumených; na veľa miestach oberajú ich o školy úplne a ich učiteľov chcejú vyhostit z republiky. (Výkřiky slovenských senátorů.) Starú kultúru Maďarstva každým spôsobom a všemi prostriedky ničia, aby jej mládež uvrhli v temno nevedomosti a nevzdelanosti. Mravná a náboženská úroveň mravného a náboženského ľudu snižujú, jednotlivé náboženstvá štvú proti sebe do boje na život a smrť, svätiny dobrých mravov a spasiteľnej viery smeňujú v javištia krvavých šarvátok. Spoločenské riady rozvracajú a štvú jednotlivé společenké triedy proti sebe. (Sen. Roháček /maďarsky/: Kto štve? Hovorte o veciach pravdivých! Ráčte dokazovať!) Budem dokazovat. Mm za to, že tu v senáte som medzi slušnými pány, sebe rovnými a prosím pánov, aby sme o veciach porokovali, bo dosavádne pomery musia sa zmeniť.

Hranice Podkarpatskej Rusi neboly ustálené podle dohody a tým odpadly od Podkarpatskej Rusi územia, ktoré národopisne i zemepisne k nej patria, čím utrpelo tamojšie obyvatelstvo nevypočítateľné škody.

Pozemková reforma, pánovia, sa chystá. Celý zástup úradníctva tučnie z nej, krmia ňou bosoráckou kuchyňu politiky, avšak ľud, ktorý pôdy najviac potrebuje, pôdy nedostane. Priemysël zastavili, výdelečnú prácu zamedzili, avšak pôdu pridelujú iným, cudzincom. (Sen. Barinka / maďar sky: Kto je to ten cudzinec?) Kto je nie z Podkarpatskej Rusi, kto tam nikdy nebydlel. (Výkřiky. Hluk.)