Schůze zahájena v 10 hodin 30 minut.
Předseda: Donát.
Místopředsedové: dr Franta, Niessner, dr Soukup, Valoušek.
Zapisovatelé: dr Krouský, Svěcený.
119 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři: inž. Bečka, dr Dolanský, Malypetr, dr Markovič, inž. Novák; odborový přednosta ministerstva vnitra dr Bobek; za ministerstvo spravedlnosti odborový přednosta dr Polák, ministerský rada Mrština, odborový rada dr Zelenka a ministerský tajemník dr Scholz.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.
Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.
Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro těmto týden sen. Folberovi.
Prvním bodem našeho programu dnešního je:
1. Zpráva I. výboru ústavně-právního, II. výboru imunitního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1855) o vládním návrhu zákona o účinku žádostí za souhlas sněmoven k trestnímu stíhání členů Národního shromáždění na běh promlčecí lhůty. Tisk 1883.
Zpravodaji jsou: za výbor ústavně-právní sen. dr Procházka, za výbor imunitní sen. dr Soukup.
Prosím pana referenta za výbor ústavně-právní, aby se ujal slova.
Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Veřejnost pohlíží žárlivým okem na všechna práva členů Národního shromáždění a posuzuje zejména t. zv. naší imunitu mnohdy velmi kriticky. Musíme ovšem říci, že tato přísná kritika naší imunity je mnohdy docela správnou, zejména v případech takových, kdy při urážkách na cti stojí proti sobě na jedné straně člen Národního shromáždění a na druhé straně osoba, která není chráněna imunitou.
Podle §u 23 naší ústavy nemohou býti vůbec stíháni členové Národního shromáždění pro své hlasování ve sněmovně nebo ve výborech a rovněž výroky jejich učiněné tam jsou podrobeny jenom disciplinární moci sněmovny.
Naproti tomu, pokud se týká jiných činů, nebo opomenutí, které jsou vyjmuty z toho §u 23, může nastati trestní stíhání členů Národního shromáždění jen tenkráte, když k trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání dá svůj souhlas příslušná sněmovna. Když však tohoto souhlasu neudělí, má to za následek, že trestní stíhání se znemožní, když mezi tím nastalo promlčení trestního činu.
Důsledkem toho to promlčení, zejména při trestních činech s kratší dobou promlčecí - a to jsou, jak jsem uvedl zejména urážky na cti - nastává zpravidla dříve, než příslušná sněmovna vysloví svůj souhlas k trestnímu stíhání, a nemohou tudíž býti trestně stíháni členové Národního shromáždění v těch případech, kdy zde není zákonodárného důvodu pro jich imunitu, totiž důvodu toho, aby členové Národního shromáždění nebyli odňati svým parlamentním povinnostem. To je důvod zákonodárné imunity a imunita má tedy plnou platnost a své oprávnění, když se o to jedná, aby členové Národního shromáždění nebyli odňati svým povinnostem parlamentárním. (Sen. K. Friedrich: Ten zákon to nechrání!) Chrání, pane kolego, chrání. (Sen. Matuščák: Pro oposici to neplatí, jen pro vás to platí!) To se mýlíte, pánové! Jak jíž jsem uvedl, za to, jak vy zde hlasujete, vůbec nemůžete býti stíháni, za to, co vy zde projevíte, podléháte jen disciplinární moci sněmovny a pro jiné činy a opomenutí musí býti vyžádán souhlas sněmovny. Na sněmovně pak záleží, aby posoudila, je-li zde důvod ke stíhání člena Národního shromáždění, totiž je-li zde něco jiného než zákonodárný důvod imunity, totiž, aby členové Národního shromáždění nebyli odňati svým parlamentárním povinnostem. Když se stalo něco jiného, je zde ovšem důvod k vyslovení toho souhlasu.
Stává se tudíž, že promlčením trestních činů nebo opomenutí členů Národního shromáždění nespočívajících na těchto zákonodárných důvodech imunity porušuje se, řekl bych, rovnost všech občanů před soudem a tvoří se tím pro členy Národního shromáždění výsada, která se ovšem nesrovnává s principy naší ústavy. Aby tato výsada, tato nesrovnalost, na kterou veřejnost právem poukazuje, byla odstraněna, padala právě vláda vládní návrh zákona, podle něhož staví se pro mlčení trestního stíhání, když je k trestnímu stíhání potřebí souhlasu sněmovny. Staví se totiž lhůta promlčecí a neběží dále. To je to stavění promlčení. K určitým činům členů Národního shromáždění, totiž při trestní odpovědnosti, již má člen Národního shromáždění jako redaktor, není souhlasu toho potřebí. Osnova zákona nedotýká se stíhání disciplinárního, jelikož stíhání disciplinární podle své povahy vlastně nepodléhá promlčení, pročež není také třeba vysloviti stavění tohoto promlčení.
Podle osnovy zákona, promlčení se staví bez kalendářního udání doby stavěcí, na př. na dobu jednoho roku, ježto udání kalendářní doby stavěči mělo by za následek po uplynutí té doby stanovený běh promlčení a tím shora vzpomenuté účinky promlčení.
V ústavně-právním výboru bylo také o tom jednáno, že by bylo nutno určiti stanovení promlčení v případech, kdy byl člen Národního shromáždění vzat do vazby. Avšak ústavně-právní výbor uznal, že nějakého takového doplňku není potřebí, neboť neprojeví-li sněmovna souhlas s další vazbou, přestává vazba sama sebou, a nutno, aby soud nebo jiný příslušný úřad v takových případech žádal za souhlas příslušné sněmovny. Tu začíná toto stavění promlčení ode dne, kdy bylo žádáno za souhlas k stíhání. Když se však vykládá neprojevení souhlasu s vazbou další jako odepření souhlasu sněmovny k trestnímu stíhání, pak ovšem vůbec jest stíhání na vždy vyloučeno a odpadá tedy důvod, aby toto promlčení bylo stavěno.
Byla také vyslovena obava, že by tohoto stavění promlčení mohlo býti zneužito k provádění nějaké politické persekuce, a to tím způsobem, že by se úmyslně nechaly ležeti dotyčné trestné věci až po tu dobu, kdy pomine imunita, tedy zejména uplynutím volebního období. Avšak ústavně-právní výbor nesdílí takové obavy, neboť náš stát jest republika demokratická a tato povaha sama o sobě vylučuje obavy, že by se mohlo zneužíti stavění tohoto promlčení. Vždyť není vyloučeno, že většina se změní, že strany, které jsou dnes v oposici, budou ve většině a naopak, že strany, které jsou dnes ve většině, budou někdy v opoisici. Bylo by tedy proti zájmům stran, aby se takovým způsobem zneužívalo tohoto ustanovení ohledně stavění promlčení. Kromě toho každý člen sněmovny, který jest dbalý svých práv a ví: jest proti mně zavedeno trestní stíhání - může sám nebo členy své strany nebo jiných stran sobě blízkých působiti k tomu, aby se jeho trestní věc projednala co nejdříve. Tedy není zde obavy, když jest zde delší období zákonodárné, že by se některá věc nechala ležeti dlouhé měsíce nebo snad léta, aby se jí mohlo po uplynutí volebního období zneužíti k stíhání dotyčného člena sněmovny. Jest to pak ovšem, jak pravím, věcí toho člena sněmovny, proti němuž se zavádí trestní řízení, aby se staral o to, aby jeho trestní záležitost v imunitním výboru byla co nejdříve projednána.
Ke konci volebního období pak ovšem nepromlčely by se i bez stavění promlčení trestní záležitostí, zejména ty, kde jest delší doba promlčovací.
Z těchto důvodů výbor ústavně-právní přijal osnovu vládní tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna, a navrhuje senátu, aby se na této vládní osnově usnesl v témž znění, jak je přijala poslanecká sněmovna. (Pochvala.)
Předseda: Zpravodajem za výbor imunitní jest pan sen. dr Soukup.
Zpravodaj sen. dr Soukup: Vážený senáte! Výbor imunitní se zabýval také touto osnovou zákona o účinku žádostí za souhlas sněmoven k trestnímu stíhání členů Národního shromáždění na běh promlčecí lhůty a přišel k názoru, že z týchž důvodů věcných, jako výbor ústavně-právní, může doporučiti tuto osnovu zákona k schválení ve znění, jak byla přijata ve sněmovně poslanecké.
Nemůže býti o tom žádné pochyby, že imunita sama je jistě velmi cenným statkem ústavním, jejž nutno chrániti a opatrovati. Ovšem nemůže býti této výsady ochrany zneužíváno, zejména tam, kde nemá nic společného s výkonem mandátu samého. Nemůže býti o tom pochyby, že osnova tato nemá žádný ráz persekuční, spíše bych řekl, že má ráz pořádkový, aby se předcházelo jistým nesrovnalostem, které se v praksi imunitní častěji vyskytovaly. Stávalo se velmi zhusta, že různé trestní činy, zejména soukromé urážky na ctí, se různými průtahy, nebo různými technickými obtížemi - nezasedáním sněmovny - promlčovaly, čímž se tvořila jistá nerovnost před zákonem a jisté privilegium odiosum, jehož členové Národního shromáždění zajisté v žádném případě potřebí nemají a o něž sami se ucházeti nechtějí.
Poněvadž pak tato osnova zákona sama ve svém věcném obsahu vzešla vlastně z iniciativy imunitního výboru senátu samého, zejména z iniciativy jeho předsedy dr Stránského, mám za to, že není důvodu, aby byl odpírán souhlas této osnově zákona, a imunitní výbor také z toho důvodu se připojuje ke zprávě ústavně-právního výboru a doporučuje přijetí této osnovy zákona beze změny. (Souhlas.)
Předseda: K slovu se přihlásil pan sen. K. Friedrich.
Sen. K. Friedrich (německy): Slavný senáte! Když se mi předložená osnova dostala do rukou a když jsem z ní seznal, že se promlčení v imunitních věcech staví, až sněmovna o žádosti rozhodla nebo až do toho dne, kdy jejího souhlasu ke stíhání není více potřebí, tu jsem si, jak zajisté mnozí jíní, řekl: "K čemu se podává takováto osnova zákona?" Zajisté, může se státi, že se některá imunitní věc promlčí. Může to býti nedopatřením zapisovatele, resp. zpravodaje, může to býti nedopatřením výboru; ale jaký účinek to má? Neboť může se promlčeti jen přestupek, zločin po mém názoru vůbec nikdy se nepromlčí, poněvadž promlčecí lhůta jest příliš dlouhá. Promlčí-li se, řekněme, přestupek některého zástupce lidu, pak by se: tím zajisté mnoho nestalo, neboť duch, imunitního ustanovení v ústavě praví, že zástupcové lidu mají býti chránění. A i kdyby se také někdy promlčením z věci vyvlékl, nebylo by to zajisté žádným neštěstím, Zcela jinak by tomu bylo, nastane-li promlčení v případě, kdy soukromý účastník bude připraven o své právo žalobní. Pro takovýto případ dlužno ovšem učiniti opatření. Tu však po mém názoru má dotyčná sněmovna anebo její předsednictvo již beztak plnou moc, aby se tomu předešlo. Zkušenosti posledních 4 let učí, že poslanecká sněmovna a senát při správném rozdělení věci má času nazbyt, aby se všechny imunitní věcí správně projednaly tak, aby se nic nepromlčelo, neboť jest povinností zpravodajovou bdíti nad tím, aby takové promlčení nenastalo, a nad to má zákonodárný sbor prostředky, aby tomu předešel. Může na př. učiniti opatření, aby soud hned při návrhu trestním sdělil, kdy promlčení nastane. Podle toho má se pak výbor a zpravodaj zaříditi, čímž promlčení bude vyloučeno. Je-li však obava, že snad někdo nechá nějakou imunitní věc ležeti zúmyslně, aby se promlčela, pak po mém názoru stačí přece nějaké disciplinární ustanovení; to by bylo mnohem správnější, nežli podávati předloženou osnovu zákona. Neboť tato osnova zákona skrývá v sobě nebezpečí, jež každého, kdo vůbec jen ještě něco dá na demokracii a parlamentarismus, bezpodmínečně, musí odstrašiti od toho, aby připustil, aby osnova stala se zákonem. Budiž tomu jakkoli, pánové, jestliže se osnovy zneužije k tomu, aby snad imunitní případy se nechaly ležet úmyslně, aniž by se bylo obávati, že se tím promlčejí, aby se věci v době, která se dočasné většině bude zdáti příhodnou, mohlo využíti, ovšem že se zcela jiným výsledkem, nežli to jest nyní možno? Jest zajisté vlastně strašné pomysliti, že to jest úmyslem předložené osnovy, ale posavadní projednávání imunitních věcí v našem Národním shromáždění nám tuto myšlenku přímo vnucuje. Vidíme v poslanecké sněmovně a v senátě ve více případech, jak nesvědomitým způsobem se projednávají návrhy na vydání. Teprve nedávno byli zde 2 páni z komunistické strany vydáni pro delikty ryze politické, můžeme-li to nazvati delikty, když zástupce lidu, vykonávaje svůj mandát, kritisuje vládu anebo vládní nařízení. Na druhé straně dožilí jsme se případu, že došlo k osobním urážkám, kde soukromé osoby měly právo žádati ochranu, své cti, kde však dotyčný zástupce lidu nebyl vydán. Viděli jsme včera v poslanecké sněmovně, že poslanec byl vydán pro jednoduché řeči při odhalení pomníku. Viděli jsme, že posl. dr Hanreich byl vydán pro nedorozumění, poněvadž dotyčný úředník patrně nevěděl ničeho o císařovi Barbarossovi a pletl prý si ho s císařem Vilémem. A já jsem zde včera viděl tisk č. 1881, kde se jedná o vydání Josefa Barinky pro přestupek podle zákona na ochranu republiky, kde se na odůvodnění pro jeho nevydání udává, že on s českým lidem dobře smýšlí, že s Čechy sympatisuje a že svoji dceru provdal Čechovi. Velevážení! Dál už to nemůže jíti. Takové pojetí imunitních ustanovení v ústavě jest zajisté jedinečné a nebude se asi opakovati v žádném parlamentě světa. Takovýmto způsobem zajisté § 24 ústavy imunitě nerozumí. Ochrana zástupců lidu, jak ji stanoví § 24 ústavy, jest prodchnuta duchem let 1848. Zvolení zástupcové lidu mají býti povznešni nad šikanami, mají míti právo říci své mínění, i když se to dočasným držitelům moci a dočasné vládě nelíbí. Tato ochrana byla těžce vybojovaným úspěchem osvobozeneckého hnutí z roku 1848. Projednávání imunitních věcí však, jak jsem je před chvílí vylíčil, neodpovídá tomuto duchu. Proto musí přece u každého bezděčně vzniknouti myšlenka: co vlastně jest účelem předložené osnovy? Nemá se snad tím § 24 ústavy státi ještě bezcennějším, nežli jest již beztoho následkem praxe ve věcech imunitních, anebo má se tím dokonce zástupce lidu uváděti v ještě větší nebezpečí, než kdyby vůbec nebyl zástupcem lidu? Předložená osnova skrývá v sobě takové nebezpečí. Tím, že jest umožněno libovolně zastaviti promlčení, dostává se většině do rukou neomylný prostředek, aby nepohodlné členy oposice jednoduše učinila zcela nemožnými a aby s nimi nakládala zcela podle libovůle většiny. Potřebí přece jen nechat dotyčný imunitní akt ležeti až do nových voleb. Podle zákona na ochranu republiky lze snadno učiniti návrh pro zločiny a pod. a lze tímto způsobem zcela jednoduše znemožniti, aby se dotyčný dostal na kandidátní listinu. Rozmyslete si pánové, co to znamená, nehledě vůbec k tomu, že od-souzení pro některý delikt má pro dotyčného poslance nebo senátora zcela jiné následky, byl-li odsouzen pokud jest činným jakožto zástupce lidu, anebo teprve když tato činnost již pominula. Bylo by strašné, kdyby nastal případ, o kterém jsem právě mluvil, a kdyby se vůbec hnulo §em 24 ústavy. Byl by to útok nejen proti oposici, nýbrž jest to po mém názoru útok na veškerý parlamentarismus, na zastupitelství lidu. To jest začátek konce parlamentarismu, začátek konce lidového zastoupení. (Výkřiky německy: Velmi dobře!) Co pak jest to nějaké zastoupení lidu, když sobě 5 pánů z >Pětky< na každém oposičním poslanci nebo senátorovi mohou schladiti žáhu, že si mohou vybrati koho a jak chtějí. Jest to nějaké zastoupení lidové, když pět pánů z >Pětky< snad dnes již mohou ustanoviti, že ten neb onen příště již nesmí vkročiti do Národního shromáždění? To jest přece věc, jejíž následky sobě nelze vůbec domysliti a která s pojmem lidového zastupitelství stojí v nejpříkřejším odporu, generální pojištění pro budoucnost, jakéž senát anebo poslanecká sněmovna dočasné většině nikdy nemůže dáti do rukou.
Přijetí této osnovy zákona jest však také porušením ústavy. Neboť předloženou osnovou obcházejí se ustanovení §u 24 ústavy, ba tento paragraf se přímo zrušuje, a řekl bych, přímo se mění v opak. Místo aby se zástupce lidu chránil, vydáváme ho nebezpečí ještě většímu, stane-li se tato osnova skutečně zákonem. Zástupcům lidu béře se tím jednoduše dobrodiní promlčení, které poskytuje všeobecný trestní zákon, aniž by kdo o tom ztratil slova. Proto, pánové, poněvadž to jest porušením ústavy, mám za to, že ani většina nemá práva připustiti, aby tato osnova se stala zákonem. Osnova měla by býti podána jako ústavní zákon, poněvadž obsahuje změnu ústavy. Podal jsem tudíž návrh, který vám ukazuje cestu, jak z celé věci se vyvléci. Podal jsem návrh, aby se přes předložený návrh zákona přešlo k dennímu pořadu, poněvadž návrh není způsobilý, aby se zde projednával, neboť musel by býti podán jako zákon ústavní a podléhal by pak jinému způsobu projednání.
Varují vás, pánové z většiny, abyste si takto nezahrávali s ústavou. Jest nebezpečno hýbati ústavou, která beztoho obsahuje tak mnohé ustanovení, o kterém veliká část obyvatelstva státu má zcela zvláštní pojem a se kterým není srozumněna. Upusťte od této předlohy a přijměte můj návrh na přechod k dennímu pořadu, a věc by tím byla rozhodnuta, nemáte-li již odvahy, zamítnouti meritorně celou předlohu vůbec. Myslím, že jest neslučitelno se sebevědomím a důstojností vědomého zástupce lidu, ať jest kterékoli národností anebo strany, hlasovati pro zmenšení jednoho z mála a jednoho z nejdůležitějších práv, které jsme zachránili z osvobozeneckého hnutí z roku 1848 a tím ničiti tuto vymoženost. (Potlesk na levici.)
Předseda: Slovo má dále pan senátor Hladik.
Sen. Hladik (německy): Velevážené dámy a pánové! Pan zpravodaj ústavně-právního výboru poukázal na to, že předložený zákon byl s různých stran kritisován. Chtěl bych dodati byl oprávněně kritisován, a to proto, poněvadž projednávaný zákon jest důstojným doplňkem zákona na ochranu republiky. Pan zpravodaj se zase pokoušel dáti celému zákonu demokratické zdání a to poukazem na to, že má býti odstraněna nerovnost, která nyní záleží v tom, že členové Národního shromáždění stojí pod ochranou imunity, kdežto druhá část obyvatelstva této ochrany nemá. Tato argumentace jest po mém zdání naprosto pochybenou, poněvadž, usneseme-li se o tomto návrhu zákona, o čemž nelze pochybovati, členové Národního shromáždění zbaveni budou úplně jakékoli ochrany. Budou na tom hůře nežli ostatní státní občané, poněvadž se přece u jiných občanů tohoto státu může státi, že v určitých případech pro některý přečin nastane promlčení, kdežto po uzákonění nynější předlohy to o členech Národního shromáždění bezpodmínečně platiti nebude. Je tomu přece tak - a tento zákon to vyjadřuje jasně a zřetelně - že, prohřeší-li se některý člen Národního shromáždění proti některému paragrafu zákona, ať již jde o delikt politický anebo o sprostý delikt, promlčení v každém případě se staví. My sociální demokraté stojíme na tom stanovisku a naprosto ničeho proti tomu nenamítáme, kdyby se promlčení stavělo v těch případech, kde jde o sprosté delikty spáchané ze ziskuchtivosti, kdy jde o přečiny proti mravnosti atd., ale s veškerou rozhodností bráníme se proti tomu, aby se promlčení stavělo také při politických deliktech. Bude tomu skutečně tak, jak vážený pan řečník přede mnou uváděl, že totiž členu Národního shromáždění budoucně vůbec nebude možno kritisovati stávající systém. Neboť budete přece se mnou souhlasiti v tom, že se zákon především, jako všechny jiné podobné zákony, obrací jen proti oposičním stranám. Pro strany většiny nepřichází tento zákon vůbec v úvahu, poněvadž pro ně podle obvyklé praxe v imunitním výboru vůbec není nebezpečí, že budou vydáni. Byly uvedeny jednotlivé příklady a všechny věci z nejnovější minulosti nám ukazují, odkud vítr vane. Naši soudruzi podali v ústavně-právním výboru návrh, jenž směřuje k tornu, aby se při politických deliktech promlčení nestavělo. Návrh byl zamítnut. Upustili jsme od toho, podávati v plenu senátu stejný návrh, poněvadž víme, že není naděje na jeho přijetí. Ohrazujeme se však se vší rozhodností proti předloženému zákonu, poněvadž s sebou přináší značnou nerovnost občanů tohoto státu. Ale na jednu věc bych upozornil, a to na případ, který rovněž předešlý pan řečník přede mnou citoval, na případ kolegy Barinky. Citoval odůvodnění, že Barinka žije v přátelském poměru s Čechy, že jeho dcera se provdala za Čecha atd. Myslím, že to můžeme považovati za pokyn; můžeme snad svoji imunitu přes zostřená zákonná, ustanovení nejlépe chrániti tím, když se postaráme, aby naše děti, ať jsou to dcery nebo synové, svého druha nebo svoji družku volily z panujícího národa tohoto státu. (Veselost.) Myslím, že tím snad nejlépe bychom ochránili svoji imunitu při různých přečinech, kterých se snad dopustíme. (Opětná veselost.) Prohlašuji ještě jednou, že s veškerou rozhodností proti tomuto zákonu protestujeme a jeho přijetí odmítáme. (Souhlas na levici.)
Předseda: Slovo má dále pan sen. Knesch.
Sen. Knesch (německy): Slavný senáte! Chápu-li se slova k osnově zákona o imunitě, neděje se tak proto, že bych se domníval, že můžeme změniti jen písmenku, nýbrž mluvím proto proti této osnově zákona, poněvadž nemůžeme zůstati němými, když se dnes vykopává hrob parlamentární svobodě. Veškerá naše parlamentární svoboda, naše imunita se dnes podkopává, a proto jest dnešní den, den 28. května, památným dnem, který se stane smutně proslaveným pro dějiny parlamentarismu.
Jedná se zde o § 24 naší ústavy. Domníváte se, že tento zákon musí býti jinak interpretován. Tato změna však obrací smysl §u 24 v pravý opak, zrušuje imunitu. Odůvodňuje se to sice tím, že se říká, že je potřebí vyplniti mezeru v trestním zákoně. Ale aby se doplnila domnělá mezera, k tomu přece nesmí se podkopávati základ ústavy, zastoupení lidu vůbec. Je-li třeba, musil by to býti ústavní zákon. Praví se, že podle návrhu výboru nemá býti ničeho měněno, pokud jde o trestní stíhání po dobu výkonu mandátu, avšak promlčení se staví buď pro případ, že zachována bude imunita až do rozhodnutí sněmovny, anebo až souhlasu ke stíhání není více potřebí, tedy kdy imunita mandátem zanikne. Tím jest jasně a zřetelně dokázáno, že se nikterak nejedná o to, vyplniti mezeru v trestním zákoně, nýbrž že imunita má býti zachována jen tak dlouho, pokud se to právě nezbytně jeví býti nutným. Dovoluji si otázku: máme za těchto okolností vůbec ještě nějakou imunitu? Nepodkopává se zde zcela naše imunita, můžeme mluviti o imunitě, visí-li snad našemi hlavami neustále Damoklův meč, který na náš dopadne, jakmile náš mandát zanikne? Čeho chceme touto osnovou zákona dosáhnouti? Ničeho jiného, nežli rdousení oposice. (Výkřiky německy: Tak jest!) Ale zapomínáme, že tím také podkopáváme základy našeho parlamentarismu a veškerou svobodu. Svoboda kritiky, volnost projevu mínění, tyto svobody musí přece býti zástupcům lidu zachovány. Jest to nesmysl, ba jest to vůbec protismyslné, zříditi parlament a podkopávati potom imunitu. Naše republika má tedy parlament se zástupci lidu, kteří však nemají imunity, kde imunita tak jest podkopána, že vůbec jíž nelze mluviti o nějaké imunitě. Mluvilo se mnoho o demokracií naší republiky. Ale o svobodomyslné demokracii se již dávno nemluví. Máme oligarchií, panství několika málo lidí, >Pětka< jest přece neobmezeným panstvím.
K tomuto jednání řadí se důstojně dnešní předloha zákona, kterouž ztenčena býti má imunita poslanců. Věru, naše imunita, naše svoboda ztenčuje se krok za krokem. Dnes děje se první krok, první úder motykou, kdy parlamentární svoboda má býti pochována. Tento zákon jest zároveň zřetelným pokynem pro všechny státní návladní, pro všechny úředníky politických okresních správ, pokynem, jak mají jednati, vykonává-li nějaký poslanec anebo senátor při schůzí anebo při jakékoli příležitosti právo volné kritiky a projeví-li svoje mínění. Včera také byl památný den v poslanecké sněmovně, v Rudolfině, kde jsme se dožili toho, že vydán byl posl. Hanreich. Panuje tedy tendence vydávati poslance. Jest to tichým dohodnutím >Pětky<, od nynějška vydávati poslance, žádostem za vydání se vůbec vždy vyhoví. S oblibou ukazuje moderní Čech na Anglii. Ale jak dopadne toto srovnání? Svoboda Anglie se zakládá na zákoně Magna charta, na bill of right z roku 1689. A co my proti tomu máme? Předně náš pověstný zákon na ochranu republiky, kterýmž se republika domnívá, že se ochrání, potom slavné znovuvzkříšení Prügelpatentu z roku 1854 a dnes imunitní zákon. (Německy: Velmi dobře!) To jsou základy, to jsou ukazatelé směru posavadního vývoje. Znamenitý anglický národohospodář John Stuart Mill napsal roku 1859 svoje slavné dílo o svobodě a dokázal zde, že se během dějin vždy odehrával zápas o osobní svobodu, tak ve starověku zápas proti tyranii, ve středověku zápas proti tmářství a zotročení, za dob Ludvíka XIV. proti potlačování všech osobních svobod a práv, proti nadvládě šlechty, proti přílišné moci knížat, kteří do bláta zašlapávali všechna práva lidu a všechnu svobodnou vůli lidu; tak vždy bylo třeba zápasiti o osobní svobodu. Tato osobní svoboda jest největším statkem, kterýž můžeme míti. Dnes nebojujeme proti tyranii, dnes však bojujeme proti tyranství většiny, proti většině, která do bláta zašlapává osobní právo a svobodu. Proto směřuje náš zápas proti této moderní tyranii, proti potlačování každé osobní svobody. A tato tyranie jeví se také v tom, že zástupce lidu má býti oloupen o svojí svobodu, že náš parlament se vlastně stává fraškou, komedií, která se tím má prováděti. Čím pak jest parlament, nejsou-li poslanci imunními, nemají-li práva volného projevu mínění? Komedií se stává to všechno, neboť jen tehdy lze mluviti o zastoupení lidu, má-li zástupce lidu právo projeviti svobodně svoje mínění, svojí volnou kritiku. Proto nemůže dost ostře bojovati proti tomuto rdousení a potlačování svobody vůbec a svobody zástupců lidu zvláště.
Tento útok proti osobní svobodě podniká svobodný lid Čechů, kteří se tak chlubí, že jsou národem Husovým, národem Komenského, kteří Karla Havlíčka oslavují jakožto básníka svobody. Právě ti, kdož si vždy hrají na velké hrdiny svobody, právě ti to jsou, kteří nám tento zákon zde předkládají. Mohu jménem své strany jen projeviti veliké politování, že došlo tak daleko, že tento zákon beze studu byl sněmovně předložen a že o něm beze studu hlasuje.