Mám zkusenosti, slávny senát, že naša imunita je len v kapsi, ale vo fakte není rešpektovaná. Tu je pán minister, nech slyší, čo som mal príležitosť zažiť v Orlové: Pendrekár bol tam na stanici ako strážnik a keď som nechcel dať na jeho výzvu komunistický odznak dolu, zatknul mňa vzdor tomu, že som sa legitimoval a mal imunitu; to neplatí, to je komunistický senátor, tedy s ním do basy. (Sen. Babka: Jako v Rusku!) Ale vy ste doma a i v Rusku. Takúto poznámku umie riecť každá babička.

Druhý prípad stal sa mi v Podkarpatskej Rusi pri voľbách. Na jednej vesnici som zahájil schôdzu a pán notár to zamietnul, že je neprípustné konať voličskú schôdzu. Ja som protestoval, schôdzu udržal a tu prišiel pán Ján Sedláček, četnický veliteľ a riekol: Menom zákona Vás zatýkam. Ačkoľvek som sa legitimoval, nebolo to nič platné, lebo legitimácia pre komunistického poslanca u nás v republike neplatí a keď som protestoval u župana Morávka vo Veľkej Sevljuši proti takémuto vystupovaniu, riekol mi, áno, pane senátore, ten četník mal pravdu, že vás zatknúl. Slyšte, pane ministre, to je imunita naša, opozičných strán.

Ja viem, že budete hlasovať pre všetko, čo je pre vás lepšie, my pôjdeme na šibenice, pôjdeme do Ilavy a Terezína, ale budiž, aspoň revolučná trieda sa vytvorí drieve a vy pôjdete tam, kam príslušíte. (Sen. Havlena: Nebojte se, do Ruska vás vozit nebudeme! - Sen. Lisý: Vy na to ani nevypadáte, abyste dělal mučedníka!) Ale vy by ste bol, pane kolego, dobrým četnickým veľitelom, máte k tomu dosti energie. Je to nesprávna vec, ako sa hovorí, že je to demokratická republika, v skutočnosti čím deme ďalej, tým sú zákony despotickejšie. (Sen. Babka: To vy chcete ruský systém?) Kolego Babko, ty ešte budeš kývať hlavičkou, len počkaj!

Ja z toho dôvodu, prehlasujem, že protestujem proti tomuto zákonu. Viem, že bude prijatý väčšinou proti opozičnej menšine. Ale príde doba, kedy väčšina bude veľmi maličkou.

Predseda: Byl mi podán dostatečné podporovaný návrh pana sen. K. Friedricha a soudr. Žádám pána senátního tajemníka, aby jej přečetl.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

>Návrh sen. Karla Friedricha a soudr. k vládnímu návrhu č. t. 1855 a 1883.

Navrhuje se, aby se přes návrh zákona o účinku žádostí za souhlas sněmoven k trestnímu stíhaní členu Národního shromáždění na běh promlčecí lhůty přešlo k dennímu pořádku, poněvadž tento návrh zákona musel by býti podán jakožto ústavní zákon případně jakožto změna, ústavního zákona.<

Předseda: Pan referent má doslov.

Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Je zde podán návrh sen. K. Friedricha a soudr. na přechod k dennímu pořadu přes předloženou osnovu zákona a to s tím odůvodněním, že tento návrh zákona musil by býti podán jakožto ústavní zákon, případně jakožto změna ústavního zákona. Zde se však nejedná o žádnou změnu ústavního zákona. Jen tenkráte je zde změna ústavního zákona, když zákon odporuje ústavním zákonům. V tomto případě nejedná se však o žádný odpor proti stávajícím ústavním zákonům, specielně proti § 24 ústavní listiny, neb my stanovíme novým zákonem pouze, že se staví běh promlčení, kdežto jinak zůstává zásada §u 24 ústavní listiny, že je potřebí souhlasu sněmovny k jakémukoliv trestnímu anebo disciplinárnímu řízení, úplně neporušena. Tedy není zde žádného odporu proti ústavnímu zákonu a není tedy potřebí, aby snad tento nový zákon byl podán jakožto ústavní zákon, jelikož se tady vůbec o žádnou změnu ústavních zákonů nejedná a ten nový zákon neodporuje nijak stávajícímu zákonu, dále §u 24. Žádám proto slavný senát, aby tento návrh na přechod k dennímu pořadu zamítl.

Byla zde přednesena různá mínění o novém zákoně. Nedivím se nikterak oposici, že ona podle své zásady, proti všemu oponovati, co se většinou usnáší, své námitky přednesla. Ale tyto námitky nejsou nikterak opodstatněny. Bylo zde hlavně útočeno proti nové osnově zákona z důvodů, že je to zákon protiústavní. To jsem už vyvrátil. Bylo zde také silnými slovy mluveno o lom, že je zde tyranství většiny, že zde není žádné volnosti svobody a mínění, že se zde jedná o despotický zákon atd. Tu si dovolují upozorniti, že přece svoboda kritiky nebo mínění se nikterak tímto novým zákonem neporušuje, nijak neváže. Vždyť my můžeme projevovati své mínění a kritiku, zákonným způsobem jakýmkoliv druhem. Ovšem svoboda kritiky a mínění není totožná s nějakou nevázaností, není totožná s pácháním trestných činů. Všichni páni senátoři i poslanci složili přece slib věrnosti republice a že budou zákony zachovávati. A prosím, když někdo jedná proti zákonu, když vystupuje takovým způsobena, že nutno ho trestně stíhati, tak to není žádná svoboda mínění, nýbrž je tady nezákonnost a v žádném právním spořádaném státě nemůže si ten stát dáti líbiti, aby proti jeho zákonům bylo tak jednáno. (Hlas: A nemůžeme v tom dávati privilegium!) My děláme poctivé zákony, my jsme v demokratické republice, pánové zapomínají, že něco jiného bylo v monarchii, kde možná ten monarcha nebo člen jeho vlády měli zájem, aby se stíhali členové zákonodárných sborů i přes tu dobu, kdy snad členy už nejsou. Těchto obav však není, jak jsem to již dříve vysvětlil.

Pan kolega Friedrich se zmínil, že by to nebylo žádným neštěstím, kdyby byly promlčeny jenom přestupky. Mám za to, že my bez ohledu na to, jde-li o přestupek nebo o přečin nebo zločin, musíme státi na stejném stanovisku, že nemá býti v tomto směru člen Národního shromáždění jinak postaven než jiné osoby, které nejsou chráněny imunitou, a že v tom směru nesmíme dělati rozdílu mezi více nebo méně trestným činem.

Bylo mluveno o tom, že prakse našeho imunitního výboru, co se týká vydávání členů, jest snad persekuční. Připomínám, že to není pravda a poukazují zejména na tolik případů, kdy podle návrhu sen. dr Stránského členové němečtí nebyli vydáni v případě, kdy byly jimi skutečně spáchány věci, kdy se se zcela klidným svědomím mohla většina usnésti na vydání, a pan dr Stránský hledal pracně důvody pro to, aby k vydání nedošlo. Jsme daleci toho, abychom někoho persekvovali. Kde je takový případ, že se nemůže říci, že to není již svoboda kritiky, ale že to jsou činy, které ohrožují republiku, nebo jsou-li to tak těžké činy, že to nelze nijak přenésti, pak ovšem dotčený člen musí býti vydán.

To jsem již také řekl, že jest vyloučeno, aby většina mohla persekvovati menšinu tím způsobem, že by nechala ležeti trestní věci. To jest proti duchu a zásadám demokratické republiky. Důvody jsem již uvedl. A když se pánové budou chovati podle svého slibu, který složili republice, a když budou dbáti toho, aby jejich věc byla včas projednána, není obavy, že by ke konci volebního období nahromadily se trestné věci, které by pak musily býti soudem projednávány, když už by imunita přestala.

Tím jsem vyvrátil veškeré námitky a proto žádám, aby slavný senát přijal zákon tak, jak se na něm usnesla poslanecká sněmovna. (Pochvala.)

Předseda: Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

O osnově zákona hodlám dáti hlasovati vzhledem k podanému pozměňovacímu návrhu takto:

Nejprve o návrhu sen. K. Friedricha a soudr., aby se přešlo k dennímu pořádku;

bude-li tento návrh zamítnut, pak o osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli a to najednou, ježto má pouze 2 paragrafy.

Jsou námitky? (Nebyly.)

Není jich. Budeme tak postupovati.

Kdo souhlasí s návrhem sen. K. Friedricha a soudr., aby se přešlo k dennímu pořádku, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je menšina. Návrh se zamítá.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí podle zprávy výborové ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona, jeho nadpis a úvodní formule přijímají se podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Přistoupíme k dalšímu bodu pořadu, jímž je:

2. Zpráva výboru ústavně - právního k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1856) o vládním návrhu zákona o změně příslušností trestních soudů a odpovědností za obsah tiskopisů ve věcech utrhání a urážek na ctí, spáchaných tiskem. Tisk 1884.

Zpravodajem je pan sen. Lukeš. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. Lukeš: Slavný senáte! Každý tvor má přirozené právo na sebeobranu. Samozřejmě má takové právo též nejvyšší tvor člověk, a aby nemusil každý občan uplatňovati sám právo sebeobrany proti bezdůvodným útokům, zabezpečují kulturní státy svému občanstvu ochranu jak majetku hmotného, tak majetku morálního příslušnými zákony s určitými sankcemi. Takovými zákony chrání se též čest jednotlivců, pro mnohé ten nejcennější statek, proti křivému obviňování, utrhání a urážkám na cti slovem, skutkem i tiskem. Dáme-li si otázku, je-li v Československé republice čest občanů proti bezdůvodným útokům dostatečně chráněna, tedy můžeme kladně odpověděti jen potud, pokud se týče útoků spáchaných slovem a skutkem, nikoli však proti útokům na čest spáchaným tiskem, které jsou mnohem těžší vzhledem k tomu, že rychle a daleko se rozšiřují, dále též proto, že slovo tištěné, které tvoří veřejné mínění, mívalo větší váhu, než slovo mluvené. Následek toho je, že bezdůvodné útoky tiskem se stále množí, že některé časopisy přímo si libují v urážkách, ve skandalisování a v přinášení zpráv sensačních, týkajících se zvláště osob veřejně činných (Sen. dr Spiegel [německy]: České anebo německé časopisy?) To je lhostejno, já jsem řekl některé. To si již každý musí vybrati sám. (Sen. dr Spiegel [německy]: Ovšem!) Tím se veřejný a politický život zneklidňuje, občané, kteří jsou dbalí své cti a citliví na čest svou a čest své rodiny, vyhýbají se raději veřejnému životu, ač by pro něj byli velmi dobře kvalifikováni, a uplatnění se demokracie v demokratické republice se tím znemožňuje. Tisk stává se v takových případech více osobním než věcným, jeho pravého výchovného a vzdělávacího účele se nedosahuje a veřejnost takovým psaním vedená odvrací svou pozornost i od nejpalčivějších otázek dneška, od otázek hospodářských, kulturních a sociálních, otázek zlepšení nynějších poměrů, zajištění stálostí měny a otázek zahraničních, které na náš politický a hospodářský život přímo i nepřímo mají vliv.

Množící se útoky tiskem na čest občanstva snižují úroveň tisku a zmenšují význam tištěného slova, což nemůže býti žádoucí. Dlužno však hned konstatovati, a rád to konstatuji, že jen část tisku dala se přílišnou svobodou tisku svésti tam, kde dnes je, to jest na pole osobní, kde není jeho cíl, a že větší část našeho tisku, naší žurnalistiky, a zejména té větší, je si vědoma svého důležitého poslání a je na výši své doby, ba předčí, jak jsem se z vlastní zkušeností přesvědčil, ve mnohém i tisk jiných kulturních států. (Sen. dr Spiegel [německy]: Zákon ale zasáhne všechny!) Ale jistě ne časopisy, které nemají s urážkami osobními co dělati. Těmto žurnalistům a časopisům nepatří žádné výtky, nýbrž jen naše uznání a jích se netýká ani projednávaná osnova zákona. Tedy není správné, co pan kolega dr Spiegel tvrdí, neboť bezdůvodné útoky na čest se v takových časopisech vůbec nevyskytují.

Jako hlavní příčinu, že ochrana proti útokům tiskem na čest je nedostatečná, třeba uvésti tu, že souzení křivého obviňování, utrhání a urážek na ctí je přikázáno v zemích historických výlučně, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi z větší části, lidovým soudům, porotám.

Instituce porot jako taková se plně neosvědčila, jako se stejně neosvědčily lichevní lidové soudy. Soudí totiž porota více podle citu než podle práva, je zejména přístupna různým cizím vlivům, jež se pak uplatňují při rozhodování, a jsou to zejména momenty národnostní, náboženské a třídní stranickostí. Též ta okolnost, že porota výrok svůj nemusí odůvodňovati, svádí k libovůlí při rozhodování a jsou známy mnohé osvobozující rozsudky poroty i v těch případech, kdy obžalovaný se úplně doznal a kdy čin byl spáchán ne snad z nějaké mimořádné pohnutky, nýbrž kde jde o sprostý zločin.

Následkem toho je rozsudek poroty vždy velmi nejistý a nevyhovuje často spravedlnosti. Mnoho záleží na tom, jaký dojem dělá obžalovaný, co všemu říká veřejnost a jak vřele se ujme obžalovaného výmluvný obhájce. A tu ještě s daleko větším pochopením soudívá porota těžké zločiny zvláště hrdelní a majetkové, než zločiny a přečiny utrhání a uráželi na cti, které více méně podceňuje a snad někdy pro jejích nemalou komplikovanost jich dosti správně nedovede posouditi.

Snad je též jednou z příčin toho ta, že tiskové spory se vlekou po celá léta, takže konečně, když dojde k rozhodování porotou, průkazy jsou již vybledlé, svědecké výpovědi nejisté a věc sama že ztratila již na významu, jako ztrácela dříve na ceně a významu mnohá rozhodnutí nejvyšších úřadů správních za Rakouska, jež někdy, zejména, ve věcech choulostivějších, politických, bývala vynášena až za několik roků, když se na věc zapomnělo a kdy již rozhodnutí pozbylo ceny.

Netřeba dokládati, že též náklady takových sporů léta trvajících jsou velmi značné. Tento zcela nejistý výrok poroty bez ohledu na dobré právo žalobce a na spravedlnost, více roků trvající tiskový a proto též velmi nákladný proces před porotou, který byl způsobilý nevinně nařknutého zničiti duševně i hmotně, mají za následek, že se skoro nikdo neodvážil žalovati pro utrhání a urážky na cti před porotou, i kdyby byl sebe více v právu a kdyby útok na jeho čest byl vyloženě bezdůvodný.

Opačně zase, i když měl někdo povinnost, svou čest před soudem očistiti a dokázati, že obvinění, jak tiskem bylo vylíčeno, není pravdivé, rovněž nežaloval, ale nikoli v zájmu, očisty své cti, nýbrž aby se právě vyhnul důkazům proti němu u soudů vedeným, že to, co bylo uveřejněno, spočívá na pravdě, a že následkem toho je jeho čest pochybnou.

Dnešní stav tedy skutečně chrání ty, kteří nemají býti chránění, a naopak znemožňuje obranu těm, kdo jsou v dobrém právu a jimž bylo skutečně bezdůvodně ukřivděno. Trestný zákon o urážkách na cti, pokud byly spáchány tiskem, zůstává jen na papíře. Jak málo používali ti, jichž čest byla napadena, k ochraně své cti porot, nasvědčují nejlépe čísla, že, ač se mnohé časopisy urážkami hemží, a ač jistě sotva polovina obvinění je pravdivá, přece bylo podáno v roce 1922 v zemích historických, kde vychází 2.859 časopisů, pouze 19 tiskových žalob.

Tyto neblahé poměry, jež ztěžovaly čím dále tím více náš veřejný život a klidnou prácí, které jest té doby k vyřešení různých obtížných otázek nejvíc potřebí, vyžadovaly určité nápravy. Zmiňuji se z akutních otázek jen o otázce celní, pojištění, zjednodušení systému daňového a veřejné správy, snížení drahoty, a netřeba dodávati, že jich vyřešení bude vyžadovati mnoho klidné práce a všeobecné podpory, zejména tiskem.

Nápravu zjednati lze pouze jistým omezením tiskové svobody, která následkem neuspokojivé prakse porot, pokud se týče souzení utrhání a urážek na cti, poněkud vybočila na nepravé koleje, a ze svobody stala se nevázanost.

Ovšem, omezení svobody tisku - která patří k požadavkům moderního státu - jen potud, pokud tato jevila se v tom, aby bezdůvodné útoky tiskem na čest stávaly se beztrestnými, čili jinými slovy, aby svoboda tisku, jak jí porotní soudy vychovaly, neznemožňovala nadále ochranu ctí proti utrhání a urážkám na cli, spáchaným tiskem. Nechceme a nesmíme chtíti, aby tisk pod záštitou anonymity bezdůvodně na ctí utrhal, křivě obviňoval a skandalisoval, aby budil bez příčiny nedůvěru vůči státu a veřejným činovníkům, ale rovněž nechceme a nesmíme chtíti, aby svoboda věcné, slušné kritiky správy státní, veřejných úřadů, jejich orgánů, nějak byla podvazována. Toho si nepřejeme, a ani projednávaný zákon ničeho takového neobsahuje.

Věcná kritika tisku jest žádoucí, jest zdravá a pro veřejný život nutná. Jest povinností tisku vystupovati proti různým nepřístojnostem, nesprávnostem, odhalovati nepravosti a čeliti zneužití moci kýmkoliv. Této kritiky a takového tisku osnova zákona se netýká.

Toto jisté omezení svobody tiskové, pokud se týče jednotlivců, jež, jak výše uvedeno, v nynějším rozsahu nebyla ani oprávněna a jen praksí porotních soudů neprávem zavedena, děje se v zájmu celku, jemuž zájem jednotlivce musí ustoupiti, jak je tomu ve všech jiných případech, a jest jakýmsi výsledkem dnešních, ještě neuspořádaných veřejných poměrů a válkou pokleslé veřejné morálky.

Zvýšili-li jsme ve své demokratické republice svobodu, tedy musíme současně zvyšovati též odpovědnost. S nedostatečnou ochranou cti proti útokům tiskem jest již nespokojenost delší dobu. Víme, že jíž v Rakousku i v Uhrách bylo pociťováno, že ochrana cti není dostatečně zabezpečena. Proto jíž parlament rakouský opětovně se zabýval otázkou, nahraditi poroty pro souzení utrhání a urážek na cti tiskem jinými soudy.

Je to zejména v Rakousku osnova trestního zákona z r. 1889, resoluce poslanecké sněmovny vídeňské ze dne 20. ledna 1897, návrh tiskového zákona z r. 1902, návrhy předložené panské sněmovně r. 1912 a v Uhrách reforma provedená r. 1914. Konečně též, pokud se týká republiky Československé, byl požadavek ten vysloven jíž v důvodové zprávě k §u 95 ústavní listiny československé ústavy.

Nejde tedy o nějaký příležitostný neb nahodilý zákon, nýbrž o splnění přání již dávného. Zákon tento také není reakční, neboť když jej prostudujeme, uvidíme, že v něm najdeme velmi mnohá moderní ustanovení a že účelem jeho není nějaké zpátečnictví, nýbrž zlepšení stavu, který neprávem se vytvořil.

Hlavní novota předloženého zákona spočívá v tom, že soudy porotní nahrazeny jsou soudy kmetskými.

Už jsem vysvětlil obšírně, proč poroty nevyhovovaly. Protože nevyhovovaly, bylo potřebí je nahraditi něčím jiným, soudy jinými a zvolen byl systém soudů kmetských. V senátě, který bude rozhodovati o přečinech spáchaných obsahem tisku, mají zasedati 3 soudci z povolání a 2 kmeti z lidu. Každá strana jest oprávněna z celého ročního seznamu vyvoliti si jednoho kmeta, který bude pak v senátě jejím jistým důvěrníkem. (Sen. Matuščák: Z oposičních stran také?) Též z oposičních. Myslím právě, že si bude každý voliti za kmety osobností opravdu vynikající, buď ze stavu právnického nebo žurnalistického, tak aby mohli v senátě zájem, jak žalovaného, tak i žalobce plně uplatniti a aby doplnily právnické vědomosti soudců z povolání též osobními zkušenostmi životními.

Účel změny příslušností soudů je hlavně ten, aby zákon, pokud se týká utrhání a urážek na cti a křivého obviňování, nezůstával nadále jen na papíře jako dosud, nýbrž aby též, pokud se týče těchto deliktů, postupovalo se podle práva a spravedlností, a konečně, aby rozsudek, který porota vůbec neodůvodnila, byl také věcně, právnicky odůvodněn. Součinnost kmetu v senátě, jak jsem se již zmínil, bude jistě lepší, než jest tomu u poroty, už vzhledem k jejich vyšší kvalifikací. Většina kmetů v senátě, kterou by si snad někteří přáli, nebyla by způsobila nápravy, neboť kmetské soudy, kdyby byly převahou laickými, rovnaly by se pak nynějším porotám, a nebylo by potřebí trestní příslušnost měniti. (Sen. dr Spiegel [německy]: A tak tvoři menšinu jako my zde a budou míti týž osud jako my v parlamentě!) Pan kolega dr Spiegel dobře ví, že je přece rozdíl mezi soudcem z povolání, který je povinen rozhodovati podle zákona a rozsudek věcně a právně odůvodniti, a mezí laikem, který nemusí zákon dosti znáti, a proto též podle zákona přesně rozhodovati, a jakož i u něho se mohou zevní vlivy daleko více uplatniti, než u soudce z povolání, který jest povinen rozhodovati jedině podle zákona.

Bylo též mínění, že zákon je poněkud přísnější. Pokud se týká přísností, zákon tento vlastně přináší Slovensku a Podkarpatské Rusi zmírnění, neboť tam dosud platné právo, týkající se trestání křivého svědectví, utrhání a urážek na cti, bylo přísnější nežli u nás, neboť tam není rozhodnou pro trest stupeň viny, ani tam není přestupku zanedbané povinné péče. (Sen. Matuščák: To bude, pane kolego, už i nadále!) Zákon jest přísnější, v historických zemích hlavně, pokud se týká některých ustanovení přestupků o zanedbání povinné péče, avšak ani tu tresty nejsou podstatně jinými než podle nyní platného práva. Je zde sice vězení, ale, jak je známo, soud jest oprávněn vězení měniti v trest peněžní a mimo to jest možno též podmíněné odsouzení. Konečně jsou zase též jiné výhody, jako nucený smír a beztrestnost v případě dostatečné satisfakce, jakož i připuštění důkazu pravděpodobností místo pravdy, když jde o zájem veřejný.

Sazby přísnější jsou stanoveny v § 7 a § 11, když jde o obelhání soudu, když vědomě nepravdivě jmenuje původce, anebo když pokračuje v urážkách tím způsobem, že nastoupí důkaz pravdy, ačkoliv už předem ví, že provedení důkazu pravdy v tomto případě není možné. Jen v těchto případech je možno uložiti vezení tuhé. Novum je poskytování odškodného, které bylo již zavedeno na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, nám však bylo neznámo. Je též v jiných státech, zejména v Americe a v Anglii, Toto odškodnění, které je dáno jaksi ke zvýšení satisfakce, může býti vyměřeno až do částky 10.000 Kč.

Některá ustanovení tohoto zákona jsou na prospěch tisku, jiná zase ve prospěch ochrany cti. Zájmy jednak těch, kterým bylo ublíženo, jednak žurnalistů, a jednak i veřejně se vyrovnávají. Ve prospěch tisku jsou zejména ustanovení § 8, že se nařizuje povinný smír. To je novum v našem trestním zákoně, poněvadž je obligatorně zavedeno, bude jistě spojeno s dobrým výsledkem. Velmi důležité novum je úleva pro tisk, vzhledem k jeho významu veřejnému, v ustanovení obsaženém v §u 4, kde je připuštěn důkaz pravděpodobnosti, ačkoliv jinak by vyžadoval trestný skutek důkazu pravdy, a to v tom případě, když původce nebo redaktor hájil zájem veřejný. Svoboda kritiky dobře míněné v zájmu odkrytí nešvarů, jak jíž jsem řekl, je nutná. Když tedy redaktor pří jisté opatrnosti, pokud se týká informátora, bona fide uveřejní článek, bude beztrestným. To podle nynějšího dosud platného práva by možným nebylo. Dále je důležité ustanovení v §u 18, že může býti obžalovaný osvobozen i tehdy, když je žalobci nabízena dostatečná satisfakce, i kdyby žalobce nesouhlasil s tím, aby byl beztrestným. Dále je cenné pro tisk. že se obmezuje počet osob, pokud se týká odpovědností v §u l, odst. 2., a to je-li původce znám, že může býti odpovědným pouze redaktor, kdežto jiné osoby spolučinné při redakci, vydání tisku a obvyklém rozšiřování jsou vyňaty z odpovědnosti. To je zúžení kruhu osob odpovědných. Konečně připuštění zvláštního odpovědného redaktora pro jednotlivé oddíly periodických tiskopisů zavádí ustanovení §u 3 a záleží nyní jen na tom, aby redakce této výhody užívala. Odpovědný redaktor je beztrestný, prokáže-li, že byl naň učiněn nátlak, za podmínky, že jmenuje původce podle ustanovení §u 5. Dobré novum je též možnost protižaloby, i když uplynula lhůta k podání žaloby pro urážku resp. pro utrhání na cti; lze totiž podati protižalobu do 14 dnů po doručení obsílky. Dále má význam pro tisk ustanovení §u 19, že lze obžalovaného osvoboditi částečně od útrat, když byl, pokud se týká žaloby, z části osvobozen. Podle projednávaného zákona je legitimován odpovědný redaktor žalovati za časopis, jemuž bylo na ctí ublíženo, což dosud bylo sporným.

Konečně nelze přehlédnouti též ustanovení §u 39, podle kterého jmenování původce podle §u 5 nesmí býti důvodem pro předčasné rozvázání služebního poměru.

Naproti tomu obsahuje zase zákon některá ustanovení ve prospěch ochrany cti, zejména povinnost uveřejniti opravu zprávy, vydané státním úřadem, podle §u 2; dále vyšší odpovědnost odpovědného redaktora, když vědomě nesprávně označil původce - jak jsem již uvedl - podle §u 7; obmezení volnosti v řízení přípravném prováděti důkazy podle §u 10, což má cenu jak pro žalobce, tak pro obžalovaného, aby se spor zbytečně neprotahoval. Dále má význam pro ochranu cti též ustanovení §u 12 o stavění promlčení; podá-li se žaloba proti jednomu, že se staví též proti ostatním osobám odpovědným. Dále je zde povinnost uveřejniti výrok osvobozujícího rozsudku a nahraditi útraty, když osvobození nastalo z jiné příčiny, než jest provedení důkazu pravdy; povinnost uveřejnění rozsudku pří odsouzení na žádost též ještě v jednom nebo dvou dalších periodických časopisech; dále povinnost zaplatiti za příkoří odškodné; dále případné zastavení periodického tiskopisu do splnění povinností, což ostatně není novum, poněvadž toto ustanovení obsaženo jest v tiskovém zákoně a konečně solidární ručení vydavatele a vlastníka periodického časopisu za odpovědného redaktora, za tresty na penězích, náklady trestního řízení, náhradu škody a odškodné ve smyslu §u 21.