Schůze zahájena v 11 hodin 25 minut.

Přítomni:

Předseda: Donát.

Místopředsedové: dr Franta, Klofáč, Niessner, dr Soukup, Valoušek.

Zapisovatelé: dr Vlček, dr Reyl.

112 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: inž. Bečka, dr Dolanský, dr Franke, Habrman, Udržal; odborový přednosta ministerstva financí dr Vlasák; odborový přednosta ministerstva vnitra dr Bobek.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou na týden p. sen. Lažovi a dr Přikrylovi, pro dnešní schůzi p. sen. Huclovi.

Přikročuji k projednávání denního pořadu, a to k bodu

Zpráva I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1963) k vládnímu návrhu zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Tisk 1989.

Zpravodaji jsou: za výbor sociálně-politický p. sen. Jaroš, za výbor rozpočtový p. sen. Klečák.

Prosím pana sen. Jaroše, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. Jaroš: Slavný senáte! V této budově byli jsme v posledních letech svědky několika mimořádných událostí. Zde sestoupilo se první zastupitelstvo národa, zde vítali jsme presidenta, když se vrátil ze své veliké zahraniční misse, zde odhlasovávali jsme ústavní zákony a dnes nebo zítra máme skončiti zde závěrečný akt rovněž velikého díla, uzákonění starobního a invalidního pojištění pro dělníky.

Veliký přítel dělníků Robert Owen sleduje bídu dělníků Veliké Britanie v druhé polovici 18. století a kritisuje veřejný pořádek, praví: ťTřída, která nejvíce přispívá k blahobytu a štěstí společnosti, která vytváří všechno její bohatství, slovem třída dělnická, měla by míti blahobyt zajištěný. Leč plných 100 let bylo potřebí, aby společnost lidská si uvědomila svou povinnost k dělnictvu, aby plnila povinnost hospodáře k pilným včelám.Ť

Boj za starobní a invalidní pojištění trvá bezmála tak dlouho, jako moderní dělnické hnutí. Abychom tento boj náležitě pochopili, je potřebí, abychom se vmyslili do psychologie člověka, jehož fysické síly jsou naprosto vyčerpány, který není schopen ani pracovati, jehož také nikdo k práci nechce. Krásně tento trpký úděl dělníka vystihuje náš veliký Neruda ve své básni ťPřed fortnou milosrdnýchŤ.

Volán dělníků po zaopatření ve stáří vyznělo v požadavek celého národa, a Národní shromáždění přijetím zákona stalo se vykonavatelem této vůle.

Zákon, který má senát schválit, je důkazem, že nad stranickými i politickými rozdíly je něco vyššího, že strany si svou povinnost k nejpočetnější třídě v národě uvědomily a tím nejlépe zajistily budoucnost svého národa. Jednaly tak, jak praví Rousseau v předmluvě ke smlouvě společenské: ťKdybych byl zákonodárcem, nemařil bych čas vykládáním, co třeba činiti, nýbrž udělal bych to.Ť

Dovedla-li sněmovna překonati všechny obtíže v několika měsících a nám předložila dílo, na kterém parlamenty velkých, bohatých států pracují léta, je to svědectvím, že demokratické principy, na nichž zbudována je naše ústava, se osvědčily. Sociálně-politický výbor senátu zabývaje se několik dní předlohou, vyslovil své uznání všem, kdož na předloze pracovali. (Sen. Matusčák: Treba neco zmeniť na tom zákone!).

Oddíl matematicko - pojistný svou přehledností a důkladností došel uznání největších autorit zahraničních. Má-li však předloha své nedostatky, vězí příčiny v politickém seskupení většiny, která předlohu odhlasovala, ne však ve tvůrcích, kteří pracovali na předloze odborně. Leč i kdyby nebylo těchto všech obtíží vnitropolitických, a kdyby majorita sněmovny byla z jedné strany, ani tehdy by nebylo možno udělati předlohu ideální. I když připustíme, že demokratický stát má povinnost nésti v sociální politice prapor - a náš stát jej také nese -. jsou zde ještě nepsané, ale rozhodně platné zákony, které činí odvislým sociální pokrok jednoho státu od pokroku na poli sociální politiky ve státech druhých. Že u nás je vyvinutější smysl pro reformy, než všude jinde, toho nejlepším důkazem je několikeré provádění novel při nemocenském a úrazovém pojištění v posledních pěti letech, na nichž Rakousko po celých třicet let ani nehnulo.

Ale vedle těchto věcí naše republika za dobu svého trvání učinila takové množství usnesení a vydala tolik sociálně-politických zákonů, že žádný stát v Evropě nemůže se s ní měřiti. (Sen. Matuščák: Obnovila rakúské zákony znovu). Velmi snadno jest zákonem více zatížiti výrobu. To bychom dovedli, ale nemůžeme zákonem přinutiti průmyslníka, aby se od nás nevystěhoval. Důkazy pro to máme z doby nedávné při zavedení dávky z majetku, kdy valná část průmyslníků, aby se jí vyhnula, přestěhovala své továrny a své stroje do států jiných.

Ostatně zkušenosti při vymáhání dosavadních dávek pojistných dokazují, že situace v době usnášení se o tomto zákoně není tou nejlepší. Konečně každý i větší zákon jest výsledkem moci stran, tříd, hospodářských a politických poměrů jak domácích, tak i zahraničních. Přes všechny tyto svízele i nedostatky zákon ve svých základních rysech neutrpěl, a projeví-li se účinky chyb v budoucnu, lze je snadno napraviti, aniž by kostrou zákona musilo býti hýbáno.

Zatížení výroby není tak veliké, uvážíme-li, že pojistné pro případ nemoci bude činiti 5% a že jeví se zde úspora 200 milionů. Při výpočtech pro starobní a invalidní pojištění má činiti pojistné kolem 600 milionů Kč, po odečtení 200 milionů na nemocenském uspořených asi 400 milionů. Dělíme-li to dvěma, připadne na zaměstnavatele asi 200 milionů Kč, což není tak hrozná položka, uvážíme-li, že vláda snížila v poslední době některé daně, snížila tarify, kterážto sleva jest tak veliká, že zatížení úplně vyváží.

Snížení pojistného v nemocenském pojištění ovšem dělnictvo ponese těžce. Absolutní karenční lhůta, za kterou nyní nemá dělník dostávati podporu, která sice ve všech druhých státech platí, ale právě protože u nás neplatila a dělnictvo si na ni zvyklo, těžko se vžije. Výhodou je, že nemocenské může býti při delší nemoci stupňováno až do 90%. Ovšem podmínkou je, aby fondy pojišťovny byly dostatečné, aby pojišťovna vypláceti mohla zvýšené podpory.

Aby dnešní generaci bylo možno nésti mimořádně těžká břemena, která válka s sebou přinesla, volil tvůrce matematicko-pojistné části předlohy zvláštní způsob, který dovoluje část břemene dnešní generace přenášeti na generaci příští. Tímto rozvrhem docíleno, že na místo 226.77 Kč ve třídě A, kterou by měla platiti generace dnešní, která vstupuje do pojištění ve větším stáří, bude platiti pouze 172.76 Kč. Za to však generace příští, která bude vstupovati mezi čtrnáctým a dvacátým rokem do pojištění, na místo 154.29 Kč, které by měla platiti, bude platiti rovněž 172.76 Kč. Ve třetí třídě by dnešní generace měla platiti 410.34 Kč, ale bude platiti pouze 319 Kč, ale 319 Kč také bude musiti platiti příští generace. To bylo uděláno proto, že se počítá s tím, že příští generace nebude tak zatížena břemeny válečnými jako současné pokolení a že tudíž má také povinnost nésti aspoň v této formě část nákladů, které jsme my nésti musili a které jsme nezavinili.

Základní dávka starobního a invalidního pojištění, která činí 500 Kč, k níž přispívá stát rovněž 500 Kč, tvoří důchod základní, který se zvyšuje o jednu pětinu zaplaceného pojistného a příplatku na dítě o jednu desítinu, a vzrůstá délkou pojištění.

Systém pojištění volen u nás z těch důvodů, že státní renta, kdybychom zavedli státní zaopatření, nezajišťovala by nutné minimum a stát sám by neunesl povinnosti tohoto zaopatření. Již v předešlých desítiletích měly některé státy takové zaopatření, byly to zejména australské státy, Dánsko, Anglie, byla to přechodně Francie, bylo to také dokonce Rusko, leč tato forma se neosvědčuje a všechny státy od tohoto zaopatření vracejí se k pojištění.

Pojištění toto se vztahuje pouze na nesamostatně výdělečně činné. Druhá osnova, která má vejíti v život stejně s tímto zákonem, bude zahrnovati samostatně výdělečné.

Myšlenka společného pojištění vzala svůj původ ve Vídni. Körberova předloha měla na mysli jenom pojištění dělníků, ale po zavedení všeobecného hlasovacího práva úsilím křesťanských sociálů ve Vídni do osnovy, podané Beckem a pak Bienerthem, bylo vsunuto ustanovení o společném pojištění dělníků i samostatných. K tomu však nedošlo, předloha pro ohromné obtíže nemohla býti uzákoněna. U nás upuštěno od tohoto způsobu, a vláda ve svých prohlášeních o zásadách pojištění hned dala na jevo v r. 1919, že se u nás bude prováděti pojištění nesamostatně pracujících zvlášť a samostatně pracujících, tedy živnostníků a rolníků, také zvláště.

Proč nebylo možno pojištění sloučiti? Zájem dělníka nese se k rentě invalidní. Průměrné stáří dělníka jest nižší, než samostatně výdělečně činných. Dělník podléhá spíše invaliditě, nežli samostatně výdělečný živnostník. Dlouhou zkušeností z Německa i jiných států jest prokázáno, že dělník v ohromné většině požívá renty invalidní, naproti tomu samostatně výdělečně činný požívá více renty starobní.

V Německu 4/5 dělníků má renty invalidní, 1/5 starobní. Při pojištění nesamostatných má velikou důležitost léčebná péče. Zájem žádá, aby byl zachován živitel rodině, aby nebylo předčasně sirotků, aby pojišťovna sama nebyla zatěžována vyplácením rent invalidních. Samostatně výdělečný má větší zájem na rentě starobní. Odevzdává-li otec zemědělec synovi hospodářství, nechce zatěžovati velkým výměnkem, otec odevzdává živnost svému synovi, který se oženil, a rovněž mu nechce býti břemenem. I tu jeví se nutnost zavedení pojištění, poněvadž postavení malovýrobce není o nic lepší a již to říká Kautský v erfurtském programu, že někteří tito malovýrobci jsou většími proletáři nežli dělnictvo samo.

Pokud jde o rozsah pojištění, všichni, kdož podléhají nemocenskému pojištění, mají podléhati pojištění invalidnímu a starobnímu. Okruh pojištěnců je tedy téměř stejný a proto § 1 tohoto zákona jest téměř shodný s § 1 nemocenského zákona dosavadního. Z tohoto pojištění se vylučují jen státní nebo veřejní zaměstnanci, všichni ti, kterým smlouvou nebo zaopatřením jest zaručena aspoň taková dávka po dobu trvání jednoho roku, jakou zaručuje toto pojištění. Ale i pro tyto pojištěnce musí býti a bude zavedeno pojištění nemocenské, ovšem nebude míti charakteru nemocenského pojištění dělníků, bude to více méně léčebná péče. Předloha jest již v senátním výboru, a nebyla-li projednána, bylo to hlavně z toho důvodu, poněvadž jsme čekali na konečný výsledek zde, abychom mohli pochopitelně upraviti dávky tohoto pojištění shodně, abychom měli také propočty a abychom věděli, jak veliký musí býti příspěvek pro toto pojištění. Dnes je to však zde a nic nestojí v cestě, aby ještě před Novým rokem toto pojištění mohlo vejíti v život.

Velkou důležitost v pojištění má otázka organisační. Na účelném a šťastném rozřešení jest závislý vývoj pojištění vůbec. Jednotná organisace zaručuje láci, dokonalou léčebnou péči, snadnou evidenci, odstraňuje zbytečné vedení dvoj- až trojnásobné. Na toto poukazovalo dělnictvo celých 35 roků. Že nebylo možno přenésti se přes toto úskalí, je v prvé řadě vinen systém, vnesený do pojištění před 35 lety sněmovnou rakouskou. Tehdy jsme měli pojištění v okresních pokladnách, závodních a spolkových, v registrovaných spolkových, společenstevních a bratrských pokladnách, a u nás nyní ještě přišly zemědělské pokladny. Tedy osm typů pokladen. Je pochopitelno, když přes tři desetiletí tento způsob pojištění trvá, že se namnoze vžil, že jsou zde vrstvy, třídy a organisace, které lpějí na něm, že dal podnět k takovému sobectví a kastovnictví, že dnes to dělá obtíže, má-li býti rázem odstraněn.

Naše sněmovna neprovedla úplně soustředění pojištění. Ona odstranila menší tělesa, o nichž se předpokládá, že nemohou se státi nositeli pojištění, ale ponechala, stanovíc počet členů u společenstev na 4000, u úřednických pokladen na 2000, všechny tyto pokladny jako nositele tohoto pojištění. Ona neprovedla také sloučení úrazového pojištění, pensijního pojištění úředníků pro případ stáří a neprovedla také sloučení bratrských pokladen, pro které byl teprve v roku 1922 sděláván zvláštní zákon o nemocenském a starobním pojištění horníků.

Pojištění, má-li být účelné, musí býti založeno na vzájemnosti a vyrovnávání risik.Je těžko nutiti úředníky, aby se této vyšší zásadě podřídili, když máme také dělníky, kteří této zásadě podříditi se nechtějí, a když třeba horníci trvají na svém pojištění s odůvodněním, že ono zajišťuje jim více, než by jim dávala tato předloha. Pouze nemocenské, starobní a invalidní pojištění bylo spojeno organisačně.

Nutný radikální řez však, jak jsem řekl, nebyl proveden. Kdo to odnáší? Je pochopitelno, že v první řadě pojištěnci. Mohl bych uvésti sta příkladů o pojištění u malého tělesa, u nějaké malé společenstevní pokladny a jaký je rozdíl býti pojištěn u velké pokladny, která vlastní reservní fondy. Mohl bych podati důkazy, že dělník u společenstevní pokladny nebyl poslán do sanatoria jedině proto, že pokladna ta nevládla reservním fondem a že byl odsouzen léčiti svou vážnou chorobu jen doma. Zrovna tak může úřednická pokladna nadlepšovati svým členům, poněvadž její pojištěnci nepodléhají nemocem tak snadno, jako pojištěnci pokladen, které mají za členy dělníky, ony mohou nadlepšovati, mohou v příspěvcích dělati snad výhody, ale to všechno se míjí účelem, ke kterému pojišťování bylo zavedeno. Organisace pojištění nemůže nás tedy úplně uspokojiti. Ideálem by bylo, kdyby tu byl jediný nositel, který počtem členů i bohatými fondy náležitě byl by připraven pro ty veliké úkoly, které ho očekávají. Avšak je otázkou, zdali pro to měla býti osnova zabita, zdali čeho nelze docíliti najednou, nemáme prováděti po etapách. Sledujme jen zákonodárnou práci posledních 6 ti let! Vidíme, že mnoho a mnoho věcí, které nebylo možno prosaditi v prvém roce, hravě se překonávalo v třetím nebo pátém roce. Věřím, že pojištěnci všech těchto různých těles přijdou jednou k tomu vyššímu poznání, že účelno v prvé řadě pro ně samotné jest, aby tu měli pojištění jednotné. Pokud tedy můžeme mluviti o jednotě, byla docílena při pojištění nemocenském, starobním a invalidním.

Že toto sjednocení přinese pojištěncům ohromný prospěch, nelze přezírati, že zjednoduší se administrativa, že se uspoří miliony na správních nákladech, o tom netřeba pochybovati. Ústřední sociální pojišťovna bude nositelem pojištění vůbec. Byly zde činěny námitky proti tuhé centralisaci. Avšak v pojištění centralisace je nutná.

Centralisace však není nebezpečná tehdy, je-li volební právo založeno na poměrnosti. I při té nejtužší centralisaci má každý stav, každá národní složka možnost, bráti podíl na správě, a tím také toho nebezpečí centralisace nemusí se obávati. (Sen. dr Hilgenreiner (německy): Budou-li všichni voleni, ale 16 jich nebude voleno, nýbrž jmenováno!) Ale jistě, i když těch 16 není voleno, vláda bude míti zájem, aby zbytečně ve věcech čistě sociálního rázu (Sen. dr Hilgenreiner: Uvidíme!) národnostní otázka se nerozvíjela. Ústřední sociální pojišťovna napříště má převzíti dozor, který dosud náležel politickým úřadům. Politické úřady zatížené svými povinnostmi dnes již nejsou s to, obsáhnouti celé pojištění, a proto bylo správné, jestliže všechno toto právo bylo přeneseno na ústřední sociální pojišťovnu a jestliže dozor politického úřadu nad okresními pojišťovnami byl omezen pouze na volby a dále na rozhodování o pojistné příslušnosti.

Velmi těžce ponesou pojištěnci, že v případě úmrtí důchodce jeho vdova nebude požívat vdovské renty, není-li sama invalidní. Pokud jde o siroty, zákon náš jde mnohem dál, než zákony jiných států, důchod sirotčí má u nás právo brát dítě manželské, nemanželské, adoptované, schovanci i vnuci, ale přece jenom těžce ponese dělnictvo, že vdovy renty brát nebudou. Sociálně-politický výbor, jak ještě později ukážu, dal aspoň výraz přání, aby prakse při výkladu tohoto ustanovení byla pokud možno liberální. Důvodová zpráva uvádí, že až dosud žádný stát neodhodlal se - a jsou přece dnes mezi státy, které poskytují starobní a invalidní pojištění, státy bohaté - k poskytování renty vdovské, a že kdyby to měl udělat náš stát, musilo by býti finanční zatížení nepoměrně větší.

Bylo si stěžováno jak ve výboru ve sněmovně poslanecké, tak i u nás na to, že zákon přílišně zasahuje do autonomie pokladen. Nejenom tedy, že dává veliké právo ústřední sociální pojišťovně, dokonce právo k jmenování vrchních úředníků těchto pojišťoven, ale že i v jiném směru nemají pokladny - a nebudou míti ani příští pojišťovny - té volnosti, jakou měly dříve. Nebezpečné by to bylo tenkrát, kdyby sbor, který vede ústřední pojišťovnu, skládal se výhradně z jmenovaných osob, ale poněvadž pokladny samy mají právo více než z polovice voliti výbor ústřední sociální pojišťovny, tedy rozhodovati budou vlastně pojišťovny samy nad sebou. Není zde tedy nebezpečí pro pokladnu, která plní správně zákon, že by mohla býti nějakým způsobem šikanována, naopak, daleko více mohla býti šikanována pokladna nyní, kdy rozhodoval mnohdy o ní úředník politického úřadu, který byl prostě odpověden svému představenému.

Je sice pravda, že osnova dává větší zastoupení zaměstnavatelům v dozorčím výboru a že dozorčí výbor je nadán nepoměrně většími právy, než měly dozorčí výbory dosavadní, že může na př. svolat sám valnou hromadu, pakli se představenstvo zpěčuje, a uznává-li sám, že svolání takové valné hromady je nutným, že může tedy vykonávat nepoměrně větší právo, ale toho není třeba se obávat.

Dělnické strany vždycky prohlašovaly, že se nechtějí brániti dozoru nad pojišťovnami, že však mají jenom to přání, aby o dávkách, které má dostati pojištěnec, rozhodoval pojištěnec sám, resp. jeho zástupce, kterého si zvolil. Tomu dala osnova sankci, dávajíc představenstvu 4/5 pojištěncům a jenom 1/5 zaměstnavatelům, naproti tomu v dozorčím výboru dává 4/5 zaměstnavatelům a jenom 1/5 pojištěncům. Tedy pokladna, která bude správně plniti svoje povinnosti, nemá se čeho obávati a i kdyby - i kdyby pravím - dopustil se dozorčí výbor proti ní něčeho, co podle jejího soudu je nesprávným, má to vždycky možnost odvoláním zmařiti, ale nejenom zmařiti, má také možnost ve valné hromadě, byla-li dozorčím výborem svolána, svoje jednání ospravedlniti a dokázati, že dozorčí výbor není v právu, nýbrž že v právu je představenstvo.

Jak jsem pravil, volební právo do těchto institucí je totéž, jaké máme pro volby do všech našich veřejných, zákonodárných i samosprávných sborů, totiž na základě poměrnosti. Volební právo však do ústřední instituce, pojišťovny ústřední, nebude se vykonávati přímo jednotlivými pojištěnci, nýbrž toto právo bude se vykonávati prostřednictvím.představenstev. Kdyby mělo každé 4 roky voliti 3 miliony voličů, znamenalo by, že bychom z voleb téměř nevycházeli, poněvadž bychom vedle voleb do obcí, žup atd. měli zase ještě jedny volby. Za druhé, po volbách se již ukáže, jakou bude míti ta která strana posici v té nebo oné pojišťovně a představenstvo Ústřední pojišťovny, bude zase vypadat tak, jak vypadají v celku všechna ta představenstva těch okresních nebo druhých pojišťoven. Zde tedy není nebezpečí a je to jenom, abych tak řekl, zjednodušením, že se nepřivádí celý ten aparát s třemi miliony voličů do pohybu a že se volby provádějí jenom prostřednictvím představenstev. Původní vládní osnova měla na mysli, aby zaměstnavatelé i dělníci byli zastoupeni stejným počtem v tom centrálním výboru ústřední sociální pojišťovny, kdežto výbor poslanecké sněmovny změnil to potud, že dal každému stavu po dvanácti a počet vládou jmenovaných z dvaceti zredukoval na šestnáct.

Zákon, pokud jde o starobní a invalidní pojištění, stanoví čekací lhůtu tříletou, tedy 150 příspěvků musí míti zaplaceno každý, aby měl nárok na rentu. Zákon však umožňuje, pakli pojištěnec vystoupil na čas ze zaměstnání a hodlá se po čase do něho vrátiti, aby si mohl členství udržeti placením uznávacího poplatku ročně 10 Kč.

Horší věc je ovšem, pokud jde o otázku, kdy nastává pojištění pro případ stáří a invalidity. Dosavadní zákon o nemocenském a úrazovém pojištění praví, že pojištění nastává tehdy, když zaměstnanec vstoupil do zaměstnání, bez ohledu byl-li přihlášen, a že tedy pokladna nebo úrazová pojišťovna je povinna poskytnouti podporu, důchod, aniž má jistotu, že náklady učiněné na toho člena, budou jí zaplaceny. Tedy ze zákona stává se každý pojištěnec členem pokladny, aniž byly třebas příspěvky za něj zaplaceny.

Jiná věc je při pojištění starobním a invalidním. Zde zákon činí odvislým počátek pojištění od doby skutečné přihlášky. Pojištění nemocenské je krátkodobé a proto, i když vyplácí snad pokladna podporu plných 52 týdnů a v nejvyšší sazbě a i když to dělá náklad 10.000 a lékařská pomoc třebas 11-12 tisíc, není to přece jenom obnos tak veliký, aby zejména veliké pojišťovací ústavy ohrozil, i když to pojišťovna od zaměstnavatele, který nepřihlásil, třebas nedostane, když zemřel, ujel atd.

Pojištění starobní a invalidní je naproti tomu dlouhodobé. Kdyby pojišťovna měla bez ohledu na to, byl-li včas přihlášen nebo byl-li přihlášen vůbec, poskytovati dávky, znamenalo by to její veliká zatížení, ale ona by těžko také zjišťovala, na jakou mzdu byl před 20, 15, 10 lety tento pojištěnec zaměstnán, poněvadž zatím vyměnil třebas 50 zaměstnavatelů. Platí to zejména o sezonních odborech. Ona by těžko také dlužné příspěvky vymáhala, mnohdy by je vůbec nevymohla a musila by tedy náklady nésti ze svých prostředků. Ale poněvadž by je musila nésti sama a poněvadž by se jistě na to hřešilo, a těchto nepřihlášených by bylo stále více a více, musily by býti renty snižovány na úkor pojištěnců, za něž řádně byly příspěvky placeny a kteří byli řádně přihlášeni. Je to tedy sice tvrdé ustanovení, které říká, že pojištění nastává tenkráte, až byla učiněna přihláška, ale důvody závažné nás přesvědčují, že není možno uznati pojištění od doby, kdy zaměstnanec do zaměstnání vstoupil, nebyl-li příspěvek za něj zaplacen. Tedy zde jistě naznačuje zákonodárce, že nejenom zaměstnavatel je povinen pojištěnce přihlásiti, ale že také pojištěnec je povinen se o sebe starati, je-li skutečně přihlášen k pojištění. Uvážíme-li, že je to na prospěch pojištěnců, že to chrání vlastně jejich renty, nemůžeme neuznati správnost tohoto ustanovení.

Pokud jde o systém tříd, zavádí osnova pouze třídy čtyři: a zase si bylo stěžováno, že tříd má býti více, aby pojištěnec snadno mohl při eventuálním zvýšení mzdy býti okamžitě zařazen do třídy, do které právně náleží. Jaký cíl tanul na mysli tomu, kdo právě stanovil tento počet tříd na čtyři? Především ten, že u mnoha a mnoha dělníků se mzda změnou zaměstnavatele mění, ale často jen nepatrně, mnohdy o 20, 30, 40 hal. denně. Kdyby měl vždycky býti hned zařazen do té nebo oné třídy, zejména v době letní, kdy jest zaměstnáno tisíce a tisíce sezonního dělnictva a kdyby těch tříd bylo 10 nebo 15, vyžadovalo by takové neustálé přeřazování zaměstnanců z třídy do třídy ohromného administračního aparátu a mělo by za následek enormní zvýšení správních nákladů. Tedy, aby toto všechno bylo odstraněno, aby administrativa byla co nejjednodušší a také pokud možno nejlacinější, stanoveny jsou pouze 4 třídy. Stanoveny jsou také proto, aby pojištěnec snadnějším způsobem sám mohl si vypočísti, jaký je jeho nárok po 4, 6, 8 atd. letech. Kdyby mělo zde býti tříd mnoho a kdyby každou chvíli měl býti do jiné zařazen, těžko člověk, který není v počtech zběhlý a zákona znalý, by si dovedl vypočítati, jaký je jeho správný nárok. Tyto důvody vedly tvůrce, že to udělal jednoduše, maje na mysli, aby raději bylo více věnováno léčebné péči.

Léčebná péče tak, jak ji má na mysli předloha, je vlastně tím nejpravějším účelem tohoto zákona, ne tedy renta invalidní, nebo starobní. Požívání těch přichází až na konec, když se už nedá nic dělati, ale hlavním účelem předlohy je zajistiti, zachrániti člověka, vrátit ho produktivní práci, vrátiti ho rodině, zachovati rodný krb, umožniti výchovu dětí, než dospějí. Předloha, majíc toto na mysli, naznačuje, co všechno má se dělati. Jest tu nejprve záloha státu 100 milionů na stavby sanatorií. Věřím, že za 100 milionů by se dnes snad nepostavilo mnoho, uvážíme-li, že takové sanatorium, má-li vyhovovati všem podmínkám, stojí 10 až 20 milionů, ale ta sanatoria také nebudeme stavěti překotně, zbytečně, najednou, a jakmile zákon vejde v život, začnou se scházeti kapitály, které zatím nebudou vypláceny, vyjma příspěvků pojišťovnám na léčebnou péči členů, u kterých je nebezpečí invalidity.

Tady bude míti možnost ústřední sociální pojišťovna v krátké době, majíc po ruce dostatečné prostředky, na léčebnou péči se vrhnouti. Na léčebnou péči má přispívati podle zákona Ústřední pojišťovna pojišťovně okresní již tehdy, když některý člen je podezřelý z invalidity. Naopak okresní pojišťovna má povinnost ukázati na takového člena ústřední sociální pojišťovně a říci: Já zde mám případ podezřelý, kde je třeba učiniti všechno, aby byl zachráněn. Přispěj mi na pomoc! Ústřední sociální pojišťovna má podle zákona přispěti na pomoc a má polovičkou eventuelně platiti náklady takového léčebného ústavu. Léčebná péče tím, co jsem vyjmenoval, nemá býti vyčerpána, nýbrž ústřední sociální pojišťovna má dávati podněty, pracovati tiskem, propagandou ochranou před nakažlivými nemocemi a vším, co směřuje k náležité léčebné péči.

Vedle toho v zákoně je vysloven princip, že byl-li pojištěnec členem tohoto pojištění a stane-li se členem jiného pojištění, premie, které za něho byly zaplaceny, mohou býti převáděny, vstoupil-li do státní služby, státním úřadům, anebo naopak.

Konečný, závěrečný díl této předlohy tvoří pojišťovací soudnictví. Toto pojišťovací soudnictví znamená ohromný pokrok. Ono nejen bude dávati právo pojištěnci, aby se mohl z nálezu rozhodčího soudu odvolati, ale ukládá také, aby jako předseda tohoto soudu fungoval právník, aby zde byla naprostá jistota, že dělník svého práva dojde, poněvadž rozhodovati o tom bude osoba práv znalá.

Vedle rozhodčích soudů pokladen budou zde potom pojišťovací soudy jednak jako odvolací instance soudů rozhodčích a jednak jako instance, které rozhodují o případech pojistných ústřední sociální pojišťovny. Z rozhodnutí těchto soudů, v nichž sedí právníci, lze se odvolati k vrchnímu pojišťovacímu soudu, z jehož nálezu již není odvolání.

Byla také vyslovena obava, zdali pojišťovna ústřední nebude stahovati příliš kapitály a zdali tyto peníze nebudou scházeti potom v hospodářském životě, poněvadž podle tabulek vzadu se vypočítává, kolik bude míti miliard za 10, za 15 za 30 a za 50 let. Číslice ty jsou tak obrovské, že převyšují naši dnešní celoroční potřebu státní. A tu se mnozí domnívali, že skutečně by to mohlo hospodářský život v budoucnosti ne-li ohroziti, tedy podvázati. Ale tu je dlužno uvážiti, že vidíme ty číslice po 20 a 30 letech, ale nepočítáme s tím, jaký bude hospodářský život našeho státu a národa po těchto letech. Zapomíná se na to, že ukládáním těchto peněz neberou se tyto peníze z oběhu, nýbrž naopak, že jsou tu k disposici, aby jich v případě potřeby mohlo býti užito. Již příklady při provádění zákona o stavebním ruchu ukazovaly, že nebýti reserv úrazové pojišťovny, nebýti reserv sociálně pojišťovacích ústavů soukromých osob, z daleka by se bylo nemohlo v tak velikém měřítku stavěti, jak se právě stavělo. To jest důkaz, že peníze tyto se v jiné formě právě vracejí do hospodářského života, a že je lépe, jsou-li ukládány, poněvadž kdyby nebyly ukládány, byly by snědeny a nemohlo by se po letech za ně dělati, co s nimi bude možno podnikati.

Sociálně-politický výbor zabývaje se předlohou uznal, že nelze prováděti ani nejmenší změny, má-li se skutečně státi skutkem. Zrovna tak jako při každém jiném zákoně, objeví-li se nedostatek, je ho možno potom sice opraviti, ale bylo by prohřešením na dělnictvu a na pojištěncích, kdyby s uzákoněním předlohy měly býti činěny průtahy.

Proto omezil se sociálně-politický výbor jenom na některá ustanovení a žádal, aby jasnější výklad byl dán v prováděcích nařízeních, nebo aby praxe, pokud se zdá, že by byla příliš říznou, byla liberálnější.

Tak při §u 68, který jedná o ochraně úředníků pojišťoven, že mají ochranu úředníků veřejných, žádá sociálně-politický výbor, aby této ochraně těšili se také pokladenští lékaři a žádá, aby zejména v prováděcích nařízeních toto ustanovení bylo zdůrazněno.

Dále při §u 98, který stanoví, že onemocní-li člen jednou a toutéž nemocí v 8 týdnech, je to pokračováním choroby předešlé, žádá sociálně-politický výbor, aby nade vší pochybnost první choroba byla zjištěna, poněvadž se velmi často stává, že ošetřující lékař, stanoví diagnosu, ale po 4 týdnech se ukáže, že je to něco jiného. Jestliže lékař opomene změnu oznámiti, zůstane mu označena choroba první, onemocní-li za několik týdnů opravdu na tuto chorobu, jaká byla stanovena při první diagnose, přichází o mnoho týdnů podpory - a je zkrácen.

Při §u 95 žádá sociálně-politický výbor, aby při vyplácení pohřebného, zejména vzdálenějším příbuzným, bylo zdůrazněno, že jenom na předložení zaplacených účtů takové pohřebné se vyplácí, poněvadž mnohdy dostávali pohřebné lidé, kteří neměli vůbec s pojištěncem žádného blízkého příbuzenského svazku, ani těch peněz nepotřebovali. Pojišťovně mohly ty peníze prospěti, kdežto takto byly mnohdy přímo rozházeny.

Dále při §u 114, který stanoví důchod vdově, která je invalidní, žádá sociálně-politický výbor, aby vedle fysické její schopnosti, ke které se přihlíží, byl vzat také zřetel i na její duševní stav. Jsou vdovy, které dovedou snášeti to břemeno, které na ně dolehlo úmrtím muže, které mají silnou povahu, jsou trochu mužatkami a dovedou se i o četnou rodinu starati, ale jsou zase vdovy, jejichž duše úmrtím manžela je zlomena, nebo vdovy, které sice zdánlivě jsou zdravé, ale pro vysoké stáří nemohou pracovati. V těchto případech žádá sociálně-politický výbor postup pokud možná nejliberálnější.

Opomenul jsem se zmíniti, že úrazové pojištění bylo vyňato a ponecháno jako samostatné. Pojištění pro případ úrazu je sice něco odlišného od nemocenského a starobního, ale jsou zde zase přece jenom důvody daleko pádnějšího rázu, které dokazují, že jednotné pojištění zase by znamenalo nejen velikou úsporu na správních nákladech, ale co hlavního, umožňovalo by kontrolu celé instituce pojišťovací najednou. Tedy žádáme nejen unifikaci úrazového pojištění, žádáme nejen splynutí tohoto pojištění s dosavadním, ale sociálně-politicky výbor žádá také, aby náklady pojištění úrazového na příště úrazovny, nedojde-li ještě k sloučení, nesly si samy. Nemocenská pojišťovna, která podporuje úrazem stiženého, je povinna poskytnouti u nás 4 týdny, na Slovensku 10 týdnů nemocnému podporu. Teprve po této lhůtě nastává povinnost úrazovny, ale jen do výše nároku dotyčného. Dokud byly nízké podpory, nedoplácely pokladny a když, tak v řídkých případech. Dnes každý druhý případ činí ve vydání pojišťovny více, než ona od úrazovny dostane. Dokud měly pojišťovny příspěvek 6. 6, tak to snášely, třeba proti tomu protestovaly. Nyní byl příspěvek snížen na 5, úrazová pojišťovna však snižuje příspěvky členů úrazovny; snížila příspěvky v r. 1921 o 22 milionů, v r. 1922 o 39 milionů, tedy úrazové pojišťovny nevybírají dnes ani 5% přirážek k zvýšeným drahotním přirážkám k důchodům, říkají, že se svými příjmy stačí. Jsou-li v takové finanční situaci, nechť si nesou náklady pojištění každé ty pojišťovny samy. V tom směru žádá sociálně-politický výbor, aby zejména v ministerstvu sociální péče bylo pamatováno na unifikaci a reformu.

K §u 258, který dává právo dozoru ministerstvu sociální péče nad zařízeními, která mají za účel podporovati zaměstnance pro případ nemoci, stáří a invalidity, žádá výbor, aby to zasahování do interních záležitostí nebylo tak příliš řízné. Připomínám ovšem, že toto právo musí býti přiznáno nové instituci a ministerstvu atd., poněvadž, stanoví-li zákon, že na invalidní nebo starobní důchod má jen ten právo, kdo nemá vedle toho příjem nad 6.000, nebo že může mu důchod do určité takové výše býti teprve doplacen, je pochopitelno, že musí míti právo ta instituce, nebo to ministerstvo, nahlížeti do takových zařízení jednotlivých závodů, které nadlepšují. Věřím, když dnes bude zavedeno starobní a invalidní pojištění, že nebudou závody, které toto zařízení mají, tak početné, nebo že nebudou ze svých valných hromad, ze svých reserv, ze svých zisků poskytovati takové dávky, jaké poskytovaly dosud na starobní a invalidní pojištění, ale přece jen zde budou stále ještě zaměstnavatelé, kteří vedle toho invalidního důchodu budou chtíti něčím nadlepšovat. Proto se žádá, aby se to tak přísně neposuzovalo.

Dále žádáno sociálně-politickým výborem, aby urychleně pracováno bylo na zákoně o pojištění samostatných, by mohlo co nejdříve obojí pojištění tak, jak stanoví § 285 a 287, býti vydáno.

Dále sociálně-politický výbor zabývaje se usnesením rozpočtového výboru poslanecké sněmovny schválil toto ustanovení, které má za účel poskytnouti větší ingerenci ministerstvu financí nad správou fondů. Rovněž tak výbor přijal resoluci obou těchto výborů, která jedná o úrazovém pojištění.

Velectění pánové! Sociálně-politický výbor u vědomí, že dílo, které se předkládá plenu dnešního dne, jest tak ohromného rozsahu a bude se dotýkati tisíců a tisíců rodin, které čekají na toto zaopatření ve stáří nebo invaliditě, žádá, aby senát přijal toto dílo a tím korunoval práci poslanecké sněmovny, která tímto dílem jistě si postavila pomník nejlepší. (Výborně! Potlesk.)