Místopředseda Klofáč: Zpravodajem o druhé předloze je pan sen. dr Karas.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Myslím, že předloha, kterou mám čest u vás hájiti, po případě vysvětlovati, nevyžaduje tak podrobného obhajování a vysvětlování jako předmět předcházející. Také tato předloha je částí poválečného hospodářství a toto právě má býti touto předlohou aspoň částečně sanováno.

Státní převrat v r. 1918 působil, že velké množství dodavatelů rakouského státu, pak maďarského a společné monarchie, nejenom veliké podniky, nýbrž i drobní jednotlivci, obchodníci, měli veliké finanční nedoplatky za erárem za zboží dodané právě eráru, ale do 28. prosince státem rakouským, uherským a společným rakousko-uherským státem nezaplacené. V tom ovšem největší částku vykazují velké podniky, které dodávaly válečné potřeby, ale i drobní hospodáři, zejména tam, kde byly kasárny, vojenské nemocnice, zajatecké tábory, i takový řezník hokynář, dodával té nemocnici, měl zde pohledávky z 28. října; po rozpadnutí státu nebyly jeho pohledávky zaplaceny a marně se hlásili o zaplacení.

Mírové smlouvy, jak s Rakouskem tak Uherskem uzavřené, ukládají těmto nástupnickým státům Rakouska a Uherska zaplacení těchto dluhů, ale až do dneška fakticky tito věřitelé naši, pokud u nás v naší republice buďto mají domovské právo anebo jsou tyto podniky u nás nostrifikovány, nedostali ani haléře. Vláda rakouská a uherská se zdráhají platiti soukromou cestou; soudně je vyloučeno, poněvadž mírové smlouvy pokládaly tyto pohledávky za veřejno-právní a tito jednotlivci-dlužníci - nedostávali zaplacení.

Tyto dlužné částky činí asi 700 milionů. Přirozeno, když takové veliké obnosy jsou vzaty z oběhu hospodářského, když jednak průmyslové podniky přišly o tento kapitál provozovací a takový menší obchodník přišel také o tento peníz, nedostává se mu peněz k nakupování nových surovin, že ovšem udržování provozu podniku vázne, že trpí dělnictvo, že stoupá nezaměstnanost a stát musí těmto nezaměstnaným platiti, z toho vidíme, že neuspokojení těchto dodavatelů působí škodlivě na veškeré národohospodářství.

Z těchto důvodů vláda předložila poslanecké sněmovně osnovu zákona, kterou se jí dává zmocnění, aby ona cessí převzala od těchto jednotlivých dlužníků jejich pohledávky a pak sama hleděla je na dlužnících státu rakouského a uherského vymoci. Jednak se myslí, že stát náš při vymáhání pohledávek bude míti větší váhu, než mnozí jednotlivci. Takový menší obchodník nemá ani takových prostředků, aby se mohl pustiti do velikých procesů se státem. Stát náš převezme cessí pohledávky těchto věřitelů, zaplatí jim a bude hleděti vymoci je sám. Stát náš doufá, že pomocí reparací válečných jež budeme musiti platiti do reparačního fondu, bude moci kompensovati to, co sám za stát rakouský a uherský zaplatí.

Zvláštní při tom je to, že stát tyto pohledávky nepřevezme plnou nominální hodnotou. V zákoně se praví, že stát zaplatí za tu cessi jen polovici, 50%, ale zaplatí to pouze zároveň papírem zúrokovaným nízko, tedy kurs jeho bude nízký, nebude snad zníti na těch 50%, bude mnohem nižší, neboť jisto jest, že jsou pohledávky ty jistým směrem velmi dubiosní a stát zaplatí to obligacemi, cennými papíry. Původně navrhovalo ministerstvo, aby tyto papíry byly neslosovatelny, byla by to vlastně taková renta a teprve rozpočtový výbor poslanecké sněmovny navrhoval slosovatelné papíry, slosovatelné v 90 letech, ale poslanecká sněmovna urychlila to slosování na 60 let, začne se roku 1935 se slosováním těchto papírů. Fakt jest, že věřitelé dostanou v hotovosti jen asi jednu desetinu původní pohledávky, zač oni ji státu postupují. Na omluvu musím říci tolik, že soukromý věřitel není povinen pohledávku svou státu postoupiti, kdo ji nechce postoupiti, nechá si jí a musí se starati, jak v budoucnosti tuto svou dubiosní pohledávku uplatní. Zákon stanoví, že věřitel se má přihlásiti do 6 měsíců od doby, kdy zákon nabude účinnosti a kdo se přihlásil, že chce cedovati svou pohledávku státu, od toho stát ji musí přijmout, stát je vázán zákonem, kdežto jednotliví dlužníci nejsou vázáni, ti mají pouze právo. Stát převezme takové pohledávky jen od našich státních občanů a ne od cizích, a od podniků akciových jen tenkráte, když podnik ten je u nás nostrifikován a má svou provozovnu jedině u nás. Podnik, který by měl továrnu u nás a také továrnu, na příklad ve Štýrsku a dodával státu rakouskému z obou továren, nedostane nic, poněvadž nelze rozděliti, co bylo vyrobeno u nás a co ve Štýrsku. Tedy podnik musí míti provozovnu jedině u nás a stát bude přejímati pouze dluhy našich podniků a našich občanů.

Tedy tento způsob úpravy zachová státu možnost, aby v budoucnosti to, co dnes jaksi zaplatil, dostal nazpět a jednotlivci právně nemají oproti státu žádného jiného nároku, než tento zákon ustanovuje. Oni, když chtějí, mohou své pohledávky postoupiti, ale nemusí tak činiti. Z této cesse nevzniknou žádné civilně-právní spory, poněvadž je to poměr veřejnoprávní a stát bude míti naopak možnost, aby on zase svými pohledávkami, které on za tímto cessionářem by měl, kompensoval. Když továrna bude žádati na státu: převezmi tyto pohledávky neukojené dosud cizinou a stát řekne, já mám za tebou pohledávku daňovou, provede kompensaci a zaplatí firmě jen to, co zbývá po kompensaci státních pohledávek.

I s touto předlohou přišla vláda dosti pozdě. Slyšeli jste ve veřejném životě, jak již dlouho, zejména větší podniky, které jsou většími částkami neuspokojeny, naléhaly, by v zájmu veřejného hospodářství, v zájmu udržení provozu větších podniků, zejména v zájmu zabránění nezaměstnanosti dělnictva, se s podobnou předlohou přišlo. Stát dosti dlouho váhal, než k tomuto kroku se odhodlal, a právě ty momenty, o kterých se také zmínil kolega Kroiher, zajisté byly směrodatnými i pro tuto předlohu. I poslanecká sněmovna uznala národohospodářský význam, který tato předloha má a předlohu tuto schválila.

Výbor rozpočtový přiklonil se taktéž k tomu názoru a navrhuje slavnému senátu, aby schválil předlohu tuto tak, jak se na ní usnesla poslanecká sněmovna. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. Reyzl.

Sen. Reyzl (německy): Pánové! Finanční zákony, které v těchto dnech s příšerným chvatem vyřizujeme, mají skoro vesměs zvláštní povahu, že to jsou totiž více nebo méně zmocňovací zákony. Ve všech těchto zákonech jsou ustanovení, podle kterých ťvláda můžeŤ. Vždy znovu se praví: ťVláda můžeŤ, takže můžeme s klidem tvrditi, že se těmto zákonům vlastně nedostává charakteru zákonů, jimiž státní občané a vláda jsou vázáni. To není slučitelno s pravou demokracií. Neboť věru není demokracií, když vláda zcela o své vůli, bez kontroly může činiti to, co chce. Tyto zákony spíše měly by zníti tak, aby vláda měla zcela určité předpisy, kam až smí jíti a kam nikoli. To všechno v těchto zákonech není, a již z tohoto důvodu jsme protivníky takovéhoto dělání zákonů a musili bychom proti těmto zákonům hlasovati, kdyby tu nebylo ještě jiných pochybností. Ale tyto zákony, které vyřizujeme, a obzvláště zákon, který se nazývá ťzákonem, jímž se vláda zmocňuje převzíti pohledávky vzniklé z dodávek za doby válkyŤ, vybízejí nás ku kritice.

Co praví zákon? Že váleční dodavatelé nyní, 5 let po válce, obdrží částečné splacení svých pohledávek oproti starému státu. Obdrží svoje pohledávky zaplaceny, aniž by stát měl povinnost je platiti. Tuto povinnost mají Rakousko a Maďarsko. Vláda přejímá tyto pohledávky a chce později diplomatickou cestou od těchto obou států obdržeti náhradu vyplacených obnosů. Myslím, že velice sestárneme, kdybychom se toho měli dočkati, až československý stát tyto obnosy obdrží od chudého Rakouska a Maďarska. Po mém názoru není toto odůvodnění ničím jiným, nežli velice průhledným argumentem, aby tento zákon byl učiněn stravitelnějším. Proč jsme obzvláště nyní proti tomuto zákonu? Již z toho důvodu, poněvadž jest bezpředmětným. Kdyby tento zákon byl býval podán roku 1920, tehdy, když skutečně mnohé podniky byly nuceny pro nedostatek kapitálu zastaviti výrobu, tehdy byl by měl zákon spíše nějaké oprávnění. Dnes je tomu tak, že všechny ty obnosy, jež zatěžovaly podniky, již dávno jsou odpisem umořeny, již dávno vydřeny z dělníků, a to, co podnikatelé obdrží, není ničím jiným, nežli obyčejným darem. Bylo by velice zajímavo, zkoumati meritorně, zdali tyto podniky jsou oprávněny obdržeti tyto sumy. Kdo zná, s jakým výdělkem tito váleční dodavatelé pracovali, není překvapen argumentem, že přece již při jednání s Rakouskem slevili 50 %, že z toho obdrží zase jen 50 % a to v papíru, jenž má velmi malou cenu a který na konec činí jen 10%. Vzpomeňme si, pánové, na dobu válečnou, na zákon o válečných úkonech a na tehdejší pracovní poměry, jak domobranci se musili dříti za vojenský žold, za několik halířů denně, že musili pracovati přes čas, 10, 12 a 14 hodin, a co oproti tomu toto panstvo vydělalo v prvních letech války! A také pak ještě, když byli nuceni platiti dělníkům lepší mzdy, také tehdy nelidsky vykořisťovali dělníky pod metlou zákona o válečných úkonech. K nám, kteří jsme jako důvěrníci byli toho svědky, k nám tito domobranci, tito dělníci přicházeli, víme, co všechno tito majoři v podnicích prováděli, co podnikatelé od nich žádali vyhrožujíce zjevně, že dělníky nechají ihned narukovat. Tehdy dali dělníci své poslední. Chcete-li věděti, co toto panstvo vydělalo, podívejte se na velké závody, které byly vystavěny v době, kdy stavěti bylo tak draho; podívejte se na podniky ve Warnsdorfu, v Chomutově a v Plzni, pak budete věděti, co se zde vydělalo! Pak, pánové, přicházíme tím více k přesvědčení, že všechno to, co podnikatelé podle této předlohy mají obdržeti, není ničím jiným, nežli pouhým darem pod záminkou: dostane-li se náhrady majitelům válečných půjček, musí se ovšem podati dar také kapitalistům. Tento dar činí skoro 1/2 miliardy korun, zcela zadarmo se to podnikatelům hází do klína. (Sen. dr Heller [německy]: To přece jest již dávno odepsáno!) O tom jsem se již zmínil. Rozvažte si, co by se s touto polovinou miliardy mohlo vykonati v oboru sociálním, v oboru školství! (Výkřik [německy]: Nezaměstnaným by se to mělo dáti!)

Ano! A jak nám odůvodňuje pan zpravodaj tuto předlohu? Je to zde vytištěno a doslova jsme slyšeli, že tito ubozí továrníci obdrží sotva 10 % svých pohledávek, kdežto majitelé válečných půjček obdrží 75 %. Rozvažte si: Po všem tom, co zde již bylo o válečných půjčkách promluveno, kdy přece každé dítě ví, že touto úpravou válečná půjčka se stala skoro úplně bezcennou, odvažuje se pan zpravodaj vypravovati, že majitelé válečných půjček jsou na tom mnohem lépe, poněvadž obdrží 75 % a ubozí továrníci, váleční dodavatelé jen 10 %.

Zmínil jsem se již, že tito podnikatelé jsou nejméně oprávněni klásti nyní nějaké požadavky na stát. Tito pánové, kteří se snad tehdy vymlouvali, že přece, když vydělávají, musejí také upisovati mnoho na válečné půjčky, tito pánové byli chytřejší. než druzí majitelé válečných půjček, neboť víme a jest svědky prokázáno, že tito podnikatelé upisovali válečnou půjčku jen proto, aby obdrželi válečné dodávky, že však tyto válečné půjčky, sotva že je měli, zase prodávali. Majiteli válečných půjček jsou dnes jiní lidé, truchlícími jsou dnes jiní lidé, nežli podnikatelé, kteří tehdy platili za největší vlastence.

Nuže namáhali jsme se dozvěděti se v rozpočtovém výboru, kdo vlastně jsou ti pánové, kteří mají obdržeti tyto peníze. Zvláštním způsobem se nám jen všeobecně řeklo, že jest to asi 3000 firem, ale nelze se dozvěděti, které to jsou. To se zatajuje, říká se, že se to nemůže rozhlašovati, neboť že by tím podniky mohly utrpěti škodu. Myslím však, kdybychom viděli seznam těchto lidí, že bylo by zjevno, že největší sumy z toho obdrží zase velicí. Pan zpravodaj at nám řekne, co obdrží Škoda, Mannesmann a společníci, a jestliže se maloživnostníci, kteří budou pro zákon hlasovati, snad domnívají, že obdrží náhradu za to, co u nich důstojníci rekvirovali, zanechavše jim nějakou cedulku, pak se velice zklamou. Má-li se již nějaká náhrada platiti, proč se v zákoně jasně a zřetelně neřekne, kdo ji musí obdržeti, proč zde má vláda zase úplně moc rozhodovati, proč na sebe béřete odium, že koaliční vláda bude podporovati jen ty, a že jen ti něco obdrží, kteří jdou s koalicí? Není tomu jinak, ale když vám to vytýkáme, prohlašujete: na to nikdo nepomýšlí. Chtěli bychom tedy od pana zpravodaje slyšeti, kdo jsou ty firmy, které obdrží tuto náhradu, snad bude pan zpravodaj tak laskav a podá nám o tom bližší vysvětlení. (Sen. dr Heller [německy]: Myslím, že nebude tak laskav! - Veselost.)

Zákon se odůvodňuje tím, že jest ho potřebí z důvodů národohospodářských, neboť, jestliže podniky obdrží peníze, budou-li moci lépe vyráběti, mohou dělníci více vydělávati, mohlo by býti povzneseno národní hospodářství. Zde tedy zpravodaj a vláda uplatňují tento důvod, proč neuplatňuje vláda stejný důvod při válečných půjčkách? Při lepším odškodnění za válečné půjčky zvelebilo by se také národní hospodářství. Jest přece prokázáno, že mnozí malí lidé byli přímo zničeni, že nepřímo přicházejí o svůj majetek, mají-li dům a dluhy z válečných půjček. To nejsou žádné národohospodářské důvody? Nikoli, při válečných půjčkách smýšlí se jinak, u ubohých továrníků a válečných dodavatelů však hrají národohospodářské důvody velikou úlohu.

Že podnikatelé v každém ohledu jsou na tom lépe, nežli jiné vrstvy, vysvítá již z toho, že papíry, které obdrží, jsou slosovatelny v šedesáti letech, kdežto papíry válečných půjček jsou slosovatelny v devadesáti letech (Sen. dr Heller [německy]: S desetiletou lhůtou čekací!), ovšem, ti ubožáci mohou tedy čekati 100 let. Jakým způsobem si máme upraviti takovéto národohospodářské odůvodnění, nevím.

Také toto ustanovení se mně zdá zvláštním a ukazuje povahu zákona, totiž ustanovení, které praví, že převod pohledávky na stát není žádnou povinností a že ten, kdo chce obdržeti zaplacení, musí pohledávku přihlásiti do 6 měsíců po účinnosti zákona. To vypadá tak, jako by v tomto ustanovení nebyl skryt žádný úmysl, ale ve skutečnosti je v tom přece obsažen jistý úmysl. Proč se nežádá, aby každý byl povinen podati svoji přihlášku, proč to, co má obdržeti, není žádnou povinností? Přirozený následek toho bude, že malý muž, který se v předpisech nevyzná, který nečte žádných novin a nezná zákona, nebude věděti, že má vůbec něco obdržeti, že má něco přihlásiti. Ale to, zdá se, vláda chce, aby všichni tito lidé odpadli. V prvé řadě bude se zde bráti zřetel na velké lidi, neboť to celé není přece ničím jiným, nežli darem kapitalistům. Již proto jsme proti zákonu a budeme hlasovati proti zákonu. Máme za to, že by se z národohospodářských důvodů měly dělati zcela jiné věci, nežli takové dary podnikatelům, dnes těžce bohatým, a jsou-li snad jednotlivé případy, kde podnikatel je v nesnázích, pak jsou to takové výjimky, že by proto nebylo potřebí dělati zákon. Ale skutečnost, jak řečeno, je ta, že se velkým podnikatelům, kteří s obnosu 350 milionů korun obdrží velké sumy, dostává od státu jen daru.

Chtěl bych promluviti ještě několik slov o předlohách samotných. Protestujeme také rozhodně proti tomu, že si parlament dá líbiti, že zákonitá ustanovení znějí vždy tak, aby vláda tyto zákony mohla prováděti tak, jak chce. Pánové, dnes vládnete jakožto koalice, a jste si jisti, že se vám nemůže nic státi. Proti vám vláda zákona nepoužije, jste věrně chráněni a budete užívati výhod tohoto zákona na základě této protekce - a jinak tomu není. Kdybyste však jakožto demokraté snad přesvědčeni, že tyto předlohy jsou demokratické, dáváte-li vládě tak velikou moc, pak chtěl bych vám říci, že jest to něco jiného, nežli demokracie. Musíte, chcete-li platiti za demokratický stát, ustanovením zákona naopak dáti takové znění, aby vláda zákon ani o krok nemohla překročiti a aby se mělo a smělo díti jen to, co jakožto parlamentární korporace vložíte do zákona. Tomu skoro vesměs tak není u osnov zákonů, které zde máme dnes, a to vytýkáme a hlasovali bychom také již z tohoto důvodu, i kdybychom neměli žádných věcných důvodů proti tomuto zákonu. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Ke slovu není nikdo přihlášen. (Výkřiky sen. dr Hellera.) Pan kolega není ke slovu přihlášen. Dávám závěrečné slovo panu zpravodaji.

Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Je pravda, že náš stát není zavázán pohledávky tyto přijmouti, neboť mírové smlouvy mu to neuložily. Zavázán byl stát Rakouský a Uherský. Avšak zase naopak je pravda, že v zájmu dodavatele, dlužníka, který je slabý oproti mohutnému věřiteli, jako jsou cizí státy, pocházelo sprostředkování této úplaty. Upozorňuji výslovně pana řečníka na to, že vláda musí přijmouti každou přihlášku. Není to ponecháno na libovůli vlády, resp. ministerstva, chce-li pohledávku přijmouti, nebo nikoliv. Je to ponecháno naopak na libovůli věřitele, chce-li svou pohledávku státu podstoupiti, nebo ne. Stát musí ji od každého přijmouti. Myslí pan řečník, že lhůta 6 měsíců je krátká, že lhůta je k prospěchu velkým podnikatelům, kteří se dovědí o zákoně a drobný věřitel o existenci tohoto zákona se nedoví, myslím, že to tak nebezpečné nebude, neboť drobný věřitel, který přihlásí své pohledávky, bude věděti o tom zákoně, poněvadž jde o ukojení jeho pohledávek, a zajisté každý dá si pozor, jaký nový zákon byl upraven.

Pan řečník přirovnával poměr, jak stát vycházel benevolentně vstříc bankám oproti těmto věřitelům za dodávky a oproti věřitelům, kteří půjčovali státu dříve. Upozorňuji, jak jsem již řekl ve zprávě, že stát nebyl povinen přijmouti válečné půjčky. Nebyl povinen převzíti také tuto pohledávku. Je rozdíl mezi válečnými půjčkami a mezi těmito pohledávkami. Tyto pohledávky znamenají obnos skutečně dodané předměty. (Sen. dr Heller [německy]: Jaké předměty? Vy říkáte stále přece, že válečné půjčky sloužily k pokračování ve válce, to byly granáty a děla!) Ale byly to také potraviny (Sen.dr Heller [německy]: Granáty ze závodů Škodových a žádné potraviny!), které se dodávaly vojsku, které bylo u nás v kasárnách a v nemocnicích. Dále pak stát náš převzal válečných půjček, ke kterým nebyl zavázán - nevím přesně, jak veliký to je obnos - asi kolem 5 miliard Kč. Kdežto tyto pohledávky obnášejí 700 milionů Kč a stát zaplatí pouze asi 1/10, což bude dělati 70 milionů. Je veliký rozdíl, když upisovatelům válečných půjček dáváme 5 miliard a zde dává se sotva 70 milionů. To je veliký rozdíl. (Sen. dr Heller [německy]: Vy platíte granáty a děla, jež vaše vojáky zničila!) Jestliže pan řečník myslil, že stát neměl takové pohledávky přijímati, že neměl totiž tyto podpory poškozeným dávati, pak bychom musili naše subvenční hospodářství vůbec odstraniti. Stát by neměl subvence někam dávati, právě proto, ale že je to v zájmu národního hospodářství, aby těm hospodářsky slabším, nebo kde by to mělo nepříjemné důsledky pro národní hospodářství bylo pomáháno, musíme s tím systémem podporovým stále počítati. (Výkřiky sen. Hellera.)

Chápu, že oposice hlasuje proti tomuto zákonu, neboť § 1 praví: vláda se zmocňuje…Přirozeně oposice nemá důvěry k té vládě a tedy nemůže hlasovati pro zákon, který má této vládě jistou důvěru dávati. Ale poměry mimořádné jsou takového druhu, že skutečně není možno do zákona všechno podrobně vtěliti, musí se vládě dáti jisté zmocnění, aby ona konkretně všechny poměry upravila, a proto navrhuji, aby osnova byla schválena. (Souhlas.)

Místopředseda Klofáč (zvoní): K slovu je přihlášen také druhý pan zpravodaj.

Zpravodaj sen. Kroiher: Dovolte mi, abych také já něco řekl k tomu, co nám zde bylo řečeno jedním oposičním řečníkem. Pánové, jistě každý z nás ve chvíli, když pan kolega Reyzl zde líčil, co zkusili domobranci v továrnách pod dozorem rakouských důstojníků, cítil s tím, co povídal, a všichni bychom to podepsali, a já bych řekl, my bychom to ještě desetkráte podškrtli, poněvadž, když tolik zkusili od rakouských důstojníků vaši němečtí domobranci, co zkusili potom v takové továrně naši čeští lidé, kteří byli politicky nespolehliví? Ti zkusili teprve mnoho! Tedy myslím, že není správno, aby se zde mluvilo tímto tónem, jestliže vzpomínáte na tu minulost, poněvadž my víme, jaká ta minulost byla na vaší, německé straně. (Sen. dr Heller [německy]: Ale nepovídejte přece nic, vy jste byli ti nejcísařštější!) Pane kolego, vy nejste povolán k tomu, abyste nám o tom dával vysvědčení, poněvadž z nás kněží nešel nikdo sem vedle k místodržitelství zdůrazňovati své vlastenectví, ale vy jste to byli, specielně vy, kteří jste aranžovali takové projevy. My duchovní jistě ne! (Sen. dr Heller [německy]: To je lež, co vy tu povídáte!) Pane kolego, co vy mi řeknete, že je pravda, nebo není pravda, to pro nás nic nerozhoduje, poněvadž my jsme pamětníci těch věcí! (Sen. dr Heller [německy]: To souhlasí, protože vy se přece o pravdu nebo nepravdu pranic nestaráte! Ale telegram Boroevičovi byl vaším stranníkem Staňkem podepsán! - Sen. Reyzl [německy]: Jest vám známo, ze časopis, u kterého jsem byl redaktorem, byl zastaven. poněvadž jsem nepřijal oznámení pro válečnou půjčku?) To může docela býti, pane kolego, vždyť my nemluvíme o vás osobně, nýbrž vůbec o německém táboře a také i o vás. Jestliže pánové nám zde vytýkali, že snad chceme platiti ty granáty, kterými byli naši vlastní lidé zabíjeni, tedy ty granáty jste dělali z velké části vy. Ale o to nejde, já jsem vám chtěl říci něco jiného. Vy se zde stavíte do pósy velikých obhájců státu a stojíte jako strážci u kapsy tohoto státu, aby nebylo prý dáno těm fabrikantům a těm boháčům a máte starost, že vaši chuďasové nedostanou. Nuže, já jsem byl v rozpočtovém výboru, kde byl také pan dr Heller a tam jsme chtěli dáti těm chudým lidem za ty válečné půjčky, lidem, kteří neměli v době rozhodné více než 25.000 Kč jmění. Ti mohli míti až 80.000 korun válečných půjček, jestliže neměli jiného jmění vůbec a pánové, tenkráte nestál pan dr Heller, ani pan kolega Reyzl na stráži u státní pokladny, tenkráte navrhovali, aby tato hranice byla značně zvýšena. A, pánové, komu by to bylo dáváno? (Sen. dr Heller [německy]: Ale nevypravujte přece takové romány, tomu přece sám nevěříte!) Na to máme svědky, vždyť jsme seděli v rozpočtovém výboru. Komu by to bylo dáváno, kdyby se jednalo o více než 100.000 K válečných půjček? Byli by to nějací chuďasi? (Sen. dr Heller [německy]: Pak jste tomu naprosto nerozuměl! To přece není pravda! Mluvíte samé nepravdy a to je zase nepravda!) Já jsem seděl u téhož stolu, pane doktore, jako vy. Já to docela dobře vím. Tam jste chtěli také, aby se dávaly dary, a to jste neměli proti tomu nic. (Sen. dr Heller [německy]: Jaké dary? Jaké dary? Vy jste morálně zavázáni!) Ano, dary jste chtěli, poněvadž my nejsme povinni, abychom vůbec vypláceli válečné půjčky. Tedy když jste chtěli, abychom dávali ještě více, než byla vládní předloha, tak jste chtěli, aby byly ty dary státní ještě zveličovány. My jsme to chtěli dáti pouze chudým lidem a vy jste nám dokazovali, že člověk, kterému zbylo z války 25.000 Kč, ten že byl veliký chuďas, ale mezi ty chudé jste chtěli počítati také lidi, kteří měli více než 80.000 válečných půjček. Pánové, to přece není pravda, to není správné. (Sen. dr Heller [německy]: Dnes nemají ti lidé vůbec nic, dnes jsou zrovna takovými chuďasy! Tak je ta věc, a to vy zde zamlčujete!) Žádný za to nemůže, že už nic nemají, ale faktum je, že ten, kdo měl 25.000 jmění 1. března 1919, ten nebyl chuďas a kdo měl to jmění pouze ve válečných půjčkách, ten byl chudý na duchu a tomu není žádná pomoc. (Hlas: Tak jest!)

Bylo nám zde vytčeno, že prý my zde děláme takové zákony. (Sen. dr Heller [německy]: Umlčujete pravdu a mluvíte nepravdivé věci!) Pane doktore, já mám na to svědky... (Sen. Niessner [německy]: Musíte zítra jíti k zpovědi!) K vám ne, pane kolego, to je moje starost.

Bylo nám zde vytčeno od německých stran - a myslím, že pan kolega Reyzl mluvil vám z duše - že prý my dáváme vládě zmocňovací zákony. Vláda ťmůžeŤ - a vy nechcete něco takového. Nemám vám to za zlé a to z toho jednoduchého důvodu: toto je naše vláda a my k ní máme důvěru. (Sen. dr Heller [německy]: My vám blahopřejeme k této vládě!) My přijímáme tuto gratulaci, je-li upřímná. Myslím, že byste byli rádi, kdybychom měli vládu, ke které bychom gratulace nepřijímali. Tedy když tu důvěru máme, když máme také možnost, jakožto složky vládnoucí většiny, zde tu vládu kdykoli volati k pořádku, kdykoliv ji odvolati, tak jest také přirozeno, že k ní tu důvěru máme a správně říkáme: ťVláda může...Ť - tak dlouho, jak dlouho má za sebou většinu. Ostatně my jsme jí nedali neomezenou plnou moc, neboť v obojím tomto případě vláda je omezena fakty. V případě, o kterém jsem měl čest referovati, je vláda omezena tím, že může nejvýš 40 let dávati po 50 milionech. Méně může dáti, více dáti nesmí. (Sen. dr Heller [německy]: Je to dost!) Je! Chvála Bohu! Z toho je také viděti, že my máme smysl pro sociální potřeby (Výkřik sen. Chlumeckého.) - vy nemůžete o tom rozhodovati, poněvadž jste se nejmenoval nikdy Apfelbaum a následkem toho nebudete rozhodovati o tom, co se zde bude v naší republice dělat, i kdyby se to jakkoliv převrátilo.

Tedy, pánové, proto, poněvadž máme svoji vládu a k té vládě máme důvěru, dáváme jí takové zmocňovací zákony a budeme to také dělati i v budoucnu. (Potlesk. Výborně! Ironické výkřiky německých senátorů: Bravo, Kroiher!)

Místopředseda Klofáč (zvoní): Prosím pány a dámy, aby zaujali místa. (Děje se.)

Budeme nuceni hlasovati dvakrát a to o prvé osnově a o druhé osnově, o každé zvláště.

Pokud se týká prvé osnovy, zpráva výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1972) k vládnímu návrhu zákona, kterým se zřizuje Zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů (tisk 1992), tedy o té celé osnově zákona, jeho nadpisu, nadpisu jednotlivých částí a úvodní formuli, dám hlasovati najednou.

Jsou nějaké námitky? (Nebyly.) Nejsou.

Kdo tedy souhlasí s uvedenou osnovou zákona, jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí a úvodní formulí vyznačené v tisku č. 1972 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s jeho nadpisem, nadpisy jednotlivých částí i s úvodní formulí přijímají se v naznačeném znění ve čtení prvém.

Pokud se týká druhé osnovy, jejímž zpravodajem byl pan sen. dr Karas, dám o celé osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hlasovati najednou (9 §ů).

Jsou nějaké námitky? (Nebyly.) Nejsou.

Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak jest vyznačena v tisku 1967 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se podle zprávy výborové ve čtení prvém.

Přerušuji jednání a sděluji, že do výboru zahraničního nastupuje na místo sen. Lukeše sen. Rozkošný, do výboru sociálně-politického na místo sen. Roháčka sen. Hrejsa, do výboru iniciativního na místo sen. Hrejsy sen. Hrubý, do výboru technicko-dopravního na místo sen. Sehnala sen. Hrubý.

Navrhuji, aby se příští schůze konala zítra, t. j. ve čtvrtek dne 9. října 1924 o 10. hodině s tímto

denním pořadem:

Zpráva výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1965) k vládnímu návrhu zákona, kterým se zřizuje ťVšeobecný fond peněžních ústavů v republice ČeskoslovenskéŤ. Tisk 1991.

Zpráva výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1966) k vládnímu návrhu zákona o vkladních knížkách (listech), akciových bankách a o revisi bankovních ústavů. Tisk 1990.

Zpráva výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1964) k vládnímu návrhu zákona o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů. Tisk 1984.

Zpráva rozpočtového výboru o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1962) k vládnímu návrhu zákona o příročí k ochraně peněžních ústavů a jejich věřitelů. Tisk 1985.

Zpráva I. živnostensko-obchodného výboru, II. sociálne-politického výboru o usnesení poslaneckej snemovne (tlač. 1970) k vládnemu návrhu živnostenského zákona pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Tisk 1993.

Druhé čtení zprávy I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1963) k vládnímu návrhu zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Tisk 1989.

Druhé čtení zprávy výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1972) k vládnímu návrhu zákona, kterým se zřizuje Zvláštní fond pro zmírnění ztrát povstalých z poválečných poměrů. Tisk 1992.

Druhé čtení zprávy rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 1967) o vládním návrhu zákona, jímž se vláda zmocňuje převzíti pohledávky vzniklé z dodávek za doby války. Tisk 1980.

Jsou nějaké námitky? (Nebyly.)

Končím schůzi.