Schůze zahájena v 17 hodin 15 minut.
Přítomni:
Předseda: Donát.
Místopředsedové: dr. Franta, Klofáč, Niessner, dr. Soukup, Valoušek.
Zapisovatelé: dr. Přikryl, Low.
121 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři: inž. Bečka, dr. Beneš, Habrman, dr. Markovič, Srba, Udržal; odborový přednosta ministerstva vnitra dr. Bobek.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr. Šafařovič; jeho zástupci dr. Bartoušek, dr. Trmal.
Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.
Předsednictvo senátu došly přípisy předsedy vlády z 18. října 1924, čís. 6687/1096/S, pak z 18. října 1924, čís. 668S/1096/S a ze dne 8. října 1924, čís. 6389/909/S.
Žádám pana zapisovatele sen. Svěceného, aby přečetl uvedené přípisy předsedy vlády.
Zapisovatel sen. Svěcený (čte):
"Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky československé v Praze.
President republiky prohlásil rozhodnutím ze dne 17. října 1924 podle §u 30 ústavní listiny jarní zasedání Národního shromáždění za ukončené.
Předseda vlády: Švehla v. r.
Předsednictvu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.
President republiky svolal podle §u 28 ústavní listiny rozhodnutím ze dne 17. října 1924 senát Národního shromáždění k podzimnímu zasedání na den 30. října 1924 do jeho sídla Prahy.
Předseda vlády: Švehla v. r.
Presidiu senátu Národního shromáždění republiky Československé v Praze.
President republiky vyhověl rozhodnutím ze dne 3. října t. r. žádosti ministra školství a národní osvěty Rudolfa Bechyně za zproštění z úřadu ministerského a pověřil správou ministerstva školství a národní osvěty ministra pro sjednocení zákonodárství a organisaci správy dra Ivana Markoviče.
O tom kladu si za čest učiniti sdělení.
Předseda vlády: Švehla v. r."
Předseda: Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi p. sen. Práškovi, na 8 dní p. sen. dr. Daxnerovi, pro dnešní schůzi p. sen. Klečákovi.
Tiskem rozdáno:
Senátní tajemník dr. Šafařovič (čte):
Tisk 1997. Návrh sen. Franke a soudr. na provedení nouzové akce v politickém okresu Šumperku.
Těsnopisecké zprávy o 224.-229. schůzi senátu Národního shromáždění republiky československé ze dne 30. září, 6., 7., 8., 9. a 10. října 1924.
Ročenka Národního shromáždění republiky československé 1923-1924.
Zápisy o 225.-229. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyloženy byly v senátní kanceláři podle § 72 jedn. řádu k nahlédnutí.
Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným p. senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápisy ty za správné a dají se do tisku.
Zpředsednictva přikázáno:
Výboru iniciativnímu:
Tisk 1997. Návrh sen. Franke a soudr. na provedení nouzové akce v politickém okresu Šunperku.
Výboru imunitnímu:
Žádost disciplinární rady pro advokáty a kandidáty advokacie v Čechách za souhlas k disciplinárního stíhání sen. dr. Soukupa.
Žádost vrchního státního zastupitelství v Košicích se žádostí sedrie v Košicích za souhlas k stíhání člena senátu Bodnara pro přečin podle §u 4, odst. II. zák. čl. XL/1914 a pro přestupek podle §§ 43 a 46 žák. či. XL/1879.
Předseda (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan ministr věcí zahraničních dr. Beneš. Prosím, aby se ujal slova.
Ministr věcí zahraničních dr. Beneš: Slavný senáte! Dnešním mým úkolem jest podati v rámci výkladu o zahraniční politice československé podrobnější vysvětlení o posledních politických událostech v Ženevě a o t. zv. Protokolu ženevském. Vím dobře a upozorňuji na to hned na počátku, že úkol tento je neobyčejně obtížný. Je velmi těžké vyložiti krátce v běžné politické mluvě komplikovanou stavbu diplomatického aktu, do něhož je vloženo veliké množství právnických principů a různých thesí, jež předpokládají samy podrobnou znalost Paktu o Svazu Národů a celou řadu politických událostí, smluv a jednání, jež se vážou od posledních pěti let k mírovým smlouvám a k Paktu. Předpokládá to také obeznámiti se s celým problémem odzbrojovacím, jak se nám jevil před válkou a nyní po válce. Musím se tudíž omluviti, bude-li dnešní můj výklad příliš naplněn řadou různých faktů politických a zásad ženevského Protokolu, jehož text je všem znám z denního tisku. - A i tak musím mnoho důležitého prozatím nechati stranou, jsa ochoten k věci se vrátiti v diskusi, bude-li to nutno.
Ženevský Protokol má za cíl odstraniti války a omeziti zbrojení. Má se tak státi prostřednictvím organisace Svazu Národů. Už tyto dva pojmy samy nás nutí uvědomovati si, jaké množství energie vynaložilo lidstvo od nejstarších dob k řešení těchto nejbolestnějších problémů politické společnosti lidské. (Výborně!)
Největší myslitelé starověku, středověku a doby nové lámali si hlavu, jak přesvědčiti státy a vlády o možnosti řešení těchto otázek, a vymýšleli systémy věčného míru a všelidské solidarity. Aristoteles a Plato hlásali to světu starému. Dante ve svém spise o Monarchii, Grotius ve své studii o arbitráži. Rousseau v pojednání o evropské federaci, Kant ve svém volání po věčném míru, všichni bojovali ve středověku a v době moderní o idee, vyjádřené dnes ve snahách Svazu Národů.
Nesčetná řada praktických vedoucích politiků v minulosti od Jiřího z Poděbrad a Jindřicha IV. až k Wilsonovi učinila řadu pokusů o světovou organisaci mírovou. Od r. 1848 evropské parlamenty nepřetržitě se zabývají problémem odzbrojení a je přímo překvapující, otevřeme-li protokoly takřka všech evropských sněmoven od začátku tohoto století, v době před jednáním a po jednání v Haagu o odzbrojení a smírčí soud, vidíme, že nejvýznačnější vůdčí hlavy Evropy a Ameriky bojovaly v míře daleko větší, nežli se zdá, o vše to, oč v posledních letech pokouší se Svaz Národů.
Bylo by příliš dlouhé všechno to nyní probírati. Svaz Národů zaujímal od počátku veliké místo v politice našeho státu; podrobněji nebylo možno dosud v parlamentě věcí se zabývati. Dovolím si tak učiniti nyní, kdy běží o události zvláštní politické důležitosti, jež mají se Svazem tak úzkou souvislost.
Pakt o Svazu Národů znamená veliký pokrok na cestě k trvalejšímu míru (Výborně!), ale neznamená vše. Obsahuje disposice, podle kterých státy jsou povinny v případě hrozícího válečného konfliktu pokoušeti se smírnou cestou o zachování míru. Zakazuje určité války, ale nemůže zabrániti válkám všem.
Nastane-li mezi dvěma státy nějaký spor, který ohrožuje mír, má kterýkoli člen Svazu Národů, ať účastník sporu či nikoliv, právo obrátiti se na Radu Svazu a žádati ji o zakročení, aby nedošlo ke konfliktu. Rada Svazu musí okamžitě prozkoumati spor a říci své mínění nebo dáti své rozhodnutí; když byla Rada Svazu vydala zprávu o sporu, je každý z účastníků povinen počkati nejméně 3 měsíce, nežli se uchýlí k opatřením válečným. Tím pakt sice nutí k míru a konflikt zdržuje a seslabuje, ale přes to vlastně možnost války připouští. Dále Pakt stanoví, že jestliže některá ze sporných stran napadne svého souseda proti předpisům paktu, útočíc na jeho území, svobodu a nezávislost, ostatní členové Svazu jsou povinni hospodářskou a finanční blokádou útočníka hned pomoci státu napadenému, jestliže Rada Svazu jednomyslně naznačí, kdo útočil a kdo byl napaden. Mimo to Svaz může, pokládá-li to jednomyslně za nutné, doporučiti Členům Svazu, aby pomohli i vojensky.
Jak patrno, povinnost členů Svazu pomoci státu napadenému sice existuje, ale je více mravní nežli právní a efektivní, členové Svazu jsou výlučnými soudci o tom, co učiní. Mimo to v případě, že není jednomyslnosti v Radě o tom, kdo je útočníkem a zdali se má pomoci, Rada Svazu prostě konstatuje, že není jednoty, a ponechává všem členům Svazu volnost postupu. Nemá prostředků znemožniti vzniklou válku, nedá svým členům direktivy, nemusí se pokusiti jinak válku překaziti a ukončiti.
Přes to tedy, že Pakt znamená veliký morální nátlak na státy, dříve nežli spor začaly, a stejně veliký nátlak, když spor už vznikl, přece:
a) nevynucuje obligatorní smírné řešení sporu,
b) nezakazuje, nezabraňuje a neznemožňuje války vůbec.
Tyto dvě veliké mezery v organisaci mezinárodní společnosti má za úkol vyplniti Protokol ženevský: chce zavázati a přinutiti státy, aby řešily všechny mezinárodní spory smírnou cestou, a chce zabrániti všem válkám.
K pokusu vyplniti tyto mezery došlo se oklikou po pětileté diskusi a velikém politickém boji mezi členy svazu. Východiskem bylo ustanovení 8. článku Paktu, který obsahuje závazek členů Svazu řešiti problém válečného zbrojení. O otázce omezení zbrojení vyslovuje se Pakt ve čl. 8 takto: "Členové Svazu uznávají, že udržování míru vyžaduje omezení státního zbrojení na nejnižší míru, jež stačí k bezpečnosti států a k provedení mezinárodních závazků, uložených společnou akcí."
Znění tohoto článku samo naznačuje nejasně sice, ale správně, že problém je složitý a že je nutno chrániti státní bezpečnosti členů Svazu, jednak podržením nejmenšího nutného počtu vojínů, jednak také spoluprací všech národů a utvořením organisace mírové, v níž by každý pomáhal respektovati společné mezinárodní závazky.
Takový je smysl 8. článku Paktu: článek 8 sám dotýká se ovšem i jiných otázek, souvisících s problémem trvalého míru, tyto dvě však jsou hlavní.
Hned první Shromáždění Svazu r. 1920, zabývajíc se problémem omeziti zbrojení podle 8. článku Paktu, sestavilo program a postup této práce. Při tom zdůraznilo, že k omezení zbrojení musí dojíti už proto, aby byly zmírněny hospodářské obtíže Evropy. Připomnělo také přání finanční konference v Bruselu, aby Rada Svazu Národů jednala co nejdříve s různými súčastněnými vládami "o všeobecné snížení drtivého břemene zbrojení, jež tíží ochuzené obyvatelstvo světa, pohlcuje jeho bohatství a ohrožuje rekonstrukci Evropy po spoustách způsobených válkou".
První práce podniknuté ve Svazu ve věci té osvětlily složitost otázky, takže druhé shromáždění Svazu r. 1921 muselo omeziti své resoluce na otázky důležité sice, ale přece jen druhořadé, totiž otázky obchodu zbraněmi, jich soukromé výroby a otázku omezení vojenských výdajů a rozpočtů. Pokud šlo o hlavní otázku - snížení zbrojení - omezilo se na to, že si vyžádalo přípravu přesného plánu, podle něhož by se mělo docíliti postupného omezení zbrojení. Při diskusích jevila se u velké většiny států skutečně upřímná snaha problém omezení zbrojení opravdu rozumně řešiti.
Z této nálady vzešla ve Shromáždění Svazu v r. 1922 důkladná diskuse o podmínkách, za jakých by se prakticky omezení zbrojení dalo prováděti. Výsledkem této diskuse byla známá t. zv. XIV. resoluce, která po dlouhém sporu mezi Francií a Anglií formuluje jasně jednou pro vždy princip, že za dnešních poměrů omezení zbrojení je možné jen tehdy, bude-li doplněno zajištěním bezpečnosti těm, kteří odzbrojivše byli by napadeni. Jinými slovy: článek 8 Paktu Svazu dostal správný výklad v tom smyslu, že:
a) státy se zavážou navzájem omeziti zbrojení,
b) současně se však mezi sebou zavážou, že si navzájem pomohou, bude-li některý z nich po omezení zbrojení napaden.
Odhlasování této resoluce ve Svazu bylo velikou politickou událostí. (Výborně!)
Světová válka zanechala totiž po uzavření míru jako dědictví znepokojení a pocity nejistoty; v různých státech živly nespokojené s novým stavem věcí snažily se jej zvrátiti a různá revoluční hnutí v Evropě a poměry v Rusku snahy tyto podporovaly. Proto sesilována byla v řadě států opatření vojenská a bezpečnostní. Vznikaly z toho výtky, že hrůzy válečné nepřesvědčily národy o nutnosti omeziti zbrojení, ba že zbrojení sesílily; slyšeli jsme výtky militarismu a imperialismu, vznášené proti státům novým, i proti našemu státu, proti Francii, Itálii, Polsku, také Rusku a j. Většina těchto států se prostě snažila získati si bezpečnost proti stále opětovaným pokusům z pravá a z leva vyprovokovati rozvrat: jednak si znovu zřizovaly nutné armády, jednak vytvářely mezinárodní, smluvní systémy obranné, aby se mohly proti podobným pokusům brániti.
Ježto mírovými smlouvami byli bývalí nepřátelé přinuceni přijmouti závazek odzbrojení takřka úplného a ježto některé ze států spojeneckých a neutrálních nesouhlasily úplně s těmito všeobecnými obavami o nejisté situaci v Evropě, vznikla po válce zvláštní mezinárodní situace: vytvořilo se podle svých zvláštních tendencí několik skupin států a Svaz byl nucen k důrazné politice omezování zbrojení, šlo o tyto skupiny států:
a) státy, zavázavši se mírovými smlouvami k odzbrojení a dnešního dne do jisté míry k odzbrojení přinucené, byť ne tak, jak mírové smlouvy to předpisují,
b) bývalé státy neutrální, které většinou ani dříve ani dnes velikými armádami nedisponují,
c) státy anglosaské (Anglie a Amerika), které po uzavření míru provedly do veliké míry odzbrojení na zemi a na konferenci ve Washingtone učinily pokus o jisté omezení zbrojení na moři,
d) stát jako Francie a státy nové, jakož i Rusko, které zvláštními poměry na kontinentě evropském byly nuceny silnou armádu bud' udržet, nebo nemajíce jí dosud, dále ji budovat. Z této všeobecné situace vznikly v Evropě silné kontroverse politické, naznačovalo se, že Francie je nejsilnější mocí vojenskou v Evropě a že se svými Spojenci může vojensky vše ovládnouti v bývalých státech nepřátelských a ve státech neutrálních, v Anglii a Americe vytvořila se na základě těchto faktů agitace proti těmto státům, vinící je z imperialismu a militarismu.
Kontroverse tyto sesilovaly však všeobecné tendence mírové v celém světě, neboť obě strany v diskusích ukazovaly, že skutečný cíl jejich politiky je jen opravdové zajištění trvalého míru: tendence ty nacházely pak mimo to svůj silný výraz v různých společnostech a sdruženích mezinárodních, v hnutí ženském, ve stranách socialistických, v známé meziparlamentní unii, ve společnostech ku podpoře Svazu Národů a ve Svazu Národů samém.
Shromáždění Svazu Národů v létech 1920, 1921 a 1922 byla stále více pod vlivem tohoto hnutí; delegace států, náležejících do zmíněných tří prvních kategorií, usilovaly každoročně při zářijovém jednání o to, aby v omezení zbrojení bylo něco definitivního vykonáno.
Při tom docházelo k bojům velmi závažným a rozhodným mezi stanovisky francouzským a anglickým, z nichž první zdůrazňovalo nemožnost odzbrojení pro nejistou situaci mezinárodní a druhé již z ohledů na vlastní zájmy britské žádalo co nejrychlejší provedení 8. článku Paktu.
Při tom vynikla brzo podstata sporu, kol níž pak celý boj se otáčel; názor t. zv. ryze pacifistický prostě žádal, aby se hned přistoupilo k postupnému omezování zbrojení bez všech dalších opatření, asi tak, jak o to byl učiněn jen z části podařený pokus na odzbrojovací konferenci námořní ve Washingtoně. Argumentace byla jednoduchá. Jestliže všichni odzbrojí nebo aspoň co nejvíce zbrojení omezí, nebude vlastně čím bojovat a nebude tudíž válek.
Názor ten právě pro své přílišné zjednodušení problému nemohl býti přijat, poněvadž prostě není správný. Co totiž se učiní, když státy se zavážou omezovat zbrojení, tajně však budou pokračovat - a dnes je to snazší nežli dříve - a pak státy a vlády poctivé a mírumilovné se stanou obětí útoků vlád zločinných?
O to nastal boj ve Shromáždění Svazu v září 1922. Výsledek boje byla již uvedená resoluce XIV jako kompromis mezi Francouzy a Angličany. Přijímá se v ní definitivní stanovisko, jež se pak stalo oficiálním stanoviskem Svazu a všech států ve Svazu zastoupených, že totiž, jak jsem již uvedl, omezovati zbrojení je možné jen pod tou podmínkou, že budou vytvořeny bezpečné záruky pro obranu těch, kdo omezí zbrojení.
Tím nastala nová fase boje o omezení zbrojení ve Svazu. Národů. Resoluce XIV znamenala, že má býti vytvořena soustava záruk, jež by zajistila eventuální vzájemnou obranu státům napadeným. Po dlouhé diskusi v Ženevě během r. 1922 o t. zv. Garančním paktu, byly konečně ve Svazu předloženy návrhy takového systému se strany anglické i francouzské, jimiž se pak zabývalo Shromáždění Svazu v září 1923. Garanční pakt byl pojmenován "smlouvou o vzájemné pomoci" (Traité ďAssistance mutuelle) a hlavním jeho autorem byl anglický delegát Lord Robert Cecil.
Sám jsem se pilně účastnil v létech předcházejících práce této jménem československé delegace; loni byl jsem jmenován zpravodajem komise, jež projekt garančního paktu připravila. Návrh garančního paktu obsahoval jednak podmínky omezení zbrojení, především však také přesné závazky členů Svazu pomoci státu, který omeziv zbrojení ve stanovené míře, byl napaden. Návrh, jak jest známo, uznával také nutnost doplňovacích pakt místních aliancí obranných takových, jakými je Malá Dohoda a vůbec naše obranné smlouvy.
Garanční pakt byv předložen jednotlivým vládám k úvaze, setkal se se zásadním souhlasem osmnácti států, vzbudil však u jiných značné obavy a námitky. Ukazováno na to, že ačkoliv garanční pakt má především uskutečňovati 8. článek paktu a pakt vůbec, neurčuje dosti přesně snížení zbrojení, za to však silně zdůrazňuje vojenský charakter záruk bezpečnosti. Podle názoru některých států mohl tu vzniknouti rozpor s duchem paktu tím spíše, že garanční pakt dával značnou moc do rukou Rady Svazu a omezoval pro případ konfliktu pravomoc jednotlivých vlád. Některé vlády ukazovaly mimo to na nutnost mírových opatření: stanovení neutrálních pásem, rozšiřování činnosti mezinárodních smírčích soudů a arbitráže vůbec atd., což vše garanční pakt nechával stranou.
Konečně články garančního paktu, uznávající zvláštní lokální smlouvy alianční, vzbuzovaly také námitky. Některé vlády soudily, že by se tím vytvářely skupiny mocností, jež by byly namířeny proti jiným mocnostem anebo skupinám mocností, čím by se stále posilovalo politické napětí.
Touto diskusí a kritikou se vypracovala ponenáhlu soustava, k níž jsme dospěli konečně t. zv. ženevským Protokolem; ostatně k idei smírného řešení konfliktů mezinárodních, když v září 1924 v Ženevě o tyto otázky začal boj, dospívali jsme také úvahami jinými. Podle resoluce XIV snížení zbrojení mělo býti doplněno systémem bezpečnostních garancií. To však znamenalo, že všecky státy ve Svazu měly vlastně podepsati jakousi velikou, smlouvu o obranné alianci všech členů Svazu proti kterémukoliv státu, jenž by jiný napadl. To však je požadavek velmi vážný a dalekosáhlý. Některé státy nejsou skoro vůbec v nebezpečí válečných konfliktů se sousedy, jiné jsou v nebezpečí velikém, jiné konečně v nebezpečí více méně pravděpodobném; některé státy vedou politiku rozumnou, jež nepodněcuje konfliktů, jiné z konfliktů takřka nevycházejí - někdy bez vlastní viny, neboť často sama geografická, sociální, kulturní a hospodářská situace některých států staví je do situace zvlášť těžké. Tato různorodost ukazuje jasně, že oběti žádané a oběti přinesené u různých států budou různé. A vznikne tudíž hned otázka, zdali pocit lidské solidarity a touha po skutečném míru je u všech tak upřímná a tak silná, aby tyto přirozené různosti, probouzející pochopitelný egoism každého státu, mohly býti v nějaké formě odstraněny.
Tak nastalo nejprve kolísání, zdali vůbec je možno podobný systém vzájemné pomoci vytvořit. A tím zároveň vznikl další požadavek: žádají-li státy, které jsou v méně příznivé situaci a jsou více vydány konfliktům, od ostatních států eventuální pomoc a tím velké oběti, musí státy pomoc poskytující za to žádati od států, jimž eventuálně pomohou, mravní a právní záruku politiky rozumné a mírumilovné. To se dokáže tím, že státy podobný pakt garanční podepisující, podrobí každý svůj mezinárodní konflikt bezpodmínečně smírnému řešení před mezinárodním tribunálem. (Výborně!)
Ale přijetí této nové zásady arbitrážní hned poskytlo obhájcům garančního paktu nový silný argument pro nutnost vytvořit v každém případě nějaký garanční pakt. Co se totiž stane, když státy, přijavše závazek arbitráže, přes to se jí pak nepodrobí, aneb když podrobivše se soudnímu řízení, odmítnou provésti rozsudek proti sobě vynesený? Je třeba v takovém případě výkonné moci ve formě bezpečnostních garancií nebo t. zv. sankcí, t. j. trestních opatření, jež by hájila plnění předepsaných závazků a autority mezinárodního soudu, poněvadž neprovedení rozsudků by celou tuto mírovou organisaci úplně zdiskreditovalo a nutně by uvrhlo svět znovu do soustavy ozbrojeného násilí.
Tak diskusí a politickým bojem ve Svazu byly nerozlučně spojeny tři velké problémy dnešní mezinárodní politiky: Omezení zbrojení, vytvoření všeobecných bezpečnostních záruk a organisace mezinárodní arbitráže.
V tomto stadiu byl problém omezení zbrojení v diskusích prvního týdne letošního Shromáždění Svazu Národů. Diskuse té, jak známo, se účastnili ministerští předsedové francouzský a anglický. Po dosti živé debatě dospělo se k právě uvedeným závěrům, jimž byl pak dán výraz ve zvláštní resoluci, ukládající Shromáždění, aby se pokusilo celý komplex těchto otázek vyřešiti.
Třetí komise Shromáždění mi uložila, abych vypracoval návrh textu, jenž by otázky ty systematicky formuloval. Ten se pak stal ve své podstatné části dnešním ženevským Protokolem. (Výborně!)
Protokol ženevský je novým garančním paktem, dokonalejším a úplnějším. Forma garanční smlouvy byla zaměněna formou Protokolu, doplňujícího prostě ustanovení Paktu. Řada delegátů v Ženevě totiž správně dokazovala, že Pakt o Svazu národů je sám dokumentem tak důležitým a významným, že vlastně obsahuje v zárodku všecko: i princip smírného řešení mezinárodních sporů i záruky bezpečnosti, i konečně zásady omezení zbrojení. Stačí tudíž prostě doplnit to, kde zůstaly mezery, změnit eventuálně ty články Paktu, jež by změny vyžadovaly, a sesíliti význam těch, jejichž dnešní text by dostačoval, potřeboval by však nové interpretace, takže by toto zdokonalení Paktu mohlo vyhovovat všem. Tohoto stanoviska hájil ve své řeči také britský ministerský předseda Ramssay Macdonald.