Vím dobře, že by se proti tomuto poslednímu ustanovení mohly uvádět známé důvody, že Protokol neznamená pokrok, ježto nelze nikdy hned zjistit, kdo je útočníkem a kdo se jen brání, a že ten, kdo chce útočit, zařídí věc vždy tak, aby vyprovokoval odpůrce k útoku proti sobě. Na to vše se v Protokolu pamatuje; tyto velmi známé důvody nás vedly k tomu, abychom, jak ještě uvidíme, stanovili v Protokole zásady, které by pomohly Radě Svazu bez průtahu zjistit, kdo je útočníkem, nebo umožnily jí co nejdříve zvláštními opatřeními se přesvědčit, kdo válku si přeje a za každou cenu chce útočnou válku dále vésti.

Protokol tudíž stanoví, že v uvedených třech případech stát, který sáhne k vojenským opatřením, nejedná ze svého popudu, nýbrž je mandatářem a orgánem v celku.

Druhou hlavní zásadou Protokolu, doplňující logicky zásadu první, je, že každý spor mezinárodní, který by mohl podnítit válečný konflikt, musí býti bezpodmínečně předložen k smírnému řešení, jež se může provésti několikerou cestou. Nemohu zde probírati podrobně celou složitou právní mašinérii této organisace. Uvedu jen její principy.

Především je možno státům přijmouti zvláštním prohlášením kompetenci mezinárodního soudního Dvoru v Haagu, jenž je orgánem Svazu Národů a jenž už dnes řeší čtyři veliké kategorie sporů mezinárodně-právních (nikoliv politických). Stát, který kompetenci přijme, má právo vyloučiti z kompetence Dvoru spory, jež si přeje řešit cestou jinou.

Ačkoliv soudní Dvůr v Haagu existuje již 4 léta, byl tento závazek dosud přijat malým počtem států, a až do posledního jednání ženevského žádnou velmocí. Bylo to totiž ve většině případů pokládáno dosud za příliš dalekosáhlé zřeknutí se národní a politické suverenity ve prospěch mezinárodního tribunálu soudního.

Po podepsání ženevského protokolu přijala kompetenci Dvora Francie jako první velmoc evropská. Přijetí pravomoci soudního Dvoru v Haagu pokládá se dnes v evropské politice za slavnostní přiznání a zdůraznění politiky mírové. A právem: připomeňme si jen, jak nepoměrně daleko za kompetencí dnešního stálého Dvora stály mírové pokusy předválečné z r. 1907 o odzbrojení a smírčí soudy, návrhy cara Mikuláše a vůbec celá předválečná akce mírová, spojená s mírovými konferencemi v Haagu, a jak celým mezinárodním veřejným míněním předválečné Německo bylo odsuzováno, protože se postavilo proti principům smírčího soudu, tehdy navrhovaným.

Také naše vláda je rozhodnuta přistoupiti ke kompetenci stálého Dvoru mezinárodní spravedlnosti. (Výborně!) Příslušné resorty ministerské budou zkoumati nyní otázku, abychom mohli formulaci svého přístupu co nejdříve Radě svazu oznámiti.

Stálý Dvůr, jak řečeno, zkoumá spory právní, jež mu výslovně byly vyhrazeny, a nechává stranou spory politické. Spory právní, jež mu nenáležejí, a spory politické, jež by mohly podnítiti konflikty válečné, jsou podle znění Protokolu podrobeny jiné proceduře smírčí.

Především je to smírčí činnost Rady Svazu podle dosavadního znění Paktu. Nespadá-li totiž vzbuzený spor do závazné příslušnosti haagského soudního dvoru, a jestliže se strany nedohodnou, že jej podrobí nějakému jinému rozhodčímu řízení, je spor podle Paktu automaticky předložen Radě, která se pokusí o jeho vyřešení smířením stran. Ztroskotá-li Rada Svazu ve svých smírčích pokusech a sporné strany se o řešení jinak nedohodnou, vyzve okamžitě Rada sporné strany, aby spor odevzdaly soudnímu nebo rozhodčímu řízení. Tu pak stačí přání jedné strany, aby rozhodčí řízení se stalo ihned závazným.

Je-li po vyzvání Rady rozhodčí nebo soudní řízení odmítnuto současně oběma stranami, spor se vrátí znovu před Radu, která dostává závazné právo otázku definitivně vyřešiti společnou platností a neodvolatelně s podmínkou, že její rozhodnutí se stane jednomyslně. Nedospěje-li Rada k rozhodnutí jednomyslnému, předloží spor k rozhodnutí sboru rozhodců, kteří rozhodnou podle principu většiny, a stát odsouzený se musí podrobiti.

Tím způsobem, nedojde-li k přátelské úpravě sporu, je zde vždy jistota, že se dospěje k definitivnímu řešení každého sporu buď ve formě nálezů stálého Dvoru mezinárodní spravedlnosti, nebo ve formě rozhodčího výroku nějakého zvoleného sboru rozhodčích, nebo konečně ve formě jednomyslného rozhodnutí Rady.

Strany jsou povinny podrobiti se tomuto řešení a je provésti. Neučiní-li tak, porušují závazek převzatý vůči ostatním signatářům Protokolu a toto porušení má v zápětí trestná opatření stanovená v Protokole a v Paktu Svazu.

Tím dostáváme se ke druhé podstatné části Protokolu, k otázce o zárukách bezpečnosti a o sankcích.

Aby však bylo možno přesně zjistiti, proti komu se má užíti trestných opatření, bylo třeba především vytvořiti celý systém a proceduru, podle které by se zjistilo co nejsnáze a nejrychleji, kdo je útočníkem a kdo neplní rozkazů Svazu Národů.

Otázka ta je neobyčejně složitá a její vyřešení způsobilo Svazu Národů značné rozpaky. V celku možno shrnouti ustanovení Protokolu v této otázce takto:

Útočníkem je stát, který sáhne v jakékoli formě vůbec k vojenským opatřením a násilným akcím proti státu druhému. Tím porušuje závazky, které převzal buď na základě Paktu nebo na základě Protokolu, protože každý násilný akt je nyní zakázán. Stát napadený se ovšem v takovém případě brání a jde tudíž o to zjistiti, kdo začal a kdo je skutečným útočníkem. To je onen už uvedený zásadní a klasický spor, který v každé válce se vyskytuje a jehož řešení je vždy nejtěžší. Jeho rozřešení musí se podařiti, jinak by celý systém Protokolu selhal.

Vyžadovati pro toto rozhodnutí jednomyslnosti Rady, jak to bylo určeno v Paktu Svazu, znamená vytvořiti pro napadený stát nebezpečí, že odpor jediného státu může vše znemožniti a že tudíž se rozplynou v niveč záruky, na něž má právo. Existence státu a národa nemůže býti vydána takové eventualitě. Přijmouti naproti tomu princip prosté většiny znamená vytvořiti pro státy, které slíbily svou pomoc, nebezpečí, že ponesou břemeno války a společné akce přes to, že by značná menšina měla pochybnosti o provinění země, proti níž by se mělo podniknouti to nejstrašlivější, co společnost lidská zná: válka.

Po těžkých debatách byl učiněn pokus vytvořiti systém automatického určení útočníka, kde by vlastně nebylo nutno, aby Rada rozhodovala v pravém slova smyslu, nýbrž kde by se prostě konstatovala fakta nezvratná. Podle toho prohlašuje se automaticky za útočníka ten:

a) kdo by odmítl přistoupiti k smírčímu řízení nebo se podrobiti rozhodnutí smírčího a rozhodčího soudu nebo jednomyslnému rozhodnutí Rady;

b) kdo by porušil prozatímní opatření, předepsané Radou podle 7. článku Protokolu (na př. zastaviti mobilisaci, hromaditi vojsko, válečný materiál atd.);

c) kdo by porušil rozhodnutí Rady nebo rozhodčího soudu, že spor spadá do výlučné kompetence odpůrcovy, jsa otázkou ryze vnitřní, a není tudíž sporem mezinárodním;

d) kdo by porušil vojenskými opatřeními demilitarisované a neutralisované pásmo.

Může nastati případ, že by přes tato kriteria vznikly pochybnosti, kdo je útočníkem. To je předpoklad velmi pravděpodobný a snad se vyskytuje nejčastěji. V takovém případě dává Protokol Radě zvláštní možnosti: Rada má povinnost ve vzniklé válce naříditi okamžitě příměří a jeho podmínky; pro toto rozhodnutí postačí dvoutřetinová většina. Kdo se nepodrobí, je prohlášen za útočníka, a hned se uplatní proti němu všecka trestná opatření podle Protokolu. Tak Protokol dává Radě aspoň možnost jednak začatou už válku hned zastaviti, jednak když by už nebylo možno na počátku jednomyslným usnesením Rady stanoviti, kdo jako útočník nepřátelství zavinil a tím je začal, prohlásiti za útočníka těmito dodatečnými opatřeními toho, kdo se nepodrobí hned rozkazům Rady.

Autorům Protokolu šlo však dále ještě o to, aby znemožnili přípravy k válce a hrozby válkou jednak v době, kdy je nějaký spor před smírčím soudem, jednak v době, kdy mezi státy existuje všeobecné napětí a je tu nebezpečí tajného zbrojení a příprav válečných. Pro tento případ dává Protokol Radě zmíněné již právo učiniti t. zv. záruková předběžná opatření, t. j. naříditi, aby podobné přípravy přestaly, zastaviti mobilisační práce, dopravu vojsk, zbraní, munice, odvolání vojsk atd. Kdo se nepodrobí, je útočníkem. (Výborně!)

Jestliže přes to vše boj vypukne anebo se v něm pokračuje, Rada konstatuje, kdo je útočníkem, a nastává případ trestních nebo zárukových bezpečnostních opatření. To je čtvrtý hlavní princip, na němž spočívá Protokol.

Jak již bylo vyloženo dříve, dosavadní disposice Paktu nezaručovaly bezpečnost státu napadanému, členové Svazu byli sice povinni okamžitě a bez reserv provésti hospodářské sankce, opatření vojenská mohla býti jen doporučena, a to jen jednomyslně.

Již při redakci těchto článků na mírové konferenci v Paříži r. 1919 došlo k živým sporům o přesném dosahu a právních důsledcích závazků, které jsou obsaženy v těchto ustanoveních. Spory ty nabyly zvláštního významu také ve sporu presidenta Wilsona s americkým senátem, když se jednalo o ratifikaci versailleského míru a Paktu Svazu.

Protokol ženevský se pokusil tyto spory definitivně vyřešiti. Signatáři Protokolu přejímají totiž závazek užíti proti útočníkovi okamžitě a bez reserv sankcí všeho druhu, jež jsou uvedeny v Paktu, t. j. nejen hospodářských a finančních, ale i vojenských, námořních a leteckých, jakmile útočný čin bude zjištěn a jakmile Rada vyzve signatární státy, aby provedly tyto sankce. V tom smyslu jde Protokol tedy mnohem dále nežli původní Pakt a dostává ráz vojenské obranné smlouvy, poskytující opravdové záruky bezpečnosti.

Pokud jde o povahu a rozsah těchto sankcí, jsou tyto závazky každého státu vymezeny tím, že každý signatář má loyálně a účinně spolupracovati při odporu proti útočnému činu, a sice tou měrou, jak mu dovoluje jeho hospodářská situace a zvláštní podmínky jeho vyzbrojení. Myslím, že toto určení je dostatečné, poněvadž tu vždy budou ještě vlastní zájmy států, jež je povedou k tomu, aby rychle konflikt skončily. Ostatně běžné vojenské aliance dnešní neurčují také obyčejně přesněji vzájemné povinnosti.

Praktické provádění sankcí, t. j. vedení války samo bude vždy spadati do přímé působnosti vlád a spolupráce v eventuální válce bude prováděna cestou diplomatickou, konferencemi, stykem generálních štábů, jak bylo na příklad za poslední války, činnost rady je povahy dozorčí nebo spíše poradní, nikoli však výkonné. Bude sledovati všechna tato jednání diplomatická a operace vojenské, projeví eventuální své dobré zdání a stanovisko a dá svá doporučení.

Po ratifikaci Protokolu mezinárodního vztahy států signatárních pro případ konfliktů by tedy byly určovány těmito směrnicemi:

1. Spor vznikne mezi dvěma státy.

2. Jeden z nich nebo jiný člen Svazu obrátí se na Radu a arbitrážní organisace Protokolu uvede se okamžitě v pohyb.

3. Rada zakročí a v případě, že odmítnutím rozhodčího řízení nebo neuposlechnutím předběžných nařízení a bezpečnostních opatření Rady dojde přece k válečnému konfliktu, Rada konstatuje, kdo je útočníkem, a vyzve okamžitě signatární státy ke společné akci trestní proti útočníku.

4. Tato výzva znamená, že sankce povahy hospodářské, finanční, vojenské, námořní a letecké, jež byly uznány za potřebné, musí býti prováděny bez odkladu a bez dalších doporučení nebo rozhodnutí.

V tom právě je podle Protokolu velký rozdíl v povinnostech států proti dřívějšímu ustanovení Paktu:

a) státy nyní musejí se podrobiti smírčímu řízení,

b) státy po konstatování, kdo je útočníkem, musejí se účastniti společné akce,

c) státy musejí dáti k disposici podle ustanovení Protokolu nejen hospodářské a finanční své síly, nýbrž i síly vojenské, námořní a letecké.

Jak jsem řekl již v Ženevě, byly těmito ustanoveními Protokolu vyplněny největší mezery Paktu.

K těmto zásadním opatřením bezpečnostním a trestním připojena byla řada opatření doplňovacích; tak na příkl. v 11. článku Protokolu zavádí se opravdová hospodářská a finanční pomoc a spolupráce mezi státem, napadeným a signatárními státy ostatními, aby stát napadený mohl útok vydržeti také hospodářsky a finančně. Protokol ukládá Radě povinnost učiniti k tomu předem všecky nutné přípravy a plány, aby eventuální pomoc byla okamžitá a efektivní.

Z týchž důvodů Rada Svazu je oprávněna a státy mají na vůli již předem oznámiti jí, jaké válečné, námořní a jiné síly jsou ochotny dáti k disposici proti eventuálnímu útočníkovi.

Tato ustanovení přípravná dotýkají se dalšího důležitého principu Protokolu: regionálních smluv alliančních. Případ tento týká se především také Československa.

Je známo, jak prudká diskuse vyvinula se v posledních létech o otázku allianční. Nejen ve Svazu Národů, ale vůbec v diskusi ve veřejném mínění evropském a ve stycích mezistátních hrála tato otázka v posledních létech roli velikou. Naše politika smluvní, o níž jsem podrobně mluvil ve svém posledním výkladu v únoru letošního roku a již vyjadřují naše smlouvy malodohodové, smlouva s Francií, Itálií, Rakouskem, měla přirozeně také jistý vliv na diskuse.

Hájil jsem naši smluvní politiku ve Shromáždění Svazu už od r. 1921 a zejména roku 1923; oprávněnost její byla v garančním paktu plně uznána. (Výborně!)

Trval jsem vždy na nutnosti a oprávněnosti speciálních smluv pod podmínkou, že budou veřejné, budou míti ráz ryze obranný, budou přístupny těm, kdož se jich budou chtíti účastnit a nebudou proti duchu Paktu Svazu Národů, jsouce naopak nástrojem k udržení míru.(Výborně!)

Stanovisko toto i letos bylo plně obhájeno a přijato do Protokolu. Vzhledem k tomu, že Protokol proti garanční smlouvě obsahuje ještě klausule o arbitráži a že tudíž do konfliktu válečného lze se dostati jen po rozhodnutí a dohodě s Radou Svazu, padají vůbec všecky námitky proti speciálním smlouvám alliančním. Smlouvy tyto jeví se nyní jen dodatečnou a větší zárukou, že stát, který je uzavřel, je zabezpečen, i kdyby některý stát jiný nedostál svým všeobecným závazkům, plynoucím z Protokolu. Tím se pro malý stát odstraňuje jedno z velikých nebezpečí Protokolu, spočívající v tom, že by stát omezil své zbrojení a byl pak napaden silným státem jiným, kdyby v takovém případě Protokol ve své úplnosti a všeobecnosti selhal, stát ten zůstal by bez pomoci, v níž důvěřoval. Lokální smlouvy allianční toto nebezpečí odstraňují nebo aspoň silně zmenšují.

Domnívám se, že právě tyto disposice Protokolu ukazují, jak v Ženevě vedle skutečného idealismu pacifistického smysl pro skutečnou realitu politickou potlačen nebyl.

Allianční smlouvy regionální jsou prostě prostředkem a nástrojem k rychlému provádění trestních opatření Protokolu v případě zjištěného útoku, jsou vedlejším a dodatečným zajištěním, které dovoluje zejména malým státům míti naprostou jistotu, že Protokol nikdy neselže. Klausulemi o regionálních smlouvách alliančních jsme se pokusili spojiti všeobecný zájem všech se speciálním zájmem každého jednotlivého státu.

Doufám, že nyní konečně zmizejí definitivně všecky ony kritiky naší smluvní politiky, které za posledních let stále zde jsme slyšeli. V posledním svém výkladu jsem zdůrazňoval, že konečným cílem naší smluvní politiky je dojíti ke garančnímu Paktu všeobecnému a sjednotiti tak naši politiku smluvní se všeobecnými mírovými zájmy evropskými. Myslím, že v Protokolu ženevském se nám to plně podařilo. (Výborně!)

Posledním důležitým principem Protokolu je konečně to, z čeho se původně vyšlo a co dalo vlastně podnět k vytvoření Protokolu vůbec: trvalé omezení zbrojení. Protokol má omezení zbrojení připraviti a umožniti.

Snížiti ozbrojení bude umožněno zvýšením všeobecné bezpečnosti, která je důsledkem závazného smírného vyřizování mezinárodních sporů. Bude dále důsledkem jistoty, kterou bude míti napadený stát, že mu bude vojensky, hospodářsky a finančně pomáháno všemi signatárními státy, zvláště když půjde o velmoci.

Pro státy, jež jejich zeměpisná poloha zvlášť vydává útoku nebo jejichž životní střediska leží blízko jejich hranic je nebezpečí náhlého útoku takové, že je nutno, aby před svoláním konference pro snížení zbrojení znaly vojenskou pomoč, na niž mohou spoléhati, a mohly pak podle toho předložiti konferenci návrhy na podstatné snížení zbrojení; to bude ještě před zahájením konference vyžadovati případných, dosti obtížných jednání mezi vládami a vyjednávání s Radou. Rada Svazu má sestaviti všeobecný program konference se zřetelem na tuto situaci a na jiná ještě kriteria. Nelze se klamati v tom, že obtíže odzbroj ovací konference budou veliké, úkol, který jí bude uložen, bude velmi delikátní, a boj o rozhodnutí její velmi nesnadný.

Celý Protokol vstoupí v platnost, až odzbrojovací konference přijme plán o omezení zbrojení.

Shromáždění Svazu roku 1924 podniklo dílo světového politického významu, které, zdaří-li se, může hluboce změniti podmínky mezinárodního politického života. Vláda naše dala souhlas tomuto dílu; dnes o něm dává zprávu také sněmovnám, aby se vyslovily o její politice v této věci.

Chci výsledek ženevských jednání posuzovati bez nadsázky a střízlivě. Byly již slyšeny výtky, že se přehání význam tohoto diplomatického aktu v pochopitelné touze, aby skutečně nastala již éra trvalého míru. Na druhé straně šli jiní do druhého extrému, snažíce se dokazovati, že jsou to pacifistické hračky, že války byly, jsou a budou, že v rozhodných okamžicích Protokol selže, že je třeba spoléhati především na své vlastní vojsko a na svou sílu atd. atd. A uslyšíme zde snad výklady, že dnešní společnost vůbec není s to, aby v těchto věcech něco vážného podnikla, že to je všechno podvod a prázdné tlachy a že teprve společnost nová zavede trvalý mír.