Úterý 4. listopadu 1924

Schůze zahájena v 17 hodin 10 minut.

Přítomni:

Předseda: Donát.

Místopředsedové: dr Franta, Klofáč, Niessner, dr Soukup, Valoušek.

Zapisovatelé: dr Krouský, Svěcený.

108 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: dr Beneš, dr Franke, odborový přednosta ministerstva vnitra dr Bobek.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní a zítřejší schůzi sen, Matuščákovi, dr Vlčkovi, Barinkovi, Wallóvi, dr Herzigové, dr Koperniczkymu, dr Mudroňovi a Duchajovi, na 5 dní sen. Rískóvi.

Navrhuji, aby byla udělena zdravotní dovolená na dobu jednoho měsíce sen. Šabatovi.

Kdo s tímto mým. návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku, (Děje se.)

To je většina. Návrh můj je přijat.

Předsednictvu senátu došly přípisy volebního soudu v Praze ze dne 25. října 1924 č. 151/24 a č. 160/24 stran verifikace voleb sen. Vincence Procházky a Jana Havránka. Žádám pana zapisovatele sen. dr Krouského, aby přečetl uvedené přípisy volebního soudu.

Zapisovatel sen. dr Krouský (čte):

>Předsednictvu senátu v Praze.

Volební soud v sezení dne 25. října 1924 podrobil svému zkoumání po rozumu §u 8 čís. 2 a §u 10 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 125 Sb. z. a n., volitelnost senátora Vincence Procházky, sklenáře v Místku, nastoupivšího za zemřelého senátora Josefa M. Kadlčáka.

Ježto proti jeho volbě nebylo podáno stížností a neshledáno zákonných překážek volitelnosti, bylo usneseno v plenární schůzi volbu senátora toho ověřiti.

O tom dává se věděti podle §u 22 zákona ze dne 29. února 1920, čís, 125 Sb. z. a n., předsednictvu senátu.

V Praze, dne 25. října 1924.

Volební soud v Praze.

Dr Pantůček v. r.

Předsednictvu senátu v Praze.

Volební soud ve svém sezení dne 25. října 1924 podrobil svému zkoumání po rozumu §u 8 čís. 2 a §u 10 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 125 Sb. z. a n., volitelnost senátora Jana Havránka, místoředitele Všeobecné družstevní banky v Praze, nastoupivšího na místo zemřelého senátora Vojtěcha Zavadila.

Ježto proti jeho volbě nebylo podáno stížností a neshledáno zákonných překážek volitelnosti, bylo usneseno v plenární schůzi volbu senátora toho ověřiti.

O tom dává se věděti podle §u 22 zákona se dne 29. února 1920, čís. 125 Sb. z. a n., předsednictvu senátu.

V Praze, dne 25. října 1924.

Volební soud v Praze.

Dr Pantůček v. r.<

Předseda: Tiskem rozdáno:

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Zápisy o 225.-229, schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 6., 7., 8., 9. a 10. října 1924.

Zápis o 230. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným p. senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápis ten za správný a dá se do tisku.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru rozpočtovému:

Připis nejvyššího účetního kontrolního úřadu republiky Československé s výkazy státních výdajů a příjmů za r. 1923 a za prvé pololetí roku 1924.

Výboru živnostensko-obchodnímu:

Zpráva sen. dr Fáčka, dr Soukupa a Zavorala o X. mezinárodní parlamentní konferenci obchodní v Bruselu 1924.

Výboru národohospodářskému a živnostensko-obchodnímu:

Vládní nařízení ze dne 27. října 1924 o nejvyšších cenách piva.

Předseda: Přikročujeme k projednávání denního pořadu, a to k bodu

1. Rozprava o prohlášení pana ministra věcí zahraničních.

K slovu přihlášeni jsou řečníci, z nichž první je pan sen. dr Heller. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Pokud jde o naše zásadní stanovisko k zahraniční politice tohoto státu a k nejnovějším událostem v zahraniční politice, chci s tohoto místa poukázati na to, co náš přítel dr Czech řekl v poslanecké sněmovně a k čemu se v plném rozsahu připojujeme. Jest tudíž zbytečno, abychom zde s tohoto místa ještě jednou vykládali své zásadní stanovisko, poněvadž bylo vývody pana dr Czecha již plně precisováno. Zdá se mi, že naše úloha dnes spíše záleží v tom, abychom se dotkli několika věcí, které pan ministr věcí zahraničních uvedl ve svém exposé v poslanecké sněmovně a zde, a abychom k tomuto exposé něco pronesli.

Uznáváme naprosto, že ženevský Protokol - a ten přece byl hlavním obsahem vývodů pana ministra - znamená pokrok oproti posavadnímu stavu. Uznáváme, že tento Protokol alespoň částečně vychází vstříc požadavkům, které my a demokracie Evropy klade Svazu Národů, a obzvláště musíme vytknouti, že ženevský Protokol znamená zcela podstatný pokrok oproti garančnímu paktu, o kterém se jednalo roku loňského, a kterýž Macdonald zajisté nejlépe charakterisoval řka, že tento garanční pakt dlužno označiti jakožto systém roku 1914. Tím zajisté jest obsah garančního paktu úplně vyznačen; netřeba mnoho připojovati k tomu, jak věc charakterisoval Macdonald. Chtěl přece tím patrně říci, že garanční pakt znamená zvěčnění onoho systému, jejž v roce 1914 vedl k válce, že tudíž garanční pakt není prostředkem, který by byl způsobilý přivoditi světový mír.

Že ministr věcí zahraničních na tomto garančním paktu podstatně byl zúčastněn, nemůže ovšem v nejmenším měniti náš úsudek o věci, a když nyní tento úsudek zlepšuje tím, že na ženevském Protokolu, jenž znamená úplnou změnu a podstatné zlepšení garančního paktu, spolupracoval a to vynikajícím způsobem spolupracoval, můžeme se z toho vždy radovati, poněvadž to znamená krok ku předu. Pan ministr věcí zahraničních - uznáváme to klidně a rádi - namáhal se zajisté v Ženevě pracovati v zájmu míru; není pochybnosti, jak panu ministrovi vždy přiznáváme, že se jeho snahy podle nejlepšího vědomí a svědomí nesou v zájmu udržení míru; ale co máme říci tomu, když ministr věcí zahraničních v Ženevě pracuje pro mír a když současně pan ministr národní obrany v Paříži pronáší řeči, které naprosto nemohou posloužiti míru, řeči, které v Německu musí urážeti, řeči, které musí míti opačný účinek snah v Ženevě, a když tyto ženevské snahy pana ministra věcí zahraničních jsou paralisovány řečmi pana ministra národní obrany, jenž patrné myslí, že tím jest povinován svému postavení, aby vždy řinčel šavlí, jenž svoje poslání spatřuje v tom, aby vždy obzvláště zdůrazňoval pohotovost armády jím spravované k eventuelní válce.

Pan ministr věcí zahraničních vypravoval ve svém exposé také mnoho o obchodních smlouvách, myslím, že také o smlouvě s Dánskem. K této obchodní smlouvě bych si dovolil podati návrh: jak by tomu bylo, kdyby se k této obchodní smlouvě připojila doložka, že si svého ministra národní obrany vyměníme za ministra národní obrany v Dánsku? (Veselost na levici.) Obávám se ovšem, že by Dánsko po nějakém čase, anebo jíž velmi brzo, bralo tuto smlouvu v odpor pro laesio enormis, pro zkrácení nad polovinu. (Opětná veselost na levici.) Není zajisté na místě, když někdo s ostruhami na botách, jak to pan ministr tak často má rád, pronáší takovéto řeči, aniž by při tom povážil, jak tím poškozuje věc, které se druhý kolega v témže kabinetě přece domáhá a jíž se částečně také s úspěchem zastává.

Co především musíme v exposé pana ministra věcí zahraničních vytýkati, jsou tyto body: především opírá se exposé, jako přece vůbec celá politika našeho pana ministra věcí zahraničních, o mírové smlouvy. Ptejme se přece jednou, co vlastně z těchto mírových smluv dnes ještě zbylo, a shledáme brzo, že jest toho velice málo. Do hospodářského obsahu mírových smluv způsobil přece Dawesův plán, londýnská úmluva, tak obrovskou díru, že skutečně mnoho z toho již nezbývá, a jest přece příznačno pro kvalitu mírových smluv - které zajisté nikdy neměly věčného trvání - jest příznačno pro cenu mírových smluv, které roku 1920 v Paříži byly uzavřeny, že již po krátkých pěti letech z valné části pozbyly platnosti. Nechtěl bych, aby při tom vznikl omyl, jako bych Dawesův plán a londýnskou úmluvu považoval již za konečnou úpravu problému - naprosto nikoli. Po mém názoru nemůže přece tento plán míti jiného významu, nežli ten, aby dovolil Evropě nabrati dechu. Ale tak, jak byl předveden, nelze tento plán provésti; že ve skutečnosti nikterak neznamená anebo znamenati nemůže znovuvybudování Evropy, o tom zajisté nikdo se nebude klamati. A na konec bude musiti dojíti k tomu, co dnes demokratické strany všech zemí již dávno říkají, že totiž Německo samozřejmě sice musí platiti, že však bude platiti jen tolik, co platiti může; a pokud požadavky přes to přesahují, nebudou moci býti splněny, nejen v zájmu Německa, nýbrž také v zájmu celého kulturního světa, poněvadž by jich plněním bylo netoliko zničeno Německo, nýbrž také ostatní svět by musil trpěti spolu.

V hospodářském ohledu tedy, pánové, nezbylo již mnoho z mírových smluv. Zůstává politická část jejich. Jest pravda, že tyto smlouvy, pokud stanoví teritoriální hranice států, celkem dnes ještě platí. Jest jasno, že dnes nikdo si nebude přáti násilné změny těchto hranic, která by znamenala válku, jest však také zcela jasno, že změna těchto hranic podle přání mírumilovných lidí a demokratických stran světa může a má nastati ve vzájemné dohodě, že není nikoho, kdo by si nepřál, aby mírové smlouvy, pokud v této své části způsobily bezpráví dohodou národů mezi sebou, byly opraveny. Ale že způsobily bezpráví, že na místě starého bezpráví položily nové bezpráví, toho, pánové, dnes nelze popírati a to dnes popírá již jen malý počet teritoriálních uživatelů mírových smluv.

Je také ještě druhá část mírových smluv, která nevstoupila v platnost, a to jsou ta ustanovení, která se zabývají právy menšin. Ani tato sporá ustanovení mírových smluv o právech menšin nebyla dnes ve státech provedena, v žádném státě, s velmi nepatrnými výjimkami, nebyla obzvláště provedena v tomto státě. Budu se musiti ještě blíže zabývati touto věcí, poněvadž chci prokázati, jak výklad práv menšin porušuje mír, poněvadž se pokusím dokázati, že tento výklad jest s to, aby opačně působil proti mírumilovným jinak snahám našeho ministra věcí zahraničních. Podíváme-li se tedy na tyto mírové smlouvy, které ve své hospodářské části již dávno jsou předstiženy, které ve své politické části již jen nepatrným dílem účinkují, pak mám za to, že věčné dovolávání se těchto mírových smluv není na místě, i když také právem smím míti za to, že náš pan ministr věcí zahraničních ve své neomezené přizpůsobovací schopnosti v daném okamžiku nalezne také přechod od zdůrazňování mírových smluv k jejich - nechci užíti tvrdého výrazu - interpretaci. Nepochybují o tom, bude-li toho vyžadovati konstelace světové politiky, že se také tato cesta najde.

Pánové, důležitou část ženevského Protokolu tvoří čl. 13, jenž mluví o regionálních smlouvách. Byl bych si přál, abych o tom mohl mluviti v přítomností pana ministra věcí zahraničních, poněvadž bych k němu měl několik otázek. Pan ministr bohužel není přítomen, i odložím prozatím pojednání o této části ženevského Protokolu v předpokladu, že snad ještě přijde, a budu se touto částí zabývati ke konci svých vývodů.

Zaujímají-li ustanovení o rozhodčím soudě tak veliké místo v ženevském Protokolu, pak vděčíme to zajisté v prvé řadě opětně vystoupení posavadního anglického premiéra Macdonalda, jenž ve svém proslovu, kterýž přednesl při zahájení Svazu Národů v Ženevě, obzvláště kladl největší váhu na úpravu rozhodčího soudu. Pan ministr rozdělil ve své řeči státy ve 4 skupiny. Nám zde v senátě zůstal čtvrtou skupinu dlužen, zůstala mu patrně jen vězeti v hrdle. V poslanecké sněmovně naproti - až toho soudím, že to nebylo úmyslem - jmenoval čtvrtou skupinu a bylo patrně jen omylem, že se zde v senátě o čtvrté skupině nezmínil. Pravil, že první skupinu tvoří ty státy, které mírovými smlouvami byly zavázány odzbrojiti, že druhou skupinu tvoří ty státy, které na válce nebyly zúčastněny, třetí skupinu anglo-saské státy, především tedy Anglie a Amerika, které jíž odzbrojily, a čtvrtou skupinu, kterou nám nedopatřením zůstal dlužen, Francie a succesorní státy, jakož i Rusko, které, jak praví, zvláštními poměry - přečtu to, poněvadž se o tom pan ministr zde nezmínil - >zvláštními poměry na evropské pevnině byly nuceny buď udržovati silnou armádu, anebo, pakli jí posud neměly, teprve ji vytvořiti<. To jest čtvrtá skupina, ke které patří Francie a také Československo, tedy ta skupina, která po názoru páně ministrovu jest a byla nucena po válce zbrojiti. Pan ministr mluví ve svém exposé o konferencích roku 1921 a 1922 a doznává dnes v roce 1924, že na těchto konferencích došlo k velice vážným a mezi francouzským a anglickým stanoviskem rozhodujícím bojům, kdežto přece ve svých dřívějších výkladech nechtěl připustiti, že mezi Francií a Anglií jsou velmi prudké diference. V dřívějších výkladech pokoušel se vždy vylíčiti věc tak, jako lby to byla jen malá nedorozumění, které však nemají žádného významu, kdežto pan ministr přece alespoň nyní, roku 1924, pohlížeje zpět na léta 1921 a 1922, mluvil o tuhých bojích mezi stanoviskem francouzským a anglickým. (Ministr dr Beneš: Tehdy to bylo všechno v novinách!) V novinách to třeba bylo, pro nás jest přece směrodatným jen to, co zde řekne pan ministr. Jak pan ministr bude asi věděti z vlastní zkušeností, není všechno pravda, co stojí v novinách, jsou také věci, které se neshodují, které však jsou v novinách, a pokud jde o zahraniční politiku, jsme v prvé řadě poukázání na to, co nám zde pan ministr sdělí. Myslíme jen, že stanovisko pana ministra, aby nám otevřeně vypravoval o těchto tehdejších bojích, vysvětliti lze tím, že asi také stanovisko československé zahraniční politiky z let 1922 až 1924 se poněkud změnilo, a že stanovisko, které záleželo v tom, sdíleti úplně názory oné čtvrté skupiny, tedy vedoucí mocnosti čtvrté skupiny, totiž Francie, dnes již neplatí; a když jsme slyšeli dřívější výklady pana ministra, shledali jsme vždy, že mluvil slovy obzvláště vřelými a srdečnými o politice Francie, kdežto tentokráte mluvil způsobem stejně vřelým a srdečným o politice Francie i Anglie a tuto politiku uvedl jaksi do stejné linie, čemuž přece ve skutečnosti tak jest následkem změny vnitropolitických poměrů. Dlužno konečně uznati, že pan ministr se dovedl ve své politice ukázati právě tak ochotným vůči stanovisku Herriotovu, jako dříve vůči stanovisku Poincaréovu, ačkoli přece věru nelze říci, že se tato obě stanoviska navzájem rovnají.

Chci se nyní vrátiti ke čl. 13 ženevského Protokolu, jenž mi velice leží na srdci. Tento čl. 13 ženevského Protokolu praví toto - chtěl bych ho pánům, kteří ho zajisté četli, ale přece sotva podle znění podrželi v paměti, uvésti na paměť tím, že ho přečtu: > Vzhledem k sankcím pomocí vojska, námořnictva anebo letadel, jejíchž případné použití stanoveno jest ve čl. 16 smlouvy< - smlouvy o Svazu Národů ovšem - >a ve čl. 11 tohoto Protokolu, jest Rada oprávněna přijmouti závazky států, které předem stanoví síly vojenské, námořní a letadel, s nimiž tyto státy ihned mohou zakročiti, aby zabezpečily závazky, jež po této stránce vyplývají ze smlouvy a z tohoto Protokolu. Jakmile Rada dala signatárním státům pokyny, určené v posledním odstavci shora uvedeného čl. 10, mohou tyto státy mimo to podle dříve uzavřených smluv svoje síly vojenské, námořní a letadla vyslati na pomoc určitému státu, jenž jest obětí útoků. Smlouvy, o kterých jedná předchozí odstavec, registruje a uveřejní sekretariát Svazu Národů a zůstanou přístupny každému členu Svazu Národů, který se k nim chce připojiti.< Rozumím tedy tomuto článku tak, že implicite obsahuje uznání regionálních smluv a že praví, že státy, které takovéto regionální smlouvy uzavřely, předem mohou prohlásiti, že svoje vojenské mocenské prostředky dávají k disposici požadavkům Rady Svazu Národů, když to Rada Svazu Národů žádá. Chtěl bych nyní zde pana ministra snažně požádati o vysvětlení: Jest přece velký rozdíl, má-li se tento článek 13 chápati v ten smysl, že tyto státy - a k ním čítá přece také náš stát a proto máme zvláštní zájem na přesném vysvětlení Článku 13 - že tyto státy, které mají regionální smlouvy a které předem prohlásí svůj závazek, že svou vojenskou moc dají Radě Svazu Národů k její žádosti k disposici, jest, pravím, velký rozdíl, zdali toto dání se k disposici nastati má v každém případě, když toho Rada Svazu Národů žádá, anebo zdali tyto státy, které uzavřely regionální smlouvy, jsou oprávněny předem prohlásiti, že jen pro určité případy dávají svoji vojenskou moc k disposici Radě Svazu Národů. To jest ovšem obrovský rozdíl, a velké pochybnosti, které musíme míti k tomuto článku, lze pochopiti, poněvadž tento článek předem zavazuje státy, které uzavřely regionální smlouvy, předem jim ukládá, aby v jistých případech daly svojí vojenskou moc k disposici, aby tedy vedly válku. Jest v tom veliký rozdíl, zdali to jest myšleno všeobecně, anebo jen pro určité zvláštní případy. A v případě posléz uvedeném bych přece pana ministra prosil, aby svého času - dnes k tomu ještě není příhodná doba, ale svého času, až ženevský Protokol po konferenci o odzbrojení a po všech těch ratifikacích jednou vstoupí v platnost a jestliže také Československo na základě tohoto ustanovení článku 13 Radě Svazu Národů dá svoji vojenskou moc k disposici - aby nás potom informoval, v jakém smyslu se děje toto dání k disposici, zdali všeobecně, anebo jen pro určité případy a pro které případy. To jest - zajisté jste to všichni ihned pochopili - zcela značný rozdíl. Předpokládám na příklad, že tomuto článku dlužno rozuměti v ten smysl, že se stát, jenž uzavřel regionální smlouvy, řekněme tedy jednoduše a zkrátka: Československo, zavázal Radě jen pro určité případy; pak není zajisté nebezpečí válečné zápletky tak hrozivé, jako kdyby se stát dával k disposici pro všechny případy. Mohu si nyní představiti, že kdyby bylo pravdou, že dání k disposicí má nastati jen pro určité případy, nikoli pro všechny případy, že by snad mohl nastati případ, který před několika lety přece u nás byl velmi aktuální, a který - znamenalo by to přece zavírati oči, kdybychom to nechtěli považovati za možné - také v budoucnosti se může státi aktuálním, totiž znovunastolení Habsburků v Rakousku anebo v Uhrách. Mohu si představiti, že Československo na základě tohoto článku ženevského Protokolu oznámí Radě Svazu Národů, že pro případ pokusu znovunastolení Habsburků v Rakousku anebo v Uhrách dává svojí vojenskou moc k disposici Radě Svazu Národů. To jest případ specielní, to není žádné všeobecné dání k disposici. Nevím a nemohu to dnes ovšem ani věděti, zdali to pan ministr věcí zahraničních zamýšlí, či nikoli. Přes to však mohu zajisté souditi z toho, co bylo, že mu takovýto postup myšlenek není zcela cizí, abych se mírně vyjádřil, a chci říci, že také v této velmi omezené formě výkladu čl. 13 a v tomto omezeném použití ustanovení čl. 13 přece spatřují zcela určité nebezpečí pro náš stát. Nechci naprosto způsobovati žádného nedorozumění. Pokus znovunastolení Habsburků v Rakousku nebo v Uhrách narazí u nás snad na ještě prudší odpor, nežli u vás, pří nejmenším na týž odpor, a dokázali jsme to již a dokážeme to zase při každé příležitosti - doufáme, že k tomu nedojde - že jsme ochotní, všemi prostředky vystoupiti proti pokusu, aby se toto prokleté pokolení ještě jednou ve střední Evropě domohlo vlády. Myslíme však, a to dokázal také Karlův puč, že není třeba vojenských prostředků, že naopak bude možno, pouhými hospodářskými mocenskými prostředky, pouhým pokusem na cestě hospodářských bojovných prostředků, vystoupiti proti každému takovémuto pokusu. Nemyslíme, že za nynějších poměrů ve střední Evropě je potřebí zde dávati k disposici vojenskou moc, a viděli jsme přece, že při Karlově puči postačila již pouhá hrozba, abychom Uhry přiměli k tomu, že pána, který tam přiletěl, pokud možno brzy nechali zase odletěti. Myslím tedy, že by takovéhoto dání i k disposicí nebylo potřebí. Musíme o těchto věcech mluviti zcela otevřeně. Mohu si také představiti pochod myšlenek v tom směru, že Československo dá svoji vojenskou moc k disposici také při pokusu znovunastolení Hohenzollernů v Německu. Také to bylo by theoreticky možno, i když také nevěřím, že stát poměrně tak malý - nemá to býti žádnou urážkou, pan ministr věcí zahraničních přece sám nazval Československo malým státem - by se pustil do takovéhoto dobrodružství. K pokusu o znovunastolení Hohenzollernů v Německu zaujímáme stejné stanovisko, jako k pokusu znovunastolení Habsburků v Rakousku. Myslím, že jednoho jest si stejně málo přáti jako druhého, a že by v zájmu demokratického vývoje si bylo přáti konečného odstranění těchto panujících rodů. Nestojím také tak úplně na stanovisku, že se nikdy a za žádných podmínek nesmíme vměšovati do vnitrních poměrů některého státu. Také pánové, kteří v této otázce hájí toto stanovisko, nestojí ve všech případech na stejném stanovisku, ale považoval bych za velmi povážlivé dobrodružství, kdyby si snad Československo mělo hráti na rozhodčího soudce. Mohlo by výkladem tohoto ustanovení čl. 13 velmi snadno hráti úlohu, kterou asi hrálo Metternichovo Rakousko na začátku devatenáctého století, kteréž tehdy skutečně dělalo policii pro celou Evropu. Bylo by velmi litovati, kdyby se snad Československo rovněž propůjčilo k této úloze. Prosil bych velice pana ministra věcí zahraničních, aby nám vyložil tento čl. 13 ženevského Protokolu a aby nám řekl, jak si ho představuje, a stejně bych ho prosil, aby nás ubezpečil, že kdyby mělo dojíti k použití tohoto článku, nám sdělí, kterak a pro které případy ho zamýšlí použíti. Pan ministr z toho vidí - nevěřím, že ženevský Protokol již v příliš krátké době bude v platnosti - pro jakou dobu jsem vypočetl trvání jeho působnosti jako ministra, anebo lépe řečeno pro jakou dobu s ním počítáme.

Nyní, pánové, k otázce, o které v parlamentě již mnoho bylo mluveno; to jest k otázce ratifikace ženevského Protokolu. Pan ministr stojí na stanovisku, že ústava nežádá ratifikace parlamentem. To trochu odporuje jeho dřívějším vývodům, tam, kde mluvil o tom, že ratifikace musí ještě projíti cestou utrpení parlamentních bojů. Tak, domnívám se, že to tam stojí. (Ministr zahraničí dr Beneš: To se vztahuje na státy, které mají podle toho konstrukci!) Prosím, v jiných státech, rozumím již, ale ježto to přece jistě jsou demokratické státy, přiznává tím ovšem pan ministr, že jsou přece demokratičtější státy, nežli Československo, neboť, ježto demokracie těchto států žádá parlamentární ratifikaci, nemusila by demokracie tohoto státu býti méně demokratickou, nežli demokracie oněch států. Ostatně myslíme, že § 64 ústavy v té věcí mluví velmi jasně, neboť mluví o uložení trvalých vojenských anebo jiných břemen státu anebo jednotlivým občanům, a ježto čl. 13 přece zcela jasně, ať se již vykládá v širším nebo užším smyslu, jest s to uložiti našemu státu a jeho občanům vojenská břemena, tož vyžaduje také tato smlouva již z tohoto jediného důvodu ratifikace parlamentu. (Souhlas na levici.) Spatřujeme v tom, že se tak nestalo, porušení ústavy, nemůžeme sobě pro to ani pomysliti příčiny, myslím však, že má býti vytvořen prejudic pro budoucnost; nechcete parlamentu přiznati hned veliká práva. Odporuje ústavě, jak vláda ústavu vykládá, a zcela jasně a zřetelně mluví ústava pro to, aby smlouva byla předložena parlamentu k ratifikaci. Chtěl bych pří tom vystoupiti proti tomu, aby se snad učinil pokus, ratifikaci stavěti na roven to, že prohlášení pana ministra bude vzato na vědomí. Tím rozuměti jest přirozeně něco zcela jiného. Ženevský Protokol musil by nyní, anebo později, ale v každém případě nežli vstoupí v platnost, býti předložen parlamentu k ratifikaci, i nestačí jedině podpis pana presidenta, aby vstoupil v platnost. Musíme setrvati na stanovisku, že tento ženevský Protokol před ratifikací se strany parlamentu nemůže pro nás míti právní platnosti.

Pan ministr zabýval se ve svém posledním exposé také poměrem Československa k jiným státům. Pan ministr dává vždy rád ve svých výkladech jiným státům přejíti kolem nás v jakémsi druhu revue. Rád tak jako by na konci pololetí rozděluje vysvědčení a - a po svém názoru ovšem - klasifikuje jednotlivé státy podle jejich lepšího anebo špatnějšího chování. Těší nás, že tentokráte alespoň Německo obdrželo známku >velmi dobře<, a vidíme, že se klasifikace rok od roku stupňuje, že tedy Německo patrně ukazuje lepší mravné chování, nežli dříve. Nevím, jaký dojem to způsobí v Německu, není to také mojí věcí, chtěl bych jen projeviti uspokojení nad tím, že se vztahy mezi Československem a Německem utvářily velmi dobře. Jestliže však pan ministr ve svém exposé, pojednávaje o vnitřních poměrech Německa, konstatuje, že se vnitřní tyto poměry od posledního jeho exposé přece podstatně zlepšily, a že lze doufati, že se v budoucnosti ještě dále zlepší, postrádáme této parity, pokud jde o Maďarsko. Když se již klasifikuje, pak ať se klasifikuje všude a ať se neklasifikuje jen u státu, kde to snad jde poněkud snáze, a u druhého státu, kde by bylo obtížnějším konstatovati nějaké zlepšení, ať se klasifikaci nevyhýbá. Povážíme-li, že Československo spolu napomáhalo ke stabilisaci nynějšího systému v Maďarsku poskytnutím úvěrů této vládě, pak se nám stává již do jisté míry srozumitelným, proč pan ministr opomenul zabývati se také vnitřními poměry v Maďarsku. My, pánové, stojíme na stanovisku, že systému á la Horthy, že této vládě v Maďarsku nemá demokratický stát dáti ani haléře, že všechny sliby, které svého času byly spojeny s poskytnutím úvěru Maďarsku, nebyly splněny, a že již z toho vidíme, jak tento Horthyův systém v Maďarsku jest málo schopným uzavírati smlouvy.


Související odkazy