Chci se nyní vrátiti ke čl. 13 ženevského Protokolu, jenž mi velice leží na srdci. Tento čl. 13 ženevského Protokolu praví toto - chtěl bych ho pánům, kteří ho zajisté četli, ale přece sotva podle znění podrželi v paměti, uvésti na paměť tím, že ho přečtu: > Vzhledem k sankcím pomocí vojska, námořnictva anebo letadel, jejíchž případné použití stanoveno jest ve čl. 16 smlouvy< - smlouvy o Svazu Národů ovšem - >a ve čl. 11 tohoto Protokolu, jest Rada oprávněna přijmouti závazky států, které předem stanoví síly vojenské, námořní a letadel, s nimiž tyto státy ihned mohou zakročiti, aby zabezpečily závazky, jež po této stránce vyplývají ze smlouvy a z tohoto Protokolu. Jakmile Rada dala signatárním státům pokyny, určené v posledním odstavci shora uvedeného čl. 10, mohou tyto státy mimo to podle dříve uzavřených smluv svoje síly vojenské, námořní a letadla vyslati na pomoc určitému státu, jenž jest obětí útoků. Smlouvy, o kterých jedná předchozí odstavec, registruje a uveřejní sekretariát Svazu Národů a zůstanou přístupny každému členu Svazu Národů, který se k nim chce připojiti.< Rozumím tedy tomuto článku tak, že implicite obsahuje uznání regionálních smluv a že praví, že státy, které takovéto regionální smlouvy uzavřely, předem mohou prohlásiti, že svoje vojenské mocenské prostředky dávají k disposici požadavkům Rady Svazu Národů, když to Rada Svazu Národů žádá. Chtěl bych nyní zde pana ministra snažně požádati o vysvětlení: Jest přece velký rozdíl, má-li se tento článek 13 chápati v ten smysl, že tyto státy - a k ním čítá přece také náš stát a proto máme zvláštní zájem na přesném vysvětlení Článku 13 - že tyto státy, které mají regionální smlouvy a které předem prohlásí svůj závazek, že svou vojenskou moc dají Radě Svazu Národů k její žádosti k disposici, jest, pravím, velký rozdíl, zdali toto dání se k disposici nastati má v každém případě, když toho Rada Svazu Národů žádá, anebo zdali tyto státy, které uzavřely regionální smlouvy, jsou oprávněny předem prohlásiti, že jen pro určité případy dávají svoji vojenskou moc k disposici Radě Svazu Národů. To jest ovšem obrovský rozdíl, a velké pochybnosti, které musíme míti k tomuto článku, lze pochopiti, poněvadž tento článek předem zavazuje státy, které uzavřely regionální smlouvy, předem jim ukládá, aby v jistých případech daly svojí vojenskou moc k disposici, aby tedy vedly válku. Jest v tom veliký rozdíl, zdali to jest myšleno všeobecně, anebo jen pro určité zvláštní případy. A v případě posléz uvedeném bych přece pana ministra prosil, aby svého času - dnes k tomu ještě není příhodná doba, ale svého času, až ženevský Protokol po konferenci o odzbrojení a po všech těch ratifikacích jednou vstoupí v platnost a jestliže také Československo na základě tohoto ustanovení článku 13 Radě Svazu Národů dá svoji vojenskou moc k disposici - aby nás potom informoval, v jakém smyslu se děje toto dání k disposici, zdali všeobecně, anebo jen pro určité případy a pro které případy. To jest - zajisté jste to všichni ihned pochopili - zcela značný rozdíl. Předpokládám na příklad, že tomuto článku dlužno rozuměti v ten smysl, že se stát, jenž uzavřel regionální smlouvy, řekněme tedy jednoduše a zkrátka: Československo, zavázal Radě jen pro určité případy; pak není zajisté nebezpečí válečné zápletky tak hrozivé, jako kdyby se stát dával k disposici pro všechny případy. Mohu si nyní představiti, že kdyby bylo pravdou, že dání k disposicí má nastati jen pro určité případy, nikoli pro všechny případy, že by snad mohl nastati případ, který před několika lety přece u nás byl velmi aktuální, a který - znamenalo by to přece zavírati oči, kdybychom to nechtěli považovati za možné - také v budoucnosti se může státi aktuálním, totiž znovunastolení Habsburků v Rakousku anebo v Uhrách. Mohu si představiti, že Československo na základě tohoto článku ženevského Protokolu oznámí Radě Svazu Národů, že pro případ pokusu znovunastolení Habsburků v Rakousku anebo v Uhrách dává svojí vojenskou moc k disposici Radě Svazu Národů. To jest případ specielní, to není žádné všeobecné dání k disposici. Nevím a nemohu to dnes ovšem ani věděti, zdali to pan ministr věcí zahraničních zamýšlí, či nikoli. Přes to však mohu zajisté souditi z toho, co bylo, že mu takovýto postup myšlenek není zcela cizí, abych se mírně vyjádřil, a chci říci, že také v této velmi omezené formě výkladu čl. 13 a v tomto omezeném použití ustanovení čl. 13 přece spatřují zcela určité nebezpečí pro náš stát. Nechci naprosto způsobovati žádného nedorozumění. Pokus znovunastolení Habsburků v Rakousku nebo v Uhrách narazí u nás snad na ještě prudší odpor, nežli u vás, pří nejmenším na týž odpor, a dokázali jsme to již a dokážeme to zase při každé příležitosti - doufáme, že k tomu nedojde - že jsme ochotní, všemi prostředky vystoupiti proti pokusu, aby se toto prokleté pokolení ještě jednou ve střední Evropě domohlo vlády. Myslíme však, a to dokázal také Karlův puč, že není třeba vojenských prostředků, že naopak bude možno, pouhými hospodářskými mocenskými prostředky, pouhým pokusem na cestě hospodářských bojovných prostředků, vystoupiti proti každému takovémuto pokusu. Nemyslíme, že za nynějších poměrů ve střední Evropě je potřebí zde dávati k disposici vojenskou moc, a viděli jsme přece, že při Karlově puči postačila již pouhá hrozba, abychom Uhry přiměli k tomu, že pána, který tam přiletěl, pokud možno brzy nechali zase odletěti. Myslím tedy, že by takovéhoto dání i k disposicí nebylo potřebí. Musíme o těchto věcech mluviti zcela otevřeně. Mohu si také představiti pochod myšlenek v tom směru, že Československo dá svoji vojenskou moc k disposici také při pokusu znovunastolení Hohenzollernů v Německu. Také to bylo by theoreticky možno, i když také nevěřím, že stát poměrně tak malý - nemá to býti žádnou urážkou, pan ministr věcí zahraničních přece sám nazval Československo malým státem - by se pustil do takovéhoto dobrodružství. K pokusu o znovunastolení Hohenzollernů v Německu zaujímáme stejné stanovisko, jako k pokusu znovunastolení Habsburků v Rakousku. Myslím, že jednoho jest si stejně málo přáti jako druhého, a že by v zájmu demokratického vývoje si bylo přáti konečného odstranění těchto panujících rodů. Nestojím také tak úplně na stanovisku, že se nikdy a za žádných podmínek nesmíme vměšovati do vnitrních poměrů některého státu. Také pánové, kteří v této otázce hájí toto stanovisko, nestojí ve všech případech na stejném stanovisku, ale považoval bych za velmi povážlivé dobrodružství, kdyby si snad Československo mělo hráti na rozhodčího soudce. Mohlo by výkladem tohoto ustanovení čl. 13 velmi snadno hráti úlohu, kterou asi hrálo Metternichovo Rakousko na začátku devatenáctého století, kteréž tehdy skutečně dělalo policii pro celou Evropu. Bylo by velmi litovati, kdyby se snad Československo rovněž propůjčilo k této úloze. Prosil bych velice pana ministra věcí zahraničních, aby nám vyložil tento čl. 13 ženevského Protokolu a aby nám řekl, jak si ho představuje, a stejně bych ho prosil, aby nás ubezpečil, že kdyby mělo dojíti k použití tohoto článku, nám sdělí, kterak a pro které případy ho zamýšlí použíti. Pan ministr z toho vidí - nevěřím, že ženevský Protokol již v příliš krátké době bude v platnosti - pro jakou dobu jsem vypočetl trvání jeho působnosti jako ministra, anebo lépe řečeno pro jakou dobu s ním počítáme.