Nyní ještě několik slov k otázce ruské. O Rusku praví pan ministr: >V posledním čase dějí se ve vládě přípravy, aby jednotliví interesovaní činitelé otázku zkoumali a aby se stalo definitivní usnesení, za jakých okolností by bylo možno navázati se sovětským Ruskem normální diplomatické styky.< To jest přece příliš málo; v době, kdy všechny velmoci uznaly sovětské Rusko, kdy také velká řada malých států uznala sovětské Rusko, činí to dojem, že Československo v této otázce přece není tak úplně neodvislo od vnitřních a zevnějších vlivů, jak pan ministr ve svém exposé dovozoval, když právě Československo, které by přece mělo zvláštní zájem vybudovati alespoň hospodářské styky s Ruskem, váhá tak dlouho uznati Rusko. Když nebylo váháno uznati Horthyův systém, pak není také nejmenší příčiny váhat uznati sovětský systém, i domnívám se již, že by bylo nejvýš na čase, abychom se nedali jinými státy předstihnouti v příležitosti navázání intensivních hospodářských styků a abychom také se sovětským Ruskem došli k normálním stykům, při čemž ještě připojuji, že ty státy, které již Rusko uznaly, jsou také těmi státy, jež jsou našimi konkurenty na světovém trhu, a že to tudíž znamená nebezpečnou hru s ohněm, míním nebezpečnou hru s našimi hospodářskými zájmy, jestliže se stejně jako tyto druhé státy nechystáme vejíti nyní v normální styky s Ruskem. Víme velmi dobře, že Rusko není žádnou demokracií. Itálie však také není žádnou demokracií, a pan ministr přece mluvil velmi vřelými slovy o stycích s Itálií. A Maďarsko také není žádnou demokracií, a my jsme Maďarům poslali naše dobré peníze. Anglie jest demokracií, a mám za to, že se demokracie Francie může také ještě měřiti s demokracií Československa, a tyto státy uznaly sovětské Rusko. Myslím, že s tohoto stanoviska, se stanoviska demokracie, nemůže býti žádné překážky pro uznání sovětského Ruska. Chceme pronésti naléhavé přání, aby konečně jednou stalo se pravdou, co pan ministr zde dovozoval, aby se bez vnějších a vnitřních vlivů přikročilo k vyřízení této otázky a aby sovětské Rusko konečně jednou bylo uznáno. Ale jsme dnes vydáni tolikerému nebezpečí nedorozumění a mylného výkladů, že, ačkoli to po mém názoru je zcela zbytečno, přece považuji za nutno prohlásiti, že těmito slovy samozřejmě nynější systém v Rusku nechci ani trochu hájiti, že ho naopak odsuzuji tak energicky, jako všichni druzí. Ale to je zcela jiná otázka, nežli otázka navázání diplomatických styků a uznání sovětského Ruska.
Pan ministr také řekl: >Budeme zde slyšeti výklady, že dnešní společnost vůbec nedovede v těchto věcech podniknouti něco vážného, že to všechno jest podvod a prázdné mluvení a že teprve nová společnost zavede trvalý mír. Naším stanoviskem, praví pak dále, jest bez ohledu na tyto zaujaté kritiky stanovisko reálních politiků.< Neví-li někdo, co má říci, pak řekne, že jest reálním politikem. Odbýti námitky, jež socialistické strany vznášejí proti tomuto společenskému řádu, jednoduše tím, že se řekne, že jsme reálními politiky, nezdá se mi býti obzvlášť obtížným a zdá se, že nepůsobí mnoho bolení hlavy. A jestliže pan ministr praví, že uslyšíme výklady, že dnešní společenský řád vůbec nedovede v těchto věcech bráti něco vážně, že to vše je podvod a plané mluvení, pak je to ovšem malá řečnická nadsázka. Nevím, koho tím ministr myslil, mám za to, že nás tím nemínil. (Ministr dr Beneš [německy]: Nikoli!) My však stojíme rovněž na stanovisku, že dnešní společenský řád přes všechny snahy poctivých lidí nedovede přivoditi trvalý mír, poněvadž v tomto společenském řádu vždy více pracují síly, které brání přivoditi trvalý mír, síly, které mají zájem na tom, aby v jistém okamžiku porušily mír, poněvadž v tomto společenském řádě jsou a musí býti panující vrstvy, které se pokoušejí svojí působnost stále více rozšiřovati a poněvadž zde právě narážejí na hranice druhých a musejí se pokoušeti, aby strhly tyto hranice, poněvadž to, co označujeme výrazem imperialismus, jest takovou tendencí tohoto společenského řádu, která v něm vězí, na něm lpí, které se nemůže zbaviti. A domnívám se již, že kritiku tohoto dnešního společenského řádu v souvislosti s otázkou míru nelze přece dobře odbýti tím, že ji označujeme jakožto zaujatou kritiku a že proti ní stavíme stanovisko reálních politiků.
Pánové! Jestliže přes to ve vědomí, že tento společenský řád nikdy nemůže přivoditi trvalého míru, že nikdy nebude moci ušetřiti světa před novými válkami, jestliže přes to podporujeme všechny snahy, které také uvnitř tohoto společenského řádu směřují k tomu, aby mír podle možnosti a pokud možno dlouho byl zachován, pak děje se tak proto, poněvadž jsme přesvědčeni, poněvadž dějiny posledních let nám s veškerou jasností ukázaly, že v dozírné době dospějeme a dospěti musíme ke změně tohoto společenského řádu; a poněvadž si přejeme, aby mír po tuto dobu a až do toho okamžiku byl zachován, proto podporujeme, vítáme, kde to možno, ve všech svých organisacích všechny mírové snahy dnešní politiky, vždy ve vědomí, že může přijíti čas, jestliže se tento společenský řád nezmění, kdy všechny tyto snahy budou marný a se rozbíjí, a že se těm, kteří na porušení míru mají zájem, v daném okamžiku zase jako roku 1914 podaří porušiti mír. To víme, to jest nám jasno, a víme, jak silná jest tato moc. Oproti této moci stavíme celou sílu mezinárodní třídy dělnické, která bude všude podporovati snahy mírové.
Pánové! Chci skončiti. Československo a pan ministr dělali tedy v Ženevě politiku, kterou oproti dřívějšímu stanovisku, jež pan ministr zastával, můžeme označiti jakožto pokrok, i neváhám všude a s radostí konstatovati, že ženevský Protokol oproti dřívějšímu stavu znamená pokrok. Ale jestliže se domníváte, že tato činnost v Ženevě sama stačí, aby nám zde v Československu zachovala mír, a jestliže se domníváte, že po této mírové činnosti v Ženevě nemusí následovati také podobná mírová politika v Československu, pak se nesmírně mýlíte. A pak veškeré vaše mírové smlouvy nebudou míti účinku, pak na všech nerozřešených problémech tohoto státu ztroskotají a musí se ztroskotati vaše mírové snahy. Pánové! Není to věcí, přes kterou se můžeme klidně přenésti pokrčením ramen, že jest dnes v Evropě 48 milionů lidí, kteří nenalezli svého práva. K těmto 48 milionům lidí náleží 4 až 5 milionů lidí v tomto státě. Pánové! Ať se pan ministr v Ženevě namáhá jakkoli, jestliže jeho tamní snahy ničí snahy jeho pánů kolegů zde, pak činnost jeho zůstane bezvýslednou na věky. Mně tato věc nezdá se tak k smíchu, jako panu ministrovi, shledávám jí velice vážnou. Mluvíte zde velmi mnoho o iredendě. Čteme-li však v novinách - nevím, zdali je to pravda, pan ministr železnic však, kterého bych se o tom musil dotázati, neukázal se v senátě již dávno - čteme-li tedy v novinách, že na jisté schůzi v Lounech prohlásil, že v zájmu úspor musí býti propuštěno 7.000 německých železničních zaměstnanců, kteří neobstáli při jazykových zkouškách, pak vám pravím: z těchto 7.000 železničních zaměstnanců bude 70.000 iredentistů. To jest vaše politika vnitřní. A jdete-li ven a podíváte-li se na svoji politiku v otázce pozemkové reformy: zde děláte válečnou politiku a v Ženevě politiku mírovou. Není lhostejno ani pro existenci tohoto státu, že děláte politiku, která jest s to porušiti mír ve vašem státě, a mělo by býti vaší hlavní úlohou, první úlohou ministra věcí zahraničních, jehož mírové snahy vždy znovu chceme uznávati, aby po jeho mírových snahách v cizině bezprostředně následovaly mírové snahy doma. Sice bude zde jednoho dne státi a bude za sebou míti život nesmírně činný, bohatý na energii, bohatý rozumem, a před sebou bude míti trosky.To, pánové, dlužno povážiti, to vám chci říci. Hájíme stanovisko my němečtí sociální demokraté, že chceme mír navenek, ale také vnitřní mír v tomto státě. To chci dáti panu ministrovi s sebou na cestu. Nestačí, aby tam pracoval v zájmu světového míru, neboť musí k tomu ještě přistoupiti jeho činnost v zájmu vnitřního míru. (Potlesk a souhlas na levici.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr Brabec.
Sen. dr Brabec: Slavný senáte! Výklad pana ministra zahraničí je složen ze dvou částí: z prvé, jednající o pracích naší československé delegace a celém jejím postupu ve Svazu Národů, pracích, které byly zakončeny ženevským Protokolem, a z druhé, která jednala o aktuálních zahraničních otázkách.
Dovolím si učiniti několik poznámek k oběma těmto částem exposé a budiž mně dovoleno s prvou začíti. Co se týče této, tedy kdo sledoval práci československé delegace ve Svazu Národů, nemůže jistě upříti, že to byla práce dobrá a poměrně úspěšná. Pravím >poměrně úspěšná< se zřetelem k tomu, jakou věc má povahu, že tu jde totiž o mezinárodní smlouvy mezi celou řadou států, liteře se dotýkají velmi živě problémů i vnitrostátních, a že i něj lepší smlouvy mohou býti nedodržovány nebo porušovány, že tudíž přirozeně je tu vždycky takové nebezpečí, že se řekne: no dobrá, je to mezinárodní smlouva, bylo to podepsáno, ale bude-li to také splněno?
Ale to je se všemi smlouvami tak, kdyby nic jiného nebylo, nežli že na mezinárodním foru za přítomnosti a aktivního účastenství takového množství delegací z nejrůznějších států světa bylo možno v klidu a věcně jednati o tak ožehavých mezistátních problémech, jakým je obligatorní arbitráž, sekurita, vzájemná garancie a omezení zbrojení, už to zdá se mi býti značným pokrokem v mezinárodních stycích, a mám za to, že to má i veliký význam do budoucnosti pro vyvarování se násilným konfliktům.
Jsem přesvědčen, že nemusí dojíti k nové nějaké válce, že k ní také nedojde, bude-li možno ve Svazu Národů o dotyčném sporném případu uvažovati, jej zkoumati, rozebírati a pak vydati také buď rozbor celého případu, anebo docela rozhodnutí, jak je to předvídáno v budoucnosti o tom, že určitý stát byl útočníkem a druhý stát určitý, že byl napadeným, že byl obětí. Jakmile se stane mezinárodním zákonem, že každý mezinárodní spor, dříve než se sáhne ke zbraním, musí býti nestranným nějakým mezinárodním sborem, jakým je Svaz Národů a ještě více Stálý mezinárodní soud, prozkoumán a posuzován, a že po určitou vyčkávací dobu nesmí sporné strany sáhnouti k násilí zbrojnímu pod sankcí, že by strana, která poruší tuto lhůtu vyčkávací, byla posuzována a souzena jako útočník, jako ten, kdo se dopustil mezinárodního zločinu války, a jíž ten termín, že se mluví p mezinárodním zločinu války útočné, tedy jakmile toto se stane mezinárodním zákonem a bude zde možnost mravního odsouzení celým kulturním světem státu, který takový mezinárodní zákon poruší, mám za to, že nebude možno, by vznikl takový strašný konflikt, jakého jsme byli svědky v roce 1914. A v tomto zmenšení nebezpečí války vidím důležitost a význam ženevského Protokolu. Ovšem předpokládám, že ten ženevský Protokol bude také dostatečným počtem států uznán a ratifikován, a to s tou pevnou vůlí, že má býti držen a hájen. Toto nesporně znamená tvoření se nového mezinárodního práva na jiných základech, než bylo mezinárodní právo dosavadní před světovou válkou. Nedá se upříti, že to tehdejší mezinárodní právo nás úplně zklamalo a že bylo rozpoutanými tehdy vášněmi v pravém slova smyslu rozmetáno, a já vidím hlavní důvod této katastrofy mezinárodního práva dřívějšího právě v tom, že tu nebylo žádné takové možnosti závazného projednávání mezinárodních sporů na uznaném a předem již organisovaném a k tomu určeném mezinárodním foru, jakým je teď Svaz Národů a jakým jest a bude čím dále, tím více Stálý soud pro mezinárodní spravedlnost, až bude ovšem uznána všeobecně jeho závaznost. A důležito je, že není potřebí čekati, až se přihlásí některá ze sporných stran, nýbrž že kterýkoliv ze států zúčastněných ve Svazu Národů má právo žádati o zabývání se určitým sporem a vyvolati všechny důsledky takového projednávání. Je to podobně také, jako to vidíme ve státě s občanským a trestním právem. A tu je potřebí upozorniti i na jednu stránku věcí, totiž že my považujeme v našem soudnictví za jakousi záruku spravedlnosti veřejnost procesu. A právě zde jest také tou zárukou ta veřejnost procesu před Svazem Národů, event. před mezinárodním soudem. V tom, že budou nastoupeny metody veřejného projednávání mezinárodních problémů, můžeme viděti záruku zmenšení nebezpečí válek. Již také proto, poněvadž pak nebude možno, by národy byly klamány, jako tomu bylo v dobách dřívějších při vyhlašování válek, kdy vždy a u všech států bylo doprovázeno prohlášení války manifesty o spravedlnosti sáhnutí ke zbrani. Právě v té tajnosti příprav, v tajnosti vyjednávání byla dána největší možnost, aby v prvním okamžiku národ byl oklamán a aby byla rozpoutána u něho vášeň a touha po odvetě za domněle učiněné bezpráví. Tomu právě může zabrániti taková organisace, jakou je Svaz Národů. Přirozeně nedělám si proto žádných ilusí, že by takto založený mír byl věčným mírem. Konečně i v životě státním, vnitřním, jsme svědky toho, že při veškeré systematičnosti a dokonalostí našeho trestního práva se vyskytují zločiny a že musíme užívati prostředků represivních proti tomuto porušování práva. Tedy takového něco jistě tím spíše se může státi v právu mezinárodním. Ale přece mám víru, že mnohý mezinárodní spor a snad převážná většina může býti vyřešena součinností ve Svazu Národů, součinností národů a států ve Svazu Národů beze zbraně a beze škod, jaké každé násilné řešení s sebou přináší. A čím více se podaří vyřešiti mezinárodních sporů mírně, ať již vyjednáváním, nebo rozsudkem uznaného mezinárodního soudu, tím méně bude jistě možností války.
Ale k obsahu ženevského Protokolu bych si dovolil několik poznámek k jedné věcí, se kterou se velmi snadno může provozovati agitace buď demagogická, anebo utopistická, a to je otázka odzbrojení. My jsme již takové hlasy slyšeli. Úplné zbavení se armády je rozhodně nebezpečno, dokud tu nebude takové mezinárodní mocí výkonné, jakou je moc státní. A i tu řekněme ve vnitřním životě států se připouští, jak známo, aby občané drželi a nosili zbraně pro svou obranu. Tím více dlužno připustiti a považovati za nutné, aby státy podle svých zvláštních poměrů a své zvláštní situace místní měly určitou obrannou moc zbrojnou. Ovšem nikoliv takovou armádu, která již svým celým rozsahem a spoustou svého válečného materiálu přímo svědčí o tom, že je určena pro expansi a útok navenek. Vy víte, že dva státy severské se zabývají návrhy na úplné zrušení svých armád. Jsou to Dánsko a Švédsko. V Dánsku ovšem je situace zvláštní. Kdyby na přiklad tomu státu hrozil útok, již se o tom mluvilo v mezinárodních kruzích, ovšem důvěrně, a myslím, že je to celkem jasné, že jeden stát by měl značný zájem, aby hájil sám neodvislost tohoto státu, a také by měl vhodnou polohou velmi snadnou k tomu možnost. Ale přes to bych se obával, že takové úplné zbavení se všech prostředků obranných může zejména v kritickém okamžiku působiti velmi škodlivě na pravidelný život státní i hospodářský dotyčného státu a že se to nedá trvale udržeti.
Ostatně je také v Dánsku proti tomu dosti silná oposice a rovněž tak i ve Švédsku. Pokud se jedná o náš stát Československý, tedy jíž sama jeho poloha a konfigurace jej uvádí ve značné nebezpečí. I když nemyslíme ani na sousední státy a na možnost útoku, s jejích strany, tedy je uváděn přece v nebezpečí pro případ konfliktů, které by mohly vypuknouti v bezprostřední blízkosti, a jejichž odraz by mohl působiti velmi zhoubně na naše teritorium. Mimo to při této otázce odzbrojení je nutno uvážiti také ještě problém garanční. Tu myslím, že úplné odzbrojení státu by se mohlo státi přímo ohrožením míru, poněvadž žádné právo a také ne mezinárodní právo by nemělo účinnosti, kdyby za ním nestála určitá exekutiva, která může právo vynutiti, v případě ovšem odporu některé strany. A je zvláště důležito, myslím - a na to dlužno pamatovati - aby garanční mocnosti měly rozhodnou převahu nad oněmi státy, které na takové závazky nepřistoupily a které jsou tudíž v řadě možných rušitelů anebo útočníků.
Tu se mi zdá, že by takovým úplným odzbrojením, takovou pasivností, bylo vytvořeno velmi nebezpečné prostředí skoro podle zásady neodpírati zlu se všemi důsledky této nebezpečné filosofie. A vlastně by se tím podporovali svévolní a expansivní činitelé á povzbuzovali ke zlu a násilí. Mám naopak za to, že každý stát, který chce upřímně zachování míru a závazné řešení sporů mezinárodním soudnictvím, má mravní povinnost zůstati přiměřeně ozbrojen a býti pohotově, aby mohl převzaté garancie také splniti. To se mi zdá býti jedině >fair play<. To druhé, úplné odzbrojení se, jest jednak vymykání se společné povinnosti vzájemné pomoci, jednak je to nebezpečná chabost, ke které, ostatně ani nemohu věřiti, že by se chtěl odhodlati stát, který dbá své suverenity a nechce se státi hříčkou nebo vasalem státu jiného.
Takové myšlenky, zdá se mi, mohou se roditi jen v hlavách, které nemyslí reálně. U malého státu se mi zdá právě, že by bylo úplné odzbrojení ještě nebezpečnější, nežli u velikého národa a státu, poněvadž tento velký stát má již sám v sobě jistou přirozenou fysickou sílu a možnost ji rychleji zorganisovat a uplatnit na odvrácení útoků, tak jako silný člověk se i holýma rukama dovede bránit, klásti odpor, kdežto malý národ právě pro svou fysickou nedostatečnost právě tak jako slabší člověk spíše musí býti připraven a na stráži, již také proto, že se na něho snáze odváží útočník, než na stát velký.
To by bylo asi to, co bych si dovolil poznamenati k prvé částí exposé pana ministra o Svazu Národů a pracích tam konaných, a mohu říci, že ty výsledky zasluhují uznání a schválení našeho.
Než přikročím ke druhé části, odpověděl bych rád na část poznámek pana kolegy dr Hellera, ačkoliv nechci se pouštěti do obšírné polemiky. On totiž poukazoval k tomu, že z mírových smluv mnoho nezbylo po konferenci londýnské a po přijetí Dawesova plánu a že byl do nich učiněn veliký průlom. Divím se skoro této poznámce. (Sen. Kroiher: Lausanne je také průlom!) Zdá se mi - o tom průlomu, to tvrdí pan dr Heller - že to byly jisté koncese učiněné Německu a že by to právě nemělo býti příčinou výtky státům vítězným, že upouštějí od přísností podepsané a uznané mírové smlouvy. (Sen: Kroiher: Nešlo to jinak!) - to přijde na to - a je to myslím falešné posuzování dobré mezinárodní vůle a moudré ústupnosti. Bude to zároveň snad výstrahou některým příliš ochotnýma živlům mezinárodním k dalšímu podobnému shovívavému jednání. Mám za to, že se tím právě neprospěje dobré vůli mezi národy.
Co se týče druhé části, chápu ovšem, že každý ministr zahraničí musí mluviti optimisticky. Není jistě jeho úkolem, aby vyhledával, kde jaká mezinárodní nepříjemnost, nebo mrzutost se připravuje, a bouřil tím veřejnost. Ale ovšem pan ministr mi promine, když jeho optimismus se mně nezdá dosti odůvodněným v jednom směru a myslím, že musí projevený optimismus býti vždycky odůvodněn, totiž pokud se týče vývoje věcí. v Rusku, a uznání sovětských republik de jure.
Měl bych větší starost o to, co a jak bude u nás po uznání ruské sovětské vlády de jure, než jak to je a bude, dokud bude trvati ten nynější faktický stav, poněvadž nedá se upříti, že ruská sovětská vláda je činitel, kterého vlastně neznáme. Je to přece jen ještě záhadou, jakým způsobem se bude chovati. Ona není sama založena na ničem jiném, než na okamžitě uplatňované moci. Trvá snad jen proto, že na územích bývalého ruského státu není žádných demokratických organisací v našem slova smyslu. A jistě nebyla tato vláda dosud uznána ani vlastním národem, nějakým všeobecným rovným a tajným hlasováním tak, jak u nás se to žádá a je to zvykem a jak my jedině díváme se na legitimní vládu. Naopak, my víme, že je to faktická vláda minoritní, a tu se mně zdá ne dosti logickým, abychom my tuto faktickou minoritní vládu chtěli činiti samí svým formálním uznáním de jure legitimní, když ona si nedovedla věci zaříditi ve vlastním ovládaném teritoriu, aspoň předpokládám ovládaném teritoriu, tak, aby tam především národ její legitimitu ve formách podle našich názorů správných uznal. Jsou-li tu takové pochybnosti, pak myslím, že je nejlepší metodou, metoda vyčkávací. Zdá se mi, že my nemůžeme tady přijíti pozdě, a při nejmenším abychom vyčkali na jednu věc, až totiž vztahy komunistické internacionály k sovětské vládě přestanou činiti obtíže. To si přece musí taková vláda zaříditi, ovšem má-li k tomu vůli, s komunistickou internacionálou se rozejíti, učiniti se od ní docela neodvislou. Myslím, že my nestojíme nijak nepřátelsky k sovětské vládě, my se stavíme úplně neutrálně, ale nesmíme zapomenouti, že ona neuznává ani míru versailleského, ani míru saint-germainského, ani trianonského, které jsou přece základem nynější úpravy mezinárodních poměrů a také základem našeho obnoveného státu a naší neodvislosti, a že tudíž také nemůže ona od nás očekávati uznání de jure, sice jinak my bychom nebyli vlastně na stejném stanovisku, kdybychom uznali formálně vše a nám by nebyly uznány ani ty nejzákladnější věcí. Jestli skutečně sovětská vláda je tak spravedlivá a rozumná, jak si to osvojuje svým sebevědomým vystupováním vůči vládám druhým, pak nepochybuji, že toto stanovisko, bude-li vůči ní uplatňováno, musí pochopiti, že nám je nemůže zazlívati.
Ostatně - snad pan ministr zahraničí v tom směru ještě doplní své informace - ale nevím, jestli nám byl učiněn nějaký návrh. Jedná-li se o nějakou takovou formální smlouvu, zpravidla jedna strana a to ta, která o tu smlouvu stojí a žádá jí, učiní návrh, musí nám něco nabídnouti. Přece nemůže přijíti prostě s požadavkem - uznejte nás de jure - aniž by nekoncedovala dalších podmínek, na kterých nám musí záležeti. Na tomto stanovisku by mne ještě utvrzovala slova pana ministra zahraničí, že komunismus prodělává stálou krisi a stále více ustupuje. Neříkám to proto, že bych z toho měl nějakou radost, nebo že bych chtěl s tím komunisty drážditi. Proces rozkladu a ústupu komunismu je mně docela lhostejný, a to proto, poněvadž se dívám na komunismus jako na utopii, která není schopna realisace a života, myslím, však že je potřebí býti při tom na stráži a zachovati jinak klid. Ovšem vyvaroval bych se všeho, co by mohlo komunismus podporovati, co by mu mohlo přispěti, a obávám se, že takové uznání de jure je takovou podporou, že bude využitkováno sovětskou vládou v celém světě jako doklad pro sílu a schopnost dalšího rozvoje komunistické vlády. Proto jsem toho názoru, že je především nutné míti všestranné informace, než se začne jednati o jakékoliv uznání sovětské vlády de jure, a to zejména takové, že musíme my si klásti podmínky a že se nemůžeme spokojiti s pouhými předpoklady. Proto ne, poněvadž předpoklady, tedy motiv smlouvy nerozhoduje, ale smlouva sama a podmínka v ní vložená a ovšem také musíme důkladně uvážiti veškeré důsledky. Nám by přece nemohlo býti tak docela lhostejné, co se stane s ruskou emigrací zdejší, kterou až dosud jsme tu podporovali. Je to možné, abychom je vydali v ruce jich odpůrců, před kterými se k nám utekli a před kterými u nás byli přijati v ochranu? Tedy mně a naší straně se zdá všechen spěch s uznáním sovětů nebezpečným a my nemůžeme míti a nemáme obavy, že bychom tu něco zmeškali. Hospodářsky nemůžeme aspoň pro tento okamžik ničeho získati a jestli později, to je konečně otázka, na niž je těžko dnes dáti nějakou určitou odpověď.
Nepouštím ani to se zřetele, že sověty začnou proti nám nějakou propagandu, ale pak by to znamenalo, že nám chtějí diktovati bezpodmínečné uznání de jure, a my jako neodvislý stát něco takového musíme rozhodně odmítnouti. (Výborně! Potlesk.)
Předseda: Slovo má dále pan sen. dr Ledebur-Wicheln.
Sen. dr Ledebur-Wicheln (německy):
Slavný senáte! Pan ministr věcí zahraničních pojednal ve svém obšírném výkladě o problému souvislostí rozhodčího soudu, garančního paktu a odzbrojení ve všech podrobnostech tak přesně, že věru není potřebí klásti v té příčině další otázky. Myslím, že každý z nás, dík tomuto instruktivnímu kursu, snadno by mohl o receptu příštího zamezení válek obstáti před nejpřísnější zkušební komisí. V každém případě je potěšitelnou pouhá skutečnost, že se mluví o obligatorním rozhodčím soudě pro mezistátní sporné otázky, jakož i o mezinárodním odzbrojení vůbec, a že se, jak se zdá, přece vážně hledají cesty, které vedou k uskutečnění těchto všeobecných tužeb. Nechceme také ani jako oposice nikterak tajiti, že souhlasíme se všemi snahami pana ministra, které se snad pohybují v obou těchto směrech. Ovšem nemůžeme prohlásiti, že souhlasíme se všemi stanovisky, které přednesl, i nemůžeme také úplně sdíleti jeho nadšení, jehož vzletný pathos místy živě připomíná známou ódu Horácovu: >Exegi monumentům aere perennius<.
Ale i když v ženevském Protokolu prozatím ještě nespatřujeme pomník z kovu, nýbrž jen začátky stavby posud ještě jednostranné a hodně vratké, tož naplňuje nás přece jistým uspokojením, že tyto začátky alespoň částečně spočívají na těch základech, které jsme my sudetští Němci opětovně v parlamentě zastupovali protivou k počátečnému směru československé zahraniční politiky. Domnívali jsme, se vždy, že by státu velikosti a stáří Československé republiky z prohlášení absolutní neutrality byly vzrostly největší výhody, a že by mu bylo také poskytlo dostatečnou bezpečnost, kdyby se úplně byl podrobil rozhodčímu soudnictví, o kterém již jedná smlouva o Svazu Národů. Byli jsme a jsme proto proti všem regionálním smlouvám, které vždy v sobě chovají nebezpečí jednostranného zatažení do cizích konfliktů a které teprve tehdy pozbývají nebezpečí, jsou-li všestrannými, t. j. jestliže se navzájem ruší jako síť provazů; v tomto případě však jsou také zbytečnými. O tom se mluvilo v poslanecké sněmovně, a o tom dnes mluvil sen. dr Heller tolik, že by bylo zbytečno ještě něco připojiti, leda to, že pan ministr mohl již před pěti lety získati sobě zásluh, na které si, pokud jde o prioritu myšlenky rozhodčího soudu, činí nárok, a že mohl tím své vlasti uspořiti alespoň polovinu oněch 16 miliard, které až do konce tohto roku vydal na vojenská zbrojení. Myslím také, že nás pan ministr neinformoval zcela správně, jestliže mluvil o všeobecném souhlasu se stávajícími regionálními smlouvami, neboť výzva, se kterou se anglický předseda ministerstva Mac Donald ve své velké ženevské řeči obrátil k malým státům, zdá se dokazovati opak, a skutečně jsou také zvláštní smlouvy, o kterých jest zmínka v garančním paktu, něčím zcela jiným, nežli závazky, ve které vešla Československá republika.