Velectění pánové! Chci se zmíniti jen několika slovy o Rusku. Že Rusko oplývá naturálním bohatstvím je nesporné a zajisté je to země, která hospodářsky má vysoký význam pro celou Evropu. Než musím přece jen souhlasiti s vývody pana kolegy dr Brabce a chci v této příčině přispěli několika poznámkami. V prvé řadě poměr k Rusku zdá se mi býti poněkud komplikován poměrem k Polsku. Víte, že Polsko s Ruskem nežije v nejlepších stycích a tu zajisté již z politického hlediska je potřebí jisté opatrnosti a to tím více, poněvadž politické otázky souvisejí těsně s otázkami hospodářskými. Ale co na Rusku musíme žádati, je v prvé řadě to, aby ty zásady, liteře se žádají podle mezinárodního práva na každém státě, byly plněny také státem ruským. Co nám na příklad pomůže, jestliže uzavřeme smlouvu s Ruskem, jestliže naši občané, obchodníci uzavřou nějakou smlouvu a nemohou počítati s tím, že jejich pohledávky budou skutečně řádně zaplaceny a když nebudou zaplaceny, že jim bude poskytnuta náležitá možnost, aby dobyli kupní cenu za dotyčné zboží. To je malý příklad. Nejlepším toho dokladem bylo Srbsko. Se Srbskem žili jsme vždy v nejlepších stycích a hledíme s ním žíti v dobrých stycích, neboť je také členem Malé Dohody, I zde byly obtížné poměry pokud se týče dobývání pohledávek. Srbové nám neplatili, naši obchodníci tam ztratili miliony, poněvadž nemohli obdržeti dlužné ceny náležitě zaplacené. I v tom směru se poměry změnily, poněvadž, jak jsem se přesvědčil, když jsem byl posledně v Srbsku, i v tomto ohledu Srbové počínají si zcela jiným způsobem než dříve. Co ale ještě nás zdržuje, abychom již do styků s Ruskem se vrhli, jsou přece nejasné poměry a zejména, bolševismus sám o sobě, kterýž nechci nikterak ještě podceňovati. V tom utvrzuje mne, i když to hnutí je snad slabší, ona okolnost, která byla předmětem tak živé debaty v tisku anglickém na základě známého dopisu sovětského Ruska. Ale ještě jiná okolnost je tu, na kterou ještě v průběhu další své řeči dovolím si poukázati. Viděli jsme, jak Anglie v této příčině měla dobrou vůli a tento vysoce komercialistický národ přece nemohl dosíci výsledků. Vidíme ale též, že Francie sama váže obchodní styky na určité podmínky a uznání de jure, které přece souvisí s obchodními styky, váže na určité samozřejmé podmínky, zejména podmínku závazného plnění smluv, závazného plnění dluhů, zacházení se státními občany, takovým způsobem, aby tito byli bezpečni a podobně. Vidíme, že tedy Francie sama o sobě také nepřistoupí, dokud tyto garancie zde dány nebudou. Mám za to, že nemůžeme se také v tomto směru ukvapovati. Co by nám pomohlo uznání samo o sobě, kdybychom nemohli navázati styků takových, jakých je potřebí pro naše státní občany, a ne, jak pan kolega dr Heller pravil, které by záležely na Rusku samém. V prvé řadě musí se naše vláda starati o naše občany; našim občanům zde musí kynouti takové výhody aspoň, že by byly dosti cenné a ne aby z takové smlouvy plynuly nějaké nevýhody. Tím by vláda sama se octla v situaci takové, že by nemohla zodpověděti svojí činnost.
Pokud se týče Bulharska, tu se mi zdá, že politika v této příčině vede se poněkud jednostranně. Zdá se mi, že se zde provádí politika jedné strany, která je v jistém a to zřejmém odporu s nynějším režimem Bulharska. A přece Bulharsko samo, jak jsem se dočítal v různých, zejména vládních listech, velmi klade váhu na to, aby mezi Srbskem a Bulharskem byly styky nejlepší a také mezi námi tyto styky se zlepšily. Ale pokud jsem - možná ne úplně informován - i se strany Srbska se pohlíží na Bulharsko poněkud střízlivěji. Zdá se, že i zde je to jistý moment, který nabádá Srbsko k jisté ostražitosti. Mám proto za to, že by bylo chybou, kdyby se snad měla naším přičiněním posice nynější vlády seslabovati a to tím více, poněvadž když někde, tak zajisté nejvíce na Balkáně, hrozí nebezpečí bolševismu. Toho dočítám se nejen v jihoslovanských listech, ale právě v poslední době dostala se mi do rukou vysoce zajímavá zpráva v >Neues Wiener Journalu<, která charakterisuje poměry tak, že kdyby snad Bulharsko se stalo obětí bolševismu, mohlo by to znamenati také zmatky na celém Balkáně a zmatky také v naší dohodě a my snad mohli býti do těch zmatků vtaženi. Dovolím si citovati dotyčný článek, o kterémž nemám pochybnosti, že je pravdivým tím více, když sám pan ministr zahraničí byl tak laskav, že nám obsah jeho byl sdělen; >Neues Wiener Journal< ze dne 29. října totiž uveřejňuje obsah 4 dokumentů o činnosti vídeňské bolševické centrály, týkající se revolucionisace Balkánu. První dokument obsahuje výtah z usnesení výkonného výboru III. Internacionály ze dne 12. srpna 1923, podle něhož zřizuje se ve Vídni bolševická sekce pro Balkán, jež má usilovně pracovati pro utvoření sovětové balkánské federace. Komunistou Kolarovem vypracovaný plán revoluce v balkánských státech obsahuje 4 body velmi poučné a zajímavé:
1. Získání ústředního vedení vnitřní makedonské revoluční organisace a bezvýhradné poskytnutí hmotné podpory této organisací za účelem seslabení posice bulharské vlády a vyvolání povstání v Makedonii, jež přivodilo by dosazení ryze sovětské vlády.
2. Organisace komunistických oddílů v území obsazeném Řeckem a Jugoslávií za účelem vyprovokování bulharské vlády a vyvolání ozbrojené intervence Malé Dohody v Bulharsku.
3. Organisace komunistických tlup v Bulharsku za účelem rušení normálního života v zemi a vyvolání povstání.
4. Zřízení skladišť zbraní na pobřeží Černého moře.
Uvedený plán byl přijat výkonným výborem v Moskvě ve schůzi konané dne 13. března t. r. a zaslán vídeňské sekci pod č. 193 ze dne 16. března t. r. V téže schůzi byly povoleny neomezené úvěry.
Pánové, tím končím a jako člen koalice prohlašuji, že budeme hlasovati pro to, aby exposé pana ministra zahraničních věcí bylo vzato na vědomí, (Potlesk.)
Místopředseda Valoušek: Slovo má pan sen. Hartl.
Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! >Myslím, že Evropa ještě více mírovými smlouvami, nežli válkou se octla v těžkém nebezpečí rozkladu.< Těmito slovy zahajuje Nitti, italský předseda ministerstva z let válečných, svoji knihu >Evropa míru zbavená< a lze zajisté míti za to, že všichni myslící lidé, pokud nejsou vázání zvláštní svoje výhody stavěti nad všeobecné blaho Evropy, pravdivost těchto slov uznávají.
Ale právě u nás takovéto poznání nesmí přijíti ke slovu. Zabezpečení mírových smluv a jejich nedotknutelnost jest osou, kolem níž se točí naše jak přece celý svět ví, nedobrovolná a především Francií vázaná politika zahraniční. To slyšeli jsme z úst pana ministra věcí zahraničních právě tak často, jako z úst pana presidenta republiky. A poněvadž nesmíme potírati nebezpečí rozkladu Evropy v jeho nejdůležitější příčině, v nerozumných nemírových smlouvách, namáháme se velice - to budiž ochotně doznáno - působiti proti zjevnému nebezpečí pro evropský mír, který se přece teprve má dostaviti, zvenčí umělkovaným aparátem, jehož nositelem má býti Svaz Národů.
Nemáme žádné důvěry k takovémuto počínání, kteréž místo nemoci potírá symptomy nemoci, především také proto, poněvadž myšlenky Svazu Národů ze začátku zneužíváno bylo k tomu, aby se skryla násilnická pomstychtivá poválečná politika Francie. Pokud ve Svazu Národů nejsou zastoupeny všechny státy stejným způsobem a se stejnými právy, můžeme v něm spatřovati jen překážku, která vadí otevřeně a poctivě se raditi o opatřeních, jež by vyžadovalo skutečné uklidnění Evropy.
Přes to chci sledovati vývody pana ministra věcí zahraničních s vážností, kterou vyžaduje jeho osobnost a význam věcí. Pan dr Beneš líčil především vývoj, jaký prodělala myšlenka zabrániti válkám ve Svazu Národů až do dnešní ženevské konference a jenž vrcholil ve článku 8 smlouvy o Svazu Národů, podle kteréhož >členové Svazu Národů uznávají, že udržení míru vyžaduje omeziti zbrojení států na nejmenší míru, která stačí pro bezpečnost států a pro splnění mezinárodních závazků, jež uloženy jsou společnou akcí<. Již v tomto znění jest nápadnou neobmezená roztažitelnost pojmů. Kdo posuzuje >bezpečnost< státu? Je nesmírná vojenská moc, kterou udržuje Francie přes úplné odzbrojení Německa, pro její bezpečnost nutnou? A naopak: postačí k zabezpečení Německa směšně slabá říšská obrana, kterou tvůrci mírových smluv a Svazu Národů Německu přiznali, přihlédneme-li k přepjatému vojenskému zbrojení Francie a její vasalských států? Již z tohoto srovnání jest patrno, jak se smlouva o Svazu Národů vyčerpává v theoriích, kdežto venku skutečnost se vysmívá všem jeho deklamacím a bezohledně se bére ke předu svojí prastarou, mečí a násilím označenou cestou.
Pokud potrvá rozdíl mezi přepínáním vojenské válečné pohotovosti Francie a států, jež jí následují, a mezi vojenskou bezmocností Německa, bude dlužno všechna krásná slova o bezpečnosti a zárukách oceňovati jen jako prázdné fráze.
Pan dr Beneš pociťuje asi něco podobného, neboť hledí tento rozpor vysvětliti tím, že podle jeho rozdělení států čtvrtá skupina států, k níž náleží Francie a státy, které jí následují, prý >zvláštními poměry na pevnině byly nuceny udržovati silnou armádu, anebo jí dále vybudovati<. To jest sice tvrzení, kterému se však naprosto nedostává, dostatečného odůvodnění. To se jeví také v doznání pana ministra věcí zahraničních, že celý ostatní svět - Anglie i Amerika, jakož i neutrální a dříve nepřátelské státy - toto jednání států čtvrté skupiny odsuzovaly jakožto projev imperialismu a militarismu. Ale připojuje konejšivě, že tyto kontroverse vlastně posílily všeobecné mírové snahy celého světa, což pokouší se prokázati, poukazuje na různé mezinárodní společností, jako ženské hnutí, socialistické sjezdy, meziparlamentární Unii, Ligu Svazu Národů atd., tedy poukazem na sdružení, která přes chvályhodné snahy nemohla posud dosíci skutečného vlivu na řešení mírového problému.
Jest ostatně pozoruhodno, že smlouva o Svazu Národů právě tak jako prohlášení pana ministra věcí zahraničních se vyhýbají schválně jasnému slovu >odzbrojení< a že se vždy mluví jen o >omezení zbrojení<, výraz to, který nevylučuje, že má platiti jen pro futuro, kdežto slovem odzbrojeni bylo by rozuměti také zmenšení dosud stávajícího zbrojení. Zde také jest zajímavou poznámka pana dra Beneše, že anglické stanovisko, které žádal o rychlé poctivé odzbrojení, nemohlo býti přijato, poněvadž by snad ten nebo onen, stát přes převzatý závazek odzbrojovati potají zbrojil dále, což by mohlo vésti k tomu, že by poctivé státy, které zachovávají smlouvu, mohly se státi obětí útoků zlomyslných států.
Ale, jsou-li takovéto pochybností vůbec oprávněny: zda neplatí pak ještě mnohem více o omezení zbrojení, jež mnohem nesnadněji lze kontrolovati, nežli pro odzbrojení, které snáze lze přehlédnouti?
Ale snad chtěl pan dr Beneš jen vyjádřiti, že nelze se spolehnouti jedině na dobrou poctivou vůli států, a že z toho následuje bezpodmínečná nutnost garančního paktu, o kterém se stalo usnesení v Ženevě a který chrániti musí takové státy před nepřátelským přepadnutím, které svoje zbrojení omezily. Ale jest na pováženou, že tento garanční pakt, na jehož vypracování pan ministr věcí zahraničních vynikajícím způsobem byl zúčastněn, uznal také nutnost lokálních ochranných aliancí, pod kteréž, jak pan dr Beneš výslovně konstatuje, spadají také smlouvy uvnitř Malé dohody a československé ochranné smlouvy vůbec. Již z tohoto dodatku vidíme, že ani v Ženevě nevěřili příliš morálním zárukami tamních úmluv a že pro všechny případy bylo úmyslem opatřiti si přece také vojenské záruky. Tím ovšem učiněn byl velký krok stranou od cesty k mírnému narovnání státních konfliktů.
Zpráva pana dra Beneše pokouší se však navrátiti se zase na této cestě tím, že rozvíjí myšlenku, že by se každý smluvní stát musil zavázati, že každý mezinárodní konflikt bezpodmínečně předloží mezinárodnímu rozhodčímu soudu. Ale ani zde nemůže se zbaviti obav, že ten nebo onen stát převzatého závazku jednoduše nedodrží. Žádá tudíž stanovení sankcí anebo trestních opatření proti státu, jenž smlouvu porušil.
Až sem vyvinula se diskuse, o garančním paktu, když počalo letošní vyjednávání v Ženevě, jejichž výsledek nám pan dr Beneš předkládá ve výtahu z t. zv. ženevského Protokolu. Podle toho jsou všechny státy, které se připojily ke Svazu Národů, povinny >podrobiti se rozhodčímu jednání, zúčastniti se každé společné akce proti útočnému státu a k tomu účelu dáti k disposici své hospodářské a finanční, jakož i své vojenské, námořní síly a letadla<. Máme zde dojem, jako by vojenské fanfáry vnikaly do líbezných melodií šalmají míru.
Pan dr Beneš příznačně v dalších výkladech o zmíněném ustanovení projevuje obavu, že by odzbrojený stát silnějším protivníkem s porušením převzatých závazků mohl býti napaden a >že by v takovémto případě Protokol ve svém celku a všeobecně mohl selhati. Napadený stát zůstal by pak bez pomoci, na kterou spoléhal<. Příliš velká důvěra v praktickou spolehlivost ženevského Protokolu nemluví právě z takovýchto obav. Rovněž nikoli z dalšího důsledku, že by v takovémto případě >lokální alianční smlouvy toto nebezpečí pro napadený stát odstranily, anebo alespoň silně zmírnily<.
Pan dr Beneš dovede správně navzájem oceniti praktickou cenu akademických přísah míru a vojenských mocenských prostředků, ve kterýchžto posléz jmenovaných přece, jak se zdá, se mu jeví ultima ratio. Obzvláště spojenecké smlouvy, které sám uzavřel, leží mu nepochybně velice na srdci, ačkoli uzavřeny byly dávno před ženevským Protokolem a tudíž sotva asi se kryjí s jeho tendencemi. Slyšeli jsme přece před rokem z úst pana presidenta dr Masaryka, že Československo v dobrých i ve zlých dnech pevně bude státi po boku Francie. A toto ujištění proneseno bylo v týž den, ve kterém uzavřena byla smlouva s Francií. O nějaké podmínečnosti přislíbeného poslušenství v onom duchu, jenž se nyní projevil v ženevském Protokolu, nebylo tehdy ovšem řeči. Bylo by nyní zajímavo se dozvěděti, jak by se po názoru pana ministra věcí zahraničních zachovalo Československo, kdyby Německo, které mezitím se stalo členem Svazu Národů, nuceno bylo dovolávati se proti přepadení se strany Francie Protokolem zaručené pomoci všech členských států, tedy také Československa.
Anebo, chceme-li položití otázku všeobecněji: nelze s velikou pravděpodobností míti za to, že regionální ochranné smlouvy nepostačí vždy k provedení ustanovení ženevského Protokolu, nýbrž že naopak právě tak často octnou se k nim v nerozřešitelném odporu?
Zdá se mi, jako by z těchto vždy znovu se vracejících výhrad ohledně řečených smluv dosti zřetelně pacifistickou rouškou se šklebil militarismus. Zdá se, že pan dr Beneš cítil cosi podobného, projevuje to však jen zastřenými slovy, že >v Ženevě vedle skutečného pacifistického idealistou nebyl potlačen smysl pro skutečnou politickou reálnost<.
Co se týče ústavního, anebo správněji protiústavního projednávání ženevského Protokolu u nás, tu chtěl bych poukázati na tuto poznámku pana ministra věcí zahraničních: >Víme také, že Protokol bude musit projíti křížovou cestou parlamentárních bojů, nežli nabude platnosti.<
Pan dr Beneš jest si toho tedy plně vědom, že alespoň jinde parlamenty budou trvati na tom, aby zkoumaly Protokol před jeho ratifikací. Oproti našemu parlamentu, který sebe bohužel v takových otázkách již často sám snížil, něco takového ovšem mu na mysl nepřišlo. Praví o tom nikoli bez jemného výsměchu: >Naše vláda dala tomuto dílu své svolení. Dnes o tom podává zprávu také parlamentu, aby se tento vyjádřil o její politice v této věci.< Aby se vyjádřil, když Protokol byl již hlavou státu ratifikován! Náš otrocký parlament si však dá také toto odstrčení v otázce tak důležité klidně líbiti, přes jasná ustanovení našeho ústavního zákona.
Dovolil jsem si promluviti v několika jednotlivostech o ženevském Protokolu a o smlouvě Svazu Národů, která mu předcházela. Dovolte mi nyní ještě všeobecnou úvahu. Ve velice zajímavé knížce >Evropa 1914 a 1924<, která nedávno vyšla, zkoumal prof. dr Brockhausen objektivní příčiny, které vedly k válce. Shledává tyto příčiny v nespokojenosti řady států se svými tehdejšími hranicemi a různých národů s jejich státní formou. Jen 6 národů bylo v roce 1914 státně uspokojeno i zůstaly skutečně ve světové válce neutrálními, nehledě k Portugalsku, jež Dohoda komandovala do války. Jiných 6 národů s 98 miliony lidí byly nespokojeny, poněvadž jejich státy nebyly národnostně zaokrouhleny, ježto větší části jejich národa patřily k jinojazyčným sousedním státům. Všechny tyto státy vstoupily do světové války. Konečně bylo 13 národů s celkovým počtem 76 milionů, které neměly vlastního státu a které tudíž se domáhaly zničení oněch států, ke kterým byly přičleněny. Zasáhly různým způsobem, spiknutím a revolučními rejdy do války. Tedy ve státech s odštěpenými soukmenovci a v částech národů pod cizím panstvím dáno bylo ono vysoké napjetí, které představuje vlastní příčiny války. A tu je na místě otázka, zda mírové smlouvy toto napjetí odstranily, anebo alespoň zmírnily. Mnohojazyčné Rakousko bylo sice rozbito; za to však byly znovu vytvořeny, anebo rozšířeny státy přírůstkem cizí národnosti, ve kterých skoro polovina jejich obyvatelstva se nalézá pod nejtísnivějším národnostním panstvím cizinců. Panující národ činí v Srbsku a Československu sotva 50 %, v Polsku 55 %, v Rumunsku 71,5 %, v Litvě a Lotyšsku 75 a 78 %, ve Finsku a Estonsku po 88 %. A také ve Francii zvýšilo se přičleněním obyvatelstva Elsaska a Lotrinska, z 87 % německého, procento nefrancouzského obyvatelstva na 9,4 %. Německo musilo 4,1 milionů Němců postoupiti Polsku, Francii a Dánsku, a 5,1 milionů Němců bývalého Rakousko-Uherska dostalo se pod cizí panství české, rumunské, jihoslovanské a italské. Tentýž osud připraven byl 2,5 milionům, t. j. asi jedné čtvrtině všech Maďarů. Celkem vzdychá dnes 47 milionů Evropanů pod vnuceným státním panstvím cizí národnosti.
Tím pařížské mírové diktáty vytvořily nové síly, nabádající k válce, anebo posílily již stávající způsobem nejvýš nebezpečným. A nyní, když neštěstí je způsobeno a když ho stále širší kruhy jakožto takové poznávají, snažíte se zápovědí války a rozhodčím soudem toto zlo zažehnati, místo abyste je uchopili u kořene a nemírové smlouvy revidovali ve smyslu Wilsonových thesí, všechny národy vytvořením národnostně jednotných států postavili na vlastní síly a ponechali je svobodné vůli, aby se semkly ve státy vyššího řádu.
Umělci mírových diktátů přestavěli starou budovu Evropy tak, že se rozmnožily její ohněm nebezpečné kouty co do počtu a nebezpečí. Místo abyste osudné chyby odstranili a tím rozumně předešli vypuknutí nového zhoubného požáru, spokojujete se tím, že přichystáváte velikou stříkačku, která uhasiti má oheň po případě nastalý. Při tom jest její zasažení vázáno ještě různými podmínkami a předpoklady.
Takovýmto způsobem však nedosáhne se skutečného míru a poctivého uklidnění Evropy. K tomu jest zde jen jeden vhodný prostředek: odvrácení se od násilných mírových diktátů a státní znovuvybudování Evropy na zásadě sebeurčení národů.
Československo nemůže se ubírati touto cestou, aniž by se samo neobětovalo, leda že by bylo spravedlivou vnitřní politikou také menšinové národy již tak dalece získalo pro myšlenku státu, že by se nepotřebovalo obávati plebiscitu. Nezdá se však, že by v této příčině bylo dosti důvěry. Každý den naopak přináší nám nové důkazy toho, že držitelé moci tohoto státu nikoli ve smíření, nýbrž v násilném potlačování menšinových národů spatřují blaho republiky. Nemine dne, aniž by zde nebo onde nová násilná opatření nekřivdila naším právům a neničila náš hmotný aneb kulturní majetek. A přes to jde to štváčům, kteří bohužel mají ulici a tím silnou moc v tomto státě ve svých rukách, ještě příliš pomalu s potlačením sudetského Německa. Tak psala před nedávném >Národní Demokracie<, za kterou stojí mužové vysokého politického vlivu: >Mnoho bylo dosud zmeškáno, tím více zbývá ještě učiniti. Čas kvapí a my dnes můžeme s námahou poměrně malou dosící mnohého, čeho zítra těžce bude lze dobýti, až Německo povstane ze své mdloby.<
Program nelítostného ničivého boje proti Němectvu v tomto státě odporuje však jen zdánlivě mírovým snahám pana ministra věcí zahraničních v oboru mezinárodním. Soulad stane se přec ihned znatelným, když sobě uvědomíme, že ony mírové snahy na konec přece směřují k tomu, aby před jakýmkoli odporem bylo uchráněno bezpráví mírových smluv, na kterém se také zakládá zde v zemi prováděné znásilňování národnostních menšin.
A nyní ještě jedno: kdo věří tomu, že ženevský Protokol skutečně má a může sloužiti evropskému míru, ten musil by vystoupiti proti všemu svévolnému dráždění a vyzývavosti vůči Německu českým tiskem, ale také, což jest důležitější, oficielními osobnostmi nejvyššího postavení. Můžeme se s pohrdáním usmáti tomu, když >Večer< v den šťastně dokonaného letu vzducholodi Z. R. III. přes moře, kterýž celý kulturní svět obdivoval, v úvodním článku tvrdí, že >pro dopravu vzduchem nelze vzducholodi Z. R. III. použíti; že se hodí jen k tomu, uvázati ji na provázek a dáti jí dětem jakožto hračku.< Můžeme se spokojeným úsměvem uznati skromnost, s jakou se planoucí touha po vítězství spokojuje tím, když z českých zpráv o manévrech slyší, že vtrhnuvší >německá armáda< byla českým vojskem na hlavu poražena. Musíme však již poněkud vážněji souditi o tom, když se odsud plánovitě provozuje štvaní lužických Srbů proti německé říši a když to úřední kruhy blahovolně trpí. Je již poněkud silné, když poloúřední vládní list >Československá republika< píše: >Neboť podle přesvědčení všech spravedlivě smýšlejících Čechů jest zcela samozřejmo, že lužičtí Srbové, zbytek to národa čítající 200.000 duší, musí dosáhnouti svobody a sebeurčení; aby splynuli s (Československou) republikou . . . Jejich prohloubená kulturní práce platí Čechům, jakožto dobré znamení pro bratrské spojení lužických Srbů s nimi.< Ale ještě mnohem více je na pováženou, když hlava státu ve svém poselství dne 28.října 1923 ke zjištění, že Československá republika bude pokračovati ve své slovanské politice, připojila větu: >Všechny slovanské národy s výjimkou lužických Srbů mají nyní svůj vlastní stát; kulturní vzájemnost může nyní býti doplněna silnou politickou dohodou. Vláda má pro to dobrý program a pracuje s úspěchem<. Takovéto projevy musí v Německu působiti tím urážlivěji, ježto se tam známý spis Hanuše Kuffnera s jeho odvážnými plány na úplné zničení Německa oceňuje jinak než dříve, totiž od té doby, kdy náš bývalý ministr Války Klofáč legitimoval pana Kuffnera veřejně jakožto oficielního a vlivného spolupracovníka na mírových diktátech. A poněvadž také pojetí Lužice do Československa bylo požadavkem Kuffnerovým, stali se nyní lidé poněkud citlivějšími vůči vyzývavému způsobu, jakým se v Československu odvažují pojednávati o >lužické otázce<. Bylo by činem uznání hodným, kdyby pan ministr věcí zahraničních v této věci si vynutil korektnější a mezinárodním zvykům odpovídající jednání českých úředních i neúředních vrstev.
Vraceje se k hlavnímu bodu svých vývodů prohlašuji, že nemůžeme míti důvěry k nestranné prý mírumilovností ženevského Protokolu, poněvadž vidíme, že tato mírumilovnost je zle kompromitována spojeneckou politikou našeho státu a také jinými skutečnostmi, jako na příklad francouzským vrchním vedením našeho vojska. A my nedůvěřujeme také mírumilovnosti, která v mezinárodním oboru chce chrániti slabého proti silnému, ve vlastní zemi však národnostní menšiny nelítostným násilím zbavuje práv, odnímá, anebo ničí jim hmotný a kulturní majetek, s nepokrytým konečným cílem jejích národnostního zničení.
Vzhledem k tomuto zejícímu rozporu mezi mírovým prohlášením pana ministra věcí zahraničních a násilnou politikou vnitřní nemůžeme vzíti exposé pana ministra k vědomosti. (Potlesk na levici.)
Místopředseda Valoušek: Slovo má dále pan sen. Slavík.
Sen. Slavík: Slavný senáte! Pan ministr zahraniční ve svém exposé jistě velmi obšírně pojednal o pracích na konferencí v Ženevě, jejímž výsledkem je t. zv. Protokol, který jednotliví národové mají podepsati. Z tohoto Protokolu vyplývá, a pan ministr to zdůraznil, že vlastně s dvojí stránky nutno posuzovati tento ženevský Protokol. Poprvé má Protokol zejména snahu docíliti všeobecného míru a po druhé jako důsledek toho má se jednati o odzbrojení jednotlivých států. Ve svém exposé sám řekl, že snaha po všeobecném míru byla již v starších dobách známa a že celá řada vynikajících mužů před válkou hlásala pacifistické směry a hleděla uplatňovati tyto zásady ve veřejném životě. A my vidíme, že i samotný Haagský soud, který v důsledku těchto pacifistických snah tenkráte byl zřízen, nemohl v praktickém životě dokázati toho, po čem nyní právě jednotliví národové touží. Nemohl toho dokázati proto, poněvadž neměl žádné exekutivy a moci, jestliže při některém tom mezinárodním sporu mohl ať tak, či onak rozhodnouti. A sledujeme-li právě tyto pacifistické snahy, uvidíme, že vlastně teprve poslední světová válka přinesla posílení těchto pacifistických snah. Na počátku světové války měli jsme snad názor ve většině, že tak ohromná válka nemůže míti dlouhého trvání, poněvadž finanční obtíže znemožní každému státu nějakou takovou válku dlouho vésti, ale světová válka nás naučila a poučila o tom, že finanční obtíže nemohou zameziti takový obrovský konflikt. Viděli jsme, že jednotlivé státy při této válce vůbec přestaly počítati. Už nepočítaly, mnoho-li ta válka bude státi, peníze se tiskly bez ohledu a beze vší kontroly a světovou válku, kdyby ji nebyl zamezil nedostatek potravin, nebyly by ukončily finanční prostředky. Teprve po ukončení války lidstvo vidělo, jaké ohromné škody tato válka způsobila, jaké miliony lidí se ztratilo, jakých miliard škod natropilo se na majetku jednotlivců. To, co po desítiletí bylo nahromaděno, bylo světovou válkou zničeno. A tu je přirozeno, že právě teprve po světové válce objevily se snahy, aby něco podobného nemohlo se již opakovati. Od počátku našeho státu vidíme, že náš stát od svého utvoření se sledoval jen tu politiku zahraniční, aby bylo umožněno co nejdříve shromáždění, které by podobné konflikty mohlo zameziti.