Nechci kritisovati znění ženevského Protokolu, neboť o těžkých porodech nemá souditi ten, kdo sám není porodníkem, a já sobě v té příčině nemohu osobovati bohaté zkušenosti, které sobě může přičítati pan ministr věcí zahraničních. Nechci však o ženevském Protokolu podrobněji promluviti také proto, poněvadž jeho znění nebylo vůbec parlamentu předloženo a poněvadž se mně přes veškerou námahu nepodařilo opatřiti si takovýto originál protokolu. Můžeme ženevský Protokol v jeho celku posuzovati jen jako výslednici různých sil a jakožto typický zjev toho, jak se nyní v Evropě posuzuje zahraniční politika. Pozorujeme-li však tichý zápas o francouzský a anglický text a o anglický a francouzský směr a sledujeme-li poněkud v poslední době projevy francouzského tisku, pak nemůžeme se ubrániti trapnému dojmu, že také v ženevském Protokolu s jisté strany pod pláštíkem humanity a všeobecné mírumilovnosti zabezpečeny býti mají trvale politické zisky válečné. Tento dojem rozlaďuje, neboť vypadá to skoro tak, jako když šťastný výherce opouští hráčský stůl a prohlásí, že nikdy více nebude hráti hazardní hru, když před tím vyprázdnil kapsy svých spoluhráčů.
Nemůžeme v ženevském Protokolu spatřovati více, nežli průpravní formální akt, od něhož k živé pravdě vede daleká cesta bludištěm daných skutečností. Pokud tyto skutečnosti leží v oboru zahraničním, dotkl se jich pan ministr již krátce ve svém exposé. Uvedl, jak je jeho povinností, nejdříve intimní poměr Malé Dohody. Intimita je při všech poměrech, jak známo, vždy mnohem silnější, shledáme-li se ve společných slabostech, nežli když se shledáme ve společných zájmech. Společenství zájmů Malé Dohody nebylo nikdy velmi veliké a v posledních letech pobledlo ještě více. Naproti tomu spojuje Malou Dohodu veliká společná slabost, a tato slabost jest tak veliká, že se o ní nesmí mluviti, aniž bychom se citelně dotkli zúčastněných, a proto asi se pan ministr ve svém exposé o ní také nezmínil. Musím však přece jíž býti tak netaktním a zmíniti se o této slabosti. Jmenuje se: zacházení s národnostními menšinami. Pan ministr právě tak jako v půl tuctu dřívějších zpráv také tentokráte projevil naději, že s Polskem dojde brzy k dobré shodě. Ve Varšavě projevena byla táž naděje. Snad bude jednou lze dosíci této shody na cestě geograficky kratší přes Budapešť a Berlín, poněvadž to patrně přes Bělehrad nejde.
Slova, řekl bych skoro vřelá, jež pan ministr tentokráte protivou ke svým dřívějším řečem nalezl pro Německo, musíme uvítati a to netoliko citově - je to specielní věc nás Němců - nýbrž především také jakožto reální obrat vzhledem k hospodářským momentům, které jsme vždy zdůrazňovali jíž v době, kdy česko-slovenská zahraniční politika ještě výhradně se brala směrem politického a hospodářského obklíčení Německa. Totéž platí o obchodních smlouvách, kterým jsme, až na francouzskou smlouvu nekladli žádných překážek a o kterých si přejeme, aby pokud možno brzo byly uzavřeny, a aby v prvé řadě úplně bylo upuštěno oproti successorním státům od hospodářského uzavření, které domácímu národnímu hospodářství v posledních letech způsobilo tak nesmírné škody.
Ohledně Francie a Anglie zdůraznil pan ministr, že se v poměrech Československé republiky k těmto oběma státům ničeho nezměnilo. To jest právě tak přirozeno, jako že se nemění dráha oběžnic v poměru k jejich planetám, i když také tyto změní svůj směr. V této příčině nám pan ministr věcí zahraničních řekl vlastně poměrně málo, ačkoli se v posledních měsících nikoli nepodstatně změnila dráha obou hvězd, okolo kterých se jeho politika točí od pěti let, poutána jsouc jednou hvězdou a v šachu držena druhou. Pokud tento nový směr počíná přikročovati se sondou kritického rozumu k neudržitelným politickým a hospodářským poměrům, jež vytvořeny byly mírovými smlouvami, jak se to v jistém smyslu již stalo Dawesovými plány, obrátil se nyní častou, kterou naše přesvědčení o zahraniční politice hájí již po 5 roků.
A tak nalézali bychom se v příjemné situaci přijmouti tentokráte alespoň formálně bez příliš velikého odporu vývody páně ministrovy, kdyby dvě poznámky v jeho exposé neobracely pozornost na to, jak se věci ve skutečnosti mají, vzdáleny jsouce oslnivé mezinárodní výmluvnosti diplomatů. Pan ministr, promlouvaje o své obchodní politice, poukázal jednak na to, že problémy vnitřní politiky mu působí více potíží nežli problémy zahraniční, jednak navázání diplomatických styků se sovětským Ruskem činil závislým od uznání tradičních zásad mezinárodního práva od tohoto státu. Ve vnitropolitickém neladu a v tom, že se nedbá základních zásad právních, jeví se ve skutečnosti nejen pro Rusko, nýbrž také pro Československou republiku Achillova pata zahraniční politiky.
Nejskvělejší vystupování, propaganda po způsobu reklamy, nejpřehnanější a nejdražší novinářské články - víme, co stojí - a nejkrásnější řeči o mezinárodním právu a mezinárodním míru nemohou nás klamati o tom, že veliká část Evropy stojí pod tlakem trvalého psychologického válečného stavu a že se uvnitř Československé republiky nalézá jedno z nejhorších ohnisek nespokojenosti. Skoro polovina obyvatelstva tohto státu si stěžuje od jeho založení do toho, že nebyly splněny sliby, že porušována jsou spravedlivě nabytá práva a že vynucovány jsou skutečnosti nesprávným vyličováním navenek a potlačováním uvnitř.
Slyšeli jsme přece, jak při zahajovací schůzi poslanecké sněmovny mluvil vůdce Slováků. Vzpomínáme ještě na sliby manifestu ze dne 18. října 1918, poukazují na ubezpečování VI. oddílu Memoiru III a na mnohé jiné sliby. Jestliže v prvém nadšení mírového jednání byly dány sliby, jejichž dosahu si v prvním okamžiku nebyl nikdo vědom, pak lze to omluviti a pochopiti. Jestliže se však dnes ještě - a to se děje - tvrdí, že všechny tyto sliby byly splněny a jestliže se dnes tvrdí, že zde národnostní menšiny mají více práv, než jim podle mírové smlouvy přísluší, pak musím si bohužel odepřít pojmenovati tuto skutečnost zde pravým jménem, poněvadž nechci používati neparlamentárních výrazů. Oproti tónům, které pan ministr v Ženevě na šalmaji míru vyluzoval, musíme bohužel konstatovati, že se u nás vede válka, a to útočná válka nejhoršího druhu, útočná válka proti právu a majetku všech nečeských národností, tomuto státu přivtělených. Nic z toho, což jest našim duševním a hmotným majetkem, není jisto před útoky. Ani jazyk, ani sídla kultury, ani půda, ani dílna, uspořený peníz, ani pracovní místo! A co se říká v cizině? Dáváme národnostním menšinám vše, co jim přísluší, a dávali bychom jim ještě více, kdyby se neprotivily stávajícímu řádu a neohrožovaly zájmy státu.
Mluvme jednou otevřeně: kdyby tu byl nestranný rozhodčí soud, jenž by měl rozhodnouti o tom, kdo dosud v morálním a hmotném ohledu způsobil státu více škody, zdali my anebo státní národ, my nepotřebovali bychom se obávati výroku tohoto rozhodčího soudu. Vláda praví dále v cizině: Zaplatili jsme 75 % za rakouské válečné půjčky a učinili jsme tím Němcům dar, ačkoli jsme k tomu nebyli zavázáni. Četl jsme předevčírem český časopis >Daňová a bilanční revue<; píše, že cena válečných půjček podle platných zákonů bez započtení výloh za výměnu a případného zvýšení dávky z majetku obnáší jen 5 %. V případě, že záměnou nastane zařazení do vyšší třídy dávky z majetku, scvrkne se také ještě těchto 5 % na nulu. V cizině se říká: Pozemková reforma při naprosté nestrannosti vytvořila několik set tisíc nových majitelů půdy. My, alespoň pokud jde o naše německá území, víme, kdo tito noví majitelé půdy jsou. Víme dobře, které třídy a národnosti mají býti vyloučeny z držení půdy, i pokusíme se pro to podati důkazy. To jsou jen jednotlivé příklady z celých set.
Jsem vzdálen toho, abych pana ministra činil osobně odpovědným za všechny tyto věci, ale jakožto člen vlády, která tento systém kryje svojí autoritou, stává se také on spoluodpovědným pokud jde o vnitropolitické události. Všechny řeči, jež orgánové vlády pronášejí v cizině, oplývají spravedlností, humanitou a konsolidací. Nemohu posouditi, pokud kdo dnes ještě tomuto ubezpečování věří. Jedno však zdá se mi býti jisto: kdyby cizina mohla rozuměti tisku českých stran, dožila by se strašného zklamání, a zdá se mi, že toto zklamání již tu a onde prosakuje. A jak bylo by jinak vysvětlitelno, že ono Německo, o kterém jeho protivníci loňského roku s jistým uspokojením tvrdili, že konečně jest na mizině, vypíše půjčku a že tato půjčka jest stokráte přepsána, kdežto Československá republika, která přece jest protekčním dítětem Dohody, při zahraničních půjčkách trvale naráží na největší potíže a že si musí dát líbiti, že >Times< v jistém článku s poukazem na zprávu o příštím uzavření československé půjčky ironicky poznamenal, že zde přání jest otcem myšlenky.
Přicházím k druhé poznámce, kterou učinil pan ministr - také o té dlužno uvažovati - ohledně uznání mezinárodních právních zásad Ruskem. Ústavní zákon Československé republiky stanoví v §§ 107 až 130 základní práva státních občanů. Nechci se vůbec zmiňovati, jak ústavou zaručená volnost stěhování, právo domácí, svoboda tisková, listovní tajemství, projev volného mínění a svoboda hospodářského podnikání v praxi skutečně vypadají. Chci citovati jen § 134 tohoto zákona, jenž doslova zní takto: >Jakýkoli způsob násilného odnárodňování je nedovolený. Nešetření této zásady může zákon prohlásiti za jednání trestné.< Práva, podati zákon, který národnostní nespravedlivost staví pod trestní sankci, vláda posud nepoužila, patrně poněvadž se obává, že by sama se octla na lavici obžalovaných. Naproti tomu naložila nám celou řadu zákonů, jimiž svobody zaručené ústavou citelně jsou omezovány. Ba ona trpí a podporuje samá násilné odnárodňování všemi prostředky. Již přeskupení úřednictva ve státních podnicích poskytuje pro to četné důkazy. Ale co máme říci teprve tomu, když, jak se již často stalo, i od soukromých podnikatelů pod výhrůžkou jistých donucovacích opatření se požaduje odstranění osvědčených německých anebo maďarských úředníků a přijetí nacionálních Čechů na jejich místě. Bylo by vše to možno mezi lidmi, kteří po staletí vedle sebe žili v civilisovaném státě, kdyby fanatikové převratu se starou autoritou práva nebyli spolu pohřbili také základ každého společenského právního řádu, totiž pojem o neporušitelnosti vlastnictví? Šli jste v této příčině dále, nežli první francouzská revoluce se svojí deklarací, jejíž článek 17 zní: >La propriété étant un droit inviolable et sacré nul ne peut en étre privé, si ce n'est lorsque la nécessité publique 1'exige sous la condition ďune piste et préalable indemité<. Tedy jen z důvodů veřejného zájmu při plném odškodnění.
Vynikající český právník a dřívější ministr poukázal právem na to, že politováníhodné poměry, jež veřejný život republiky v posledních letech charakterisují, především odůvodniti dlužno zastřením pojmů o mém a tvém, ať již jde o majetek jednotlivců anebo národů. Tento zmatek dnes pokročil tak daleko, že jiný zkušený politik a učenec nedávno mohl říci: >V širokých kruzích jest rozšířeno mínění, že již pouhá skutečnost určitého národního vyznání sama sebou jíž poskytuje právní titul pro nabytí jakéhokoli majetku.< Tomuto názoru dlužno připisovati právní a hospodářskou nejistotu, která se jeví ve zmenšení původní výroby a poplatní síly, ve zvýšení drahoty, ve všeobecné demoralisaci, ve ztrátě pracovního místa a v úvěrové nouzi. A za všemi těmito zjevy stojí, ovšem ve formě poněkud zmírněné, týž duch, kterého pan ministr v Rusku odsuzuje. To chceme jednou říci otevřeně a to má býti slyšeno v západním světě, kde netoliko, z důvodů ethických, nýbrž především také z důvodů bezpečností mezistátních styků se právě chystají, mezinárodně stanovití mravní pojmy o vlastnictví a ochraně vlastnictví. Ženevský Protokol a směr, jímž se dala zahraniční politika velikých států má pro nás jednu velkou cenu, že směřuje k vybudování a k doplnění mezinárodního práva. Pánové! Také my domáháme se, jakožto národnostní menšina v tomto státě, rozšíření mezinárodního práva, pokud jde o zabezpečení existence národnostních menšin vůbec. Také my si přejeme nestranného rozhodčího soudu, u kteréhož bychom mohli žalovati a kterému bychom se mohli podrobiti. Také my si přejeme garančního paktu, jenž by obepínal všechny státy, jenž by zabezpečil praktické provedení ochrany menšin. Také my si přejeme odzbrojení v boji, jenž proti nám jest veden.
To jsou požadavky, jejichž splnění by zabezpečiti mohlo vnitřní a vnější mír. A poněvadž pan ministr jest nejen zástupcem koalice, nýbrž veškerého obyvatelstva tohoto státu, měl by se na směrodatném místě zasaditi o splnění těchto požadavků na místě aby tomu bránil. Myslím, že jeho mezinárodní postavení by tím neutrpělo, nýbrž, že by tím mohlo jen získati. Jestliže pak jednou povolaní zástupcové Slováků a Madarů, Němců a Poláků, kteří obývají v republice, společně s panem ministrem v Ženevě vystoupí a prohlásí, že jsou jakožto plnocenní občané státu uspokojení, pak nechť pan ministr právem řekne: >Exegi monumentum aere prennius<. Potom mu také uvěříme, bude-li mluviti o věčném míru. Ale dnes tak nemůžeme činiti. (Potlesk na levici.)
Předseda: Slovo má pan senátor dr Krupka.
Sen. dr Krupka:. Slavný senáte! Jak jsme se z dnešní debaty přesvědčili a jak možno dočísti se též ve veřejných listech, jeví se skutečně živý zájem o zahraniční exposé pana ministra. Je to přirozený zjev, neboť strašné hrůzy války způsobily, že lidstvo konečně touží po míru a klidu. S potěšením mohu konstatovati, že právě tento zájem svědčí o probouzející se vyspělosti politických stran u nás. Zejména je to zájem o ženevský Protokol.
Velevážení! Dovolte mi, abych také za svoji stranu několik momentů zde uvedl, nechtěje ani přeceňovati ani podceňovati zásady v této úmluvě uvedené, abych hodnotil je v jejich pravé podstatě. Předem z té duše lituji, že došlo k jakémus takémus vyrovnání mezinárodních protiv po tak dlouhé době 5ti až 6ti let. Neuzavírám se obtížím, se kterýmiž to bylo spojeno, ale mám za to, že, kdyby dbáno bylo hlasu jednoho mocného suveréna na poli svědomí, který již na počátku po ukončení války nabádal, aby lidstvo zasedlo ke konferenčnímu stolu mírovému, zajisté bychom ušetřili si tolik nepřátelství a tolik jiných nepříjemností, ale také tolik finančních obětí, s kterými urovnání těchto poměrů bylo spojeno a že bychom se zajisté vyvarovali také různým hořkostem, které s tím byly spojeny.
Račte uvážiti, velectění, co by to bylo znamenalo, kdybychom o dvě až tři léta dříve se byli octli na tomto bodě, na kterém se nalézáme dnes, a jak by se byly naše hospodářské poměry vyvinuly, jak by se byly bývaly vyvinuly další důsledky tohoto hospodářského většího blahobytu, jak by to mělo v zápětí také zmírnění nezaměstnanosti, ne-li již úplné její zrušení.
(Místopředseda Valoušek ujímá se předsednictví.)
Pravím, že zde nebylo slýcháno hlasu důležitého. Bylo potřebí - sit venia verbo -méně egoismu, více křesťanské lásky k bližnímu a více sebezapření. Nebylo dbáno hlasu hlavy naší církve, osobností, která zajisté v mezinárodním světě musí požívati a požívá té největší autority, je suverénní osobností, která sama byla první, která zavedla vůbec vyslanectví, osobností, jejíž zástupce v každém státu jest doyenním zástupcem této moci, osobností, která zajisté má velice důležitý úkol a která zajisté velmi důležitě může působiti na poli svědomí, na poli takovém, které pro plnění závazků a smluv má veliký a vysoký význam. (Výborně!)
Velectění, lituji, že nebylo v úvahu vzato při projednávání těchto důležitých otázek v Ženevě účastenství hlavy církve, která zajisté v prvé řadě byla k tomu povolána, aby lid byl smířen, (Hlas: Proč pak nezasáhla dříve?) Zasahovala také již dříve. Zasáhla roku 1885, byla výslovně o to požádána v konfliktu o Karolíny, mezi Španělskem a Německem. A zajisté, pánové, připustíte, že bylo by v křesťanském světě lépe působilo i ještě více opravdovosti přičinilo k řešení otázek tak závažných, kdyby tato suverénní moc byla rovněž slyšána (Tak jest!), neboť stojíme na stanovisku, aby křesťanské zásady byly také zásadami politické prakse, jsouce přesvědčeni, že jen takto uzpůsobeny, mohou míti skutečný a trvalý mír, jakož i utěšený rozvoj naší zahraniční politiky v zápětí.
Ženevský Protokol sám o sobě a ujednání v něm obsažená, která ovšem oficielně nám nejsou známá, jichž obsah však jsme zvěděli z veřejných listů, vrtáme s plným porozuměním a naprostou nelíčenou upřímností, jako důležitý krok, jako etapu ke konsolidaci celé Evropy a tím též ke konsolidaci našeho státu. Jedná se nám o to, jak máme hodnotiti tyto smlouvy. Pan kol. dr Brabec do jisté míry k tomu poukázal a já chci jeho vývody v tom směru doplniti.
Velectění, máme velmi mnoho zákonů a máme také velmi mnoho smluv. Nezáleží nám na tom, kolik jich máme, ale na tom, jak se ty smlouvy plní, a vy můžete míti - a mám toho zkušenosti jako starý právník -tu nejlepší smlouvu, když nemáte vůli kontrahenta jí plniti a jestliže ten ve svém svědomí se necítí zavázán jí plniti, tak vám ani ty nejlepší smlouvy ničeho nepomohou. Dobře to vycítila také ženevská konference vyžadující na jednotlivých kontrahentech také loyalitu. Ono se to velmi krásně řekne: loyálnost, ale loyálnost má se uskutečniti také v dobách zlých. Ale byli jsme toho svědky, že právě v dobách, kdy toho bylo nejvíce potřebí, státy, které nejvíce byly úmluvami vázány, je nedodržely. To je Achillova pata každé smlouvy soukromé, tím více Achillova pata každé smlouvy mezinárodní. Význam mezinárodních smluv nechci podceňovati, ale význam mezinárodních smluv není daleko tak velký, jako význam soukromoprávních smluv, kde za plněním stojí soud a kde mohou skutečně také zásady tam uložené býti vynuceny. Zde ovšem mohou býti vynuceny mocí. Je však otázka, zda tato moc stačí. K tomu přicházejí tyto momenty, že předně tyto smlouvy mohly by míti důležitost tehdy a to velmi podstatnou důležitost, kdyby veškeré státy se jich byly zúčastnily a kdyby veškeré státy je pode psaly. To, velectění, přece jen jest ještě, velká pochybnost a dokonce jest určito, že se tak nestane. Ovšem - připouštím - dílo lidské, dílo nedokonalé nemůže všechno splniti. Ale, velectění, právě druhý moment, který činí takový moment labilní, je změna vlády. A přesvědčili jsme se právě v poslední době, že v Anglii, kde nyní nastala změna vlády, již se objevují hlasy z dominií, aby modifikovány byly předpisy, které byly ženevskou smlouvou ujednány. A nyní, velectění, ještě další moment loyálního plnění. Zde se velice často jednotlivé státy v dobách právě rozhodujících odvolávaly na t. zv. clausuli rébus sic stantibus, totiž na předpoklad stejných okolností. To je takový všeobecný pytel, na který se každý takový stát odvolává, když nechce plniti smlouvu. On řekne, tu smlouvu jsem uzavřel tehdy a tehdy za těch okolností a za těch a těch předpokladů. Nyní tyto předpoklady zde nejsou, smlouva nemá tedy pro mne žádné ceny a nejsem povinen ji plniti, i kdybych snad jí byl skutečně vázán. To je ovšem výklad, který se posuzuje všelijak a může býti různými státy všelijak pojímán.
Konečně velectění, ještě jeden moment slabosti těchto smluv. Moment, že právě poražené státy mají hořkost v sobě a touží ještě po odvetě a že i po letech ještě nezapomenou na to, co se přihodilo. To jistě je zase takový moment, který nelze podceňovati. Přesto, i přes tyto nedostatky, které zcela loyálně přiznávám a přizná mně je zajisté každý mezinárodní právník, abych se již tak vyjádřil, mám za to, že smlouvy tyto samy o sobě nemohou zabezpečiti nějaký trvalý mír. Ale jsou zde přece jisté momenty, které právě nasvědčují tomu, že ten krok, který byl učiněn, zajisté je nemalé důležitosti a že tvoří basi, na které pak dále může býti pracováno. Již okolnost ta, že právě zasednutím k takovému konferenčnímu stolu všech těch důležitých mocností bylo způsobeno ovzduší míru, zajisté nemálo váží. Ale, slavné shromáždění, mám za to, že mimo jiné garancie, které se právě zabývají těmi hospodářskými, válečnými a podobnými sankcemi, jsou to dobré zajisté prostředky garanční, ale že jeden z velice, důležitých prostředků garančních je ten, že státy se zakrvácely hospodářsky i poválečně, že budget rostl netušenou měrou, až do závratné výše a že veškeré státy již to samy nemohly vydržeti finančně, aby ještě nadále zbrojily a takto svoji existenci hájily. A, velectění, my jsme to také poznali u nás, že v době války s Maďarskem také jsme to zaplatili velmi draho. A co by bylo bývalo za to bylo, kdyby ty sumy, které jsme byli nuceni vydati, věnovali k účelům sociálním, hospodářským, kulturním a podobným. Milí přátelé, mne skutečně radostí naplnilo, když nám pan ministr financí ve svém exposé sdělil, že další úspora nastala zavedením 18měsíční služby presenční vojenské na základě zákona z r. 1924 a velmi jsem byl potěšen a zvláště potěšen, když sdělil, že tímto opatřením ušetříme proti roku 1924 asi 127 milionů Kč.
Konečně ještě se chci zmíniti o jednom bodu, který se mně jeví jaksi velmi sympatickým a který chová v sobě také jistou praktičnost. Je to totiž pojem útočníka, jak formulován byl v dotyčné úmluvě. >Omnis definitio periculosa<. - Každá definice jest obtížná.< A zde skutečně byly vyzdvihnuty právě nejobyčejnější fakta, ze kterých na takový útok se dívati sluší, a byl po mém soudu pojem ten co nejšťastněji vyřešen, poněvadž zde máme určitá fakta, která nemohou býti vykrucována, zejména za kritických okolností, jednotlivými státy.
A nyní, dovolte, slavný senáte, abych se několika slovy zmínil o tom, jak strana naše a specielně jak pohlížím já na poměry k jednotlivým státům, na poměry k Francii, Polsku, k Rusku a na poměry k Bulharsku. Z důvodů na snadě jsoucích chováme a chovali jsme vždy pro francouzský národ upřímné, srdečné sympatie, ale litujeme jenom, že poslední události hrozí zkaliti tento náš srdečný a upřímný poměr. Než doufejme, že i tam nejnovější nazírání rozhodujících činitelů politických na otázku tak palčivou a dalekosáhlou dozná náležité korektury. Naději tuto čerpám z okolností, že jednak ve Francii zajisté bude na rozhodujících místech otázka tato ještě podrobně všestranně a zrale uvážena, jednak z okolností, že poslední vnitropolitické události v mocné říši spojené s Francií páskou přátelství připraví půdu ke střízlivějšímu uvažování.
Ve veřejnosti a zejména v českém i koaličním tisku objevily se zprávy, jakoby naše strana v tomto případě mísila se do vnitřních záležitostí Francie. Velectění, dovolte mně, abych řekl, že nebylo náležitě rozuměno tendenci, obsažené v resoluci, která na zemském sjezdu v Praze byla usnesena. Poukazuji k tomu, že zajisté každá politická strana má právo, ale také povinnost míti určitý program, že každá politická strana má právo tento program také prakticky uplatňovati a že každá politická strana má právo také učiniti projev resolucí, jak to konečně v ústavní listině samo sebou je obsaženo. Politická zkušenost pak učí, že každý státník musí dbát citů, nechť již sociálních, náboženských, národních a pod, a to nejen pokud se týče jeho národa, ale pokud se týče též onoho národa, se kterým chce navázati styky přátelské. Musí se vystříhati toho, co by mohlo býti udržení přátelství na újmu. Dokladem toho jest Polsko, vy víte, v jakém poměru jsme byli s Polskem ještě před nedávnou dobou a jak tato nepatrná otázka Javoriny rozvířila veřejnost polskou a tím také naší. Tedy citu musí býti dbáno a to platí tím více v tom případě, když máme před sebou stát demokratický, kde politika má odpovídati skutečné vůli jeho lidu. Tom ovšem, kde jest určitá politická strana v rozhodné převážné majoritě, tam zajisté bude směrnicí pro každého ministra zahraničních věcí vůle této majority. Tam však, kde jsou vlády koaliční, zajisté že nezbývá mu, než i zde říditi se programem, se kterým dotyčná vláda nastoupila svůj úřad. Jsem přesvědčen, že vláda naše, skládající se z mužů tak vynikajících a rozšafných sama v případě potřeby se podle toho programu také zachová.
Přicházím nyní k Polsku. K Polsku víží nás staleté tradice a nemohu opomenouti dáti výraz nejupřímnějšímu a nejsrdečnějšímu přátelství, které post tot discrimina rerum jest kvitováno posledním, očividně tak přátelským projevem jednak hlavy státu polského, jednak projevem ministra zahraničí Skrzynského v sejmu, ale také neméně srdečnými a upřímnými projevy žurnalistiky polské. To jsou známky spravedlivějšího a střízlivějšího posuzování státu našeho a tím též utvořeno ovzduší příznivé pro navázání přátelských styků s tímto státem. Co však podtrhuji a vyzdvihuji, jest onen tak významný a při tom naprosto spontánní, jakož i elementární sílou a nevšední okázalostí vytrysklý projev sympatie veškerých složek našeho národa pro tento slovanský národ u příležitosti převezení ostatků jednoho z největších polských autorů, což nejlépe svědčí o naší hluboké náklonnosti k tomuto národu.
Dejž jen Bůh, aby tento projev byl jak národem, polským tak i jeho vedoucími činiteli náležitě oceňován a se strany těchto činitelů s blahovůlí náležitou také prakticky provedeno bylo to, čeho oběma státům navzájem jest tak svrchovaně potřebí, aby poměr náš stal se vychodiskem trvalých příznivých styků, jak ve směru politickém, tak i hospodářském, ale též kulturním, a aby rozřešení a odklizení všelikých nedopatření a nedorozumění stalo se co nejdříve a to ve smyslu oba státy plně spokojujícím. Zejména palčivá otázka státního občanstva, velectění, mně zde připadá na mysl. Kdo byl na Těšínsku, kdo poznal ty žalostné poměry v samém Těšíně, který je rozdělen na dvé jen mostem jdoucím přes Ostravici, ten zajisté bude míti útrpnost s obyvateli jak Polského, tak Českého Těšína.
Velectění přátelé! Když roku 1920, tuším 29. listopadu, byla učiněna úmluva o tomto státním občanství, obsahovala praktické ustanovení tom směru, že občané domovským právem příslušní na polské straně stávají se eo ipso občany polskými, občané na české straně domovským právem příslušní stávají se občany československými. Co to znamená, to dovede pouze posouditi ten, kdo do těchto otázek blíže nahlédl. Jsou zde vdovy, sirotci, osoby, které mají dostati pense. Polský stát upírá pense českým příslušníkům z té příčiny, poněvadž je jako české příslušníky poukazuje na český stát, stát český poukazuje zase polské příslušníky na stát polský podle udání, že patří do polské oblasti. Stávají se případy, že otec a dcera, matka a syn sourozenci, každý je v jiné oblasti dotyčného města. Račte uvážiti, jaké jsou zde nepříležitosti. Jistě to šikanování, pokud se týče těchto styků pohraničních na hranicích samých dnes ovšem je poněkud blahovolnější; pak ty poměry valutami tak rozdílné mezi naším státem a polským, na příklad naše vklady, které se nalézají v polských záložnách, ve které valutě mají býti plněny? Pak různé příplatky pro nemocenské pokladny a podobně, to vesměs jsou otázky, které křičí po nápravě a z té duše bychom si přáli, aby konečně také tyto došly náležitého rozřešení.