Je také beze sporu, že jen velký světový kapitál všude, kde cítí dobrý úrok, války vyvolává, je financuje a je také podle vlastní prognosy prodlužuje nebo předčasně končí. Vítězem nakonec je zase jen on nad ubitými soupeří a ožebračenými národy, jímž pak tvrdě diktuje svou železnou vůli s ciframi, nad nimiž zatočí se hlava. A stavěti se v cestu této ohromné přemoci s nedomyslitelnými zdroji a prostředky, je více než odvaha, je-li ovšem myšlena poctivě a opravdově.

Proto přes zřejmý optimismus pana dr Beneše jsem při této příležitosti přece jen ovládán do jisté míry pocitem nejistoty, zda přes všechno jeho veliké úsilí a ostatních jeho přátel a přes veliké finanční oběti, které zejména náš stát těmto ideálům denně přináší, budeme jednou prakticky účastní požehnání opravdového míru a rozvoje klidného hospodářského života bez opatření, která stojí národ sta milionů ročně.

Byl bych jeho velikým podporovatelem do budoucna i bez ohledu na diference naše v politických a hospodářských názorech, které geometricky vyjádřeny v úhlech jdou z mých 90 stupňů o 45 stupňů na levo. Vděčné kvitují znovu jeho úsilí o sjednání potřebných obchodních smluv, které jsou předpokladem k znovuoživení hospodářského a obchodního života v našem státě, schvaluji i jeho opatrné stanovisko k ruským sovětům v záležitosti uznání de jure, kde raději dává přednost k sondování politickému i hospodářskému svým kolegům, jako na př. panu Macdonaldovi a Herriotovi, po případě Mussolinimu atd. Je to tak rozumnější a bezpečnější - anglický případ to názorně ukazuje.

Dokonce myslím, že prodloužení vyčkávacího stanoviska našeho v této věci nemůže nic zkaziti a odpovídá to také přesné politice sovětů, které dělaly do dnes jen politiku >de facto< a ne >de jure<. Proto je také my správně uznáváme jen de facto. Až pánové v Rusku začnou dělati politiku podle práva, pak my také podle tohoto práva je uznáme. Poněvadž však nebezpečí toto podle samého prohlášení v exposé pana dra Beneše ještě bezprostředně nehrozí, takže se jím zabývati do detailu nemusíme, a s ostatními činy jeho souhlasíme, prohlašují jménem naší strany, že budeme hlasovati pro přijetí jeho exposé. (Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Knesch. Prosím, aby se ho ujal.

Sen. Knesch (německy): Slavný senáte! Chci-li nejdříve mluviti o všeobecném dojmu, který na nás činí exposé ministra věcí zahraničních, musím říci, že pan ministr vlastně řekl velmi málo, skoro ničeho, ba musím doznati, že pan ministr jest přímo geniální v tomto umění, mnoha slovy neříci ničeho. Naprosto neodhalil hustého závoje, kterým dovede zastříti svoji politiku. Nedovolil také ani trochu nahlédnouti do toho, co má v úmyslu, do svých plánů, do svých politických cílů. V tomto umění, mnohými slovy neříci ničeho, jest toto exposé zcela velkolepé.

Chápu-li úsudky pana ministra o našem poměru k jiným evropským státům jakožto synthetické úsudky a namáhám-li se z těchto synthetických úsudků utvořiti kategorie a rozumové pojmy, vystačím úplně se čtyřmi kategoriemi: >srdečný<, >loyální<, >velmi dobrý< a >dobrý<. Tu jest na příklad hned náš poměr k Polsku. Vlastně nelze o tom říci nic znamenitého. Toto ucházení se národních demokratů o lásku, kteří tak rádi Polákům jako slovanským bratrům padli do náručí, kteří by tedy tak rádi byli viděli, kdyby se bylo umožnilo přátelské sblížení mezi Poláky a Čechy jakožto Slovany, tyto snahy byly posud vždy bezvýsledné. Poláci zůstali proti tomuto ucházení se o lásku ledově chladnými a pan ministr musil sám přiznati, že sice doufá, že tyto jeho snahy budou korunovány výsledkem; ale ve skutečnosti nelze dosud říci nic znamenitého. Můžeme jen říci, že náš poměr k Polsku jest nad pomyšlení chladný a že naprosto ničeho nelze znamenati o dobrých stycích, jak pan ministr zde řekl. Náš poměr k Francii líčil pan ministr přímo jakožto srdečný. Jak pak vypadá náš srdečný poměr k Francii? Je přece vlastně velmi zahanbující, když sobě musíme říci, že jsme v pravém slova smyslu vasaly Francie. Francie diktovala, Francie diktuje také ještě dále a naší zatracenou povinností je jen poslouchati, Francie určila, že musíme udržovati určitou vojenskou moc, která je tak veliká, že působí takové daňové břemeno, že pod ním musíme zahynouti, vojenskou moc, která není naprosto v žádném poměru ani k naším finančním poměrům. Povážíme-li, že vojenská moc pro malý stát netvoří žádnou záruku jeho trvání, pak musíme říci, že veliká oběť, která byla přinesena na udržení této vojenské moci, byla přinesena marně. Opírá-li se stát ve svém trvání jen o tuto vojenskou moc, pak tato důvěra zajisté velmi brzo ztroskotá. Existence státu nespočívá ve vojenské moci a nejméně jest tomu tak u malého státu jako u nás. Světová válka naučila, že vojenská moc samotná nemůže zabezpečiti a zaručiti trvání státu. Lepší záruku pro trvání státu získali bychom tím, že bychom především odstranili ve státě nespokojenost, že bychom vyslechli oprávněné požadavky menšin a v prvé řadě německého národa v tomto státě. Ale děje se pravý opak. Jedna rána pěstí po druhé. Pociťujeme jen českou pěst, která neustále na nás doléhá. K tomu patří t. zv. řešení otázky válečných půjček a neustálé zkracování našeho německého školství a školních tříd, počešťování v každé formě, vzpomínám jen na pozemkovou reformu, která neslouží žádnému jinému účelu nežli zničiti a počešťovati naší národnost. Tím se nenávist a oposice neustále musí posilovati a rozmnožovati. Vidíme tudíž, že Slováci, Maďaři, my Němci, zkrátka všechny nečeské národnosti neustále jsou zatlačovány do oposice, že se zde rozsévá nenávist, že tato nenávist neustále se musí sesilovati, a tato nenávist podkopá existenci státu. Bylo by lépe, kdyby se menšinám a jiným národnostem dělaly ústupky, kdybyste se obzvláště s námi Němci dohodli a cítili se pohnuti ke splnění naších oprávněných požadavků. Pak byla by dána lepší záruka pro udržení státu nežli vojenská moc, která přece kýžený výsledek nemůže přinésti. Je přímo dětinstvím, když nyní v této době, kdy je známo, že jízda přece ve světové válce nehrála obzvláštní úlohu, nalézáte zcela zvláštní zábavu v tom, že oblečete lidi červeně a modře a dáte je proháněti se na koních. Tato vojenská moc nás ničí, zvětšuje daňové břemeno stále víc a více, takže nevyhnutelně musíme tím hospodářsky zahynouti. Vinu na této veliké vojenské moci má výhradně a jedině diktát Francie, jenž právě tuto vojenskou moc nařídil, aby zde měla zabezpečení, aby ve vhodném okamžiku vtrhla do Německa. Tento poměr má býti srdečný, když my pro takovéto převeliké daňové břemeno musíme hospodářsky zahynouti? O poměru k Německu řekl pan ministr věcí zahraničních leccos. Víme dobře, že rekordní úspěch německé půjčky zjednal jinou situaci. Můžeme konečně projeviti oprávněnou naději, že útisk německé mocí a také německé píle a německé práce alespoň v dohledné době snad přestane, takže našim německým bratřím konečně bude popřáno pracovati s veškerou silou. Německo bude zase pracovati a zmohutní hospodářsky a toto přesvědčení vzbudilo závist, strach a také hněv na straně českého obyvatelstva v tomto státě; český tisk nemohl se o tom dosti vyjádřiti, když se podařil let vzducholodi Z. R. III do Ameriky, i byla vyslovena obava, že, bude-li německá práce v plném rozsahu zase zahájena, probudí-li se zase německá síla, že právě naše Československá republika bude míti v hospodářském ohledu velikou konkurenci. Není to nikterak přátelská nálada, která tím byla vzbuzena, nýbrž právě naopak. Nemohu říci, že se tím poměr k Německu zlepšil, naopak. Těšili jste se z toho, jak Německo zde leželo porobeno, jak zvůle Francouzů řádila v Poruří, jak začalo obsazení Poruří, když tedy tepna Německa byla zasažena. O našem poměru k Maďarsku neřekl pan ministr vlastně jasného slova, ale ve svém dřívějším exposé nazýval vždy náš poměr k Maďarům korrektním a loyálním. Nevím, zdali náš poměr k Maďarsku může býti nazýván korrektním anebo loyálním, povážíme-li, že v každém Maďaru může přece býti jen nenávist proti republice, poněvadž přece celé severní Uhry, Slovensko, jednoduše bylo odtrženo a vzato. To Maďar nikdy nemůže zapomenouti a nikdy nabude moci zapomenouti. Jak zde možno mluviti o loyálním a korrektním poměru, nerozumím. Bylo by lépe, kdyby zde, jak již zmíněno, panovala konečně jedinou spravedlnost vůči nám, kdybyste se snažili vůči mám býti spravedlivými. Posud se tak nestalo. Také Protokol ženevský, který přece ve svých hlavních zásadách obsahuje zápověď útočné války, nemůže pro světový mír poskytnouti žádných záruk. Myslím, že jako posud jest nadále v dějinách Světových směrodatnou vůle míti moc, a ten, kdo má moc, má také právo. Tak tomu bylo vždycky a tak tomu bude vždy a velmoci Dohody připustí platnost výroku rozhodčího soudu jen tehdy, bude-li v jejich prospěch, jinak nikoli. Ženevský Protokol je jen list papíru a my víme, co znamená smlouva, co znamená popsaný list papíru, chtějí-li velmoci této smlouvy použíti. Použijí jen oněch ustanovení, která právě jsou v jejich vlastní prospěch, jiných však nikoli.