Středa 5. listopadu 1924

Schůze zahájena v 10 hodin 35 minut.

Přítomni:

Předseda: Donát.

Místopředsedové: dr Franta, Klofáč, Niessner, dr Soukup, Valoušek.

Zapisovatelé: dr Vlček, dr Reyl.

111 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: dr Beneš, inž. Novák, Udržal.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi panu sen. Dúrčanskému, Janu Lorencovi a Bodnarovi, tomuto dodatečně též pro včerejší schůzi.

Na programu je: 1. Pokračování v rozpravě o vládním prohlášení pana ministra věcí zahraničních.

K slovu je přihlášen pan sen. Jelinek. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Jelinek (německy): Slavný senáte! Ačkoliv pan dr Beneš jest velikým přítelem cest do dálných zemí a ačkoli si velice potrpí na osobní styk se státníky jiných mocností, na rozmluvu s nimi, což považuji za zcela pochopitelné a v tomto případě za užitečné, přece nalezne tak zřídka cestu do tak blízkého československého parlamentu a zdá se, že klade malou váhu na rozmluvu se zástupci národů, kteří tento stát obývají, neboť jinak nebyl by vyčkal celé měsíce, aby podal zprávu a aby vešel ve styk s parlamentem své země. A přece jest také ministr věcí zahraničních odpovědným parlamentu, také jeho činnost a jeho opatření podrobena jsou prozkoumání parlamentu, ovšem ve skutečně demokratickém státě. Konečně se uráčilo panu dr Benešovi mluviti zase jednou také v Praze, a poněvadž se po dobu dlouhé přestávky přece v Evropě událo leccos mimo zasedání Svazu Národů v Ženevě a mimo sepsání Protokolu ženevského, byli všichni ovšem zvědavi na jeho exposé a očekávali podrobnou zprávu o všech událostech, které od oné doby se sběhly. Zpráva pana ministra věcí zahraničních toto očekávání nesplnila. Mimo pojednání o Protokolu ženevském, více nežli důkladné, jeví se všechny ostatní události jen jako přívěšek podružného významu. Chci hned předem zdůrazniti, že dovedu dobře oceniti význam Protokolu ženevského a že také zplna uznávám spolupráci pana dra Beneše, i když při panujících dnes poměrech skutečnou cenu této úmluvy bude lze poznati teprve v budoucnosti, teprve potom, až tato úmluva nebude jen kusem papíru, jako tak mnohé úřední usnesení, teprve až provázena bude úspěchem. V čem by tedy mohl záležeti tento úspěch Protokolu ženevského? Pan dr Beneš to praví v úvodních slovech své řeči, která znějí; >ÚčelemProtokolu ženevského jest odstraniti války a omeziti zbrojení. To má se státi prostřednictvímorganisace Svazu Národů.< Navazuje na tuto thesi zmínil se pan ministr věcí zahraničních, že největší duchové všech věků bojovali o tuto myšlenku, která dnes dochází výrazu ve snahách Svazu Národů. Myšlenka tedy není nová a litoval bych velice, kdyby mnohostranná činnost pana ministra věcí zahraničních měla týž úspěch jako činnost všech těchto velikých duchů v tomto oboru. A praví-li se dále v exposé, že snahou Svazu Národů bude narovnávati konflikty, že sice určitým válkám zamezí, že však všem válkám nemůže zameziti, pak se mu snad, ba dokonce pravděpodobně povede právě tak, jako nebožtíkovi Aristotelovi a Platonovi, jako Danteovi, Grotiusovi, Rousseauovi a Kantovi, kteří, jak jsme z řeči pana ministra slyšeli, marně volali po odstranění války a po omezení zbrojení. Když se dále dovídáme o zdlouhavých modalitách, jichž je potřebí, aby se zabránilo rozbrojům mezi státy, které se vidí nuceny vésti válku, když dále slyšíme, že nejdříve nutno rozhodnouti o otázce, kdo jest útočníkem a kdo jest napadeným, o otázce, která zajisté spíše podléhá právnickému zkoumání pak přece jen jest oprávněna otázka, zdali bude moci rozřešiti svoji těžkou úlohu Protokol ženevský, který vyslovuje jen přání zavazovati a nutiti státy k tomu, aby všechny mezinárodní spory řešily smírnou cestou, a který tímto způsobem chce zabrániti všem válkám. Bude jí snad moci řešiti, jestliže jednomyslnost, která panovala u zeleného stolu v Ženevě, potrvá a to netoliko u diplomatů, nýbrž také u národů, které dnes ještě nedovedou tak vysoko oceňovati cenu paragrafů jako bezpodmínečné uznání vlastní vůle. Ve případech, které některý národ vedou k válce, dlužno počítati s vnitřním hlasem národa, s horečnou touhou provésti svá přání a zdali snahy Protokolu ženevského prokáží tolik donucovací moci, kolik jí v kritických okamžicích jest potřebí, je při těch mnohých >jestliže< a >ale< více nežli pochybno. A dnes již čteme, že volbami v Anglii způsobená nová situace převahou konservativců, těžko pohne příštího ministerského předsedu Baldwina k tomu, aby protokol podepsal. Dlužno také při této příležitosti říci, že společenství zájmů mezi Anglií a Francií bylo výsledkem voleb v Anglii značně posunuto. Víme, že se francouzský ministerský předseda Herriot před volbami rozhodně a co nejvřeleji zasazoval o to, aby pan Macdonald opětně byl zvolen.

Protokol ženevský je proti zbrojení. Pan ministr mluvil do všech podrobností proti zbrojení. My však jsme včera slyšeli od vážených řečníků většiny, že odzbrojení, obzvláště u nás, pro tento okamžik nepovažují za radno a oportunní. A to se také ukáže při konstelaci ostatních států, i lze již nyní namnoze pozorovati, že se národům nedostává oné svornosti a jednoty, která jest označena jakožto podklad pro Protokol ženevský. Jestliže na příklad Anglie v otázce mosulské a ve svém chování k Turecku vůbec, jestliže Japonsko pod titulem udržení klidu vtrhne do Číny a dotkne se tím zájmů jiných států, jestliže Rumunsko resp. Rusko, každý stát podle svého přání, chce opraviti státní hranice a to pomocí vojska, pak ženevský program se všemi svými klausulovanými diktáty stejně málo postačí, jako nebude moci odstraniti s druhé strany veliké zbrojení, které dnes vidíme ve Francii a v Polsku, i bude se viděti nucena vysloviti pouze přání, aby všechny tyto různice upraveny byly smírnou cestou. Já osobně přeji si z celého srdce, aby se Protokol ženevský ve skutečnosti stal tím, co si jeho původcové představují, pokrokem, obratem v mezinárodních stycích, jenž umožňuje loyalní spolupráci národů, vybudovanou na touze po udržení míru a po omezení zbrojení, jež státy přetěžuje, aby se stal upotřebitelným nástrojem v rukou mužů, kteří nemají předsudků a smýšlejí objektivně, kterým všeobecné blaho platí více, nežli uspokojení egoistických otázek prestiže. Snaha sloužiti všeobecnému blahu, v našem případě znovuoživení Evropy, podporovati její mír a její klid, musí však býti tak silná a tak mocná, že jisté směrodatné kruhy nesmí se zaleknouti toho, aby uznaly spáchané chyby. Sledujeme-li pozorně exposé pana ministra věcí zahraničních a smíme-li po jeho uznáníhodné spolupráci na tom, že došlo k Protokolu ženevskému, souditi, že jemu osobně jde skutečně o udržení míru nejen dnes, nýbrž pro všechnu budoucnost, měli bychom se domnívati, že mu není žádná obět příliš velikou, aby tohoto ideálního stavu dosáhl, měli bychom se domnívati, že s radostí uchopí se toho, aby odstranil příčiny všech dnešních ještě protiv, všechnu nespokojenost a všechny zárodky pozdějších válečných zápletek. Že jakožto příčinu všech těchto zápletek, těchto stávajících a ještě budoucích konfliktů míním neblahé mírové smlouvy, zajisté snadno uhádnete. Od prvního dne, kdy v tomto sále mluvíme jakožto zástupcové německého lidu, poukazovali jsme vždy na to - a nestojíme zde samotni s naším názorem, - že mírové smlouvy způsobily ještě větší nebezpečnější chaos, nežli jak byly poměry před válkou. Naše stanovisko k diktátu Versailleskému, k diktátu St. Germainskému je známo, nechci opakovati, co často bylo řečeno, a chci k vám jen opětně zvolati: Chcete-li poctivě míti klid v Evropě, chcete-li, aby požehnání míru přineslo ovoce zemi a lidem, pak nesmíte užívati diplomatických uměleckých kousků, abyste skutečné poměry zastřeli, nýbrž musíte míti odvahu líčiti všeobecný stav tak, jakým se následkem těchto mírových smluv stal: jakožto stav zlověstný, skličující. Musíte sebrati odvahu, abyste mírové smlouvy otevřeně poznali jakožto jedinou překážku klidného rozvoje poměrů evropských a abyste přikročili k jejich revisi, po případě k jejich úplnému odstranění. Vzchopíte-li se k tomuto činu a odstraníte-li všechny balvany s cesty, pak nepotřebujete žádných konferencí, žádných protokolů, pak spravedlnost, které se dostalo národům, a spokojenost z toho vzniklá tisíckráte nahradí snahy Svazu Národů, jak se mi zdá marné.

Řekl jsem na počátku svých vývodů, že v exposé pana ministra věcí zahraničních postrádáme zmínky o jiných důležitých událostech. Chci poukázati jen na jeden bod. Víme všichni, že uvnitř Malé Dohody nastaly změny, a rozhovor o poměrech, jaké se v Jugoslavii vytvářily během posledních měsíců, byl by vzbudil náš zájem. Těší mne, že pan ministr věcí zahraničních právě při tomto bodu dělá nesmírně vlídný obličej. Zdali z toho mám něco vyčísti, není mně pro okamžik vysvětlitelno. (Veselost). Čteme v zahraničních novinách dokonce o vážné trhlině v Malé Dohodě, a kdo by byl povolanější nás poučiti o pravém stavu věci, nežli její duševní původce? Pan dr Beneš nám vypravoval o tom, že spolupráce se členy Malé Dohody v Ženevě byla co nejpřátelštější a že shoda jejich ve věcech ženevského Protokolu byla úplná. Shodu, pokud jde o Protokol ženevský, pan ministr věcí zahraničních obzvláště podškrtává, i ponechává nerozřešenou otázku, zdali tato shoda dnes, ještě také v jiných politických oborech je stejně úplná a přátelská.

Ohledně obchodní politiky, pro náš hospodářský život tak důležité, odvolává se pan ministr věcí zahraničních na svoje projevy, jež učinil před rokem o hlavních zásadách, jimiž se vláda při uzavírání těchto obchodních smluv dává vésti, i konstatuje, že se v této prácí v posledním roce systematicky a cílevědomě pokračovalo. I když také připouštím, že uzavření obchodní smlouvy s cizí mocností vyžaduje nesmírně pečlivé a do nejmenší podrobnosti jdoucí, mnohdy zajisté namáhavé práce, která se dotýká zájmu četných skupin státních občanů a obzvláště výdělečných oborů, jež oni představují, tož přece nemohu označiti postup dotyčných prací a systém při tom vždy zachovávaný nikterak za dostatečný a případný. Tempo, v jakém se tyto smlouvy vyřizují, jest přece jen příliš pomalé, významu jejich neodpovídající. Dr Beneš se raduje, že může konstatovati, že smlouva o celním tarifu obdržela v září t. r. sankci parlamentu. Zamlčuje však, že tento pro naše hospodářství tak vysoce důležitý spis ležel déle nežli půl roku v poslanecké sněmovně a že nemohl býti vyřízen, poněvadž je předmětem smlouvání v koalicí. Škoda, kterou utrpělo československé národní hospodářství tímto odkladem vyřízení specielně italské smlouvy, jde do mnoha set milionů. Již jednou jsem zdůraznil na tomto místě, že jest pro náš hospodářský vývoj bezpodmínečně potřebí uzavříti obchodní smlouvy s těmi státy, které již následkem své zeměpisné polohy jsou našimi hlavními odběrateli, a to jsou především successorní státy, vzniklé na půdě staré monarchie, a Německo, a je v tom jistě notný kus šovinismu - nechci ani říci neznalosti - že ještě se žádným z těchto států nebyla uzavřena obchodní smlouva. Máme smlouvu s Francií, Italií, s Dánskem ba i s Islandem, ale žádnou s Rakouskem, žádnou smlouvu s Německem, žádnou s Polskem a žádnou s Maďarskem. Na všech těchto smlouvách, jak pan ministr tvrdí a jak jsme od něho slyšeli, se pracuje, právě tak jako na smlouvách se Španělskem a Japonskem, a přece bylo by konečné vyřízení a stabilisace upravených poměrů se státy zprvu jmenovanými v nejvlastnějším zájmu republiky, k jejímž životním podmínkám patří normální hospodářské styky a normální hospodářské spojení se sousedními státy.

Slyšíme, že se pan ministr příštího týdne odebéře do Vídně, a i když také nemůžeme míti za to, že pouze podpis smlouvy a zdvořilostní návštěva u rakouského svazového kancléře jsou jediným cílem této cesty, tož chtěl bych přece pana ministra upozorniti na to, že při hospodářském styku Rakouska a Československa jest ještě celá řada nerozřešených otázek, a chtěl bych ho velmi naléhavě vyzvati, aby tyto věci jednou uspořádal. Doufejme, že časté společenské schůzky při jeho přítomnosti ve Vídni poskytnou příležitost zabývati se také touto vážnou otázkou. Nemohu při této příležitosti nezmíniti se o tom, že hospodářské kruhy živě toho litují, že právě muž, který s velikou znalostí věci a se vzácným taktem vedl dosavadní vyjednávání o smlouvě s Rakouskem, opouští své místo a že je zaměnil za místo vyslance v Berlíně. Pojali jste největší část starého rakouského průmyslu do republiky, i jest vaší povinností pečovati o to, aby se vyvíjel a prospíval, aby mu byla dána možnost vyhověti vysokým požadavkům, které fiskus na něho klade ve formě daní, a aby poskytoval mzdu a výživu tisícům lidí, které by jinak bylo nutno vydržovati na náklad pokladny státní. Že pan ministr věcí zahraničních ve svém exposé nevzal zřetele na otázku menšin, je u něho jakožto československého ministra věcí bohužel samozřejmou. (Výkřiky na levici.) Pro ty pány tato otázka neexistuje, ukazují na svojí početnou převahu a zapomínají mysliti na budoucnost, která nemilosrdně roztrhne jejich domýšlivou moc. (Místopředseda dr Franta ujímá se předsednicví.) Ale že se pan dr Beneš, jakožto člen Rady Svazu Národů, této otázce vyhýbá, je tím podivuhodnější, ježto ví, jak se směrodatné kruhy této korporace dnes dívají na menšinovou otázku, jejíž objasnění v nepříliš vzdálené době Rada Svazu Národů sama zahájí. Ale jak daleko vážená většina dnes ještě je vzdálena od úmyslu se dorozuměti, to slyšeli jsme včera z řečí její vážených zástupců, i musím žasnouti, že jeden řečník panu ministrovi věcí zahraničních dokonce vytýkal, že běhá za Němci a že se příliš namáhá pro Německo. (Smích na levici.) Nuže, pánové, řekněte mi přece poctivě a otevřeně, v čem záleží tato přílišná trpělivost k menšinám, v čem záleží toto nadržování menšinám, které jeden z vašich řečníků tolik káral? Nevíme o tom ničeho a myslíme, že se v rozpočtové debatě udá příležitost odpověděti vám vážně na tuto otázku. Přicházím ke konci a poznamenávám, že skorem všichni řečníci mluvili v témže smyslu, což dokazuje jednomyslnost v názorech. Pan dr Beneš se v Ženevě zasazuje o mír v Evropě; zdali na území Československé republiky panuje klid a pořádek, zdali zde jest snesitelný poměr mezi národy čili nic, to zdá se, že ho nechává chladným. To jemu a jeho ministerským kolegům nepůsobí bolení hlavy. V Ženevě vidí otevřenýma očima a dělá proto rozumnou, poměry podmíněnou arbitrážní politiku, v Praze pod dozorem a kontrolou svých soukmenovců, stísněn malicherným velikášstvím politických poseurů, nesmí viděti skutečnost, dělá pštrosí politiku a účastní se násilné politiky, pěstované proti nám Němcům v Československé republice, ačkoli ví, že právě on by byl povolán, aby se také u nás zasadil o boj proti bezpráví a o spravedlivé vyrovnání mezi národy tohoto státu. Jinými slovy: mír ve vlastní zemi musí panu ministrovi věcí zahraničních býti právě tak důležitým, jako mír v Evropě. Kdyby nám jednou předložil Protokol ženevský, který upravuje vnitřní poměry československé, uvítáme to a budeme to podporovati s radostí; jeho poslední zprávě však musíme přece odepříti, abychom jí vzali na vědomí. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr Franta: Slovo má dále pan sen. Egry.

Sen. Egry (maďarsky): Velavážený senát! Pán minister zahraničia snažil sa svoju činnost v tých najkrásnejších barvách vylíčiť pred verejnostou Československej republiky a celého sveta. Je to celé srozumitelné, avšak musí mi pán minister zahraničia odpustiť, že túto jeho snahu pokladám za úplne jalovú, poneváč správnost politiky najlepšie dokazuje spokojnost a blahobyt, ktoré ju sledujú a poneváč vídím len opak toho v posobení pána ministra.

Ja si to myslím tak, že chce-li rodina založit si domáci krb a žit spokojným životom, je k tomu nezbytne treba, aby mala dobrých súsedov. Isté maďarské porekadlo vraví: >Lepší jeden dobrý súsed, ako veľa špatných príbuzných.< Avšak viďme, na jaké základy stavia mladý československý štát svoju budúcnost, ako zabezpečuje na svojom domácom krbe tichý, pokojný a šťastný život. Či je postarané o to, stane-li sa v domácnosti nehoda, po prípade požiar alebo nejaké väčšie rodinné neštastie, aby tam bol ihneď dobrý súsed, ktorý bude pomahat hasiť a utierat slze bolasti? Neznám smer zahraničnej českej politiky, a predsa najprednejším a najelementárnejším právom každého občana v republike by bolo, aby tento smer znal. Vidím len to, a vidí to každý, že pán minister nereflektuje na dobré súsedstvo. Podla všeho chce si získavat dobrých priatelov trochu dalej. Snáď u Francúzov alebo Angličanov? Dobrá, sú to velmi statočné a velmi mohútné národy, na ktorých pomoc môže počítat nielen Europa, ale všetky národy sveta. Túto pomoc dúfame a očakávame aj my ako tunajšie menšiny. Avšak tieto národy sú predsa len trochu ďaleko od nás a mimo toho mezi nimi a nami niečo leží a kdož vie, možná že títo naši protektori práve vtedy, ked' by ich bolo potreba u nás, budú mať k vybaveniu nejaké nepríjemné záležitosti doma alebo na niektorých svojich vzdialenejších dominiach.

Alebo snáď všeslovanská idea je hybnou sílou činnosti vlády? Snád preto nemože malá Podkarpatská Rus dostať sa ku svojej autonomii, poneváč je treba spojovacieho mostu, prez ktorý by sa toho všeslovanské zbratrenie stalo? Neverím tomu, že by český národ boľ veľmi tomuto spojeniu naklonený, lebo pochodil by asi tak, ako jeho milovaný bratia Slováci, ba ešte lepšie, lebo tá ruská veľryba nezná hltanie po kúskoch a prípad biblického proroka Jonáša by sa zťažka ešte ráz opakoval. Ja už mám len za to, že kto je Čechom, nech zostane Čechom a kdo je Maďarom, nechť zostane Maďarom. Aj Maďar má svoje príbuzné milionové národy a predsa nechce sa stať ani Turkom ani Tatarom; ba dejiny samé dokazují, že práve proti týmto svojím príbuzným národom musel bojovat prez storočia na život a na smrt, aby si zachoval svoj život a zachránil kultúru západných národov.

Život malých národov veru nie je závidenia hodný, a český národ patrí tiež do rodiny týchto malých národov. Bez dobrých súsedov a obklopený nepriatelmi veru zťažka zostane na živu. Nesmie sa honiť za nedosažitelnými ideálmi, ale zabezečit si má život sympatiou a láskou okolných národov, s poznaním spoločného osudu a poctivou spoluprácou.

Honbou za veľkými ideálmi nestane sa český národ národom stomilionovým a utlačiteľom jemu podobných malých národov. Dnešná politika Benešova slúži však naprosto len tomuto cieľu a dľa mojho názoru s úplným nezdarom, lebo márne zahrávame si na veľmoc, marne dávame poslednú kvapku krve a poslední náš groš tomuto barevnému obrázku, nedosiahneme tým nič. Osúdy sveta budú riešené bez nás a budú-li zápasiť medzi sebou síly väčšie, nebudeme rozhodovať nikdy. Aby malý národ mohol vyvinúť velikú silu, k tomu je potreba, aby každý člen tohoto národa bol oduševnený navzájemnou lásku a citom spolupatričnosti. Dnešnej politike však podarila sa dosiahnut úplne práve opaku tejto navzájomnej lásky. S mojej strany nebudem nič ľutovať, zahája-li všetky národnostné menšiny v tejto republike boj na život a na smrť proti politike utiskovania.

Je naozaj komické a zároveň smutné, vidí-li člověk, ba celý svet v úplnej nahote, ako zachádza malý český národ s národami jemu podriadenými; národ, ktorý len pred chvíľou ešťe prosil za oslobodenie, doviedol sa stať tým najneúprosnejším utiskovateľom.

Toto nie je spősob dobývania sympatií celého sveta. Toto nie je pilier základu nového malého štátu. Tejto politike veru ztažka bude na osoh táto veľmocenská pošetilosť.

Nech nám tedy len povie pán minister zahraničia, čo dosiahol Malou dohodou? Či sa mu podarilo dostat sa k vedúcemu zástoju? My máme za to, že nie. Malé štáty sa obávajú o svoj vlastný osud a nechcú zahynút ani k vôli panslavskej idei ani preto, aby mohly nosit vlečku západných národov.

Ako veľkú váhu má vliv pána Beneša v Rumúnsku, toho kríklavým a charakteristickým znamením je, že nemôže zabránit ani ukrivdeniu obce Tečova v Podkarpatskej Rusi, aby mohol maľoroľníkom tejto obce vrátiť pozemky, ktoré boly Rumunskom za 25 K za jutro zabrané, - alebo aby ich slušne mohol odškodníť.

Čo do vnútorných nemožných pomerov poukazujem na prípad Podkarpatskej Rusi. Toto územie má podľa mierových smlúv výslovne sebaurčovacie právo. Tí, ktorí sostavili mierové smluvy, vykladali toto sebaurčovacie právo tak, že Podkarpatská Rus je oprávnena sama rozhodovať o svojom osude. Prirodzeným dősledkom tohoto sebaurčovacieho práva je miestna samospráva vybudovaná na základe demokratickom a ústredný zákonodárný sbor, ktorému by musely byť zodpovedné tiež vládne orgány vedúce administratívu vnútornú Podkarpatskej Rusi. Pojem a možnost sebaurčovacieho práva by tohoto požadovaly. Je to naším, mierovými smlúvami medzinárodne zaisteným právom, ktoré by mal v prvom rade ochranovat právě ten štát, ktorý svoje utvorenie ďakuje týmto smluvám.

Naproti tomu však čo robí česká vláda? Československá republika zbudovaná je aspoň na vonok na zásade demokracie. Vo správe Podkarpatskej Rusi práve o tom nemôže byť ani reči. Vo správe fínančnej a verejnej, vo verejnom vyučovaní, vo správe obchodnej a verejneho hospodárstva sú smerodatné na každom poli iba hladiská, ustanovené v Prahe a vyhovujúce tunajším záujmom. K záujmom obyvatelstva sa neberie zretel: ako by aj, keď im není daná možnosť, aby oni svoje priania cestou miestnej správy vyjadrili a podla svojich záujmov jednali.

Život hospodársky úplne zakrnul. Vyučovanie na ľudových a stredných školách je vonkoncom zanedbané. Alkoholizmus sa rozširuje, náboženská anarchia vzrastá, verejný blahobyt je v neueriteľnom úpadku, ludia hladujú. Príležitosti k práci nieto, ba vláda snaží sa ochromiť každé podnikanie. (Sen. Roháček [madarsky]: Pod maďarskou vládou bolo snád lepšie?)

Sen. Egry (pokračuje):Veru bolo lepšie! Svojimi nesprávnymi opatreniami slúži vláda už dávno komunizmu. Tento ošetrovala a jemu pomahala a vzbudila v dušiach úplné rozhorčenie, ktoré pri posledných volbách výbuchlo vo forme komunizmu. (Pravda!)

Právo Podkarpatskej Rusi, smluvou zaistené, bolo vymenovaním mestských zastupiteľských sborov a úradníkov úplne zfaszifikované, tak že na pr. i najvyšší správny súd český musel uznať výbor mesta Munkačeva za bezzákonný. Tým vyrieknul, že vláda spáchala porušenie ústavy vzhľadom na celú Podkarpatskú Rus.


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP