Sociálně-politický výbor má za to, že tento pojem "trvale" musí býti prováděcím nařízením definován tak, že se trvalým pobytem rozumí trvalé bydlení po větší část roku v určitém objektu, tedy, že trvale bydliti může taková rodina v městě, kde má najatý byt, a nikoliv v letním domku nebo vile, kde ztráví jenom několik týdnu, tedy určitou kratší část roku.
Dále podstatná změna v odst. 7. §u l, jednajícím o výpovědi a to, že může býti dána nájemníku výpověď v tom případě, "dal-li nájemník proti smluvnímu zákazu nebo bez svolení vlastníka domu do podnájmu byt celý nebo sice jen část bytu, ale sám trvale bydlí jinde". Ve starém zákoně bylo "ve zbylé části sám nebydlí", teď, "když bydlí trvale jinde".
Dále byla vložena nová věta do odst. 11. § 11 týká se bytů, které až po tu dobu odbývali zřízenci podniků. Takový zřízenec mohl býti podle starého zákona propuštěn, když obýval byt, kterým se procházelo do podniku. Podle nového znění může býti takový nájemník bytu při podniku propuštěn nebo vypovězen, když jej zaměstnavatel nutně potřebuje pro zřízence podniku a když se to týká budov zřízených při podniku, tedy když se to týká nejenom bytů, které jsou v souvislosti s podnikem, nýbrž když se to týká také bytů při podniku, tedy i ve vzdálenějším místě postavených, ale bytů, které jsou součástí kolonie, která podniku patří.
V odstavcích 13., 14. a 15. mění se lhůty. V odst. 13. a 14. se stará lhůta "po 1. listopadu 1918" mění na lhůtu "po 31. prosinci 1922", a to "potřebuje-li pronajímatel bytu nutně pro své ženaté nebo vdané děti a opatří-li nájemníkovi náhradní byt, který soud uzná za přiměřený, ač nenabyl-li domu koupí nebo směnou po 31. prosinci 1922". Ve starém zákoně bylo: "nenabyl-li koupí nebo směnou majetku domovního po 1. listopadu 1918". Umožňuje se tedy tímto ustanovením těm, kdo koupili domovní objekty v letech pozdějších než v letech 1918, aby se mohli do těchto objektů nastěhovati, když je potřebují, nebo nastěhovati do nich své ženaté nebo vdané děti, zkrátka, vypověděti nájemníka, když majitel domu dokáže, že bytu potřebuje pro své děti, nebo pro sebe sama.
Další nová lhůta je v odst. 15. V zákoně starém stálo: "před vyhlášením tohoto zákona". Tato lhůta se předloženou osnovou opravuje na lhůtu 30. dubna 1924. (Cituje): "chce-li se vlastník domku nastěhovati na trvalo do bytu ve svém domku" - toto "do bytu" se nově vkládá, poněvadž byli vlastníci domku, kteří měli ve svém domku několik bytů, a když se chtěli nastěhovati, nevypověděli majitele jednoho bytu, nýbrž vypověděli současně všechny nájemníky. Tento omyl starého zákona se tedy opravuje vložením slov: "do bytu ve svém domku, který má pouze jeden nebo dva byty a jehož vlastnictví nabyl před 30. dubnem 1924".
Sociálně-politický výbor jednaje o těchto odstavcích §u l měl pochybnost, vlastně obavu, jestli nebude ustanovením §u 10 a §u 14, případně 15, způsobena těžká újma státním, okresním a jiným zaměstnancům, kteří jsou po případě majiteli domků. Takový zaměstnanec podle zákona, který jsme nedávno přijali, může býti propuštěn, a poněvadž na př. u železničních zaměstnanců, mají takoví zaměstnanci nárok a požívají někdy i bytů státních, obecních, zemských atd., budou nuceni vykliditi tyto byty, ale při tom nebudou míti možnosti nastěhovati se do domku svého a to z toho důvodu, poněvadž je zde omezení do domků, které mají jeden nebo dva byty. Má-li ten dům takového zřízence tři byty, tedy by se takový majitel domu a státní nebo zemský zaměstnanec vylučoval z užívání svého vlastního bytu a způsobilo by mu těžké nesnáze tím, že by se dostal do bezpřístřeší.
Sociálně-politický výbor i při těchto bodech žádal, aby prováděcím nařízením na tuto okolnost bylo pamatováno, aby výklad prováděcího nařízení byl k tomuto zákonu takový, aby chránil státní a jiné veřejné zaměstnance, kteří by tímto zněním zákona mohli býti poškozeni a utrpěti těžkou křivdu tím, že by byli vůbec zbaveni přístřeší. Dřívější odst. 16. byl docela vypuštěn. Umožňoval obcím, okresům, župám, zemi nebo státu, aby vypověděl nájemníka v tom případě, když mu opatřil dostatečný byt náhradní. Tento odstavec zákona o výpovědích je vůbec zrušen a o právu obcí, okresů, žup, zemí a státu mluví § 35, který státu, obcím, zemím a sociálně-pojišťovacím ústavům pro domy i objekty v jejich správě se nalézající dává právo na vypovídání nájemníků, kdykoli stát, obec, země nebo sociálně-pojišťovací ústav tyto byty ke svým účelům potřebuje. Z toho důvodu byl vypuštěn odst. 16. § 2 a nynější odst. 16. je celý nový. Praví se v něm, že může býti z bytu vypověděn také ten, kdo byl odsouzen soudem pro lichvu nebo pro trestné činy uvedené v §§ 205 a) a 486 tr. zák. ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., ve znění čl. X. cís. nař. ze dne 10. prosince 1914, čís. 337 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnávací a odpůrci o nuceném vyrovnání mimo konkurs a o změně některých ustanovení konkursního řádu. Z těchto důvodů tuto vyjmenovaných lze dáti výpověď jen z místností užívaných k provozování živnosti, které nejsou částí bytu; vztahovala-li se nájemní smlouva také na jiné místnosti, určí k návrhu nájemné na tyto místnosti připadající soud, vykonaje potřebné šetření.
Tedy jeden z důvodů, o které může býti výpověď rozšířena, je právě ten obsažený v odst. 16., který se týká trestních činů pro lichvu, pro zaviněný úpadek, pro konkursy, vyrovnávací, odpůrci řízení atd.
Abych resumovala, tedy § l o výpovědi nového zákona celkem pro nájemníky řádné nepřináší žádného význačnějšího zhoršení. Pokud zhoršení zde nastává, tedy týká se jenom těch nájemníků, kteří svým životem jaksi bijí pěstí ve tvář to, čemu se říká občanská morálka.
Další změny nalézají se v §u 4 hlavy o výpovědi, a to do tohoto §u 4 zákona o výpovědi byl vsunut za prvé dvě věty starého znění odstavec nový, který zní: "Jde-li o důvod výpovědi podle odst. 1., odst. 2., č. 11, musí býti potřeba podniku prokázána pravoplatným potvrzením politického úřadu - administrativní vrchnosti - prvé stolice. V žádosti o potvrzení jest udati nájemníka, kterému má býti dána výpověď, a zaměstnance, pro něhož majetník podniku bytu potřebuje. Nájemník budiž jako strana o zahájeném šetření vyrozuměn. Proti potvrzení může si stěžovati majetník podniku i nájemník k politickému úřadu druhé stolice, který rozhoduje s konečnou platností. Při výpovědi z důvodu uvedeného v §u l, odst. 2., čís. 17, nesmí býti výpovědní lhůty kratší jednoho roku. K jiným důvodům nemůže býti v řízení přihlíženo." Tedy tento odstavec rozšiřuje se naproti starému zákonu z toho důvodu, aby i v takovém případě, kde byla dána výpověď z důvodu, že podnik potřeboval rozšíření, že majetník podniku potřeboval bytu pro jiného zaměstnance, musí býti nájemník o takovém šetření uvědomen a musí býti tento spor před řádným politickým úřadem, na Slovensku administrativní vrchností, řádně proveden. Tedy má se tímto ustanovením zabrániti jakékoliv libovůli, která až do té doby podle znění starého zákona měla otevřené dveře.
Pokud se týká poslední věty, jednající o výpovědích, které se mohou dáti společnostem, které mají provozujícího kapitálu nejméně 15 milionů korun, tož nesmí býti tato výpověď dána kratší než ve lhůtě l roku.
Sociálně-politický výbor projednávaje tato ustanovení, poukazoval také k tomu, že nepokládá dnešní odst. 17. §u l za časový. Hodnocení finanční schopnosti nájemníků je podle zákona o dávce z majetku a přírůstku na majetku v šestém roce republiky velmi nepřípadné, poněvadž, kdo měl jeden milion korun před 6 lety, může býti dnes žebrákem, a kdo byl žebrákem před 6 lety, může míti dnes 100 milionů Kč. Tedy odvolávání se k výměru o dávce z majetku a o jmění osob fysických a společností před 6 lety je dnes nepřípadné, a sociálně-politický výbor na to poukazuje a přeje si, aby prováděcím nařízením k tomuto zákonu nebyla tato okolnost přehlédnuta.
Nejdůležitější ovšem ustanovení v tomto novém zákoně nalézáme v §§ 8, 9, 10 a 11, jednajících o nájemném, že nájemné se podle této osnovy zvyšuje, a to zvyšuje se pro všechny kategorie, jak až po tu dobu ve všech zákonech, na ochranu nájemníků zpracovaných, byly přijaty, i nadále. Nájemné se zvyšuje pro byty malé o l pokoji a kuchyni, o 2 pokojích a kuchyni a pro byty větší, zvyšuje se na třikrát, a to zvyšuje se od 1. července 1925, od 1. ledna 1926, od 1. ledna 1927. Od 1. července 1925 se zvyšuje u menších bytů a jednotlivých částí bytů, než které jsou uvedeny pod lit. b), na částku nepřevyšující základní nájemné o 30%, podle starého zákona o 20%, u bytů obsahujících 2 obytné místnosti a kuchyni, nepočítajíc pokojíky pro služebné a ostatní příslušenství, na částku nepřevyšující základní nájemné o 50%, u bytů větších, než které jsou uvedeny pod lit. d), tedy u bytů větších než o 2 místnostech, na částku nepřevyšující základní nájemné o 70%. - Dříve bylo 20, 40 a 60, nyní je 30, 50 a 70 - u místností užívaných k výdělečné činnosti, které nejsou částí bytu, zvyšuje se nájemné, jde-li o malé provozovny, o 40%, jde-li o střední provozovny, o 50%, jde-li o velké provozovny, o 70%. - Dříve bylo 30, 40 a 60 -.
Totéž zvýšení, v tomtéž rozsahu, týkající se těchže kategorií bytů a provozoven, nastává 1. ledna 1926 a 3. zvýšení 1. ledna 1927.
Mimo to od 1. července 1925 zvyšují se o dalších 10% všechny kategorie bytů a provozoven, při nájmu a pronájmu a o dalších 10% od 1. ledna 1926 u těchže kategorií bytů a provozoven při nájmu a pronájmu. Totéž se opakuje 1. ledna 1927. 1. ledna 1927 je základní nájemné u bytu o pokoji nebo o pokoji a kuchyni vyšší o 50%, u bytů o 2 pokojích a kuchyni o 70%, u bytů s více pokoji o 90% proti nájemnému r. 1914. Ale u těch bytů, které byly pronajaty teprve po 1. květnu 1924 se zvyšuje nájemné r. 1927 na částku, nepřevyšující základní nájemné o 80%, u větších bytů - 2 pokoje a kuchyň - 100% a u bytů přes 2 pokoje o 110%.
Mimo to mohou také provozovny r. 1927, pronajaté po 1. květnu 1924, býti zvýšeny o částku malé 70%ní, střední 80%ní a velké 110%ní proti stavu r. 1914.
Mimo zvýšení zde uvedené lze ještě připustiti další zvýšení o 20% základního nájemného u bytů o 5 nebo více obytných místnostech, je-li počet dospělých osob byt obývajících, nečítaje osoby služebné, menší než počet obytných místností zmenšený o jednu. Tedy v tom případě, když 2 nebo 3 lidé mají pronajatý byt o 5, 6 až 7 pokojích.
Nájemníku, kterému byla podle posledního předpisu předepsána buď daň z příjmu přes 60 tisíc Kč nebo daň výdělková z poplatného výnosu přes 250 tisíc Kč, může býti zvýšeno nájemné od 1. července 1925 na částku nepřevyšující základní nájemné o 130%, od 1. ledna 1926 o 140% a 1. ledna 1927 o 150%.
Považuji toto ustanovení za sociálně spravedlivé. Množství chudých majitelů domů musilo pronajímati levně svoje byty velmi bohatým osobám a je dobře, když tyto velmi bohaté osoby vzhledem ke svým příjmům platí také nájemné, protože není to sociálně spravedlivé, jestliže dělník musí dáti 15 až 20% svého týdenního příjmu na nájem a bohatý člověk dá jenom 2% příjmu na nájem. Novým je také ustanovení o zvýšení nájemného podle odst. 1. až 4. přes míru, ustanovenou §§ 9 a 10 zákona z 25. dubna 1921. Jest však přípustno jen potud, pokud je větší než částka, o kterou je zvýšeno nájemné z důvodu úhrad nákladu, učiněného na občasné nebo mimořádné nutné opravy a obnovy domů.
Zvýšení nájemného podle § 9 přes míru stanovenou §em 9 a 10 ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 Sb. z. a n., a zvýšení nájemného podle §u 12, odst. 2. a 6., nezapočítá se do vyměřovacího nákladu daně činžovní a jiných dávek vybíraných na pokladě nájemného.
Sociálně-politický výbor jednaje o tomto ustanovení, kterým je vyloučeno ze zdanění zvýšení nájemného tímto zákonem povolené, vyslovil názor, že sice je to značný dar pro majitele domů, ale že jistě způsobí toto ustanovení značnou práci berním správám, že značně ztíží úřadování.
Velké důležitosti jsou opravy provedené v §u 12, jednajícím o tom, kdy může býti zvýšeno nájemné i přes hlediska v §u 8, 9 a 11 stanovená. Ze starého znění zákona vyjímají se ustanovení odstavců 1. a 2., dále odstavců 3. a 4.; do odstavce 4. vkládá se však nově: "jestliže před účinností tohoto zákona strany se o zvýšení dohodnou, nebo bylo pravoplatným rozhodnutím soudu zvýšení nájemného uznáno přípustným, anebo byl u soudu podán návrh na rozhodnutí o přípustnosti zvýšení, z tohoto důvodu je zvýšení nájemného přípustné jen na dobu, která stačí, aby se náklad umořil ve lhůtě, po kterou bude pravděpodobně třeba stejnou opravu neb obnovu zase provésti."
Přeloženo do češtiny znamená toto ustanovení: "Ve velké části obcí byly provedeny majiteli domů nákladné opravy, někdy nutné, někdy méně nutné, někdy luxusní. Tyto opravy byly započteny jako zvláštní příplatek nájemníkům a soudy rozvrženy na řadu let. Tam, kde buď soudem nebo dohodou byly tyto náklady, vzniklé z oprav domů, na řadu let rozvrženy, tam budou tyto náklady umořovány podle přijatého neb soudem usneseného rozvržení, tam tedy budou tyto náklady na tuto řadu let placeny tak, jak bylo dohodnuto neb usneseno soudem, ale po tu dobu, pokud budou tyto náklady se hraditi z příplatku k činži dobrovolně po dohodě s nájemníkem učiněné, anebo soudem nařízeny, po tak dlouhou dobu nesmí býti nájemné zvýšeno percentuálně těmi 10% každého roku, jak je stanoveno v odst. 8. a 9.
Nové je do §u 12, jednajícího o tom, kdy se smí nájemné zvýšiti nad míru §em 8, 9 a 10 stanovenou, vsunut odstavec, že, ne-bylo-li nájemné od 3. května 1920 zvýšeno ani o 10% základního nájemného z důvodu úhrady nákladu učiněného na občasné nebo mimořádně nutné opravy a obnovy domu, je přípustné zvýšení nájemného o dalších 10% základního nájemného od 1. července do 31. prosince 1925, budou-li opravy nebo obnovy domu provedeny do 1. července 1925. Ve venkovských místech najde se snad ještě dosti domů, kde od vypuknutí války až po dnešní den nebyly provedeny opravy ani ve výši tvořící 10% základního nájemného. V Praze a ve větších městech bohužel však byly provedeny opravy snad ve větším počtu domů, které zatěžují nájemníky 200, 300, 400%ním nákladem základní činže. Tedy tam, kde nebyly provedeny opravy ani v rozsahu 10% základního nájemného z r. 1914, tam může býti z titulů oprav v pololetí od července do prosince k těm všem zvýšením nájemného §em 8, 9 a 10 stanoveným, vybíráno v tomto pololetí ještě po 10% základního nájemného, ale jen když budou opravy skutečně do 1. července 1925 provedeny.
Dále je do §u 12, odst. 7., vloženo nové ustanovení. Ve starém zákoně se pravilo, že nesmí býti zvýšeno nájemné, když se zvýšily také ostatní pravidelné roční výlohy spojené s udržováním a správou domu, tedy z titulu udržování a správy domu. To je rozšířeno "nebo že byly provedeny občasné nebo mimořádné nutné opravy a obnovy domu, na něž se nevztahují ustanovení odst. 2., čís. 4., a odst. 6., ani že pominulo dočasné osvobození od daně nebo dočasná úleva daňová, ani že se zvýšila daň činžovní v důsledku obecně přípustného zvýšení nájemného podle § 9." To je okolnost, ke které jsem poukázala před chvílí. V Praze se prováděly opravy, jež nájemníky zatěžovaly 200-400% základního nájemného a nájemníci byli soudy odsuzováni, aby toto zvýšení nájemného, někdy troj- někdy čtyřnásobné, opravdu také platili. Tímto zákonem na dobu 3 let se ale béře majitelům domů možnost, aby mohli takové luxusní a zbytečné opravy prováděti a na nájemníky s vyloučením svého vlastního bytu celý náklad přesunovati. Dnes mohou provésti opravy jakékoliv, ale na úhradu těchto oprav nesmí od nájemníků ničeho požadovati, resp. nebude jim ničeho povoleno. Mimo těch nově stanovených 10% §em 8, 9 a 10 nebudou činže za žádných titulů napříště moci býti zvyšovány.
Další důležité ustanovení týká se všeobecných ustanovení, a to odst. 2. a 3. "V obcích s menším počtem obyvatelů než 2 tisíce na části bytu vlastníka domu, které byly nebo budou pronajmuty po 1. květnu 1924" a dále důležité ustanovení, že "na domy, které jsou od 1. listopadu 1918 ve vlastnictví osady, obce, okresu, župy, zemského župního svazu, země anebo sociálně-pojišťovacího ústavu, nebo na domy a objekty ve vlastnictví, nebo správě státu" rozumí se, že ze starého zákona bylo přijato "i na domy a objekty, které jsou ve vlastnictví, nebo správě železnic, nebo železničních fondů" se tento zákon nevztahuje. Tedy na nájemníky domů obecních, osadních, sociálně-pojišťovacích ústavů, župních svazů, zemí, států, nevztahuje se tento zákon o ochraně nájemníků. Ti mohou býti nejenom vypovězeni a mohou býti snad i nad míru, tímto zákonem danou, zatíženi vyšším nájemným.
Při této příležitosti bych připomenula, že snad pro tyto nájemníky je štěstím, že v obcích, okresích, župách, osadách rozhodují také zástupci méně majetných vrstev, zástupci nájemníků, kteří budou asi každé přemrštěné choutce náležitým regulativem a kteří nedopustí, aby obtíž, která vzniká z nedostatků bytů, byla ještě zvyšována zlomyslností, nebo snad z důvodů jiných, které by jednotlivci chtěli uplatňovati. Jde-li o domy osad, obcí, okresů, žup, zemských župních svazů, nebo zemí, je výpověď přípustná jenom na základě pravoplatného usnesení místního zastupitelstva, u osady obecního zastupitelstva, u obce okresního výboru, okresní správní komise, župního výboru, zemského svazového výboru, nebo zemského správního výboru, zemské správní komise. "Na byty skládající se mimo kuchyně a obytné pokoje a obytné pokoje pro služebné ze 4 nebo více obytných místností, které byly nebo budou pronajaty po 1. květnu 1924 novému nájemníkovi, s výjimkou bytů zajištěných podle §u 13 zákona z 11. července 1922, čís. 225 Sb. z. a n., o mimořádných opatřeních bytové péče ve znění zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 Sb. z. a n., a zákona ze dne 19. prosince 1924, čís. 296 Sb. z. a n."
Dále je zde v odst. 3. §u 31 nově stylisované znění: "Zvýšení původně smluveného nájemného osobám, kterým byly pronajaty náhradní byty podle ustanovení §u 9 zákona z 30. října 1919, čís. 592 Sb. z. a n., nesmí býti větší než zvýšení nájemného přípustné podle ustanovení tohoto zákona." Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1925 a pozbude jí dne 31. března 1928. Platnost starého zákona o ochraně nájemníků vyprší teprve 30. dubna t. r., ale proto, že byly kvartály přesunuty z 1. května na 1. dubna, je nutno tento zákon provésti do 1. dubna 1925, aby oba zákony souhlasně v sebe zasahovaly.
Slavný senáte! Sociálně-politický výbor je přesvědčen, že usnesení poslanecké sněmovny tak, jak je nám předloženo ke schválení, neuspokojí ani majitele domů, kteří žádali více, ani nájemníky, kteří očekávali od zákona méně, hlavně pokud se týče zvýšení činží. Ale kde se stýká navzájem a kříží tolik zájmů, tolik potřeb, kde musí býti přihlíženo k potřebám tříd, k hospodářské nosnosti tříd obyvatelstva, k potřebám státu, tam ovšem musí býti všechno, čeho je potřebí, řešeno s hlediska vyššího, s hlediska celku a pak nezbývá, než aby všichni ti, kdo jsou zúčastněni na řešení takového problému, navzájem přinášeli oběti. Zvýšení nájemného zatíží široké vrstvy dělnické i zaměstnanecké, to je bezesporné. Nemůže se mluviti o tom, že jsou to týdně dvě, tři, čtyři, pět korun, ten kdo má příjmů devadesát korun týdně, pro toho jest pět korun ohromně velký peníz. Tedy zvýšení nájemného značně zatíží a zvýšení tohoto nájemného by se neslo radostněji, kdyby zvýšení nájemného bylo obráceno k odstranění bytové tísně, bytové krise, kdyby zvýšení nájemného bylo použito k stavbě nových obydlí. Ovšem takovým řešením nemohli jsme pohnouti majitele domů, kteří jsou také nějakým činitelem v republice a v hospodářském životě, aby se spokojili. Na obou stranách se ukrojilo tolik, kolik jen byla možno ukrojiti, aby se zjednala základna, na které by byl umožněn další vývoj lepší a šťastnější budoucnosti.
Ochrana nájemníků může se státi zbytečnou v tom okamžiku, bude-li dostatek bytů, a to myslím, že je nejpřednějším úkolem sborů zákonodárných, aby nalezly cestu, by rozmnožení bytů mohlo nastati v době co nejbližší. Je potřebí odkrýti pramen, je potřebí opatřiti sumy, ze kterých by se mohly opatřiti levné kapitály, pomocí nichž by se daly zbudovati levné a zdravé byty. Není nám potřebí jen bytů, ale je nám potřebí i bytové kultury. I tam, kde bydlí dnes lidé v bytech, bydlí za poměrů, které jsou pravým paskvilem na bytovou kulturu. Ještě stále bydlí 4 až 5 rodin na rozměru 20, 25 m2, ještě stále se tísní lidé po celý den ve tmavých místnostech tři metry pod zemí. Jděte jen do Košíř a podívejte se, jak tam lidé bydlí, a jsou šťastni, že mají aspoň takovou tmavou díru, aby se v ní ukryli. Jděte se podívati na kolonie železničních vozů, na svízele a obtíže, s jakými se tam musí zápasiti, a myslím, že i ten největší přívrženec práva naprostého volného nakládání soukromým majetkem pochopí, že tento zákon nemohl býti sjednán jinak, než jak sjednán jest. Sociálně-politický výbor doporučuje slavnému senátu přijetí tohoto zákona ve znění, jak bylo usneseno poslaneckou sněmovnou a jak jest obsaženo v tisku 2106. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Soukup: Přikročíme li projednávání dalšího odstavce, jímž je:
7. Zpráva výboru sociálně-politického o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2107) k vládnímu návrhu zákona o odkladu exekučního vyklizení místností. Tisk 2118.
Referentem je pan sen. Slavík, jemuž dávám slovo.
Zpravodaj sen. Slavík: Slavný senáte! Zákon o ochraně nájemníků, o němž právě referovala paní kolegyně Ecksteinová, jistě poskytuje tolik ochrany jednotlivým nájemníkům, že případů, kde nutno sáhnouti k exekučnímu vyklizení bytů, je poměrně velmi málo a jsou to ještě případy, které buď vůbec nespadají pod zákon o ochraně nájemníků, nebo takové, které zákon tento výslovně jmenuje, že jednotlivci proti tomuto zákonu se prohřešivší mohou dostati výpověď, a pak nutno, sáhnouti k exekučnímu vyklizení bytu. Nicméně přece jen tento zákon, který nyní předložen je slavnému senátu, tvoří jakousi souvislost se zákonem o ochraně nájemníků. Jestliže onen zákon prodlužuje se na další 3 roky, je nutno, aby tento zákon současně se zákonem na ochranu nájemníků taktéž byl prodloužen.
Původně nebylo to zákonem ustanovena, nýbrž vládním nařízením, když první zákon o ochraně nájemníků byl vydán. Tenkráte v tomto vládním nařízení bylo, že soud může povoliti odklad exekučního vyklizení bytu, jsou-li pro to důvody, na další 3 měsíce. Přirozeně, že ten, kdo měl býti exekučně vystěhován, žádal, aby tato lhůta byla mu na další 3 měsíce povolena. Soud ji povolil. Když 3 měsíce uplynuly, žádal zase a tak se to mohlo opakovati do nekonečna. Uvidělo se, že toto ustanovení mařilo celý účel vládního nařízení, k vůli němuž bylo vydáno. V důsledku toho vláda republiky Československé přikročila, když podruhé zákon měl býti prodloužen, k řešení této otázky zvláštním zákonem, a to zákonem ze dne 26. dubna 1923. V tomto zákoně již bylo opraveno toto ustanovení v tom smyslu, že sice soud může povoliti odklad exekučního vyklizení bytu na další 3 měsíce, jsou-li pro to závažné důvody, avšak po třetí a naposled může povoliti tento odklad jedině tehdy, jestliže okresní politický úřad potvrdí, že dotčený nemůže nalézti jiného bytu, nebo není jiné náhrady. Vícekráte však toto exekuční vyklizení bytu odloženo býti nemůže.
Zákon, který nyní předkládá vláda ke schválení, byl poslaneckou sněmovnou schválen. Opakuje vše to, co v zákoně, o kterém jsem se zmínil, je ustanoveno, takže velmi nepatrné změny jsou pouze v §u l, a to změna ta - poněvadž byly případy, kdy nebyla udána lhůta konečná - že musí nyní v usnesení odklad povolujícím udati soud den, kdy lhůta odkladu se končí. V ostatních paragrafech zůstává vše nezměněno. V §u 3 pak je změna, jež pojednává o tom, kdy již §u l o exekučním vyklizení nemůže býti použito. Ještě se o tom později malounko zmíním. Je tam vloženo, že také, potřebuje-li majetník podniku továrního, živnostenského nebo zemědělského bytu pro své zaměstnance, tedy musí mu to býti podle zákona o ochraně nájemníků uvolněno, avšak nevztahuje se to na zemědělský podnik, zabraný podle záborového zákona ze dne 16. dubna 1919. Toto ustanovení je velmi důležité proto, poněvadž, když majetník dostal podle tohoto záborového zákona výpověď na svůj objekt, tedy prostě nám své zaměstnance vypověděl. Aby se to nemohlo státi, je vloženo do tohoto odstavce, že tato výjimka neplatí pro zabrané podniky zemědělské na základě tohoto zákona, a je to upraveno potom v paragrafu 4, že i tam musí se žádati o exekuční vyklizení bytu, že i tam soud může povoliti toto exekuční vyklizení bytů ještě dvakráte. Nemůže tedy soud rozhodovati dále o exekučním vyklizení tehdy, jestliže pronajímatel opatří nájemníkovi byt, nebo jestliže nájemníkovi byla dána výpověď podle odstavců, o kterých referovala paní kolegyně Ecksteinová, v §u l, odst. 2. až 8., zákona o ochraně nájemníků - to jsou ta hrubá provinění, to je samozřejmé - za třetí konečně, jestliže poměr domovnický nebo služební, tedy poměr zaměstnance, byl zrušen z toho důvodu, že se dopustil krádeže, zpronevěry, tedy jestliže se hrubě provinil, konečně, jestliže poškozuje majetek atd.