Tímto způsobem není dobře možno, aby někdy přišlo takových bankovek do ob.chodu více, než oběh snese, anebo aby jich zase bylo méně. Ovšem může se také státi, že bankovky přijdou do oběhu ne takovýmto pravidelným a normálním způsobem, kterým si, jak jsem pravil, soukromohospodářský život sám bankovky v život vyvolává, nýbrž způsobem nepravidelným, a to bývá tenkráte, když stát uzavře u cedulové banky výpůjčky za účelem úhrady některých svých mimořádných potřeb, jako to bývá zejména v dobách válečných. Pak ovšem takové bankovky, které cedulová banka půjčí státu, jenž je pak dá oběhu, mohou, pokud se týká jejich množství, překročiti snesitelnou míru oběhu, a to pak má velmi nepříznivé následky na měnu dotčeného státu. Neboť v dobách normálních, zejména ve státech, kde je kovová, dnes zlatá měna zpravidla takovéto bankovky jsou volné směnitelné za kovové peníze, a to v té částce, na kterou znějí, takže nemůže nastati nějaký rozdíl mezi hodnotou takových papírových bankovek a mezi hodnotou kovových peněz. Každý si může kdykoli vyměniti u cedulové banky tyto bankovky za kovové peníze. Takové směnitelné bankovky jsou i dnes ve státech se zlatou měnou, jako v Americe, ve Švédsko, budou záhy v Anglii, Švýcarsku, Nizozemsku atd.

Něco jiného, když takové bankovky přijdou tím nepravidelným způsobem do oběhu, když je jich vydáno více, než snad normální oběh snese, pak musí stát prohlásiti nesměnitelnost takových bankovek a my vidíme pak, že může nastati rozdíl hodnoty těch bankovek a hodnoty kovových peněz, na které ty bankovky znějí. Jak známo, nazýváte tento rozdíl ažiem neb disažiem, a jak daleko může jíti tento rozdíl, byli jsme svědky právě ve světové válce a po ní.

U nás, jak známo, v bývalém Rakousku, jsme měli také cedulovou banku. Ta banka nazývala se původně rakouskou národní bankou a později po zavedení dualismu nazývala se rakousko-uherskou bankou a byla nadána zvláštním privilegiem, které se čas od času obnovovalo, k vydávání bankovek. (Sen. Matuščák: Tam bol chytrý finančný minister Weckerle, ten toho udělal hodne!)

Tato rakousko-uherská banka plnila docela dobře svůj úkol před válkou. My jsme sice v Rakousku neměli nikde ve skutečnosti zlatou měnu, poněvadž tak zvaná měna korunová, ačkoliv měla zlatý základ, přece jen vyznačovala se tím, že bankovky rakousko-uherské banky měly nucený oběh a nebyly za kovové peníze směnitelny. Ale přes to před válkou jak známo nebylo pozorovati nějakého rozdílu mezi hodnotou kovových mincí, těch zlatých deseti- a dvacetikorun, a mezi hodnotou papírových bankovek. Víme, že takové bankovky měly plnou hodnotu kovových mincí. To bylo proto, že skutečně rakousko-uherská banka si počínala velmi opatrně při vydávání bankovek a byla podle svých stanov vázána, že nesměla jich vydati nikdy více než tolik, aby 40 % všech těch bankovek bylo kryto drahým kovem, zlatými devisemi atd. u banky uloženými. A těch 40 % podle zkušenosti úplně stačilo, aby tyto bankovky vždy udržely svou plnou hodnotu.

Změna nastala ovšem ve světové válce. Jedním z prvních opatření tehdejší vlády bylo hned na počátku války na začátku srpna 1914, že prostě ono ustanovení 40 % neboli dvoupětinové úhrady bankovek bylo zrušeno. A to bylo zrušeno proto, poněvadž prostě stát potřeboval mnoho peněz k vedení války a jedním z těch nejvydatnějších pramenů mu poskytovala rakousko-uherská banka tím, že prostě bez ohledu na 40% úhradu počala vydávati v neobmezeném množství bankovky za tím účelem, aby je půjčovala státu, tedy bankovky, které pak nebyly kryty drahým kovem, nýbrž které prostě byly kryty jen úvěrem státu.

Kam to šlo a kam to došlo, o tom všichni máme smutné zkušenosti. My víme, že u nás během války se bankovky stále rozmnožovaly, kdežto před válkou největší jejich výše obsahovala v celém Rakousko-Uhersku asi 2¹/₂ miliardy, po válce jich obíhalo mnohonásobně více a jenom na našem území potom jsme měli těch bankovek přes 10 miliard. Proto ihned po převratu musili jsme pomýšleti na to, abychom v této věci učinili nějaký pořádek. A je známo, že náprava byla především učiněna tím, že jsme žádali rakousko-uherskou banku, aby přestala vydávati další bankovky, poněvadž ona i po válce stále v tom pokračovala. Ale banka rakousko-uherská nevyhověla tomuto našemu požadavku a následkem toho tehdejší ministr dr. Rašín provedl odluku od rakousko-uherské banky a ovšem také od rakouské měny. Je známo, jakým způsobem se to stalo, že totiž všechny bankovky, které se nalézaly tehdy na našem území, byly prohlášeny za naše československé státovky a označeny zvláštními kolky a pouze tyto takto okolkované bankovky byly uznány za zákonné platidlo u nás. Bankovky ostatní, neokolkované, pozbyly tedy u nás veškeré platnosti. Tím jsme se tedy odloučili od rakousko-uherské banky a musili jsme ovšem pomýšleti na to, aby také u nás byl zřízen nějaký orgán, který by spravoval toto naše oběživo, tyto naše československé státovky. Podotýkám mimochodem, že jsem to byl já, který již v prvním Národním shromáždění na začátku prosince roku 1918 podal návrh, aby vláda pomýšlela na zřízení vlastní naší cedulové banky, t. zv. československé národní banky. Avšak toto zřízení cedulové banky nebylo tak snadnou věcí. Proto ministr dr. Rašín zřídil prozatím jakousi náhražku cedulové banky. Je to známý bankovní úřad ministerstva financí, který byl na jaře roku 1919 v život vyvolán a který, jak známo, až dosud působí. A můžeme říci, že tento bankovní úřad ministerstva financí až dosud plnil poměrně velice dobře svůj úkol a že všechny funkce cedulové banky byly jím zastávány. Přes to již v roce 1920, tedy také ještě za prvního Národního shromáždění, předložila vláda návrh zákona na zřízení vlastní cedulové banky, poněvadž přece jen bankovní úřad považovala za jisté provisorium, které bude musiti býti nějak definitivně nahrazeno. Tento zákon o naší cedulové bance a to na podkladě akciovém zřízené byl také skutečně přijat a je tedy zákonem dosud platným. My tedy, abychom tak řekli, na papíře vlastně cedulovou banku máme, ale ovšem působnost tohoto zákona byla odročena tím, že tam bylo řečeno, že ta banka má zahájiti svou činnost teprve tenkráte, až zvláštním zákonem měnovým bude určena naše měnová jednotka. Co to znamená? My jsme tenkráte byli totiž toho názoru, že poměry poválečné se brzy tak uklidní a upraví, že bude možno v dohledné době zavésti u nás novou měnu místo dosavadní koruny měnové a to, jak se tenkráte všeobecně předpokládalo, že to bude zlatá měna a že bude jednotkou měnovou jeden zlatý frank. A tedy, jakmile bude zavedena tato zlatá franková měna, že bude moci cedulová banka začíti svou působnost.

Vážení pánové, my jsme tenkráte byli trochu optimisty a teprve později jsme viděli, že to s tím zavedením zlaté měny a s tou zlatou frankovou měnou nepůjde tak snadno a, tak rychle, jak jsme předpokládali. Neboť co je hlavním znakem zlaté měny? Aby prohlášena byla volná měnitelnost za zlato. K tomu je potřebí různých předpokladů, především dostatečných zásob toho zlata, kterého jsme tehdy neměli a vlastně až dosud ho dostatek nemáme. Ale za druhé nestačí jenom míti zásobu zlata, nýbrž nutno míti také záruku, že to zlato nám neuteče, to jest, že směňováním bankovek nepůjde to zlato do ciziny zpátky. A kdy nám to zlato neodplyne? Tenkráte, když cizina bude nám musiti více platiti, než my té cizině. To jest, když my budeme věřiteli ciziny a nikoliv dlužníky jejími. Čili jinak řečeno, když naše tak zvaná mezinárodní platební bilance bude trvale aktivní. My víme, že máme sice obchodní bilanci dosud stále aktivní, že více vyvážíme, nežli dovážíme, ale celková platební bilance - a tu musíme do ní zahrnouti nejenom co vyvážíme a dovážíme, nýbrž i to, co jsme jinak cizině dlužni, což ještě ani docela sami dobře nevíme ... [Sen. Matuščák: Něco víme, víme, že máme 80 miliard dluhu!] Tedy aktivní platební bilance je další předpoklad zlaté měny: A konečně třetím předpokladem zlaté měny je také to, abychom měli skutečně úplnou rovnováhu v našem rozpočtu. Víme, že náš rozpočet se sice pomalu lepší a že schodky rozpočtové jsou rok od roku menší, ale přece jenom ještě schodky máme a tedy ještě jsme té plné rovnováhy rozpočtové nedocílili.

Tedy to, vážení pánové, jsou ty příčiny, proč my ještě nemůžeme dnes a také ne v dohledné době tu zlatou měnu zavésti. A proto také jsme nemohli ještě na základě platného zákona cedulovou banku zříditi. Že přes to ale dnes přikročujeme k aktivování cedulové banky, toho příčinou není ani snad tak naše vnitřní hospodářská situace, jako spíše jistý, snad bych to mohl nazvati předsudek, jak se za hranicemi na ten náš bankovní úřad dívají. Za hranicemi totiž stále vidí "Bankovní úřad ministerstva financí" a myslí si: To je nějaký orgán ministra financí a ten ministr financí může jednoduše tomu bankovnímu úřadu poručiti a říci: Zítra mi vytiskni a dej za milion bankovek! Krátce, cizina v tom vidí jistou odvislost bankovního úřadu od vlády a ministerstva financí a žádá, aby tak, jako v jiných okolních zemích, jako již na př. v Německu, Rakousku, Polsku a Maďarsku, i u nás existovala samostatná cedulová banka. Tedy to jsou ty příčiny, které vedly vládu k tomu, aby přikročila již nyní ke zřízení cedulové banky, aniž bychom ještě měli zlatou měnu. K tomu účelu ovšem je tedy třeba novelisace onoho tehdy již přijatého zákona. A proto předložila vláda tuto novou osnovu, kterou se některá ustanovení toho původního zákona nyní mění.

Které jsou ty hlavní změny? Zmíním se jen o těch hlavních změnách, poněvadž podřadnější změny jsem již ve své zprávě vypočetl.

První hlavní změna je ta, že nemá býti jednotkou peněžní nějaká nová zlatá mincovní jednotka, nýbrž že jí má zůstati naše dosavadní koruna československá. A nejen to, nýbrž ono se tam praví ještě něco více, totiž že tato jednotka, 1 Kč, má příště míti ustálenou hodnotu, čili že má býti stabilisována, a to ustálenou hodnotu tak, jak se v posledních dvou letech vytvořila. Jestliže se pánové podívají, jaký byl kurs naší koruny v posledních dvou letech - tuším, někde je tu také diagram, který to osvětluje - uvidí, že naše koruna tam tvoří takřka úplnou vodorovnou přímku, to jest, že její hodnota, jež se projevuje na bursách zahraničních v kursu této koruny, vyznačuje se neobyčejnou stálostí. Vyjádříme-li, jej ve měně dnes jaksi standardní, zlaté, americké, tedy tato hodnota koruny se pohybovala v úzkých hranicích asi mezi 2,9 a 3,03 amerického centu, tedy ¹/₁₀₀ dolaru. A proto v této osnově zákona je přímo přikázáno budoucí naší cedulové bance, že musí pečovati o zachování této stabilní hodnoty naší koruny v těchto mezích.