§§ 1- 6 obsahují ustanovení o náboženském vyznání dětí. Neodchylují se tu od dosavadního stavu; zejména § 1 obsahuje doslova totéž, co bylo už r. 1920 zákonem čís. 277 ustanoveno. Stejně § 2 a § 3 se shodují úplně se zákonem z r. 1868 a neobsahují rovněž novosti. V §u 4 je odchylka v tom smyslu, že po dokonaném 16. roce má každý občan Československé republiky právo měniti své vyznání náboženské. Dosavadní zákon ustanovoval, že již po 14. roce má každý právo měniti své vyznání náboženské, ale na Slovensku a Podkarpatské Rusi platil zákon uherský, kde teprve 18. rokem byl každý oprávněn změniti své náboženské vyznání. Tedy zde vybrala osnova zákonná střed 16. rok. Nepřikládal bych tomu velkého významu, poněvadž víme, že děti, které vyjdou ve 14 letech ze školy, teprve se rozhlížejí po světě, nabývají jakéhosi přesvědčení a vlastního mínění, a proto tato změna věku, provedená v tomto paragrafu, není ničím závažným.

§ 5 přejímá ustanovení §u 24 čl. XLIII uherského zákona a ustanovuje, že náboženské příspěvky náboženským obcím, které byl kdo dlužen až do dne, kdy vystoupil z církve, musí zaplatiti. To, myslím, je ustanovení zcela správné, poněvadž osvobozovati od dluhů je těžko.

§ 6 obsahuje v podstatě totéž, co dosavadní náš zákon z r. 1920, čís. 277; jen nově dodal, že oznámení o vystoupení několika osob z církve sní býti hromadně podepsáno pouze členy jedné rodiny. Není tedy možno dávati také cizí osoby podpisovati na hromadném oznámení o vystoupení. Každý musí podepsati pak sám za sebe zvláštní oznámení politickému úřadu. To ostatně již i samo úřadování u politického úřadu vyžaduje, aby se jim nepodávala taková hromadná oznámení, která je těžko přehlédnouti a vyřizovati.

O výkonu bohoslužby a duchovní správy je článek VII podstatně shodný s článkem VIII zákona rakouského z roku 1868 a není tu nových ustanovení.

O příspěvcích a plnění obsahuje § 8 rovněž v podstatě totéž, co již rakouský zákon z r. 1868 ustanovoval.

Zajímavé je ovšem i ustanovení, že vystoupení z některé církve nezbavuje povinností, které spočívají ve věcném patronátu. Patronát věcný, který leží na podstatě statkové, se nemění tím, když osoba majitelova přestoupí z jedné církve ke druhé. Ovšem pouze patronát věcný; osobní práva by nezanikala i tenkráte, kdyby spočívala povinnost k příspěvkům na soukromoprávních důvodech, listinami prokazatelných, nebo kdyby byla knihovně vložena.

§ 9 se shoduje s čl. XI rakouského zákona z r. 1868 a tu je ovšem zajímava nepatrná změna, že ve starém zákoně rakouském z r. 1868 se říkalo, že nároky duchovních, kostelníků, varhaníků a učitelů zanikají, nejsou-li knihovně vloženy, kdežto nový zákon místo "učitelů" zde uvádí "zpěváků". Tedy snad z toho plyne aspoň ta zajímavá okolnost, že tu nejsou již všude zpěváky jen učitelé, nýbrž že zpěváci jsou již zvláštní povolání, která samostatně se připojují k obřadům církevním.

§ 10 jedná o pohřbívání a v podstatě se shoduje s §em 22 zákona z r. 1868 a také s uherským zákoníkem. Přidán je tam jen dodatek: "Totéž platí o náhrobcích, pomnících a jinakých zařízeních, památce zemřelého sloužících." Tedy přál bych si, aby se tu mluvilo výslovně také o popelnicích, poněvadž spalování mrtvol je dnes už mnohem rozšířenější, než bylo za Rakouska, a je to pohřbívání už obvyklé. Nevím, proč vláda tohoto ustanovení o popelnicích výslovně sem nevložila, ale myslila patrně, že ustanovení o jinakých zařízeních památce zemřelého sloužících se vztahují také na popelnice a že v praxi tomu bude tak rozuměno. "Obřady, projevy, náhrobky a pomníky nesmějí obsahovati urážky náboženské obce - společnosti -, jíž hřbitov patří." To je ustanovení docela správné a rozumné, poněvadž hřbitov není k tomu, aby někdo projevoval snad smýšlení nepřátelské vůči té církvi, které hřbitov patří.

Další odstavec §u 10 se shoduje se zákonem rakouským z r. 1868. Jen čtvrtý odstavec §u 10 je novým přídavkem, který má jaksi potrestati peněžitými pokutami svévoli, která by zase vyvolávala nepokoje při pohřbívání. My všichni víme, že rodina bývá, nejbolestněji dotčena a nejvíce vydrážděna, odepírá-li se při pohřbu zbytečně úcta zesnulému a nemá-li se mu při pohřbení projeviti náležitý ohled a náležité poctění. Takovým neblahým výstupům a výjevům při pohřbech má býti zabráněno také ustanovením, podle něhož by trestem bylo vyhrožováno tomu, kdo by proti zákonným ustanovením jakkoliv jednal.

§ 11, který jedná o nedělích a svátcích, se v podstatě shoduje s dosavadním ustanovením zákona z r. 1868, zejména s článkem XIII. zákona rakouského z r. 1868. Jenom si dovoluji upozorniti, že jsme nedávno v zákoně o svátcích výslovně zachovali článek XIII. zákona z r. 1868 v platnosti a dnes však zase celý ten zákon z r. 1868 rušíme. Místo něho nastupuje však docela shodné ustanovení §u 11 nového zákona, takže vada byla by snad technicky v tom, že v jednom měsíci přijdou dva zákony, kde jeden zachovává ustanovení §u 13 zákona z r. 1868, kdežto druhý celý ten zákon ruší, ale podstatně ustanovení zůstávají v platnosti. (Sen. Matuščák: Všechny svátky nechť se škrtnou všade!). To se týče hlavně neděle.

§ 12 se shoduje s článkem XIV. zákona z r. 1868, § 13 rovněž odpovídá v podstatě asi článku XV. zákona z r. 1868, § 14 vyhovuje jaksi svým zněním uherskému zákonu z r. 1895.

V §u 15 je nové ustanovení o tom, že náboženským vyznáním podle tohoto zákona rozumí se i stav bez vyznání. Tedy zákon chce tu také těm, kteří se prohlásili bez vyznání, přiznati jakousi organisaci, jakýsi právní význam a upravuje to tím způsobem, že stav bez vyznání se pokládá také za náboženské vyznání.

V §u 16 je vyhověno jinému dřívějšímu ustanovení zákona z r. 1920 §u 20 a nový dodatek je tu jenom o státních poplatcích a dávkách, patrně vzhledem na zákon o poplatcích za správní výkony, tedy že oznámeni o vystoupení z církve a všechna podání, týkající se náboženského vyznání; jsou osvobozena od kolků a poplatků a také ovšem ode všech dalších dávek nově zavedených.

Závěrečná ustanovení §u 17 a 18 neobsahují podstatných nových nařízení; jen pokládám za vhodné upozorniti, že § 18 ustanovuje, že nesmějí býti uplatňovány opačné zvyklosti, které se výslovně zrušují. Já za tuto opačnou zvyklost pokládám zejména dosavadní předsudek při pohřbívání sebevrahů, který se objevoval a který je tímto také odstraněn. Mrtvola sebevrahova je mrtvolou nešťastného člověka, který se rozloučil s tímto světem jako každý jiný, a zvyklost - byly to vlastně jen předsudky - která se dosud objevovala, byla tímto ustanovením zákona odstraněna. Je to zavedeno proto, že rakouské vládní nařízení z r. 1874 uznávalo, že mrtvoly sebevrahů mají býti pohřbívány jinakým způsobem než mrtvoly jiných osob. Tedy záleželo na tom, aby zákon vyslovil zrušení všech takových nevhodných zvyklostí a opačných ustanovení zákonných a nařizovacích.

Konečně § 19 obsahuje nejdůležitější ustanovení, že zákon platí pro celé území Československé republiky. Ovšem pro Podkarpatskou Rus jenom potud, pokud zákon jejího sněmu v mezích své působnosti jinak neustanoví. Tedy až bude míti Podkarpatská Rus svůj sněm, který bude pracovati, bude míti právo si ustanoviti samostatně svoji úpravu mezináboženskou. Zatím vykonáváme tento úkol my.

Proti vládní osnově a usnesení poslanecké sněmovny není žádných námitek a proto jménem ústavně-právního výboru si dovoluji doporučiti, aby senát schválil usnesení poslanecké sněmovny tak, jak bylo předloženo. (Souhlas.)

Předseda (zvoní): Slovo má zpravodaj za výbor kulturní, pan sen. Hrejsa.

Zpravodaj sen. Hrejsa: Slavný senáte! Stát je ve své podstatě organismus lidového života, obepjatý společným právem. Jako takový je stát suverenním uvnitř svých hranic a má právo i povinnost chrániti právo každého občana proti libovůli jednotlivcově na základě spravedlnosti. To je pořádající moc, která mu přísluší. Podle této povinnosti přikročuje stát k úpravě mezináboženských poměrů občanů, když úpravou svátků a památných dnů jeden úsek úpravy poměrů církví ke státu byl vyřešen.

Odstavec první, který stanoví modality určování náboženského vyznání dětí a modality přestupu, je pokrokem proti zákonu čís. 49 z r. 1868, že u dětí osiřelých může ten z rodičů, který přežije druhého, ustanoviti také vyznání dítěte. Podle rozhodování úřadů rakouských podle tohoto zákona čís. 49 z r. 1868 nemohl rodič, který přežil druhého, měniti náboženské vyznání dětí, neboť úřady se postavily na stanovisko, že, když byla učiněna smlouva mezi manžely, mezi rodiči, nemožno ji potom jednostranně měniti. Podle tohoto zákona možno také i pozůstávajícímu manželi, nebo když umrou oba, tedy tomu, kdo má právo dítě vychovávati, měniti náboženské vyznání dítěte. (Sen. Matuščák: Náboženstvo je súkromná vec, štát nemôže vôbec rozkazovať, aké náboženstvo ja chcem mať! Štát som ja tiež!) - Ale stát to musí regulovat, to je jeho povinností.

§ 4 předlohy zvyšuje hranici věkovou, kdy je každý oprávněn svobodně a samostatně rozhodovati o svém náboženském vyznání ze 14. na 16. rok, na věk to, ve kterém je jaksi spíše dána záruka svobodného a samostatného rozhodování. Způsoby oznámení a provedení změny vyznání byly jinaké v zemích historických a jinaké na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi musil každý, kdo chtěl změniti své vyznání náboženské, oznámiti to dvakráte ve 4 týdnech svému duchovnímu správci před dvěma svědky, jak to bylo také v Rakousku podle prozatímního nařízení z 30. ledna roku 1849 a toto oznámení mohl učiniti občan až tehdy, když dosáhl 18. roku věku. Touto předlohou unifikuje se ustanovení o oznámení přestupu pro celou republiku převzetím ustanovení. čl. VI. §u 49 z roku 1868 a našeho zákona čís. 277 z roku 1920.

Rovněž důležitým je ustanovení předlohy, že změnou náboženského vyznání zanikají veškerá společenstevní práva opuštěné církve nebo náboženské společnosti vůči přestoupivšímu, stejně jako nároky jeho vůči ní. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi, když někdo přestoupil nebo vystoupil z církve státem uznané a přestoupil k církvi státem neuznané, nebo se stal bez vyznání, musil ještě po pět roků platiti příspěvky do pokladny církve, ze které vystoupil. (Sen. Matuščák: Bol hlúpy, keď to platil!) Na Slovensku a Podkarpatské Rusi musil, poněvadž to zákon předpisoval, a to se právě teď mění touto předlohou. Zde je viděti, jak je potřebí, aby tyto poměry interkonfesijní byly regulovány.

Odstavec 2. §u 8 obsahuje ustanovení o výkonu bohoslužeb a duchovní správy. Kulturní výbor vyslovil názor, že oprávněnými osobami, které mohou požadovati orgány jiné církve za výkon náboženský nebo úkon duchovní správy, rozumí se zvláště v případě pohřbu především zesnulý, který v posledním pořízení učinil ustanovení o svém pohřbu, nebo když tak neučinil, nejbližší jeho příbuzní, kteří jeho pohřeb vypravují.

K odst. 3. §u 8, který stanoví, že příslušníci církve nebo náboženské společnosti mají býti donucováni k peněžitým nebo naturálním příspěvkům ve prospěch jiné církve jenom tehdy, jsou-li k tomu vázání věcně patronátem, vyslovil kulturní výbor přání, aby při provádění pozemkové reformy nebyli nabyvatelé půdy nuceni k tomu, aby také vykonávali patronátní povinnosti. Totiž, aby nebyli nuceni přispívati také na vydržování kostelů a podobných věcí, co v sobě obsahuje patronátní právo a patronátní povinnosti. Kulturní výbor vyslovil přání, aby tyto povinnosti byly uloženy těm, kterým podle §u 11 záborového zákona zůstává uvedená výměra v §u 2 téhož zákona. V nejhorším pak případě, aby na obyvatelé půdy mohli s placením jisté náhrady této povinnosti se zprostiti.

Přednosti §u 10, který mluví o slušném pohřbu, je, že definuje přesně to, co se rozumí slušným pohřbíváním. Za Rakouska, jak známo, byly četné spory o slušném pohřbívání, které musily býti řešeny rozhodováním politických úřadů. Bylo odpíráno pohřbívání v řadě nebo pohřbívání za obřadů té které církve. Tento zákon stanoví jasně, že, když v místě úmrtí osoby jiného vyznání není hřbitova pro osoby téhož vyznání, nesmí zase náboženská společnost jiného vyznání odepříti slušné pohřbení a to za obřadů té které církve a pak v řadě. Zdá se snad býti krokem nazpět ustanovení tohoto paragrafu, který stanoví, že na hřbitovech mohou býti zřízena zvláštní oddělení pro příslušníky jiných vyznání. To ve starém zákoně z r. 1868 a z r. 1920 nebylo. Mluvilo se a při rozhodování úřadů se stanovilo, že slušným pohřbem se rozumí pochování v řadě za obřadů té které církve. Tato předloha tedy stanoví, že je možno na takových konfesijních hřbitovech zříditi zvláštní oddělení pro jinověrce a pod. Jakási jistota, že tato oddělení nebudou zřizována na místech potupných, je v tom, že taková oddělení nesmí býti zřízena bez souhlasu příslušného politického úřadu.

§ 11 této předlohy mluví o nedělích a svátcích a stanoví docela rozumně a správně, že náboženské úkony nesmí býti rušeny ve svátky a neděle hlukem a pod. Rovněž t. zv. pohřební průvody náboženské. Totéž platí o obvyklých slavnostních průvodech náboženských na veřejných místech, kudy průvod se ubírá. (Sen. Matuščák: Ale komunistické průvody jsou pendrekami rozpráskané!) Když se nebudou slušně chovati, pak vším právem. (Sen. Matuščák: Vy nepotřebujete policejního povolení, abyste mohli dělati klerikální průvody!) Bohužel, to, co pan sen. Matuščák praví, o průvodech komunistických, může se také vztahovati na průvody náboženské. Totéž platí o obvyklých slavnostních průvodech náboženských na veřejných místech, kudy průvod se ubírá. Zde může, velectění pánové, vzniknouti nebezpečí, že mnohý občan, který ani nezná významu obřadu nebo průvodu druhé církve, může býti stíhán pro přečin podle §u 303 tr. z. nebo pro zločin podle §u 122 tr. z., jako se to stávalo za Rakouska.

Zde shledáváme jakousi malou mezeru a bylo by potřebí přesně stanoviti, co se vlastně rozumí "rušením takových obvyklých slavnostních průvodů náboženských na veřejných místech", aby snad někdo neprávem nebyl trestně stíhán proto, že je rušil, ačkoliv to nebylo v jeho úmyslu, ačkoliv ve skutečnosti se toho nedopustil. Za Rakouska se staly případy, že cizozemec, který přišel k nám a neznal ovšem náboženských průvodů církevních, nevěděl také, že se sluší tak nebo onak se chovati, smeknouti a pod., byl stíhán pro to, že nesmekl klobouk, a my jsme si udělali v cizině ostudu. Bylo by proto potřebí po této stránce nějakého jasného ustanovení.

Velectění pánové! Tímto zákonem upravují se interkonfesijní poměry, což je nutné v zájmu pořádku a klidu ve státě, který je obýván rozličnými náboženskými vyznáními. Zákon snaží se býti spravedlivým a měří všem vyznáním a církvím stejnou měrou. Je jeho předností, že unifikuje zákonná ustanovení o vzájemných poměrech náboženských vyznání pro území celé naší republiky. Bude-li zákon příslušnými činiteli respektován a úřady správně prováděn; přispěje zajisté ke klidnějšímu spolužití příslušníků jednotlivých vyznání v republice.

Kulturní výbor navrhuje, aby předloha zákona o vzájemných poměrech náboženských vyznání byla senátem schválena ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou. (Potlesk.)

Předseda: Ke slovu je přihlášen pan sen. Walló. Uděluji mu slovo.

Sen. Walló: Slávny senát! Celá predloha tohoto ku schváleniu predostretého zákona je namierená proti kresťanskému náboženstvu a nado všetko proti rímsko-katolíckej cirkvi. Takýmto útokom sme my rímski katolíci od začiatku utvorenia Československej republiky často vystavení, a to už aj následkom prevedených rôznych nespravedlivostí, ktoré som tu často už prednášal. (Sen. Matuščák: Odstráňme Rím!) Dokážem vám hneď, čo je Rím pre celý svet.

Nám Slovákom nado všetko to veľmi ťažko padne, že sa tento protináboženský duch vychytil celým prúdom zo zemí historických, to jest z Čiech a zaplavil celé Slovensko i so školami, čím utvoril uchvátený kultúrny boj, ktorý, ako vidím už podľa tejto osnovy zákona, strojí sa byť trvajúcim a nebezpečným pre pokoj a svornosť nielen Slovenska, ale celej Československej republiky.

Udávam len jeden z tých veľa pádov a dôkazov. Pri okresnej porade ľudovej strany v Banskej Bystrici dňa 24. apríla 1925 medzi iným predniesla jedna delegátka následovnú udalosť. Jej syn, ktorý chodí do meštianky, prišiel zo školy domov a poukázal matke na vysiace sväté obrazy a povedal jej úsmešným hlasom: Mamo, a či toto veríš? To je nie pravda, príroda je všetko. Niet ani neba, ani ničoho. Na dotaz zdesenej matky odvedal, že to im pán profesor prednášal v škole. (Sen. Matuščák: Nepovedal pán profesor, že peklo je?) Počkajte, ja vám to hneď vysvetlím, len sa toho držte. Ja vidím od samého počiatku v celej kultúrnej otázke záhrávanie si s ohňom veľkej časti našich vladárov a zákonodarcov. (Sen. Matuščák: Náboženstvo nie je kultúra!) To je najväčšia kultúra, Boh, bez ktorého žiadny človek na tomto svete nedôjde spokojenosti. To je dokázané. U všetkých tých, ktorí zákonodarstvo načínajú a násilujú v takomto smere prevádzať kultúrné záležitosti, odhaľuje sa istá zášť proti náboženstvu, nado všetko ale proti rímsko-katolíckej cirkvi.

S takýmto postupom riešenia kultúrnych vecí sa urážajú náboženské city 70 až 80 % obyvateľstva zvlášte na Slovensku. Týmto pokračovaním mieni zakaľovať všetko, čo sa zakladá na pozitívnej a vecitej pravde, aby sa mohli raz za nezdarné účinkovanie pred zemskou odpovedlivosťou trestu vyhnúť.

Skrýva a má toto ale v sebe aj istý psychologický zjav, a to: Súc zaiste toho povedomia, že úmysel tohoto účinkovania je hriešny, čo snáď aj cítia na ich svedomí, o tomto ale nič vedieť nechcú a preto vynasnažujú sa všemožne všetko odstrániť, zničiť, čo by sa len toľko na Všemohúceho a na jeho prítomnosť vztahovalo. (Sen. Matuščák: Ale ohromné hriechy má i váš vodca pán Hlinka!)... Počkajte len, ja vám to poviem. Nieto človeka bez hriechu.

Predtým, dokial sa robily zákony svetské na základe zákonov božských a dokial svedomitosť a rozum viedly politiku, panovala spoľahlivost, blahobyt a svornosť. Nebolo treba zvláštnych smlúv, zmeniek a svedkov. Toto všetko v opravdovej istote prebývalo vo svedomí vykrystalizovanom od zásad a stanov kresťanských. Dlžnik platil svedomite a na čas. (Sen. Matuščák: Panovala španielská inkvizícia!) Vy boľševici, vy ste previedli pekné veci. Ja by som vás všetkých dal do blázinca, a dôjde k tomu, že do blázinca prijdete, sami sa do blázinca uvrhnete. - Požiadavky dlžnikov sa naznačily na dvere s kriedou alebo na hradu a boly isté.

Prísaha? Keď sa zažali sviece a dali k nim krucifix, nebolo pádu, aby bol niekto kresťanského náboženstva falošne prísahal, ako sa to dnes husto stáva.

Toto bol výsledok a dôkaz svedomitosti a opravdovej kultúry z prameňa večného. Lebo čo je kultúra? Kultúra je vznešené zdokonalenie celého pohybu duševného a telesného života a jeho práce. (Sen. Matuščák: Vaša kultúra je škodlivá!)

Bez týchto stanov a zásad kresťanských, ktoré budú a sú u nás tak napadané a utláčané, žiadny štát na tomto svete prospešne a blahobytne účinkovať a pevne sa udržovať nemôže. Máme na toto dosť dejinných príkladov a dôkazov i u nás naznačených. Ony sú i pevné piliere mravnosti, na ktorých jedine sa dá staváť silná a pevná jednota a vychovávať zdrave rozmýšľajúce obyvateľstvo. Základom blahobytu sú čisté, dobré mravy.