Schůze zahájena v 17. hodin 10 minut.

Přítomni:

Předseda: Donát.

Místopředsedové: dr Franta, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Reyl, dr Vlček.

92 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády ministři: dr Dolanský, dr Markovič, dr Winter; předseda nejvyššího účetního kontrolního úřadu dr Körner.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda: Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou pro dnešní schůzi sen. Ackermannovi, Fahrnerovi, Jílkovi, Kotrbovi, Kroiherovi, dr Mudroňovi; dr Schmidtovi, Štelclovi, Švecovi, Valouškovi, dr Vlčkovi, dr Wittovi a Zulegerovi, sen. Barinkovi na týden.

Navrhuji, aby byla udělena zdravotní dovolená na dobu 14 dní sen. Ecksteinové, na dobu 4 neděl sen. Bodnarovi, na dobu 6 neděl sen. Löwovi, na dobu 1 měsíce sen. Egrymu.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj je přijat.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Tiskem rozdáno:

Tisk 2145. Zpráva imunitního výboru o žádosti zemského trestního soudu v Praze za udělení souhlasu k trestnímu stíhání sen. Svěceného pro přečin § 24 zák. o tisku (čís. 11.545/25 předs.).

Tisk 2146. Zpráva imunitního výboru o žádosti zemského trestního soudu v Praze za udělení souhlasu k trestnímu stíhání sen. Šachla pro přečin proti bezpečnosti cti (čís. 11.514/25 předs.).

Tisk 2147. Vládní návrh zákona o nabytí akcií Košicko-Bohumínské dráhy československým státem.

Tisk 2148. Zpráva I. národohospodářského výboru, II. rozpočtového výboru k vládnímu návrhu zákona, kterým se zvyšuje roční příspěvek státnímu melioračnímu fondu (tisk 2089).

Tisk 2150. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 5163) zákona o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří (tisk 5174).

Zápisy o 262. až 263. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé ze dne 22. a 23. dubna 1925.

Z cizích parlamentů rok 1925 ročník VI. číslo 5.-6.

Zápis o 264. schůzi senátu Národního shromáždění republiky Československé vyložen byl podle §u 72 jedn. řádu v senátní kanceláři k nahlédnutí.

Jelikož v předepsané lhůtě nebyly žádným p. senátorem písemné námitky podány, dlužno pokládati zápis ten za správný a dá se do tisku.

Z předsednictva přikázáno:

Výboru zahraničnímu a národohospodářskému:

Tisk 2138. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění Prozatímní obchodní dohoda, mezi republikou Československou a republikou Řeckou sjednaná v Athénách dne 8. dubna 1925.

Tisk 2139. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění prozatímní úprava obchodních styků mezi republikou Československou a královstvím Dánským sjednaná v Praze dne 18. dubna 1925.

Tisk 2140. Vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění Prozatímní úprava obchodních styků mezi Republikou Československou a Republikou Polskou, sjednaná ve Varšavě dne 7. dubna 1925.

Předseda: Přikročuji k projednávání denního pořadu:

1. Zpráva imunitního výboru o porušení imunity sen. Zimáka sedrií v Bratislavě (č. 8703/24 předs.). Tisk 2136.

Zpravodajem je pan sen. dr Krouský.

Zpravodaj sen. dr Krouský: Slavný senáte! Zpráva imunitního výboru tentokráte netýče se žádosti některého soudu, aby senát svolil k trestnímu stíhání některého svého člena. Podnětem ke zprávě imunitního výboru je přípis, který zaslal kol. sen. Zimák předsednictvu senátu Národního shromáždění a v něm uvádí že senát ve 180. schůzi usnesl se nevyhověti žádosti bratislavské sedrie za vydání Zimáka k soudnímu stíhání pro přečin pomluvy spáchané tlačou ve věci Ludevíta Korínka. Proti tomuto usnesení postavila mne bratislavská sedrie, resp. obžalovací rada pod žalobu v důsledku zvláštního usnesení této rady a v její schůzi dne 24. ledna 1924 konané."

Předsednictvo senátu vyžádalo si spisy od bratislavské sedrie a postoupilo je zároveň s přípisem kol. Zimáka imunitnímu výboru, aby o věci pojednal.

Případ, o který jde, je tento:

"Robotnické Noviny" v Bratislavě uveřejnily zprávu, jíž se Ludevít Korínek cítil býti uražen na cti. Navrhl proto trestní vyšetřování proti kolegovi Zimákovi a při výslechu udal sen. Zimák, který je odpovědným redaktorem "Robotnických Novin", že je sám pisatelem inkriminované zprávy a že informace k této zprávě mu dal důvěrník strany sociálně-demokratické František Rozkydal. Ludevít Korínek podal pak sedrii v Bratislavě žalobu na sen. Zimáka, výslovně jako na pisatele, nikoliv jako na odpovědného redaktora a na Františka Rozkydala jako na informátora, poněvadž skutečnosti ve zprávě obsažené za účelem uveřejněni udal sen. Zimákovi.

Kolega Zimák podal proti obžalovacímu spisu námitky, o nichž podle práva trestního na Slovensku platného rozhoduje žalobní senát. Žalobní senát rozhodoval o těchto námitkách za předsednictví presidenta sedrie Vojtíška a přísedících radů zemského soudu Valcháře - referenta a Kopřivy a vyhověl námitkám kolegy Zimáka, přerušil řízení a rozhodl, že nemůže býti přiznáno pokračování, dokud senát nesvolí k trestnímu stíhání kolegy Zimáka.

Odůvodnění tohoto rozhodnutí žalobního senátu zní takto: "Podle § 24 ústavního zákona ze dne 29. února 1920, čís. 12 Sb. z. a n., pouze poslanec a senátor jako odpovědný redaktor nepoužívá výhody práva osobní imunity, v daném však případě jedná s o autora článku." Vyšetřující soudce žádal tedy za vydání sen. Zimáka.

Senát o věci pojednal a ve své schůzi odepřel k návrhu imunitního výboru svoliti k trestnímu stíhání Zimákově. Odepřel to z věcných důvodů proto, poněvadž Zimák jmenoval informátora, dal příležitost uraženému, aby informátora stíhal, a tedy, poněvadž ten informátor byl osobou důvěryhodnou, neměl příčin výbor imunitní ani plenum senátu, aby svolili k trestnímu stíhání.

Ale senát k návrhu imunitního výboru již tehdy podrobil důkladné úvaze otázku, zda vůbec v daném případě bylo potřebí žádati senát o souhlas k trestnímu stíhání. Zodpověděl tuto otázku po delší úvaze kladně, a to stejně jako žalobní senát sedrie, z těchže důvodů. Směrodatné tehdy pro senát bylo, že Zimák není stíhán jako odpovědný redaktor, který zprávu objednal, tedy sám u sebe objednal, když se přiznal za pisatele; mohl býti takto stíhán, ale ve skutečnosti žalobce nepoužil proti Zimákovi §u 35 tiskového zákona uherského, tehdy na Slovensku platného, nýbrž §u 33 a žaloval Zimáka výslovně jako pisatele.

O tom, že senát odepřel svoliti k trestnímu stíhání Zimákově, byla sedrie vyrozuměna. Vyšetřující soudce zcela správně postoupil spisy znovu žalobnímu senátu za tím účelem, aby vyšetřování proti Zimákovi zastavil a aby pokračoval v trestním řízení proti Rozkydalovi jako informátorovi. Žalobní senát však bez jakéhokoli popudu, soukromého žalobce ustanovil znovu jednání o námitkách Zimákových, k němuž pozval žalobce i obžalovaného Zimáka, jakkoliv o těchto námitkách bylo již dříve rozhodnuto a to právoplatně, poněvadž strany nepodaly proti původnímu rozhodnutí, že je předem potřebí souhlasu senátu, žádného odporu. žalobní senát nedbal při tom ustanovení § 128 tr. ř. uh., porušil ustanovení předpisu §u 265 téhož zákona, v němž stojí, že řízení přerušené, je-li nutno zrušiti imunitní právo obviněného, zůstane přerušeno až do zrušení imunitního práva.

Případ takový nejen nenastal, ale senát výslovně odepřel stíhání, a jakmile takový výrok učinil, je podle naší ústavy stíhání člena Národního shromáždění navždy vyloučeno. Zdálo by se tedy, že snad obžalovací senát sedrie v Bratislavě přehlédl dřívější své rozhodnutí a že také přehlédl rozhodnutí senátu. Na první pohled by se tak zdálo, ale není tomu tak, slavný senáte.

Je vidno z odůvodnění nového rozhodnutí, že žalobní senát vědomě nedbal ani svého vlastního rozhodnutí dřívějšího, ani rozhodnutí plena senátu. V odůvodnění totiž stojí: "Dodatkami provedeného neverejného sedenia nadobudnul obžalobný senát presvedčení, že tu je dostatečné podozrenie proti obvineným z trestných činov jim za vinu kladených. Neboť podle výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 16. května 1922, shodujícího se s autoritickým výkladem zákona, jak jej podalo samo předsednictvo Národního shromáždění, a se souhlasem ministerstva vnitra a nejvyššího soudu netřeba souhlasu poslanecké sněmovny k vydání jejího člena, když je tento redaktorem a zároveň pisatelem. I když takové vyžádání u imunitního výboru v tomto případě omylom se stalo a bylo negativní, nemá pro soud vzhledem k ustanovení §u 24, odst. 2. ústavní listiny významu, ježto pro soud závazný je jedině zákon, který je nezměněný, neboť výbor Národního shromáždění sám nemůže zákon změniti anebo působnost jeho zastaviti."

Na základě toho byl Zimák obeslán k hlavnímu líčení, které bylo určeno na 27. února. Vzhledem k protestu sen. Zimáka vyžádalo si předsednictvo senátu od sedrie spisy a postoupilo věc imunitnímu výboru.

Ponechávám, slavný sonáte, zatím stranou fakt, že žalobní senát sedrie nejen usnesení senátu nerespektoval, ale ani své vlastní rozhodnutí o námitkách nerespektoval, jakkoliv bylo pravoplatné. Ponechávám zatím stranou obsah i formu rozhodnutí žalobního senátu sedrie a ještě se k ním později vrátím.

Kdyby v daném případě porušení imunity nebylo tak evidentní, mohla by se naskytnouti námitka, že imunitní výbor přehlíží platnost ústavní zásady o neodvislosti soudcovské. Nechci se však vyhnouti této otázce, která zní asi takto: Je při výkladu ústavních předpisů o imunitě směrodatný výklad, který těmto předpisům dávají příslušné sněmovny, či výklad podávaný sedrií?

Na straně jedné platí zásada, že soudy jsou neodvislé a že jsou vázány jen zákonem - § 96 ústavní listiny -. Je však zásada tato povahy tak absolutní, aby ve věci ústavou zaručeného imunitního práva výk. parlamentu pozbýval před soudem významu a ceny? Lze tvrditi v tamto případě, vyložila-li sněmovna určitý předpis o imunitě způsobem, se kterým soud nesouhlasí, že soud není tímto usnesením sněmovny proto vázán, poněvadž není tento výklad podáván ve formě zákonné? Takový výklad ústavních předpisů o neodvislosti soudcovské přehlížel by stejně závaznou platnost předpisů ústavního zákona o imunitě členů Národního shromáždění.

Imunita poslanecká není, jak panující pravověda všeobecně uznává, výsadou, danou jen ve prospěch jednotlivých členů parlamentu. Výsada tato je dána na prospěch parlamentu samého, a to k tomu cíli, aby jiné moci státní, moc výkonná a moc soudní stíháním členů parlamentu nemařily, resp. neztěžovaly výkon funkce zákonodárné. Nahlížíme-li na imunitu s tohoto hlediska jako na výsadu sboru zákonodárného v zájmu veřejném, zaručující ústavně neodvislost moci zákonodárné od moci výkonné a soudcovské, pak musíme uznati, že by bylo v přímém rozporu se zásadním nazíráním na povahu imunity, kdybychom přiznali orgánům jiných mocí, zejména orgánům moci soudní, právo, aby bez ohledu na stanovisko parlamentu předpisy o imunitě vykládaly. Namítne-li se, že pak parlament může extensivním výkladem předpisů imunitních zneužíti svého privilegia ve prospěch členů parlamentu a tím porušiti zásadu rovnosti před zákonem, je to sice pravda, ale nebezpečí by bylo daleko větší, kdyby soudy protiústavním restriktivním výkladem předpisů imunitních mařily činnost legislativní a tím sahaly přímo na základy právního státu. (Výborně!) Hodnotíme-li výhody a nevýhody obou eventualit, pak zajisté neváháme přikloniti se k názoru, že neodpovídá duchu právního řádu státu parlamentárního, aby bylo uznáno, že soudy nejsou výkladem předpisů imunitních, podaným sněmovnami vázány. I v zákonodárství jiných států úzkostlivě se chrání imunita členů zákonodárných sborů proti možným přehmatům se strany orgánů státní moci i soudců. Zmiňují se jen o Francii, jejíž Code-Penal ve článku 121 stíhá trestně pro zneužití úřední moci úředníky policejní, státní zástupce - prokurátory - a soudce, kteří by, jak zákon praví, navrhli, vydali nebo podepsali rozsudek, nařízení nebo rozkaz, směřující k pronásledování osobnímu nebo k obžalobě člena senátu nebo sněmovny poslanecké beze zmocnění předepsaných zákony státními, nebo kteří by bez náležitého zmocnění některého člena senátu nebo poslanecké sněmovny zatkli, a trestají se takové činy úředníků ztrátou čestných a občanských práv, že soudce může býti vázán i takovými usneseními parlamentu, která nestala se ve formě zákona, toho příklad máme na př. v těch zemích, kde ověřování mandátů děje se parlamentem. Když tedy sněmovna ověřila volbu svého člena, nešlo ani v tomto případě o akt zákonný, nýbrž o pouhé usnesení. Přes to však jsou soudy názorem sněmovny vázány, jakkoliv i tu jde o výklad zákonných předpisů, vztahujících se k volitelnosti a volebnímu řízení, tedy o výklad norem, což je v principu totéž, jako výklad předpisů o imunitě. Názor tento je také sdílen i v odborné literatuře. Tak tvrdí Stier-Somlo profesor ústavního práva a politiky v Kolíně n. Rýnem ve spise loni vydaném Reichsund Landesstaatsrecht, toto: "Pro soudy je závazným názor říšského sněmu, pokud se týče volebního soudu o tom, je-li někdo poslancem nebo není." V tomtéž díle praví Stier-Somlo, že "parlament může i usnesením prohlásiti, že jest protiústavní praxe soudu nebo státního zastupitelstva o poslancově svobodě slova." Z tohoto výroku dá se usuzovati, že autor považuje sněmovny za jedině směrodatné rozhodnouti o tom, je-li určitý výklad předpisů imunitních ústavní, nebo ne. Je to ostatně jen důsledné, když v analogickém případě zkoumání voleb je výrok sněmovny pro soudy závazný. Naše ústava zná jen dvě výjimky, kdy imunita nemá, platnosti. Za prvé, jde-li o zatčení člena Národního shromáždění, který byl polapen při činu - § 25 ústavy - za druhé, jde-li o trestní odpovědnost, kterou má člen Národního shromáždění jako odpovědný redaktor - § 24 odstavec 2. -. Jako není zákonodárný sbor vázán na jakékoli normy při řešení otázky, zda má, či nemá svoliti k vydání, tak také mu musí býti ponechána volnost v rozhodování, zda v tomto případě jde o některou z výjimek, pro něž netřeba souhlasu k zatčení či stíhání člena zákonodárného sboru.

Zákonodárný sbor je právně plně neobmezen a může podle volného svého uvážení odníti člena svého trestnímu stíhání. Jde-li tu o to, zda v určitém případě nastal druhý z výjimečných případů, kdy člena Národního shromáždění lze stíhati bez souhlasu dotčené sněmovny, je zodpověděti předem otázku, zda v daném případě člen Národního shromáždění jest opravdu stíhán jako odpovědný redaktor čili nic. Otázku tu může beze sporu řešiti soud i parlament, ale v každém případě, zodpověděl-li parlament tuto otázku záporně, musí býti rozhodnutí toto pro soud závazné, a není myslitelno, aby soud v trestním řízení proti členu Národního shromáždění jednal bez ohledu na to, že v konkretním případě sněmovna odepřela dáti souhlasu k trestnímu stíhání.

Právo parlamentu ústavou zaručené bylo by jinak přivedeno ad absurdum. Řekl jsem, že považuji takový postup soudu na vzdory parlamentu za nemyslitelný a přece slavný senát v dnešním případě musí se zabývati takovým zřejmým porušením imunity. Toto porušení imunity v tomto případě je tím křiklavější, poněvadž soud provádí proti senátorovi řízení, jakkoli sám v pravoplatném svém předchozím rozhodnutí o námitkách uznal za nutné žádati dříve tuto sněmovnu za souhlas k trestnímu stíhání, a když senát, vyloživ stejně jako žalobní senát sedrie předpisy o imunitě, odepřel svůj souhlas, tu soud vědomě přešel toto rozhodnutí a prohlásil, že není proň závazné.

Pravil jsem, že jde o vědomé nerespektování výroku této sněmovny a slavný senát dovolí, abych krátce přihlédl k obsahu a formě onoho neslýchaného odůvodnění, které jsem před chvíli přečetl. Nelze si jinak než zaujatostí proti zákonodárnému sboru a jeho členům vysvětliti briskní, mentorsky troufalý, a řekl bych skoro frivolní tón, se kterým si dovoluje mluviti odůvodnění žalobního senátu o rozhodnutí zákonodárného sboru. Toto rozhodnutí nebylo přece povrchní, naopak bylo tehdy zdůvodněno velmi důkladně. Toto usnesení senátu zaměňuje sedrie za usnesení výboru, neboť praví, že "když takové vyžádání u imunitního výboru - v tomto případě omylem se stala - a bylo negativní, nemá pro soud vzhledem na ustanovení §u 24 odst. 2. ústavní listiny a shora uvedené nařízení významu, ježto pro soud je závazný jedině zákon, který je nezměněný, neboť výbor Národního shromáždění nemůže sám zákon změniti nebo činnost jeho zastaviti". Vyžádání prý se stalo omylem. Tedy jako omyl charakterisuje soud svoje vlastní usnesení o námitkách. A toto prvé usnesení o námitkách nabylo právní moci; vždyť strany nepodaly proti němu odporu. A tu prosím, abyste uvážili, že při prvém i druhém rozhodnutí v tříčlenném senátě zasedaly jako předseda i referent vždy stejné osoby, jen jeden člen tohoto senátu se změnil; předsedou byl president bratislavské sedrie!

Proti rozhodnutí senátu odvolává se obžalovací senát ve svém rozhodnutí na autoritický výklad zákona, jak jej podalo samo předsednictvo Národního shromáždění. V tomto případě šlo o případ poslanecké sněmovny, a to o případ docela jiný, šlo o stíhání poslance z historických zemí podle starého tiskového zákona rakouského, kde na rozdíl od práva uherského odpovědný redaktor odpovídal tehdy za obsah tiskopisu vedle pisatele. Tam, kde byl stíhán odpovědný redaktor současně jako odpovědný redaktor i jako pisatel, odmítl imunitní výbor poslanecké sněmovny o žádosti za vydání jednati a předsednictvo poslanecké sněmovny to oznámilo soudu. Předsednictvo poslanecké sněmovny a ne Národního shromáždění, jak se domnívá sedrie, to oznámila součin a je s podivem, že nejen nepochopila sedrie toto stanovisko předsednictva poslanecké sněmovny, s nímž stanovisko plena senátu není v žádném odporu, nýbrž je nepochopitelné, jak může si soud plésti poslaneckou sněmovnu se senátem a s Národním shromážděním, předsednictvo s plenem, jak může se domnívati, že předsednictvo Národního shromáždění jest oprávněno autoritativně vykládati zákony. To jsou prazvláštní ústavní vědomosti soudního tribunálu! A ještě jednou autoritou potírá odůvodnění sedrie senát. Cituje proti němu jakýsi výnos ministerstva spravedlnosti ze 16. května 1922 a nazývá jej dokonce "nařízením". Víme, že ani domnělý názor imunitního výboru poslanecké sněmovny a ani interní výnos ministerstva spravedlnosti žalobní senát nepochopil, ale přece z toho plyne, jak je nebezpečno, zasahují-li vedoucí úředníci justiční správy do justice, ať již interními výnosy, pokyny, anebo instrukcemi. Z takového zásahu, který pak považují některé soudy za "nařízení", zejména když se správně nechápe, vznikají jen zmatky. To jsou povážlivé pokyny, v nichž nalézá potom půdu reakce. Troufá-li si pak soud s takovým odůvodněním, jaké jsem dnes citoval, i na svobodu parlamentu, a dokonce v tak zásadních otázkách, jako je poslanecká a senátorská imunita, je to zjev tak povážlivý, že musíme v zájmu parlamentarismu volati po odstranění příčin takových zjevů.

Slavný senáte! Jde tu o tak hrubé porušení imunity, že těžko hledati případ podobný v historii parlamentarismu. Zkoumal jsem případy porušení imunity v dobách nejčernějšího rakouského systému reakčního, ale nenalezl jsem případu, který by se rovnal případu dnešnímu. S jedinou výjimkou! Když za války zatčeni a postaveni byli před soud poslanci dr. Kramář a Klofáč, jakkoli byli členy rakouské delegace, kterýžto mandát trval, i když byla říšská rada uzavřena a podle tehdejšího práva imunita ostatních poslanců zanikla. Také tehdy imunitní právo poslanců bylo ochotně vojenskými vládními soudy porušováno na podkladě všelikých interních pokynů, instrukcí a jiných nešvarných nařízení. Původci těchto pokynů zasedali ve známém "Kriegsübermachungsamtu", v rakouském ministerstvu vnitra, války a také v ministerstvu spravedlnosti. Nechť nikdo nenamítá, že srovnávám veliké věci s malichernými, nepatrnými případy. Jde o zásadu! Principiis obsta! Musíme úzkostlivě, slavný senáte, dbáti toho, aby ani v maličkostech ony vídeňské mravy, o nichž jsem se zmínil, u nás nezdomácněly. Svobodný parlament musí dbáti úzkostlivě ochrany základních podmínek své existence a své zdárné činnosti. Z toho hlediska vycházeje, imunitní výbor navrhuje senátu, aby se usnesl, že sedrie v Bratislavě v trestní věci proti sen. Zimákovi a proti Františku Rozkydalovi, č. j. B 7210/20 porušila imunitu sen. Zimáka tím, že jej usnesením ze dne 7. ledna 1924 obeslala k líčení žalobního senátu o námitkách, že proti němu dne 24. ledna 1924 v neveřejném zasedání žalobního senátu jednala, že žalobní senát usnesením z téhož dne sen. Zimáka dal v obžalobu a že usnesením z 6. února 1924 obeslán byl sen. Zimák jako obviněný k hlavnímu líčení, ačkoli senát v téže věci trestní k žádosti sedrie v Bratislavě v 180. schůzi dne 4. prosince 1923 odepřel dáti souhlas k trestnímu stíhání sen. Zimáka, o čemž sedrie v Bratislavě byla 18. prosince 1923 vyrozuměna.

Jsem přesvědčen, slavný sonáto, že návrh imunitního výboru dojde příkladného souhlasu všech členů tohoto zákonodárného sboru bez rozdílu stran i národností a doporučuji proto, aby senát návrh imunitního výboru přijal.

Předseda: Slovo má pan ministr spravedlnosti dr Dolanský.

Ministr dr Dolanský: Slavný senáte! Budiž mi dovoleno na výstižnou zprávu pana senátora a referenta dr Krouského odpověděti takto: Zpráva imunitního výboru, rozumím-li jí dobře, praví, že sedrie v Bratislavě, tedy soud, byla vázána usnesením senátu, kterým odepřen byl souhlas ke stíhání pana sen. Zimáka, a to, že jím byla vázána i tehdy, jestli souhlas vyžádán byl jen omylem proto a jestliže souhlasu takového ke stíhání vůbec potřebí nebylo. Nemohu rozebírati otázku, je-li správné stanovisko slavného imunitního výboru o bezpodmínečné závaznosti takového usnesení omylem vyžádaného. Ta otázka spadá do oboru soudnictví, soudního rozhodování soudu, který je podle naší ústavy neodvislým, a tu mohlo by mně to býti vytýkáno, kdybych jako ministr jakýmkoliv způsobem v této otázce meritorně své mínění projevil. Musím proto své prohlášení omeziti na projev, zda pokládám v tomto stadiu, ve kterém se referát nalézá, usnesení, které učinil imunitní výbor a slavnému senátu navrhuje k projevu, za účelné a vhodné. A tu, bohužel, musím projeviti názor opačný než pan referent. Nemohu souhlasiti proto, že usnesení to bude míti, i kdyby názor slavného imunitního výboru byl správný, pouze významu deklaratorního a nemohlo by býti na závadu postupu podle trestního řádu, tedy podle zákona, jak v soudním řízení je předepsáno. Je tedy, slavný senáte, v otázce, o níž jde, jakož i v otázce předchozí - je-li totiž potřebí souhlasu sněmoven i tehdy, je-li stíhán poslanec-redaktor pro článek, který sám napsal do vlastního listu a jak tuto otázku rozhodovati - mým názorem, že může se tak státi jen tehdy, vyžádám-li na nejvyšším soudu o těchto otázkách plenissimární rozhodnutí, čili když nejvyšší soudní instance promluví.

A když nebyl vyžadován její výrok domněle postiženým, jsem ochoten takový výrok vyvolati tím, že požádám nejvyšší soud o jeho výrok. Mohl jsem tak učiniti dříve - jsem toho mínění, že, pravděpodobně, čin, který se klade panu senátorovi za vinu, byl promlčen - kdyby mně byla akta vrácena slavným presidiem, o která jsem žádal již 27. ledna loňského roku, ale spisy soudní mně vráceny nebyly a naopak bylo mně znemožněno, abych prozkoumal otázku, o kterou jde. Ještě dnes jsem však ochoten tak učiniti, takovému vyzvání vyhověti a neopomenu sděliti s nejvyšším soudem všechny pochybnosti, které v těchto dvou: otázkách slavný imunitní výbor senátu chová a jmenovitě o správném postupu bratislavské sedrie.

Chtěl bych ještě konstatovati - pan referent mi promine - že není správné, že by úředníci ministerští vydávali nějaká nařízení. Nařízení může vydati jen ministerstvo a výnos, který byl citován, byl vydán ministerstvem. Jestliže se navrhuje vyslovení porušení imunity, dávám na uváženou, zdali by nebylo správné v otázce té přece jen nechati první a poslední slovo soudu.

Předseda: Má pan zpravodaj nějaký doslov?

Zpravodaj sen. dr Krouský: Slavný senáte! Podle mého názoru není možno vysloviti souhlas s tím, že není věcí parlamentu, aby vyslovoval své stanovisko při výkladu imunitního práva. Nepopírám, že ve sporných otázkách, jako je dnešní, může i sedrie vysloviti svůj názor. Řekl jsem však, jestliže jednou parlament dal výklad ve věci imunitního práva, potom je závazný i pro soud. V tomto případě soud sám si výroku parlamentu vyžádal. Nevím, zdali bych nepodceňoval justici, kdybych připustil takový výklad, jako sedrie bratislavská činí, že se to stalo omylem. Soud uvažoval, odůvodnil svůj výrok, odůvodnil ho také parlament a nemohl bych souhlasiti s tím, aby, když na žádost sedrie parlament řekne: "Nevydám", soud řekl: "Mě do toho nic není, já jsem udělal chybu, žádal jsem omylem, budu si bez ohledu na parlament dělati, co budu chtíti!" Jsem toho mínění, že ani pan ministr by si nepřál, aby slova jeho takto byla vykládána.

V tomto případě nejde již o spornou otázku, zdali redaktor, který je zároveň pisatelem, může býti stíhán bez svolení parlamentu. Tuto otázku ani tehdy jsme tak neřešili. Tak otázka nestála. Pravím ještě: Kdyby soukromý žalobce byl kolegu Zimáka stíhal jako odpovědného redaktora podle prvého odstavce §u 35 tehdejšího uherského tiskového zákona, kdyby ho byl stíhal proto, že on, jako odpovědný redaktor si článek sám u sebe objednal, pak by nebylo potřebí souhlasu sněmovny k jeho vydání. "Ale rozhodný je způsob, jak se žaluje." Když ústava praví, že se imunita nevztahuje "na trestní odpovědnost, kterou člen Národního shromáždění má jako odpovědný redaktor", jestliže však žaloba zní výhradně a jedině na pisatele, potom pro výbor i pro senát i pro soud, když tehdy rozhodovaly, bylo rozhodné znění žaloby; ta stíhala kolegu Zimáka jako pisatele, a proto bylo nutno předem žádati za jeho vydání.

Pokud jde o projednávání věci u sedrie, konstatuji: Kolega Zimák ještě dříve, nežli byly spisy předsednictvu senátu vydány, podal k tabuli stížnost proti rozhodnutí žalobního senátu, kterým se znovu neprávem dává v obžalobu. O této stížnosti není dosud rozhodnućo proto, poněvadž, jak správně pan ministr poznamenal, za podklad rozhodování musí býti vzaty spisy, které dosud má v rukou předsednictvo senátu. Já i imunitní výbor stál na stanovisku, že imunita byla už jednou porušena a zůstane porušena, ať si druhá instance rozhodne jakkoli. Imunita byla porušena tím, že kolega Zimák byl povolán k soudu, když se znova mělo jednati o námitkách, kterým už jednou bylo vyhověno, imunita byla porušena tím, že byl dán Zimák v obžalobu a že byl obeslán k hlavnímu líčení, a na tom porušení imunity ničeho nezmění, jestliže druhá instance toto rozhodnutí zruší. Jestliže jsme tedy konstatovali porušení imunity, pokládali jsme za nutné, aby senát zdůraznil také svým usnesením, že byla imunita porušena. Toho se také od slavného senátu dožadujeme. Dokud slavný senát v této věci podle mého názoru jako jedině kompetentní instance nevyslovil svůj názor, že imunita byla porušena, do té doby spisy nemohly býti a nebyly sedrii v Bratislavě vydány.

Prosím znovu slavný senát, aby zpráva imunitního výboru schválil. (Souhlas.)

Předseda: Prosím pány, aby zaujali místa. (Děje se.)

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Kdo souhlasí s návrhem výboru imunitního, že sedrie v Bratislavě porušila imunitu sen. Zimáka, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh imunitního výboru se schvaluje.

Přikročíme k dalšímu odstavci denního pořadu, jímž je:

2. Zpráva rozpočtového výboru o závěrečném účtu státních výdajů a příjmů republiky Československé za rok 1921 spolu s účty státního melioračního fondu, státního bytového fondu a dávky z majetku (tisk 1956). Tisk 2142.