Místopředseda Valoušek (zvoní): Pan sen. Klečák má slovo.
Sen. Klečák (pokračuje): Pane prof. dr Kovaliku, nemůžeme za to, že na př. ve Slovenském národním museu v Turčanském Sv. Martině, aby stát minulý nezmocnil se tamních nádherných i prostinkých darů, že každý ten dar, každá i prostinká knížka musila býti označena jménem dárců Slováků, že to notářsky musilo býti ověřeno, aby vám to Maďaři neukradli? Můžeme my za tu minulost? (Výkřiky sen. Walló.)
My za to nemůžeme, že po převratu vzdělaných, skutečných, opravdových Slováků bylo příliš málo v důsledku bývalé maďarské nadvlády, či myslíte snad, že jsme osud Slováků měli svěřiti Vojtěchům Tukům, či snad jsme měli osud Slovenska svěřiti lidem, kteří, kdyby se jim dobře platilo, budou stejně sloužiti našemu státu, jako slouží jiným za jidášský groš? (Sen. dr Kovalik: Nehovořte o tom, nebo začneme mluviti o rakušáctví!) Ale, promiňte, pane prof. dr Kovaliku, proti mé osobě byste o rakušáctví nemluvil. Vy náhodou náležíte mezi ty Slováky, kteří stojí v oposici proti státu jedině z toho důvodu, že stát nechce vyhověti určitým zbytečným potřebám. (Sen. dr Kovalik: Nestojíme proti státu! - Sen. Walló: Máte zaslepené oči! Ani nevidíte, jakou nespravedlnost robíte!) Já za to nemohu, pane sen. Walló, že jsem krátkozrakým, ale ujišťuji Vás, pane kolego Walló, že Vás vidím dobře a vaše snahy znám též dobře.
Pan prof. dr Kovalik projevil určité názory v příčině umístění notorických opilců do ústavů, kde možno zachrániti život těchto lidí. Pan prof. dr Kovalik vidí v tom snad ponižování Slováků. (Sen. dr Kovalik: To som nepoviedal!) Zákon nechce, aby se některá národnost ponižovala. Zákon směřuje k tomu, abychom z lidské společnosti odstranili ty, kteří jsou této společnosti neštěstím, kteří jsou jí postrachem a které je potřebí znovu do lidské společnosti vrátiti jako řádné, čestné občany. Jestliže tedy alkoholismus na Slovensku je, prosím vás, pane prof. dr Kovaliku, řekněte to těm pánům z vašich kruhů, kteří na Slovensku prodávají Slovákům lihoviny, řekněte to svým vlastním stoupencům, kteří prodávají nezdravé víno ve značném množství. Snad byste tu přednášku mohl udělati i panu sen. Walló, a ne nám... (Sen. dr Kovalik: Ja som všeobecne hovoril!), aby určitá náprava byla učiněna. (Hluk. - Místopředseda Valoušek zvoní.)
Pokud se týče toho, že snad na Slovensku je příliš mnoho místností, kde se duše Slováků otravuje, pane prof. dr Kovaliku, když to někdo velmi těžce nese, jsme to my, kteří jsme si velmi dobře vědomi, co znamená otrava člověka lihovinou. Račte prominouti, náš stát dělá vše, co může za daných poměrů dělati. Měl jsem příležitost býti na Slovensku několikráte a bohužel musím říci, že jsem v některých částech Slovenska byl na schůzích občanů, které nebyly konány v místnostech, do nichž chodí občanstvo v českých zemích, že byly konány v místnostech, kde místo piva se nalévají nápoje, jimiž není možno duši a charakter člověka povznésti. U nás to dalo hodně práce než jsme z našich měst a obcí odstranili ten postrach lidstva.
U nás pracovala na tom řada jedinců i stavů, a my bychom si jen přáli, aby to, co jsme dělali celá desetiletí u nás a děláme dodnes, vy jste pomáhali nám dělati na Slovensku. (Sen. dr Kovalik: A my žádáme vaší pomoc!) Pane prof. dr Kovaliku, vy nevynecháte jediné příležitosti při jakémkoliv návrhu zákona, abyste při něm nemluvil o bolestech slovenských, abyste při něm nemluvil o ústrcích, abyste při něm nepřipomínal stále, jako kdybychom byli my vícecennější a vy méněcennější. Pane prof. dr Kovaliku, mluvte tak na schůzích Slováků, pokud nejsou na tolik uvědomělými, aby věděli, anebo znali naši českou duši. My jsme řekli bezpočtukráte, že vás máme rádi, jsme si vědomi, že jste stejné krve s námi, i kdybyste se namáhali sebe více, abyste dokazovali opak. Zanechte té práce! Ta práce je zbytečná, poněvadž touto prací nesloužíte sobě, nesloužíte Slovákům, nesloužíte republice, ale sloužíte těm, kteří čekají na každý okamžik... (Sen. dr Kovalik: To není pravda!) a na každou příležitost, aby po našem státu a po naši krvi mohli házet blátem. (Sen. dr Kovalik: Pomáhejte tedy těm Slovákům!) Pane prof. dr Kovaliku, já Vás o to prosím. Jste člověkem s akademickým vzděláním, ponechte tu práci, kterou zde děláte těm, kteří nemají o tom vůbec ponětí, co je to život Čechoslováků a co je to přítomnost i budoucnost našeho celého československého lidu. (Výborně!)
Slavný senáte! Když v době nedávné schválilo Národní shromáždění republiky Československé veliký zákon o sociálním pojištění pracujícího lidu, zákon, který nemá žádný druhý stát na světě, bylo výslovně řečeno v zákoně, že vstoupí v platnost zároveň se zákonem o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří.
Osnova tohoto zákona předložena k projednání senátu, když před tím již byla schválena v poslanecké sněmovně. Lze jenom litovati, že úmorná snaha, směřující k rychlému vybudování celého nového moderního zákonodárství republiky Československé nám v senátě dosti často znemožňuje, abychom mohli vykonati nejenom důkladnou kontrolu, ale též i případnou korekturu navržených zákonů vládou republiky Československé a schválených poslaneckou sněmovnou dosti často pod dojmem velmi těžké situace jak hospodářské, tak i finanční, nemluvě někdy ani o situaci politické.
Právě tyto důvody nám znemožňují opětně, abychom mohli učiniti značnou korekturu navrženého zákona o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří.
Nemožno zapříti, že v navržené osnově je mnohé, co se nám nelíbí, případně mnohé pak schází, jako na př. důkladná, skutečná a opravdová péče o pojištěnce v navrženém zákoně v případě vážného onemocnění. Co však není konečně dnes, může býti zítra.
Navržený zákon stal se předmětem živých debat v kruzích zaměstnavatelských, ovšem teprve v přítomné době. Zde má zákon své četné přátele a též i četné nepřátele. Zákon stal se též předmětem pozornosti všech oposičních stran v Národním shromáždění. Pokud jedná se o oposiční strany, stojící v oposici proti vládě z důvodů politických, tedy vážně třeba bráti celou řadu námitek již podaných. Pokud týče se oposičních námitek jiných stran, tedy po většině netřeba vážně dívati se na tyto námitky. Mohou nám snad imponovati návrhy pracovníků na poli sociální politiky, stojících v táboře německé sociální demokracie, nemohou nám však nikterak imponovati návrhy čistě demagogické a nevěcné stran jiných.
Navržený zákon je znovu jenom dokladem vážné, cílevědomé práce našeho státu na poli tolik důležitém, jako je sociální politika. Volání našeho malého zaměstnavatele, našeho malého drobného rolnictva po částečném zajištění pro případ invalidity a stáří teprve v našem státě dočkalo se patřičné ozvěny. Volání tomuto jest vyhověno. Nebylo zde žádných zářivých příkladů, podle kterých dalo by se v této těžké otázce pracovati. Problém tak důležitý, jako je otázka zajištění zaměstnavatele v případě invalidity a stáří, řešen byl jenom nedostatečně v království Švédů, v království Belgů, v království Rumunů a v království anglickém. To všechno ovšem jsou jenom náběhy. Třeba býti spravedlivým i vůči minulosti. V bývalém státě rakousko-uherském několik let před válkou podány osnovy zákonů, týkající se vybudování moderního sociálního zákonodárství. Návrhy ty podány vládou jak rytíře Becka, tak i barona Bienertha. Dotýkaly se též pojištění osob samostatně činných. Návrhy ty zůstaly ovšem neuskutečněny, neboť pánům prokleté minulosti nadcházely již chvíle světové válečné tragedie, v níž potom zrodila se republika Československá.
Před 30 lety na podnět vynikajícího našeho pracovníka na poli národohospodářství, prof. dr Albína Bráfa, položeny u nás v Čechách základy k dobrovolnému pojištění osob samostatně činných. Výsledky tohoto pojištění jsou ovšem nevalné a ani zdaleka nemohou se rovnati tomu, co navrhuje zákon dnešní. Dnes projednávaný zákon je novým kvádrem základních pilířů republiky Československé. Je kvádrem, který má napomáhati k tomu, aby i ve stavu samostatně činných v případě předčasné neschopnosti k práci nebo ve stáří nebylo skutečné chudoby a skutečné žebroty.
Zahraniční ministr našeho státu dr Beneš, tato dosud nedoceněná postava v našem národním životě, při zahájení letošní Mezinárodní konference práce v Ženevě plným právem mimo jiné řekl: "Československo náleží ke státům, které jsou považovány za nejprůmyslovější, Československo je země velikého demokratického složení, která má konstituci jednu z nejdemokratičtějších v Evropě, což přivedlo stát náš před velké úkoly, ať již pokud se týče dělnických tříd, nebo zaměstnavatelů, průmyslníků aneb obchodníků. Přes to vše Československo snaží se prováděti velké reformy sociální, jimiž se zabývá Mezinárodní konference práce i v tomto okamžiku. Reforma agrární změnila sociální složení venkova. Zákon o osmihodinné době pracovní, plně prováděný, týká se přirozeně také základních podmínek ekonomického života u nás. Zákon o pojištění starobním a při neschopnosti k práci doplňuje systém pojištění při úrazech a nemoci."
Těmito slovy dává ministr dr Beneš příkladem náš stát a touží, aby ideálním cílem moderní společnosti bylo zříditi národní společnosti úplně na základě různých pojištění pro všechny, kdož nemají jiných prostředků, aby mohli čeliti a udržeti svoji existenci v případe úrazu, nemoci, mateřství, staroby a práceneschopnosti. To by umožnilo, že by chudoba a žebrota úplně zmizely s povrchu zemského. Dr Beneš vyslovuje naději, že tento ideál bude jednou uskutečněn v nové společnosti, lépe organisované.
Tato slova, která mohla vytrysknouti jen z české duše, měla by se státi evangeliem všech těch, kteří touží po nové ušlechtilé lidské společnosti, po společnosti, v níž není touhy po vzájemném vraždění, v níž není touhy po ubíjení jednoho národa národem druhým a v níž není touhy po ohromném bohatství, které na konec přivádí jen miliony slz a moře krvavého potu těm, z jichž mozolů, slz a krvavého potu roste potom, jenom propast mezi šíleným bohatstvím a lidskou chudobou a žebrotou.
Slyšíme dosti často výtky, že náš stát nepracuje dosti rychle na poli otázek sociálního zákonodárství. Vzpomínám při těchto výtkách programu prvého sjezdu Socialistické Internationály, konaného po světové válce v Hamburku a vzpomínám na programy téměř všech sjezdů Mezinárodní konference práce. Co tam se řešilo, aneb řešiti se vlastně mělo, aneb má, republika Československá uskutečnila, aneb urychleně provádí. Že při tomto řešení, zejména pak otázek dotýkajících se sociálního zákonodárství, dosti často citelně se zasáhne do našich poměrů hospodářských, netřeba ovšem popírati. Jinak však pracovati ani není možno, neboť zájem pracujícího lidu, směřující k spravedlnosti, stále klademe nejvýše. Pravil jsem, že dnes projednávaný zákon o pojištění osob samostatně hospodařících je novým kvádrem k dnešní i příští budoucnosti republiky Československé. Řekl jsem otevřeně, že nemožno nám dnes opraviti nedostatky navrženého zákona. Věřím však, co se nezdařilo dnes, že doba příští napraví, zejména až působnost zákona počne se prováděti a až bude možno zjistiti nedostatky zákona.
Zákon dotýká se osob samostatně činných a zahrnuje v sobě téměř 1,173.000 osob. Z tohoto počtu podle statistiky je 665.833 osob ze stavu zemědělského a 507.311 osob ze stavu živnostenského. To jsou počty, které znamenají vždy hlavu rodiny, nikoliv též příslušníky rodin.
Část našeho lidu ze stavů samostatně činných tohoto zákona nevítá, neboť roční poplatek ve výši 264 Kč zdá se býti příliš velikým, opačně pak zákon sám o sobě bude dávati příliš málo. Těmto našim bolestínům velmi pěkně odpovídá živnostenský pracovník dr Horák z Plzně v "Hospodářském archivu" těmito slovy: "V celku dlužno uvážiti, že nálada části živnostnictva, která pohlíží na pojištění s nedůvěrou a která nebude ještě dlouho pojištění příliš nakloněna - pokud bude musiti jen platiti příspěvky - změní se po prvních výplatách důchodů invalidních a starobních. Situace pro zavedení pojištění živnostenského a středního stavu samostatného vůbec je dnes příznivá a dlužno se obávati, že podobný vhodný okamžik hned se tak nevrátí. Proto je potřebí, aby živnostnictvo dívalo se na věc střízlivě, bez všech přehnaných plánů a nadějí a uvědomilo si, že při dobré vůli možno mnoho na osnově zlepšiti a že ani odhlasovaný zákon nestane se něčím, co by nebylo možno, zejména po získaných zkušenostech a za dob příznivějších ve prospěch živnostnictva změniti. Dílo sociálního pojištění osob samostatně výdělečně činných je dílem vskutku úctyhodným." Tak píše vážný pracovník mající na zřeteli jedině zájem živnostenského stavu. Jsou námitky, že ohromná většina osob samostatně hospodařících nedožije se dobrodiní tohoto zákona ve stáří, neboť prý hranice dožití je brána příliš vysoko. Snad je v tom kousek pravdy, to však dotýká se pracujícího lidu daleko více a přece náš pracující lid nikdy neřekl, že nestojí o starobní pojištění. Či snad je cennější almužna, která se platí zestárlému tou aneb onou zadluženou obcí, která dost často neví, co dříve dělati, zda napravovati zločiny doby minulé, aneb upraviti existence zestárlých občanů? Jak vypadá tato dnešní almužna, o tom mohlo by se mluviti celé hodiny. Přestane-li působnost almužny a nastane-li působnost zákona, přestane tím ono ponižující postavení těch, kdož nuceni jsou tíhou těžkého života na sklonku tohoto života doprošovati se almužny ve výši několika korun měsíčně. Lépe bude, když pravidelně dojde měsíční renta, snad skrovná v této chvíli, jistě však cennější než almužna z milosti. Mohou pak mnozí nepřátelé zákona říci, že nebudou nikdy potřebovati dobrodiní tohoto zákona? Pochybuji. Příliš smutné doklady jsou jenom důkazem, že to slovo "nikdy" v životě člověka není zaneseno notářem na pergamenu. U živnostníka stačí nezdravá konkurence, špatná sezóna opakující se po několik let, aby na stará kolena živnostník anebo malý zemědělec stal se žebrákem, stal se tím, který připadá na obtíž rodné obci. Proto chceme, aby místo almužny a místo dosti často velmi těžkého výměnku našich malých zemědělců nastala povinnost zákona, zákona, který dovede aspoň z části dáti kousek chleba našim samostatným lidem v nejtěžších dobách života, na sklonku života.
Zákonem odstraníme tesknotu, která v nás se vtírá, čím stáváme se staršími, a která nám představuje vždy jenom neutěšené chvíle stáří. Zákonem odstraníme almužnu z řad těch, kteří po celá desetiletí stáli zde jako platní činitelé lidské společnosti, kteří ze všech sil snažili se čestně uplatniti se na půdě vlastní samostatnosti a kteří snažili se dosti často úmornou prací zabezpečiti sebe i rodinu pro případ nemoci, invalidity a stáří. Náš národ měl štěstí, že český živnostník, český malý rolník nejenom plně se uplatňoval v životě svého nešťastného národa v dobách těžkých i dobrých, ale též plně se uplatňoval a uplatňuje v touze po hospodářském a sociálním zajištění vlastním i celé rodiny. Proto budeme spokojenějšími, když nedůstojná almužna ve stáří zaměněna bude zákonem. (Výborně!) či snad těšiti nás může, když někdy spokojený živnostník neb rolník bez vlastní viny ztrácí všechno a stává se obětí nezaviněné, těžké doby? Jistě, že nikoliv.
Očekávali jsme, že v osnově zákona bude též zahrnuta péče v případě onemocnění buďto pojištěnce anebo členů jeho rodiny. Nestalo se tak. Hlavním důvodem, že se tak nestalo, je fakt, že by pojištění osob samostatně hospodařících bylo příliš nákladné.
Dnes stojí léčení a léky 100 tisíců osob jsoucích ve svazku nemocenských pokladen průměrně na 5 milionů Kč ročně. Při počtu 1,200.000 samostatně hospodařících, činilo by to ročně více jak 60 milionů Kč, při léčení příslušníků rodiny mělo by potřebí více jak 150 milionů Kč. Zůstane otevřenou otázka, zda by obnos 150 milionů Kč ročně stál za to, aby o osoby samostatně hospodařící a jich rodiny bylo postaráno též v době těžké, vážné nemoci.
Někteří nepřátelé tohoto pojištění tvrdí, že měsíční příspěvek ve výši 22 Kč je příliš značný, případně že za týž obnos možno poříditi též ošetřování v nemoci. Jsou na omylu. Ve třídě VII. stávajícího nemocenského pojištění pracujícího lidu činí měsíční příspěvek pojištěnce i zaměstnavatele úhrnem 28,86 Kč; ve třídě nejvyšší, XV., pak činí týž příspěvek měsíčně 67,20 Kč. A přece nemožno nikomu říci, že by i při výši těchto příspěvků byly nynější nemocenské pokladny schopny konati všechno to, co právě nemoc nemocného vyžaduje.
Při této příležitosti nutno vzpomenouti těch, kteří za úmornou vysilující práci na poli žurnalistiky nemají ve stáří nebo v předčasné neschopnosti k další práci žádného spokojeného života. Nebude na škodu, když v této příčině přejdeme od slov k opravdovým skutkům a učiníme aspoň tolik, kolík již vykonáno bylo v cizině.
Strana komunistická ústy svého předsedy posl. Hakena v poslanecké sněmovně zle nám vyčinila při projednávání tohoto zákona, nám, kteří věrně a neochvějně stojíme pod prapory československého světa socialistického. Jako závěr svých útoků proti námi učinil slib, že strana komunistická klidně připravuje jasnou a pro vládní koalici zničující odpověď všech pracujících vrstev chudého lidu. Tak jako nás v klidu ponechaly veškeré opravné návrhy komunistické strany k tomuto zákonu, které směřovaly až do směšnosti, tak také v této příčině další slib pana posl. Hakena nás ponechává v klidu. Pro strach máme uděláno. Budeme dále sloužiti svému lidu, dále věrně budeme státi při svém státě, republice Československé, dále budeme konati všechno to, čeho je potřebí vykonati v zájmu našeho pracujícího lidu. A těm, kteří vyhrožují nám, otevřeně pravíme: Jenom počněte konati dílo rozkladu republiky Československé! Najdete nás v prvých řadách těch, kteří nestrpí, aby stát, který Hakenové netvořili, byl znovu jimi rozmetán. Známe mentalitu Hakenů, zůstáváme tudíž těmi, jichž se tyto vyhrůžky týkati nemohou.
V závěru svých slov přál bych si konečně, aby vláda našeho státu a na prvém místě sám pan ministr sociální péče dr Winter, v jehož osobu já chovám neochvějnou důvěru, co nejdříve provedl veškeré přípravné práce k uskutečnění zákonů tak důležitých, jako jsou zákony o sociálním pojištění, též aby provedl zákon o pojištění těch, kteří do výše uvedených zákonů pojati nejsou. Věřím, že svému slovu, svému slibu pan ministr sociální péče dr Winter dostojí, a tím získá nejen sobě, ale také celému státu i vládě důvěru těch, kteří dnes s obavou pohlížejí vstříc svému stáří, kteří dnes s obavou dívají se, jak s nimi bude, až kapitál postaví je mimo továrny, mimo závody, až nebudou schopni, aby dále mohli pracovati k udržení své existence.
Jménem strany, k níž patřím, jménem strany československých socialistů, prohlašuji, že klub náš bude hlasovati pro návrh zákona tak, jak byl schválen sociálně-politickým výborem a výborem rozpočtovým. (Potlesk.)
Místopředseda Valoušek (zvoní): Dalším řečníkem, a to "proti", je pan sen. Jarolim. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. Jarolim (německy): Slavný senáte! S velikým nadšením a velice poeticky mluvil pan řečník přede mnou pro přijetí předloženého zákona. V každém případě smíme zajisté říci, že řečník přede mnou hájil předlohu mnohem vášnivěji a mnohem duchaplněji, nežli zpravodajové výborů a také nežli pan ministr sám. Jak zpravodajové, tak také pan ministr zůstali zajisté na půdě skutečností a vylíčili, jak se věci vyvíjely, že stojíme před otázkou, že má býti zavedeno pojištění samostatných, a vylíčili, jaké nároky budou klásti pojištění a jaká práva oproti tomu musí plniti. Všechno jen samozřejmé věci. Ale mám za to, že nemohu sledovati nadšenou řeč pana řečníka přede mnou, nýbrž že se musím zase vrátiti na půdu skutečnosti. Posuzujeme-li věc věcně, má se poněkud jinak, nežli jak to pan řečník přede mnou vylíčil. Řekl, že všude, kam přijdou zástupcové z Československa, vždy bývají uvítáni jako ti, jejichž sociální politika je nejvíce vyvinuta. Lidé, kteří jinak nečtou nic jiného, nežli co se jim snad přinese, mohou tomu věřiti, jisto však je, že je ještě celá řada států, kde sociálně-politická zařízení jsou mnohem více vyvinuta a kde zajisté také demokratická zařízení v zájmu obyvatelstva jsou mnohem dalekosáhlejší nežli u nás. Podle diplomatických výroků, které se tu neb onde pronesou, nemůžeme naprosto posuzovati demokratická zařízení některého státu. Kdybychom chtěli souditi podle toho, kdo dovede věc velkolepě vylíčiti, kdybychom chtěli v cizině bráti to za směrodatné, musili bychom ovšem věřiti, že u nás je všechno nádherně zařízeno. To jsem chtěl jen předeslati.
Co se nyní předlohy samotné týče, je skutečností, že s tímtéž rychlíkovým tempem, jakým předloha byla vyřízena v poslanecké sněmovně, vyřízena byla také v sociálně-politickém a v rozpočtovém výboru slavného senátu. Celý zákon po své dobré i zlé stránce ve všech podrobnostech stal se předmětem obchodování mezi jednotlivými koaličními stranami a jeví se tudíž jako netykavka, na které již nelze ničeho měniti. Přihlédneme-li k této skutečnosti, nepřekvapuje, když zpravodajové příslušných výborů slavného senátu doporučují, aby předložený zákon byl přijat tak, jak se na něm usnesla poslanecká sněmovna. Znamenalo by tedy přehnanou důvěru, kdybychom se oddávali naději, že většina této sněmovny vyhoví v nějaké formě našim podnětům a našim pozměňovacím návrhům. Zákon bude přijat tak, jak byl slavnému senátu předložen. Přes to však klub německých sociálně-demokratických senátorů podává své návrhy očekávaje, že dříve nebo později jednou na ně bude musit býti vzat zřetel. Snad většina této sněmovny přece jednou dojde k poznání, že návrhy německých sociálních demokratů jsou dobré a že v zájmu pojištěných musí býti uskutečněny.
Nejdříve chceme přiznati, že vyřízením předloženého zákona vyřízeno bylo prozatím velké sociálně-politické dílo. Pravím proto "prozatím", poněvadž oba zákony, zákon o invalidním a starobním pojištění dělníků a také zákon o pojištění samostatných nemohou úplně uspokojiti. Proto podnikneme a podporovati budeme všechny kroky, které se nám zdají účelnými a které zaručují další zlepšené vybudování sociálního pojištění. Pánové, v tomto okamžiku je potřebí nesmlčeti skutečnost, že občanské strany pojištění osob samostatných použily jen jakožto vývěsního štítu, aby skutečnému,.... (Výkřiky sen. dr. Hilgenreinera.) že použily pojištění samostatných jakožto vývěsního štítu, aby zabránily skutečnému pojištění dělníků. Asi před třiceti lety přivedli to dělníci svým trvalým, houževnatým a neustálým bojem tak daleko, že stará rakouská vláda byla nucena předložiti veřejnosti osnovu o invalidním a starobním pojištění dělníků. Když dotčená předloha projednávána byla ve vídeňské říšské radě, přemýšlely různé měšťácké strany o prostředku, který by dovedl zabrániti invalidnímu a starobnímu pojištění dělníků. V čele měšťáckých stran byli to křesťanští sociálové (Výkřiky.) Poněvadž se měšťácké strany neodvážily vystoupiti zjevně proti invalidnímu a starobnímu pojištění dělníků, vymyslily si junktim s pojištěním osob samostatných. Připomínám, aby mi nebylo špatně porozuměno: my jakožto dělníci žádali jsme předem, aby ty samostatné osoby, které kolísají mezi dělníky a malými samostatnými osobami, také byly podrobeny pojištění. Ale my jsme to byli, kteří to chtěli vážně, kdežto druzí toho v obráceném směru použili jakožto vývěsního štítu.
Požadavek, který vznesly měšťácké strany, vedl k tomu, že předloha v rakouské říšské radě zmizela. Tyto strany mají vinu na tom, že od více než třiceti let tisíce invalidních dělníků a tisíce jejich příslušníků uvrženy byly do nejtěžší bídy a nejstrašnějšího zoufalství. Když se tedy v říjnu loňského roku Národní shromáždění tohoto státu usneslo na zákoně o invalidním a starobním pojištění dělníků, učinily zase občanské strany účinnost tohoto zákona závislou od uskutečnění pojištění osob samostatných. Můžeme tedy míti za to, že původcové tohoto junktim jistě nepomýšleli na to, že by mohla stávati možnost, že během devíti měsíců budou nuceni zaujmouti stanovisko k pojištění osob samostatných. Neboť toho se zajisté nedomnívali, že vnitřními potížemi koalice budou jednoduše postaveni před otázku, aby se smířili také s pojištěním osob samostatných.
Je nyní zcela zvláštní, pokud se pojištění osob samostatných mohlo použíti jen jako prostředku k tomu, aby se zabránilo starobnímu a invalidnímu pojištění dělníků, že jak podnikatelé, tak také nejrůznější občanské strany nesmírně byli nadšeni pojištěním osob samostatných. Nyní, když máme před sebou zákon o pojištění osob samostatných, obrátilo se nadšení v opak. Tím dlužno vlastně odůvodniti to, co se panu ministrovi velice nelíbilo, že tato předloha ve srovnání s dřívějškem nevzbudila naprosto žádného nadšení. Zákon je zajisté nedostatečný v mnohém ohledu. Především nejsou důchody, které přicházejí v úvahu, nikterak příliš vysoké, nedostačují naprosto, aby někdo z toho mohl žíti, když jeho pracovní síla je vyčerpána. Ale tyto všechny věci nejsou tím, co vzbudilo pasivitu různých občanských stran oproti pojištění osob samostatných, nýbrž je to skutečnost, že se tohoto pojištění samostatných nikdy vážně nedomáhaly. Německé občanské strany byly první, které ve starém Rakousku vytvořily junktim mezi invalidním a starobním pojištěním dělníků a osob samostatných. Nyní v poslanecké sněmovně zaujal zase jistý zástupce německých občanských stran stanovisko k pojištění osob samostatných, a vývody, které přednesl, jsou velice příznačné. (Sen. dr. Hilgenreiner [německy]: Strana svobody, ovšem!) Nuže, strany, které podaly návrhy, aby se udělalo jedno pojištění samostatných pro rolníky, jedno pro řemeslníky, ty se pohybovaly ve stejném směru. Byly-li podány návrhy, aby dosazeno bylo subkomité, stalo se tak proto, aby pojištění samostatných bylo odloženo na dlouhé lokte; tito pánové také chtěli, aby junktim ze října loňského roku zůstalo zachováno. Tento zástupce německých občanských stran řekl toto: "Podle našeho názoru má takovéto pojištění nejdříve navazovati na přirozené poznání lidí, vybudovati dobrovolné, samo spravované pojištění, aby tím podporována byla zdravá spořivost výdělečných kruhů." Jasněji se zajisté tento německý občanský, poslanec nemohl vyjádřiti proti nucenému pojištění osob samostatných. Tímto projevem je tedy jednou provždy vyjasněno, že valná část německých měšťáků, ne-li všichni, považovali pojištění osob samostatných jen jako prostředek k tomu, aby znemožnili invalidní a starobní pojištění dělníků. S podobnými projevy setkáváme se také v českém měšťáckém tisku a také jinak v českém měšťáckém táboře.