Tato neupřímnost v otázce pojištění osob samostatných projevuje se nakonec také v předloženém zákoně, ježto se jeho působnost odkládá do daleké, neurčité doby. Vítáme to předem, že skutečně padlo junktim, vytvořené mezi invalidním a starobním pojištěním dělníků na jedné straně a pojištěním osob samostatných na druhé straně, shledáváme však příznačným, že toto junktim táhlo jen tak dlouho, pokud nenastávalo bezprostřední uzákonění pojištění osob samostatných. Nuže, když došlo tak daleko, nejsou původci tohoto junktim naprosto již nadšeni spojitostí invalidního a starobního pojištění dělníků a osob samostatných, a upustili jednoduše od tohoto junktim. Nyní tedy nikdo neví, kdy pojištění samostatných vstoupí v platnost. Ponecháno je vládě stanoviti dobu, kdy zákon má vstoupiti v platnost. Proti tomuto odkladu působnosti pojištění osob samostatných přirozeně co nejrozhodněji protestujeme. Navrhujeme však také, aby pojištění samostatných počalo účinkovati dne 1. července 1926; až do té doby má vláda dosti času, je to přes celý rok, aby provedla všechny přípravy, by pojištění osob samostatných mohlo vejíti v působnost. Dále žádáme, aby § 48 předlohy, podle kterého pojištění dělníků má vejíti v působnost dne 1. července 1926, zněl tak, že sociální pojištění dělníků počne účinkovati dne 1. ledna 1926. To je první, nejpodstatnější a nejdůležitější požadavek, který klademe.
Nyní chci ještě poukázati na několik těžkých nedostatků zákona. Jako vždy, tak také v tomto zákoně se pohlíží na správu pojišťovny osob samostatných se stanoviska národního státu. Je možno, že se osob v tomto státě vládnoucích nepříjemně dotýká, popíráme-li fikci národního státu. Na tom tedy ničeho nelze měniti, Československý stát jest a zůstane národnostním státem a nemůže následkem toho býti žádným národním státem. Přirozené právní cítění mělo by tudíž vládu a strany většiny vésti k tomu, aby nabraly tolik přesvědčení, aby německým, maďarským a také státním občanům jiných národností v tomto státě dáno bylo právo, samostatně spravovati a dohlížeti k nuzným sociálním institucím - politické instituce sem vůbec nechci zatahovati. Tohoto poznání bohužel u osob v tomto státě vládnoucích není. Proto také v celém zákoně o pojištění samostatných neshledáváme ani stopy po tom, že pojištěným má býti zaručena národnostní samospráva. Takovéto požadavky, domníváte se, že můžete vždy jednoduše odbýti poukazem na formální demokracii. Navrhujeme tedy, aby ústav v Praze a jeho pobočky rozděleny byly v německé a české sekce. Při tom mají pojištění sami rozhodovati, zdali chtějí vstoupiti do německé nebo do české sekce. Stejné zařízení má platiti na Slovensku a Podkarpatské Rusi pro tamější národnosti, pokud jejich menšiny činí alespoň 15 %. Náš návrh není naprosto nový. Když svého času založen byl pensijní ústav pro soukromé zřízence, zavedeny byly jednoduše národnostní sekce. Že tím ztížena, anebo zdražena byla správa, naprosto nelze tvrditi, ale docíleno bylo toho, že tímto zařízením řada třenic a růzností názorů jednoduše byla odstraněna. Co se svého času učinilo pro pensijní ústav, při čemž také spolupracovaly skutečně strany, které tento stát ovládaly, to myslíme bude lze také provésti v tomto státě.
Naše návrhy pohybují se také v jiném směru. V celé řadě paragrafů se uvádí, že při správě pojištění osob samostatných v určitých věcech má také slovo celá řada ministrů. Nejdříve ministr sociální péče, pak ministr financí, ministr obchodu a ministr zemědělství, ti všichni mají zde slovo. Po našem názoru je toho trochu mnoho, když čtyři ministři mohou mluviti do institucí pojištění osob samostatných - toto ustanovení platí také pro sociální pojištění dělníků. Takováto ustanovení nenajdeme v žádném jiném zákoně. Připouštím, že jeden, dva ministři mají v nějaké věci slovo. Ale v zákonech na ochranu dělníků je to vždy celá armáda ministrů, od jejichž dohody a svolení závisí, zdali se vůbec něco smí státi. To je příliš. Myslíme, že postačí úplně, když ministr sociální péče dohlíží na pojišťovnu pro osoby samostatné, rovněž také na ústav pro sociální pojištění dělníků, a když má možnost vykonávati plně kontrolu, aby se nestalo nic, co přesahuje rámec zákona. Chceme-li ještě některému ministru dáti slovo, pak můžeme v nejlepším případě poskytnouti slovo ministru financí tam, kde se stanoví pravidla, pokud jde o vyplácení státních příspěvků.
Co se týče složení správy ústavů, jsou na tom samostatní poněkud lépe, nežli dělníci v sociálním pojištění. U ústavu osob samostatně pojištěných sestává představenstvo ze 40 členů, mezi nimi je 16 odborníků, které po slyšení pojištěných jmenuje ministr sociální péče. Z toho nyní vyplývá, že samostatní budou - nehledě ke vlivu ministrů - svůj ústav spravovati sami. Bohužel není o tom ani řeči u invalidního a starobního pojištění dělníků. V tomto ústavě zasedá 12 dělníků, 12 podnikatelů a 16 odborníků, které ministr sociální péče jmenuje bez slyšení zájemníků. Ale i když připustíme, že nastane příznivý případ, že ministr jmenuje polovinu odborníků z kruhů dělníků, také potom dělníci nikdy nebudou moci bráti převážný podíl na správě ústavu. Proto považujeme za nutné, aby složení ústavu u sociálního pojištění dělníků bylo přizpůsobeno složení, jaké má pojištění osob samostatných.
Snad se namítne, že také podnikatelé platí příspěvky, že tedy také proto musí míti zastoupení; o tom lze mluviti, že také podnikatelé jsou spoluzastoupeni, že však podnikatelé musí míti právě totéž zastoupení, když již stát svými odborníky je zastoupen, je jinou otázkou. Konečně platí pojistné příspěvky ti, kdož hodnoty tvoří a vyrábějí, a s tohoto hlediska dlužno především na věc pohlížeti, za druhé s toho hlediska, komu tento ústav patří. Patří pojištěným a následkem toho mají míti na ústav daleko větší vliv nežli posud. Řekne se: nuže, odborníci jsou zde také k tomu, aby spravedlivě a dobře soudili, a je pravděpodobno, že tito odborníci také ve mnohých otázkách půjdou s dělníky. Kdo však tyto odborníky viděl při práci, jest opačného názoru. V Rakousku byla tato instituce kdysi u pojištění horníků, byla také u řady jiných institucí. Kdo měl možnost seděti s těmito odborníky u jednoho stolu, když se musilo konkrétně rozhodovati, dožil se vždy toho, že tito odborníci, kteří byli nazýváni nárazníky - tak se jim v Rakousku říkalo - při hlasování naráželi vždy proti dělníkům. Odborníci byli zde k tomu, aby posílili vliv a moc podnikatelů v těchto institucích. Nemáme zvláštní naděje, že se věci v této příčině u nás zlepší, i přejeme si proto, aby zastoupení dělníků již předem stanoveno bylo tak, aby dělníci obdrželi podstatný vliv na ústav.
Rovněž žádáme, aby malá zlepšení, která jsou obsažena v pojištění osob samostatných co do invalidního a starobního důchodu, rozšířena byla také na pojištění dělníků. Tu se na př. u pojištění osob samostatných praví, že pojištění, stanou-li se invalidními, anebo klesne-li jejich příjem pod polovinu, mohou obdržeti invalidní, po případě starobní důchod. Ale u dělníků se řeklo, že mzda musí klesnouti až na třetinu. Při tom dlužno vzíti zřetel na to, že jen velmi zřídka bude lze zplna zachytiti příjem osob samostatných, kdežto příjem dělníků vždy lze vypočítati až do posledního haléře. Co se starobní hranice týče, obdrží samostatný po 65. roku věku důchod bezpodmínečně; jsou-li splněny všechny ostatní podmínky, není tento důchod vázán žádnými dalšími podmínkami, lze ho beze všeho dalšího vypláceti, kdežto dělník může obdržeti starobní důchod jen tehdy, když jeho mzdový příjem klesl alespoň na třetinu. To je nesmírně velká krutost, které bez dalšího nelze rozuměti. Působilo to zejména ještě zcela příšerně, když zpravodaj mluvil o tom, že u rolníků na základě těchto ustanovení bude možno, když se platy poněkud zhustí, aby již po dosažení 60. roku věku počal starobní důchod. Odůvodňoval to tím, že rolníci většinou po 60. roku věku jdou na výměnek, a že by to byl zcela normální postup. Co platí pro rolníky, mělo by po mém názoru platiti také pro zemědělské dělníky. Zemědělský dělník po celý svůj život, namnoze od dětství, pracoval vždy při hospodářství, můžeme klidně říci, že za okolností i po 50 let. Když potom jest úplně zmlácen, pak, když již v praksi bude sotva možno s tímto důchodem vzdáti se práce - důchod právě nepostačí - ale v teorii mohla se učiniti poklona, že také zemědělský dělník jako rolník má býti oprávněn, od 60. roku věku bráti pracovní důchod. Přejeme si tedy také v této příčině opravu ve prospěch dělníků.
Konečně chci ještě poukázati na § 87, odst. 3. V tomto odstavci se praví, že po slyšení ministra obchodu a ministra zemědělství, jakož i hospodářských rad, může pojistná prémie pro jisté skupiny pojištěnců býti snížena ze 22 Kč na 12 Kč měsíčně. Toto snížení příspěvků podmiňuje přirozeně také snížení nároků, a to je snížení ceny pojištění samého. Jsme tedy proti tomu, aby se tak stalo, a podáme také příslušný návrh.
A nyní ke konci. Po zkušenostech, které jsme posud učinili, víme, že většina v této sněmovně jen zřídka přijme návrhy, jež podává oposice. Přesto doporučuji slavnému senátu, aby přijal návrhy, které podal klub německých sociálních demokratů. V ostatním hlasovati bude klub německých sociálních demokratů jen pro ty paragrafy, ke kterým nepodal žádných samostatných návrhů. (Souhlas a potlesk na levici.)
Místopředseda Valoušek (zvoní): Slovo má dále pan sen. Thoř. Prosím, aby se ho ujal.
Sen. Thoř: Vážený senáte! Jsme snad jediným státem na celé zeměkouli, kde dovedeme tak rychle vyráběti zákony. Měl jsem příležitost již v rozpočtovém výboru stěžovati si do tohoto abnormálního spěchu s tak nesmírně důležitou osnovou zákona, jako je zákon o sociálním pojištění osob samostatně výdělečně činných.
Již pan referent sociálně-politického výboru, když začal svůj referát, řekl, že prý tato osnova zákona patří mezi ty nejdůležitější, jaké vůbec sněmovny u nás projednávaly. A poněvadž tento zákon je tak důležitý, tedy by také vyžadoval, aby se mu věnovala náležitá pozornost, avšak zde té pozornosti nevidíme. Já nevím, kde je příčina toho, proč se tak spěchá, kdo je vinen na tom? Ale je otázka, je-li příčina spěchu s odhlasováním tohoto zákona důležitější, nežli zákon sám? Přece ten zákon bude se dotýkati hluboko našeho hospodářského života. Proto je potřebí, aby mu byla věnována náležitá pozornost a péče, aby byl také náležitě projednán. Vždyť již v poslanecké sněmovně, ačkoliv tam bylo dáno více času k projednání, stěžovali si na ohromný spěch. Co máme říkati my? Nám nebyl dán čas ani k tomu, abychom si osnovu náležitě přečtli, natož abychom ji jen poněkud prostudovali. Spěchá se o překot a tento spěch, řekl bych, zejména pro senát je hodně nedůstojný. (Tak jest!) Senát přece je k tomu, aby každou předlohu, kterou dostane k projednám, náležitě prostudoval, aby jí věnoval velikou pozornost. Ale viděli jsme, že na př. sociálně-politický výbor byl se 148 paragrafy hotov asi za dvě hodiny. (Hlas: To trvalo déle!) Tak tři hodiny, já hodinu přidám, a rozpočtový výbor, ačkoli se předloha týká financí našeho státu, byl hotov asi za hodinu. Ale nestačí jenom, že to ve spěchu projednáváme, že jsme nebyli s to, abychom vnikli hlouběji do té celé předlohy, do celého zákona, my to však všechno projednáváme na slepo, poněvadž to, co nám dali, je už zase dávno změněno. Poslanecká sněmovna změnila to asi v 70 případech, takže celá řada paragrafů je úplně změněna nebo dokonce zrušena, tak na př. § 91, kde se praví: "Nedobytné pojistné uhradí se přirážkou ke všeobecné dani výdělkové, pokud se týče k dani pozemkové dotčeného berního obvodu podle toho, jde-li o pojistné, jež mělo býti placeno pojištěnci ze živností, průmyslu, nebo obchodu a svobodných povolání, nebo ze řad zemědělců."
Ten paragraf úplně odpadá, ale máme ještě celou řadu jiných změn. Tak pojištěnci měli dostávati za příspěvkový měsíc podle tohoto zákona 3,50 Kč, ale poslanecká sněmovna to změnila na 3,20 Kč. Je tu celá řada změn, takže to, co nám předložili v tom tištěném sešitě, neodpovídá pravdě. Ptám se tedy, jak je možno projednávati zákon, když ve skutečnosti ho zde nemáme? (Zpravodaj sen. Slavík: Vždyť jste ho dostal!) Ano, já jej tu také mám, ale není to pravda, co v tom je. Jestliže sociálně-politický výbor zmiňuje se jen o sedmi paragrafech, které byly poslaneckou sněmovnou změněny, již to svědčí, že tam o tom jednali, ale když už byla nějaká změna, tedy jsme měli býti o všech změnách uvědoměni, má to býti tiskem rozdáno, abychom věděli, o čem jednáme. (Zpravodaj sen. Slavík: To byly formální změny!) Na tom nezáleží, i kdyby to byly formální změny, jsou to změny. I kdyby někdo chtěl změniti jenom "a" v tom kterém zákoně, musí to jíti zpátky a musí se to znovu projednávati. Na př. sociálně-politický výbor upozorňuje, že § 148 je změněn. Zní: "účinnost zákona o pojištění zaměstnaneckém stanovena je na 1. červenec 1926". Naproti tomu zde stojí: "Den účinnosti zákona o pojištění osob samostatných bude určen vládním nařízením." A teď, co je zajímavo: důvodem zde bylo, že uvedení pojištění zaměstnaneckého v život je možno v době poměrně brzké, poněvadž jsou dány pro to předpoklady, a existencí nemocenských pokladen. Naproti tomu pojištění osob samostatných vyžaduje ještě propagace, potřebuje organisace od samého základu. Jak je vidět, nemáme ještě vůbec materiál pro sociální pojištění, nemáme ještě úplné statistiky, nemáme pro to ještě vůbec ničeho. Ale přes to pro formu se to odhlasuje a přijme.
Pokud se týče zákona samého, měl jsem už v rozpočtovém výboru příležitost stěžovati si na to, že postrádáme nemocenského pojištění. Bylo mi tam jak se strany pana ministra sociální péče, tak se strany hlavního spolupracovníka pana dr Schönbauma řečeno, že prý by to vůbec nestačilo, abychom s tím, co budeme platiti na měsíčních prémiích, vyšli. Dal jsem si s tím trochu práce. Možná, že jsem na omylu, a proto je třeba vysvětlení. Také nechci nějakým způsobem korigovat věhlas našich lidí, kteří měli více času na to než já a jsou i schopnější, ale spočítal jsem si, že na př. osob nemocenskému pojištění podléhajících by bylo l mil. Kdyby se počítalo, že by při pojištění nemocenském dostal pojištěnec jenom lékaře a léky, tedy by podle výroku pana prof. dr. Schönbauma přišlo toto pojištění u jednotlivců asi na 100 Kč ročně. Celkem to činí tedy 100 milionů Kč. Jistě ten obnos není tak veliký a dal by se do toho docela dobře zahrnout. My budeme hromaditi kapitál a myslím, že by se z něho dalo docela dobře nemocenské pojištění pro tyto zaměstnavatele opatřit.
Příjem podle propočtů bude činiti ročně 309 milionů Kč. 3 roky nebudou pojištěnci brát ničeho. Za 3 roky, počítaje s úroky, získá se téměř l miliarda, úroky z toho kapitálu budou dělati asi 50 milionů Kč. Ovšem, kdyby se koupily státní papíry, neslo by to více, poněvadž stát platí větší úroky, ale řekněme, že by to bylo jenom na 5 %; a kdyby to bylo jenom 40 milionů, bude to hodně peněz. Tedy roční příjem můžeme odhadnouti na 350 milionů. Režie má u tohoto pojištění činiti asi celkem 10 %, tedy ze 300 milionů Kč asi 30 milionů Kč, zbývalo by tedy celkem asi 320 milionů Kč ve prospěch pojištěnců. 153.000 pojištěnců by bralo podle výroku, který dnes učinil referent sociálně-politického výboru, po 692 Kč ročně, co by celkem činilo ročně v prvém pětiletí 106 1/2 milionů Kč. V druhém desetiletí by to činilo 136 milionů Kč, ve třetím desítiletí 194 miliony Kč, ve čtvrtém desítiletí 254 miliony Kč, ale pořád to nedosahuje té částky, kterou pojištěnci zde zaplatili. Z toho je vidět, že se zde bude hromaditi kapitál, že každým rokem k tomu fondu, který během prvních 3 let nastřádáme, přibude ještě spousta milionů nových, takže zde budeme hromaditi kapitál, což ovšem není účelem sociálního pojištění. Proto myslím, že by se bylo mohlo docela dobře uskutečniti nemocenské pojištění, které by jistě dalo se uskutečniti.
Vážení! Dnes jsem také slyšel od jednoho referenta, že prý ten, kdo tvrdí, že měsíční prémie jsou vysoké, je nepřítelem republiky. Vážení, nevím, jak to myslil, ale bude asi příliš mnoho těch nepřátelů a je otázka, zdali by to naše republika vůbec vydržela, kdyby skutečně byli všichni ti, kteří na to budou naříkati, nepřáteli republiky. To není snad nářek na to, že je prémie vysoká, nýbrž nářek je na to, že pojištěnci to nestačí platiti. Kdyby na to měli, kdyby měli ten příjem, pak by nezáleželo na tom, kdyby platili třebas i 50 Kč měsíčně. Ale příjmy na to nejsou. Proto myslím, že daleko větším nepřítelem republiky je ten, kdo odhlasuje zvýšení různých daní (Výborně!) bez ohledu, zdali to pojištěnci vydrží, či nevydrží.
§ 67 nám pak praví: Státní příspěvek se neposkytuje důchodci, jehož příjem, nečítaje v to důchody podle zákonů sociálně-pojišťovacích, přesahoval v uplynulém berním roce částku prostou daně z příjmů.
Měl jsem v rozpočtovém výboru určité námitky proti tomuto paragrafu a musím je říci i zde. Bylo mi tam tvrzeno, že prý už se stanoviska sociálního je nutno, aby ten majetnější připlácel na toho chudšího. Když si však to dobře rozmyslíme, přijdeme k jinému úsudku. Přiznávám, že by toto stanovisko s hlediska sociálního bylo sice úplně správné, ale kolik bude těch lidí, kteří skutečně budou míti příjem vyšší, než je existenční minimum? Kde je to měřítko, aby se správně mohlo posouditi, jak zjistíme, že skutečně ten či onen člověk nemá vyšší příjem? Berní úřady u nás nejsou žádným měřítkem, poněvadž víme, že naše berní úřady vyměřují velmi zhusta daně na základě nesprávných informací. Bylo mi na to odpověděno, že prý se může navrhnouti něco lepšího, než je snad tento způsob. Myslím, že nejlépe by bylo, kdyby se škrtl tento paragraf vůbec, poněvadž, jestliže někdo bude míti 6.000 Kč příjmu - těch bude velmi málo - bude zase mnoho těch, kteří si budou stěžovati proti tomu. Bude zde řada rekursů, řada stížností, řada nářků, řada nepříjemností, takže tento paragraf nikdy nevyváží to, co od zákona se očekává. Těch pojištěnců, kteří budou míti 6.000 Kč příjmu, bude tak málo, že to nestojí vůbec za to, aby celá tato agenda pro ně se vedla. Proto by bylo moudřejší a jednodušší, kdyby se vůbec ten paragraf škrtl. Ke konci chci ještě uvésti toto:
O referát ať již v sociálně-politickém, anebo rozpočtovém výboru byla hodná tlačenice. Viděli jsme z toho, že snad páni, kteří chtěli referovati - také se někomu nedostalo, ač snad na to byl připraven - jakým způsobem se to stalo, to ovšem nevím - chtějí míti o živnostnictvo nesmírnou zásluhu. Vážení, tyto omyly je potřebí vyvrátit proto, poněvadž právě ti samostatně výdělečně činní se o to starají již přes 30 roků. Před 30 lety měli jsme spoustu táborů, schůzí a na nich přijali resoluce, celé stohy papíru byly o tom popsány. Je viděti, že živnostnictvo samo si to vynutilo. (Sen. Havlena: Vždyť to není pravda!) My jsme sociální pojištění mohli míti za rakouské vlády, nebýti právě vaší strany. Vy jste to byli, kteří to na říšské radě zvrátili. Sociální pojištění si vynutilo živnostnictvo už tehdy a jen pro váš odpor nebylo uskutečněno, živnostnictvo si je vymohlo a jestliže dnes někdo se domnívá, když snad za to živnostnictvo resp. pro tento zákon zde mluví, že tím získá nějakou přízeň, mám já zase obavu, že ten zákon nebude zrovna tak radostně přijat. Mohl by se státi opak. Bude velmi dlouho trvati než se zákon vžije. Neříkám, že snad bude nějak odsuzován. (Sen. Havlena: Dříve jste po něm volali a teď mluvíte proti němu!) Nemluvím proti němu. Říkám jen námitky, které tu přicházejí a musejí se vzíti v úvahu. Bude celá řada stížností jen proto, že mnozí to nebudou moci unésti. Ptám se takového malého zemědělce v horské krajině, zdali bude moci unésti to břemeno, nebo nějakého malého živnostníka na nějaké vesnici, zdali je unese. Ta otázka tu padá na váhu. Proto říkám, že bude celá řada stížností. My přes to návrh budeme podporovati a jsme rádi, že k němu došlo, ale je značně odchylný od rakouského návrhu. V původním rakouském návrhu byl přece návrh, že se bude platiti měsíčně pouze l K, dnes je to však 22kráte zvýšeno. Nedivte se proto, že bude celá řada námitek. Jestliže někdo ten referát ať již v rozpočtovém, anebo sociálně-politickém výboru dostal, není to pro něho snad žádné štěstí, ale ovšem také žádné neštěstí.
Bylo také poukázáno na to, že prý živnostníci o to pojištění příliš mnoho nestojí, a jako důkaz a doklad toho bylo ukazováno na Zemský pojišťovací fond. (Sen. Slavík: Vždyť je to pro všechny, nejen pro živnostníky.) No dobře. Je jich jen málo, co jsou tam pojištěni. Ptáte se po příčinách, proč se nedalo živnostnictvo pojistiti. Předně, třicet roků žádalo pojištění státní a poněvadž se stále a stále slibovalo, proto nešlo do tohoto Zemského pojišťovacího fondu. Zeptejte se však soukromých pojišťoven, kolik tam je těch samostatných živnostníků, a uvidíte, že na to pojištění platili a že také o něj stáli. Tedy důvod, jakoby snad byla nějaká nechuť k tomuto pojištění vůbec, nemůže zde platiti. Přirozeně, že není účelem tohoto pojištění, aby shromažďovalo nějaké miliony nebo miliardy. My přes to, že pro tento zákon budeme hlasovati jak s mravního, tak i s věcného stanoviska, přece jen předpokládáme, že, dříve než se dojde k jeho účinnosti, bude se musiti opraviti, a že my právě budeme míti možnost, abychom na všech opravách spolupůsobili intensivněji, než jsme mohli působiti dnes.
(Místopředseda dr Franta převzal předsednictví.)
Vážení! Jménem živnostnictva mohu prohlásiti, že tento zákon je nám velice milý, je vítán, ale připomínám předem, že budeme dobře kontrolovati hospodářství, a že se budeme říditi podle toho, jak to bude s tím hospodářstvím vypadati, a že budeme žádati v budoucnu, aby se upravila tato otázka sociálního pojištění tak, aby vyhovovala poplatnictvu, živnostnictvu, zemědělství a našim poměrům vůbec. (Výborně!)
Místopředseda dr Franta (zvoní): Slovo má pan sen. dr Hilgenreiner.
Sen. dr Hilgenreiner (německy): Senátoři, senátorky! Předložený zákon je nutným doplňkem zákona o sociálním pojištění ze dne 9. října 1924. Pravím, že nutným doplňkem, neboť bída ve dnech stáří a neduživosti je zajisté v kruzích zemědělců, živnostníků a obchodníků za okolností stejně těžká, jako v kruzích osob nesamostatně výdělečných, i mají proto právo žádati, aby současně a souběžně se sociálním pojištěním osob nesamostatných postaráno, bylo také o jejich stáří a jejich invaliditu. Při tom zůstává stále ještě mezera, totiž péče o ty stavy pro případ nemoci, pro které ještě není žádného pojištění. Ještě druhý právní důvod z toho vyplývá, že totiž osoby samostatně výdělečné svými daněmi k pojištění osob nesamostatných přispívají potud, že stát ze svých, z veřejných prostředků, z výnosu daní zlepšuje starobní a invalidní důchod: proto může osoba samostatně výdělečně činná žádati, aby tak, jako samá z vlastních prostředků připlácí na pojištění osob nesamostatných, také z veřejných prostředků se přispívalo k jejímu pojištění. Bylo proto zcela důsledné, že strany, které jsou a chtějí býti netoliko stranami třídními, nýbrž stranami lidovými, ve starém Rakousku s pojištěním osob nesamostatných žádaly také pojištění osob samostatných. (Sen. Jarolim [německy]: A v Rakousku dosud není provedeno!) Kdyby nebyla přišla válka, bylo by již dávno provedeno. (Sen. Stark [německy]: Roku 1904 jste jej v Rakousku odmítli!) My jsme je neodmítli, náš dr Schöpfer byl jedním z nejhorlivějších spolupracovníků na dělnickém pojištění. Tehdy jste politicky ještě nebyl na světě, pane kolego, když se dr Schöpfer již o to staral. Tedy prosím nepřicházejte se lží a utrháním. (Sen. Jarolim [německy]: Proti výrazům "lež a utrhání" musíme se co nejdůrazněji ohraditi! - Výkřiky německých sociálních demokratů.)
Místopředseda dr Franta (zvoní): Prosím, slovo má pan sen. dr Hilgenreiner.
Sen. dr Hilgenreiner (pokračuje): Byla to lež! (Výkřiky německých sociálních demokratů.)
Místopředseda dr Franta: Prosím o klid!
Sen. dr Hilgenreiner (pokračuje): Proto, pánové, je samozřejmo, že všichni mají býti pojati do starobního a invalidního pojištění. Proto nyní k posavadním dvěma a půl milionům osob pojištěných pro stáří a invaliditu přistoupí ještě více než jeden milion osob samostatně výdělečně činných, ba můžeme říci, že osob, které nepřímo při tom jsou zúčastněny, bude zajisté na sedm milionů. Tento veliký počet, pak příspěvky 300 milionů ročně, dávka státu po 20 letech ročních 165 milionů, nashromážděný kapitál 5 miliard ve 20 letech a 6 miliard ve 30 letech, účastenství 460.000 osob s požitky 418.000 Kč již po 20 letech, tyto číslice již samy vyjadřují, jak význačnou úlohu tato předloha hraje jak v ohledu finančním, tak sociálním. Pokládám tudíž za vyloučeno, aby se strana, která své povolání jakožto zástupce lidu bére vážně, snažila kolem této předlohy tiše proklouznouti. To pravím na všechny strany. Pokládali jsme tudíž také za nutno, ačkoli křesťansko-sociální strana v poslanecké sněmovně již podala prohlášení, abychom poněkud obšírněji zaujali stanovisko k této předloze, při čemž ovšem naše oficielní prohlášení v poslanecké sněmovně zůstává v platnosti a já zde mluvím, abych tak řekl jen osobně. Samozřejmě, že smysl mé řeči bude se pohybovati úplně na podkladě tamního prohlášení.