Velectěné dámy a pánové! Řekli jsme si svého času, když jsme dělali restrikční zákon, že bude zároveň přikročeno k reformě administrace, že bude spořeno v administraci a že tím, co se uspoří, může se přilepšiti úřednictvu na platech a mzdách. Zde je příležitost uspořiti opět několik milionů, aniž by se nám mohla činiti výtka, že snad zdatnost nebo pohotovost armády by tím utrpěla. Jsem jedním z těch, kteří by neradi chtěli škrtiti zrovna na armádě, poněvadž vím, že zdatnost a pohotovost její je nejlepším garantem pro bezpečnost našeho státu.
Ale, velectění, myslím, že ta armáda nebude méně pohotovou a méně zdatnou, když nebude míti žádných auditoriátů. Kdyby se všecky ty auditoriáty zrušily a kdyby se auditoři obmezili jenom na činnost disciplinární nad vojáky, příslušníky armády, kdyby se dopustili něčeho podobného, tedy myslím, že se uspoří velmi mnoho, nehledě k tomu, že v etickém směru po mém názoru to nesouhlasí alespoň s mým pojmem o lidové armádě, aby měla nějakou zvláštní justici, která by se lišila od justice civilní. A k tomu ještě, jak sama zpráva konstatuje, přistupuje fakt, že máme nouzi o civilní soudce, že by se mohli všichni ti auditoři přiděliti k trestním senátům našich soudů, a tím by byla věc rozřešena po mém názoru nejenom ke spokojenosti státu, nýbrž také ke spokojenosti příslušníků naší armády. Snad mimo několika málo lidí, kteří mají zájem na tom, aby byly auditoriáty udrženy, myslím, že nebude nikoho, kdo by s tím nesouhlasil.
Nepodávám žádného resolučního návrhu, poněvadž bych byl musil sháněti podpisy, a obávaje se, že bych je nesehnal, nechtěje se vysaditi snad nějakému koši, že by mne někdo odmítl, tuto resoluci nepodávám, avšak panu ministru spravedlnosti připomínám přání po mém názoru nejenom svoje, nýbrž, i širších kruhů politických, aby vláda konečně přikročila k předložení zákona, kterýmž by se justiční služba v armádě zrušila.
Předseda (zvoní): Má pan zpravodaj nějaký doslov? Pan ministr spravedlnosti dr Dolanský si přál slovo.
Ministr dr Dolanský: Slavný senáte! Jestliže pan doktor a senátor Stránský, tuším, prohlásil, že nechce býti krobiánem, když odchází, tedy dovolí, abych já zůstal zdvořilým. Odmítám stálé tvrzení a námitku, jakoby ministerstvo zasahovalo do justice. Pánové, až na jediný případ, který zde byl předmětem jednání právě na podnět pana senátora, kde nebylo dokázáno, že by bylo přímo nějak zasahovalo ministerstvo, kde to posoudily také autority vědecké, nebylo dosud zde předneseno stížnosti proti justici. Prosil bych, aby právě páni zákonodárci si toho byli vědomi, že ministr a ministerstvo žárlivě střeží a brání se pokusům, které právě jen z nevědomosti z parlamentárních kruhů vycházejí, aby ani stínu na ně nepadlo, že by zasahovalo do civilní justice, absolutně ne, a také ne do trestní, pokud to trestním řádem není dovoleno. Prosím, aby to bylo vzato na vědomí. [Sen. dr Heller (německy): Pak obnovte zase jen nepřesaditelnost soudců! Neboť přesaditelnost sama o sobě je zásahem do justice!] Prosím, pánové, přesaditelnost usnesly obě sněmovny a stala se zákonem a před zákonem, prosím, budeme musiti dočasně skloniti svoji hlavu. [Sen. dr Heller (německy): Ano, bohužel! To však je zasahování do soudnictví, obava před přesazením!] Prosím, pak nesmí býti vyčítáno mně to zde, poněvadž jsem pouhým vykonavatelem usnesení zákonného.
Pokud se týče justice ministerstva národní obrany, je žádaný návrh věcí resortního ministra, ale mohu ujistiti slavný senát, že vláda tuto otázku již delší dobu studuje a že ji nemohla vyříditi najednou, a pak též proto, aby s ní nepřicházela předčasně na veřejnost. Je jisto, že jsou jisté úsporné a ústavní důvody, které mluví pro to, aby se zasáhlo do organisace, kterou jsme podle starého vzoru převzali. Slavný senát může býti ujištěn, že otázka ta bude vyřízena ke spokojenosti zákonodárců jak ústavně, tak úsporně. Prosím, aby to bylo vzato na vědomí.
Předseda: Má pan zpravodaj nějaký doslov?
Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Pan sen. dr Stránský pravil, že zde podává jen námět, respektive jen přání, aby byli zrušeni justiční důstojníci, instituce justičních důstojníků. Zajisté lze o různých reformách mluviti, a věc tato se vyskytuje již delší dobu. Avšak nutno uvážiti, zda se to dá provésti také v nynější době. Posud máme různé zákony trestní, vojenské, různá trestní řízení, což všechno vyžaduje, že by jen tenkráte mohla býti společná instituce pro soudy civilní a vojenské, kdyby byly zákony unifikovány, společné. Za druhé nutno uvážiti, že justiční důstojníci by mohli býti u civilních soudů jen v době míru, kdežto kdyby došlo k válce, anebo něčemu jinému, musili by býti zase naopak civilní úředníci převzati k vojsku.
Nedá se to dělati, a pak otázka discipliny tomu nedovoluje, aby to se nyní dalo provésti, a jak jsem již naznačil, je to problém, o kterém by se dalo mluviti; o této věci dá se jednati, do nynější doby to však není. Máme před sebou jiné zákony důležitější, občanský zákon, který vyžaduje také unifikace se Slovenskem. Co se týká dřívějšího zákonodárství uherského a zákonodárství našeho, před touto otázkou bude státi nové Národní shromáždění. Pak bude možno více se přiblížiti této otázce. Pan sen. dr Stránský sice pravil, že u nás nelze tvrditi, že bychom měli ideální poměry u civilních soudů, dokonce pak pronesl všeobecně i paušálně obvinění, že ministerstvo zasahuje nepatřičně a nemístně do soudnictví. Pan ministr spravedlnosti již toto odmítl. Já jako člen stavu soudcovského chci nyní odmítnouti to podezření, nebo, jak bych to nazval, tu frázi, které pan dr Stránský použil, že nemáme ideální poměry u soudů civilních. My jsme zajisté všichni lidé, my máme také zákony lidmi tvořené, tedy podle toho jsou tyto zákony také vykonávány, ale nemá býti řečeno, že snad soudcové úmyslně jednají tak, že tyto poměry nejsou ideální. Tím se přiděluje soudcovskému stavu určitá příhana, kterou musím co nejagresivněji odmítnouti. To zasahování ministerstva spravedlnosti - jak ve svém výroku se zmínil také pan sen. dr Heller, že by se stalo tím způsobem, že máme nové organisační zákony, podle kterých se mohou soudcové přesazovati a dávati do pense - to, prosím, byly za Rakouska tytéž zákony, za Rakouska dávno bylo stanoveno, že, když se nově organisují soudy, že je to doba, kdy neplatí nepřesaditelnost soudcovská, nýbrž kdy podléhá určitému omezení. Máme bohužel, neupravené poměry na Slovensku a poměry také u nás byly takové, že je bylo nutno prodloužiti. Konstatuji to, že bylo nutno prodloužiti tu organisaci soudů rakouských, my ty následky, jak jsem dodal, poneseme až do dubna r. 1926. Tím se to skončí, a doufám, že pak poměry soudní budou také upraveny a že nynější organisace nebude více potřebí. Prosím jen, jelikož proti osnově zákona samého nijakých námitek nebyla se strany pana řečníka, sen. dr Stránského, aby senát přijal tu osnovu zákona tak, jak na ní se usnesla poslanecká sněmovna.
Předseda: Prosím pány, aby zaujali svá místa. (Děje se.)
Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.
Přikročíme k hlasování ve čtení prvém.
O osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou (má 5 paragrafů).
Jsou nějaké námitky? (Nebyly.)
Nejsou. Budeme tudíž tak postupovati.
Kdo souhlasí s navrženou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak je vyznačena v usnesení přijatém poslaneckou sněmovnou a vyznačeném v tisku
2178 ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Uvedená osnova zákona, s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se v souhlasném znění s usnesením poslanecké sněmovny tisk 2178 ve čtení prvém.
Navrhuji, aby odstavec 2., 3. a 4. dnešního denního pořadu, totiž:
Zpráva I. výboru rozpočtového, II. výboru zahraničního, III. výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu (tisk 2097), kterým se předkládají Národnímu shromáždění republiky československé:
1. Úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách, podepsaná v Praze dne 18. června 1924 a závěrečný zápis k této úmluvě;
2. Úmluva mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění, podepsaná v Praze dne 12. července 1924 a dodatek k této úmluvě. Tisk 2188.
Zpráva I. výboru rozpočtového, II. výboru zahraničního, III. výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu (tisk 2161), kterým se předkládá Národnímu shromáždění republiky československé "Dodatečný zápis k úmluvě mezi Československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách z 18. června 1924", podepsaný v Praze dne 14. května 1925. Tisk 2189.
Zpráva I. rozpočtového výboru, II. zahraničního výboru, III. ústavně-právního výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2184) o vládním návrhu zákona o provedení úmluv mezi Československou republikou a republikou Rakouskou ze dne 18. června 1924 o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách a ze dne 12. července 1924 o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění. Tisk 2197,
ježto spolu úzce souvisí, sloučeny byly v jediné projednávání.
Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh můj je přijat.
Zpravodajem za výbor rozpočtový je pan sen. dr Karas. Prosím, aby se ujal slova.
Zpravodaj sen. dr Karas: Slavný senáte! Utvořením našeho státu a odloučením se 26. února 1919 od měny státu rakouského byla utvořena naše samostatná měna naše koruna československá a samostatná měna, koruna rakouská. Obě koruny až skoro do jejich rozloučení ke konci února 1919 byly kursovně stejné. Od té doby nastal mnohem větší kursovní pokles koruny rakouské než československé, takže v r. 1924 již byl poměr, ba můžeme říci
nepoměr 2000 asi ku 4.83. Tento nepoměr mezi korunou československou a korunou rakouskou dotkl se citelně jak věřitelů, tak i dlužníků našich československých oproti dlužníkům, po případě věřitelům rakouským, neboť rakouský dlužník chtěl na koruny předválečné spláceti dnešní rakouskou korunou a naopak rakouský věřitel požadoval na československém dlužníku za předválečnou korunu korunu československou. K vyrovnání těchto sporů,
které národohospodářsky měly velice hluboký význam, byla utvořena zvláštní komise ze zástupců našeho státu a státu rakouského, která 18. června loňského roku učinila jistou dohodu, jak toto vzájemné vyrovnání se má díti. Mluvím zatím k druhému bodu programu. Mám za to však, že již před dvěma roky zákonem z 30. června 1922, čís. 207 Sb. z. a n., a prováděcím nařízením vládním ze 7. srpna 1922, čís. 264, byla nařízena příprava k budoucí této úpravě, a to byl nařízen
soupis veškerých pohledávek i úvěrů našich za rakouskými občany a zároveň bylo zatím zakázáno, aby žádný náš věřitel do Rakouska neplatil. Obdobné opatření učinila i vláda rakouská, aby příslušník rakouský neplatil věřitelům československým do úpravy. Tato úprava byla provedena touto úmluvou z července loňského roku, jak jsem se zmínil, a kterou dnes vláda předkládá parlamentu, aby ji dodatečně schválil.
Podle onoho soupisu z roku 1922 mají rakouští věřitelé požadavek za dlužníky československými asi 250 milionů korun předválečných rakouských, a věřitelové českoslovenští oproti dlužníkům rakouským mají požadovati asi 970 milionů. Kdybychom to kompensovali s požadavky rakouskými v našem státě, zbývá, že naši věřitelé mají
oproti rakouským dlužníkům požadovati asi 700 milionů K. Tyto poměry dávaly Rakousku lepší postavení, neboť ono bylo ve výhodě, že nám bude platiti koruny rakouské, kdežto my je nechtěli přijímati. Vyjednavači měli těžkou roli, aby přiměli rakouské dlužníky, aby nahlédli, že není možno dnešní rakouskou korunu bráti za dřívější korunu rakousko-uherskou. Skutečně musíme uznati, že vyjednavači naši s velikou obezřetností si počínali a dohodli se na jisté úmluvě, jejíž podrobný obsah uvede referent výboru ústavně-právního. (Místopředseda Valoušek převzal předsednictví.)
Rozpočtový výbor pak má jen potud úlohu o úmluvě mluviti, pokud týká se státu a státních financí, poněvadž předmětem jsou soukromoprávní závazky mezi našimi a rakouskými dlužníky. Proto stát do soukromých financí sám nezasahuje. Pouze dva paragrafy této úmluvy se dotýkají našich financí, a to článek 33., který praví, že toto převedení má provésti zúčtovací ústav a režii tohoto ústavu má vésti náš stát. Je také možnost odvolání k jistému samostatnému orgánu mezi Rakouskem a námi - útraty tohoto senátu odvolacího má také nésti každý stát zvláště. Jeden bude v Praze a jeden ve Vídni a my poneseme útraty svého. Náklad bude potřebný pouze pro několik osob, a proto rozpočtový výbor vzhledem k důležitosti této věci - neboť my tím získáváme - navrhuje, aby se stanoviska výdajů státních výdaje na tyto dvě instituce byly hrazeny naším státem. Při tomto projednávání bylo jaksi všeobecně vzato za skutečnost, že nenastane valorisace závazků v Rakousku. Prozatím však se poměry v Rakousku změnily a lze očekávati podle poměrů, že právě valorisace starých závazků a po případě i pohledávek nastane. Byla zde dodatečná úmluva z 12. července loňského roku, ve které se Rakousko výslovně zavazuje, že v případě valorisace cenných papírů a pohledávek v Rakousku, bude tato valorisace platiti i pro pohledávky našich občanů československých. Tato úmluva je předmětem bodu 3. dnešního pořadu - my tedy projednáváme je najednou - a platností úmluvy stát nebere na sebe žádných závazků. Pouze v čl. XII. se praví, že projednávání těchto valorisací by vykonával u nás jistý úřad a zatím by tomuto úřadu ministerstvo sociální péče dalo zálohu, kterou si potom vybere od dotčených našich věřitelů, kteří dostanou z Rakouska zaplaceny své pohledávky. Tedy tato druhá úmluva by se našich financí přímo nedotýkala.
Třetí bod, který projednáváme, týká se úpravy závazků v rakousko-uherských korunách. Již jsem se zmínil o tom, že 14. května loňského roku učinila republika Československá s republikou Rakouskou dodatečnou úmluvu pro případ valorisace, když jsme již zákonem z loňského roku stanovili, že, kdo při tomto soupisu buď opomene přihlásiti svou pohledávku do jisté doby, pozbývá nároku, a různá jiná ustanovení rázu soukromoprávního. Tato úmluva, která byla dodatečně uzavřena, měnila ještě dále jisté předpisy soukromého práva, takže nyní nastalo nebezpečí, že by jednak touto úmluvou, jednak prvním zákonem, který nepomýšlel na různé zvláštnosti a specielní případy tohoto pozdějšího ujednání, mohla nastati kolise, poněvadž náš občanský zákonník by odporoval některým bodům této úmluvy. Proto naše vláda vypracovala osnovu zákona, ve které se specielně vypočítávají jednotlivé změny občanského zákona, které budou touto úmluvou dotčeny, a této úmluvě dává se zde platnost zákona. Z čeho zase tyto změny budou pozůstávati, bude předmětem jednání ústavně-právního výboru.
Se stanoviska rozpočtového výboru v tomto třetím případě není vůbec otázky, která by se dotýkala státních financí, a proto ani v tomto případě rozpočtový výbor neshledal nejmenšího důvodu, aby nedoporučil slavnému senátu schválení i této třetí dohody a celkem tedy rozpočtový výbor navrhuje, aby tyto tři předlohy na denním pořadu č. 2., 3. a 4. byly slavným senátem schváleny.
Místopředseda Valoušek: Dalším zpravodajem za výbor zahraniční je pan sen. dr Krupka. Prosím, aby se ujal slova.
Zpravodaj sen. dr Krupka: Slavný senáte! Mně jako zpravodaji zahraničního výboru náleží podati zprávu se stanoviska mezistátního. Ve zmíněné první úmluvě, o které mluvil první pan zpravodaj, jakož i v závěrečném zápisu, který je k ní připojen, jde v prvé řadě o úpravu závazků mezi Rakouskem a naším státem, které splatny jsou, ve starých rakousko-uherských korunách, ve zvláštní pak úmluvě o vzájemných pohledávkách z vyúčtování nositelů pensijního pojištění. K oběma těmto smlouvám je formálně připojen zvláštní dodatek, který týká se Pensijního ústavu průmyslu cukrovarnického v Praze, ohledně něhož máme zcela zvláštní úmluvu.
Veškeré tyto úmluvy, které se zde předkládají, jeví se býti vlastně jen splněním mírové smlouvy, zejména dodatečných článků 215, 248 lit. d), odst. 4., článku 278 a 275 mírové smlouvy.
Podle čl. 215. mají býti uspořádány veškeré poměry finanční shodou mezi oběma státy, kteréžto uspořádání se stalo nutným následkem rozkouskování mocnářství Rakousko-Uherského, jakož i novou úpravou dluhů a měny, která u nás i jinde nastala. Nedošlo-li by ke shodě, nebo měla-li by některá zúčastněná strana za to, že v této příčině nedostává se jejím příslušníkům slušného nakládání, má komise reparační právo povolati jednoho nebo více rozhodčích, z jejichž výroku nebude opravného prostředku.
Čl. 248. pak stanoví, zvláště pokud se týče státu československého, že měna a kurs, v nichž se má státi vyrovnání dluhů, mají ustanoveny býti v prvé řadě dohodou a v nedostatku této má rozhodovati rovněž komise reparační.
Má tedy prvá úmluva za účel upraviti tyto poměry bez každé intervence reparační komise. To je již zajisté výhoda.
Vedle článku 273., jehož provedením jeví se právě tato úmluva, má zvláštními smlouvami upraven býti rozvrh majetku náležejícího dosavadním ústavům a veřejným osobám právnickým působícím v územích rozdělených touto smlouvou; vedle čl. 275. pak zavázala se vláda rakouská, že vydá mocnosti, které bylo postoupeno území bývalého mocnářství Rakousko-Uherského, nebo která vznikla rozkouskováním jeho, příslušnou část reserv nashromážděných vládami neb úřady starého mocnářství nebo veřejnými či soukromými organisacemi, činnými pod jejich dozorem, určených k tomu, aby na těchto územích mohla působiti pojištění sociální a státní. Podmínky příslušné mají dohodnuty býti mezi těmi státy, jichž se týkají, nebyly-li by dohodnuty, měla věc předložena býti pětičlenné komisi, která učiní návrh Radě společnosti národů, jejíž rozhodnutí je pak konečným a neodvolatelným.
I v těchto bodech úmluva vyhovuje, a to zejména v čl. 43. ohledně sirotčích pokladen v Cmuntu, Skřemelici a Valčicích, jakož i článkem 45., týkajícím se vzájemných pohledávek z vyúčtování pensijního pojištění.
Pokud se týče obsahu úmluvy prvé, vztahuje se tato na veškeré peněžní závazky vzniklé ve starých rakousko-uherských korunách před 26. únorem 1919, jež spočívají na soukromoprávním titulu - tedy nesmí to býti veřejnoprávní závazky - nebo jsou založeny na právních jednáních před tímto dnem, a to mezi republikou Československou a Rakouskou, mezi jedním z těchto států a fysickými nebo právnickými osobami, které měly dne 26. února 1919 své řádné bydliště na území státu druhého, jakož i mezi fysickými nebo právnickými osobami, pakli dne 26. února 1919 měla jedna z nich své řádné bydliště na území jednoho, druhá na území druhého státu. Z úmluvy této jsou tedy vyloučeny dluhy a pohledávky osob, které dne 26. února 1919 měly své řádné bydliště v obou státech.
Tento den je rozhodným též v případě, že by to které území připadlo podle mírových smluv tomu kterému kontrahentu po 26. únoru 1919, jakož i pro podniky, které podle dřívější úmluvy s Rakouskem, totiž ze dne 1. srpna 1920, čís. 580 Sb. z. a n., zažádaly nejpozději 19. května 1924 za poznámku zamýšleného přeložení sídla a do 6 měsíců, kdy tato úmluva nabude platnosti, dosáhly zápisu nového a výmazu starého.
Mimo to vyloučeny jsou z úmluvy závazky dřívějšími smlouvami již upravené, jako uvolnění zadržených deposit, což se stalo úmluvou účinkující od 10. srpna 1920, č. 513 Sb. z. a n., pak úprava vzájemných pohledávek poštovní spořitelny, Římská úmluva ze dne 6. dubna 1922, soukromoprávní pohledávky proti oběma bývalým erárům, vzniklé ze správní činnosti jich úřadů a ústavů, pak závazky ze soukromého pojištění, pokud pojistná příhoda nenastala před 26. únorem 1919; dále vyloučeny jsou vzájemné pohledávky ze starých válečných ústředen, hypotekární pohledávky, naleževší dne 26. února 1919 rakouským pojišťovacím společnostem, jež přejímají se naším státem na úhradu prémiové reservy až na určitou nepatrnou výjimku, jakož i pohledávky a dluhy Rakousko-uherské banky.
Mimo to vyloučeny jsou z úmluvy závazky, které před 15. zářím 1922 již skutečně také byly splněny. Tu pak již skutečně mezi stranami působí úmluva jako nějaký zákon.
Jelikož měnivé rozpětí mezi naší a rakouskou korunou ztěžovalo nemálo celé vyjednávání, jak už také zde bylo řečeno, uznáno východisko vzájemného účtování za jedině vhodný modus, neboť bylo jasno, že československý věřitel nemůže přijati korunu rakouskou, aniž by hospodářsky byl ohrožen, kdežto na druhé straně zase rakouský dlužník nemohl býti nucen, aby platil celou naši československou korunu, aby nebyl po případě zase on zničen.
Zásada tato pak provedena v úmluvě způsobem jakž takž přijatelným.
Konečně upraven způsob vyrovnání vzájemných povinností a zavedeno, jak také bylo zde p. zpravodajem řečeno, zvláštní odúčtovací místo, o kterém se příliš již zmiňovati nebudu.
Nutným pak důsledkem této zvláštní úmluvy je nepodmínečný zákaz přijetí peněz a jich výplaty, jakož i uplatňování návrhů soudní nebo jinakou cestou než v úmluvě předepsanou. Tam je zcela podrobně popsán postup, jakým se záležitost vésti musí s vyloučením každého dalšího soudního řízení.