Ústava obsahuje přece také jinak celou řadu velmi krásných zásad. Řekl bych k ústavě všeobecně toto: nejsme těmi, kteří chtějí říci, že ústava, tak jak jest, je naším ideálem, že vyhovuje těm požadavkům o ústavě, které my jakožto socialisté musíme na ústavu klásti. Takovouto ústavu představujeme si zcela jinak. Ale musíme přiznati, že ústava, kterou jste státu dali, vyhovuje dosti požadavkům měšťácké demokracie o státu. Vybrali jste přece ústavu v podstatě podle amerických a francouzských vzorů, převzali jste také celou řadu zásad ze staré rakouské ústavy. Celkem připouštíme, že tato ústava vyhovuje zásadám měšťácké demokracie, tedy zásadám, jež měšťácká demokracie může klásti na stát. Uznáváme také, že ústava, kterou jste si dali, nemohla býti jiná, že ústava, kterou si československý stát dal v létech 1919 a 1920, mohla býti jen ústavou měšťáckého státu, poněvadž právě složení státu, jeho základ byl měšťácky-kapitalistický, a tomuto základu vyhovuje také ústava, kterou jste si dali. Mimochodem jen chci zde poznamenati, že se přece v Rusku dopustili základní chyby a klamného závěru, když se domnívali, že státu kapitalisticky učleněnému mohou vočkovati socialistickou ústavu. Nahlížíme a víme, že to je nemožností a že to musí vésti k důsledkům, jaké během let v Rusku také skutečně nastaly. Dali jste tedy státu ústavu, která podle zásad měšťácké demokracie musí býti nazvána zcela dobrou. Ale jest otázkou, jak dalece jste byli schopni, anebo také ochotni plniti tyto zásady - ještě jednou, naposledy zdůrazňují, tyto zásady krásné s měšťáckého stanoviska. Stala se již zmínka o tom, že jste přece Podkarpatské Rusí přiznali v ústavě na základě mírových smluv autonomii s guvernérem, kterého jmenuje president republiky. Guvernéra president jmenoval, a potud byla ústava zachována. Autonomie Podkarpatské Rusi stojí však dnes ještě na papíře. Chápu přece, že snad poměry v Podkarpatské Rusi nejsou právě příliš svůdné pro poskytnutí autonomie. Ale pak to byla malá neupřímnost, abych nepoužil silnějšího výrazu, když jste přičlenění Podkarpatské Rusi k Československé republice spojili s poskytnutím autonomie této zemi. Buďto jste to již tehdy musili věděti - musili jste přece znáti zemi, kterou jste sobě chtěli přičleniti, anebo jste ji vůbec neznali? a neměli jste autonomii slibovati, nýbrž měli jste se toho raději zříci, nežli abyste činili sliby, o kterých jste předem věděli, že jich nemůžete splniti, anebo však musili jste za každou cenu splniti daný slib. Střední cesty zde není. Ale nejprve slibovati a pak slib neplniti - nechci použíti výrazu, kterého se v soukromém životě pro takovéto věcí užívá.
Co se týče naší ústavy, tu je na příklad v §u 64, jenž jedná o státních smlouvách, vysloveno, že obchodní smlouvy, dále smlouvy, ze kterých pro stát, anebo pro občany vznikají nějaká břemena majetková anebo osobní, obzvláště také vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní území, potřebují schválení Národního shromáždění. Jak jste zachovávali toto ustanovení ústavy? Ohledně obchodních smluv dali jste vládě zmocňovací zákon a ohledně státních smluv, jimiž se občanům ukládají břemena, odepřeli jste falešným výkladem těchto ustanovení - obzvláště učinil tak pan ministr věcí zahraničních - předkládati tyto smlouvy Národnímu shromáždění. Tedy zcela vědomě jste rovněž v tomto bodě nešetřili ústavy. § 113 ústavy mluví o svobodě tisku: >Svoboda tisku, jakož i právo klidně a beze zbraně se shromažďovati a tvořiti spolky jsou zabezpečeny. Je proto v zásadě nedovoleno podrobovati tisk předběžné censuře. Výkon práva spolčovacího a shromažďovacího upravují zákony.< Ústava praví, že je zásadně nedovoleno podrobovati tisk předběžné censuře, a vy se chlubíte - pan ministr spravedlnosti se chlubil - že v prvních devíti měsících tohoto roku bylo jen 480 konfiskací oproti nevím kolika tisícům roku loňského. Chlubí se tím, že jeho orgány v tonuto roce jen 480krát porušily ústavu, kdežto loňského, roku tomu bylo ještě několiktisíckrát. Československo sdílí existencí předběžné censury způsobem ústavě odporujícím jen ještě se dvěma státy na světě, to je se Španělskem a Maďarskem. Španělsko Primo de Riverovo a Maďarsko Horthyovo znají censuru, ve všech ostatních státech není více censury a bílá místa v novinách, která tak často vidíme, tuto reminiscencí na staré Rakousko, jenže ovšem ve zvětšeném měřítku, v jiných státech neznají, nýbrž jen v Československu společně se Španělskem a Maďarskem. Tedy ideální společenství, které vám samotným snad nebude příliš příjemné, pokud nejste fašisty. Jenom s těmito státy máte společnou censuru. Jak se snáší tato censura s ústavně-právním ustanovením, které censuru výslovně vylučuje, jak snáší se však také s dikcí ústavy, která mluví o demokratickém státě? § 114, jenž zaručuje koaliční právo dělníků, jest odstraněn zákonem o teroru, který jste vydali. Koaliční právo dělníků trvá dnes jen ještě na papíře. Dělník, který se v případě stávky opováží projeviti nějak svoji vůli zúčastniti se stávky, anebo jiné rad práce odvraceti, bude dnes obžalován podle zákona o teroru. To vzpomíná na nehorší doby starého Rakouska, které leží dávno za Körberem: bude obžalován pro veřejné násilí. Věcí, které ve starém Rakousku od doby Körberovy vůbec se neděly, jsou dnes na denním pořádku. Koaliční právo dělníků v tomto státě je skutečně odstraněno. U nás ho více není, a vy jste provádějíce zákon podřízenými orgány porušili ústavu také v tomto bodě. Praví-li se v §u 134 vaší ústavy: >Jakýkoli způsob násilného odnárodňování je nedovolený<, pak směje se tomu dnes kde kdo. U nás se násilně odnárodňuje po celý rok. Co je to jiného nežli násilné odnárodňování, když se ne jednou, nýbrž opětovně stalo, že ten, komu pozemkový úřad přidělí nějaký statek, dává svému německému dělníku rozkaz, aby posílal své děti do české školy, jinak že bude propuštěn? To se nestalo jen jednou. Když byl o tom tázán, řekl dotyčný pán: já bych to přece nedělal, ale nutí mne k tomu se shora. To je násilné odnárodňování jak stojí v knize, a ve všech oborech veřejného života zneužíváte státní moci k odnárodňování menšin a také v tomto bodě bijete sami svoji ústavu ve tvář. Řekl-li jsem dříve, že tato ústava odpovídá zásadám měšťácké demokracie, tedy asi zásadám, které pokročilé měšťáctvo, zejména měšťáctvo pokročilé podle své hospodářské struktury klade na ústavu, mám při tom na mysli také ona ustanovení ústavy,, která mají uskutečniti demokracii ve státě. Demokracie v tomto státě je ústavou zaručena v onom ustanovení, jež nařizuje, že se zákonodárné sbory volí na základě všeobecného rovného práva hlasovacího. Nenalézám v celé ústavě žádného dalšího ustanovení - mimo těch, jichž jste nezachovali - jež by zaručovalo demokracii v tomto státě. Naproti tomu zůstává - a to je známkou této měšťácké ústavy, této měšťácké demokracie, jak se zde ve střední Evropě a v jiných zemích mimo Anglii vyvinula - zastává správa naprosto nedemokratickou a v rukou úředníků kdežto známkou pravé demokracie jest, že se netoliko zákonodárství, nýbrž také správa dává do rukou lidu. Usnesli jste se o župním zákoně, jenž tak měl býti prvním začátkem demokratisace správy. Pojali jste však do župního zákona sami ustanovení, že přednostové župy a okresních úřadů jsou úředníci vládou jmenovaní, že tedy každé usnesení župního nebo okresního zastupitelství pouhým vetem těchto úředníků může býti zrušeno. Tedy také v župním zřízení opětně jste demokracii nepomohli k vítězství, nýbrž také toto župní zřízení není ničím jiným, nežli obnovením stávajícího panství byrokracie ve správě. Ale neodvážili jste se vůbec prováděti župní zákon. Ti pánové, jejichž jménem právě mluvil pan kolega dr Seifert, kladli doposud provádění župního zákona potíže, poněvadž mezi župami jsou také dvě župy s velikou německou menšinou, a vy s námahou přemýšlíte o tom, jak byste zase napravili těmto dřívější přehmat, jak byste mohli odstraniti to, že skutečně mohou existovati dvě župy, které odpovídají složení obyvatelstva, a pomýšlíte na utvoření velikých žup. Ale vy jste župní zákon neprovedli a my žijeme ještě dnes pod jmenovanými okresními správními a zemskými správními komisemi, a i když také jsou složeny podle výsledku obecních voleb, tedy jste předně tento klíč všude nezachovali, nýbrž falšovali jste ho ve prospěch českého obyvatelstva, a neodpovídá za druhé ani požadavkům demokracie, aby se na základě klíče, nebo na zaklade voleb, vykonaných do jiného zastupitelského sboru, jednoduše do zastupitelského sboru jmenovalo. Je přece starou skutečností, že po prvé myslím, vyslovil to zcela jasně ve své známé knize Ferdinand Lasalle - že ústava není ničím jiným, nežli výrazem mocenských poměrů ve státě, a proto také ústava československého státu, i při zdánlivé spoluvládě socialistických stran, nemůže býti ničím jiným, nežli výrazem mocenských poměrů a tím ústavou měšťáckou.
Pánové, četl jsem jednou roztomilou báseň od Karla Havlíčka. Jmenuje se >Král Lávra<, a myslím, překlad je >König Laurin<. Tato báseň parafrasuje starou pověst o králi Midasovi a líčí velmi krásně, jak kdesi panoval dobrý a spravedlivý král - jak známo, byli dříve jen takoví panovníci - jenž měl jen jednu libůstku: dal si narůsti strašně dlouhé vousy a vlasy. Patrně předvídal nynější dámskou módu a dal si růsti vlasy až přes uši. Jen jednou za rok nechal přijíti kadeřníka, který ho musil trochu upraviti, když už toho bylo příliš. Jenže spravedlivý a hodný král měl strašnou vlastnost, totiž tu, že dal potom na nejbližším stromě pověsiti každého kadeřníka, aniž mu před tím dal příležitost, aby promluvil. Přirozeně že se kadeřníci o tento úřad u krále příliš nedrali, poněvadž přece není žádnou zábavou býti pověšenu. Jednou král zase určil jednoho kadeřníka, Kukulína, k tomu, aby ho upravil. Kukulín byl jediným synem vdovy a ta tedy šla ke králi, bědovala tam, jak přijde k tomu, aby ještě tohoto syna ztratila, protože jednoho již ztratila na bojišti, že to je jediné dítě, které jí zůstalo. Tu jí král řekl, že jejího syna nedá pověsiti, bude-li mu přísahati, že nikomu nepoví, co viděl. Ba král dokonce přísahal, že splní-li slovo, že ho učiní svým dvorním kadeřníkem. Kukulín však nemohl, jako tak mnoho lidí, podržeti tajemství u sebe, onemocněl a svěřil se své matce. Tato moudrá žena mu poradila, aby šel do lesa a všeptal svoje tajemství do stromu, že pak bude tajemství zproštěn a že se zase uzdraví. Kukulín tak učinil. Nějaký čas potom přišli do toho místa muzikanti, ovšem čeští muzikanti, ti přece projdou celým světem, a byli, jak Havlíček praví, z karlovarské krajiny. Jednomu z těchto muzikantů se stala nehoda, zlomil totiž nějaký kus na svém nástroji, i šel do lesa, aby si vyhledal dříví téhož druhu. I nalezli skutečně potřebný kus dříví, vyřízl si ho ze stromu, a zasadil ho do svého nástroje. Když potom ve večerní společnosti spustí hudba a muzikant začne hráti na svůj nástroj, tu vykřikuje tento nástroj: >Král Lávra má dlouhé oslí uši!< Celá společnost to slyší a tak je tajemství královo prozrazeno. Je to asi tak podobné jako pověst o králi Midasovi. Nikdo nemohl býti obviňován, že tajemství prozradil, ale král byl zase volný a mohl si nechat stříhati vlasy. Tyto dlouhé oslí uši, jež vy, pánové, schováváte, to je váš způsob demokracie. Hlásáte do celého světa svou demokracii, máte ji velmi často v ústech, ve skutečností však je poněkud vzácnější. Ale v ústech jí máte velmi často, jenže skrýváte pravou demokracii, jaká skutečně v této zemi je, tyto oslí uši, hlučnými řečmi doma, svojí propagandou v cizině, tím, že hledíte světu namluviti, že zde skutečně panuje demokracie. Naší úlohou je hráti úlohu tohoto stromu, tohoto kusu dřeva, a hlásati světu pravdu, že totiž král Lávra má oslí uší, že to s tou demokracií v tomto státě není takové, nýbrž že toto demokracie je jen zastřená. A nebude trvati dlouho - z valné části se již tak stalo - že vám nikde neuvěří již této demokracii, kterou předstíráte.
Pánové, máte ve své ústavě také pasus, který jsem před tím předčítal, že jste totiž svůj stát založili podle hesla o sebeurčovacím právu národů. Právo, které máte vy, máme přece také my. Nemůžete přece jako svobodný a vzdělaný a demokratický národ upírati jinému národu právo, na které pro sebe činíte nárok. Docházím zde k jistému případu z posledních dnů. Pan zpravodaj pro rozpočet v poslanecké sněmovně pan prof. dr Srdínko učinil sdělení o případu, který se roku 1918 udál krátce po převratu. Tehdy, jak vypravuje, přišel k němu dr Lodgman a dni mu řekl: > Revoluce je hotova, zveme vás ke spolupráci.< Jak si kdo představoval společný postup těchto obou národností, to je, jak již musím říci, způsob trochu povrchní. Tehdy, když jste pod heslem sebeurčovacího práva národů zakládali svůj stát, tehdy, když jste prodělávali svoji revoluční dobu, prodělávali jsme také my svoji revoluci. (Sen. dr Horáček [německy]: Proti nám!) Nikoli, pane kolego, nikoli proti vám, nýbrž pro nás. Tomu byste přece měl rozuměti, že jsme, tak jako vy jste dělali revoluci pro sebe, také my prodělávali revoluci pro sebe; a tehdy, když v cizině vešlo ve známost přijetí jednoho ze 14 bodů Wilsonových, když vešly ve známost všechny řeči Masarykovy a vaše řeči v cizině, když stala se známou zásada sebeurčovacího práva národů, tehdy musili jsme se přece domnívati, že to všechno je myšleno poctivě také pro jiné národy, netoliko jen pro Vás. Tu měli jsme především také nepopiratelné právo pro sebe, žádati své sebeurčení. Nebyl to nikdo jiný nežli nynější ministr věcí zahraničních v tomto státě, pan dr Beneš, který přiznal, že jsme až do chvíle uzavření mírové smlouvy jednali úplně korektně. Že pak mírová smlouva rozhodla proti nám, je jinou věcí, ale tehdy až do uzavření mírové smlouvy nemůžete ani s vašeho stanoviska, natož pak s našeho stanoviska nám toto právo popírati. Není žádné skutečné příčiny, žádné příčiny, která by nebyla za vlasy přitažena, žádné příčiny, která by nebyla v odporu s pravdou, která by mohla toto právo pro tehdejší dobu a také pro dnešek nám popírati.Sebeurčovací právo národa není ničím, co by mu mohlo býti dáno anebo vzato. Je to právo přirozené. Nikdo na světě, ani my samí, nemůžeme si toto právo vzíti, nýbrž my můžeme jen říci, jak je chceme vykonávat., A my jsme v tomto státě od prvního dne, kdy jsme přišli do parlamentu, v řečech, které pronášel náš zemřelý Seliger v poslanecké sněmovně a já zde, vám říkali, že dané skutečnosti uznáváme a že v tomto státě chceme spolupracovati. Více loyality nemůžete žádati. Co by vám také prospělo, kdybychom řekli: vzdáváme se práva sebeurčovacího. To přece neexistuje, to je nemožno. To by byl odpor a lež, čirá nemožnost, stejně jako by u vás bylo nemožností říci, že se vy vzdáváte svého práva sebeurčovacího. Můžeme vám tedy jen říci, jak je chceme vykonávati, a to jsme vám říkali od prvního dne až do dneška, a proto není tento věčný křik, že se nestavíme na půdu státu, že vy jste státotvorní a my státoborní - ve skutečnosti jste právě tak státotvorní jako my - ničím jiným, nežili frází uvnitř nepravdivou. Státotvorná činnost řídí se podle zcela jiných věcí, nežli je příslušnost anebo nepříslušnost ke koaliční většině v tomto státě. A jaká bláhovost říkati, že jen pět stran, které patří ke koalici, je státotvorných, všechny jiné však že stát popírají anebo boří. Tyto druhé strany, pánové, tvoří dnes většinu v tomto státě, vy jste menšinou v obyvatelstvu a při tom říkáte, že většina státu je státoborná a jen menšina státotvorná. Jak sobě sami škodíte! Jak snižujete celý svůj stát a jak bijete tím všem zásadám demokracie ve tvář, Je to falešné i s vašeho stanoviska a je to falešné s jakéhokoli stanoviska.
Byli jsme velmi často utěšováni tím, že se řeklo: >Vy jste částí velikého národa, my nikoli, my žijeme jen v tomto státě, vy však nepotřebujete žádné samosprávy, poněvadž jste částí velikého národa a poněvadž vaše kulturní potřeby mohou dojíti uspokojení v souvislosti s tím velkými národem.< Pánové, předně žijeme my Němci v tomto státě svůj zvláštní život a tvoříme svoji kulturu, sice samozřejmě v úzké souvislosti se všemi druhými částmi německého národa, ale přece jen samostatně. Ale nehledě k tomu, jakou bláhovostí je zase s vaší strany tato argumentace! Není to přece ničími jiným, nežli přímou výzvou k iredentě, když nás s našimi kulturními potřebami odkazujete na cizinu. To přece není ničím jiným nežli výzvou, abychom pěstovali iredentu. Nechápal jsem to nikdy. Je to přece také jen slovní hříčka, výmluva, ale ovšem výmluva ne dobře promyšlená. Jak můžete, když tuto část obyvatelstva chcete podržeti u státu, přímo jí poukazovati na cizinu? To je přímá výzva Němcům tohoto státu, aby ve spojení s Němci mimo tuto zemí nalezli uspokojení svých kulturních potřeb.
A pak, pánové, říkáte dále: ve starém Rakousku byli jsme my Češí, 6 nebo 7 milionů, cd Němců utiskováni. Nemůžeme strpěti, aby v tonuto novém státě většina byla utiskována menšinou. Pánové, myslím, že nebezpečí utiskování české většiny německou menšinou není příliš velké a palčivé. Ale což si nemůžete představiti stav, ve kterém vůbec není žádného utiskování? Nepřišlí jste ještě nikdy na myšlenku, že v jednom státě mohou vedle sebe žíti dva národy, aniž by se navzájem utiskovali? (Sen. Klofáč: Samozřejmě, já jsem pro to!) Máme přece dosti příkladů z dřívější doby, na příklad Švýcarsko. Dříve jste přece byli velice pro vyšší Švýcarsko. Pak máme v nejnovější době příklad v Estonsku a Finsku, kde jsou mnohem menší minority, nežli je německá menšina v tomto státě, a kde pomocí samosprávy kulturní a sociální autonomie menšin je zachována, kde žádný národ druhého neutiskuje, nýbrž kde všechny tyto národy žijí pospolu v míru a pokoji. Nenapadlo vás ještě nikdy - neapeluji zde na jednotlivé pány, nýbrž na všechny ty, kteří o tom vůbec přemýšlí - že bychom také zde v tomto státě mohli žíti spolu v míru? Copak si představujeme pod kulturní autonomií? Jen si nemyslete, že jsme takoví programatikové, jak to kolega Klofáč nazývá, kteří nemají nic ve hlavě nežli programy, že jsme tak nepraktičtí lidé, abychom se domnívali, že dosažením kulturní autonomie jakýkoli zápas přestane. I potom budou stále ještě určité obory veřejného života, ve kterých národové spolu budou zápasiti. Ale především bude pak velmi tuhý boj uvnitř každého národa samotného. (Sen. Klofáč: Ušlechtilý vzájemný boj!) boj o vybudování těchto kulturních statků, především školy. Při tomto boji se ujasní, že sobě podstatu školy a jejího zařízení zcela jinak představujeme, nežli pánové z i měšťáckých stran. Ale je veliký rozdíl, zdali se tento boj vybojuje uvnitř jednoho národa samotného anebo zdali se odehrává mezi různými národy. V prvém případě ubere se mu nejhorší ostří, ubere se mu to, co je nejnebezpečnější, co státu nedá dojíti pokoje a co především! nesmírně zdržuje sociální pokrok v každém státě a především v tomto stalte.
Pánové, nemůžeme se vám vydati na milost a nemilost, pokud jde o to, co je pro nás nejdůležitější, pokud jde o naše kulturní statky a zejména pokud jde o naše školy. To sobě nedá líbiti žádný národ na světě, to je zcela nemožno. Také pro nás, kteříž čítáme více než 3 miliony v tomto státě, je jakákoli možnost dohody vyloučena, nedosáhneme-li samosprávy a samostatného udržování našich škol. Ani námitka, kterou jsem před nedávném četl v jednom českém časopise, že totiž hospodářské síly mezí oběma národy jsou příliš nestejně rozděleny, nemůže dnes více platiti. Dnes již nejste chudším národem. Dnes bude váš výkon pro vaše školství přiměřený hospodářské síle vašeho národa. Ale budeme-li míti kulturní samosprávu, pak bude zase boj mezi národy, totiž boj o pokud možno nejlepší vybudování škol. Oba velcí národové, kteří v tomto státě obývají, vstoupí v závodění, aby své školy v zájmu dětí vybudovali co možno nejlépe, a myslím, že tento boj bude žádoucnější a lepší, nežli boj, který musíme vésti dnes.
Mluvil jsem o tom, jak málo ve skutečností panuje demokracie v tomto státě. Důkazem toho jsou také četné velezrádné aféry v tomto státě. Nevím, zdali existuje ještě jeden stát, snad Rumunsko, anebo nějaký podobný stát dohodový, jenž vykazuje tolik velezrádných afér, které skoro vesměs bez výjimky doposud skončily velikou blamáží vlády; a tak také velezrádná a špionážská aféra, která se nyní projednává: co zbylo z velké věci. kterou jste zde v celém státě rozdmýchali? Z pokusu o atentát na presidenta zůstala malá domnělá špionáž ve skladišti zbraní v jakémsi malém místě a ona pověstná událost s milionem korun z Ruska. Proti skutečnosti, že některá politická strana dostává od příbuzné, anebo sbratřené politické strany v cizině peníze, nelze po mém názoru ničeho namítati. To se stalo u socialistických stran všech zemí; tak jako bratr druhého bratra v nouzí neopustí, tak také socialistická strana neopustí svoji bratrskou stranu v nouzi. (Sen. Klofáč: Je velký rozdíl mezi druhou a třetí internacionálou!) Tohoto rozdílu mezí druhou a třetí internacionálou není. Formálně obdržela československá strana komunistická své peníze od komunistické exekutivy v Rusku. Otázkou kriminální to nemůže nikdy býti. Vtahování zákona na ochranu republiky jen dokazuje, jak jsme měli pravdu, když jsme poukazovali na kaučuková ustanovení tohoto zákona. Něčím jiným je politická a morální stránka věci. Ale do té ničeho není soudu a. státu. Ta se týká dělnictva této země a my musíme poukázati na to, jak nemorální a politicky zavržení hodný je způsob jednání komunistů také v této příčině, jak oni tyto peníze tam béřou a co s nimi dělají. Ale do toho není ničeho soudům a po mém názoru je to otázkou politickou a morální, nikoli však kriminální. Také v této věcí nedožijete se ničeho jiného, nežli zase veliké blamáže.
Dalším dokladem jak demokracie v tomto státě málo panuje je poměr státu k bankovnímu kapitálu. Vím velmi dobře, že rozvoj měšťácké společnosti a spojené s tím hromadění kapitálu ve všech státech vždy více posiluje moc finančního kapitálu. Ale je přece zvláštní, že se může státi, že vůdce veliké koaliční strany řekne: >Živnostenská banka nepotřebuje stát, nýbrž stát potřebuje Živnostenskou banku< - myslím, že to byl pan dr Kramář, který moc kapitálu a odvislost státu od finančního kapitálu nemohl lépe označiti nežli těmito slovy. Myslím, že nikdo z nás nedovede věc lépe označiti, pan Kramář to dovede výborně: stát potřebuje Živnobanku, ale Živnobanka stát nepotřebuje! To charakterizuje zcela příznačně poměr, v jakém stojí stát k finančnímu kapitálu.
Jak bylo by v demokratickém státě možno - vracím se k tomu, o čem jsem již mluvil, že po šestiletém trvání republiky bytová nouze v tomto státě je tak nesmírná? Máme zákon na ochranu nájemníků. Pří všech jeho nedostatcích uznáváme, že socialistické strany ve vládě k udržení ochrany nájemníků učinily, co bylo možno. Ale což se domníváte, že lze pro všechny časy udržeti ochranu nájemníků? Nevíte, jaké následky má ochrana nájemníků u obyvatelstva? Je přece dnes veškeré obyvatelstvo rozděleno ve dva nepřátelské tábory bez rozdílu národností: v nájemníky a domácí pány: také nesčetné delikty způsobeny byly tímto poměrem, které pak zase zaměstnávají soudy. Stát je do jisté míry roztříštěn těmito bytovými poměry. Ochrana nájemníků je samozřejmá a musí porvati tak dlouho, až splněny budou dva předpoklady: l. až nabídka a poptávka po bytech nabudou regulérního poměru, a až 2. mzdy dělníků a zaměstnanců budou tak vysoké aby mohli platiti zvýšené nájemné. Splniti jeden předpoklad je věcí státu, a to dovede dostatečnou podporou stavebního ruchu. A tu byl to skandální stav jaký v poslední době v tomto státě nastal, když jedna koaliční strana byla s to aby po celých 10 měsíců zabránila vydání nového zákona na podporu stavebního ruchu tím že. tento zákon činila odvislým od toho že se malému počtu lidí beztoho majetných poskytnou nové výhody na úkor obcí. Myslím, že sobě koalice a její režim nemohl hůře uškoditi, nežli tímto čachováním, tímto smlouváním, tímto starorakouským Luogo di trafico: zde rustikalisté zde podpora stavebního ruchu. Nedáš-li mi to, pak nedám ti ono. Celý systém koalice, o kterém pan zpravodaj řekl, že že výrazem politické disciplíny v tomto státě - neužil bych takovéhoto vojenského výrazu, řekl bych, že koalice je výrazem dohody mezi různými stranami - ale celý duch této koalice, celá zhoubnost této koalice nejen pro nás, nýbrž také pro stát, vyšla na jevo v posledních dnech právě z takové příčiny. kde bylo možno, aby malá strana, která se, jak slova pana kolegy dr Seiferta ukázala, bojí voleb poněvadž bude ještě menší, že malá strana byla s to zabrániti tak důležitému a pro obyvatelstvo nezbytně potřebnému zákonu, jako je podpora stavebního ruchu. Vám vůbec nenapadlo, přes tento odpor této malé strany padati a prosaditi zákon na podporu stavebního ruchu. Jestliže se vláda domnívala, že toho bylo potřebí, pak měla povinnost zákon podati a většina by se byla pro tento zákon našla, i když by pánové z nejkrajnější pravice bylí hlasovali proti. Ale u nás ukazuje se zhoubnost systému >Pětky< a koalice. Odpor nejmenších stran stačí, aby nutná potřeba lidu nestala se skutkem a aby na celé měsíce byla odložena.
Pádným důkazem nedemokratického charakteru tohoto režimu, bylo-li potřebí ještě nějakého důkazu, byla volební reforma, kterou jste v posledních dnech podali, s ustanovením, že ne 20.000, nýbrž volebního čísla je potřebí, aby některá strana obdržela mandát. Volební reforma s ustanovením - promiňte tento výraz - přímo neslušným, že se hlasy malých stran připočítávají velkým stranám. Přívrženci bývalého pana sen. Práška hlasují pro jeho stranu, poněvadž jsou odpůrci republikánské strany; nedosáhne-li volebního čísla, připočítají se hlasy odpůrci. Totéž platí také ve všech jiných případech. Je něco nemorálnějšího a neslušnějšího, nežli zjednati hlasy odpůrci, je něco neslušnějšího a nemorálnějšího, nežli říci: >Můžeš sice voliti toho, nebo onoho, ale tvůj hlas se počítá pro mne.< To jest opětně nový průlom do demokracie v tomto státě, který se jistě jednou trpce vymstí. Utvořením nové pražské župy, tím že jste nyní utvořili župu, ve které asi na 19.000 nebo 20.000 voličů připadne jeden poslanec, kdežto venku u nás připadne jeden poslanec na 28.000 voličů, prolomili jste také zásadu rovného práva hlasovacího. Nemůžete se nikomu chlubiti, anebo poukazovati na to, že v tomto státě máme rovné právo hlasovací. Neboť jestliže v jednom volebním okrese, a k tomu patří oba zmíněné volební okresy, kde většina obyvatelstva žije na venku - nemůžete tedy ani říci, že se má hlavnímu městu dostati zvláštních výhod - připadne na jednoho poslance 19.000 voličů, v jiném okrese 28.000 voličů, pak o rovném hlasovacím právu nemůže býti řeči, pak je to přednostní nestejné hlasovací právo.