Chtěl bych k našim zahraničním vztahům přece také ještě něco říci. Máme dnes velmi intimní styky s Rumunskem, Jugoslávií, Polskem, s Itálií a se všemi možnými státy (Sen. Stark [německy]: Zkrátka se všemi reakcionářskými státy!) Ano, zdá se, že. to je koalice reakcionářských států, které svoje menšiny potlačují a které se spolčily ze stejného duševního cítění. Jenom s Ruskem nemůže nastati spořádaný poměr, poněvadž určité strany - pan ministr to otevřeně přiznal - poněvadž vnitřní potíže mu nedovolí uznati Rusko. Je zcela správno, ministr věcí zahraničních nemůže si vybrati cizí vládu, se kterouž chce vyjednávati, a je nucen vyjednávati s každou cizí vládou. Musíme žíti v míru, uzavírati obchodní smlouvy a musíme se snažiti, abychom se dostali do klidných a bezpečných politických poměrů. Nemusíme při tom jíti tak daleko, jako snad ministr zahraničních věcí v Rusku, kterému před nedávném se dostalo vysoké cti, že stiskl ruku panu říšskému presidentovi Hindenburgovi a kterému se v několika dnech dostane ještě větší cti, že mu ruku stiskne pan Mussolini. Tedy tak daleko jako tento muž nemusíme jíti. Myslím, že do Locarna pan Mussolini přes svojí patrně silnou vůli k tomu nebyl vpuštěn. Zdá se, že pánové tam mají trochu více smyslu pro čistotu, nežli pan Čičerin. A chceme-li s Itálií, Maďarskem anebo Rumunskem, které všechny stojí asi na téže linii - v Rumunsku není tomu o vlas lépe, jak tomu bylo v Maďarsku, Maďarsko je dnes již konsolidovanější nežli Rumunsko - chceme-li se všemi těmito krví potřísněnými státy žíti v klidu a v míru, pak musíme se přece také snažiti, abychom dosáhli korektního poměru s Ruskem. Trpíme nesmírnou škodu v hospodářském ohledu a jsme také poškozování tím, že s naší strany nedošlo k uznání Ruska. Musíme vždy znovu klásti požadavek, aby konečně jednou malá strana, jako národní demokraté, v tomto státě nezabraňovala uznání Ruska. Téměř všechny státy uznaly již Rusko de jure, jen Československo posud tak neučinilo.

V této souvislosti chtěl bych, abych se navrátil také ke kapitole našeho nepřátelství ke státu, mluviti o tom, že stojíme na stanovisku, že tento stát má býti neutralisován, že tak jako Švýcarsko má zachovati neutralitu, že státníci se mají snažiti, aby tento stát odnacionalisovali. Víme přesně, jaké následky to má, znamená to uznání tohoto státu ve stávajících hranicích všemi ostatními státy a záruku pro neporušitelnost hranic. Pánové, vidíte z toho, že ani ve snu nepomýšlíme na to, že by hranice tohoto státu někdy mohly býti násilím změněny. To chceme klidně přenechati vývoji.

A nyní k rozpočtu, který musíme zamítnouti, poněvadž k této vládě k demokracii v tomto státě nemáme důvěry, poněvadž vadíme že nás vláda v každé příčině utiskuje. Vytýčili jsme prvního dne, kdy jsme před nyní 5 ½ lety vstoupili do parlamentu, svůj program - kolega Klofáč bude se smáti programům - a po ukončení těchto 5 ½ let není nám potřebí změniti ani čárku na tomto programu. Tento náš program zní shrnut do několika slov: žádáme, abychom v tomto státě, jako třída a jako národ, mohli klidně žíti, žádáme, aby se nám v tomto státě dostalo práv, která nám přísluší, jako třídě a jako národu. Chceme na tomto státě spolupracovati, můžeme-li spolupracovati k ochraně dělnické třídy, abychom, pokud to v měšťáckém státě vůbec je možno, zlepšili životní míru dělníků, hygienická a zdravotní zařízení, zkrátka, abychom dosáhli všeho toho, co nazýváme zlepšení životní míry dělníků, a chceme, abychom v tomto státě mohli spolupracovati také jako národ, tím že se nám dostane našich práv, jako národu. Bude-li tomu tak, pak budeme spolupracovati. Pokud tomu tak není, potud nelze od nás očekávati spolupráci. To bylo naše stanovisko, když Seliger a já po prvé jsme se v obou komorách uchopili slova, to je také dnes naším stanoviskem, kdy tento parlament opouštíme. Na této věci není pro nás žádné změny. Nezúčastníme se nikdy reakcionářského režimu, nikdy protisociálního režimu a nikdy režimu, jenž potlačuje národ, jehož jsme nejdůležitější součástí. To jsou dva základní předpoklady a podmínky pro naší spoluprácí V tomto stalte. Budou-li tyto podmínky dány, můžeme mluviti dále. Do té doby však můžeme nikoli ke státu, zajisté však ke vládě, která tento stát ovládá, zůstati jen v nejrozhodnější odmítavé oposici. (Potlesk a souhlas na levici.)

Místopředseda dr Franta: Udělují slovo panu sen. Časnému.

Sen. Časný: Vážený senáte! Schválit rozpočet je jaksi předposledním bodem denního pořadu a po něm bude asi následovati volební reforma. Všichni, jak jsme zde, nejsme spokojeni s tím, že poslanecká sněmovna a senát půjdou předčasně domů. Nejsme spokojeni s tím proto, poněvadž velmi důležité reformy měly ještě v této periodě Národního shromáždění býti projednány. Vyzveduji zejména, že měly býti projednány úřednické platy, tedy požitkový systém státních zaměstnanců, dále stavební ruch, zákon o přestárlých a konečně i daňová reforma. Tedy, tyto důležité předlohy měly býti projednány, a jak vidno z toho, že v nejbližších dnech bude Národní shromáždění, poslanecká sněmová i senát, rozpuštěny - tyto předlohy v tomto období projednány nebudou.

- A tu, slavný senáte, je potřebí, abychom si předložili otázku, co je příčinou toho, že k tak důležité předloze rázu sociálně-politického a hospodářského nedošlo. Odpověď je zcela jasná. První příčinu zavdal k tomu celní tarif. Sociální demokracie, když viděla, že všechny její snahy, aby celní tarif proveden nebyl, ztroskotaly, když jsme měli velkou drahotu, když tato drahota zatěžovala poměry dělníka do té míry, že se svými příjmy, které za svou práci obdržel, nestačí na tu nejnutnější obživu, když jsme viděli, že také platy státních a veřejných zaměstnanců nestačí, aby kryly potřeby, tu jsme se celnímu tarifu bránili a tento celní tarif byl přes hlavy sociální demokracie přijat a tehdy ona v důsledku tohoto usnesení ostatních stran řekla: >Žádáme nové volby!< Strany měšťácké v Národním shromáždění jak v poslanecké sněmovně, tak i v senátě, prohlašovaly před tím, že sociální demokracie je ta, která se předčasných voleb bojí. Prohlašovaly to tehdy, když jsme stáli v největším bratrovražedném bojí s těmi, kteří dříve přináleželi k nám, kteří se od nás odštěpili, tvořili dříve levici a pak konečně samostatnou stranu komunistickou. Tedy u vědomí, že nejvíce bude postižena sociálně-demokratická strana v té její těžké době, volaly měšťácké strany po nových volbách, a když udeřily pak na existenční zájmy dělníka a státního zaměstnance, tím okamžikem, kdy se vyslovily pro celní tarif, kdy tento celní tarif přijaly, křičí, že sociální demokracie je vinna tím, že tyto důležité předlohy, úřednické platy, stavební ruch, zákon o přestárlých a konečně i daňová reforma nemohou býti provedeny. Když sociální demokraté řekli, že všechno křičí po volbách, tu pan dr Seifert, který přišel minulý týden do tohoto váženého senátu, kde nám prvními slovy oznámil, že přišel pozdě a nakrátko, měl tu odvahu, aby zde prohlásil... (Sen. Walló: Ano, má právo mluviti vám pravdu!)... že vinu na tom, že obě komory budou rozpuštěny, nese sociální demokracie! A my odpovídáme oproti té smělosti, se kterou přišel pan dr Seifert sem se svou prvou řečí, že nenesou na tom viny sociální demokraté, nýbrž že právě jejich strana národní demokracie nese na tom vínu, poněvadž předložila nám požadavek, abychom projednali předlohu o obecním statku. Obecní statek nebyl však v koaličním programu, ale národní demokraté si položili takové junctim. Položte si otázku, vážení pánové, je-li možno, aby sociální demokracie připustila v této i v budoucí době, aby mohlo býti jednáno o navrácení obecních statků těm, kteří ho měli v užívání za Rakouska a kteří ho užívali ještě v prvých dobách revolučního Národního shromáždění. (Sen. Havlena: Vykořisťovali! - Hlas: Obecni statek jim nepatřil!) Obecní statek jim nepatřil, ale oni ho využívali velikou měrou.

Sociální demokracie nemůže nikdy připustiti, aby zákon, který učinil zde změnu v obecním statku, že totiž obecní statek připadá obci ke prospěchu všech obyvatel, byl změněn, a obecní statek navrácen rustikalistům, nebo jak oni říkají: starousedlíkům. Je to také smělostí a odvahou, za 7 roků po velikém převratu z 28. října, který byl tak vítán celým československým národem, žádati, aby ta nadpráví, která oni měli v obcích proti malým lidem, najednou po 7 letech byla opětně na prospěch starousedlíků obnovena.

Tedy to je jedna z nejdůležitějších příčin, pro kterou Národní shromáždění předčasně je rozpuštěno, poněvadž něco podobného žádná ze socialistických stran by uznati nemohla.

Pan dr Seifert dále poukazuje na to, že sociální demokraté své požadavky za pomoci koalice v tomto období prosadili, a jakmile byli se svými požadavky saturováni, nemají již žádného zájmu o státní potřeby a z těch důvodů, že žádali rozpuštění Národního shromáždění. My jsme přinesli jistě všechno, co jsme mohli naší demokratické republice přinésti, a myslím, že sotva by se kdo odvážil mimo pana dra Seiferta říci, že nejsme tak velikými přátelí a příznivci naší Československé republiky, jako jsou třeba oni. My si velice ceníme naší samostatnosti a svobody, my si velice vážíme toho, co vykonal v době války za hranicemi náš veliký president. (Výborně!) My ceníme si toho, co za doby války vykonali naší legionáři, my želíme všech těch nesčetných statisíců obětí, které byly na životech a krvi obětovány pro tato naší. samostatnost a svobodu. Je jistě velikou domýšlivostí, nebo velikou smělostí, když dovolí si říci pan dr Seifert, že, jakmile otázky rázu sociálně-politického a hospodářského byly vyřízeny, my jsme prostě pro naši republiku neměli více zájmu.

Stojíme za státními zaměstnanci. Státní zaměstnanci jsou oním činitelem, který řídí administrativu tohoto státu, oni jsou oním činitelem, který ve státních podnicích vykonává všechno, aby úkoly tohoto státu mohly jíti svým řádným chodem kupředu. Naším stanoviskem a zásadou je, že dělník, ať jíž dělník v továrnách nebo v jiném zaměstnání, ať státní zaměstnanec, na prvém místě má plný nárok na to, aby za svoji prácí dostal planou mzdu, by tak mohl obhájiti plně svoji existenci. Jestli někoho se to těžko dotýká, že zákon požitkový pro státní zaměstnance vyřízen nebude, myslím, že nikterak nepřeháním, řeknu-li, že se to na prvém místě dotýká sociální demokracie. Ale my nestojíme jen za státním zaměstnanci, stojíme i za dělníky v továrnách, stojíme za veškerým dělnictvem, ať pracuje při zemědělství nebo kdekoliv, poněvadž víme, když otázka státních zaměstnanců bude vyřízena tím způsobem, že budou mocí býti uspokojeni, že tím také blížíme se k tomu, že dělníci v továrnách, na poli a jinde zaměstnaní budou moci o to dříve také své požadavky se svými zaměstnavateli úspěšně vyříditi a prosaditi. (Místopředseda Klofáč převzal předsednictví.)

Vážený senáte! My také vidíme před sebou bídu těch, kteří ve válce pro naši samostatnost, ať v legiích nebo v řadách bojujících v zázemí, přinesli oběti na životech a krví. Z nich máme invalidy, máme po nich vdovy a sirotky. I zde je pro nás velký úkol, aby to, co revoluční Národní shromáždění a co nynější Národní shromáždění nebylo vykonalo, budoucí, nově složené vykonalo, aby úděl jejich byl lepší nežli je až dosud. Náš rozpočet, který vykazuje 10.070,000.000.Kč vydání a 10,085,000.000 Kč příjmů, končí tedy přebytkem 15 milionů, ukazuje stále postupné zmenšování státních výdajů. Jestliže náš hospodářský život ve státě se lepší, že nemáme toho stavu nezaměstnaných, tu očekáváme, že nám bude umožněno, když hospodářský chod našeho státu půjde zdravě kupředu, aby pro tyto invalidy a vdovy, jakož i sirotky bylo v novém složení Národního shromáždění vykonáno ještě tolik, aby i dni pro svojí existenci mohli aspoň částečně býti uspokojeni.

Ale vedle nich máme zde ještě jiného činitele. Je to česká zemská péče o mládež jak v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, tak i na Slovensku, kde je potřebí, aby o tuto mládež opuštěnou a chorou bylo postaráno. Nestačí jen to, že seberou příspěvky od lidí, kteří obětují nějaký peníz ve prospěch péče o mládež, nýbrž je zde také úkol státu, aby se více než dosud o ně postaral.

Chci poukázati také na zákon o starobním pojišťování. Zákon o starobním pojišťování dělníků a osob samostatně výdělečných je hotov, ale chybí nám provedení zákona o přestárlých. Ti, kteří svůj celý život pracovali, ti, kteří jako staří dosáhli toho velikého okamžiku světodějného, kdy se zrodila samostatná republika, naše svoboda a samostatnost, ti u vědomí, že již nepodléhají tomuto novému zákonu, těší se i na to, že obdrží aspoň nějakou pomoc od státu. Máme z dřívějších rozpočtů položku 130 mil. Kč, ale chybí nám zákon.

A tu musíme říci, že ti, kteří zavinili svým justamentem rozpuštění Národního shromáždění, znemožnili projednání tak důležitého zákona, jako je zákon o přestárlých.

Představte si, vázaní pánové, že naše samostatnost ukazuje těm mladým, že v budoucnosti povedou jiný existenční, kulturní a politický život, nežli vedli ti, kteří dneska dosáhli toho stáří 65. roků. A těm starým otcům, těm starým matkám měli bychom co nejrychleji přijíti vstříc, měli bychom říci: na sklonku vašeho života, kdy již před vámi leží jen rok, dva roky, snad pět roků života, chce tato republika demokratická vám dáti na stáří nějaký groš, abyste nemuseli choditi po žebrotě, abyste nemusili býti odkázáni na těch několik málo korun, snad destl nebo dvacet, které vám vaše obec měsíčně dává.

A tento tak důležitý žákem byl znemožněn. Každý člověk, kdyby byl i chudý, kdyby byl středně zámožný a kdyby byl i zámožný, měl by míti v této době. tu povinnost, aby si řekl: pro ty staré musíme to udělati teď v tomto Národním shromáždění a ne teprve v tom, které bude znovu zvoleno.

Na nás čekají mnohé úkoly rázu sociálně-politického, hospodářského a také kulturního. Zejména, co se týče úkolu zákonodárných sborů ve věcech kulturních, můžeme říci, že bylo mnoho učiněno, ale nemůžeme nad tím zůstati státi, poněvadž víme, že otázka výchovy školní je v celém našem hospodářském životě nejdůležitější. Jak vychováme naší generaci, tak bude potom, až dospěje řízeno celé státní naše ústrojí. A jsou veliké obavy, zdali ten duch, který byl za revolučního Národního shromáždění a za tohoto voleného Národního shromáždění vnesen do našich škol, bude také zachován za nového Národního shromáždění. Přijde na to, jak se zachovají voliči. Všechna moc pochází z lidu. Jestliže lid a hlavně dělnictvo bude si vědomo toho, že všechen jeho zdroj hospodářské existence a sociálního zajištění spočívá ve výchově školní, pak zařídí se pří volbách tak, aby těm, kteří pro pokrok přes 50 roků byli pracovali, kteří stále mají na zřeteli hlavně školství a svobodu školy, odevzdalo své hlasy. Jestliže tem národ nebude míti toho pochopení, pak ovšem učiní něco, čím poškodí sama sebe. My tak jako až dosud pro otázky kulturní, pro otázky rázu hospodářského a sociálně-politického budeme pracovat nadále, ať výsledek je jakýkoliv. Naše strana bude státi stále na stráži a bude za všechny ty požadavky, za které dříve bojovala a které dříve stavěla, pracovati dále. U vědomí vykonané práce doufá, že najde pochopení mezí širokými vrstvami lidu a dělnictvo při volbách vykoná jistě svou velkou povinnost.

Jestliže naši nepřátelé, jak jsme to slyšeli z úst pana dr Seiferta, těší se z toho, že při nastávajících volbách budeme potření, myslím, že se velíce mýlí. Dobrá práce najde vždy svůj ohlas a také práce, kterou vykonali sociální demokraté v obou sněmovnách za dobu 5 ½ roku, našla ohlas a výsledek této práce jistě ve volbách, ať jsou 15. listopadu, nebo 22. listopadu, nebo později, osvětlí se co nejjasněji. My zůstaneme na stráži našich zájmů a žádné útoky toho druhu, které tu byly předneseny, nikterak nás nezaleknou. Půjdeme za svým cílem dál, kupředu ve prospěch těch, pro které jsme byli tolik vykonali a tolik pracovali. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Klofáč: K slovu je přihlášen pan sen. dr Kovalik. Uděluji mu je.

Sen. dr Kovalik: Slavný senát! Ohľadom štatneho rozpočtu a zmocňovacieho zákona na rok 1926 naša strana musí prehlásiť, že tento rozpočet odhlasovať nemôže, poneváč nevidí v rozpočte vyplnenie žiadostí slovenského národa a poneváč odhlasováním rozpočtu odhlasuje sa i dôvera vláde, ktorá ale vždycky ešte nechce pristúpiť k riešeniu otázky autonomie slovenskej. Nemôžeme pre rozpočet hlasovať, i preto, poneváč síce niektoré položky a odbory sú zvlášť uvedené v rozpočte, ale nie všetky. My žiadame, aby pre Slovensko všetky položky zvlášť boly uvedené tak ako sa to koná i pre Podkarpatsku Rus.

Abych dokázal, že požiadavky slovenské niesú v tamto rozpočte vyplněné, poukazem na niektoré ministerstva, v prvom rade na ministerstvo školstva a nár. osvěty. Česko má pre 6,780.000 obyvateľov 2 techniky v Prahe, českú a nemeckú, Morava pre 2,633.000 obyvateľov 2 techniky v Brne, českú a nemeckú, a Slovensko, keď k tomu pripočítam i Podkarpatskú Rus, pre viace než 3 ½ milionov obyvateľov nemá techniky. Keď vezmeme národnostné pomery, tedy 2 techniky, 3 milióny asi 200 tisíc Nemcov majú 2 techniky a 2,200.00 Slovákov a výše 300 tisíc Rusov nemá ani jedinej techniky.

O tom nechcem tu hovoriť, či sú potrebné v Čechách a na Morave 2 české a 2 nemecké techniky - to sú vnútorné záležitosti Čiech a Moravy - o tom nechceme tu hovoriť, ale na to chcem poukázať, že Slovensko opravdu potrebovalo by techniky a tu by sa odporúčalo mesto Košice, kde ma každý pád technika postavené byť musí nielen pre technickú výučbu Slovenska a Podkarpatskej Rusi, ale i z národnostných ohľadov by táto slovenská technika mala veľký úkol na slovanskom východe.

Osobné požitky univerzít v Čechách a na Morave činia dohromady 16,306.765 Kč, kdežto na Slovensku požitky univerzity činia len 1,799.513 Kč. I z tohoto čísla vysvítá, že v Čechách a na Morave je prebytok vysokého školstva, kdežto na Slovensku potrebnej techniky niet. Má to byť slovenská technika, podobne ako si žiadame, aby v Bratislave bola univerzita slovenská. Do tých čias, kým bude dostatočný počet slovenských vysokoškolských a stredoškolských profesorov, ktorý počet sa chvalitebne vzmahá lebo vždy viac a viac máme slovenských profesorov, do tých čias, kým ich bude dostatočný počet, žiadame, aby ako na univerzite v Bratislave, tak i na všetkých stredných a odborných školách na Slovensku profesori vyučovali slovensky, aby reč slovenská na Slovensku vo všetkých školách sa uplatňovala. Žiadame pri tom, aby zvlášte v stredných školách už raz prestala tá tendencia žiakov slovenských nechať prepadávať lebo je to nápadne ohromné číslo, že slovenskí študenti v takej miere sa nechávajú prepadať. Známo je že slovenský ľud je inteligentný, že ľud slovenský vychoval pre Maďarsko inteligenciu. Tie najchudobnejšie slovenské kraje daly študentov, daly veľkých ľudí, národ slovenský je inteligentný, inteligenciu ma veľkú, nie je tedy možné, že by mali toľko slovenskí študenti v stredných školách prepadávať. To je nápadné. Pri tom nemôžeme, keď hovoríme o univerzite a školách slovenských, ponechať tu bez pripomenutia jedného profesora bratislavskej univerzity, ktorí tak drzým spôsobom urazil národ slovenský, že by sa to v žiadnom inom štáte netrpelo, aby na tej zemí bol ten profesor, na tej zemi, ktorej chleba je. Je to Chaloupecký, ktorý o slovenskom národe povedal, že je to bastardný národ i jeho kultúra. To veľmi zlú službu konal profesorom českým, že ešte vždy je tam a nie vzdialený.

Mimo tej techniky v Košiciach žiadame lesnú akadémiu v Banskej Štiavnici. Je tam síce malá lesnícka škola, ale požiadavkom nezodpovedá. Sami žiaci povedajú, že sa neučí to, čo potrebujú a je tedy treba, aby v Banskej Štiavnici bola svetochýrna alebo alespoň v celej Evrope chýrna lesnícka akadémia, Slovensko je v prvom rade štát bohatý na lesy a potrebuje tedy v Banskej Štiavnici vysokú školu lesnícku. Brno má vysokú školu zverolekársku, vysokú školu orby, v Příbrami je vysoká škola banská. Takýchto škôl Slovensko nemá. Taktiež nemá Slovensko školy pre výtvarné umenia, odbornú školu hudebnú, kdežto na umelecké školy v Prahe je položka 3,608,000 Kč.

Bolo počuť hlasy o zoštátnení cirkevných učiteľov. Už takéto úmysle a zámery ešte viac tej zlej krve narobí na Slovensku, ako to dosiaľ bolo. Čo najrozhodnejšie protestujeme proti útokom ma cirkevnú školu a cirkevných učiteľov. Veď predsa, keď budeme podporovať ateistickú výchovu, vtedy základný spoločenstva a štátu sa rúcajú, lebo auktorita sama sa tým kazí a rúca. Keď v Belgii a v Holandsku štát vie, platiť stredné a vysoké cirkevné školy, prečo by to nemohla naša republika, kte je 10 miliónov katolíkov, a na Slovanskú vyše 80 %, když ľud si žiada cirkevné školy. My sme demokratický štát, tu sa toľko hovorilo o demokracií. Keď je to demokratický štát, má sa tu uplatniť vôla ľudu, keď slovenský ľud a národ chce mať cirkevné školy. Prečo by nemal mať ten štát cirkevné školy, keď si naplatí poplatníci i z knutov katolíckych.

Ani luxusu rozluky církve od štátu si dovoliť republika Československá nemôže. I iné štáty, ako to vidíme, v dobrom pomere hľadia štát s Vatikánom. I my požadujeme, aby styky s Vatikánom v republike čím prve do riadneho behu a poriadku baly uvedené. Vidíme to vo Francii. Francia musela rešpektovať žiadosť Elsaska a Lotaringie, ktoré zeme žiadaly si cirkevné školy a dobré styky s Vatikánom, Francia popustila a vyhovela žiadosti Elsaska a Lotaringie. Tak to má byť i v našej republike so žiadosťou Slovenska.

Že sa nerešpektujú opravdu žiadosti katolíkov a cirkevných, na to jeden príklad uvedem. Od bývalého ministra Bechyně žiadal som podporu pre internát slovenských stredo a vysokoškolákov. V Bratislave máme pekný internát, kde vyše 100 slovenských študentov stredoškolských a vysokoškolských sa stravuje a ubytuje. Keď som to od bývalého ministra Bechyně žiadal, riekol mi najprve: Zadajte si žiadosť, potom sa rozmyslel a povedal: nemôžeme dať sverádolu pomoc štátnu. Prečo nie, pane minister? Poneváč sú tam žiaci jedinej konfesie, riekol minister. To je taký výrok, keď ho analyzujeme, prišli bysme na hrozné konzekvencie. Však máme stá a tisíce obcí, kde je jedna konfesia, či už jakákoľvek, o tom nemluvím, ale prosím, vezmeme obec jednej konfesie. Ona platí dane, dáva štátu vojsko a vtedy ten štát má povedať, ja moju ruku zťahujem, ja ti nedám žiadnej podpory, ja ti nebudem napomáhať, poneváč si jediná konfesia. To je niečo hrozného. Veď konfesia udržuje ten štát. Pán minister Bechyně veľmi zlú vec vykonal pre štát, keď riekol: Nemôžeme dať podporu, poneváč je tam jediná konfesia. Tak ani obciam a mestám, kde je jediná konfesia, nemôže sa nič dať. Ale tá jedna konfesia platí dane a dáva štátu krv a vojsko, aby ho chránila. >Pre tento výrok<, kandidát národnej demokracie Ivanka povedal >mal by sa Bechyně obesiť, lebo Bechyně povedal: Radši nech štát zahynie, než aby boly cirkevné školy.< A Ivanka, kandidát národnej demokracie, povedal, že by si zaslúžil, aby ho obesili. V inom štáte by ho obesili. On chce ľudákov vešať, ale toľko vŕb nie je na Slovensku. (Sen. Kouša: To není pravda, že to řekl!) Je to napísané v Národnom denníku, Ivanka to sám písal ten článok a môžem vám ho ukázať. (Sen. Walló: Nerozumie slovensky, on myslí, že treba Slovákov vešať!)