Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1920.

I. volební období.

1. zasedání.

Tisk 41.

členů senátu Národního shromáždění R. Č. Dra Witta, Filipinského a soudruhů

Zákonem ze dne 1. dubna 1919, č.181 sb. z. a n. byl povinen každý, kdož hodlal se přistěhovati do obce (společného bytového obvodu), která byla zmocněna k zabírání bytů podle nařízení vlády československé ze dne 22. ledna 1919, č. 38 sb. z. a n. čs. ať do domu vlastního neb bytu opatřeného smlouvou nájemní či podnájemní, oznámiti to alespoň 1 měsíc napřed obecnímu úřadu (společnému bytovému úřadu).

Přesídlení pak nebylo dovoleno, pokud žadatel neobdržel od obecního úřadu (společného bytového úřadu) písemného svolení. Obecní úřad (společný bytový úřad) mohl povolení odepříti, neprokázal-li žadatel nutnost svého pobytu v obci (společném bytovém obvodu).

Nutnost zákona tohoto byla odůvodněna bytovým nedostatkem, jenž stále přílivem nových přistěhovalců rostl.

Nedostatkem tímto množily se do povážlivé míry všechny neblahé následky bytové krise.

Hlavním úkolem zmíněného zákona bylo tudíž poskytnouti velkým obcím možnost, aby upravovaly příliv přistěhovalců podle množství bytů a podle potřeby s ohledem na nezaměstnanost vlastního obyvatelstva.

Vláda nepostarala se z nepochopitelných důvodů po skončení platnosti zákona tohoto dnem 30. dubna 1919 o jeho prodloužení, ačkoliv poměry od vydání tohoto zákona nejen se nezlepšily, nýbrž v mnohých směrech ještě se zhoršily.

Ve větších městech a zvláště v průmyslových obcích nezvětšil se počet bytů přes snahu zákona čelícího k rozmnožení počtu bytů stavbou nouzových domů, ba naopak spíše se zmenšil.

Obchodní a živnostenský ruch opětně oživuje a mnohé místnosti, jichž bylo v době válečné používáno k účelům bytovým, byly zas svému původnímu účelu vráceny.

Politické úřady i soudy přes snahu příslušných zákonů a nařízení až příliš liberálně vyhovovaly žádostem vlastníků domů o přeměnu bytů v místnosti kancelářské neb živnostenské a povolovaly výpovědi nepřihlížejíce nikterak k celkové situací a potřebě veškerého obyvatelstva města.

Nezřídka nastalo zmenšení počtu bytů tím, že vzrostla rodina majitele domu, jenž pak si vymohl sloučení 2 bytů v byt jeden.

Na stoupající bytovou krisi má veliký vliv i přirozený rozvoj obyvatelstva, vyznačující se rychlým vzrůstem počtu nových domácností. Osoby vracející se po skončení vojenské povinnosti domů uzavírají ve velkém počtu sňatky a i zakládají své domácnosti.

V průmyslových centrech vzniká chaos způsobený stálým přistěhováním osob nejen z míst Československé republiky, nýbrž i z ciziny. Naše veliká města a zvláště průmyslová stávají se nejen útočištěm osob nezaměstnaných, nýbrž též i osob, jichž pobyt v těchto městech není nutný ani vítaný a které provádějí zde různé pokoutní obchody nejsouce z valné části ani příslušníky naší republiky.

Živlové tito najdou si pravidelně byt tím způsobem, že chudší rodiny postupují jim části svého bytu, aniž by jim dle zákona o zabírání bytů mohlo býti v tom zabráněno a způsobují přeplňování bytů se všemi neblahými následky jak v ohledu mravním tak zdravotním. Osoby tyto vládnouce zpravidla lehce nabytým jměním a nejsouce nijak vybíravé ve svých prostředcích dovedou si zjednati místnosti obchodní i živnostenské tím způsobem, že nabízí nepoměrně vysoké a lákavé odstupné a znemožňují takto místním příslušníkům anebo dlouho usedlým obyvatelům z řad chudších zvláště takovým, kteří se vracejí ze služby vojenské a kteří ve válce pozbyli majetek, aby znovu založiti si mohli existenci.

Nenajdou-li byt soukromý usazují se i v hotelích a způsobují jejich přeplňování, čímž vznikají veliké nesnáze všem těm, kteří za nutnými záležitostmi do takových obcí k přechodnému pobytu přicházejí.

Nezřídka přistěhují se takovéto osoby k příbuzným a známým majícím byt buď trvale neb na čas a při větších bytech znesnadňují zabrání částí přebytečných místností.

Vzrůst bytové krise ve větších městech, zejména však v městech průmyslových způsoben jest i přistěhováním zaměstnanců průmyslových, kteří obdrží tak zvané byty služební. Zákon o zabírání bytů vztahuje se pouze na byty opatřené nájemní smlouvou. Byty, jichž užívání zakládá se na smlouvě služební nepodléhají kompetenci obce a do těchto bylo možno i za působnosti zákona o omezení práva stěhovacího ze dne 1. dubna 1919 bez povolení obce se přistěhovati.

Majitelé průmyslových továrních podniků neb všeobecně majitelé bytů služebních nepřihlíží při obsazování těchto na panující nedostatek bytů a na případnou nezaměstnanost v obci a berou do svých služeb zaměstnance odjinud, často i cizozemce. Zaměstnanci tito, z nichž často značná část přijme zaměstnání pouze z toho důvodu, že spojeno jest s udělením bytu, hledí při nejbližší příležitosti nalézti si zaměstnání jiné, výnosnější, opustí službu, případně z různých důvodů jsou propuštěni a důsledkem toho jest ztráta bytu, který vázán jest služebním poměrem.

Obec pak i v tom případě, ač není nucena postarati se o byt osobám těmto, když jsou vyhoštěni rozhodnutím soudu z bytu, přece tak musí učiniti z ohledu na klid a pořádek a tím bytová kalamita neustále vzrůstá.

I kdyby se nejevila všeobecná nutnost, aby zákon o přistěhování byl znovu vydán a doplněn, jest nutnost jeho dána pro všechny velké obce a zejména obce průmyslové a z ohledu na to může zákon tento býti vydán tak, že stejně jako při zákonu o zabírání bytů musí obec v žádosti k zemské politické správě (na Slovensku županskému úřadu) dokázati jeho nutnost.

Zákon ze dne 1. dubna 1919, který měl upraviti otázku přistěhování do větších měst a jehož platnost vypršela dnem 30. dubna 1919, objevil se nedostatečný nejen svým obsahem, nýbrž zvláště tím, že postrádal trestní sankce.

Podepsaní činí proto návrh, aby vydán byl zákon tohoto znění:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Kdo míní trvale neb dočasně přesídliti do obvodu některé obce (bytového obvodu), která byla zmocněna podle tohoto zákona, ať do vlastního domu neb do bytu opatřeného smlouvou nájemní, podnájemní neb služební, oznam to alespoň tři týdny předem obecnímu úřadu (společnému bytovému úřadu) a žádej o povolení k přesídlení.

V žádosti udati jest jméno, zaměstnání, dosavadní bydliště žadatele jakož i jeho příslušnost a zdali žadatel jest svoboden či ženat a důvod přistěhování.

Přesídlení není dovoleno, pokud obecní úřad (společný bytový úřad) nedodal žadateli písemného povolení.

Zdržuje-li se někdo v obci neb bytovém obvodu označeném v § 1. v bytu soukromém neb místnostech sloužících k přechodnému ubytování déle než čtrnáct dnů, i kdyby neměl úmyslu trvale přesídliti, jest povinen žádati o povolení k dalšímu pobytu.

Obecní úřad (společný bytový úřad) může povolení odepříti, je-li v obci (v bytovém obvodě) nedostatek bytův a neprokáže-li žadatel nutnost přesídliti do obce (společného bytového obvodu).

Nerozhodne-li obec (společný bytový úřad) do tří týdnův ode dne podání, jest míti za to, že žádosti bylo vyhověno.

Obec může uděliti povolení k přesídlení i na dobu omezenou a to pokud trvá důvod, o který se žádost opírá.

Obec (společný bytový úřad) může naříditi, aby z obvodu obce (společného bytového obvodu) vystěhovala se:

1. osoba, která přistěhovala se do obce po 15. dubnu 1919 a neobdržela povolení k přistěhování na základě zákona ze dne 1. dubna 1919, č. 181 sb. z. a n. vl. čs., neb na základě zákona tohoto a která dodatečně neprokáže nutnost pobytu v obci,

2. osoba, které uděleno právo k pobytu na omezenou dobu po uplynutí této doby,

3. osoba, jíž uděleno povolení k pobytu na základě nepravdivého udání.

Proti rozhodnutí obce (společného bytového úřadu), kterým bylo zakázáno přesídliti nebo kterým bylo nařízeno vystěhování, je dovolena stížnost k politickému úřadu I. stolice, v jehož obvodě jest obec (společný bytový úřad).

Z rozhodnutí městského úřadu obce se zvláštním statutem a z rozhodnutí společného bytového úřadu,v jehož obvodě jest město se zvláštním statutem, jde stížnost k politickému úřadu druhé stolice.

Stížnost jest podati u obecního úřadu (společného bytového úřadu) v 8 dnech, kdy bylo dodáno zamítavé rozhodnutí. Stížnost má účinek odkládací.

Rozhodnutí politického úřadu, k němuž stížnost byla podána (§ 6.) je konečné.

Zmocnění k omezení práva stěhovacího podle tohoto zákona udílí zemský politický úřad, na Slovensku županský úřad, těm obcím (bytovým obvodům), které zmocněny jsou k zabírání bytův a prokáží okolnosti, pro které je nutno, aby stěhování do jejich obvodu bylo omezeno a upravováno.

Zákon tento nevztahuje se na osoby, které mají v obci právo domovské a na státní, autonomní a železniční zaměstnance v činné službě.

Osoby, které přistěhují se bez povolení na základě tohoto zákona podléhají trestu ve výši 50-1000 Kč neb vězení od 3 do 14 dnů.

Témuž trestu podléhají i majitelé domů neb bytů, kteří poskytují osobám těm přístřeší.

Tresty na přestoupení tohoto zákona stanoví okresní politická správa a tam, kde jest státní policejní úřad, tento úřad.

Zákon tento nabývá platnosti dnem vyhlášení a pozbývá ji dnem, kdy pomine zabírání bytů obcemi, nejdéle pak koncem roku 1921.

Ministru sociální péče se ukládá, by zákon provedl.

V Praze dne 18. června 1920.

Dr. Witt Zikmund, Filipinský,

Josef Petřík, Svěcený, Dr. Soukup, Cingr, Cífka, Josef Šáda, Bož. Ecksteinová, Dědic, Folber, Havlena, Ackermann, Kouša.