Senát národního shromáždění.

I. volební období.

2. zasedání.

Tisk 167.

Dne 23. září 1920 byli v Hranicích na rozkaz vojenského prokurátora zatčeni dr. K. Amerling a jeho účetní rotmistr Vl. Barvík a dodáni do vyšetřovací vazby do posádkové věznice v Olomouci.

Dr. Karel Amerling, který za vydatné pomoci prvního ministra Národní obrany, senátora V. Klofáče, hned po převratu založil čs. ústav pro výrobu ser v Hranicích, dozvěděl se příčiny zatčení až u vyšetřujícího soudce v Olomouci. Klade se mu za vinu, že dopustil se zločinu zpronevěry a vedle toho těžkých deliktů rázu čistě vědeckého, jichž následkem prý těžce ohrozil lidské zdraví těch, kteří výrobky v jeho ústavě vyráběné užívali.

Udání učinila neznámá dr. Amerlingovi osoba, která dovolávala se svědectví řady osob, jež stojí vesměs k dr. Amerlingovi v poměru nepřátelském a udání tato učinila přímo panu ministru Národní obrany dr. Markovičovi, který ihned určil k vyšetření učiněných udání vojenskou komisí, která v Hranicích přímo v ústavě jednotlivé body v udání obsažené vyšetřovala, na konec položila dr. Amerlingovi k zodpovědění řadu otázek a vyšetřený materiál předala divisnímu soudu v Olomouci. Dva členové této komise, aktivní vojenští lékaři dr. Hachla a Zrůnek, podali zároveň odborný posudek o výrobě ser a vaccin, v ústavě hranickém vyráběných.

Některá udání (obsah těchto udání uložen u divisního soudu v Olomouci), jež podeprou prý svým svědectvím někteří profesoři našeho vysokého učení Karlova v Praze, nehledě k tomu, že jsou naprosto nepravdivá, jsou takového rázu, že je neuvěřitelno, jak vůbec mohlo býti na základě jich sáhnuto na osobní svobodu dr. Amerlinga a jeho účetního rotmistra.

Tak předně udává udavač panu ministru dr. Markovičovi, dovolávaje se svědectví prof. dr. Hlavy, presidenta státní zdravotní rady v Praze, že v pražských odborných kruzích je dobře známo, že dr. Amerling nebyl v ústavu Pasteurově v Paříži, jak o sobě tvrdí, ale že nejvýše měl čtrnáctidenní kurs u laboranta uvedeného ústavu.

Toto tvrzení naprosto vyvracejí autentické dokumenty, a to pozvání, které poslal dr. Amerlingovi ředitel Pasteurova ústavu v Paříži, prof. dr. P. Roux, člen Institutu Francie, za druhé vysvědčení, které dr. Amerling obdržel v Pasteurově ústavu v Paříži jako absolvent kursu, které ho opravňuje k titulu žáka tohoto ústavu. Oba doklady viděl podavatel tohoto dotazu u dra Amerlinga v originálech.

Tento doklad by stačil k osvětlení toho, jakého rázu a jaké povahy jsou některá obvinění, proti dr. Amerlingovi uváděná. Našim odborným kruhům a našemu udavači stal se tu nepříjemný lapsus před cizinou, když míní, že světoznámý kurs v ústavu Pasteurově odbývaný a řízený předními učenci Francie, je dáván laboranty ústavu.

Za druhé udává udavač, dovolávaje se opět svědectví prof. Hlavy, že dr. Amerling je vědeckým šlendriánem. Dr. Amerling předstoupil prý před vědecké forum naše s objevem bacila skvrnitého tyfu, kterýžto objev nebyl pojímán odbornými kruhy jako vědecká naivnost, ale přímo jako vědecké šlendriánství.

Obvinění týká se prací dr. Amerlinga za války publikovaných o příčině skvrnitého tyfu v časopise Českých lékařů, proti kterým prof. Hlava vystoupil. Dr. Amerling prof. Hlavovi na témže místě odpověděl, jak tomu ve vědeckých diskusích bývá zvykem. Později vystoupil proti dr. Amerlingovi dr. Netoušek, asistent tehda prof. Maixnera a když dr. Amerling i tomuto odpověděl, vyžádal si dr. Netoušek s dr. Amerlingem rozmluvu, ve které mu sdělil, že část námitek byla mu dodána prof. Hlavou a on je pod svým jménem publikoval, aniž by autora označil. Když potom v konečné práci dr. Arnerling v kritickém úvodu oceňoval výsledek 30tileté práce prof. Hlavy v otázce o etiologii skvrnitého tyfu, byl žádán některými z redaktorů Lékařského Sborníku, aby tuto kritiku prací prof. Hlavy neuveřejňoval. Dr. Amerling tehda vyhověl přání redakce, kritiku činnosti a prací prof. Hlavy neuveřejnil a publikoval prostě svoje pokusy a pozorování. Tak tedy po pravdě vypadá spor mezi prof. Hlavou a dr. Amerlingem v této otázce po stránce vědeckého jednání. Prof. Hlava nevystupoval vždy proti dr. Amerlingovi otevřeně, ale kryt se jménem cizího autora, kdežto dr. Amerling přes to, ač mu věc ta byla známa, vyhověl přání členů redakce Lékařského Sborníku a kritiku prací prof. Hlavy, jež nebyla po stránce vědecké pro činnost prof. Hlavy zrovna přízniva, neuveřejnil. Tedy, nepočínal si dr. Amerling ani naivně, ani šlendriánsky, ale vedl boj s otevřeným hledím a byl vůči prof. Hlavovi, svému bývalému učiteli, velmi shovívavým.

Za třetí udavač udává, že profesor dr. Šamberger dosvědčí, že vaccina gonokokková v ústavě dr. Amerlingem vyráběná, násladkem hrubé nevědomosti byla zdraví lidskému škodlivá. Na to odpovídáme následujícími fakty. Vaccina gonokokková byla déle než jeden rok zkoušena na venerickém oddělení záložní nemocnice v Olomouci dr. Buriánem a po úspěších na tomto oddělení docílených byla zavedena bez jakékoliv reklamy do všech téměř nemocnic vojenských. Dr. Amerlingovi není znám ani jeden případ škodlivého účinku, naopak úspěchy léčebné byly tak slibné a povzbuzující, že na příklad v nemocnici olomoucké užíváním vacciny gonokokkové byla zkrácena doba léčení v jednom měsíci podle statistiky průměrně o 10 dní, což při průměrném denním stavu 350 nemocných (jak bylo na př. v měsíci dubnu 1919 v Olomouci), znamená pouze na tomto oddělení již značný kapitál, vojenskému eráru použitím gonovacciny ušetřený. S prof. Šambergrem dr. Amerling o těchto výsledcích mluvil a požádal ho, aby na své klinice zkoušky s gonovaccinou laskavě prováděti dal a nabídl mu o těchto výsledcích publikaci psanou dr. Amerlingem a dr. V. Buriánem pro Českou Dermatologii, časopis to p. prof. Šambergrem redigovaný. Pan prof. Šamberger na zkoušení vacciny na své klinice laskavě přistoupil, publikaci přijal a také vysázeti dal. Z toho vidno, že s ideami v publikaci uvedenými na tolik souhlasil, že je pokládal za hodny publikace vědecké, ale když o témže předmětu vyšel v Čes. Slově článek populárně dr. Amerlingem napsaný, tu vrátil dr. Amerlingovi rukopis vysázené již práce s podotknutím, že je rozpor v názorech našich na popularisaci lékařské vědy. Z toho je opět fašno, že jde o vědecký spor mezi prof. Šambergrem a dr. Amerlingem, jehož jádrem není účinnost gonovacciny dr. Arrerlingem vyráběné, jejíž účinnost je svrchu zmíněnými nesčetnými zkouškami nade vší pochybnost dokázána, ale že jde o věci čisté osobní, na nichž vinu dr. Amerling nenese.

Za čtvrté udavač udává dále, že léčebná lidská sera. dr. Amerlingem vyráběná jsou podle mínění zvěrolékaře dr. Macka zdraví lidskému škodlivá. Proti tomuto zvěrolékařskému posudku stavíme posudek české dětské nemocnice v Praze č. j. 297 ze dne 12. dubna 1920, že antitoxické vlastnosti sera antidifterického vyhovovaly plně požadavkům. Membrány zmizely bez jakýchkoliv místních zákroků jak manuelních, tak chemických ponejvíce ve 2-3 dnech a dále posudek téže nemocnice č. j. 674 ze dne 13. srpna 1920: "Antitoxické vlastnosti sera vyhovovaly i u této zásilky plně požadavkům."

Obvinění dr. Amerlinga ze zpronevěry státního majetku, jehož motivy jsou diktovány stejnou snahou udavače dr. Amerlinga za každou cenu obviniti, ponecháváme úplně výsledku podrobného úředního a soudního šetření.

Udavač udává, že svým jednáním dr. Amerling pracoval ke škodě státu, tedy ke škodě republiky Československé. Toto paušální a morálně těžké obvinění dostává se udavačem a jím uvádněnými svědky právě dr. Amerlingovi, jehož to řečí, ale skutky v době války za starého Rakouska jsou známy s dostatek.

Nevíme, zda udavač, jehož jméno nám není známo, předčil dr. Amerlinga skutky republice prospěšnějšími, ale ani jeden ze svědků nemůže se s dr. Amerligem měřiti v činnosti republice prospěšné v nejtěžších dobách války za starého Rakouska. Lze si těžko mysleti, že lidé podobně jednající za doby útisku změnili by se jako obratem a pracovali po převratu na škodu republiky.

Abychom panu ministru Národní obrany podali několik fakt, jak tento "škůdce" republiky za starého Rakouska si počínal, uvádíme následující fakta:

Dr. Amerling, který nebál se za persekuce válečné napsati klinické vysvědčení zemřelému synu Herbertovi našeho pana presidenta, který nebál se vystaviti klinické vysvědčení dr. Cyrilu Duškovi, tehda v žaláři internovanému, na které potom ze žaláře se dostal, který nebál se, jako c. k. rakouský vojenský lékař ochotně pomoci dru Benešovi v roce 1915 při přechodu přes hranice bývalé říše rakouské, který více, jak 600 našich občanů všech vrstev národa, mezi nimi řadu dnes vynikajících osobnosti od fronty zachránil, je dnes udáván jako škůdce republiky. Tento škůdce republiky je dnes orgány ministerstva Národní obrany sesazen z vedení ústavu, který založil a je vystřídán bývalým aktivním vojenským lékařem rakouským, panem majorem-lékařem dr. Zrůnkem, který neostýchá se tomuto škůdci republiky před svědky prohlásiti, že v existenci republiky nevěří.

Dr. Amerling nám prohlásil, že to bylo nejrafinovanější ponížení, jaké se jemu mohlo dostati od orgánu ministerstva Národní obrany ve druhém roce republiky Československé.

Na základě toho ptají se podepsaní pána ministra Národní obrany:

1. "Jsou panu ministrovi tato fakta a celý postup, jakého bylo, proti dru Amerlingovi užito vojenskými orgány, známa?"

2. "Jest ochoten pan ministr působiti k tomu, aby podruhé na základě udání tak nepravdivých, jako jsou udání tuto uvedená, nebyla brána osobní svoboda občanům republiky?"

3. "Co jest ochoten pan ministr zaříditi aby oběma dostalo se náležité satisfakce a co hodlá zaříditi, aby celý tento kulturní skandál vysvitl v pravém světle a aby byly odhaleny pohnutky, jež k jednání svrchu uvedenému vedly?"

V Praze dne 26. října 1920.

Al. Konečný,