Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

1. volební období.

2. zasedání.

Tisk 365.

Zřízení celního úřadu v Litoměřicích, o něž usilovali Litoměřičtí od roku 1872 a o nutnosti jehož rakouská vláda po více než 30 let pochybovala a žádosti litoměřických interesentů zamítala, bylo konečně povoleno výnosem bývalého ministra financí ze dne 12. února 1905, č. 44.141 jako politický ústupek na základě požadavku tehdejšího starosty města Dra Funkeho. Nutnost existence tohoto úřadu nepřestala nikdy býti více než pochybnou. Když pak zemské finanční ředitelství v Praze z důvodů úsporných zavedlo v roce 1919 zvláštní zjišťovací akci, zda některý Celní úřad se nejeví býti zbytečným vzhledem k blízkosti jiného celního úřadu a malé své rentabilitě, byl navržen ke zrušení hlavní celní úřad II. třídy v Litoměřicích. Ministerstvo financí uznalo závažné důvody svědčící pro zrušení tohoto úřadu a projevilo svůj souhlas výnosem ze dne 24. října 1919, č. 71.704. Zrušení úřadu vzbudilo však živý odpor u litoměřických nájemníků, takže dalo ministerstvo financí na základě došlých protestů záležitost znova prozkoumati zemským finančním ředitelstvím v Praze (výnosy ze dne 15. března 1920, č. 16.819/1663 a ze dne 9. dubna 1920, č. 26.399/2504). Důvody uváděné tímto ředitelstvím byly uznány a zrušení celního úřadu v Litoměřicích bylo znovu potvrzeno výnosem ministerstva financí ze dne 8. června 1920, č. 40.819/3944. Avšak na osobní intervenci litoměřických iteresentů nařídil ministr financí, aby zrušení celního úřadu zůstalo zatím v klidu a aby byla konána nová šetření, spojená s výslechem zástupců obce litoměřické a zástupců místního obchodního gremia. Při anketě důsledkem toho dne 11. listopadu m. r. v Litoměřicích odbývané, byly tamními interesenty shrnuty všecky důvody pro další trvání úřadu. Ježto ani tyto nebyly pro ministerstvo financí přesvědčujícími, bylo nařízeno definitivně zrušení hlavního celního úřadu II. třídy v Litoměřicích.

Vůči důvodům interesentů bylo by uvésti toto:

1. Že obec teprve po 30letém usilování dosáhla zřízení celního úřadu, svědčí o tom, že rakouská vláda stále pochybovala o jeho nutnosti. Odvolávání se na to, že byla stavba provedena nákladem obce a budova na vlastní náklad udržována, nemůže nijak působiti na rozhodování o potřebnosti úřadu. Ostatně dráha by budovy velmi potřebovala a ochotně od města, jistě za slušnou úplatu, převzala.

2. Okolnost, že teprve v daleké budoucnosti se má rozvinouti bohatý průmysl a odůvodniti tak existenci hlavního celního úřadu nemůže býti rozhodujícím pro ponechání úřadu jakožto jakéhosi lákadla pro průmyslníky. Přítomnost celního úřadu v místě zajisté není z předních podmínek pro vznik a rozmach průmyslu.

3. Celními úřady, jimž dle tvrzení bylo ulehčeno, byly patrně míněny především celní úřady v Ústí nad Labem a v Podmoklech. Tyto úřady jsou opatřeny takovými prostředky, že by byly nepatrnou agendu litoměřického úřadu také ještě snesly.

4. K tomu, že příjem v r. 1919 činil 190.000 Kč dlužno podotknouti, že z toho připadá 10.000 Kč na proclení masitých konserv pro vojenskou zásobárnu v Terezíně. Nazývati obnos 190.000 Kč úctyhodným nikterak nelze.

Tvrzení, že celní správce Antonín Hahn (správně Hahm) byl po nabízeném zrušení úřadu a po odvolání tohoto zrušení nahrazen dvěma českými substituty, kteří dostávají mimo svůj plat ještě substitenční přídavek 20-30 K, nezakládá se na pravdě, jak vysvítá z následujícího.

Když bylo zmíněným již výnosem ministerstva financí ze dne 8. června 1920, čís 40.819/3944 nařízeno zrušení celního úřadu v Litoměřicích a přenesení jeho agendy na celní úřad v Ústí n. L., zemské finanční ředitelství v Praze převedlo všechna administrativní opatření, mezi nimi přesazení celního officiála Hahma zprvu do Liberce, pak na jeho přání odůvodněné rodinnými poměry do Ústí n. L. Když pak bylo zrušení telefonický oddáleno, bylo nutno celní úřad nově obsaditi. Správa jeho byla svěřena dočasně celnímu inspektoru Jaroslavu Novotnému, a byla vzhledem k výnosu ministerstva financí ze dne 30. září 1920, č. 74.837/7073, z něhož mohlo ředitelství souditi na delší trvání tohoto nerozhodnutého stavu, přeměněna v definitivní (výnos zemsk. finančního ředitelství z 12. října 1920, č. I-6331/42) a placení diet přirozeně zastaveno. Následkem onemocnění kontrolujícího orgánu respicienta finanční stráže V. Brauna bylo nutno přiděliti na výpomoc celního assistenta Josefa Novotného a to dočasně, poněvadž se nedalo předem určiti, jak dlouho potrvá nemoc Braunova. Když však byl dán Braun na dočasný odpočinek, mohlo býti přidělení Josefa Novotného přeměněno v definitivní, což se stalo výnosem zemsk. finančního ředitelství z 3. prosince 1920, č. I-4463. Náhrada ze stavu finanční stráže byla nemožná, poněvadž nebyla kvalifikovaná síla volná. Ostatně byla pro tento celní úřad již při zřízení systemisována dvě místa celních úředníků.

Obsazení úřadu dvěma úředníky bylo nutným nikoliv snad pro rozsah agendy, nýbrž k zabezpečení úřadování podle předpisů (pokladník a kontrolor), a aby bylo možno současně prováděti revise vagonů na rozsáhlém nádraží a pod., aniž by musil býti úřad v úředních hodinách zavřen.

Dotaz v příčině budoucího upravení personálních poměrů při litoměřickém celním úřadě se stává nařízeným zrušením úřadu bezpředmětným.

Ku konci dovoluji si podotknouti, že jedině finanční správa majíc přehled o celkovém stavu může posouditi, je-li nějaký celní úřad postradatelným či nikoliv, a že jest její povinností, zrušiti úřady, jichž další trvání není odůvodněno nebo jichž zrušení ze služebních ohledů jest nutno.

Že státní správa k takovým opatřením v nynějších mimořádných poměrech sáhnouti musí, jest důkazem zrušení velikého počtu berních úřadů v Čechách a na Moravě, jež se stalo vyhláškou ministerstva financí a spravedlnosti ze dne 17. prosince 1920, čís. 649 Sb. zák. a nař.

V Praze dne 12. ledna 1921.

Správce ministerstva financí:

Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

1. volební období.

2. zasedání.

Tisk 365.

Die Errichtung eines Zollamtes in Leitmeritz, um das sich die Leitmeritzer vom Jahre 1872 an bemühten und dessen Notwendigkeit die österreichische Regierung durch mehr als 30 Jahre bezweifelte - sie hat das Gesuch der Leitmeritzer Interessenten auch abgelehnt - wurde endlich auf dal Ansuchen des damaligen Bürgermeisters Dr. Alois Funke als politisches Zugeständnis mit Erlaß des ehemaligen Finanzministeriums vom 12. Feber 1905, Z. 44.141 bewilligt. Die Existenznotwendigkeit dieses Amtes hörte niemals auf, mehr als zweifelhaft zu sein. Als dann die Finauzlandes-direktion in Prag aus Ersparungsrücksichten im Jahre 1919 eine besondere Aktion zum Zwecke der Sicherstellung einleitete, ob sich nicht dal eine oder das andere Zollamt im Hinblick auf die Nähe eines anderen Zollamts und seine geringe Rentabilität als überflüssig erweist, wurde das Hauptzollamt II. Klasse in Leitmeritz zur Aufhebung in Antrag gebracht. Das Finanzministerium anerkannte die für die Aufhebung diesel Amtes sprechenden wichtigen Gründe und erklärte seine Zustimmung mit Erlaß vom 24. Oktober 1919, Z. 71.704. Die Auflassung des Amtes stieß jedoch auf lebhaften Widerstand seitens der Leitmeritzer Interessenten, sodaß das Finanzministerium die Angelegenheit auf Grund der eingelaufenen Proteste der Finanzlandesdirektion zur neuerlichen Prüfung zuwies. (Erlässe von 15. Marz 1920, Z. 16.819/1663 und vom 9. April 1920, Z. 26.399/2504.) Die von dieser Direktion angeführten Gründe wurden als richtig anerkannt und die Aufhebung des Zollamtes in Leitmeritz neuerdings mit Erlaß des Finanzministeriums vom 8. Juni 1920, Z. 40.819/3941 bestätigt. Allein auf die persönliche Intervention der Leitmeritzer Interessenten wurde vom Finanzminister angeordnet, daß die Aufhebung des Zollamtes vorläufig zu ruhen habe und neuerliche Erhebungen gepflogen werden sollen, bei welchen die Vertreter der Leitmeritzer Gemeinde und die Vertreter des örtlichen Handelsgremiums zu hören wären. Bei der demzufolge am 11. November d. J. in Leitmeritz abgehaltenen Enquête wurden von den dortigen Interessenten alle Gründe für den Fortbestand des Amtes zusammengefaßt. Da auch diese das Finanzministerium nicht zu überzeugen vermochten, wurde endgültig die Aufhebung des Zollamtes II. Klasse in Leitmeritz verfügt:

Gegen die von den Interessenten vorgebrachten Gründe wäre Nachstehendes anzuführen :

1. Daß die Gemeinde erst nach 30jährigem Bemühen die Errichtung des Zollamtes erreicht hat, ist ein Beleg, dafür, daß, die österreichische Regierung seine Notwendigkeit immer bezveifelt hat. Die Berufung darauf, daß der Bau von der Gemeinde auf ihre Kosten durchgeführt und das Gebäude auf eigene Kosten instand erhalten wurde, kann auf die Entscheidung über die Notwendigkeit des Amtes nicht von Einfluß sein. Übrigens würde die Bahn diese Gebäude sehr gut brauchen nnd würde sie bereitwilligst gegen eine angemessene Vergütung übernehmen.

2. Der Umstand, daß sich erst in ferner Zukunft eine reiche Industrie entwickeln und dies die Existenz des Hauptzollamts rechtfertigen soll, kann für die Belassung des Amtes als eine Art von Lockmittel für die Industriellen nicht entscheidend sein. Das Vorhandensein eines Zollamtes in einem Orte zählt gewiß nicht zu den Hauptbedingungen für die Entstehung und Entfaltung der Industrie.

3. Als angeblich entlastete Zollämter sind offenbar die Zollämter in Außig a. E. und Bodenbach gemeint. Diese Zollämter sind mit solchen Mitteln ausgestattet, daß sie die unbedeutende Agenda des Leitmeritzer Amtes auch noch bewältigt hätten.

4. Dazu, daß die Einnahmen des Jahres 1919 190.000 Kč ausgemacht haben, muß bemerkt werden, daß hievon 140.000 Kč auf die Verzollung von Fleischkonserven für das Militär-Verpflegsmagazin in Theresienstadt entfallen. Einen Betrag v oni 190.000 Kč kann man keineswegs beachtenswert nennen.

Die Behauptung, daß der Zollamtsverwalter Anton Hahn (richtig Hahm) nach Anordnung der Amtsauflassung und nach Widerruf dieser Aufhebung durch zwei čechische Substituten ersetzt wurde, welche außer ihrem Gehalt eine tägliche Subsistenzzulage von 20-30 Kronen beziehen, beruht nicht auf Wahrheit, wie aus dem Nachfolgenden hervorgeht:

Als durch den bereits erwähnten Erlaß des Finanzministeriums vom 8. Juni 1920 Z. 40819/3944 die Aufhebung des Zollamtes in Leitmeritz und die Übertragung seiner Agenda an das Zollamt in Außig a. E. verfügt wurde, traf die Finanzlandesdirektion in Prag alle administrativen Vorkehrungen, darunter auch dis Übersetzung des Zolloffizials Hahm zunächst nach Reichenberg, dann auf seinen mit Familienverhältnissen begründeten Wunsch nach Außig a. E. Als hernach die Aufhebung in telefonischem Wege hinausgeschoben wurde, wurde die Neubesetzung des Zollamtes notwendig. Die Verwaltung wurde interimistisch dem Zollinspektor Jaroslav Novotný übertragen und mit Rücksicht auf den Erlaß des Finanzministeriums vom 30. September 1920 Z. 74837/7073, aus dem die Direktion auf eine längere Dauer des unentschiedenen Zustandes schließen konnte, in eine definitive umgewandelt (Erlaß der Fin. Land. Direktion vom 12. Oktober 1920 Z. I-6331/42) und das Zahlen der Diäten naturgemäß eingestellt. Infolge Erkrankung des Kontrollorgans des Finanzwachrespizienzten V. Braun war es nötig, den Zollassistenten Josef Novotný zur Aushilfe, u. z. interimistisch zuzuweisen, meil man die Dauer der Krankheit Braun's nicht im vorhinein bestimmen konnte. Als jedoch Braun in den zeitlichen.Ruhestand versetzt wurde, konnte die Zuteilung Josef Novotný's in eine definitive umgewandelt werden, was mit dem Erlasse der Finanzlandesdirektion vom 3. Dezember 1920 Z. I-4463 erfolgte. Ein Ersatz aus dem Stande der Finanzwache war nicht möglich, weil eine qualifizierte Kraft nicht zur Verfügung stand. Übrigens wurden für dieses Zollamt schon bei dessen Errichtung zwei Zollbeamtenstellen systemisiert.

Die Besetzung des Amtes mit zwei Beamten war nicht etwa wegen des Umfangs der Agenda erforderlich, sondern zur Sicherung der vorschriftsmäßigen Amtierung (Kassier und Kontrollor) und zur Ermöglichung der gleichzeitigen Waggonrevision auf dem ausgedehnten Bahnhofe u. dgl., ohne daß das Amt in den Amtsstunden geschlossen werden müßte.

Die Anfrage wegen der künftigen Regelung der Personalverhältnisse des Zollamtes in Leitmeritz wird durch die verfügte Aufhebung dieses Amtes gegenstandslos.

Zum Schlusse erlaube ich mir zu bemerken, daß einzig und allein die Finanzverwaltung vermöge des Überblickes über den Gesamtstand beurteilen kann, ob ein Zollamt entbehrlich ist oder nicht, und daß es ihre Pflicht ist, Ämter aufzulassen, deren Fortbestand nicht begründet ist oder deren Auflassung aus Dienstrücksichten notwendig ist.

Daß die Staatsverwaltung unter den gegenwärtigen außerordentlichen Verhältnissen zu derartigen Verfügungen, greifen mula, beweist die Auflassung einer großen Zahl von Steuerämtern in Böhmen und Mähren, welche mit em Erlasse des Finanzministeriums und es Justizministeriums vom 17. Dezember 1920 Z. 649 S. d. G. u. V. erfolgte.

Prag den 12. Jänner1921.