Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

1. volební období.

2. zasedání.

Tisk 392.

Podle § 1 zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 337 Sb. z. a nař. vydala vláda republiky Československé nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 398 Sb. z. a nař., kterým působnost § 1, 2 a 4 nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. června 1919, čís. 352 Sb. z. a nař. prodloužená nařízením ze dne 23. prosince 1919; čís. 673 Sb. z. a nař. prodlužuje se dále do 31. prosince 1920 tak, že do tohoto dne lze povoliti soudcovské příročí a odložiti exekuci pro pohledávky v něm vytčené.

Příročí a odklad exekuce pro tyto pohledávky povolené do 30. června 1920 považovaly se dle nařízení čís. 398 Sb. z. a nař. za prodloužené do 30. září 1920.

Nařízení čís. 398 Sb. z. a nař. nabylo účinnosti dnem vyhlášení, totiž dne 30. června 1920 a bylo předloženo senátu Národního shromáždění ku dodatečnému schválení dne 5. července 1920, tudíž zavčas.

Odůvodněno bylo nařízení čís. 398 Sb. z. a nař. tím, že nařízením ze dne 19. února 1919, č. 80 Sb. z. a nař. bylo povoleno soudcovské příročí osobám a podnikům, které mají přímo aneb nepřímo nároky za dodávky proti státu neb jeho dodavatelům a že bylo příročí toto nařízením ze dne 27. června 1919, čís. 352 Sb, z. a nař. a ze dne 23. prosince 1919, čís. 673 Sb. z. a n. prodlouženo do 30. června 1920.

Hospodářské poměry, které zavdaly podnět k těmto opatřením, dosud nepominuly. Likvidace bývalého rakousko-uherského státu není dosud provedena, zákonem ze dne 23. července 1919, čís. 440 Sb. z. a n. povolené příročí pro pohledávky za bývalým rakouským, uherským a rakousko-uherským státem dosud trvá, takže ani věřitelé jeho zaplacení svých nároků dosíci nemohou a bylo nutno je proto chrániti, v případech, kde by jinak vymáháním pohledávek osobám třetím proti nim příslušejících mohly býti uvedeny v hospodářskou zkázu.

Použití nařizovací cesty dle § 1 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 337 Sb. z. a n., jest odůvodněno tím, že šlo o prodloužení stávající úpravy hospodářských poměrů vyvolaných válkou, že úprava cestou zákonnou bývala by měla v zápětí nesporně odklad a průtah a že dosavadní kontinuita musela býti zachována, pak-li neměly nastati zmatky.

Ústavně právní výbor projednav tuto věc ve schůzi konané dne 18. ledna 1921 má za to, že další prodloužení působnosti § 1, 2 a 4 nařízení ze dne 27. června 1919, čís. 352 Sb. z. a n. do 31. prosince 1920 bylo plně odůvodněno pokud se týká § 1 shora uvedenými okolnostmi, pak co do § 2 tím, že šlo o soudcovské příročí pro bývalé válečné území, jehož úplné neupravené poměry vyžadovaly zvláštního zřetele, jakož i pokud se týče § 4 nutností zachovati ustanovení §§ 10 až 13 nařízení ze dne 28. prosince 1918, čís. 3. Sb. z. a n. z  r. 1919 jednající o náhradě úroků, o lhůtách promlčecích a k žalobám, o smluvených právních újmách, o vyrovnání a o vzájemnosti.

Vláda při prodloužení působnosti uvedeného nařízení právem použila cesty nařizovací dle § 1 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337, Sb. z. a n., jelikož dány jsou podmínky stanovené tímto zákonem.

Navrhuje proto ústavně-právní výbor:

Senáte Národního shromáždění republiky Československé račiž se usnésti:

Schvaluje se dodatečně dle § 3 zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 Sb. z. a n., nařízení vlády republiky Československé ze dne 25. června 1920, čís. 398 Sb. z. a n., kterým prodlužuje se příročí povolené nařízením ze dne 27. června 1919, čís. 352 Sb. z. a n.

V Praze dne 18. ledna 1921.

Předseda:

Dr. Witt v. r.

Zpravodaj:

Dr. Procházka v. r.