Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

1. volební období.

2. zasedání.

Tisk 439.

Zkušenosti při provádění pozemkové reformy ukázaly, že dosavadní ustanovení zákonů o zabrání velkého majetku pozemkového ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a nař. a z 11. července 1919, č. 387 Sb. zák. a nař. nepostačují, aby bylo zabráněno spekulacím s půdou, která má býti zajištěna pro pozemkovou reformu.

§ 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a nař. prohlásil sice, že zcizení, pronájem zabraného majetku, jeho zavazení a dělení vyžaduje úředního souhlasu a nemá bez něho proti státu právních účinků, avšak tím nedosaženo, aby ustanovení zákonů těch nemohlo býti obcházeno. Z části k tomu napomáhala stylisace zákona sama.

Velkostatky a zmocněné jimi osoby nebo ústavy zahájily soukromou parcelaci, kterou způsobily rozruch, bránící klidnému vývoji pozemkové reformy. Případy takové soukromé parcelace se stále objevují a množí a zpravidla jde o ziskuchtivé spekulace, jejichž obětí stávají se zemědělci, toužící po rychlém získání půdy. Agenti spekulantů namlouvají takovým zemědělcům, že je daleka výhodnější a jistější koupiti ihned, nežli čekati na provádění pozemkové reformy. Tím jsou celé obvody zemědělské uváděny do neklidu, deputace za deputací domáhá se u pozemkového úřadu souhlasu k parcelaci, často již provedené. Pozemkový úřad staví se začasté před hotovou věc, když zemědělci zaplatili za pozemky již nepřiměřené ceny. Nelze neuznati, že pozemkový úřad jest uváděn do situace velice těžké, když má uvážiti, že taková soukromá parcelace celý plán pozemkové reformy dovede stížiti a mařiti, při tom však vidí, že jde o oběti nesvědomitých agentů a nezřízené spekulace.

Jak uvedeno shora, přispělo k takovému obcházení zákona z části i textování zákona samo. Ustanovení, že zcizení, k němuž nedal pozemkový úřad souhlasu, nemá vůči státu právních účinků, je vykládano v praxi i vyššími soudními instancemi tak, že je možno i knihovní převedení s výhradou bezúčinnosti vůči státu, kdyby tento činil na pozemek nárok. Uznává se tedy účinnost takových smluv proti každému jinému. To arci znamená, že vytváří se tím stav, jenž obtíže shora vylíčené ještě rozmnožuje a dovede způsobiti i stranám citelné újmy. Na Slovensku podle došlých zpráv jsou poměry ještě horší, poněvadž tam ustanovení zákona záborového není téměř vůbec dbáno.

Ze všech těchto důvodů je třeba učiniti opatření, která by obcházení zákonů znemožnila a pozemkovému úřadu jeho úkol usnadnila. Tyto důvody vedly vládu k tomu, aby předložila svůj návrh osnovy zákona o trestání nedovoleného zcizování zabrané půdy, č. t. 342.

Ústavně-právní výbor senátu osnovu tu pozměnil ve více směrech.

Již při předběžné poradě referenta ústavně-právního výboru se zástupci vlády a pozemkového úřadu o cílech této osnovy, ukázalo se, že jest z důvodů dříve uvedených, aby nebyl zákon obcházen, nutno pozměniti ustanovení §u 7 záborového zákona a tím již jest odůvodněno, aby také další ustanovení byla pojata do zákona samého a dána tedy zákonu tomu forma další novely.

Tím jest odůvodněna změna i v nadpisu zákona.

V jednotlivostech pak uvádí se toto:

Z důvodů shora uvedených nelze v odst. 1. tohoto paragrafu ponechati passus o bezúčinnosti >proti státu<. Právní jednání, o něž jde, jsou bez svolení pozemkového úřadu bezúčinnými vůbec, jsou neplatná. Tato stylisace, jež je v souhlasu se stylisací volenou v zákoně z 9. listopadu 1918, č. 32 Sb. z. a nař. o obstavení velkostatků, zamezí všeliký mylný výklad.

Také druhý odstavec §u 1 ve znění novely z 11. července 1919, č. 387 Sb. z. a nař. vyžaduje změnu, poněvadž je účelno, aby pozemkový úřad mohl uložiti podmínky a učiniti výhrady i jindy, než v zákoně uvedeno, na př. podmínku, že bude převzat personál nebo výhradu zpětného postoupení, ukázalo-li by se později při provádění pozemkové reformy, že postoupeného statku nebo části jeho je potřebí apod.

V souhlasu s původní osnovou vládní činí se trestním ten, kdo smlouvu o zcizení zabraného majetku plní dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí, ale vedle toho i ten, kdo plnění přijme, aby byli v souhlasu s účely zákona zasaženi i ti zcizitelé, kteří snad sami neplní, ale plnění přijmou, odkazujíce nabyvatele na to, aby si vymohli souhlas pozemkového úřadu. Aby pak byla patrno, že může jíti i o částečné plnění, užito slova >plní< místo >splní<. Plněním může býti na př. odevzdání do držby nebo užívání, placení kupní ceny, ujetí se držby nebo užívání, knihovní převedení a jiné. Protože pak stejný účinek má neoprávněné rozdělení společného majetku, pojato sem i dělení.

Vládní návrh činil skutek ten veskrze přečinem. Zdá se však vhodnějším a zástupci vlády na to přistoupili, vyhraditi tuto přísnější trestnost pro tu činnost, která tak neobyčejně těžce doléhá na pozemkový úřad a o níž byla již shora učiněna zmínka, to jest pro neoprávněné parcelování. Navrhuje se proto, aby přečinem bylo prohlášeno jednání toho, kdo zabraný majetek zcela nebo z části rozprodává (parceluje), do rozprodeje dá nebo do rozprodeje přijme dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí. Je-li trestným pouhé plnění smlouvy právně bezúčinné, smlouvy, která se případně týče nepatrného kousku pozemku, je daleko trestnějším jednání toho, kdo parcelací uvádí do právní nejistoty třebas celé desítky občanů, kdo tříští zabraný majetek, aby tím snáze domohl se u pozemkového úřadu jeho souhlasu, tímto ustanovením budou postiženi nejenom takto jednající vlastníci, nýbrž i jednotlivci a společnosti osob, které - po většině spekulačních důvodů - zabraný majetek rozprodati se uvolily. Právě proto pak, poněvadž jde o velmi trestuhodnou činnost, je nutno prohlásiti ji za přečin a uložiti na něj trest tuhého vězení, což má účinek ten, že záměna v trest peněžitý je vyloučená. (Také pro obor uherského práva je to zajištěno, a to ustanovením zákona z 15. dubna 1920, č. 284 Sb. z. a nař.) V obou případech může býti vedle toho uložen přiměřený trest peněžitý.

Vina těch, kdož nabudou majetku dle odst. 2. rozprodávaného, je subjektivně zajisté daleko menší a není důvodu, aby také oni byli stejně těžce trestáni. U nich stačí hrozba trestní vyslovená odstavcem prvním.

Pokud jde o spoluvinu, bylo uváženo, že účelům zákona postačí, když budou za trestny prohlášeni jen ti, kdož spolupůsobí při jednání trestném z motivů zištných nebo výdělečných. Tím budou arci postiženi i ti, kdož by např. takovou nezákonnou parcelaci financovali, ať jsou to jednotlivci nebo banky a jiné ústavy, případně i právní zástupci, kteří by v jednání tam spolu účinkovali.

Mají-li býti tato trestní ustanovení dosti účinnými, je nutno připustiti, aby byli zbaveni oprávnění živnostenského ti, kdož by se dopustili takových trestných činů při provozování jeho a to, aby ustanovení zákona nemohla býti obcházena, také v těch případech, když dopustí se jich jejich zřízenci, zmocněnci, zástupci nebo jiní orgánové podniku. Důvody toho jsou stejné, jako byly při zákoně o stíhání válečné lichvy a zákoně o podloudném vývozu, ovšem je nutno v řízení poskytnouti majetníkům podniku stejnou možnost obhájiti se, jako se stalo v právě uvedených dvou zákonech.

Pokud jsou zde některé změny dosavadních ustanovení, jsou z části jen stylisační, z části pak změnami v zařazení z důvodů techniky zákonodárné (jmenovitě jsou ustanovení trestní položena před ustanovení závěrečná).

Ustanovení toto jest odůvodněno tím, že je vhodno, aby byl podporován fond zákonem již založený, jenž má umožňovati provádění pozemkové reformy.

Poněvadž ustanovení o trestnosti politické, zařaděná v novele z 11. července 1919, č. 387 Sb. z. a nař. nevhodně za ustanovení závěrečná, jsou pojata do § 18 c), navrhuje se zrušení čl. I. bodu 5. právě citované novely.

Ústavně-právní výbor navrhuje tudíž slavnému senátu, aby:

I. usnesl se o navrhovaném zákonu takto:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

Zákon ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb. z. a nař. o zabrání velkého majetku pozemkového, doplněný zákonem z 11. července 1919, č. 387 Sb. z. a n. (zákon záborový), mění se a doplňuje takto:

1.) § 7 zní takto:

(1) Zcizení, dělení, zavazení, pacht a nájem zabraného majetku vyžaduje svolení pozemkového úřadu a jest bez něho neplatné.

(2) Pozemkový úřad uděluje svolení může uložiti podmínky a učiniti výhrady.

2.) Za § 18 vkládají se tato ustanovení:

§ 18 a).

(1) Kdo smlouvu o zcizení nebo dělení zabraného majetku plní nebo plnění přijme dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí (§ 7), dopouští se přestupku a bude potrestán vězením od jednoho měsíce do šesti měsíců. S trestem tím může býti spojen trest na penězích od jednoho tisíce do padesáti tisíc Kč.

(2) Kdo rozprodává (parceluje), do rozprodeje dá nebo do rozprodeje přijme zabraný majetek zcela nebo z části dříve, než pozemkový úřad k tomu svolí, dopouští se přečinu a bude potrestán tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku. S trestem tím může býti spojen trest na penězích od deseti tisíc do jednoho milionu Kč.

(3) Kdo při jednání uvedeném v odstavci prvém a druhém spolupůsobí z důvodů zištných nebo výdělečných (§§ 5, 9 a 239 a) trestního zákona ze 27. května 1852, č. 117 ř. z. a hlavy V. zák. čl. V. z roku 1878), dopouští se trestných činů tam uvedených a bude potrestán tresty tam stanovenými.

(4) Pokus je i v oblasti trestního práva uherského trestný.

(5) Náhradní trest za nedobytný trest peněžitý budiž vyměřen stejným druhem trestu jako trest hlavní; úhrn těchto trestů nesmí překročiti nejvyšší hranici sazby.

§ 18 b).

(1) Dopustí-li se někdo trestných činů, uvedených v § 18 a), provozuje svou živnost, může býti v rozsudku vyřknuta také ztráta živnostenského oprávnění.

(2) Na ztrátu živnostenského oprávnění podniku může uznati soud také tehdy, byl-li odsouzen zřízenec, zmocněnec, zástupce nebo jiný orgán tohoto podniku.

(3) Jde-li o obvinění zřízence, zmocněnce, zástupce nebo jiného orgánu podniku, buď užito obdobně ustanovení § 16 zákona o soudech lichevních ze dne 17. října 1919, č. 567 Sb. zák. a nař.

§ 18 c).

Jiné přestupky tohoto zákona i zákonův a nařízení provádějících trestají se politickým úřadem (administrativní vrchností policejní) pokutou do padesáti tisíc Kč nebo vězením do jednoho měsíce.

§ 18 d).

Tresty peněžité a pokuty, uložené podle tohoto zákona nebo podle zákonův a nařízení provádějících, plynou do fondu zřízeného u pozemkového úřadu podle § 18 zákona z 11. března 1920, č. 166 Sb. zák. a nař. (zákona úvěrového).

3.) Čl. I. bod 5. zákona z 11. července 1919, č. 387 Sb. zák. a nař. se zrušuje.

Čl. II.

Tento zákon nabývá účinnosti čtrnáctého dne po vyhlášení a výkon jeho ukládá se všem ministrům.

II. schválil tyto resoluce:

1. Vláda se vyzývá, aby uložila pozemkovému úřadu, aby dříve než udělí svolení k zcizení, dělení, zavazení, pachtu anebo nájmu zabrané půdy, vyžádal si vyjádření obce do určité, nejméně 14denní lhůty.

2. Vláda se vyzývá, aby vyhláškami ve všech obcích okresu, kde leží zabraný majetek, postarala se o to, aby občanstvu dostalo se vědomosti, který z nemovitého majetku v okresu je zabrán, při čemž budiž hrozba trestní na nedovolené jednání dle tohoto zákona spolu uvedena.

V Praze dne 26. ledna 1921.

Místopředseda:

Dr. Brabec v. r.

Zpravodaj:

Dr. Zikmund Witt v. r.