Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

2. zasedání.

Tisk 497.

Obchodní zákon platný v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stejně jako obchodní zákon platný na Slovensku rozlišuje dvě skupiny obchodníků: obchodníky plného práva a obchodníky neplného práva. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami tkví v tom, že na první vztahují se ustanovení o firmách, obchodních knihách a prokuře. Obchodní zákon platný v býv. Rakousku stanovi1 v §u 7 uvoz. zákona, že obchodníky plného práva jsou vyjma obchodníky podomní všichni obchodníci, kteří platí jistou roční daň z výdělku. Sazba této daně různila se dle počtu obyvatelstva a byla posléze stanovena cís. nař. z 11. července 1898, č. 124 ř. z. Dle tohoto nařízení byl obchodníkem plného práva, kdo platil výdělkovou daň ročně v místě do 10.000 obyvatelů nejméně v částce 50 K, v místech s počtem obyvatelstva přes 10.000 do aspoň v částce 80 K a v místech s více než 100.000 obyvateli nejméně v částce 120 K. Uherský obchodní zákon přijal stanovisko, jež zaujímal čl. 10 původního německého obchodního zákona; dle předpisu uherského obchodního zákona nerozhoduje v příčině třídění obchodníků v obchodníky plného práva a obchodníky neplného práva určitá sazba výdělkové daně, nýbrž rozsah obchodního podniku; uherský obchodní zákon vylučoval ze skupiny obchodníků plného práva hokynáře a podomní obchodníky vůbec, vetešníky, hostinské, obyčejné povozníky, loďaře a jiné živnostníky potud, pokud jejich živnost nepřesahovala rozsahu malé živnosti. Srovnáváme-li bývalý rakouský a uherský obchodní zákon, seznáváme, že kriterium stanovené bývalým rakouským obchodním zákonem bylo naprosto přesné, poněvadž se určilo pevnou daňovou číslící, kdežto v obvodě platnosti uherského zákona bylo třeba se říditi rozsahem živnosti, nešlo-li o hokynáře a podomní obchodníky; dle výsledku šetření bylo v jednotlivém případě rozhodnouti, zda ten který obchodník náleží do skupiny obchodníků plného práva čili nic. Ustanovení o obchodních firmách vztahující se na obchodníky plného práva zahrnuje v sobě povinnost zápisu do obchodního rejstříku. Zná proto náš obchodní život obchodníky plného práva jen pod jménem obchodníků protokolovaných. Zápis v obchodní rejstřík nebo příslušnost ke skupině obchodníků plného práva skýtá obchodníkům veliké výhody, ale taktéž veliká břemena. Výhody ty opírají se jednak přímo o zákon, jednak o obyčeje obchodního života. K těmto výhodám náleží v prvé řadě právo na firmu chráněnou zákonem. Vedení firmy značí jakési osamostatnění podniku a odpoutání jeho od dočasného vlastníka. Podnik vede pod firmou samostatný život v ohledu jak právním, tak materielním. Firma tvoří základ celé existence obchodního podniku a pověst jakož i důvěra v podnik je firmou přímo zaručena. Zápis firmy v obchodní rejstřík má v určitém ohledu vliv na soudní příslušnost, podmiňuje zvláštní druh konkursu, poskytuje zvýšené ochrany obchodním věřitelům a zakládá za určitých předpokladů příslušnost rozhodčího soudu bursovního. Při poskytování úvěru bankami a jinými peněžními ústavy přihlíží se v prvé řadě k takovým obchodníkům, jejichž firma jest zapsána v obchodní rejstřík. Řádně vedeným obchodním knihám obchodníků plného práva přísluší v řízení před soudy zvláštní průvodní síla. Jen protokolovaní obchodníci smějí použíti instituce tak zv. prokuristů. Zápis v obchodní rejstřík má však s druhé strany v zápětí jisté povinnosti, které menší obchodník nerad na sebe bere a snad ve většině případů ani snadno na sebe vzíti nemůže; sem náleží povinnost vésti řádné obchodní knihy; pořizovati pravidelně inventář jmění a přesný účet o rozvaze a uschovávati po určitou řadu let všechny došlé obchodní dopisy. Povinnosti ty vyžadují vyšší inteligence a určité znalosti účetní. Válkou nastalá devaluace peněz působila, že stará sazba daňová stanovená cís. nař. z 11. Července 1898, č. 124 ř. z., nemůže býti již směrodatnou pro zápis v obchodní rejstřík. Dnes předepisované daně přesahují dřívější sazby a tím se stává, že jsou přinuceni k zápisu v obchodní rejstřík i takoví obchodníci, pro něž se zřetelem na rozsah a povahu jejich obchodu výhody plynoucí z protokolování firmy nemají žádného významu, kdežto břemena s ním spojená jsou pro ně přímo nesnesitelná. V důsledku toho žádaly přečetné obchodní instituce a korporace na vládě, by se postarala o změnu předpisů týkajících se zápisu v obchodní rejstřík. Korporace, jež representují menší obchodnictvo a živnostnictvo, žádaly, aby sazba daňová byla značně zvýšena. Zvýšení rozhodné sazby výdělkové daně domáhal se také již návrh podaný v poslanecké sněmovně N. S. R. Č. poslancem drem Al. Rašínem a soudr. (č. t. 12). Obchodní komory slovenské vznesly požadavek, by nové předpisy byly uvedeny v soulad s uherským právem. Vláda chtějíc vyhověti všem podnětům předložila osnovu zákona (č. t. 350), jenž zaváděl smíšený systém. Čl. I. vzal za všeobecný základ povinnosti zapsati firmu v obchodní rejstřík pevnou daňovou sazbou zvýšenou dle průměru všech jí došlých podnětů a roztříděnou nikoliv na tři, nýbrž toliko na dvě kategorie měst a to s počtem do 10.000 obyvatel a přes 10.000 obyvatel; pro prvá místa byla stanovena sazba výdělkové daně alespoň 150 Kč ročně, pro druhá místa alespoň 300 Kč ročně. Dalšími ustanoveními vládního návrhu měla býti soudům pověřeným vedením rejstříku obchodního dána možnost jednak zapsati v obchodní rejstřík obchodníky, kteří platí méně než předepsanou daň výdělkovou, jednak vyloučiti ze zápisu v obchodní rejstřík z důležitých příčin obchodníky, ačkoliv platí stanovenou daň výdělkovou. V obou případech měl soud přihlížeti k jakosti, zařízení, velikosti obchodu a obratu, k počtu zřízenců, k výši daně a jiným rozhodným okolnostem a měl si vyžádati o věci dobré zdání živnostenského úřadu neb obchodní a živnostenské komory nebo příslušné odborové organisace. Ústavně-právní výbor uváživ podrobně dosah navržených ustanovení rozhodl se, že setrvá na zásadě bývalého rakouského obchodního zákona, a navrhuje, aby podkladem zápisu v obchodní rejstřík byla předepsaná daň výdělková.

Souhlasně s vládní osnovou navrhuje ústavně-právní výbor, aby na místě dosavadních tří kategorií míst byly toliko dvě a to první s počtem obyvatelů do 10.000 a druhá s počtem obyvatelů,na.do 10.000. Pro prvá místa vyžaduje se sazba výdělkové daně v částce 200 Kč ročně a pro druhá místa 400 Kč ročně. Vládou navržené ustanovení předlohy, které zmocňovalo soud, aby jednak zapsal v obchodní rejstřík i takové obchodníky, kteří neplatí stanovené daně výdělkové, jednak vyloučil ze zápisu v obchodní rejstřík obchodníky, kteří platí stanovanou daň výdělkovou, zamítl ústavně-právní výbor z toho důvodu, že ustanovení toto netvoří přesného měřítka, dále protože soudy jsou dnes přetíženy a nelze na nich požadovati a od nich očekávati, aby na sebe vzaly břemeno šetření a rozhodování. V důsledku tohoto názoru navrhuje ústavně-právní výbor změnu ustanovení uherského obchodního zákona, přizpůsobuje je předpisům bývalého rakouského obchodního zákona, a také zvýšení daňových sazeb platných dosavad v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Ústavně-právní výbor navrhuje, aby senát Národního shromáždění republiky Československé schválil návrh zákona v tomto pozměněném znění:

ze dne . . . . . . . . . . . . . . . 1921,

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Článek I.

§ 7 uvoz. zákona k obchodnímu zákonu ze dne 17. prosince 1862, č. 1. ř. z. z roku 1863, ve znění cís. nař. ze dne 11. července 1898, č. 124 ř. z., a § 5 zák. čl. XXXVII (obchodního zákona) z roku 1875 mění se takto:

Ustanovení zákona obchodního o firmách, knihách obchodních a prokuře vztahují se vyjma obchodníky podomní na všechny obchodníky, kteří platí z výdělku svého obchodu státní daň výdělkovou v místech do 10.000 obyvatelů alespoň 200 Kč ročně a v místech nad 10.000 obyvatelů alespoň 400 Kč ročně nebo pro jejichž podniky dle rozsahu jejich by byla taková výměra přiměřená, kdyby nebyli od placení osvobozeni.

Válečné a poválečné přirážky k dani výdělkové se do sazby nevpočítají.

Sdružení ku provozování obchodních živností, na něž se uvedená ustanovení obchodního zákona nevztahují, nepokládají se za obchodní společnosti.

Článek II.

§ 5 zák. čl. XXXVII (obchodního zákona) z roku 1875 doplňuje se takto:

Jakmile jest firma obchodníka zapsána v obchodní rejstřík, nemají pozdější změny v částce daně výdělkové, kterou jest obchodník povinen platiti, neb okolnost, že místo provozování bylo vřaděno do jiné třídy místní (čl. I.) následkem přírůstku obyvatelstva, vlivu na to, by nebylo šetřeno předpisů obchodního zákona v předchozím článku dotčených.

Článek III.

Ustanovení tohoto zákona nemají vlivu na firmy v obchodní rejstřík již zapsané.

Článek IV.

Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provedou jej ministr spravedlnosti a ministr obchodu, živnosti a průmyslu.

V Praze dne 9. února 1921.

Dr.Veselý v. r.,

Místopředseda.

Dr.Zikmund Witt v. r.,

zpravodaj.