Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

2. zasedání.

Tisk 508.

K bodu 1.

Čeští horníci v uhelné pánvi St. Etinne-Terrenoirské žádali sice v r. 1919, aby dopraveni byli do své vlasti. Nežádali však všichni; ti, kteří o repatriaci tehdy požádali, byli všichni bez rozdílu na státní útraty dopraveni do vlasti. Ostatní zůstali a usnesše se, že se dají repatriovati teprve z jara r. 1920, repatriaci během roku 1919 odmítali. Československé vyslanectví v Paříži oznamovalo do Terrenoire odjezd každého repatriačního vlaku. Začátkem roku 1920 počalo toto vyslanectví repatriaci na státní náklad omezovati a to jednak proto, že od 1. ledna 1920 bylo nutno platiti jízdné hotovými, kdežto dříve bylo připisováno na účet, a že přestal od tohoto dne platiti vojenský tarif, který byl proti civilnímu mnohem nižší, jednak z toho důvodu, že ministerstvo sociální péče vzhledem na značnou nezaměstnanost v republice doporučovalo zastupitelským úřadům, aby hromadný návrat československých příslušníků do vlasti brzdily a repatriaci spíše omezovaly než vyvolávaly.

Ministerstvo sociální péče bylo pověřeno repatriační agendou, pokud jde o repatrianty z Francie, teprve usnesením ministerské rady ze dne 15. července 1920. Do té doby nemohlo ministerstvo sociální péče samo k repatriaci československých příslušníků přikročiti, nemajíc k tomu ani potřebné legitimace ani potřebných prostředků. Do té doby proto konalo pouze nezávazné šetření o účelnosti a možnosti repatriace československých horníků. Jakmile po zmíněném usnesení ministerské rady stanoveny byly meziministerskou poradou určité zásady pro repatriaci československých příslušníků z ciziny, požádáno bylo ministerstvo zahraničních věcí, aby prostřednictvím generálního konsulátu v Paříži a konsulátu v Lyoně zavedeno bylo potřebné šetření o tom, kteří z horníků ve Francii se zdržujících mají nárok na repatriaci nákladem státním a mohou takto býti repatriováni.

Dosavadní neorganisovaný návrat československých příslušníků do vlasti způsoboval, že tito příslušníci opouštěli v naději na lepší existenci své slušné existence v cizině, avšak v republice za těžkých poměrů poválečných octli se často v postavení daleko horším, než jaké měli v cizině. Proto byla pro repatriaci stanovena zásada, že mimo případy návratu nedobrovolného a neodkladného možno povoliti neprodlený návrat do vlasti pouze těm, kdo zde mají zajištěný byt a dostatečné zaměstnání, nebo mají takové prostředky, že péče v tom směru nepotřebují; jinak mají československé zastupitelské úřady zasílati ministerstvu sociální péče předem seznamy osob, které se chtějí do vlasti vrátiti, a vyčkati s vypravením repatriantů, až dojde příslušné sdělení ministerstva sociální péče, že je pro ně vyhledán byt a zaměstnání. Naše poměry v republice nedoporučují překotného návratu československých příslušníků z ciziny. Československé zastupitelské úřady byly zejména vyzvány, aby z návratu do vlasti té doby zrazovaly zejména z krajů, kde jsou pro naše příslušníky příznivější životní a výdělkové poměry, než ve vlasti, následkem dlouhé války ve značné míře trpící.

Předběžným šetřením bylo zjištěno, že mnozí českoslovenští horníci ve Francii žijí v poměrech dobrých a značná část zasílá do vlasti nemalé úspory. Proto bylo nařízeno potřebné další šetření prostřednictvím jmenovaných zastupitelských úřadů ve Francii. Podle zprávy československého konsulátu v Lyoně rozeslal tento konsulát všem horníkům v Terrenoire příslušné dotazníky se žádostí, aby prohlásili, zda na repatriaci trvají. Na toto vyzvání odpověděla pouze část našich horníků, z nichž většina prohlásila, že na repatriaci státním nákladem nároku nečiní. Jeden prohlásil s rozhorlením, že nikdy o repatriaci nežádal, kdyby byl chtěl, že mohl již dávno jako legionář se svým plukem býti doma. Tři horníci odpověděli, že snad později o repatriaci požádají. Podle zprávy jmenovaného konsulátu odjelo již několik horníků i s rodinami do vlasti na své vlastní útraty, které zaplatili ze své poslední 14-ti denní výplaty.

Jakmile dojdou konečné výsledky šetření a o umístění horníků ve vlasti bude postaráno, neopomene ministerstvo sociální péče přikročiti k repatriaci na státní útraty všech těch, kdo podle usnesení ministerské rady a zásad pro repatriaci stanovených mají nárok na repatriaci nákladem státním. Podotknouti dlužno, že podle konstatování ministerstva veřejných prací jsou hornické podniky Československé republiky hornictvem spíše již nadpočetně obsazeny a že se všude jeví velký nedostatek bytů; vzhledem k stoupajícím výrobním nákladům na dolech jest se obávati u dolů, jichž existence opravňují jen abnormální poválečné poměry, jich zastavení a tudíž nezaměstnanosti části hornictva.

K bodu 2.

Českoslovenští horníci přihlásili již u konsulátu Čsl. republiky v Lyonu a generálního konsulátu Čsl. republiky v Paříži škody za války utrpěné podle předpisů vládního nařízení o soupisu a přihlašování válečných škod ze dne 21. května 1920, č. 366 Sb. z. a n. Přihlášky byly zmíněnými zástupčími úřady postoupeny ministerstvu zahraničních věcí, které je s ostatním reparačním materiálem předloží včasně reparační komisi v Paříži. Jediné od rozhodnutí této komise závisí, zda případy horníků budou uznány za škody válečné podle 8. části mírových smluv a zda a mnoho-li Československé republice náhrady za ně přísluší.

K bodu 3.

Vláda republiky Československé, uznávajíc, že hmotné poměry mnohých poškozených jsou zoufalé, rozhodla se i přes nejistotu budoucí úhrady reparační komisí poskytovati zálohy v nutných případech. Poskytování záloh upraveno bylo vládním nařízením o výpomoci při škodách válečných ze dne 5. října 1920, č. 566 Sb. z. a n. Provádění tohoto nařízení zastupitelskými úřady Čsl. republiky upraveno bylo instrukcí ministerstva zahraničních věcí ze dne 18. října 1920, č. 920 2 pres, podle níž byly již horníkům zálohy poskytnuty. Generálnímu konsulátu v Paříži a konsulátu v Lyoně byl dán poukaz, aby při posuzování záležitostí vytčených v § 1 vládního nařízení z 5. října 1920, č. 566 Sb. z. a n. užívali u horníků měřítka nejliberálnějšího.

K bodu 4.

Ministerstvo zahraničních věcí navázalo již jednání o uzavření reciproční smlouvy podle odst. 4, čl. 3. francouzského zákona ze dne 17. dubna 1919. Positivních výsledků dosud docíleno nebylo.

V Praze, dne 9. února 1921.

Dr. Gruber v. r.,
ministr sociální péče.

Černý v. r.,
Předseda vlády v zastoupení nepřítomného
ministra věcí zahraničních.