Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.
I. volební období.
2. zasedání.
Tisk 510.
Zpráva
sociálně-politického výboru
o návrhu senátorů V. J. Klofáče, dr Ot. Krouského a soudruhů na řešení otázky bytové (tisk 169) a
o vládním návrhu zákona v příčině ustanovení vládních komisařů pro stavbu budov (tisk 401).
O bytové nouzí netřeba se šířit. Jest přímo katastrofální a může míti, nebude-li jí okamžitě rázně a účelně čeleno, nedozírných následků. Také netřeba zvláště dokládat, že toto mimořádné zlo, které nejvíce rozrušuje náš domácí život, vyžaduje mimořádných opatření, má-li býti v dohledné době odstraněno. Po celá dvě léta ode dne převratu zaměstnává se vláda a Národní shromáždění tímto nejtěžším problémem přítomnosti, bohužel veškerá dosavadní opatření buď formou zákona nebo nařízení ukázala se v praxi bezvýsledna, ano mnohé z nich nebylo prováděno vůbec. Také i nové Národní shromáždění a to jak senát tak i poslanecká sněmovna počínají se pilně zabývati řešením této otázky, vzniká tak celá řada návrhů a námětů, z nichž mimochodem buďtež uvedeny:
Návrhy senátorů V. J. Klofáče, dr Ot. Krouského na řešení otázky bytové, jež zahrnují v sobě tři osnovy zákonů a to:
1. Zákon o zřízení úřadu pro stavbu obydlí,
2. zákon o státní půjčce k odstranění nouze bytové,
3. zákon o další podpoře stavebního ruchu. (Tisk 169.)
Návrh senátorů Kouši, dr Soukupa a Svěceného na modifikaci nouzových bytových zákonů (tisk 40).
Návrh senátorů dr Witta a Filipínského na vydání zákona, jímž se omezuje právo stěhovací (tisk 41).
Návrh senátora J. Kouši, aby finanční ministerstvo dalo potřebné prostředky ke stavbě obytných domů podnikané obcemi a obecně prospěšnými stavebními družstvy (tisk 99).
Návrh poslanců dr Kubíčka, Vraného a spol. na rychlou odpomoc bytové nouzi (tisk 1009).
Návrh poslanců J. Černého, Fr. Biňovce a spol. o podpoře soukromého stavebního podnikání (tisk 1033).
Návrh poslance Modráčka, aby vydán byl zákon o úlevách daňových a poplatkových pro obecně prospěšná stavební družstva (tisk 1013).
Návrh poslance Fr. Staňka na provedení § 1 zákona o dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku, ze dne 8. dubna 1920 k účelu zmírnění nouze bytové (tisk 1442).
Samozřejmě, že ani vláda nelenila, neboť od prosince r. 1920 až do dnešního dne předložila Národnímu shromáždění 9 osnov v příčině řešení bytové krise a to:
Zákon o ustanovení vládních komisařů pro stavby budov (tisk 401 senát).
Zákon o stavební povinnosti (tisk 402 senát).
Zákon o další podpoře stavebního ruchu (tisk 1322 posl.).
Zákon o omezení práva stěhovacího (tisk 1062 posl.).
Zákon o zabírání bytů obcemi (tisk 1046 posl.).
Zákon o stavebních úlevách (tisk 1365 posl.).
Zákon, jímž se poskytují daňové výhody pro stavby budov obytných atd. (tisk 1039 posl.).
Zákon o losové státní výpůjčce.
Zákon o bytovém fondu pro státní zaměstnance.
Toť celá literatura! Svědčí to však o mimořádném zájmu s jakým se řešení těchto problémů v kruzích parlamentních i vládních setkává a lze se tudíž nadíti, že konečně vykonáno bude něco, co povede k cíli, aby desetitisíce lidí, jsoucí dnes bez přístřeší nebo bydlící nepohodlně, získali svůj rodinný krb a spokojené bydlení.
Ze svrchu jmenovaných vládních osnov předloženy byly senátu dvě a to: Zákon o ustanovení vládních komisařů pro stavby budov a zákon o stavební povinnosti. Na prvém místě uvedený zákon byl právě sociálně-politickým výborem po bedlivé úvaze prozkoumán a osnova na četných místech pozměněna.
Vláda navrhuje za účelem organisace práce, výroby stavebních hmot a jiných stavebních potřeb, jakož i organisace stavebního podnikání zřízení vládních komisařů pro stavby budov, kdežto návrh senátorů Klofáče a dr Krouského měl na mysli zřízení zvláštního úřadu pro bytovou péči a výstavbu příbytků, v jehož čele stál by vynikající odborník-technik jakožto přednosta s pravomocí splnomocněného ministra, jmenovaný a sesaditelný pouze presidentem republiky. Tendence obou návrhů jest až na menší odchylky totožná. Vše, co souvisí se stavebnictvím a jest dnes rozděleno v různá ministerstva a úřady, soustředit na jediné místo a vybavit toto místo mimořádnou pravomocí a působností. Zde měl to býti zvláštní úřad, tam pouze osoba.
Sociálně-politický výbor prozkoumav oba náměty dal přednost vládnímu návrhu majícímu na zřeteli zřízení vládního komisaře, ačkoliv nemohl neuznati, že komisař obrovskou agendu zákonem mu uloženou nebude moci vykonati sám a že později nolens volens povstane tu zvláštní úřad.
Úřad vládního komisaře má býti organisován na principu osobním, neboť jak vládní osnova dokládá, fysická osoba jest s to, mnohem účinněji a rychleji působiti než nějaký nový úřad. To konečně ukáže budoucnost.
Vládní komisaře ustanovuje vláda k návrhu ministra sociální péče v dohodě s ministrem veřejných prací a jest v úmyslu prozatím jmenovati 1 komisaře v Čechách, 1 na Moravě a ve Slezsku, 1 na Slovensku a 1 v Podkarpatské Rusi, tudíž celkem 4. V Čechách má býti jmenován prozatím pro obvod Velké Prahy a teprve succesive mají se do okruhu jeho působnosti pojímati i jiné obce, kde ukáže se tohoto potřeba. Podle toho bude vládní komisař pouze ve Velké Praze organisovat rychlou a hospodárnou výstavbu obytných a jiných ve veřejném zájmu nutných budov, opatřovati však stavební hmoty, suroviny a jiné k provedení staveb nutné potřeby může v celých Čechách.
Komisaři v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou podřízeni ministru sociální péče, na Slovensku ministru s plnou mocí pro správu Slovenska a v Podkarpatské Rusi guvernéru. Pravomoc vládních komisařů jest obsáhlá a možno ji věcně rozděliti předně na takovou, která jest jíž obsažena v platných zákonech a nařízeních, ale která dosud spadá do kompetence jiných úřadů a má býti nyní přenesena na jeho osobu a za druhé na takovou, která posud v zákonech a nařízeních obsažena není.
Do prvé kategorie patří:
Komisař má právo žádati od stavebníka potřebná vysvětlení o stavbě a žádati, aby splnil jím stanovené podmínky, dále má možnost povoliti úlevy z platných stavebních řádů, což dosud příslušelo úřadům politickým. Komisaři přiznává se právo expropriovati pozemky pro stavbu budov i pro soukromé podnikatele, kdežto podle zákona ze dne 17. prosince 1919, č. 20 Sb. z. a n. na rok 1920 bylo možno vyvlastniti pozemky pouze pro stavby, jež podniká stát, okres, obec nebo stavební obecně prospěšné družstvo. Až dosud příslušelo vyvlastňovací řízení politickým správám a na Slovensku slúžnovským úřadům.
Komisař může pozemek zatížiti stavebním právem nebo nuceným pachtem a vyvlastniti rozestavenou budovu.
Komisař má právo žádati na majiteli, uschovateli nebo výrobci stavebních hmot a jiných stavebních potřeb, aby mu oznámili jejích množství, má právo kdykoliv je prohlédnouti, požadovati, uschovati a zabezpečiti; dále má právo výrobcům těchto potřeb uložiti, aby podnik provozovali způsobem hovícím veřejným zájmům, míti dozor nad provozem podniku a stanoviti ceny výrobků nebo dopravy podle kalkulace skutečných výdajů výrobních; dále má. právo uložiti výrobcům, aby stavební hmoty a potřeby vyráběli v rozsahu jím stanoveným, aby osobně zúčastnili se výroby, aby svoje podniky dočasně přenechali státu nebo jiným osobám; dále může držitele dopravních podniků všech druhů přiměti, aby dopravní prostředky přenechali státu nebo jiným osobám; má právo spolupůsobiti při sjednávání smluv o dodávkách, vydávati předpisy o úpravě spotřeby a konečně zabrati skladiště nebo i jiné místnosti pro uložení zabraných předmětů.
Jmenovaná oprávnění převzata jsou z nařízení ze dne 3. září 1920, č. 516 Sb. z. a n. a jsou pouze na funkci vládního komisaře přizpůsobena. Právo naříditi výrobci, aby podnik provozoval způsobem hovícím veřejnému zájmu převzato jest z § 2 zákona ze dne 6. února 1920, č. 92 Sb. z. a n. o další podpoře stavebního ruchu.
Do druhé kategorie patří:
Povolovati úlevy ze stavebních řádů, naříditi úřadům rozhodujícím podle stavebního řádu ve věcech stavebních, aby do lhůty jím stanovené rozhodly, jinak má právo rozhodnouti sám. Práva vyhražená vládnímu komisaři ve příčině volné disposice se stavebními hmotami rozšiřuje se též na suroviny. Dále má právo uložiti osobám požívajícím podpory v nezaměstnanosti pracovní povinnost na stavbách a v podnicích vyrábějících, dodávajících a dopravujících stavební hmoty, suroviny a pod.; dále naříditi práci úkolovou a práci přes čas, jakož i naříditi majitelům příslušných podniků, aby zaměstnávali potřebný počet osob a vyloučili určité osoby z práce.
Má právo stanoviti povinný obsah smluv mezi stavebníkem a podnikatelem, jakož i ukládati tresty těm, kdož neuposlechnou jeho rozkazů a nepodrobí se jeho rozhodnutím, proti kterým je možna stížnost k ministerstvu sociální péče, avšak bez odkladného účinku.
Jak bylo již zpředu řečeno, zabýval se sociálně-politický výbor velice bedlivě touto osnovou a způsobil následující důležité změny, kromě změn menších. Do § 8 pojato ustanovení, že expropriační právo nevztahuje se na vzrostlé sady, dále nemovitosti, o nichž majitel prokáže, že jich potřebuje pro vlastní živnost, hospodářství, dům a pod., leč by šlo o pozemek pojatý do plánu polohy. Rovněž i nemovitosti, pro jichž zachování vyslovil se památkový úřad, jsou z řízení vyvlastňovacího vyloučeny. Lhůta, po které může býti rozestavená budova komisařem vyvlastněna, prodlužuje se na 3 měsíce spadající do stavební sezony.
Při odstavci jednajícím o náhradě za vyvlastněný pozemek naskytla se otázka: Co nutno rozuměti obecnou hodnotou pozemku? Nutno jí rozuměti takovou hodnotu, která jest běžnou pro podobné pozemky v době, kdy dochází k vyvlastnění s vyloučením jakékoliv spekulace. Dále se tu vyskytla otázka: Co nutno rozuměti stavebním právem, jímž možno zatížiti pozemek?
Nutno jím rozuměti toto: Pozemek zůstává vlastnictvím jeho původního držitele, kdežto budova na něm vystavěná patří osobě druhé.
Při stanovení náhrady za vyvlastněný pozemek budiž přihlíženo nejen k dosavadnímu způsobu užívání, nýbrž i k možnosti, jak by ho mohlo býti užito.
Do téhož §u vloženo též ustanovení, dle něhož náklady spojené s vyvlastňovacím řízením hradí ten, v jehož prospěch k vyvlastnění došlo.
Konečně byl § 8 doplněn ustanovením, aby při vyvlastnění o určení stavebního místa přihlíželo se k tomu, aby se stavby soustřeďovaly a to vzhledem k regulačním plánům, komunikaci, kanalisaci a pod. a nestavělo se po různu.
Často dochází totiž k tomu, že náklady spojené s komunikací, sítí kanalisační a pod. vyžadují vyššího nákladu než obytná stavení na určitém místě zbudovaná.
V § 12, odstavci 2., kde se ukládá výrobcům osobní účast na výrobě ve vlastním závodě, přijat doplněk v tom smyslu, že může se tak státi také schopným zástupcem.
Jistou pochybnost vzbuzovalo ustanovení v témž §, podle něhož má komisař právo zabrati stavební hmoty, suroviny, dopravní prostředky a pod. a volně jimi disponovati a to v tom případě, kdyby výrobce nebo držitel ohledně těchto předmětů vešel v platné smlouvy s jinými osobami. Bylo nutno vsunouti sem ustanovení, že disposičního práva možno použíti tehdy, nejedná-li se o sjednané smlouvy, které komisař uznal. Tím, že se komisaři přiznává právo smlouvy uznati, docílí se jednak, že znemožní se smlouvy pouze zdánlivě uzavřené, aby se výrobce vyhnul povinnosti jím tímto zákonem uložené a jednak chrání výrobce, jenž uzavřel smlouvy skutečně platné, před následky plynoucími z jejich nesplnění.
Ustanovení posledního odstavce § 12 bylo nutno zmírniti doplňkem, že vládní komisař může zakázati obchod se stavebními potřebami teprve tehdy, jestliže se provozuje na úkor stavební činnosti.
Ustanovení § 13 bylo rovněž zmírněno tím, že práva vyhražená komisaři v §§ 9 až 12 ve příčině stavebních hmot, omezují se pouze na suroviny k výrobě jich potřebných s výhradou, že nestane se tak na újmu vlastní potřeby majetníka.
Vlastní potřebou majetníka požadovaných věcí nutno rozuměti potřeby pro svoji domácnost nebo živnost, nikoliv však obchod.
§ 15 musil býti ze základu přestavěn. Podle vládní osnovy mohl vládní komisař uložiti pracovní povinnost osobám, požívajícím, státní podpory v nezaměstnanosti a to za mzdu jím stanovenou. Bylo třeba doplňku, že při stanovení mezd nutno se říditi kolektivními smlouvami a není-li jich, že rozhodny jsou mzdy v místě obvyklé. Totéž platí i pro mzdy za práci přes čas a práci úkolovou, ovšem pouze tam, kde je připouštějí kolektivní smlouvy pracovní, čímž bylo nutno zmírniti vládní osnovu, dle níž mohl komisař nařídit práci přes čas a úkolovou bezvýhradně. Dále se poopravilo ustanovení v témž §, že bezdůvodné odmítnutí práce má v zápětí pouze ztráty podpory v nezaměstnanosti a nikoli další vládou navrhovaný trest pokuty nebo vězení. Pozměněn též poslední odstavec v ten smysl, že komisař má právo naříditi majitelům podniků vyrábějících, dodávajících a dopravujících stavební hmoty a potřeby, aby zaměstnávali takový počet osob, jaký jest k účelnému provozu zapotřebí a konečně, aby mohl z práce vyloučiti osoby, které se prohřeší proti § 82 živnostenského řádu. Vláda navrhovala, aby vládní komisař měl právo naříditi majitelům právě jmenovaných podniků, aby vyloučili osoby, jež by zdržovaly chod práce. Opatření to nebylo shledáno dosti účelným, neboť by se jím mohlo docíliti pravého opaku.
Vláda navrhovala v § 17, že proti rozhodnutím vládního komisaře není opravného prostředku, což pozměněno v ten smysl, že jest přípustna stížnost k ministerstvu sociální péče, která však nemá odkladného účinku. Přiznati odkladný účinek nebylo možno, poněvadž by se tím pravomoc komisaře stala íllusorní. Zúmyslně vyvolávanými rekursy znemožňovala by se stavební činnost a zbytečně zatěžovala odvolací instance. Také i proti trestním výměrům komisaře přiznáno v § 19 rekursní právo samozřejmě s odkladným účinkem.
Paragraf 18 byl vypuštěn a obsah jeho určující exekutivu vládního komisaře vsunut do § 21.
Konečně vložen do osnovy úplně nový § 23, obsahující ustanovení ohledně poradního sboru, záležejícího z příslušných interesentů a zástupců zúčastněných ministerstev. Poradnímu sboru nepřiznává se rozhodující právo, poněvadž by tím utrpěla pravomoc komisaře, jehož rozhodování musí býti rychlé a neodvislé. Podrobná ustanovení o složení a působnosti tohoto shora určí ministerstvo sociální péče.
Resume:
Těžiště působností komisaře spočívá v §§ 8 až 13, vykonáváním práv tam obsažených má býti v prvé řadě napomáháno stavebnímu ruchu a to i soukromému. Práva ta nejsou však z velké části novotou v našem zákonodárství, novota spočívá pouze v tom, že se výkon těchto práv přenáší na jistou osobu, od jejíž schopnosti záviseti bude částečný zdar akce. Plný zdar docílí se však tehdy, jestliže k jeho zdárné činnosti přidruží se i jiné podmínky: stabilisace hospodářských poměrů, stabilisace cen výrobků a přirozeně i práce; pravidelné dodávky uhlí podnikům v úvahu přicházejícím, včasné přistavování vagonů pro dopravu surovin a výrobků, řádné zásobování dělnictva a koruna všeho: peníze a úvěr!
Sociálně - politický výbor navrhuje, aby byl schválen připojený zákon.
V Praze dne 13. února 1921.
Rudolf Jaroš v. r.,
předseda.
Rudolf Pánek v. r.,
zpravodaj.
Zákon
ze dne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1921
o ustanovení vládních komisařů pro stavby budov.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§ 1.
Vláda může k návrhu ministra sociální péče v dohodě s ministrem veřejných prací pro obce, ve kterých stavba obytných nebo jiných ve veřejném zájmu nutných budov setkává se s obtížemi, jmenovati do odvolání vládní komisaře pro stavby takových budov.
Vládní komisaři jsou podřízení ministru sociální péče, na Slovensku ministru s plnou mocí pro správu Slovenska a v Podkarpatské Rusi guvernéru.
Ustanovení vládního komisaře, rozšíření působností jeho na jiné obce a odvolání jeho budiž vyhlášeno v úředním listě. Ve vyhlášce o ustanovení vládního komisaře budiž dále udáno, ve kterém území smí vládní komisař vykonávati práva, příslušející mu podle §§ 9 až 13 a 15 tohoto zákona.
Vládní komisař musí býti odvolán, jakmile v obcích, pro které byl jmenován, bude zřízen dostatečný počet obytných a jiných ve veřejném zájmu nutných budov.
§ 2.
Pomocné síly vládního komisaře ustanoví k jeho návrhu ministr sociální péče v dohodě s ministrem veřejných prací a ministrem financí.
Osobní i věcný náklad vzešlý ustanovením vládního komisaře hradí stát.
§ 3.
Vládnímu komisaři náleží, aby vhodnou organisací práce, výroby stavebních hmot a jiných stavebních potřeb, jakož i organisací stavebního podnikání napomáhal k rychlé, účelné, zdravotně nezávadné hospodárné výstavbě obytných a jiných ve veřejném zájmu nutných budov.
§ 4.
Každý stavebník, který chce v obcích, pro něž byl vládní komisař jmenován, prováděti jakoukoliv stavbu budovy, musí to oznámiti vládnímu komisaři nejpozději současně se žádostí, podávanou u stavebního úřadu o stavební povolení, a zároveň udati, kdy má býti se stavbou započato.
Stavební úřady v obcích, pro něž byl vládní komisař jmenován, jsou povinny stavební povolení a k jeho žádosti i jiná rozhodnutí podle stavebního řádu v opise zasílati vládnímu komisaři.
§ 5.
Vládní komisař má právo v obcích, pro které byl jmenován, žádati od stavebníka potřebná vysvětlení o stavbě, o způsobu jejího provedení a může jemu závazně uložiti, je-li to s hlediska § 3 nutným, aby při provádění stavby splnil podmínky jím určené.
Ustanovení předchozího odstavce nevztahuje se na stavby státu nebo fondů státem spravovaných.
§ 6.
Vládní komisař může pro jednotlivé stavby v obcích, pro které byl jmenován, povoliti úlevy z platných stavebních řádů a jiných zákonných ustanovení o stavbách a stavebních živnostech, pokud neodporují ustanovením v § 3.
§ 7.
Vládní komisař má právo úřadům rozhodujícím podle stavebního řádu ve věcech stavebních v obcích, pro které byl jmenován, naříditi, aby do lhůty jím ustanovené, která může býti z důležitých příčin prodloužena, vydaly žádané rozhodnutí podle stavebního řádu, a neučiní-li tak v čas, má právo sám na místě jejich rozhodnutí učiniti.
Ustanovení předchozího odstavce nevztahuje se na rozhodování státních úřadů ve věcech stavebních.
§ 8.
Vládní komisař má právo v obcích, pro které byl jmenován, pozemky potřebné k provedení staveb budov a komunikaci, jím za nutné uznaných, pro stavebníka za náhradu vyvlastniti nebo podle zákona ze dne 26. dubna 1912, čís. 86 ř. z., zatížiti stavebním právem nebo vlastníku či držiteli pozemku uložiti, aby dal pozemek do pachtu ke stavbě na dobu nejvýš 30 let.
Ustanovení předchozího odstavce nelze použíti na vzrostlé sady, dále nemovitosti, o kterých vlastník prokáže, že jich nevyhnutelně potřebuje pro svou vlastní živnost, hospodářství, dům nebo domácnost, leč by šlo o pozemky pojaté do plánu polohy. Rovněž nelze vyvlastniti nemovitosti pro jejichž zachování vyslovil se památkový úřad.
Vládní komisař má právo započaté stavby budov, ve kterých se ve stavebním období déle 3 měsíců řádně a účelně nepokračuje, nebo které byly před 28. říjnem 1918 započaty a nebudou do přiměřené komisařem stanovené lhůty ode dne účinnosti tohoto zákona dokončeny, pro účely obytné nebo veřejné vyvlastniti pro stát, země, župy nebo obce, předpokládaje jich souhlas.
Náhradu za vyvlastněný pozemek určí vládní komisař částkou, která nesmí býti větší než obecná hodnota pozemku. Při určení náhrady budiž přihlíženo k dosavadnímu způsobu a možnosti užívání pozemku. K té okolnosti, že pozemek stal se pozemkem stavebním po té, kdy ho vlastník nabyl, nebo že ho lze užíti ke stavbě, možno přihlížeti jen potud, pokud vlastník pozemku učinil naň za tím účelem zvláštní náklad, nebo mu z toho vzešla újma.
Při určení náhrady nebuď hleděno k těm poměrům, o nichž je patrno, že byly způsobeny v úmyslu, aby jich bylo použito jako důvodu žádosti za zvýšení náhrady. Taktéž nebuď hleděno k ceně mimořádné ve smyslu občanského zákona a k hodnotě, které nabude snad vyvlastněný předmět provedením zamýšleného podniku.
Při určení náhrady budiž dbáno změny v hodnotě pozemku, který zůstal nevyvlastněn.
Náhradu lze dáti také v pozemcích stejné hodnoty.
Obdobným způsobem určí vládní komisař náhradu za vyvlastněnou stavbu, za stavební právo nebo za přechodné užívání pozemku.
Náklady vyvlastňovacího řízení hradí ten, v jehož prospěch k vyvlastnění došlo.
Vládní komisař má právo před vyvlastněním nemovitostí požádati knihovní soud, aby poznamenal v knihách zahájení vyvlastnění a vymazal předcházející poznámky o zahájení vyvlastňovacího řízení.
Ustanovení §§ 6 a 7 zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 20 Sb. z. a n. z r. 1920, platí obdobně, i jde-li o vyvlastnění ve prospěch jiných osob, než které uvádí citovaný § 7.
Povinnost ponechati pozemek v pachtu postihuje také právní nástupce v držbě pozemku, i když právo pachtovní není v knihách pozemkových vloženo. Dílo na pozemku provedené nestává se příslušenstvím pozemku.
Když se má pozemek vyvlastniti, stavebním právem nebo nuceným pachtem zatížiti, a vůbec když se má stavební místo určiti, bude vládní komisař přihlížeti k tomu, aby stavby byly soustředěny se zřetelem na regulační plány, komunikace, zdravotní i jiné poměry a zájmy obce.
§ 9.
Majitel, uschovatel nebo výrobce stavebních hmot a jiných stavebních potřeb v území jmenovaném ve vyhlášce podle § 1 odst. 3., jest povinen k vyzvání vládního komisaře oznámiti mu jejich množství a druh.
Vládní komisař může předměty tyto kdykoliv u majitele, uschovatele i výrobce prohlédnouti šetře ústavního zákona že dne 9. dubna 1920, čís. 293 Sb. z. a n.
§ 10.
Vládní komisař může od majitelů, uschovatelů, nebo výrobců stavebních hmot a jiných k provedení stavby nutných potřeb tyto předměty kdykoliv požadovati a může jim uložiti, komu, kdy a za jakou cenu je musí dodati. Cena budiž určena podle ustanovení předposledního odstavce § 12 tohoto zákona a zaplacena při dodání věcí.
Vládní komisař může před svým rozhodnutím učiniti opatření, aby předměty ty byly zabezpečeny.
§ 11.
Vládní komisař má právo, uložiti držiteli podniku vyrábějícího, dodávajícího nebo dopravujícího hmoty stavební nebo jiné k provedení stavby nutné potřeby, aby podnik provozoval způsobem hovícím veřejnému zájmu.
Vládní komisař jest oprávněn učiniti všechna opatření k využitkování podniku ve veřejném zájmu a to zejména tím, že převezme dozor na provozování podniku.
S dozorem na provozování podniku jest spojeno jmenovitě právo stanoviti cenu výrobků nebo dopravy podle kalkulace skutečných výdajů výrobních se započtením položek amortisačních, úrokových a ziskových, a právo určiti stavební podniky, kterým se musí stavební hmoty nebo jiné k provedení stavby nutné potřeby dodati.
Z ustanovení tohoto § jsou vyloučeny podniky, které jsou v držení nebo správě státu, zemí, žup, okresů a obcí.
§ 12.
Aby opatřil stavební hmoty a jiné k provedení stavby nutné potřeby, má vládní komisař, v území ve vyhlášce podle § 1 odstavce 3. jmenovaném, tato práva:
a) kdykoli prohlížeti všechny podniky, které vyrábějí, dodávají nebo dopravují stavební hmoty nebo jiné k provedení stavby nutné potřeby, šetře ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 293 Sb. z. a n.;
b) takovéto předměty dáti pod závěru s účinkem, že smějí býti výrobci, obchodníky nebo jinými držiteli dodány spotřebitelům jen k jeho pokynu nebo na jeho zvláštní povolení;
c) může výrobcům takových věcí i obchodníkům, přihlédaje k jejich výkonnosti a hospodářskému stavu, uděliti příkazy o provozu, odbytu, výdělku, cenách, vedení knih o zásobách, zejména o jejich nezbytném a také jejich nejvýše přípustném rozsahu, jakož i o tom, kdy, komu, zač a za kterých jiných podmínek mají dodati své výrobky;
d) může za stejných předpokladů přiměti výrobce takových věcí k tomu, aby je vyrobili nebo dále vyráběli v rozsahu jim předepsaném za podmínek jim stanovených;
e) může výrobcům naříditi, aby se nadále osobně nebo schopným zástupcem zúčastnili výroby ve svém závodě tou měrou a za týchž podmínek, jak byli činni dosud;
f) může výrobce takových předmětů, kteří nevyhoví předchozím ustanovením, přiměti, aby za náhradu dočasně přenechali svá provozovací a průmyslová zařízení státu nebo tomu, jejž vládní komisař označí za úplatu, kterou vládní komisař ustanoví;
g) může držitele dopravních podniků čítaje v to nákladní povozy s potahem nebo bez potahu nebo zvířete, hodícího se k dopravě břemen, dále držitele jízdních silostrojů, plavidel a železničních vozidel veřejných podniků přiměti, aby tyto dopravní prostředky přenechali dočasně státu nebo tomu, jejž vládní komisař označí, za náhradu, kterou vládní komisař ustanoví;
h) může obce nebo obecně prospěšná stavební sdružení zmocniti, aby vstoupily v platné smlouvy o dodávce takových předmětů, a může k tomu konci zavázati výrobce i obchodníky, aby dali vysvětlení o platných dodávkových smlouvách;
i) může výhradná zásobování jednotlivých stavebníků takovými předměty přenésti na jednoho nebo několik výrobců, obchodníků nebo živnostníků a při tom vydati ustanovení o provozu, zejména o dalším prodeji a cenách;
j) může vydati předpisy k úpravě spotřeby;
k) může zabrati skladiště nebo jiné vhodné místnosti, potřebné pro uložení zabraných předmětů za náhradu, kterou sám určí.
Ustanovení předchozího odstavce možno použíti jedině tehdy, nejedná-li se o smlouvy výrobci nebo držiteli sjednané a komisařem vládním uznané.
Cenu za požadované předměty určí vládní komisař podle ustanoveni předposledního odstavce předchozího paragrafu. Při stanovení cen nebudiž přihlíženo k výrobním a nákupním nákladům, které vznikly tím, že bylo jednáno proti předpisům čelícím válečné lichvě (zvláště obchodem řetězovým nebo nákupem za přemrštěné ceny) nebo že nebylo dbáno jiných úředních nařízení, jež byla vydána na prospěch spotřebitelů.
Vládní komisař může obchod se stavebními hmotami nebo s jinými stavebními potřebami určitým osobám zakázati, provozují-li obchod na úkor stavební činnosti.
§ 13.
Práva, vyhražená vládnímu komisaři podle §§ 9 až 12 ve příčině stavebních hmot a jiných k provedení stavby nutných potřeb s omezeními v druhém odstavci předchozího §, přísluší mu také ve příčině surovin ku výrobě těchto věcí potřebných, pokud nebude tak na újmu vlastní potřeby majetníka požadovaných věcí.
§ 14.
Ustanovení §§ 9 až 13 nevztahují se na předměty potřeby, kterými hospodaří stát, nebo které již byly požadovány ministerstvem nebo zemskou politickou správou podle § 4 nařízení ze dne 3. září 1920, čís. 516 Sb. z. a n.
§ 15.
Vládní komisař může osobám požívajícím státní podpory v nezaměstnanosti, které byly výdělečně činny při pracích stavebních, pozemních a jiných stavebnímu oboru příbuzných, uložiti, aby přiměřeně svým schopnostem pracovaly na stavbách a v podnicích vyrábějících, dodávajících a dopravujících stavební hmoty a jiné stavební potřeby nebo potřebné suroviny, za mzdu jím stanovenou.
Vládní komisař může též naříditi práci úkolovou a práci přes čas, pokud je připouštějí kolektivní smlouvy pracovní.
Vládní komisař může pro práce na stavbách a v podnicích vytčených v §§ 11 až 13 určovati mzdy. Při stanovení mezd podle předchozích odstavců jsou rozhodny kolektivní smlouvy a není-li jich, mzdy v místě obvyklé.
Bezdůvodné odmítnutí práce má v zápětí ztrátu nároku na státní podporu v nezaměstnanosti.
Vládní komisař může naříditi majitelům podniků v odst. 1. jmenovaných, aby zaměstnávali takový počet osob, jak jest toho pro účelný provoz zapotřebí. Osoby, které se dopustily přestupku proti § 82 živnost. řádu může z práce vyloučiti.
§ 16.
Vládní komisař má právo stanoviti povinný obsah smluv mezí stavebníkem a podnikatelem o provádění staveb budov v obcích, pro které byl jmenován.
Ustanovení předchozího odstavce nevztahuje se na stavby státu nebo fondů státem spravovaných.
§ 17.
Vládní komisař musí před rozhodnutím poskytnouti zúčastněným osobám příležitost, aby se o věci vyjádřily. Proti rozhodnutí vládního komisaře jest možno podati u něho stížnost, do lhůty 8denní k ministerstvu sociální péče, jež rozhodne po dorozumění se s příslušným ministerstvem ve lhůtě 3 neděl.
Rozhodnutí vládního komisaře jsou účinná doručením a podání stížnosti nemá odkladného účinku.
§ 18.
Vládní komisaři jsou povinni o svém konání podávati zprávy vládě prostřednictvím ministra sociální péče.
§ 19.
Kdo neuposlechne rozkazů vládním komisařem podle tohoto zákona vydaných, může jím býti potrestán, pokud čin nepodléhá přísnějšímu trestu, pokutou do 100.000 Kč, nebo kdyby byla nedobytnou, trestem vězení do 1 měsíce. Pokuta připadá ve prospěch státu.
Z trestního nálezu lze se odvolati do 8 dnů k ministerstvu sociální péče.
§ 20.
Pravomoc vládního komisaře - nebude-li o součinnost ministerstvem železnic výslovně dožádán - nevztahuje se na stavby, pozemky a zařízení železnic, veřejné dopravě sloužících. Nedotčenými zůstávají také zvláštní předpisy o stavbách podnikaných v sousedství veřejné dráhy nebo v jejím požárním obvodu.
§ 21.
Vládnímu komisaři přísluší výkonná moc pro jeho rozhodnutí.
Všechny úřady jsou povinny poskytovati vládnímu komisaři při provádění tohoto zákona právní pomoc.
Obce jsou povinny k žádosti vládního komisaře vykonati práce na nich žádané za náhradu jím stanovenou.
§ 22.
Pokud tento zákon mluví o obcích, platí ustanovení jeho i o městech s právem municipálním.
§ 23.
K podpoře vládního komisaře dosadí se ze zástupců stavebníků, obcí, živností, zemědělství, zaměstnanců, stavebních družstev a zástupců zúčastněných ministerstev poradní sbor.
Podrobné ustanovení o složení a působnosti poradního sboru vydáno bude ministerstvem sociální péče.
§ 24.
Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a pozbývá platnosti dnem, který bude ustanoven vládním nařízením.
§ 25.
Zákon provésti ukládá se vládě.