Senát Národního shromáždění R. Č. r. 1921.

I. volební období.

2. zasedání.

Tisk 523.

Ústavně-právní výbor senátu schválil osnovu zákona hořejšího po podrobné debatě s různými změnami a doplňky, jež došly výrazu v následujícím znění navrženého zákona:

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Právo prostředků opravných (rozklad, rekurs, návrh) ve věcech firemních dosud státním úřadům zástupčím (finančním prokuraturám generálnímu finančnímu řiditelství v Bratislavi, finančnímu referentu při civilní správě na Podkarpatské Rusí v Užhorodě) příslušející rozšiřuje se na všechny případy zápisů do rejstříku obchodního a společenstevního (na Slovensku a Podkarpatské Rusi do rejstříku obchodních firem).

§ 2.

Jde-li o otázku pouhého právního výkladu, musí státní úřad zástupčí podati opravný prostředek jen ve lhůtě zákonné, od doručení příslušného usnesení jdoucí.

§ 3.

Žadatel povinen jest připojiti odpovědi do rejstříku opis její i dokladů, kteréž obojí po vykonaném zápisu rejstříkový úřad zašle státnímu úřadu zástupčímu sídla firmy. Opisy tyto jsou kolku prosty.

§ 4.

Právo rekursu §em 102 odst. 4. zákona ze dne 6. března 1906 č. 58 ř. z. a §em 5 posledním odstavcem nařízení vlády ze dne 20. dubna 1920, č. 272 Sb. z. a n. státnímu úřadu zástupčímu propůjčené přísluší mu pro každé porušení těchto předpisů i mimo případy §§ů 43 a 87 cit. zák.

§ 5.

Zákon nabývá účinnosti šest neděl po vyhlášení.

§ 6.

Provésti zákon ukládá se ministrům spravedlnosti, financí a ministru pro průmysl, obchod a živnosti v dorozumění s ministrem pro sjednocení zákonodárství a správy.

Též ústavně-právní výbor senátu uznal za potřebné, rozšířiti právo finančních prokuratur a jim na roveň postavených úřadů na Slovensku a Podkarpatské Rusi, podati opravné prostředky proti zápisům do rejstříku, kteréž nechť již ve směru právním, nechť ve směru faktickém neodpovídaly skutečnosti a to nejen cestou rozkladu a rekursu, ale též cestou návrhů podaných u rejstříkového úřadu buď ve lhůtě k opravnému prostředku zákonně vyměřené nebo později, kdykoliv se toho potřeba objeví z povinnosti úřadu.

Výbor totiž vycházel z názoru, že, mají-li zápisy do rejstříků obchodních a společenstevních požívati veřejné víry, tyto odpovídati musí jak zákonným předpisům, tak též skutečnostem a že nemají býti do něho zapisovány resp. v něm ponechány zápisy se zákonem a pravdou se nesrovnávající, nemá-li utrpěti jistota právního obchodu.

Povolaným orgánem, míti dozor nad tímto stavem, pokládá výbor vedle soudů rejstřík vedoucích, jež zejména od finančních a živnostenských úřadů z pravidla bývají informovány, finanční prokuratury, které již dle služební instrukce ze dne 9. března 1898, č. 41 ř. z. přináleží hájení zájmů veřejných jak v soudním, tak i správních řízení. Otázka, zda finanční prokuratury oprávněny jsou dle dosavadního stavu zákonodárství, proti zápisům zakročiti, byla kladným způsobem rozřešena pouze v zákoně ze dne 6. března 1906, č. 58 ř. z. o společnostech s obmezeným ručením (§§ 43, 87 a 102 cit. zák.), jinak však byla a jest jak v teorii tak i praxi sporná, pročež objevila se nutnost, oprávnění tak postaviti na pevný, zákonný základ jak pro jednotlivé firmy tak i ostatní útvary obchodní.

Při tom měl výbor na zřeteli, že výkonné moci ponechány býti mají pouze záležitosti ryze administrativní, kdežto otázky oprávnění finanční prokuratury, jakož i objemu tohoto oprávnění i postup při výkonu jeho pojaty do kontextu zákona.

Ježto pak otázka objevu tohoto zastoupení stala se i v zákoně ze dne 6. března 1906, č. 58 ř. z. spornou, pokládal výbor za účelné, i v tomto směru pojati do osnovy ustanovení, kterýmž by pochybnosti autentickým způsobem byly odstraněny a to tím více, ježto právě při řešení otázek těch ex professo naskytla se vhodná příležitost, kontroversi tu vzniklou sprovoditi se světa.

Týkaje se jednotlivostí, považoval výbor za potřebné, upraviti titul zákona způsobem vhodnějším a obsahu zákona více odpovídajícím.

Pojem "stížnostního práva" jevil se mu totiž jednak příliš úzkým, jednak příliš všeobecným. Příliš úzkým potud, pokud finančním prokuraturám již dle zákona o společnostech s obmezeným ručením náleželo vedle práva rekursu dle § 102, tedy prostředku devolutivního, též právo návrhu a to buď na zrušení usnesení společenskou smlouvou změňujícího (§ 43), buď na zrušení společnosti samé (§ 87). Bylo proto úmyslem výboru, ponechati toto rozšířené právo návrhů též pro všechny ostatní případy, ježto prostředek stížnosti, mající za základ usnesení soudu, by k tomu nestačil a finančním prokuraturám zůstaveno mělo býti i toto rozšířenější právo, jež uplatniti lze kdykoli, zejména i po právní moci příslušného usnesení.

Příliš všeobecným jevil se pak pojem stížnosti z té příčiny, že finančním prokuraturám náleží zastoupení nejen v soudním, ale též ve správním řízení a že toto všeobecné právo stížnosti bez jakéhokoliv obmezení samo o sobě dále rozšířiti nelze.

Proto jednak nahradil výbor v titulu slova "právo stížnostní" obratem přilehavějším a vystihujícím veškerá oprávnění svrchu zmíněná o "opravných prostředcích" a vynechal k vůli krátkosti dikce slovo "právo", kteréhož k pouhému titulárnímu označení nutně zapotřebí není, i vytknul v titulu potřebné obmezení slovy "ve věcech firemních".

Mimo to v titulu pojmenování "finanční prokuratura" neodpovídalo označení stejného zástupčího orgánu na Slovensku, kdež funkci finanční prokuratury zastává generální finanční řiditelství v Bratislavě a příslušného orgánu v Podkarpatské Rusi, kdež pověřen jest touže funkcí finanční referent při civilní správě.

Z té příčiny, jakož i z důvodu toho, kdy v kontextu zákona samého nemuselo býti stále opakováno diferencování těchto úřadů, volen obrat "státních úřadů zástupčích" objímající všechny tyto úřady společně.

Vzhledem ke všem tuto uvedeným důvodům zredigován § 1 vládního návrhu a připojeny nově §§ 2, 3 a 4, kdežto ostatní §§ 2 a 3 návrhu vládního označeny dalšími postupnými čísly 5 a 6.

K §u 1 nové osnovy.

Rozeznáváme opravné prostředky ve smyslu širším a užším, aby nebylo pochybností, že míněny tuto v širším smyslu, pojaty do závorky mimo rozklad a rekurs v patentu z r. 1854 se objevující též návrhy, vyskytující se při společnostech s obmezeným ručením, kteréž i v jiných případech místa mají.

Slova v § 1 vládní osnovy a návrhu poslanecké sněmovny "po případě úřadu, který na jeho místo nastoupí" objevila se vzhledem k volenému obratu "státní úřad zástupčí" bezpředmětnými.

K §u 2.

Právě proto, že ve věcech firemních místa má řízení nesporné dle patentu z r. 1854 a zakročení státního zástupčího orgánu z úřední moci bylo by i po delším čase možné, nehledíc ani k tomu, že dle tohoto patentu i po uplynutí lhůty k opravnému prostředku, pokud třetí osoby nenabyly práv, stížnost vyloučena není, považoval výbor za nutné, obmeziti opravný prostředek výslovně na lhůtu k tomu určenou pro otázky čistě právního výkladu se týkající z té příčiny, aby k vůli takovým otázkám svět obchodní zbytečně nestanul v pochybnostech a aby též v budoucnosti byl zabezpečen proti tomu, by tuto třeba snad pro pouhou záměnu predikatury mezi tím nastalou, byly znovu na přetřes uváděny.

K §u 3.

Ustanovení toto nově pojato dle obdoby § 102 zákona ze dne 6. března 1906, č. 58 ř. z. za tím účelem, aby opravné prostředky mohly se opříti o nějaký pevný základ.

K §u 4.

Nové toto ustanovení řeší autenticky kontroversu, v teorii právní i v praxi vzniklou, zda-li právo rekursu dle § 102. zákona o společnostech s obmezeným ručením, státnímu orgánu zástupčímu přísluší jen za předpokladů §§ů 43 a 87 téhož zákona či vůbec, vedle intencí zákonodárce a rozhodnutí nejvyššího soudu ve smyslu poslednějším.

K §u 5.

V tomto ustanovení, odpovídajícím §u 2 vládního návrhu a návrhu poslanecké sněmovny vynecháno slovíčko "ten" po slovu zákon, aby nebylo lze snad vztahovati této náměstky demonstrativní na předcházející zákon o společnostech s ručením obmezeným a vynechána úplně druhá věta jako zbytečná, ježto nařízení ze dne 9. prosince 1919, číslo 26041 (recte č. 2604) jest, jak se zpravodaj osobně přesvědčil, jen povahy interní a nebylo též nikde ani úředně, ani neúředně uveřejněno.

K §u 6.

Obsahuje jen stilistické změny, odpovídající jednak officielnímu názvu ministerstva, jednak tomu, že do oboru ministra pro sjednocení zákonodárství a správy provedení zákona přítomného nespadá.

V Praze dne 17. února 1921.

Dr. Zikmund Witt v. r.,
předseda.

Dr. Luděk Krupka v. r.,
zpravodaj.